ECLI:CZ:NSS:2020:10.AS.37.2019:40
sp. zn. 10 As 37/2019 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ondřeje Mrákoty, soudkyně
Michaely Bejčkové a soudce Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: FUKMA, a. s., se sídlem
Karlovarská 1104/14, Praha 6, zastoupené Mgr. Václavem Voříškem, advokátem se sídlem
Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje,
se sídlem 28. října 2771/117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 8. 2018,
čj. MSK 172852/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 18. 12. 2018, čj. 19 A 34/2018-41,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 12. 2018, čj. 19 A 34/2018-41, se ruší
a věc se v rací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
[1] Žalobkyně je provozovatelkou vozidla, jehož řidič dne 19. 10. 2016 porušil pravidla
silničního provozu tím, že překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci (50 km/h)
o 9 km/h. Magistrát města Havířova proto žalobkyni uznal vinnou ze správního deliktu
podle §125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (zákon
o silničním provozu), pro porušení §10 odst. 3 a §18 odst. 4 tohoto zákona a uložil
jí pokutu 1 500 Kč. Žalobkyně podala proti rozhodnutí magistrátu ze dne 26. 10. 2017 odvolání.
Žalovaný změnil text výroku rozhodnutí magistrátu tak, že z výroku vypustil slova „z nedbalosti“.
Ve zbytku odvolání žalobkyně zamítl.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, kterou krajský soud rovněž zamítl.
I. Kasační stížnost
[3] Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. Setrvala
na tom, že ji magistrát omezil na způsobech úhrady, v důsledku čehož uhradila určenou částku
pět dní po splatnosti.
[4] Podle stěžovatelky krajský soud nepřezkoumatelně vypořádal její žalobní námitku,
že obecní policie měřila rychlost v rozporu s §24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní
policii, neboť neinformovala veřejnost o zřízení automatického technického systému.
Stěžovatelka spatřuje nepřezkoumatelnost rozsudku také v tom, že se krajský soud nevyjádřil
k namítané vadě výroku rozhodnutí magistrátu: z výroku totiž není jasné, zda je stěžovatelka
postižena za překročení rychlosti v konkrétním bodě, nebo v určitém úseku. Krajský soud
nevypořádal ani námitku, že správní orgány nezjišťovaly formu zavinění řidiče.
[5] Výrok rozhodnutí magistrátu je vadný také proto, že v něm není uveden údaj o formě
zavinění a není v něm dostatečně konkrétně vymezeno místo protiprávního jednání.
[6] Podle stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro zahájení řízení o správním deliktu
provozovatele vozidla, neboť nebyla vyrozuměna o odložení věci, čímž byla zkrácena na svých
právech domoci se zahájení řízení proti skutečnému řidiči.
[7] Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že namítala podjatost úřední osoby
opožděně. Ohrazuje se též proti tvrzení, že neuvedla poměr úřední osoby k věci. Jasně sdělila,
že poměr spočívá v tom, že pokud úředník rozhodne o přestupku a uloží pokutu, dostane
ke svému platu bonus.
II. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[8] Kasační stížnost je částečně důvodná.
K přezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu a vadám výroku magistrátu
[9] NSS se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
pro nedostatek důvodů: k takové vadě by totiž musel přihlédnout i z úřední povinnosti. NSS
dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu touto vadou trpí.
[10] Stěžovatelka v žalobě namítala, že obecní policie pořídila záznam z měření rychlosti
stěžovatelčina vozidla stálým automatickým systémem, avšak nezveřejnila informaci o zřízení
tohoto systému, jak jí ukládá §24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii.
Podle stěžovatelky provedla obecní policie měření v rozporu s právními předpisy a takto získaný
důkaz nelze použít.
[11] Krajský soud v bodě 27 svého rozsudku vyslovil, že námitka, podle níž obecní policie
nepostupovala v souladu s právním předpisem při měření rychlosti, je nedůvodná. Svůj závěr
opřel o listinu, kterou Policie ČR určila úsek měření, a o skutečnost, že městská policie provedla
měření kalibrovaným a schváleným měřicím zařízením.
