ECLI:CZ:NS:2011:6.TDO.143.2011.1
sp. zn. 6 Tdo 143/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2011 dovolání, které podal obviněný MUDr. D.Ch. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 To 397/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 15 T 21/2008, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. D. Ch. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 5. 2010, sp. zn. 15 T 21/2008, byl obviněný MUDr. D.Ch. uznán vinným, že
dne 21. 1. 2007 v době okolo 16:51 hodin na silniční komunikaci I. třídy č. 55 v k. ú. města H. řídil ve směru od H. na B. své osobní motorové vozidlo zn. Renault Laguna, přičemž při průjezdu úseku táhlé mírné levotočivé zatáčky uvedené komunikace, bez veřejného osvětlení, před přechodem pro chodce v blízkosti místní ZOO, vyznačeným příslušným svislým i vodorovným dopravním značením porušil povinnosti podle ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. h), §18 odst. 1, odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, neboť na uvedeném úseku mokré vozovky, při panujícím „civilním“ soumraku, jel rychlostí nejméně 100 km/h, a to i v situaci, kdy v uvedeném prostoru v blízkosti přechodu pro chodce spatřil chodkyni A. K., pohybující se původně souběžným směrem při pravé krajnici silniční komunikace. V okamžiku, kdy chodkyně změnila směr a v prostoru 5 až 10 m před začátkem přechodu pro chodce ve směru jízdy vozidla a ve vzdálenosti 34,6 m před tímto vozidlem vstoupila z pravé krajnice do vozovky, kterou přecházela, tak obžalovaný vlivem nepovolené a nepřiměřené rychlosti, přes okamžité brzdění a uhýbání vlevo, již nedokázal vozidlo zastavit, zpomalit, či na celkem 11 m široké komunikaci provést výhybný manévr potřebný k zabránění střetu a při rychlosti nejméně 90 km/h v pravém jízdním pruhu narazil čelní částí řízeného vozidla v oblasti předního pravého světlometu do levého boku a levé dolní končetiny poškozené, která takto podražena dále narazila postupně do kapoty motoru, čelního skla a čelní hrany střechy vozidla. Vlivem střetu A. K. utrpěla absolutně smrtelná zranění, neslučitelná se životem, zejména v podobě amputace trupu nad pánví, tedy přerušení těla na dvě samostatné části v dolní polovině břicha a bederní krajiny, odtržení lebky od krční páteře s přetržením krční míchy, kterým na místě podlehla.
Takto zjištěný skutek soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 a obviněného odsoudil podle §224 odst. 1 tr. zák. za použití §53 odst. 2 písm. b) tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře padesát tisíc Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. stanovil, a to pro případ, že peněžitý trest nebude ve stanovené lhůtě zaplacen, obviněnému náhradní trest odnětí svobody ve výměře deseti měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození, kteří jsou blíže označeni na str. 2 rozhodnutí, odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči tomuto rozsudku podali odvolání obviněný MUDr. D. Ch. a poškození Z. K., K. K., M. K., M. J., P.K., H.K., M. H., H. K., J. K. a M. Č.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 5 To 397/2010, bylo rozhodnuto:
I. Z podnětu poškozených Z. K., K.K., M. K., M. J., P. K., H. K., M. H., H.K., J. K. a M. Č. byl napadený rozsudek ohledně nich podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušen toliko ve výroku o náhradě škody. Dále za podmínek ustanovení §259 odst. 3, 4 tr. ř. odvolací soud uložil obviněnému MUDr. D. Ch. povinnost zaplatit poškozeným způsobenou škodu, a to:
Z. K., částku 88.271,- Kč, K. K., částku 72.000,- Kč, M.K., částku 78.522,- Kč, M. J., částku 72.000,- Kč, P. K., částku 72.000,- Kč, H. K., částku 72.000,- Kč, M. H., částku 52.500,- Kč, H. K., částku 52.500,- Kč, J. K., částku 52.500,- Kč, a M. Č., částku 52.500,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli jmenovaní poškození se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu (výroky o vině, trestu a náhradě škody) napadl obviněný MUDr. D. Ch. prostřednictvím obhájkyně dovoláním, které opřel o dovolací důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle jeho názoru rozhodnutí okresního soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a krajský soud rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, ačkoliv v řízení, které předcházelo, byl dán důvod dovolání ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný připomněl, jak soudy rozhodly dovoláním napadenými rozsudky, když dospěly k závěru, že svým jednáním naplnil objektivní i subjektivní stránku trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák., účinného do 31. 12. 2009. Odvolací soud shledal jeho zavinění dopravní nehody v tom, že v uvedenou dobu na popsaném místě nesprávně vyhodnotil dopravní situaci, jel nepřiměřeně rychle, nezačal včas brzdit, přičemž chodkyně a poškozená mu sice vytvořila náhlou překážku, nikoliv však neočekávanou. Měl spáchat trestný čin přesto, že podle názoru krajského soudu se v rozsahu 70% na předmětné dopravní nehodě podílela poškozená A.K. a míra jeho zavinění byla dovozována do výše 30%.
