ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.262.2018:29
sp. zn. 10 As 262/2018 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Zdeňka Kühna, soudkyně Michaely
Bejčkové a soudce Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobce: W. D. H., zast. JUDr. Evou
Šubrtovou, advokátkou se sídlem Dr. E. Beneše 1831/12, Šumperk, proti žalovanému: Krajský
úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 22. 6. 2017, čj. KUOK 59408/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 9. 2018, čj. 72 A 42/2017-28,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 9. 2018,
čj. 72 A 42/2017-28, se ruší v části, v níž byla zamítnuta žaloba proti výroku II rozhodnutí
Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 22. 6. 2017, čj. KUOK 59408/2017; ve zbytku
se kasační stížnost zamítá.
II. Žaloba proti výroku II rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne
22. 6. 2017, čj. KUOK 59408/2017, se o d mí t á.
III. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2017 uznal Městský úřad Mohelnice žalobce vinným
z přestupku spočívajícího v tom, že z nedbalosti porušil pravidla pro odbočování, stanovená
v §21 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon o silničním
provozu). Tohoto jednání se dopustil při nehodě (střetu dvou osobních vozidel), která se stala
dne 29. 5. 2016 na pozemní komunikaci mezi obcemi Mohelnice a Libivá. Druhým výrokem
rozhodnutí uznal městský úřad vinným z přestupku i druhého účastníka nehody, Ing. M. D.,
který se při předjíždění žalobcova vozidla nechoval ohleduplně a ukázněně [§4 písm. a) zákona
o silničním provozu]. Oběma účastníkům nehody uložil městský úřad pokutu ve stejné výši
1 700 Kč.
[2] Oba účastníci se proti rozhodnutí odvolali. Žalovaný rozhodl o odvoláních
dne 22. 6. 2017 tak, že žalobcovo odvolání zamítl, zatímco výrok II týkající se Ing. D. zrušil
a řízení v této části zastavil (vina za dopravní nehodu tak zůstala výlučně na žalobci).
[3] Žalobu, kterou žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného, krajský soud zamítl. Znalecký
posudek, který byl ve správním řízení vypracován, hodnotil krajský soud stejně jako žalovaný
a dospěl k závěru, že žalobce při odbočování nedbal zvýšené opatrnosti, čímž ohrozil řidiče
(Ing. D.) jedoucího za ním. Ačkoli při odbočování vlevo je pozornost řidiče logicky soustředěna
více na protisměr než na situaci za vozidlem, v tomto případě v protisměru žádné vozidlo nejelo.
Výrok týkající se Ing. D. mohl žalobce napadnout výlučně podle §65 odst. 2 s. ř. s., neboť mu
nesvědčí „právo na potrestání“ druhého účastníka nehody. Tímto výrokem však nebylo zasaženo
do žalobcových procesních práv. Žalovaný dostatečně vysvětlil, že Ing. D. nejel nepřiměřenou
rychlostí a nic mu nebránilo v zahájení předjížděcího manévru. Nebylo prokázáno, že žalobce
dával znamení o směru jízdy, že jel při levém okraji svého jízdního pruhu, ani zde nebyla žádná
jiná indicie o jeho záměru odbočit vlevo, kterou by mohl Ing. D. vidět.
[4] Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Zdůraznil,
že před vlastním započetím odbočovacího manévru zastavil (kvůli protijedoucímu vozidlu),
a to u středu vozovky, takže jeho záměr musel být zřejmý. Naopak Ing. D. nedbal náležité
opatrnosti, protože nepřihlédl k několika zpomalujícím vozidlům před ním a začal je všechna
předjíždět. Na daném rovném úseku přitom nebyl jasný důvod, pro který se (posléze předjížděná)
vozidla pohybovala rychlostí nižší než 40 km/h. Správní orgány nezkoumaly, jak měl stěžovatel
ve zpětném zrcátku zahlédnout předjíždějící vozidlo, a nesprávně usuzovaly, že stěžovatel
měl předvídat jízdu vozidla jedoucího o více než jedno místo za ním, které zrychlí natolik,
že se během několika vteřin dostane na úroveň stěžovatelova vozidla a začne je předjíždět.
Měl by stěžovatel v takové situaci přerušit odbočování a vyčkat, než jej předjedou všechna
vozidla jedoucí za ním? Stěžovatel s tím nesouhlasí a tvrdí, že naopak Ing. D. porušil zákon [§17
odst. 5 písm. e) zákona o silničním provozu]. Ostatně o ukvapeném jednání Ing. D. se zmiňuje
i znalecký posudek Ing. I. K..
[5] Kasační stížnost není důvodná.
[6] Stěžovatel podle správních orgánů a krajského soudu porušil §21 odst. 1 zákona
o silničním provozu, podle nějž musí řidič při odbočování na křižovatce nebo na místo ležící
mimo pozemní komunikaci dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí
za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti. Druhý řidič, Ing. D., podle Městského úřadu Mohelnice (nikoli
však podle žalovaného) porušil povinnost chovat se ohleduplně a ukázněně a své chování přizpůsobit
situaci v provozu na pozemních komunikacích podle §4 písm. a) tohoto zákona.
[7] V otázce stěžovatelova zavinění souhlasí NSS se všemi dosud rozhodujícími orgány.
[8] Jak už konstatoval Městský úřad Mohelnice, oba řidiči (a spolu s nimi jejich osoby blízké,
které byly spolujezdci) popisovali své jednání jako vyhovující předpisům a popírali, že by si bývali
mohli před střetem všimnout jednání druhého řidiče, které podle nich naopak nebylo v souladu
s předpisy. Podle městského úřadu nebyl důvod věřit jednomu řidiči více než druhému,
krom toho jejich výpovědi nebyly nutně neslučitelné. Městský úřad při hodnocení dopravní
situace vycházel především ze znaleckého posudku. V něm znalec dospěl k závěru,
že předjíždějící vozidlo Ing. D. se nacházelo v levém jízdním pruhu již tři sekundy
před okamžikem střetu. Pro stěžovatele z toho podle všech dosud rozhodujících orgánů plyne,
že kdyby se v této době byl podíval do zpětného zrcátka, zjistil by, že nemůže odbočování
dokončit, a střetu by tedy mohl předejít.
[9] Stěžovatel se v kasační stížnosti dovolává principu tzv. omezené důvěry v dopravě,
ten se však v jeho případě neuplatní. Tato zásada znamená, že řidič motorového vozidla může
spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních
komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Neuplatňuje se ale v případech,
kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 6 Tdo 143/2011).
[10] Právě taková povinnost tížila stěžovatele při odbočování. Z objektivních okolností
důležitých pro nehodový děj a vyvození odpovědnosti (poloha a rychlost vozidla při zahájení
odbočování, zapnutí směrového ukazatele) se dokazováním (zde znaleckým posudkem) podařilo
s jistotou určit pouze rychlost stěžovatelova vozidla. I pokud stěžovatel – v souladu se svou
výpovědí – najel před započetím odbočování co nejblíže ke středu komunikace a přitom dával
světelné znamení o úmyslu odbočit vlevo, byl povinen přiměřeně počítat s tím, že jiný účastník
provozu na pozemních komunikacích může svou určitou povinnost porušit. I pokud stěžovatel
splnil všechny tyto úkony nutné pro faktické započetí odbočování, nemohl se bez dalšího
bezpečně spoléhat na to, že všichni ostatní účastníci provozu na pozemních komunikacích budou
dodržovat své povinnosti a nikdo jej například nezačne předjíždět (srov. rozsudek NSS ze dne
31. 7. 2012, čj. 2 As 67/2011-89). Zákon o silničním provozu v §21 odst. 1 přímo stanoví
povinnost dbát při odbočování zvýšené opatrnosti; řidič se proto před faktickým odbočením
(i poté, co řádně provedl všechny „přípravné“ úkony) musí přesvědčit, zda není předjížděn
(srov. rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2016, čj. 2 As 66/2016-32).
[11] Doba tří sekund, která plyne ze znaleckého posudku a během níž se stěžovatel
(který už jinak byl podle vlastního vyjádření k odbočení zcela připraven) ještě naposledy
mohl a měl podívat do zpětného zrcátka, zůstala nevyužita. Stěžovatel ji mohl využít tím spíš,
že v protisměru už nejelo žádné vozidlo: stěžovatel (stejně jako posléze předjíždějící Ing. D.) totiž
čekal právě na to, až nákladní vozidlo z protisměru projede. V souladu s požadavkem zvýšené
opatrnosti bylo, aby se stěžovatel v takto změněné dopravní situaci (po projetí nákladního
vozidla) ujistil, že levý pruh zůstává i nadále volný. I když není třeba zpochybňovat, že stěžovatel
splnil všechny povinnosti nezbytné před faktickým zahájením odbočování, současně nemohl mít
stěžovatel jistotu, že o jeho úmyslu odbočit vědí i všechna další vozidla jedoucí za ním.
[12] Nález Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 3195/15 nemůže stěžovateli prospět. V něm byl
předjíždějícím (a později při srážce těžce zraněným) řidič motocyklu, který řídil pod vlivem
alkoholu a porušil v místě stanovený zákaz předjíždění i povolenou maximální rychlost a zákaz
řízení pod vlivem alkoholu. Právní věta i odůvodnění tohoto nálezu zdůrazňují, že míra zákonem
požadované zvýšené opatrnosti při odbočování musí být přiměřená a odbočující řidič nemůže
předvídat úmyslné či hrubé porušení pravidel silničního provozu ze strany jiných řidičů. O takovou
situaci tu ale nešlo.
[13] Podle stěžovatele by jeho vina připadala v úvahu jen tehdy, pokud by věděl, že se za ním
pohybuje vozidlo, které nezaregistrovalo jeho znamení o změně směru jízdy. S tím ale nelze
souhlasit: v takové situaci by odbočování bylo vedeno nepřímým úmyslem způsobit nehodu,
nebo by šlo minimálně o vědomou nedbalost. Tyto formy zavinění stěžovateli vytýkány nejsou,
ostatně reálně je taková situace (vědět, že jiný řidič něco neví) stěží možná. Zákonný požadavek
zvýšené opatrnosti míří právě opačným směrem: odbočující řidič musí počítat s tím (i když jistotu
o tom nemá a mít nemůže), že řidič některého z vozidel za ním jeho směrový ukazatel neviděl
či přehlédl.
[14] V otázce viny Ing. D. nebyl stěžovatel aktivně legitimován k podání správní žaloby, a
stejně tak nemůže tuto otázku zpochybňovat svou kasační stížností.
[15] Stěžovatelova žalobní legitimace není založena ustanovením §65 odst. 2 s. ř. s. (jak uvedl
krajský soud). Žalobní legitimace podle tohoto ustanovení je vyhrazena pro případy,
kdy se napadené rozhodnutí nijak nedotýká hmotných práv žalujících osob, které však přesto byly
účastníky správního řízení, z nějž rozhodnutí vzešlo. Základní podmínkou žalobní legitimace
podle tohoto ustanovení je tedy účastenství ve správním řízení, které je výslovně založeno
zákonem (srov. např. §70 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, vztahující
se k účastenství spolků, jejichž hlavním posláním je ochrana přírody a krajiny, v řízeních,
při nichž mohou být dotčeny zájmy přírody a krajiny; nebo §31 zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách, zakládající komukoli možnost navrhnout zrušení ochranné známky
z důvodů zde vyjmenovaných).
[16] V nynější věci vedly správní orgány společné řízení o přestupcích obou řidičů proto,
že přestupky spolu souvisely a byly projednávány týmž orgánem (§57 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích). Ačkoli však řízení o obou přestupcích probíhala společně (z logických
důvodů předvídaných zákonem), stále se přísně vzato jednalo o dvě řízení týkající se dvou
samostatných přestupků: jedno řízení se týkalo porušení povinností při předjíždění, druhé
pak porušení povinností při odbočování. Pochopitelně fakticky tu existovala souvislost mezi
posuzovaným jednáním obou řidičů, daná již „společným“ střetem jejich vozidel; právně tu však
taková souvislost nebyla. (Ostatně správní orgány správně posuzovaly dodržení zákonných
povinností u obou řidičů bez zřetele k tomu, jestli jiný účastník silničního provozu své jiné
povinnosti dodržel, či nedodržel.)
[17] Ve shora citovaných příkladech žalobní legitimace podle §65 odst. 2 s. ř. s. svěřuje zákon
určitým kvalifikovaným osobám – nebo případně veřejnosti jako celku –, aby svou účastí
ve správním řízení přispívaly k hájení určitých významných veřejných zájmů (zájem na ochraně
přírody a krajiny; zájem na tom, aby ochranné známky jako důležitý institut tržního kapitalismu
plnily své rozlišovací a ochranné funkce). Žádné takové hledisko však soud v této věci nespatřuje.
Institut společného řízení má sloužit k naplnění zásady, podle níž správní orgány dbají
vzájemného souladu svých postupů (§8 odst. 1 správního řádu), a má zajistit, aby správní orgány
při rozhodování měly pokud možno komplexní informace. Nemá však umožnit účastníku
přestupkového řízení, aby zpochybňoval výsledek jiného přestupkového řízení. Sám stěžovatel
podal správně odvolání jen proti výroku I rozhodnutí Městského úřadu Mohelnice, který se týkal
jej samotného. Až žalobu směřoval výslovně proti oběma výrokům žalovaného, tj. i proti výroku
II, kterým bylo zrušeno rozhodnutí o vině a trestu Ing. D. a řízení bylo ohledně něj zastaveno.
[18] Závěr krajského soudu, podle nějž byl stěžovatel oprávněn k podání žaloby proti výroku
II rozhodnutí žalovaného podle §65 odst. 2 s. ř. s., je proto nesprávný. V tomto rozsahu musí
být jeho rozsudek zrušen a žaloba proti výroku II rozhodnutí žalovaného odmítnuta.
[19] Jestliže stěžovatel nemá v řízení o přestupku jiného řidiče ani žádná procesní práva
(na jejichž porušení je založen §65 odst. 2 s. ř. s.), tím méně může být legitimován
podle §65 odst. 1 s. ř. s., který vyžaduje zásah do hmotných práv osoby.
Do takových stěžovatelových práv mohlo zasáhnout jen rozhodnutí týkající se jeho vlastního
přestupku – nikoli rozhodnutí týkající se práv někoho jiného, které proto NSS nepřezkoumal.
Byť by i NSS mohl mít odlišný náhled na to, kdo více přispěl k dopravní nehodě mezi
stěžovatelem a Ing. D., není oprávněn se otázkou zavinění Ing. D. vůbec zabývat.
[20] NSS shledal kasační stížnost nedůvodnou, protože stěžovatel neuspěl s argumentací,
která směřovala proti jeho vlastní vině. Námitky poukazující na zavinění Ing. D. nebyl stěžovatel
oprávněn vznášet a krajský soud měl v tomto rozsahu žalobu odmítnout. NSS proto zrušil
v potřebném rozsahu napadený rozsudek krajského soudu, žalobu ve stejném rozsahu odmítl
a ve zbytku kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.)
[21] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému
žalovanému žádné náklady ve věci nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 4. května 2020
Zdeněk Kühn
předseda senátu