ECLI:CZ:NSS:2014:7.AFS.85.2013:33
sp. zn. 7 Afs 85/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce:
WSW Engineering, s. r. o., se sídlem Na dlouhém lánu 508/41, Vokovice, Praha 6,
zastoupený JUDr. Janem Rathem, advokátem se sídlem Na Poříčí 19, Praha 1, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, č. j. 11 Af 15/2012 – 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2013, č. j. 11 Af 15/2012 – 56, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního
ředitelství pro hlavní město Prahu (dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 6. 2. 2012,
č. j. 1613/12-1300-200746, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání a potvrzen platební výměr
č. j. 328038/10/006513107645 na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) vydaný
dne 30. 11. 2010 Finančním úřadem pro Prahu 6 (dále jen „správce daně“) za zdaňovací období
únor 2010. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že k výkladu o rozsahu důkazního
břemene, které stíhá daňový subjekt lze poukázat na bohatou judikaturu Nejvyššího správního
soudu a podle ní ani doklady se všemi náležitostmi nemusí být podkladem pro uznání nároku
na odpočet DPH, není-li prokázáno, že k realizaci tvrzené skutečnosti fakticky došlo. Stěžovatel
se proto mýlí, usuzuje-li na unesení důkazního břemene tím, že předložil zákonem předvídané
dokumenty. Pokud daňový subjekt neprokáže jím tvrzené skutečnosti, nelze dovodit, že byl
správce daně povinen prokazovat tyto skutečnosti za daňový subjekt. Závěr finančního
ředitelství, že důkazy předložené stěžovatelem neprokázaly u sporných obchodních případů
splnění podmínek pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nevykazuje znaky libovůle. Ohledně
sporného nároku na odpočet DPH sice stěžovatel v daňovém řízení předložil formálně bezvadné
daňové doklady, ale oproti tomu stálo zjištění správce daně, že dodavatelé zboží nemohli
prokázat, že poskytli služby či že zboží získali tvrzeným způsobem a že je dále poskytli (prodali)
stěžovateli. Nebyl-li tudíž stěžovatel k požadavku správce daně schopen jinými než předloženými
doklady hodnověrně prokázat, že plnění od uvedených dodavatelů skutečně přijal, nelze
přisvědčit jeho názoru, že je nesprávný a nezákonný závěr, že neunesl důkazní břemeno.
Prokazování nároku na odpočet je prvotně záležitostí dokladovou, avšak současně je třeba
respektovat soulad s faktickým stavem. Pokud zdanitelné plnění nebylo uskutečněno tak, jak je
plátcem daně deklarováno, nemůže být jeho důkazní povinnost splněna již pouhým předložením,
byť formálně správného, daňového dokladu. Nelze se proto ztotožnit s názorem stěžovatele,
že je činěn odpovědným za neunesení důkazního břemene "cizích subjektů", neboť jde
o objektivní skutkový stav, kdy dodavatelé nebyli způsobilí k jemu poskytnutým plněním
opakovaně doložit žádné důkazy. Finanční ředitelství v odůvodnění napadeného rozhodnutí
dostatečně jasně, určitě a srozumitelně formulovalo své skutkové a právní závěry, které jej vedly
k rozhodnutí o neuznání nároku na odpočet DPH u konkrétních obchodních transakcí
stěžovatele. Ten v průběhu vytýkacího řízení neprokázal, že přijal od společnosti EU
Managment, s. r. o. plnění uvedené na předmětné faktuře. Finanční ředitelství řádně popsalo,
proč má za to, že stěžovatel neprokázal, že jeho prezentace na plakátu oznamujícím konání
konkrétního basketbalového utkání a na reklamních panelech lemujících hrací plochu
basketbalového klubu BK Prostějov při utkání, byly důsledkem aktivity společnosti EU
Managment, s. r. o. a že její uskutečnění je této společnosti přičitatelné. Stěžovatel nedoložil
a nevysvětlil, co bylo konkrétní věcnou náplní zajištění jeho prezentace, neprokázal věcnou
souvislost mezi prezentací jeho loga a přijatou fakturou s všeobecným předmětem plnění. Tato
chybějící spojitost včetně specifikace, v čem konkrétně měla fakturovaná reklama a propagace
spočívat a co mělo být její náplní, měla vyplývat ze smlouvy ze dne 4. 1. 2010, kterou však
stěžovatel ani na opakovanou výzvu nepředložil. Za této situace městský soud dospěl k závěru,
že nebylo prokázáno, že prezentace loga stěžovatele je tím plněním, které mělo být stěžovateli
poskytnuto na základě uvedené smlouvy, a nebylo ani prokázáno, že stěžovatel přijal od
společnosti EU Managment, s. r. o. plnění podle faktury, kterou předložil. Pokud jde o doklady,
týkající se společností Progranit, s. r. o. a Unioil Invest, s. r. o., finanční ředitelství vycházelo
ve svých pochybnostech ze zjištění, že na předmětných dodacích listech s razítkem společnosti
Progranit, s. r. o. ani v dodacích listech s razítkem společnosti Unioil Invest, s. r. o. není uvedeno
jméno osoby, která je měla vystavit, ani jména osob, které měly uvedené zboží vydat či přijmout
a že podpisy, jimiž byly dodací listy opatřeny, jsou nečitelné. Městský soud se ztotožnil
se závěrem, že nebylo-li možné zjistit konkrétní osoby, od nichž by mohly být zjištěny
skutečnosti rozhodné ohledně deklarovaných plnění, finanční ředitelství oprávněně předmětné
dodací listy neshledalo průkazné v tom smyslu, že by osvědčovaly základní předpoklad, na němž
stojí právo na uplatnění odpočtu DPH. Stěžovatelem předložené důkazní prostředky nejsou
objektivními důkazy svědčící o tom, že skutečně přijal od uvedených společností plnění podle
předmětných faktur. Navíc nebylo ani prokázáno, že stěžovatel skutečně zaplatil za kovový
materiál na základě předmětných přijatých faktur. Finanční ředitelství nezpochybnilo, že kovový
materiál je na stavbách fotovoltaických elektráren (dále jen „FVE“) využíván k účelům,
které stěžovatel uvedl, tj. ke zhotovení konstrukcí nosných částí a konstrukcí nosičů plotových
dílců, elektronického zabezpečovacího zařízení a osvětlovacích prvků, avšak ani
fotodokumentace z výstavby uvedených FVE, ani výkres z části dokumentace nazvaný „FVE
Bleskosvod“ nejsou způsobilé prokázat, že stěžovatel přijal plnění od společností
Progranit, s. r. o. a Unioil Invest, s. r. o. Bylo proto na stěžovateli, aby splnění zákonných
podmínek pro realizaci nároku na odpočet DPH prokázal takovým způsobem, který nevzbuzuje
pochybnosti, že je možné uvedené konkrétní skutečnosti daňově zohlednit. Účelem dokazování
je zjistit skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, přičemž je to daňový
subjekt, na němž je, aby prokázal správnost údajů, které v daňovém přiznání uvede. Tuto zásadu
nelze vykládat tak, že správce daně má prokazovat, že údaje uváděné daňovým subjektem jsou
správné. Podle názoru městského soudu je z odůvodnění napadeného rozhodnutí zřejmé,
že se správní orgány konkrétním jednáním stěžovatele podrobně zabývaly a toto jednání
vyhodnotily z pohledu zákonem stanovených podmínek.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že městský soud
se v napadaném rozsudku nevypořádal s názorem Nejvyššího správního soudu, který byl uveden
v jeho rozsudku ze dne 1. 3. 2010, č. j. 5 Afs 74/2009 - 111, že je povinností správce daně
„aby prokázal, hodlal-li vyloučit výdaje žalobcem uplatněné, že skutkový stav tvrzený žalobcem byl jiný,
než tvrdil.“ To se v dané věci nestalo. Městský soud se spokojil pouze s argumentem finančního
ředitelství, že z předmětných daňových dokladů vystavených společnostmi EU-
Management, s. r. o., Progranit, s. r. o. a Un iol Invest s. r. o. není z podpisu patrno, která osoba
tyto daňové doklady měla vystavit, „...ani jména osob, které měly zboží vydat či přijmout…“,
resp. že provedená reklama není zcela jasně zprostředkována společností EU-Management, s. r. o.
aniž by finanční ředitelství, správce daně a zejména městský soud se snažily obesláním shora
uvedených společností zajistit svědecké výpovědi osob pracujících v těchto společnostech či jejich
statutárních orgánů. Městský soud tedy v napadeném rozsudku zprostil jak správní orgány, tak
ostatně i sebe, povinnosti bezpečně zjistit stav v rozhodované věci. Městský soud také nijak
nevypořádal se názorem uvedeným v citovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu,
který v případě velmi obdobném stěžovatelovu uvedl, že „Závěr o neuznání výdaje uskutečněného
žalobcem nelze dovozovat, jak bylo naznačeno již výše, nadto ani ze skutečnosti, že dodavatel, popř. jiná osoba je
nekontaktní, nepodává daňová přiznání nebo předmětné příjmy nezdanila. Závěry správce daně o nesplnění
podmínek pro uznání výdajů dle §24 odst. 1 zákona o daních mohou mít opodstatnění pouze tehdy, nebyly-li tyto
výdaje skutečně vynaloženy (např. osoba, které byly peněžní částky vyplaceny, nebyla ve skutečnosti p. K.), anebo,
jak již bylo uvedeno, práce byly provedeny samotným žalobcem.“ Jak vyplývá ze správního spisu, na jehož
základě byl vydán platební výměr na DPH, tak přesně takového jednání se dopustil správce daně
a finanční ředitelství. Městský soud bez jakéhokoliv odkazu na právní normu vyvracející shora
citovaný závěr Nejvyššího správního soudu toto protiprávní jednání potvrdil, aniž by řádně
zdůvodnil, proč tento přiléhavý názor Nevyššího správního soudu neaplikoval a rozhodl v rozporu
s ním. Městský soud dále v napadaném rozsudku na str. 9 uvedl, že „Účelem dokazování je zjistit
skutečnosti rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti, přičemž je to daňový subjekt, na němž je,
aby prokázal správnost údajů, které v daňovém řízení uvede. Uvedenou zásadu nelze vykládat tak, že správce daně
má prokazovat, že údaje daňovým subjektem jsou správné.“ Takový závěr je nesprávný, není opřen
o žádnou konkrétní právní normu a bez připuštění povinnosti finančního ředitelství, resp. správce
daně, prokázat a odůvodnit závěry o nesplnění podmínek pro neuznání výdajů činí napadený
rozsudek nepřezkoumatelným. Městský soud se dále nezabýval návrhem na provedení důkazu
výslechem svědka J. S. a důkazu ohledáním při místním šetření tak, jak stěžovatel navrhoval již v
daňovém řízení. Tyto důkazy nebyly v daňovém řízení provedeny, i když mohly osvětlit, zda
stěžovatel skutečně použil jím koupený materiál pro stavbu FVE. V této skutečnosti stěžovatel
spařuje jasnou vadu daňového řízení, kdy správce daně, resp. finanční ředitelství, měl provést tyto
důkazy k objasnění všech rozhodných skutečností, protože sám ze své činnosti danou otázku
nemůže posoudit, protože jeho odbornost zcela jistě nezahrnuje znalost posuzování
technologických aspektů stavebního inženýrství FVE. Stěžovatel také vyjádřil nesouhlas
se závěrem, že měl zajistit, aby z faktur a jiných daňových dokladů bylo patrno, která osoba plnění
poskytovala či přijímala, když správce daně, finanční ředitelství ani městský soud nevyužily svého
vrchnostenského postavení, a tedy možnosti obeslat dodavatele, aby jim tito prostřednictvím svých
statutárních orgánů, resp. i zaměstnanců, poskytli informace, zda došlo k plnění, které svými
účetními doklady tvrdil stěžovatel a které bez dalšího správní orgány neuznaly. Z těchto důvodů
stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena městskému soudu
k dalšímu řízení.
Odvolací finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že tvrdí-li nyní
stěžovatel, že správce daně neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno a odvolává-li se přitom
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 3. 2010, č. j. 5 Afs 74/2009 - 111, a napadá-li
skutečnost, že městský soud se s touto argumentací v napadeném rozsudku nevypořádal, pak je
v souladu s ust. §104 odst. 4 s. ř. s. v rozsahu tohoto stížního důvodu kasační stížnost
nepřípustná. Stěžovatel dále tvrdí, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, což dovozuje
z dílčího konstatování uvedeného na str. 9 v druhém odstavci. K nepřezkoumatelnosti soudního
rozhodnutí se již Nejvyšší správní soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75. Odvolací finanční ředitelství má za to, že stěžovatelem citovaná část
odůvodnění rozsudku nevykazuje vady ve smyslu výše uvedeného rozsudku. Odvolací finanční
ředitelství se neztotožňuje s tvrzením, že citovaný závěr soudu nemá podklad v žádné právní
normě, neboť účel dokazování lze dovodit z ust. §92 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), ve spojení se základním účelem správy daní
vymezeným v ust. §1 odst. 2 daňového řádu. Povinnost daňového subjektu prokazovat svá
tvrzení je zakotvena v ust. §93 odst. 3 daňového řádu, rovněž rozsah skutečností,
které v daňovém řízení prokazuje správce daně je vymezen daňovým řádem, a to v ust. §92
odst. 5. Stěžovatelem citovaná úvaha městského soudu je s uvedenými ustanoveními daňovému
řádu jednoznačně v souladu. K namítané vadě řízení před správním orgánem, která měla spočívat
v neprovedení důkazů, a to stěžovatelem navrhovaného místního šetření a výslechu svědka J. S.,
odvolací finanční ředitelství uvedlo, že dokazování v daňovém řízení provádí správce daně, který
není povinen provést všechny důkazy navržené daňovým subjektem. Správce daně neprovádí
zejména ty důkazy, které mají doložit skutečnost již prokázanou, a ty, které nemohou osvědčit
skutečnost, o jejíž prokázání se jedná. Vždy se však musí s navrženým důkazním prostředkem
vypořádat, tedy vyložit a odůvodnit, proč takto postupoval, což finanční ředitelství provedlo na str.
16 a 19 napadeného rozhodnutí. Namítal-li stěžovatel, že „správce daně, žalovaný, ani Městský soud v
Praze nevyužili svého „vrchnostenského postavení“ a tedy možnosti obeslat společnosti citované v čl. II odst. 1 této
kasační stížnosti, aby jim tyto […] poskytli informace, zda došlo k plnění“, k tomu odvolací finanční
ředitelství uvedlo, že ve vztahu ke správci daně bylo spolu s odkazem na příslušnou judikaturu
Nejvyššího správního soudu konstatováno, že daňové řízení není vedeno zásadou vyšetřovací,
není to tedy správce daně, kdo v daňovém řízení vyhledává důkazy prokazující tvrzení daňového
subjektu. V řízení před správcem daně daňový subjekt provedení takového důkazu nenavrhl.
Pokud se stěžovatel domnívá, že v tomto smyslu měl provádět dokazování městský soud, pak
nesprávně směšuje účel daňového řízení a účel řízení před soudem ve správním soudnictví.
Účelem daňového řízení je správné zjištění a stanovení daně a zabezpečení její úhrady, v daném
případě zjištění, zda stěžovatelem uplatňovaný nárok na odpočet DPH je oprávněný, tedy zda
předmětné plnění bylo skutečně poskytnuto. Před správcem daně by tedy hypoteticky mohlo být
plnění tímto důkazem prokazováno, což by však vyžadovalo, aby stěžovatel provedení takového
důkazu v daňovém řízení navrhl, což se nestalo. Naproti tomu účelem soudního řízení je ochrana
veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob, která mohla být postupem správního
orgánu ve správním řízení zkrácena. V soudním řízení tedy neprobíhá dokazování ohledně
existence nároku na uplatněný odpočet, neboť soud nepokračuje v daňovém řízení, nýbrž
přezkoumává zákonnost postupu správce daně v předcházejícím správním řízení. Námitka
stěžovatele tedy postrádá logiku, neboť zjištění, zda došlo k plnění, jež zakládá nárok na odpočet
DPH, je v tomto smyslu irelevantní. Navíc návrh na provedení dokazování v soudním řízení
stěžovatel nevznesl. Vzhledem k uvedeným skutečnostem odvolací finanční ředitelství navrhlo,
aby kasační stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadený
rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatel uvedl, že unesl v daňovém řízení důkazní břemeno, když doložil veškeré
zákonem požadované dokumenty, které byly bez formálních vad, a v této souvislosti namítal,
že finanční ředitelství, správce daně i městský soud porušily povinnost zjistit co nejúplněji stav
věci, když se nesnažily obesláním jeho dodavatelů zajistit svědecké výpovědi osob pracujících
v těchto společnostech či jejich statutárních orgánů.
Daňové řízení je postaveno na zásadě, že daňový subjekt má jednak povinnost daň
přiznat (břemeno tvrzení) a jednak povinnost toto své tvrzení prokázat (břemeno důkazní).
Daňový subjekt podle ust. §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen
uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu
daňového řízení vyzván. Obdobně je tato povinnost upravena v ust. §92 odst. 3 daňového řádu.
Je tedy odpovědný za to, že jím předložené důkazy budou prokazovat jeho zákonný nárok
na odpočet DPH (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, in: č. 130/1996 Sb.).
Prokazování nároku na odpočet DPH je nejen záležitostí formální (předložení příslušných
daňových dokladů), ale také záležitostí skutkovou (k uskutečnění zdanitelného plnění musí
fakticky dojít). Nárok na odpočet DPH tedy nemůže být uznán, není-li prokázáno,
že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo právě tak, jak je uvedeno v dokladech
předložených daňovým subjektem (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 3. 2007, č. j. 2 Afs 148/2006 - 54, nebo ze dne 27. 10. 2004, č. j. 2 Afs 6/2004 - 67,
dostupné na www.nssoud.cz).
Jak vyplývá z výše uvedeného, daňové řízení není založeno na zásadě vyšetřovací, nýbrž
břemeno důkazní ve smyslu procesní odpovědnosti za prokázání jím tvrzených skutečností
spočívá na stěžovateli. Jak vyplývá ze správního spisu, skutečnost zda předmětná plnění byla
pro stěžovatele uskutečněna společnostmi EU-Managment, s. r. o., Progranit, s. r. o. a Unioil
Invest, s. r. o., a ten je od nich přijal právě tak, jak je formálně deklarováno fakturami, ověřoval
správce daně dožádáními ze dne 26. 5. 2010 s požadavky na prověření rozhodných skutečností,
zaslanými místně příslušným správcům daně. Tito v odpovědi na dožádání sdělili, že nemohli
prověřit požadované skutečnosti, protože uvedené společnosti jsou nekontaktní. Správce daně
dále nemohl vyslechnout jako svědky zaměstnance těchto společností, neboť z daňových dokladů
(faktury a dodací listy) předložených stěžovatelem v daňovém řízení, nebylo možno identifikovat
žádnou osobu, která by se podílela na jejich vystavení či na fyzickém předání a převzetí zboží,
protože na předmětných dokladech jsou vždy uvedeny pouze nečitelné podpisy bez uvedení
jména podepsané osoby. Ostatně ani stěžovatel v průběhu daňového řízení neuvedl, s jakými
konkrétními fyzickými osobami jednal při objednávání jednotlivých dodávek zboží či služeb,
příp. jaké konkrétní osoby se účastnily předání a převzetí zboží. Tyto skutečnosti znemožnily
správním orgánům, aby stěžovatelova tvrzení, že přijal předmětná plnění od uvedených
společností, o kterých existovala odůvodněná pochybnost, mohla být ověřena výslechem svědků.
Tato námitka stěžovatele je proto nedůvodná.
Stěžovatel dále namítal, že se městský soud se v napadeném rozsudku nevypořádal
s názory Nejvyššího správního soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 1. 3. 2010,
č. j. 5 Afs 74/2009 - 111.
Jak vyplývá ze soudního spisu, stěžovatel v podání ze dne 24. 9. 2012 uvedl, že předkládá
městskému soudu na podporu svých žalobních tvrzení poměrně přiléhavé rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, které se týká důkazních prostředků, jejich hodnocení a nekontaktnosti
dodavatele, a které podle něj vychází z velmi podobného případu. Pokud Nejvyšší správní soud
pomine skutečnost, že stěžovatel odkázal na uvedený rozsudek zcela obecně a neuvedl, v čem
podobnost obou případů shledává a které konkrétní právní závěry by měl městský soud při svém
rozhodování zohlednit, nelze přehlednout to, že ve věci vedené pod sp. zn. 5 Afs 74/2009 řešil
Nejvyšší správní soud odlišnou problematiku, a to neuznání výdajů u daně z příjmů právnických
osob. Proto nelze závěry, ke kterým Nejvyšší správní soud dospěl, aplikovat v dané věci,
kdy se jedná o posouzení oprávněnosti nároku na odpočet DPH. Tato námitka stěžovatele je
proto rovněž nedůvodná.
Stěžovatel dále namítal, že závěr městského soudu uvedený na str. 9 v odst. 2 napadeného
rozsudku je nesprávný a není opřen o žádnou konkrétní právní normu, což činí napadený
rozsudek nepřezkoumatelným.
Uvedený právní názor městského soudu vychází z textu příslušných ustanovení zákona
o správě daní a poplatků (§31 odst. 2, 8 a 9), případně daňového řádu (§92 odst. 2, 3 a 5).
Z citovaných ustanovení jasně vyplývá, že daňový subjekt je povinen prokázat svá tvrzení, tj. je
povinen prokázat jejich správnost. Naopak správce daně je povinen prokázat skutečnosti
vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů,
jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem.
Povinností správce daně tedy není prokazovat, že údaje uvedené daňovým subjektem jsou
správné. Vzhledem k tomu, že právní názor městského soudu je v souladu se zákonem, není jeho
rozsudek v tomto rozsahu nepřezkoumatelný. Proto je i tato stížní námitka nedůvodná.
K poslední stížní námitce, že se městský soud nezabýval návrhem na provedení důkazu
výslechem svědka a ohledáním při místním šetření tak, jak je stěžovatel navrhoval již v průběhu
daňového řízení, je třeba uvést, že stěžovatel v žalobě formuloval tuto námitku velmi vágně, takže
z ní nebylo jednoznačně zřejmé, zda navrhuje, aby tyto důkazy provedl městský soud nebo zda
nesouhlasí s tím, že nebyly provedeny v daňovém řízení. Za této situace neměl městský soud
povinnost zabývat se tím, zda tyto důkazy provede či nikoliv a z jakého důvodu.
Pokud se jedná o způsob, jakým se městský soud vypořádal s tvrzením stěžovatele,
že tyto důkazy nebyly provedeny v daňovém řízení, pak Nejvyšší správní soud uvádí,
že přestože je třeba z hlediska ústavních principů důsledně trvat na povinnosti dostatečného
odůvodnění rozhodnutí, nemůže být tato povinnost chápána dogmaticky. Rozsah této povinnosti
se totiž může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován s ohledem na okolností
každého jednotlivého případu. Podstatné podle názoru Nejvyššího správního soudu je,
aby se správní soud ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi stěžejními námitkami účastníka
řízení, což může v některých případech konzumovat i vypořádání některých dílčích
a souvisejících námitek. Absence výslovného posouzení dílčí žalobní námitky, která souvisela
s námitkami stěžejními, za situace, kdy městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku dospěl
k věcně správnému závěru, že stěžovatel neunesl v daňovém řízení důkazní břemeno,
neboť důkazy jím předložené neprokázaly u sporných obchodních případů splnění podmínek
pro uplatnění nároku na odpočet DPH, nezpůsobuje jeho nepřezkoumatelnost. V této souvislosti
lze odkázat např. na nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 67/04, v němž
bylo zdůrazněno, že z hlediska splnění náležitostí rozhodnutí není povinností soudu se v jeho
odůvodnění speciálně vyjadřovat ke všem jednotlivým argumentům účastníka podporujícím jeho
konkrétní a z hlediska sporu pouze dílčí tvrzení, pokud stanovisko k nim jednoznačně a logicky
vyplývá ze soudem učiněných závěrů.
Pokud se jedná o neprovedení předmětných důkazů v daňovém řízení, pak je třeba uvést,
že správce daně není vázán návrhem důkazních prostředků daňovým subjektem (§31 odst. 2 věta
první zákona o správě daní a poplatků, shodně i §92 odst. 2 daňového řádu). Finanční ředitelství
se s návrhem na provedení místních šetření na FVE, na jejichž stavbu stěžovatel dodal
předmětný materiál, vypořádalo tak, že postrádá vysvětlení, jak by takové šetření mělo prokázat,
že do jejich konstrukce byl zabudovaný právě ten konkrétní materiál, který je uveden
na předmětných přijatých fakturách a dodacích listech. Provedené místní šetření na FVE by tak
mohlo prokázat pouze to, že na jejich zhotovení FVE byl použit kovový materiál, ale nebylo by
jím prokázáno, že stěžovatel přijal předmětná plnění právě od společností Progranit, s. r. o.
a Unioil Invest, s. r. o. Proto finanční ředitelství dospělo k závěru, že tento důkaz nemá
schopnost prokázat přijetí předmětných plnění od uvedených skutečností (viz str. 16 a 17
napadeného rozhodnutí). K návrhu, aby byl vyslechnut jako svědek J. S., který byl v rozhodné
době technickým ředitelem stěžovatele, finanční ředitelství uvedlo, že vzhledem k tomu, že
nerozporuje skutečnost, že stěžovatel dodal zboží na stavby FVE, pokládá navrhované
objasňování organizování a způsobu dodávek materiálu svědeckou výpovědí J. S. za nadbytečné
(viz str. 19 napadeného rozhodnutí). Nejvyšší správní soud pokládá uvedené zdůvodnění
neprovedení navrhovaných důkazů za zcela správné a logické, a proto předmětná stížní námitka
není důvodná.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a odvolacímu finančnímu ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu