ECLI:CZ:NSS:2018:4.AS.259.2018:36
sp. zn. 4 As 259/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Aleše Roztočila a soudců
JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Petry Weissové v právní věci žalobce: P. P., zast. Mgr. Václavem
Voříškem, advokátem, se sídlem Ledčická 649/15, Praha 8, proti žalovanému: Krajský úřad
Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
5. 12. 2017, č. j. MSK 94566/2017, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2018, č. j. 19 A 4/2018 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Přehled dosavadního řízení
[1] Žalovaný shora označeným rozhodnutím zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí
Magistrátu města Havířova (dále též „správní orgán prvního stupně”) ze dne 2. 6. 2017,
č. j. MMH/15439/2017-7, sp. zn. 219/9/15439/2017/Bel, kterým byl žalobce uznán vinným
tím, že jako provozovatel motorového vozidla Audi, r. z.: X, v rozporu s §10 odst. 3 zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), dne 3. 9. 2016 ve 13:14 hodin v Havířově-městě na ulici Dělnická, ve směru
jízdy od křižovatky s ulicí Mánesova ke křižovatce s ulicí Moskevská nezajistil, aby při užití jím
provozovaného vozidla byla dodržována pravidla provozu na pozemní komunikaci. Nezjištěný
řidič tohoto vozidla se totiž dopustil jednání vykazujícího znaky přestupku podle §125c odst. 1
písm. f) bod 4 zákona o silničním provozu tím, že nejvyšší dovolenou rychlost jízdy v obci
stanovenou zákonem o silničním provozu na 50 km/h překročil o 14 km/h (nejnižší
prokazatelná rychlost jeho jízdy byla 64 km/h). Tím se žalobce dopustil správního deliktu podle §
125f odst. 1 zákona o silničním provozu. Správní orgán prvního stupně za tento správní delikt
žalobci podle §125f odst. 3 ve spojení s §125c odst. 5 písm. g) zákona o silničním provozu uložil
pokutu ve výši 1.500 Kč a dále mu uložil povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč.
[2] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Krajský soud v Ostravě
rozsudkem specifikovaným v záhlaví zamítl. Námitku žalobce, že ve výroku rozhodnutí absentuje
forma zavinění, shledal krajský soud nedůvodnou, neboť odpovědnost provozovatele vozidla
podle §125f zákona o silničním provozu je konstruována jako objektivní. Stejně tak nedůvodná
je i námitka žalobce, že bylo postupováno v rozporu s §79a silničního zákona s argumentací,
že rychlost měřila městská policie a že nebylo prokázáno, že by městská policie tuto činnost
vykonávala na místě určeném policií. Uvedené tvrzení žalobce je v rozporu se správním spisem,
v němž se nachází listina dokládající oprávnění městské policie měřit rychlost vozidel v daném
místě a čase.
[3] V rozporu s obsahem správního spisu je podle krajského soudu rovněž tvrzení žalobce,
že nebylo měřeno automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy. Záznam o měření
byl pořízen kalibrovaným a schváleným měřícím zařízením, což bylo doloženo ověřovacím
listem. Ze záznamu vyplynulo, že místo spáchání přestupku se nacházelo v obci v místě, na které
se vztahovala obecná úprava rychlosti podle §18 odst. 4 zákona o silničním provozu,
což bylo prokázáno jak protokolem o měření průměrné rychlosti, tak i oznámením přestupku.
Tvrzení žalobce, že minimálně v části ulice Dělnická se smí jet rychlostí 70 km/h a že správní
orgán nevěnoval pozornost zjištění, jaká platila nejvyšší dovolená rychlost v daném úseku
komunikace, kde mělo dojít k překročení nejvyšší dovolené rychlosti, je tvrzením
účelovým a spekulativním. Z formulace výroku, v němž je místo přestupku určitě popsáno
jako „v Havířově – městě, na ulici Dělnická, ve směru jízdy od křižovatky s ulicí Mánesova ke křižovatce s ulicí
Moskevská“, je zřejmé, že se jedná o úsek ulice Dělnické, nacházející se mezi označenými
křižovatkami. Nelze přisvědčit námitkám žalobce ohledně tvrzených vad výroku, neboť výrok
obsahuje vymezení porušené povinnosti a všech zákonných ustanovení tvořících právní normu
odpovídající skutkové podstatě správního deliktu.