[12] NSS souhlasí se stěžovatelkou, že tato část odůvodnění se míjí se žalobní námitkou.
Stěžovatelka shledává měření nezákonným proto, že obecní policie neinformovala o zřízení
měřicího systému. Krajský soud sice argumentoval ve prospěch zákonnosti měření,
avšak k důvodu nezákonnosti, který tvrdila stěžovatelka, se vůbec nevyjádřil. Jeho rozsudek
je proto v této části nepřezkoumatelný a kasační stížnost je důvodná.
[13] Částečná důvodnost kasační stížnosti však nebrání tomu, aby NSS vypořádal ostatní
stěžovatelčiny námitky. Obsahuje-li napadené rozhodnutí vícero argumentačních okruhů,
které jsou skutkově či právně oddělitelné, NSS je vždy přezkoumá, má-li jejich řešení význam
pro další řízení a rozhodnutí ve věci (srov. již usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2008,
čj. 7 Afs 212/2006-74, č. 1566/2008 Sb. NSS, věc SÜD).
[14] Pro úplnost NSS uvádí, že se zákonnou povinností stanovenou v §24b odst. 2 zákona
o obecní policii podrobněji zabýval v rozsudku ze dne 16. 12. 2019, čj. 9 As 280/2019-39.
Žalovaný zároveň v napadeném rozhodnutí uvedl, že řidiči byli vhodně informováni o zřízení
úsekového měření např. na internetových stránkách města Havířov. Platí přitom, že obsah určité
internetové stránky není skutečností obecně známou a skutková zjištění z něho vyplývající může
soud učinit výhradě na základě dokazování při jednání (srov. rozsudek NSS ze dne 15. 4. 2009,
čj. 1 As 30/2009-70).
[15] NSS naopak pokládá rozsudek za přezkoumatelný co do vypořádání námitky,
podle níž z výroku rozhodnutí magistrátu není znát, zda stěžovatelku shledává vinnou
překročením nejvyšší dovolené rychlosti v konkrétním bodě, nebo v určitém úseku. Ačkoli
se krajský soud k této námitce výslovně a samostatně nevyjádřil, v bodě 31 svého rozsudku
konstatoval, že výrok žalovaného netrpí namítanými vadami. Podle krajského soudu byl skutek
ve výroku rozhodnutí jasně vymezen a ohledně porušení zákonných povinností nemohly
vzniknout žádné pochybnosti. Krajský soud rovněž upozornil, že je stěžovatelka vinna správním
deliktem, nikoli přestupkem. Z uvedeného lze seznat, že krajský soud stěžovatelčině námitce
nepřisvědčil a vyhodnotil, že výrok žalovaného nemusí obsahovat informaci o tom,
zda byla rychlost překročena v konkrétním bodě, či v určitém úseku. Z odůvodnění rozsudku
je rovněž zřejmé, že krajský soud nepřijal ani stěžovatelčiny výhrady k vymezení místa spáchání
deliktu.
[16] NSS se s tímto závěrem ztotožňuje i věcně. Z obsahu správního spisu jednoznačně
vyplývá, že se v projednávané věci jednalo o tzv. úsekové měření, při němž radar změřil
průměrnou rychlost v konkrétním úseku dlouhém 391,3 m. O stanovené nejvyšší dovolené
rychlosti v tomto úseku nevyvstaly žádné pochybnosti. Podle ustálené judikatury NSS v naprosté
většině případů postačuje (případně též v kombinaci s fotografiemi pořízenými na místě
a založenými ve správním spisu), označí-li správní orgán ve výroku rozhodnutí místo spáchání
správního deliktu tak, že uvede město a ulici, kde byl správní delikt spáchán, a zároveň vymezí čas
a způsob spáchání (srov. rozsudky NSS ze dne 14. 6. 2019, čj. 2 As 158/2018-40, a ze dne
2. 10. 2019, čj. 6 As 53/2019-41). Magistrát vymezil místo spáchání správního deliktu
jako „Havířov-Město na ulici Dělnická ve směru jízdy od křižovatky s ulicí Mánesova ke křižovatce s ulicí
Moskevská“, dále uvedl datum a čas a popsal protiprávní jednání. Smyslem požadavku na určitost
popisu skutku ve výroku správního rozhodnutí je zabránit dvojímu postihu za týž delikt, případně
záměně deliktu s jiným. K tomuto účelu výrok magistrátu v nyní řešené věci zcela postačuje.
Místo spáchání deliktu bylo vymezeno dostatečně určitě. Nebylo ani třeba, aby výrok obsahoval
informaci o tom, zda byla rychlost překročena v konkrétním bodě, či v určitém úseku.
[17] Krajský soud rovněž přezkoumatelně, byť stručně, vypořádal žalobní námitku, že správní
orgány nezjišťovaly formu zavinění řidiče. Krajský soud správně uvedl, že odpovědnost
provozovatele vozidla za správní delikt byla v rozhodném znění zákona založena jako objektivní
(tedy odpovědnost za následek, nikoli za zavinění), nebylo proto třeba zabývat se otázkou
zavinění. Pro založení odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt je sice podle §125f
odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu nutné, aby porušení povinností řidiče nebo pravidel
provozu na pozemních komunikacích vykazovalo znaky přestupku podle zákona o silničním
provozu, toto ustanovení však nelze vykládat tak, že jsou správní orgány v řízení o správním
deliktu povinny zjišťovat, zda byly naplněny všechny předpoklady přestupkové odpovědnosti
řidiče vozidla (srov. rozsudek NSS ze dne 28. 11. 2016, čj. 8 As 156/2016-35). Pro splnění
podmínky podle §125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu proto postačí, že jednání
řidiče vykazuje znaky přestupku. Ze stejného důvodu nebylo třeba, aby výrok obsahoval
informaci o formě zavinění (srov. např. bod 28 rozsudku NSS ze dne 7. 11. 2018,
čj. 4 As 259/2018-36).
[18] Výše uvedené nebrání správnímu orgánu, aby zavinění (ať již nedbalostní, nebo dokonce
úmyslné) v nějakém případě shledal a vyvodil z něj pro věc další důsledky (např. pro konkrétní
výměru pokuty, srov. bod 26 rozsudku NSS ze dne 4. 12. 2019, čj. 10 As 241/2019-36).
Pro shledání odpovědnosti za správní delikt je však zavinění bez významu.
Ke způsobům úhrady určené částky
[19] NSS nepřisvědčil stěžovatelčině námitce, že jí magistrát vymezil způsoby platby určené
částky úžeji, než stanoví §163 odst. 3 daňového řádu. Magistrát ve výzvě k uhrazení určené
částky ze dne 23. 2. 2017 uložil stěžovatelce uhradit částku na uvedený bankovní účet, poštovní
poukázkou či v hotovosti na pokladně magistrátu. Z ničeho však nevyplývá, že by jiné způsoby
platby nepřijal. Ostatně ani stěžovatelka netvrdí, že by magistrát odmítl přijmout její platbu
provedenou jiným než výše uvedeným způsobem (ani neuvádí, jaký jiný než uvedený způsob
by upřednostnila). Stěžovatelčino tvrzení, že uhradila částku se zpožděním pouze z toho důvodu,
že neměla k dispozici veškeré způsoby úhrady platby, je ničím nepodepřené a nevěrohodné.
Stěžovatelčina námitka se jeví jako účelová.
K podmínkám pro zahájení řízení o správním deliktu
[20] Stěžovatelka namítá, že je osobou dotčenou jednáním osoby podezřelé ze spáchání
přestupku. Domnívá se proto, že měla být vyrozuměna o odložení věci.
[21] Podle §66 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění od 1. 10. 2016
(tj. poslední znění před zrušením zákona ke dni 1. 7. 2017), které se užije v nynější věci,
se o odložení věci vyrozumí osoby dotčené jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku, jsou-li správnímu
orgánu známy; správní orgán tyto osoby nevyrozumí, pokud by to bylo spojeno s neúměrnými obtížemi
nebo náklady.
[22] Krajský soud správně vyhodnotil, že stěžovatelka dotčenou osobou nebyla a magistrát
odložil oznámení o přestupku v souladu se zákonem. Stejný závěr vyslovil NSS
v bodě 22 již citovaného rozsudku ve věci 10 As 241/2019. Citované ustanovení zákona
o přestupcích mířilo na poškozeného. Stěžovatelka jako provozovatelka vozidla nebyla dotčena
jednáním osoby podezřelé ze spáchání přestupku. Stěžovatelka byla dotčena teprve tehdy,
pokud se tuto osobu nepodařilo vypátrat, tedy byla dotčena nikoliv jednáním podezřelé osoby,
ale nemožností tuto osobu vypátrat. Úvahy o možnostech obrany proti odložení věci
jsou v důsledku tohoto závěru nadbytečné.
K namítané podjatosti úřední osoby
[23] Stěžovatelka tvrdí, že námitku podjatosti úřední osoby, kterou vznesla v doplnění
odvolání podaném den po odvolání, uplatnila včas. Námitka byla důvodná a měla být řádně
vyřízena.
[24] Podle §14 odst. 2 správního řádu, ve znění účinném do 31. 10. 2018 (nyní je totožné pravidlo
obsaženo v §14 odst. 3), účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce
se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku
neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten,
kdo má obdobné postavení (…).
[25] V rozsudku ze dne 10. 10. 2018, čj. 6 As 75/2018-83, NSS dovodil, že postup
předpokládaný v §14 odst. 2 správního řádu musí být dodržen v případě, že vznesená námitka
podjatosti splňuje následující podmínky: z její formulace vyplývá, že se jedná o námitku podjatosti
úředních osob či osoby; je alespoň rámcově odůvodněná; a její důvody nejsou zjevně
nesrozumitelné či nesmyslné.
[26] Tyto podmínky stěžovatelčina námitka podjatosti nesplňovala. Z doplnění odvolání
„ve všech řízeních vedených žalovaným“ vyplývá, že „stěžovatelčin zmocněnec zastává názor, že správní orgány
prvního stupně jsou podjaté, neboť své úředníky platí za to, aby rozhodovali co nejvíce v neprospěch obviněných
(a tedy co nejvíce ve prospěch obecního rozpočtu)“. Zmocněnec dále „z opatrnosti vznesl námitku podjatosti
též proti všem zaměstnancům odvolacího orgánu, jakož i proti hejtmanovi kraje“. K tomu navrhoval provést
podrobné dokazování.
[27] Námitka podjatosti tak byla vznesena opožděně. Stěžovatelka ani netvrdí,
že by se jí důvody podjatosti vyjevily k nějakému konkrétnímu datu. Pro posouzení včasnosti
námitky je nerozhodné, po jaké době od doplnění odvolání žalovaný rozhodl. Zejména ji však
vůbec nelze hodnotit jako vážně míněnou námitku, neboť je nesmyslná (srov. též bod 18
rozsudku NSS ze dne 14. 6. 2012, čj. 1 As 55/2012-32) a zjevně spekulativního a obstrukčního
charakteru (srov. obdobně např. rozsudek NSS ze dne 10. 6. 2020, čj. 8 As 127/2018-50).
[28] NSS proto neshledal pochybení ve způsobu, jakým se žalovaný a krajský soud vypořádali
s namítanou podjatostí úředních osob.
III. Závěr a náklady řízení
[29] Stěžovatelčiny námitky byly částečně důvodné; NSS proto zrušil napadený rozsudek pro
nepřezkoumatelnost, kterou trpěl napadený rozsudek v části reagující na námitku, že obecní
policie nezveřejnila informaci o zřízení stálého automatického měřicího systému, a vrátil věc
krajskému soudu k dalšímu řízení. V něm bude krajský soud vázán názorem NSS. V novém řízení
se proto bude znovu zabývat výše zmíněnou stěžovatelčinou námitkou, na kterou by měl
reagovat v souladu s judikaturou zmíněnou v bodě [14] tohoto rozsudku.
[30] V dalším řízení rozhodne krajský soud i o nákladech řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. července 2020
Ondřej Mrákota
předseda senátu