Dále obviněný zrekapituloval, že Okresní soud v Hodoníně rozhodl dvakrát ve věci zprošťujícím rozsudkem, a to poprvé dne 10. 10. 2008, č. j. 15 T 21/2008-402. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2008, sp. zn. 5 To 612/2008, byl k odvolání státního zástupce rozsudek zrušen a věc byla prvostupňovému soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud vytkl okresnímu soudu, že při hodnocení důkazů nekriticky převzal obhajobu obviněného ohledně rychlosti jím řízeného vozidla, nedostatečně se zabýval rozporností důkazů – rozporů mezi jeho výpovědí a znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy. Již v tomto rozhodnutí odvolací soud hodnotil důkazy jinak než soud prvního stupně, a učinil závěr, že obviněný nesprávně vyhodnotil dopravní situaci a nesnížil rychlost vozidla před střetem s chodkyní. Současně uložil prvostupňovému soudu, aby doplnil dokazování vypracováním revizního znaleckého posudku z oboru silniční dopravy, případně i jinak doplnil dokazování a znovu rozhodl. Okresní soud doplnil dokazování a opět rozhodl zprošťujícím rozsudkem dne 2. 9. 2009, č. j. 15 T 21/2008-491. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 5 To 560/2009, byl k odvolání státního zástupce i tento rozsudek zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V rozhodnutí krajský soud hodnotil provedené důkazy jinak než okresní soud. Učinil závěr o příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vzniklým následkem, nově vyslovil, že převažující podíl viny na vzniku dopravní nehody byl na straně poškozené A. K. Uzavřel, že přes její výrazné spoluzavinění je třeba v jednání obviněného shledat trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Odvolací soud, aniž uložil prvostupňovému soudu povinnost jakkoliv doplnit dokazovaní, jej zavázal právním názorem k jinému hodnocení provedených důkazů. V dovoláním napadeném rozsudku okresní soud pouze konstatoval provedené důkazy, a aniž by provedl jejich hodnocení, uznal obviněného vinným zmíněným trestným činem; odvolací soud zamítl obviněným podané odvolání, přičemž se nevypořádal s jeho námitkami, které uplatnil.
S poukazem na výše rozvedené skutečnosti obviněný uvedl, že se necítí být vinným trestným činem a odkázal na své výpovědi z přípravného řízení i řízení před soudem. Vyslovil přesvědčení, že v řízení předcházejícím pravomocnému rozhodnutí o vině a trestu byl porušen trestní řád v jeho neprospěch a nebylo postupováno spravedlivě. Namítl, že pokud odvolací soud zavázal soud prvního stupně k jinému hodnocení provedených důkazů, nebyl k tomu oprávněn a porušil zákon v ustanovení §263 odst. 7 tr. ř., jehož znění připomněl. Současně odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 608/06. Jelikož se okresní soud řídil pokyny krajského soudu a uznal jej vinným trestným činem, navíc v rozporu se skutkovými zjištěními, tak skutek nesprávně právně posoudil.
V dovolání obviněný poukázal na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu. Předně, že po účastníkovi silničního provozu nelze spravedlivě požadovat, aby bez dalšího předpokládal možné porušení pravidel silničního provozu jinými účastníky a této okolnosti přizpůsoboval své chování (rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 727/2005). Dále, že řidič motorového vozidla může oprávněně spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak (rozhodnutí sp. zn. 3 Tdo 593/2007). Konečně, že při posuzování okolností, které může či nemůže řidič předvídat, je třeba vycházet z konkrétní dopravní situace. Kromě míry povinné opatrnosti, vyplývající z pravidel silničního provozu, existuje i její subjektivní vymezení, vztahující se k míře opatrnosti, kterou je schopen řidič v konkrétním případě vynaložit. O zavinění z nedbalosti může jít pouze tehdy, pokud povinnost a možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem jsou dány současně (rozhodnutí sp. zn. 3 Tz 182/2001).
Co se týče konkrétní dopravní situace, obviněný upozornil, že k předmětné dopravní nehodě došlo mimo obec, v blízkosti přechodu pro chodce, nikoliv na přechodu pro chodce, v místě kde nebyla velká frekvence přecházení chodců, na přehledném úseku silnice I. třídy. Rychlost jízdy 90 km/hod. byla přiměřená podmínkám provozu i povětrnostním podmínkám, provoz nebyl nijak silný, vozidlo bylo osvětleno. Poškozená chodkyně stála či se pohybovala na krajnici, která byla 2 metry široká, do obličeje jí neviděl. Chodkyně neznamenala žádné nebezpečí, a tak neměl důvod očekávat a předpokládat, že mimo přechod pro chodce vstoupí do vozovky, do jeho jízdního pruhu. Chodkyně si musela být vědoma toho, že se pohybuje po frekventované silnici mimo obec, nikoliv v obci, že vozidla jezdí rychlostí vyšší než 50 km/hod., žádným pohybem nedala najevo, že by měla v úmyslu vozovku přecházet. Její pohyb směrem do vozovky, a to před přechodem pro chodce a vstup do jeho jízdního pruhu byl pro něho zcela náhlý, a s ohledem na dopravní situaci i nečekaný. Podle vyjádření znalce z oboru silniční dopravy nebyl schopen střetu zabránit, rychlost vozidla nebyla pro vznik dopravní nehody důležitá.
V návaznosti na to obviněný vyslovil přesvědčení, že v konkrétní den a na konkrétním místě neporušil žádnou z povinností, které mu jako řidiči ukládá zákon o provozu na pozemních komunikacích, a která by byla v příčinné souvislosti se vznikem dopravní nehody, včetně následku. Byl oprávněn očekávat, že chodkyně bude přecházet vozovku v místě přechodu pro chodce, že se přesvědčí o tom, že bezpečně může vozovku přejít a neočekával, že poruší pravidla silničního provozu při přecházení přes vozovku tím, že mimo přechod pro chodce vstoupí do jeho jízdního pruhu. Znalec z oboru silniční dopravy nemohl vyloučit, že obviněný jel rychlostí do 90 km/hod. a ani znalec z oboru soudního lékařství nemohl vyloučit a nevyloučil vznik zranění, která utrpěla poškozená, při nižší rychlosti jízdy či nižší nárazové rychlosti. Závěry znaleckých posudků byl soud povinen v pochybnostech vyložit ve prospěch jeho osoby.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl ve věci a jeho osobu podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby, případně podle §265 l odst. 1, 3 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Hodoníně, aby ve věci znovu jednal a rozhodl.
K dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Současně shrnula, jak ve věci rozhodly soudy obou stupňů a obviněným uplatněné dovolací námitky.
Státní zástupkyně připomněla, jednak vymezení trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. v zákoně, jednak, že obviněnému bylo kladeno za vinu porušení dopravních předpisů – povinností podle §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. h), §18 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Současně zdůraznila, že je dán příčinný vztah mezi jízdou obviněného a způsobeným následkem. Dodala, že příčinou nějakého následku je každá okolnost, která buď jako samostatná, nebo ve spojení s jinou okolností, následek přivodila. Poukázala na to, že pachatel způsobí škodlivý následek ve smyslu trestního zákona i tehdy, když jeho konání nebo opomenutí je v řetězu příčin takovou složkou, bez které by k následku buď vůbec nedošlo nebo by se nebezpečí následku alespoň snížilo (srov. rozhodnutí č. 354/1942 Sb. rozh. tr.). V podrobnostech upozornila, že je třeba vyřešit otázku, zda jednání obviněného je ve světle dalších skutečností příčinou dostatečně významnou a pokrytou jeho zaviněním, neboť jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace příčinné souvislosti).
Dále státní zástupkyně uvedla, že soudy obou stupňů připustily, že hlavní příčinou dopravní nehody bylo chování poškozené, která začala vozovku přecházet mimo přechod pro chodce, aniž by se před tím přesvědčila, zda může vozovku přejít, přičemž svým počínáním ohrozila nejen sebe, ale i ostatní účastníky silničního provozu. Chodkyně tedy neopatrně a náhle vstoupila do vozovky z krajnice a porušila zákaz vstupovat na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem.
Ve vyjádření státní zástupkyně připomněla, že princip omezené důvěry v dopravě, na který obviněný poukázal, znamená, že se řidič při provozu na pozemních komunikacích může spoléhat na to, že ostatní účastníci při provozu budou dodržovat pravidla provozu na pozemních komunikacích, pokud z konkrétních okolností nebude vyplývat opak. Zdůraznila, že tento princip se v některých případech neuplatňuje (kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi). Jedná se o případy, kdy se na komunikacích nebo v jejich blízkosti pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek. Současná právní úprava dále ukládá dbát zvýšené opatrnosti vůči chodcům na přechodech, při jízdě automobilu v obytné a pěší zóně, při objíždění vozidel hromadné dopravy na vyznačených zastávkách, při jízdě vozidel s právem přednosti v jízdě s výstražným zařízením v provozu, a za situace, kdy se opět objeví opravená závada.
Dále státní zástupkyně konstatovala, že řidič motorového vozidla je povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti. Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu může pouze tehdy, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Řidič je v zásadě povinen dbát zvýšené opatrnosti vždy, když spatří chodce. Je tedy chodcem vždy omezen a je navíc povinen předvídat nesprávné chování chodce na vozovce a tomuto předvídanému, mnohdy i nepředvídanému, chování chodce přizpůsobit svou jízdu. Pro řidiče jde v řadě případů o abstraktní předvídání. Podle uvedených tezí by chodec – s výjimkou situace zakrytého výhledu – nikdy nemohl vytvořit řidiči překážku z technického hlediska náhlou. Tato teze však neplatí absolutně. Mohou nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky náhlou překážku, která může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. K takové situaci by zjevně došlo, pokud by posuzovaná dopravní situace nebyla charakteristická tím, že těsně za místem střetu byl přechod pro chodce, na který v dostatečné vzdálenosti před přechodem upozorňovalo svislé vodorovné značení. Státní zástupkyně zdůraznila, že posuzovaná konkrétní dopravní situace je charakteristická specifickým místem, kde došlo ke střetu chodkyně s vozidlem, neboť ke střetu došlo v těsné blízkosti před přechodem, který byl označen jak svislým tak vodorovným dopravním značením. Proto je třeba dospět k závěru, že se obviněný nepohyboval před střetem přiměřenou rychlostí. Otázka, zda jde o rychlost přiměřenou či nepřiměřenou posuzují orgány činné v trestním řízení samostatně se zřetelem ke všem ustanovením pravidel silničního provozu, která se týkají rychlosti jízdy, a která se vztahují na posuzovaný případ. Podle státní zástupkyně byl obviněný jako řidič povinen přizpůsobit jízdu vozidla, byť nahodilé, ale předvídatelné situaci, pokud viděl chodkyni, která se blížila k přechodu pro chodce, kde chodce na přechodu mohl předpokládat, neboť tento přechod byl situován v blízkosti místní ZOO. Obviněný tedy přijížděl k přechodu pro chodce a byl omezen chodkyní, která se pohybovala v bezprostřední blízkosti přechodu, neboť musel předpokládat, že chodkyně je v bezprostřední blízkosti přechodu proto, aby přešla přes vozovku. Za uvedené situace měl již v momentě spatření chodkyně snížit rychlost tak, aby mohl reagovat na její případné vstoupení do vozovky v těsné blízkosti přechodu. Pokud by obviněný začal takto snižovat svoji rychlost, pak, i pokud by došlo ke střetu s chodkyní, nemusel by tento střet mít tak fatální následek, který spočíval v jejím bezprostředním usmrcení.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně zopakovala, že jednání obviněného, který jel v místě před přechodem nepřiměřenou rychlostí, bylo příčinou dopravní nehody, při níž došlo k úmrtí chodkyně, i když její vstup do vozovky byl příčinou hlavní, kterou odvolací soud posoudil jako příčinu zásadní, pokud konstatoval, že poškozená se na vzniku dopravní nehody podílela ze 70 %. V posuzované dopravní situaci se obviněný nemohl dovolávat principu omezené důvěry, a protože zaviněně porušil vyjmenované dopravní předpisy, bylo namístě jeho jednání posoudit jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Z popsaných důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) při posuzování mimořádného opravného prostředku předně shledal, že dovolání obviněného MUDr. D. Ch. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. platí, že dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l ) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání je z procesních důvodů zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. (bylo podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již výslovně vzala zpět) nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř. (pro nedostatek náležitosti obsahu odvolání), aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného MUDr. D. Ch. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku – odvolání rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. l písm. l ) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci výše citovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva (např. občanského, obchodního, trestního apod.). Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03 a sp. zn. III. ÚS 3272/2007). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, pokud vznáší výhrady vůči správnosti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, neboť nenaplňují jím uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený důvod dovolání. Jak již bylo výše řečeno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadená rozhodnutí přezkoumávat. Totéž platí i ohledně tvrzení obviněného, že rozhodnutími Krajského soudu v Brně, jimiž byly zrušeny předchozí dva rozsudky Okresního soudu v Hodoníně, došlo k porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. ř.
V dovolání obviněný MUDr. D. Ch. rovněž v podrobnostech vytýká, že svým jednáním nenaplnil zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí jsou zatížena tvrzenou právní vadou.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt . Podle §5 písm. a), b) tr. zák. platí, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel
a) věděl, že může způsobem v tomto zákoně (tj. trestním zákoně) uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí, nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl .
Ustanovení §4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále v tomto odstavci jen „zákon“) zakotvuje, že při účasti na provozu na pozemních komunikacích je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat, své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu.
Podle §5 odst. 1 písm. h) zákona platí, že řidič je kromě povinností uvedených v §4 zákona dále povinen s výjimkou řidiče tramvaje umožnit chodci, který je na přechodu pro chodce nebo jej zřejmě hodlá použít, nerušené a bezpečné přejití vozovky; proto se musí řidič takového vozidla přibližovat k přechodu pro chodce takovou rychlostí, aby mohl zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, a pokud je to nutné, je povinen před přechodem pro chodce zastavit vozidlo.
Z ustanovení §18 odst. 1, 3 zákona plyne, že rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Řidič motorového vozidla o maximální přípustné hmotnosti nepřevyšující 3 500 kg a autobusu smí jet mimo obec rychlostí nejvýše 90 km/hod; na dálnici a silnici pro motorová vozidla rychlostí nejvýše 130 km/hod. Řidič jiného motorového vozidla smí jet rychlostí nejvýše 80 km/hod.
Podle názoru Nejvyššího soudu postupoval Okresní soud v Hodoníně (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Brně) v souladu s trestním zákonem, když skutek, jak je popsán ve výroku rozsudku a blíže rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, právně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Z tzv. skutkové věty rozsudečného výroku rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývají skutečnosti, které byly doslovně citovány v úvodu tohoto usnesení.
Předně je potřebné konstatovat, že mezi jednáním obviněného MUDr. D. Ch., jenž kritického dne řídil osobní motorové vozidlo po konkrétním úseku silnice I. třídy a škodlivým následkem i účinkem – dopravní nehodou, při níž byla smrtelně zraněna poškozená A. K., je příčinná souvislost. Příčinou je každý jev, bez kterého by jiný jev buď vůbec nenastal anebo nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.). Není rozhodující, jestliže k následku došlo působením více okolností, nejen jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedly další jednání, okolnosti apod. Jestliže při vzniku následku uvedeného v §223 a 224 tr. zák. spolupůsobilo více příčin (jednání obviněného a poškozeného), je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněného nastal (srov. rozhodnutí č. 72/1971 Sb. rozh. tr.). Zásada, že jednotlivé příčiny nemají pro způsobení následku stejný význam, se označuje jako zásada gradace příčinné souvislosti. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, pokud však jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo. Příčinná souvislost by se přerušila jen tedy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Z popisu předmětného skutku je zjevné, že hlavní příčinou dopravní nehody bylo jednání poškozené A. K., neboť „…změnila směr a v prostoru 5 až 10 m před začátkem přechodu pro chodce ve směru jízdy vozidla a ve vzdálenosti 34,6 m před tímto vozidlem vstoupila z pravé krajnice do vozovky, kterou přecházela…“ (viz výrok o vině na str. 1 rozsudku okresního soudu). Příčinná souvislost mezi jednáním obviněného MUDr. D.Ch. a následkem však přerušena nebyla, neboť jeho jednání zůstalo takovou skutečností, bez které by k následku nedošlo.
Zásada tzv. omezené důvěry v dopravě (vyjádřená např. v rozhodnutí č. 43/1982 Sb. rozh. tr.), na kterou obviněný v dovolání upozorňuje, znamená, že řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, nevyplývá-li z konkrétní situace opak. Tato zásada se ale neuplatňuje v případech, kdy ze situace v provozu na pozemních komunikacích vyplývá povinnost dbát zvýšené opatrnosti nebo s předstihem reagovat na situaci, aby bylo zabráněno kolizi (na komunikacích nebo v jejich blízkosti se pohybují děti, osoby těžce zdravotně postižené, přestárlé, zjevně volně pobíhající zvířata nebo to vyplývá z existence instalovaných dopravních značek). Řidič motorového vozidla je povinen zachovávat potřebnou míru opatrnosti vůči chodcům, kteří vstoupili do vozovky nebo se pohybují v její těsné blízkosti. Důvodně spoléhat na to, že tito účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu může jen v případě, pokud z konkrétních okolností neplyne obava, že tomu tak nebude. Mohou však nastat situace, kdy i chodec vytvoří řidiči svým náhlým neočekávaným a nepředvídatelným vstoupením do vozovky překážku, jež může být pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V posuzované trestní věci se ale o takovou situaci nejedná.
Je nutno připomenout, že obviněný byl příslušným svislým a vodorovným dopravním značením upozorněn, že na pozemní komunikaci je přechod pro chodce. Dále jako řidič motorového vozidla byl povinen přizpůsobit jízdu, byť nahodilé, ale předvídatelné situaci, pokud viděl chodkyni, která se blížila k přechodu pro chodce, kde chodce na přechodu mohl předpokládat, neboť tento přechod se navíc nacházel v blízkosti místní ZOO. Obviněný, který přijížděl k přechodu pro chodce, byl rovněž omezen chodkyní – poškozenou A. K., která se pohybovala v bezprostřední blízkosti přechodu, neboť musel předpokládat, že chodkyně je v těsné blízkosti přechodu proto, aby přes vozovku přešla. Za dané situace měl již v momentě spatření chodkyně snížit rychlost (v té době navíc jel rychlostí nikoli do 90 km/hod., jak je tvrzeno v dovolání, ale rychlostí nejméně 100 km/hod., což soudy zjistily z revizního znaleckého posudku, který vypracovalo Vysoké učení technické v Brně, Ústav soudního inženýrství, s nímž se ztotožnily), aby mohl reagovat na její případné vstoupení do vozovky v těsné blízkosti přechodu. Tím spíše, byla-li viditelnost již zhoršená vlivem začínajícího soumraku. Pokud by obviněný včas snížil rychlost řízeného automobilu, a přesto by ke střetu s poškozenou došlo, nemuselo se jednat o nenapravitelný následek, jenž spočíval v jejím okamžitém usmrcení. Ostatně na tyto skutečnosti oprávněně upozorňuje i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
V jednání obviněného je naplněn i obligatorní znak subjektivní stránky předmětného trestného činu – zavinění z nedbalosti, jež zahrnuje všechny jeho podstatné znaky, a které okresní soud shledal na str. 5 rozsudku ve formě nedbalosti nevědomé [§5 písm. b) tr. zák.], tj. že obviněný nevěděl, že svým jednáním může způsobit porušení zájmu chráněného trestním zákonem, kterým je lidské zdraví, ač o tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl. Zde je nutno uvést, že na nedbalostní zavinění a jeho formu lze usuzovat z prokázaných skutečností objektivní povahy blíže popsaných v předchozím odstavci. Kritériem nedbalosti v obou jejích formách [§5 písm. a), b) tr. zák.] je totiž zachování určité míry opatrnosti, která je určována jednak objektivními okolnostmi spojenými se skutkem a jednak subjektivními dispozicemi konkrétního pachatele při předvídání možnosti způsobení poruchy. Obviněný nedodržel vyšší míru povinné opatrnosti, jež pro řidiče motorového vozidla plyne z ustanovení §4 písm. a), §5 odst. 1 písm. h), §18 odst. 1, 3 zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Rovněž nedodržel i míru opatrnosti, kterou měl a byl schopen jako řidič motorového vozidla v konkrétním případě vynaložit.
Nejvyšší soud konstatuje, že v soudním řízení zjištěným jednáním obviněný MUDr. D.Ch.naplnil všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Jako řidič motorového vozidla sice porušil výše citovaná ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, avšak s ohledem na výrazné prokázané spoluzavinění poškozené A. K., které bylo soudem druhého stupně na str. 5 usnesení vyjádřeno 70%, tak nepřipadalo v úvahu posouzení jednání obviněného i podle ustanovení §224 odst. 2 tr. zák. (tj. porušení důležité povinnosti uložené podle zákona). Výrok o vině v rozsudku Okresního soudu v Hodoníně, s nímž se v odvolacím řízení důvodně ztotožnil i Krajský soud v Brně, nevykazuje obviněným tvrzenou právní vadu.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného MUDr. D. Ch. jako zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2011
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k