[4] Žalobce v průběhu správního řízení ani v žalobě netvrdil žádné právně významné
okolnosti zakládající splnění podmínek pro mimořádné snížení výměry podle §44 zákona
o odpovědnosti za přestupky. Rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo vydáno přede
dnem účinnosti tohoto zákona, a proto se správní orgán jeho případnou aplikací zabývat nemohl.
Žalovaný, který o odvolání rozhodl již v době účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky,
řízení o správním deliktu dokončil v souladu s §112 odst. 4 tohoto zákona podle dosavadních
předpisů, přičemž podstatné také je, že žalobce možné užití později účinného zákona v průběhu
správního řízení nenamítal, a žalovaný tedy nebyl povinen se touto otázkou výslovně zabývat.
[5] Souladný se zákonem je také výrok o sankci, neboť správní orgány aplikovaly relevantní
právní úpravu a odůvodnění jejich rozhodnutí obsahují úvahy o tom, ke kterým hlediskům
správní orgány přihlédly a jaký měla vliv na výši uložené sankce.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[6] Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel”) kasační
stížnost, v níž namítal, že krajský soud nesprávně posoudil námitku absence formy zavinění
ve výroku správního rozhodnutí, když konstatoval, že odpovědnost stěžovatele je objektivní.
Podle žalobce však forma zavinění je obligatorní náležitostí výroku, absentuje-li, je výrok
rozhodnutí nezákonný, neboť neobsahuje veškeré náležitosti.
[7] Stěžovatel dále namítl, že správní orgán definoval místo protiprávního jednání toliko
názvem ulice (Dělnická) a směrem jízdy (od křižovatky s ulicí Mánesova k ulici Moskevská).
Nespecifikuje však úsek, ve kterém k měření došlo. Nelze proto přezkoumat, že bylo měřeno
právě v úseku, ve kterém byla obecní policie oprávněna rychlost změřit (ulice Dělnická v úseku
od křižovatky ulic Mánesova po okružní křižovatku), a proto nelze mít za to, že postupovala
v souladu s §79a zákona o silničním provozu.
[8] Krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda je rozhodnutí přezkoumatelné
co do pojmu automatizovaného technického prostředku užívaného bez lidské obsluhy (dále
též „automat“). Odkaz krajského soudu na ověřovací list není v případě tohoto žalobního bodu
relevantní, neboť z ověřovacího listu nevyplývá, že by se jednalo o automat. Stejně
tak není relevantní odkaz na úřední záznam. Správní orgán tudíž nedefinoval neurčitý právní
pojem automat, ani nepodřadil užitý rychloměr pod tuto definici.
[9] Ze záznamu z rychloměru nevyplývá, že místo přestupku se nachází v místě, kde platí
obecná právní úprava nejvyšší dovolené rychlosti. Pořízená fotografie neumožňuje určit,
zda v daném úseku platilo omezení rychlosti na 50 nebo 70 km/h. Stěžovatel k prokázání svého
tvrzení, že minimálně v části ulice Dělnická se smí jet rychlostí 70 km/h, navrhl důkaz. Krajský
soud však o provedení tohoto důkazu nerozhodl, ani jej neprovedl.
[10] Ve výroku správního orgánu není místo přestupku řádně popsáno, neboť správní orgán
uvedením křižovatek pouze vymezoval směr jízdy, nikoli úsek komunikace, ve kterém
k protiprávnímu jednání došlo.
[11] Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že žalovaný byl oprávněn přistoupit k aplikaci
institutu mimořádného snížení pokuty podle §44 zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť
se jedná o hmotněprávní ustanovení a je třeba zvážit, zda je pro stěžovatele výhodnější. Krajský
soud se nevěnoval tomu, že správní orgán nezvážil existenci institutu mimořádného snížení
výměry pokuty, což je podle stěžovatele vada způsobující nezákonnost jeho rozhodnutí. Zároveň
se stěžovatel neztotožnil s názorem krajského soudu, dle kterého stěžovatel nepředložil a neuvedl
žádné právně významné okolnosti, které by k mimořádnému snížení sankce zakládaly důvod.
Stěžovatel totiž již v žalobě poukázal na skutečnost, že ve věci nebyly zjištěny žádné přitěžující
okolnosti, správní orgán ukládal sankci na samé spodní hranici, volil ji ryze jako preventivní, když
uložením sankce chtěl upozornit stěžovatele, aby si lépe hlídal, koho své vozidlo nechává řídit.
Stěžovatel se vytýkaného jednání nedopustil opakovaně. Tyto skutečnosti podle stěžovatele
naplňovaly důvod pro mimořádné snížení výměry sankce podle §44 odst. 1 písm. a) zákona
o odpovědnosti za přestupky. Žalovaný aplikaci tohoto institutu neuvážil. Z jeho vyjádření
k žalobě lze usoudit, že tomu bylo proto, že měl za to, že nová právní úprava není pro žalobce
příznivější. Podle stěžovatele však je nová hmotněprávní úprava pro něj výhodnější a proto
byl žalovaný povinen se jí zabývat. Věc proto musí být vrácena žalovanému s tím, že žalovaný
je povinen přihlédnout k hmotněprávním ustanovením nového zákona o přestupcích, které
jsou pro stěžovatele výhodnější.
[12] Stěžovatel dále namítl, že krajský soud nevypořádal žalobní bod, v němž žalobce uvedl,
že ustanovení §125f odst. 3 zákona o silničním provozu účinné ke dni právní moci rozhodnutí
nestanovilo žádné pravidlo pro ukládání sankce, nýbrž pouze upravovalo otázku nutnosti
zavinění. Rozhodování o sankci podle §125f odst. 3 zákona o silničním provozu ve znění
účinném ke dni rozhodování správního orgánu prvního stupně bylo nadto pro stěžovatele méně
výhodné, než právní úprava sankcí ke dni rozhodování žalovaným. Ke dni rozhodování
žalovaného totiž byla sankce za přestupek provozovatele vozidla upravena v §125f odst. 4
zákona o silničním provozu a lišila se oproti dřívější formulaci §125f odst. 3 téhož zákona,
přičemž byla pro stěžovatele výhodnější, jelikož stanovila možnost uložit pokutu fakultativně.
[13] Další důvod nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu spatřuje stěžovatel
v tom, že se krajský soud nevypořádal s námitkou, že skutková podstata správního deliktu
provozovatele vozidla již ke dni právní moci rozhodnutí žalovaného neexistovala, neboť
byla nahrazena skutkovou postatou „přestupku provozovatele vozidla“, který představuje
pro stěžovatele výhodnější právní úpravu z hlediska prekluzívních dob, sankce a dalších práv.
[14] Krajský soud podle stěžovatele nevypořádal ani námitku, že je nutné uplatnit zásadu
retroaktivity in mitius, kdy znakem přestupku podle §125f zákona o silničním provozu
bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 zavinění, které však v posuzované věci nebylo
prokázáno. Zákon č. 183/2017 Sb., kterým bylo zavinění jako znak přestupku podle §125f
odst. 1 zákona o silničním provozu odstraněno, nabyl účinnosti teprve dne 13. 7. 2017. Dříve
účinnosti nabýt nemohl, neboť nebyly splněny ústavní podmínky pro zkrácení legisvakanční
lhůty.
[15] Za nevypořádanou ze strany krajského soudu považuje stěžovatel dále námitku, že výrok
správního rozhodnutí není srozumitelný pro absenci údaje o rychlosti jízdy vozidla stěžovatele,
jelikož z něj není zřejmé, zda rychloměr naměřil rychlost 64 km/h, nebo zda rychlost 64 km/h
odpovídá rychlosti změřené rychloměrem po odečtení odchylky měření.
[16] Krajský soud podle stěžovatele nevypořádal ani námitku, že ve výroku rozhodnutí zcela
absentuje slovní popis skutkové podstaty, jejíž znaky vykazovalo jednání řidiče.
[17] Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení kasační stížnosti
[18] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil zákonné náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, a stěžovatel je v souladu s §105
odst. 2 s. ř. s. zastoupen advokátem. Poté Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační
stížnosti v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů.
Neshledal přitom vady podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti.
[19] Kasační stížnost není důvodná.
[20] Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku
krajského soudu pro nedostatek důvodů, kterou stěžovatel opakovaně vznášel v kasační stížnosti,
když namítal nevypořádání žalobních námitek krajským soudem. Pokud by tato námitka
byla důvodná, již tato okolnost samotná by musela vést ke zrušení rozhodnutí krajského soudu.
[21] Za nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů jsou považována zejména taková
rozhodnutí, u nichž není z odůvodnění zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při hodnocení
skutkových i právních otázek a jakým způsobem se vyrovnal s argumenty účastníků řízení
(srov. např. rozsudek NSS ze dne 29. července 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52). Soudy však nemají
povinnost reagovat na každou dílčí argumentaci a tu obsáhle vyvrátit. Jejich úkolem je vypořádat
se s obsahem a smyslem žalobní argumentace (srov. rozsudek NSS ze dne 3. 4 . 2014,
č. j. 7 As 126/2013 - 19). Podstatné je, aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal
se všemi stěžejními námitkami účastníka řízení, což může v některých případech konzumovat
i vypořádání některých dílčích a souvisejících námitek (rozsudek NSS ze dne 24. 4. 2014,
č. j. 7 Afs 85/2013 - 33).
[22] Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu v prvé řadě
v tom, že se nevypořádal s námitkou, že §125f odst. 3 zákona o silničním provozu účinném
ke dni právní moci rozhodnutí žalovaného nestanovil žádné pravidlo pro ukládání sankce, pouze
upravoval otázku zavinění. Nejvyšší správní soud této námitce stěžovatele nepřisvědčil, neboť
krajský soud uvedl, že žalovaný řízení o správním deliktu dokončil v souladu s §112 odst. 4
zákona o odpovědnosti za přestupky podle dosavadních právních předpisů, stěžovatel se dopustil
správního deliktu podle §125f odst. 1 zákona o silničním provozu a při stanovení výše sankce
se správní orgány zabývaly hledisky danými v §125f odst. 3 zákona o silničním provozu.
Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud tuto námitku stěžovatele nepovažoval za důvodnou,
neboť shledal, že správní orgány nepochybily, když postupovaly podle znění §125 odst. 3 zákona
o silničním provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017, podle něhož se za správní delikt podle odstavce
1 se uloží pokuta. Pro určení výše pokuty se použije rozmezí pokuty pro přestupek, jehož znaky porušení pravidel
provozu na pozemních komunikacích vykazuje; pokuta však nepřevýší 10 000 Kč, nikoli podle znění tohoto
ustanovení účinného od 1. 7. 2017, dle kterého k odpovědnosti fyzické osoby za přestupek podle odstavce 4
se nevyžaduje zavinění. Z výše uvedených závěrů krajského soudu ohledně právní úpravy, kterou
bylo na místě v posuzované věci aplikovat, a správního deliktu, kterého se stěžovatel dopustil,
dále vyplývá, že krajský soud nepřisvědčil ani námitkám stěžovatele, že skutková podstata
správního deliktu provozovatele vozidla již ke dni právní moci rozhodnutí žalovaného
neexistovala a že znakem přestupku podle §125f zákona o silničním provozu bylo v období
od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 zavinění.
[23] S těmito závěry krajského soudu se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje a dodává,
že s uvedenou argumentací se již zdejší soud vypořádal také např. v rozsudku ze dne 27. 6. 2018,
č. j. 4 As 114/2018 - 49, v jehož bodě 33 konstatoval, že „neobstojí ani námitka stěžovatele, že nemohl
být potrestán, neboť skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla již ke dni právní moci rozhodnutí
žalovaného neexistovala. Jednání stěžovatele totiž bylo trestné jak podle právní úpravy obsažené v zákoně
o silničním provozu účinné do 30. 6. 2017 i podle pozdějšího znění tohoto zákona. Žalovaný proto nepochybil
a postupoval v souladu s §112 odst. 1 větou druhou přestupkového zákona, podle které, odpovědnost
za přestupky a dosavadní jiné správní delikty, s výjimkou disciplinárních deliktů, se posoudí podle dosavadních
zákonů, pokud k jednání zakládajícímu odpovědnost došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; podle
tohoto zákona se posoudí jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější, když odvolání žalobce zamítl
s poukazem na skutečnost, že druh a výměra správního trestu v §125f odst. 4 zákona o silničním provozu
je ve stejném druhu a výměře, jako sankce (nyní správní trest) podle §125f odst. 3 zákona o silničním provozu
účinného do 30. 6. 2017, a proto se použije dosavadní právní úprava. Rozhodující tedy v souhrnu
je to, že v posuzovaném případě by použití pozdější právní úpravy vedlo ke shodnému výsledku jako použití
právní úpravy účinné ke dni spáchání deliktu, tudíž správní orgány správně aplikovaly staré právo.“
[24] Argumentaci stěžovatele, že znakem přestupku podle §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu bylo v období od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 zavinění, Nejvyšší správní soud vyvrátil
v bodech 48 až 52 rozsudku ze dne 27. 9. 2018, č. j. 9 As 220/2018 - 70, v němž vyslovil,
že „zákonodárce z důvodu jednoty právního řádu, sjednocení data účinnosti předpisů, jež spolu úzce souvisí
a ukončení procesu, který měl za cíl zjednodušit orientaci v přestupkových zákonech, zvolil cestu zkrácení
legisvakanční lhůty. Tento postup je zcela legitimní. Zákon byl přijat a stal se účinným tak, jak předvídají jeho
ustanovení. Zdejší soud souhlasí s krajským soudem, že zde není důvod pro postoupení věci Ústavnímu soudu,
neboť datum nabytí účinnosti nebylo stanoveno v rozporu s ústavním pořádkem.“
[25] Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný ani ve vztahu k žalobní námitce
nesrozumitelnosti výroku správního rozhodnutí spočívající v tom, že z něj není zřejmé,
zda rychloměr naměřil rychlost 64 km/h, nebo zda rychlost 64 km/h odpovídá rychlosti změřené
rychloměrem po odečtení odchylky měření. Krajský soud se totiž vypořádal také s touto
námitkou, když konstatoval, že výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je jasný
a určitý a vyplývá z něj, že nejnižší prokazatelná rychlost jízdy stěžovatele byla 64 km/h. Nejvyšší
správní soud k uvedenému dodává, že tato námitka stěžovatele má zjevně účelovou povahu,
neboť ve výroku rozhodnutí správního orgánu prvního stupně je jasně uvedeno, že prokázaná
rychlost jízdy byla 64 km/h, přičemž v odůvodnění je uvedeno, že ve zjištěné rychlosti jízdy
je ve prospěch pachatele zohledněna největší možná chyba měření ± 3 km/h. Ani ve vztahu
k závěrům krajského soudu ohledně naměřené rychlosti tak Nejvyšší správní soud neshledal
jakékoli pochybení či nedostatky.
[26] Krajský soud se vypořádal také s žalobní námitkou stěžovatele, že ve výroku rozhodnutí
zcela absentuje slovní popis skutkové podstaty, jelikož konstatoval, že skutek byl ve výroku
správního rozhodnutí náležitě vymezen. Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem plně
ztotožňuje, a nepřisvědčil proto ani námitce stěžovatele, v níž tvrdil opak.
[27] V návaznosti na výše uvedené Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížností
napadený rozsudek krajského soudu nelze považovat za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů, jelikož krajský soud se v kasační stížností napadeném rozsudku vypořádal se všemi
žalobními námitkami vznesenými stěžovatelem a své úvahy a závěry řádně odůvodnil. Místy
tak učinil poněkud stručně, nikoli však nepřezkoumatelně.
[28] Nejvyšší správní soud se dále zabýval meritorními námitkami stěžovatele. K námitce
stěžovatele, že ve výroku správního rozhodnutí absentoval údaj o formě zavinění, Nejvyšší
správní soud konstatuje, že u trestání za přestupky by měl výrok rozhodnutí správního orgánu
obsahovat formu zavinění. V případě přestupků totiž zavinění představuje předpoklad
odpovědnosti a jednu z okolností významných při rozhodování o výši sankce. Koncepce
odpovědnosti provozovatele vozidla za správní delikt podle §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu ve znění účinném do 30. 6. 2017 však byla (a stále je) založena na odpovědnosti
objektivní, tj. v případě těchto správních deliktů (nyní přestupků) není na místě se otázkou
zavinění zabývat a výrok rozhodnutí tudíž nemusí obsahovat formu zavinění. Nejvyšší správní
soud proto nepřisvědčil námitce stěžovatele, že krajský soud nesprávně posoudil námitku
žalobce, že ve výroku správního rozhodnutí absentoval údaj o formě zavinění, když konstatoval,
že odpovědnost stěžovatele je objektivní.
[29] Důvodná není ani námitka stěžovatele, že správní orgán nespecifikoval úsek, ve kterém
k měření došlo, a nelze proto přezkoumat, že bylo měřeno v úseku, v němž byla obecní policie
oprávněna rychlost změřit. Správní orgán prvního stupně uvedl, že ke spáchání přestupku došlo
v Havířově na ulici Dělnická, ve směru jízdy od křižovatky s ulicí Mánesova ke křižovatce s ulicí
Moskevská. Z tohoto popisu je naprosto jasné, v jaké části ulice Dělnická (mezi křižovatkou
této ulice s ulicí Mánesova a křižovatkou s ulicí Moskevská) došlo ke spáchání přestupku. Jednalo
se o přestupek překročení nejvyšší dovolené rychlosti a z povahy věci je zřejmé, že k měření
rychlosti došlo právě v tomto úseku. Nelze proto přisvědčit ani námitce stěžovatele, že správní
orgán nespecifikoval úsek, ve kterém k měření došlo.
[30] Z dokumentu Určení úseků pozemních komunikací k měření rychlosti vozidel Městskou
policií Havířov od 1. 8. 2016 do 31. 12. 2016, vyhotoveného Policií České republiky
dne 1. 8. 2016 vyplývá, že k měření rychlosti obecní policií byl mimo jiné určen úsek Havířov,
sil. č. III/4746 – ul. Dělnická v úseku od kř. ul. Mánesova po okružní křižovatku (ul. Karvinská
x ul. Moskevská). Z výše uvedeného je zřejmé, že vymezení úseku pozemní komunikace, v němž
došlo k měření rychlosti a spáchání přestupku, resp. správního deliktu a úsek pozemní
komunikace určený Policií České republiky k měření obecní policií se shodují, neboť ulice
Moskevská uvedená správním orgánem prvního stupně je součástí okružní křižovatky zmíněné
v určení úseků pozemních komunikací určených k měření rychlosti vozidel městskou policií,
což však stěžovatel zcela opomíjí. Ze strany městské policie tudíž nedošlo k porušení §79a
silničního zákona, dle kterého, za účelem zvýšení bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích je policie
a obecní policie oprávněna měřit rychlost vozidel. Obecní policie tuto činnost vykonává výhradně na místech
určených policií, přitom postupuje v součinnosti s policií.
[31] K argumentaci stěžovatele týkající se pojmu automat Nejvyšší správní soud v prvé řadě
konstatuje, že ve správním spise se nachází ověřovací list č. 8012.OL-70417-15 ze dne
7. 12. 2015, z něhož vyplývá, že se jednalo o typ SYDO Traffic Velocity, výrobce GEMOS CZ,
spol. s. r.o., umístěný v Havířově na ul. Dělnická, který byl zkoušen podle metrologického
předpisu ČMI č. 812-MP-C215 „Metodický postup při ověřování úsekových rychloměrů“. Provedená
zkouška prokázala, že předmětný silniční rychloměr má požadované metrologické vlastnosti.
Z výše uvedeného vyplývá pro posouzení věci rozhodující skutečnost, že použitý rychloměr
byl plně technicky způsobilý, a lze tudíž vycházet z jím naměřených hodnot. Stěžovatel námitku
obsahu pojmu automat ve správním řízení vůbec nenamítal. Dne 28. 6. 2017 totiž stěžovatel
prostřednictvím svého zástupce podal blanketní odvolání, v němž uvedl, že napadá rozhodnutí
v plném rozsahu. Na výzvu správního orgánu prvního stupně k odstranění nedostatků odvolání
ze dne 3. 7. 2017, č. j. MMH/15439/2017-9, stěžovatel nereagoval. Nelze proto ani správním
orgánům vytýkat, že se nezabývaly obsahem pojmu automat a nepodřadily použitý rychloměr
pod tuto definici. Nejvyšší správní soud proto považuje za naprosto dostatečné, pokud správní
orgán prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že překročení rychlosti bylo zjištěno
automatizovaným technickým prostředkem bez obsluhy. Nejvyšší správní soud v posuzované
věci neshledal jakýkoli důvod k uvedení úvah o tom, co je to automat, v rozhodnutí správních
orgánů.
[32] Tvrzení stěžovatele, že rychloměrem pořízená fotografie neumožňuje určit, zda v daném
úseku platilo omezení rychlosti na 50 nebo 70 km/h, nijak nezpochybňuje skutkový stav zjištěný
ze spisu správních orgánů, tj. oznámení o podezření, že byl spáchán přestupek ze dne 27. 9. 2016,
č. j. MMH/86690/2016, a protokolu o měření průměrné rychlosti pořízeného rychloměrem,
v nichž je uvedeno, že maximální dovolená rychlost v místě měření byla 50 km/h. Stejně
tomu je v případě tvrzení stěžovatele, že v části ulice Dělnická se smí jet rychlostí 70 km/h.
Stěžovatel totiž neuvádí, že by touto vyšší rychlostí bylo možné jet v místě měření. V obci přitom
zákon stanoví maximální rychlost 50 km/h (§18 odst. 4 zákona o silničním provozu) a z ničeho
nevyplývá, že by tomu v posuzované věci bylo jinak. Dokazování, že v jiném místě ulice Dělnická
se smí jet rychlostí 70 km/h, nebylo třeba provádět, neboť tato skutečnost nijak nesouvisí
s projednávanou věcí. Krajský soud proto nepochybil, když takovéto dokazování neprováděl.
[33] Námitce stěžovatele, že krajský soud nezvážil institut mimořádného snížení výměry
pokuty správní orgány, nelze přisvědčit, neboť krajský soud se námitkou žalobce, v níž se žalobce
dovolával splnění podmínek pro mimořádné snížení výměry pokuty, zabýval a označil ji za lichou.
K námitce, že žalovaný byl povinen zabývat se mimořádným snížením výměry uložené pokuty,
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné nejprve uvést, že rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně bylo vydáno dne 2. 6. 2017, rozhodnutí žalovaného bylo vydáno dne 5. 12. 2017,
tj. již za účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky, který nabyl účinnosti dne 1. 7. 2017.
Pro posuzovanou věc jsou zcela přiléhavé závěry uvedené ve věci zcela obdobné věci nyní
projednávané v rozsudku NSS ze dne 5. 6. 2018, č. j. 4 As 96/2018 - 45, na který lze zcela
odkázat. Zde soud konstatoval, že „právní úpravu obsaženou v §44 zákona o odpovědnosti o mimořádném
snížení výměry pokuty za přestupek by bylo v zásadě možné považovat za ustanovení, které je pro pachatele
příznivější, než dříve platná právní úprava, která uložení pokuty pod dolní hranicí sazby stanovené zákonem
neumožňovala.“ Ze stejného rozsudku však dále vyplývá, že použití zásady retroaktivity
ve prospěch pachatele by sice v úvahu připadalo, avšak pouze v případech, na které
by toto ustanovení alespoň teoreticky mohlo dopadat.
[34] V posuzované věci tomu tak není, neboť jak již výstižně konstatoval krajský soud,
stěžovatel nepředložil a neuvedl žádné právně významné okolnosti, které by zakládaly důvod
k mimořádnému snížení sankce podle §44 zákona o odpovědnosti za přestupky, dle kterého
lze pokutu uložit v částce nižší, než je zákonem stanovená dolní hranice sazby pokuty, jestliže a) vzhledem
k okolnostem případu a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že i tak lze jeho nápravy dosáhnout, b) je pokuta
ukládána za pokus přestupku, c) pokuta uložená v rámci zákonem stanovené dolní hranice sazby by byla
vzhledem k poměrům pachatele nepřiměřeně přísná, nebo d) pachatel spáchal přestupek, aby odvrátil útok
nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela naplněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, nebo překročil meze jiné
okolnosti vylučující protiprávnost. Skutečnosti uváděné v tomto směru stěžovatelem, tj. že nebyly
zjištěny žádné přitěžující okolnosti, správní orgán ukládal sankci na samé spodní hranici, volil
ji ryze jako preventivní, a stěžovatel se vytýkaného jednání nedopustil opakovaně, nemají totiž
takový charakter, aby zakládaly potřebu úvahy o aplikaci mimořádného institutu snížení výměry
sankce. Uložená pokuta ve výši 1 500 Kč je navíc natolik nízká, že prakticky nelze uvažovat
o uplatnění důvodu podle §44 odst. 1 písm. c) zákona o odpovědnosti za přestupky.
[35] Námitka stěžovatele, že rozhodování o sankci podle §125f odst. 3 zákona o silničním
provozu ve znění účinném ke dni rozhodování správního orgánu prvního stupně
bylo pro stěžovatele méně výhodné, než právní úprava sankcí ke dni rozhodování žalovaného,
kdy se sankce za přestupek provozovatele vozidla upravena v §125f odst. 4 zákona o silničním
provozu (pokutu lze uložit) lišila oproti dřívější formulaci §125f odst. 3 téhož zákona (se uloží
pokuta), je nepřípustná ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., neboť ji stěžovatel nevznesl v řízení
před krajským soudem, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Pouze na okraj soud poznamenává,
že tato námitka je zcela nedůvodná, neboť odlišná formulace, na niž stěžovatel upozorňuje,
je zcela bez vlivu na obsah právní normy v ustanovení obsažené. Ta stanoví zákonné rozmezí
pokuty, kterou lze uložit, tj. kterou správní orgán za protiprávní jednání uloží.
IV. Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[36] Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnými všechny stěžovatelem uplatněné námitky,
kasační stížnost je proto nedůvodná. Nejvyšší správní soud tedy dle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
[37] Zároveň Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti podle §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení úspěch a právo na náhradu
nákladů řízení proto nemá. Procesně úspěšnému žalovanému pak nevznikly v řízení náklady
přesahující rámec nákladů jeho běžné úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2018
Mgr. Aleš Roztočil
předseda senátu