ECLI:CZ:NSS:2015:10.AS.87.2014:65
sp. zn. 10 As 87/2014 - 65
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové
a soudců Zdeňka Kühna a Miloslava Výborného v právní věci žalobce: J. R., zast. Mgr. Zbyňkem
Čermákem, advokátem se sídlem Gočárova třída 504/54, Hradec Králové, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7/1387, Praha 4, proti rozhodnutí generálního
ředitele žalovaného ze dne 22. 11. 2010, č. j. 22777-5/2010-900000-30, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, č. j. 7 Ad 1/2011 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Rozhodnutím ředitele Celního ředitelství Praha (dále jen „služební funkcionář“) ze dne
16. 6. 2010, čj. 11615/210-170100-21, byl žalobce propuštěn ze služebního poměru příslušníka
Celní správy České republiky podle ustanovení §42 odst. 1 písm. d) zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném pro projednávanou věc
(dále jen „zákon o služebním poměru“), neboť měl porušit služební slib tím, že se dopustil
zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního
sboru.
[2] Služební funkcionář vycházel z usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1
ze dne 15. 6. 2010, zn. SV 19/2010, kterým bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestný
čin vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný formou
spolupachatelství podle ustanovení §23 trestního zákoníku. Dosavadní skutková zjištění orgánů
činných v trestním řízení vypovídala o tom, že žalobce poté, co osobním automobilem zamezil
v jízdě druhému vozidlu, nutil spolu s A. J. V. A. sedícího v zablokovaném voze k podpisu listiny
s názvem „mimosoudní uznání dluhu“ na částku 280 000 Kč ve prospěch A. J. To vše pod
pohrůžkou podání trestního oznámení za smyšlené obtěžování dcery A. J. a oznámení, že se v
areálu AUTO-PNEU servisu KOFI, s. r. o., nacházejí odcizené automobily a prodávají drogy.
Žalobce měl být při tom oblečen do uniformy celní správy a na opasku mít zavěšena služební
pouta a pouzdro se služební zbraní. Poté, co V. A. odmítl listinu opakovaně podepsat, měl
žalobce i s A. J. z místa odjet.
[3] Na základě popisu skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání přistoupil
služební funkcionář k propuštění žalobce ze služebního poměru z důvodu uvedeného
v ustanovení §42 odst. 1 písm. d) zákona, přičemž rozhodnutí o propuštění žalobce
bylo současně prvním úkonem v řízení ve smyslu ustanovení §184 odst. 2 zákona o služebním
poměru.
[4] Pro účely odvolacího řízení byly správním orgánem prvního stupně opatřeny kopie
úředních záznamů o podaných vysvětleních a protokoly o výslechu obviněného a svědků
pořízených v rámci trestního řízení vedeného pro shora popsaný skutek proti žalobci.
Žalovaný na základě těchto podkladů odvolání žalobce zamítl a rozhodnutí o jeho propuštění
potvrdil.
[5] Žalobu ze dne 6. 1. 2011, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného,
Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) jako nedůvodnou zamítl. V průběhu žalobního
řízení (při ústním jednání) žalobce městskému soudu předložil rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4 ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 52 T 112/2011, kterým byl žalobce podle ustanovení
§226 písm. b) trestního řádu zproštěn obžaloby pro shora popsaný skutek, kterým měl spáchat
přečin vydírání dle ustanovení §175 odst. 1 trestního zákoníku, „neboť v žalobním návrhu označený
skutek není trestným činem“. Žalobce dále soudu předložil vyrozumění Městského státního
zastupitelství v Praze ze dne 14. 11. 2011, čj. KZT 1501/2011-17, ve kterém je v reakci
na stížnost žalobce konstatováno pochybení policejního orgánu, který zástupci služebního
funkcionáře umožnil nahlížet do trestního spisu a pořizovat si z něj kopie. Dle závěru státního
zastupitelství nepatří zaměstnavatel obviněného mezi osoby oprávněné ve smyslu ustanovení
§65 odst. 1 trestního řádu nahlížet do trestního spisu, a to ani v kategorii trestním řádem
uváděných jiných osob, neboť v trestním řízení neuplatňuje svá práva. Ke stejnému závěru dospěl
na základě podnětu žalobce také ředitel Obvodního ředitelství policie Praha IV,
jehož vyrozumění ze dne 5. 12. 2011, čj. ORIV-23659-8/ČJ-2011-001457-S žalobce soudu
rovněž předložil.
II. Obsah kasační stížnosti
[6] Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační
stížností.
[7] Předně namítá, že v řízení před městským soudem ve věci konal a následně rozhodl zcela
jiný senát, než o kterém byl soudem vyrozuměn a ke kterému podával své vyjádření.
V důsledku této změny byl zkrácen na svých právech uvedených v ustanovení §8 odst. 5 s. ř. s.,
neboť v zákonem stanovené lhůtě nemohl uplatnit námitky ani se vyjádřit ke složení senátu;
o změně složení senátu přitom nebyl soudem vyrozuměn.
[8] Stěžovatel se s městským soudem dále neztotožňuje v otázce hodnocení splnění
podmínek pro propuštění stěžovatele dle ustanovení §184 odst. 2 zákona o služebním poměru,
které vydání rozhodnutí o propuštění, má-li být prvním úkonem v řízení, podmiňuje zjištěním
skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. S podmínkou dostatečně zjištěného
stavu věci se však soud náležitě nevypořádal; neztotožňuje se současně s názorem městského
soudu, že usnesení o zahájení trestního stíhání bylo dostatečným podkladem pro propuštění
stěžovatele ze služebního poměru, neboť obsahovalo všechny rozhodné skutečnosti.
Naopak je přesvědčen, že rozhodnutí služebního funkcionáře je založeno pouze na jeho názoru
vytvořeném přečtením si usnesení o zahájení trestního stíhání, což nesplňuje zákonem stanovené
podmínky na náležité odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §181 odst. 5 zákona
o služebním poměru.
[9] V této souvislosti stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že žalovaný obdržel v průběhu
odvolacího řízení od správního orgánu prvního stupně listiny pocházející z trestního řízení
vedeného proti stěžovateli; městský soud však řádně neposoudil zákonnost postupu žalovaného
v odvolacím řízení, včetně způsobu zákonného zajištění důkazů a od něj se odvíjejícího
náležitého zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností. Městský soud nezkoumal,
zda žalovaný deklaroval orgánům činným v trestním řízení svoji pravomoc a řádně odůvodnil
žádost k získání listin. V rozporu s principem plné jurisdikce naopak soud odmítl hodnotit
listinný důkaz, který prokazatelně zpochybňuje zákonnost postupu žalovaného při opatření
důkazů. Soud se nezabýval ani právní relevancí zajištěných důkazů či možností stěžovatele využít
jeho práv a klást svědkům otázky.
[10] Stěžovatel s odkazem na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 5. 2006,
čj. 7 Ca 104/2005-26, publ. pod č. 1422/2007 Sb. NSS, dále namítá, že v řízení o služebním
poměru je třeba při zjišťování skutečného stavu vycházet zejména z původních důkazů;
nelze vycházet pouze z provedených úředních záznamů, ale (je-li to možné) je nutné vyslechnout
svědky a umožnit příslušníkovi, se kterým je řízení vedeno, klást svědkům otázky a vyjádřit
se ke skutečnostem, které tito svědci uvádějí.
[11] V projednávané věci bylo o propuštění stěžovatele rozhodnuto na základě podkladů
opatřených od orgánů činných v trestním řízení, aniž jejich správnost byla ověřena vlastním
dokazováním žalovaného. Z listin opatřených v počátečním stádiu trestního řízení si žalovaný
nemohl učinit spolehlivý úsudek o tom, že stěžovatel skutečně porušil služební slib
zavrženíhodným jednáním majícím znaky trestného činu. Městský soud měl připustit důkaz
pravomocným zprošťujícím rozsudkem trestního soudu, který zpochybňuje zjištěný skutkový
stav věci, který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaného.
[12] Stěžovatel v této souvislosti upozorňuje na čestné prohlášení poškozeného V. A., ve
kterém skutečnosti uvedené v trestním oznámení označuje za smyšlené. Tato listina byla přitom
součástí trestního spisu v době, kdy správní orgán prvního stupně pořizoval dne 12. 11. 2010
kopie listin z trestního spisu. Žalovaný tedy nezjistil náležitě skutkový stav věci vlastní činností.
[13] Městský soud dle stěžovatele rovněž nesprávně posoudil otázku rozhodování žalovaného
bez zbytečného odkladu; zákon o služebním poměru v ustanovení §190 odst. 8 stanoví
pro rozhodnutí o odvolání lhůtu 90 dnů ode dne podání odvolání. Poukazuje přitom na rozdílná
data pořízení listin z trestního spisu, jestliže na základě obsahu spisu žalovaného měly být
do spisu zařazeny již dne 16. 8. 2010 a v záznamu trestního spisu je naproti tomu uvedeno,
že do něj bylo nahlíženo až dne 12. 11. 2010. Soudem nebylo k důkazu o nahlížení do spisu
přihlédnuto a nebyl řádně hodnocen.
[14] Na základě shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil.
III. Vyjádření žalovaného a navazující reakce obou účastníků
[15] Žalovaný se v podaném vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s hodnocením i postupem
městského soudu a kasační stížnost považuje za nedůvodnou. Ve vztahu k jednotlivým námitkám
konstatoval, že stěžovateli nebylo umožněno klást otázky svědkům, neboť nebylo prováděno
dokazování výpovědí svědků. Zdůraznil, že zákon o služebním poměru způsob získání důkazů
pro zjištění skutkového stavu neomezuje; ustanovení §180 odst. 2 zákona naopak stanoví,
že důkazem je vše, co může přispět ke zjištění skutkového stavu věci. Postup služebního
funkcionáře tedy nelze označit za nezákonný. Žalovaný dále upozornil, že stěžovatel kromě
odkazu na nové důkazy ničím samotné jednání, které bylo důvodem jeho propuštění
ze služebního poměru, nevyvrací, naopak je ve svých výpovědích (včetně odvolání
proti rozhodnutí o propuštění) víceméně potvrzuje. Důvod pro propuštění stěžovatele tak byl
dle žalovaného jednoznačně dán a prokázán.
[16] Replikou stěžovatel žalovanému vytknul, že se nevyjádřil ke splnění podmínek
pro jeho propuštění dle ustanovení §184 odst. 2 zákona o služebním poměru. Zopakoval,
že žalovaný vycházel pouze z listin pocházejících z trestního řízení, aniž sám učinil jakýkoli úkon
ke zjištění skutkového stavu; připomněl rovněž otázku procesní použitelnosti důkazů opatřených
z trestního řízení a zdůraznil potřebu přihlédnout ke zprošťujícímu rozsudku trestního soudu.
[17] V duplice žalovaný vyjádřil přesvědčení, že skutkový stav byl náležitým
a nezpochybnitelným způsobem zjištěn a listinné důkazy nebyly získány v rozporu s právními
předpisy, neboť jejich použitelnost v trestním řízení nemá vliv na možnost z nich vycházet
v řízení ve věcech služebního poměru. Dále uvedl, že si služební funkcionář nečiní úsudek
o spáchání trestného činu a nevyslovuje vinu, nýbrž pouze posuzuje, zda jednání příslušníka
naplňuje znaky (nutno rozumět formální znaky) trestného činu. Předpokladem pro vydání
rozhodnutí o propuštění není způsob ukončení trestního řízení; požadavek stěžovatele,
aby bylo přihlédnuto ke zprošťujícímu trestnímu rozsudku, proto nemá opodstatnění.
IV. Hodnocení Nejvyššího správního soudu
[18] Kasační stížnost je podle §§102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení;
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; a nepřezkoumatelnost spočívající
v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před
soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán.
[19] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou chybného procesního postupu
městského soudu při změně obsazení rozhodujícího senátu, v důsledku kterého měl být
stěžovatel krácen na svém právu podat případně námitku podjatosti proti členům senátu.
Z předloženého soudního spisu Nejvyšší správní soud ověřil, že na čl. 38 je žurnalizován přípis
ze dne 26. 3. 2012 adresovaný právnímu zástupci stěžovatele, kterým byl v návaznosti na změnu
rozvrhu práce informován o přidělení věci k projednání a rozhodnutí 11. senátu městského
soudu. S konkrétním obsazením senátu byl odkázán na platný rozvrh práce uveřejněný
na webové stránce soudu případně přístupný k nahlédnutí na soudu. Součástí tohoto sdělení
bylo rovněž upozornění na možnost uplatnění námitky podjatosti postupem dle ustanovení
§8 odst. 5 s. ř. s. Uvedený přípis byl stěžovateli doručen prostřednictvím jeho zástupce dne
29. 3. 2012. Nejvyšší správní soud současně ověřil, že soud v projednávané věci rozhodoval
ve složení určeném rozvrhem práce. Námitku stěžovatele, že o změně složení senátu
nebyl informován, a došlo tudíž ke zkrácení jeho práva podat námitku podjatosti,
proto Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou.
[20] Podstatou meritorních námitek stěžovatele je zpochybnění dostatečného a zákonného
zjištění skutkového stavu žalovaným pro účely splnění podmínek pro propuštění stěžovatele
ze služebního poměru. Stěžovatel v této souvislosti městskému soudu vytýkal,
že v rozporu s principem plné jurisdikce nehodnotil jednak důkazy zpochybňující zákonnost
opatření listin z trestního spisu a dále především zprošťující rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 4. Městský soud měl dle názoru stěžovatele připustit důkaz pravomocným
zprošťujícím rozsudkem trestního soudu, který zpochybňuje zjištěný skutkový stav věci,
který tu byl v době vydání rozhodnutí žalovaného.
[21] Nejvyšší správní soud k takto formulované námitce konstatuje, že městský soud
nepochybně důkaz zprošťujícím rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 provedl,
neboť po jeho přijetí od zástupce žalobce při ústním jednání sdělil jeho obsah, dal prostor
žalovanému, aby se k němu vyjádřil. Poté v odůvodnění rozhodnutí ve vztahu k tomuto důkazu
vyhodnotil, že není rozhodné, zda stěžovatel byl či nebyl trestně odsouzen, neboť pro posouzení
je rozhodné to, jakého konkrétního faktického jednání se dopustil. Dle názoru městského soudu
doklady založené ve spisovém materiálu svědčí o tom, že se stěžovatel jednání, pro které byl
ze služebního poměru propuštěn, dopustil, přičemž toto jednání mělo znaky trestného činu.
K námitce nezákonného postupu při nahlížení do trestního spisu městský soud na úvod
konstatoval, že tato námitka nebyla uplatněna v zákonné žalobní lhůtě. S ohledem na povahu této
námitky k ní však věcně uvedl, že se Městské státní zastupitelství v Praze nezabývalo skutečností,
že ani žalovaný ani prvostupňový správní orgán nebyli pouze v pozici zaměstnavatele,
nýbrž byli současně v pozici správního orgánu, který je zákonem nadán rozhodovací pravomocí.
Z vyrozumění státního zastupitelství ani policie přitom nevyplývá absolutní nemožnost správních
orgánů postupovat způsobem, který byl v této věci zvolen; ani jeden z těchto orgánů se navíc
nezabýval postupem správních orgánů, nýbrž postupem orgánů činných v trestním řízení.
[22] V úvodu vypořádání námitky týkající se povinnosti správního soudu přihlížet
k rozhodnutí vydanému v trestním řízení Nejvyšší správní soud odkazuje na důvody uvedené
v §42 zákona o služebním poměru pro propuštění příslušníka ze služebního poměru.
Pro rozhodnutí dle prvních tří, tj. uvedených pod písmeny a) – c), je rozhodnutí vydané
v trestním řízení zcela nezbytný předpoklad. V projednávané věci byl stěžovatel ze služebního
poměru propuštěn dle ustanovení §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru,
které stanoví, že [p]říslušník musí být propuštěn, jestliže porušil služební slib tím, že se dopustil
zavrženíhodného jednání, které má znaky trestného činu a je způsobilé ohrozit dobrou pověst bezpečnostního
sboru. Pro naplnění uvedených kumulativně stanovených podmínek propuštění dle citovaného
ustanovení tedy jednání příslušníka nemusí být nutně shledáno trestným činem v trestním řízení,
ale musí jím být porušen služební slib, být zavrženíhodné, způsobilé ohrozit dobrou pověst
bezpečnostního sboru a především mít znaky trestného činu. Použití tohoto ustanovení
pro propuštění ze služebního poměru je z hlediska odůvodnění velmi náročné. Kromě dalších
podmínek musí služební funkcionář přesvědčivě odůvodnit, že jednání propouštěného
příslušníka naplnilo znaky trestného činu, aniž se předpokládá, že má při rozhodnutí k dispozici
rozhodnutí o vině v trestním řízení. Je přitom pravděpodobné, že v takových případech,
tj. dopustí-li se příslušník jednání vykazujícího znaky trestného činu, bude zároveň s případným
propuštěním ze služebního poměru probíhat i trestní řízení. Je však nutné akceptovat,
že zákonodárce nezůstal u možnosti propuštění až na základě odsuzujícího rozsudku v trestním
řízení (v kombinaci se zproštěním výkonu služby dle §40 zákona o služebním poměru),
ale výslovně zakotvuje i důvod k propuštění ze služebního poměru, který předpokládá
rozhodnutí služebního funkcionáře o propuštění před ukončením trestního řízení.
V takovém případě je nutnou součástí rozhodnutí o propuštění i posouzení jednání z hlediska
naplnění znaků trestného činu služebním funkcionářem. Pokud by tuto úvahu mohl provést
pouze soud v trestním řízení, ustanovení §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru
by bylo zcela obsoletní a nikdy by prakticky nemohlo být použito. Je tedy nutno akceptovat
úmysl zákonodárce postihnout s důsledkem propuštění ze služebního poměru i jednání mající
znaky trestného činu, které z jakékoholiv důvodu nebylo předmětem posouzení v trestním řízení,
případně není shledáno trestným činem. Jako příklad lze uvést jednání příslušníka,
u něhož je vedení trestního stíhání podmíněno souhlasem poškozené osoby. V případě odvolání
souhlasu s trestním stíháním musí být trestní řízení zastaveno, což však neznamená, že služební
funkcionář ho neposoudí jako naplňující všechny podmínky §42 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru. Ustanovení §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru je nutno
chápat jako možnost služebního funkcionáře autonomně posoudit, zda jednání příslušníka
má znaky trestného činu.
[23] V této souvislosti je vhodné připomenout, že oproti předchozí právní úpravě trestního
zákona došlo v definici trestného činu (§13 zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) k vypuštění
tzv. materiálního znaku („pro společnost nebezpečný čin“), a nová kodifikace trestního práva
vychází z formálního pojmu trestného činu. Materiální korektiv je uplatňován prostřednictvím
zásady subsidiarity trestní represe (viz ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku). Orgán činný
v trestním řízení tak při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem,
si nejprve po potřebném zjištění skutkového stavu věci učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové
okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu,
vypořádá s tím, zda lze uplatnit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající
princip ultima ratio trestní odpovědnost pachatele. (k tomu blíže srov. Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, 3614 s., s. 127 – 187).
[24] Z výše uvedeného vyplývá, že služební funkcionář při propuštění ze služebního
poměru z důvodu dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru neposuzuje
(a nesmí posuzovat – viz níže), zda byl spáchán trestný čin. Jeho úvaha se soustředí pouze na to,
zda jednání má znaky trestného činu, v čemž je nutno spatřovat rozdíl. Logicky je tedy nutno
akceptovat závěr, že rozhodnutí vydané v trestním řízení o tom, že nebyl spáchán trestný čin,
není bez dalšího způsobilé prokázat nezákonnost rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru
z důvodu §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru.
[25] Nejvyšší správní soud se na základě námitky stěžovatele zabýval otázkou, zda městský
soud správně a v souladu se zákonem vyhodnotil důkaz - zprošťující rozhodnutí Obvodního
soudu pro Prahu 4 vydané v trestní věci stěžovatele po právní moci napadeného správního
rozhodnutí.
[26] Dle ustanovení §52 odst. 2 s. ř. s. je soud vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný
čin a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných otázkách si soud činí úsudek sám;
je-li tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází, popřípadě tam, kde o nich náleží rozhodovat soudu,
může uložit účastníkovi řízení, aby takové rozhodnutí vlastním návrhem vyvolal. Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 21. 9. 2007, čj. 4 As 58/2006-95, dovodil, že „[s]myslem citovaného ustanovení (…)
je zajistit soulad jednotlivých vzájemně souvisejících rozhodnutí, tzn. zabezpečit obsahovou shodu různých aktů
veřejné správy, které se týkají podobné otázky.” V této souvislosti dospěl dokonce k závěru,
že ustanovení §52 odst. 2 s. ř. s. je „vzhledem ke svému smyslu, účelu a rozsahu speciálním ustanovením
ve vztahu k §75 odst. 1 s. ř. s. a představuje legitimní prolomení zásady, že soud vychází ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.“ Služební funkcionář však v řízení
o propuštění ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. d) služebního zákona nečiní závěr
o tom, zda byl spáchán trestný čin (viz bod 22, 23), provádí pouze část úvahy týkající se naplnění
znaků trestného činu.
[27] V projednávané věci byl stěžovatel v trestním řízen zproštěn obžaloby z důvodu
uvedeného v ustanovení §226 písm. b) trestního řádu, dle kterého soud zprostí obžalovaného
obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených v hlavním líčení státním zástupcem
a případně doplněných soudem, a to i k návrhu ostatních stran, v žalobním návrhu označený skutek
není trestným činem.
[28] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem městského soudu, že zprošťující
rozhodnutí vydané v trestním řízení neznamená automaticky, že důvod k propuštění dle §42
odst. 1 písm. d) služebního zákona neobstojí. Žádný z důvodů pro zproštění obžaloby uvedený
v §226 trestního řádu není formulován zcela shodně s některou z podmínek ustanovení §42
odst. 1 písm. d) služebního zákona, tj. zejména, že jednání má znaky trestného činu.
Je však nutno připustit, že je-li obžalovaný zproštěn obžaloby dle §226 odst. 1 písm. b) trestního
řádu, tj. protože v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem, je pravděpodobné,
že v trestním řízení bylo hodnoceno, zda jednání má znaky trestného činu. Jestliže tento závěr
učinil soud v trestním řízení, jedná se o nejvýše povolaný subjekt k posouzení otázek trestního
práva. Pro rozhodnutí o propuštění ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru sice není rozhodnutí soudu o vině v trestním řízení předběžnou otázkou,
která musí být zodpovězena a na které rozhodnutí vždy závisí, ale i posouzení uvedené
v odůvodnění rozhodnutí, zda jednání, pro které došlo k propuštění ze služebního poměru
naplňuje znaky trestného činu, je vzhledem k autoritě soudu v trestním řízení natolik významné,
že musí být k případnému návrhu propuštěného příslušníka zváženo v každé fázi
jakéhokoliv řízení, v němž je otázka naplnění skutkové podstaty trestného činu relevantní.
[29] Nejvyšší správní soud tedy považuje za nutné upřesnit závěr městského soudu,
dle něhož není rozhodné, zda byl stěžovatel v trestním řízení odsouzen. V řízení o propuštění
ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. d) zákona o služebním poměru sice není rozhodující,
zda dotyčný příslušník v trestním řízení byl či nebyl odsouzen, ale k návrhu příslušníka
je vždy nutno zohlednit případný závěr trestního soudu ohledně toho, zda jednání naplňovalo
znaky skutkové podstaty či nikoliv. Je však třeba mít na paměti, že pro rozhodnutí
o vině v trestním řízení mohou být významné i jiné skutečnosti, nežli je naplnění znaků skutkové
podstaty u předmětného jednání. Trestní řízení je ovládáno velmi přísnými pravidly,
v případě pochybností o objektivní či subkjetivní stránce trestného činu je postupováno
ve prospěch pachatele. Závěry soudu v trestním řízení je v řízení o propuštění ze služebního
poměru nutno respektovat, je však nutno posoudit, zda vyvracejí správnost úvahy služebního
funkcionáře nebo nikoliv.
[30] Vzhledem k tomu, že zákon propuštění ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. d)
zákona o služebním poměru nepodmiňuje existencí rozhodnutí v trestním řízení,
nejedná se o skutečnost, kterou by správní orgán či správní soud musel zjišťovat z úřední
povinnosti. Případné závěry soudu v trestním řízení musí do řízení o propuštění vnést
propuštěný příslušník. Je na něm, aby prokázal, že soud v trestním řízení vyslovil závěry,
které zpochybňují zákonnost posouzení služebního funkcionáře.
[31] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru,
že pokud se v jakékoliv fázi řízení o propuštění ze služebního poměru dle §42 odst. 1 písm. d)
zákona o služebním poměru (včetně přezkumu rozhodnutí ve správním soudnictví) domáhá
propuštěný příslušník zohlednění závěrů vyslovených v rozhodnutí vydaném v jeho věci
v trestním řízení, týkajících se toho, zda totožné jednání má či nemá znaky trestného činu,
je nutno takový návrh připustit a věcně se s ním vypořádat. Břemeno tvrzení a důkazní nese
příslušník propuštěný ze služebního poměru, je na jeho odpovědnosti, aby přesvědčivě přednesl
nutnost porovnání správnosti úvahy služebního funkcionáře ohledně naplnění znaků trestného
činu se závěry soudu v trestním řízení.
[32] V projednávané věci však stěžovatel toto břemeno neunesl. Pouhým předložením
rozhodnutí vydaného v trestním řízení a obecným konstatováním, že je jím zpochybněno
dostatečné zjištění skutkového stavu ze strany žalovaného, nebyly závěry žalovaného o tom,
že se stěžovatel jednání, za které byl propuštěn ze služebního poměru, dopustil, a že mělo znaky
trestného činu, vyvráceny. Městský soud jím předložený důkaz připustil, provedl a v souladu
s výše uvedeným správně vyhodnotil. Nejvyšší správní soud si je vědom zvýšené obtížnosti
splnění břemene tvrzení i důkazního v případě vydání rozhodnutí v trestním řízení
ve zjednodušené podobě, tj. bez odůvodnění. Ani v takovém případě však není nemožné závěry
vyslovené v trestním řízení zjistit a přednést, dále je nutno zdůraznit, že vydání zkráceného
rozhodnutí v trestním řízení je závislé na souhlasném projevu vůle i ze strany propuštěného
příslušníka, lze tedy dosáhnout vydání rozhodnutí obsahujícího odůvodnění.
[33] Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal nesplnění podmínek pro aplikaci ustanovení
§184 odst. 2 zákona o služebním poměru s tím, že usnesení o zahájení trestního stíhání nemohlo
být dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností.
V této souvislosti rovněž zpochybňoval způsob, jakým si žalovaný opatřil listiny z trestního spisu,
a správním orgánům vytýkal, že v řízení neprovedly vlastní dokazování a vycházely pouze
z důkazů pořízených v rámci vedeného trestního řízení.
[34] Stěžovatelem namítané ustanovení §184 odst. 2 zákona o služebním poměru stanoví,
že [p]rvním úkonem může být doručení rozhodnutí o propuštění, jestliže služební funkcionář uvedený v odstavci 1
zjistil takový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí.
Citované ustanovení představuje specifikum řízení o propuštění ze služebního poměru,
neboť prvním úkonem v řízení může být doručení rozhodnutí o propuštění.
V řízení o propuštění příslušníka ze služebního poměru podle §42 odst. 1 písm. d) zákona
o služebním poměru tedy v prvoinstančním řízení nemusí probíhat klasické dokazování,
a účastník řízení tak podle §174 odst. 1 písm. b) zákona o služebním poměru nemá možnost
předkládat důkazní návrhy, vyjádřit se před vydáním rozhodnutí k jeho podkladům,
ke způsobu jejich zjištění, případně navrhnout jejich doplnění. Plná možnost k uplatnění všech
uvedených procesních práv je účastníku řízení dána v řízení odvolacím.
[35] Nejvyšší správní soud ze správního spisu ověřil, že služební funkcionář čerpal veškeré
informace pro vyslovení závěru o splnění podmínek pro propuštění stěžovatele ze služebního
poměru z usnesení o zahájení trestního stíhání. V odůvodnění tohoto usnesení jsou shrnuty
výpovědi jednotlivých svědků a veškeré skutkové okolnosti týkající se jednání stěžovatele,
pro které byl propuštěn ze služebního poměru. Nejvyšší správní soud se proto zcela ztotožňuje
se závěrem městského soudu, že v daném případě představovalo usnesení o zahájení trestního
stíhání dostatečný podklad pro postup služebního funkcionáře dle ustanovení §184 odst. 2
služebního zákona. Městský soud se námitkou stěžovatele podrobně zabýval na str. 10 a 11
napadeného rozsudku a správně poukázal na skutečnost, že stěžovatel v žalobě neuvádí žádná
konkrétní tvrzení, kterými by zjištěný a popsaný skutkový průběh jeho jednání zpochybňoval,
a soustředí se výlučně na procesní otázky.
[36] Ve vztahu k průběhu odvolacího řízení Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovateli
byl před skončením řízení dán prostor pro uplatnění veškerých jeho procesních práv
a jak již konstatoval městský soud, nic mu nebránilo v tom, aby nejen navrhoval důkazy,
ale rovněž se vyjadřoval k obsahu důkazů již pořízených. S tím souvisí námitka stěžovatele,
že žalovaný vycházel pouze z listinných důkazů pocházejících z trestního řízení,
aniž ve věci provedl vlastní dokazování. Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2008,
čj. 2 Afs 24/2007-119, publ. pod. č. 1572/2008 Sb. NSS, konstatoval, že listiny, z nichž je patrný
obsah výpovědí svědků z jiných řízení, mohou být podkladem pro rozhodnutí. Uvedené listiny
musí být účastníku řízení zpřístupněny, aby se mohl seznámit s jejich obsahem a případně
navrhnout další důkazy, které by zjištění z nich vyplývající upřesnily, korigovaly či vyvrátily.
Zmiňovaná podmínka byla v daném případě splněna, neboť jak již bylo uvedeno výše, stěžovateli
bylo umožněno se s předmětnými listinami seznámit, stěžovatel však svého práva nevyužil,
zůstal důkazně pasivní a k úplnosti či správnosti zjištění skutkového stavu se ani nevyjádřil.
Součástí listinných důkazů opatřených z trestního řízení byly jak výpovědi jednotlivých svědků,
tak i výpověď stěžovatele v pozici obviněného. Za této situace proto nelze vytýkat žalovanému,
že nepřistoupil k vlastnímu dokazování, neboť stěžovatel se takového postupu nedomáhal
a žádný z důkazních prostředků nezpochybnil, nežádal doplnit či opakovat dokazování.
Shromážděné důkazy poskytovaly dostatečný podklad pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje i se závěrem městského soudu, že za těchto okolností není rozhodné,
kdy přesně byly předmětné listinné důkazy založeny do správního spisu, pokud se tak stalo
nejpozději před vyzváním stěžovatele k seznámení se s jeho obsahem.
[37] Námitka nezákonného postupu správních orgánů při nahlížení do trestního spisu nebyla
včas uplatněna v žalobě, městský soud nicméně k předkládanému důkazu sděleními Městského
státního zastupitelství v Praze a Obvodního ředitelství Praha IV o chybném postupu orgánu
činného v trestním řízení konstatoval, že ani z jednoho z těchto dokumentů nevyplývá absolutní
nemožnost správních orgánů postupovat způsobem, který byl v této věci zvolen. Upřesnil,
že ani jeden z orgánů se nezabýval postupem správních orgánů, nýbrž postupem orgánů činných
v trestním řízení. Nejvyšší správní soud ověřil, že včas uplatněnou žalobní námitkou
„kdo a kdy jednotlivé listinné důkazy opatřil“ stěžovatel poukazoval pouze na to,
že služební funkcionář listiny opatřené z trestního řízení k dispozici neměl, stěžovatel se s nimi
neseznámil a žalovaný ve věci neprovedl vlastní dokazování s tím, že není možné směšovat
trestní řízení a řízení ve věci propuštění ze služebního poměru. Uvedenou námitku městský soud
řádně vypořádal na str. 11 napadeného rozsudku. Nejvyšší správní soud se za této situace
ztotožňuje se závěrem městského soudu, že důkaz sděleními o chybném postupu orgánu činného
v trestním řízení nic nevypovídá o správnosti postupu správních orgánů, a požadavek kladený
na městský soud, aby se postupem správních orgánů při obstarávání listinných důkazů z trestního
řízení zabýval, je nad rámec včas uplatněných žalobních námitek.
[38] Stěžovatel dále v kasační stížnosti argumentoval čestným prohlášením poškozeného V.
A., který měl obsah učiněného trestního oznámení označit za smyšlený s tím, že k jeho podání
byl motivován pomstou stěžovateli. Toto prohlášení mělo být obsahem trestního spisu v době,
kdy si z něj žalovaný pořizoval kopie. Uvedená námitka je ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
nepřípustná, neboť ji stěžovatel v řízení před soudem neuplatnil včas v žalobě, ač tak učinit mohl,
nýbrž až v podané replice. Nad rámec Nejvyšší správní soud opakovaně zdůrazňuje, že stěžovatel
měl možnost vyjádřit se k úplnosti obsahu podkladů pro rozhodnutí žalovaného v rámci
odvolacího řízení, této možnosti však nevyužil. Ani v žalobě stěžovatel neuvedl žádné
skutečnosti, které by zpochybnily skutkový stav zjištěný správními orgány. Stejně tak v replice
podané v žalobním řízení pouze obecně konstatuje, že došlo k odchylkám v jednotlivých
výpovědích svědků a rozporům ve výsleších poškozeného A., z čehož opakovaně ryze v procesní
rovině dovozoval nedostatečně zjištěný skutkový stav žalovaným. Institut plné jurisdikce, jehož
se stěžovatel domáhá, není nástrojem ke zhojení jeho ničím neodůvodněné pasivity v průběhu
řízení před žalovaným.
[39] Městský soud se podle stěžovatele nedostatečně zabýval žalobní námitkou poukazující
na skutečnost, že žalovaný nerozhodl ve věci bez zbytečného odkladu. Nejvyšší správní soud
tuto námitku neshledal důvodnou. Městský soud k uvedené námitce na str. 13 rozsudku uvedl,
že samotná délka řízení nemůže mít na jeho zákonnost vliv. Nejvyšší správní soud se s názorem
městského soudu ztotožňuje a dodává, že správní řád i soudní řád správní v případě
nespokojenosti účastníka s délkou řízení poskytují prostředky ochrany proti nečinnosti;
v řízení proti rozhodnutí ve věci samé však již soudní řád správní prostor pro uplatnění
těchto námitek nenabízí.
[40] Nejvyšší správní soud porovnáním obsahu žaloby a odůvodnění napadeného rozsudku
ověřil, že se městský soud zabýval všemi vznesenými námitkami, které rovněž velmi podrobně
odůvodnil.
V. Závěr a náklady řízení
[41] Kasační námitky stěžovatele nebyly Nejvyšším správním soudem s ohledem na výše
uvedené shledány důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., který Nejvyšší správní
soud provádí z úřední povinnosti, nevyplynul důvod pro zrušení napadeného rozsudku krajského
soudu. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední
zamítnuta.
[42] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení
§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by svědčilo žalovanému, protože však žádné
náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly
a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. září 2015
Daniela Zemanová
předsedkyně senátu