ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.216.2014:71
sp. zn. 10 As 216/2014 - 71
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové,
soudkyně Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Masarykova
univerzita, se sídlem Žerotínovo nám. 617/9, Brno, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 22. 5. 2012, čj. ÚOHS-R33/2012/VZ-8820/2012/310/ASc, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2014,
čj. 30 Af 80/2012-65,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Řízení u správního orgánu
[1] Rozhodnutím ze dne 3. 2. 2012 shledal žalovaný, že žalobkyně při zadávání veřejné
zakázky porušila zákaz diskriminace, což mohlo podstatně ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky,
a dopustila se tak správního deliktu podle §120 odst. 1 písm. a) zákona č. 137/2006 Sb.,
o veřejných zakázkách. Veřejná zakázka (zhotovení projektové dokumentace pro investiční akce)
se vztahovala k souboru staveb v areálu Univerzitního kampusu Bohunice Masarykovy univerzity
s předpokládanými náklady ve výši dvou miliard korun českých; předpokládaná hodnota veřejné
zakázky činila sedmdesát devět milionů korun českých. Žalobkyně podmínila splnění technických
kvalifikačních předpokladů tím, že dodavatel prokáže zkušenosti s realizací předmětu veřejné
zakázky u nejméně tří staveb, z nichž alespoň dvě byly nadlimitními veřejnými zakázkami.
Veřejná zakázka se vnitřně členila na několik výkonových fází; pro prokázání schopnosti splnit
činnosti uvedené v 1. až 4. a dále v 9. výkonové fázi přitom podle žalovaného postačovalo
předložit reference u staveb, které nebyly nadlimitní veřejnou zakázkou. Žalobkyně tak formulací
technických kvalifikačních předpokladů vytvořila neopodstatněnou překážku pro uchazeče,
kteří by jinak byli schopni prokázat způsobilost ke splnění předmětu veřejné zakázky. Za to jí byla
uložena pokuta ve výši 300 000 Kč.
[2] Rozklad, který žalobkyně podala proti tomuto rozhodnutí, zamítl předseda žalovaného
svým rozhodnutím ze dne 22. 5. 2012 a rozhodnutí vydané v prvním stupni potvrdil.
II. Rozhodnutí krajského soudu
[3] Krajský soud v Brně vyhověl žalobě podané proti rozhodnutí o rozkladu a zrušil nejen
toto rozhodnutí, ale i rozhodnutí vydané v prvním stupni; žalovanému přitom vytkl nesprávné
právní posouzení a s tím související nedostatečně zjištěný skutkový stav věci. Žalovaný nevyvrátil
tvrzení žalobkyně, podle nějž byly jednotlivé výkonové fáze (1. až 9.) vzájemně propojeny;
nebylo proto namístě rozdělit předmět veřejné zakázky, jak žalovaný naznačoval, a naopak bylo
logické, že žalobkyně jako zadavatelka vztáhla stejné technické kvalifikační předpoklady
na všechny výkonové fáze. Žalovaný pominul i to, zda se zkušenosti s projektovými
a inženýrskými činnostmi pro přípravu nadlimitních veřejných zakázek na stavební práce
skutečně věcně netýkají všech výkonových fází.
[4] V té souvislosti žalovaný nezkoumal, jaká je situace na daném trhu, včetně dopadů
na jednotlivé dodavatele; nedůvodně tak rezignoval na zjišťování skutkového stavu
a na provedení důkazů navržených žalobkyní (ty přitom dokládají, že nabídku byli schopni podat
i další dodavatelé). K závěru o skryté diskriminaci je nezbytné, aby kvalifikační předpoklady byly
vskutku excesivní a aby v jejich důsledku mohli veřejnou zakázku splnit jen někteří
z potenciálních uchazečů, kteří by k tomu jinak byli objektivně způsobilí. Veřejná zakázka
v projednávané věci byla zcela mimořádná, a proto žalobkyně zvolila relativně vysokou
úroveň technických kvalifikačních předpokladů; to však odpovídalo její ekonomické úvaze,
kterou žalovaný řádně nezpochybnil.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalobkyně
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“ nebo „úřad“) v kasační stížnosti vznesl námitku
nesprávného posouzení právní otázky podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(s. ř. s.). Stěžovatel v napadeném rozhodnutí dospěl k jasnému závěru o oddělitelnosti
jednotlivých výkonových fází veřejné zakázky, resp. o tom, že spolu jednotlivé výkonové fáze
nesouvisejí. Tento závěr však není pro věc stěžejní: i kdyby předmět veřejné zakázky mohl být
rozdělen na části, neměnilo by to nic na tom, že zadávací podmínky byly stanoveny
diskriminačně. Stěžovatel v napadeném rozhodnutí připustil, že zadavatelka by mohla
fakultativně rozdělit předmět veřejné zakázky na části; z toho neplyne, že zadavatelka porušila
zákon, nevyužila-li této možnosti. Krajský soud posunul jádro věci do poněkud odlišné roviny,
neodpovídající podstatě posuzovaného případu.
[6] Nepřiléhavá je rovněž výtka krajského soudu, podle které měl stěžovatel zjišťovat
konkrétní situaci na trhu či zkoumat dopady na jednotlivé dodavatele. Stěžovateli nepřísluší
kompletně analyzovat trh soutěžitelů o veřejnou zakázku, ostatně z rozsudku není zřejmé,
v jakém rozsahu by tak měl činit. Stěžovatel proto navrhl, aby byl rozsudek krajského soudu
zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
[7] Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti souhlasila s krajským soudem
v tom, že z napadeného rozhodnutí neplyne jasný závěr ohledně oddělitelnosti jednotlivých
výkonových fází. Od tohoto závěru se přitom odvíjí posouzení, zda byla, či nebyla
kvalifikace nastavena diskriminačně, a zda tedy žalobkyně spáchala, či nespáchala správní delikt.
Sám stěžovatel ve své dosavadní rozhodovací praxi (žalobkyně tu označila konkrétní rozhodnutí)
nepřipouští rozdělení předmětu veřejné zakázky, jejíž jednotlivá plnění na sebe úzce navazují.
Odůvodněný je i požadavek krajského soudu na ověření situace na příslušném trhu:
z reakcí potenciálních zájemců o zakázku, které žalobkyně oslovila, totiž vyplývá, že důvodem
jejich neúčasti byly kapacitní důvody. Zde žalobkyně opět poukázala na jiné rozhodnutí
stěžovatele, které označilo dostatečně široký okruh potenciálních zájemců o zakázku
za významné hledisko pro posouzení přiměřenosti dotčeného technického kvalifikačního
předpokladu.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Úvodem Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelova kasační stížnost sice detailně
rekapituluje odůvodnění napadeného rozsudku a především opakuje obsáhlé pasáže ze správních
rozhodnutí vydaných v prvním i druhém stupni, ale na vlastní výtky krajského soudu
reaguje poměrně stručně. Stěžovatel i v kasační stížnosti setrvává na tom, že věc posoudil
správně; má za to, že krajský soud se zaměřil spíše na podružné aspekty jeho argumentace
(v případě vzájemného propojení jednotlivých výkonových fází) nebo že od něj žádá úkoly,
které stěžovateli nepříslušejí (v případě zkoumání situace na daném trhu). Podle Nejvyššího
správního soudu jsou však výtky krajského soudu přiléhavé a stěžovatelova argumentace trpí
vadami, pro které jeho rozhodnutí nemůže obstát.
IV. a) Vzájemná souvislost jednotlivých výkonových fází
[9] Není pravda, že by úřad dospěl k jasnému závěru o oddělitelnosti jednotlivých
výkonových fází veřejné zakázky, resp. o tom, že spolu jednotlivé výkonové fáze nesouvisejí.
V prvním stupni se touto otázkou explicitně nezabýval; uvedl však (bod 24 rozhodnutí úřadu),
že v případě činností uvedených v první, druhé, třetí, čtvrté a deváté výkonové fázi neshledal
žádný specifický dopad na jejich výkon vyplývající z existence zákona o veřejných zakázkách,
a že je proto nadbytečné, aby dodavatelé měli pro výkon těchto činností zkušenosti s jejich
realizací u nadlimitních stavebních veřejných zakázek.
[10] Z toho podle Nejvyššího správního soudu plyne, že i podle samotného úřadu
byl požadavek žalobkyně, aby dodavatelé měli aspoň dvě zkušenosti s realizací staveb,
které byly nadlimitními veřejnými zakázkami, oprávněný ve vztahu k páté, šesté, sedmé a osmé
výkonové fázi. Ačkoliv úřad ze svého odlišného náhledu na tyto dvě množiny výkonových fází
(1. - 4. a 9. fáze versus 5. - 8. fáze) výslovně nic nedovodil, připustil tím mlčky, že by při plnění
veřejné zakázky měli či mohli působit dva dodavatelé odlišných kvalit: jeden vysoce
kvalifikovaný pro fázi 5. - 8., a jeden „obyčejně“ kvalifikovaný pro fáze předcházející a navazující.
Ostatně jak sám úřad podotkl v bodě 26 svého rozhodnutí, „nelze konstatovat, že by výkon jednotlivých
etap musel u stavby vždy vykonávat pouze jediný subjekt“.
[11] Proti tomu žalobkyně brojila v rozkladu; poukazovala na rozhodovací praxi úřadu,
která se přiklání k tomu, že veřejná zakázka zahrnující jednak zpracování projektové
dokumentace, jednak výkon inženýrských činností by neměla být rozdělována na dvě samostatné
veřejné zakázky. Podle žalobkyně na sebe všechny fáze nejen úzce navazují, ale jsou vzájemně
propojené a neoddělitelné. Žalobkyně zdůraznila i svou povinnost hospodárně nakládat
s veřejnými prostředky, zejména ve vztahu k zakázce tohoto rozsahu a složitosti; zmínila
se přitom o hranici definující v rozhodné době nadlimitní veřejnou zakázku (tato hranice
představovala 8 % z hodnoty staveb, k nimž se vztahovala veřejná zakázka v této věci).
[12] Předseda úřadu dal žalobkyni za pravdu (bod 27 rozhodnutí o rozkladu) v tom,
že oddělení obou skupin výkonových fází je sice v praxi možné, působí však praktické obtíže
(spočívající ve vzájemné koordinaci a v autorskoprávní ochraně). Oddělení inženýrských činností
od činností projekčních navíc může vést ke snížení efektivity a zvýšení nákladů. Přesto však nelze
úzkou provázanost fází 5. - 8 na straně jedné a 1. - 4. a 9. na straně druhé chápat jako jejich
absolutní neoddělitelnost (bod 28 rozhodnutí o rozkladu). Jelikož odpověď na otázku
oddělitelnosti jednotlivých fází není jednoznačná, měla žalobkyně jako zadavatelka zmírnit
své požadavky na prokázání technického kvalifikačního předpokladu (například požadovat
zkušenosti s realizací nikoli pouze nadlimitních veřejných zakázek nebo snížit jejich počet).
Pokud by žalobkyně využila možnosti rozdělit veřejnou zakázku na části a zároveň dovolila
dodavatelům ucházet se pouze o konkrétní část předmětu plnění, mohla by omezit probíraný
přísný kvalifikační požadavek pouze na výkonovou část pátou až osmou, takový postup
je však fakultativní (bod 31 rozhodnutí o rozkladu).
[13] Z této rekapitulace je zřejmé, že ani úřad, ani předseda úřadu nezaujali k otázce
oddělitelnosti jednotlivých fází jasný názor, jak stěžovatel tvrdí v kasační stížnosti.
Předseda úřadu připustil, že všechny fáze jsou úzce provázány a že žalobkyně nebyla
povinna rozdělit veřejnou zakázku na části; byl si vědom i právních a ekonomických
nevýhod, které by případné rozdělení veřejné zakázky nejspíš přineslo. V zájmu zachování
celistvosti zakázky pak navrhl řešení, které se ale jeví spíše rozpačitě. Žalobkyně podle něj
mohla požadovat zkušenosti s realizací nikoli pouze nadlimitních veřejných zakázek;
právě to ale žalobkyně udělala, neboť požadovala zkušenosti alespoň se třemi zakázkami,
z nichž alespoň dvě (tedy nikoli všechny) byly nadlimitní. Dále prý žalobkyně mohla snížit
počet požadovaných nadlimitních veřejných zakázek, s nimiž má uchazeč zkušenosti.
Žalobkyně ovšem nežádala více než dvě nadlimitní zakázky; snížit jejich počet by znamenalo
požadovat jen jednu. Žalobkyně přitom vysvětlila (a soud považuje toto vysvětlení za logické),
proč je pro ni zkušenost uchazeče se dvěma nadlimitními zakázkami cennější než zkušenost
jediná.
[14] Stěžovatel tak svým rozhodnutím vyvolal pochybnost, jak měla žalobkyně správně
postupovat, pokud nechtěla dělit veřejnou zakázku na části (to ostatně ani podle stěžovatele
nemusela) a pokud zároveň (aby jako veřejný zadavatel dostála svým povinnostem řádného
hospodáře a dosáhla řešení, které je ekonomicky efektivní) žádala od uchazeče vyšší záruku
úspěšného splnění své veřejné zakázky (v podobě dvou zkušeností s nadlimitními veřejnými
zakázkami). Posledně zmíněný požadavek žalobkyně byl přitom podle soudu rozumný a plně
oprávněný. Ani stěžovatel nepopřel, že investiční akce, k níž se veřejná zakázka vztahovala,
je svou nákladností, rozsahem a komplexností mimořádná. Stěžovatel uznal vysoce odborný
charakter výkonových fází 5. - 8. a netvrdil, že by je zvládl i uchazeč bez dvou zkušeností
s nadlimitními veřejnými zakázkami; současně ale naznačoval, že pro ostatní fáze se žalobkyně
měla spokojit s uchazečem méně zkušeným. To by ovšem znamenalo dělení zakázky,
které ani podle stěžovatele nebylo namístě.
[15] Stěžovateli se v kasační stížnosti nepodařilo účinně zpochybnit závěry krajského
soudu. Otázka oddělitelnosti či provázanosti jednotlivých výkonových fází podle něj není
stěžejní; v tom se ovšem mýlí, protože odpověď na tuto otázku by buď žalobkyni umožnila
uzavřít smlouvu s jediným dodavatelem, nebo by ji přinutila nejprve spolupracovat
s jedním (méně zkušeným) dodavatelem, poté věc předat druhému (zkušenějšímu) dodavateli
a konečně v poslední fázi (spolupráce při uvádění staveb do provozu) se opět vrátit
k prvnímu dodavateli. Stěžovatel prohlásil, že i kdyby předmět veřejné zakázky mohl být
rozdělen na části, neměnilo by to nic na tom, že zadávací podmínky byly stanoveny
diskriminačně. Postoj žalobkyně však mířil právě k tomu, že zakázka nemohla být rozdělena,
a stěžovatel toto její tvrzení nevyvrátil. Nemůže tedy uspět s argumentem vystavěným
právě na premise, jejíž správnost neprokázal.
[16] Krajský soud netvrdil, že by stěžovatel vytýkal žalobkyni nerozdělení předmětu
veřejné zakázky na části; v tom si stěžovatel jeho závěry špatně vyložil. Krajský soud zdůraznil,
že rozdělení veřejné zakázky na části je namístě tehdy, pokud plnění v rámci jednotlivých částí
budou svým charakterem odlišná a navzájem nesouvisející. Argumenty ve prospěch této varianty
stěžovatel nepřinesl; potrestal však žalobkyni v podstatě za to, že pro některé (pouze pro některé)
výkonové fáze neuplatnila mírnější požadavky (které ovšem mohly oslovit jen uchazeče
nezpůsobilé zhostit se 5. - 8. výkonové fáze, takže ve výsledku by celá investiční akce musela mít
dva hlavní dodavatele a ti by se ve svých úkolech střídali).
[17] Závěrem lze k této námitce připomenout právní názor Nejvyššího správního
soudu vyslovený v jeho rozsudku ze dne 5. 6. 2008, čj. 1 Afs 20/2008-152 (publikovaném
pod č. 1771/2009 Sb. NSS). Při stanovení kvalifikačních předpokladů musí mít zadavatel
prostor pro legitimní ekonomickou úvahu; shledat skrytou diskriminaci je možné jen tam,
kde jsou kvalifikační předpoklady vskutku excesivní a jasně vybočují z oprávněných potřeb
dané zakázky. Nic takového ovšem v projednávané věci prokázáno nebylo.
IV. b) Zkoumání trhu uchazečů o veřejnou zakázku
[18] Podle druhé kasační námitky není stěžovatel povinen zkoumat trh uchazečů o veřejnou
zakázku a instrukce krajského soudu v tomto směru považuje za nejasné.
[19] I ve vztahu k této námitce má Nejvyšší správní soud za to, že stěžovatel neporozuměl
výtce krajského soudu. Krajský soud poukázal na tvrzení žalobkyně, podle nějž důvodem
pouhé jediné nabídky (od uchazeče, se kterým žalobkyně nakonec uzavřela smlouvu)
nebyly nepřiměřené či se zakázkou bezprostředně nesouvisející kvalifikační předpoklady,
ale situace na trhu v roce 2009. Dále krajský soud zdůraznil, že zadávací dokumentaci si vyzvedl
větší počet zájemců a žalobkyně předložila vyjádření tří společností, které by se o zakázku
podle svých slov mohly ucházet, kdyby v rozhodné době nebyly vytíženy jinými projekty,
resp. kdyby se o ní dozvěděly dříve.
[20] Pochybení spatřoval krajský soud v tom, že se stěžovatel řádně nezabýval těmito
skutečnostmi, které mu byly v řízení předloženy (a které si i sám dílčím způsobem zjišťoval
před zahájením řízení ve věci správního deliktu). Krajský soud nepobízel stěžovatele
k tomu (jak kasační stížnost naznačuje), aby zkoumal trh vymezený územím celé Evropské
unie a všechny potenciální zájemce, kteří by se tu mohli vyskytovat. Pouze považoval
za potřebné, aby stěžovatel znovu zvážil svůj závěr o diskriminačním charakteru
kvalifikačních předpokladů při vědomí toho, že výzva k podávání nabídek oslovila i další
konkrétní uchazeče, kteří však nabídku neučinili nikoli kvůli příliš přísným požadavkům
žalobkyně, ale z důvodů jiných, ze strany žalobkyně neovlivnitelných. S těmito úvahami krajského
soudu se Nejvyšší správní soud ztotožňuje.
[21] Shodně s krajským soudem považuje Nejvyšší správní soud za nesprávné vývody
stěžovatele, který ve faktu, že byla podána jediná nabídka, spatřuje potvrzení nadměrné přísnosti
stanovených kvalifikačních předpokladů. Tato skutečnost přitom může mít různé příčiny;
některé z nich označili i potenciální uchazeči oslovení žalobkyní. Vysloveně spekulativní
je pak stěžovatelova úvaha, podle níž byl požadavek na zkušenosti se dvěma nadlimitními
veřejnými zakázkami stanoven účelově, aby jej mohl splnit pouze jediný uchazeč.
Stěžovatel sám to označuje za domněnku, resp. za možnou domněnku. Takovou domněnku
jistě může chovat, ale není správné ji používat jako argument (byť podpůrný) pro závěr
o tom, že byl spáchán správní delikt.
V. Závěr a náklady řízení
[22] Nejvyšší správní soud proto neshledal kasační stížnost důvodnou a zamítl ji podle §110
odst. 1 s. ř. s.
[23] O nákladech řízení rozhodl soud podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.,
podle nějž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení, protože se svou kasační stížností neuspěl;
úspěšné žalobkyni pak v tomto soudním řízení nevznikly žádné náklady.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. prosince 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu