ECLI:CZ:NSS:2017:10.AZS.252.2016:35
sp. zn. 10 Azs 252/2016 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Zdeňka Kühna a soudkyň
Michaely Bejčkové a Daniely Zemanové v právní věci žalobce: Y. B., zast. Mgr., Bc. Filipem
Schmidtem, LL.M., advokátem se sídlem Helénská 1799/4, Praha 2, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, poštovní schránka 21/OAM, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 9. 2015, čj. OAM-113/LE-BE02-P15-2015, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2016, čj. 29 Az
51/2015-58,
takto:
I. Kasační stížnost se odm ít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Bc. Filipu Schmidtovi, LL.M., advokátu,
se p ři zn áv á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 4 114 Kč, která mu bude
proplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
[1] Žalobce žil do roku 2008 ve Lvovské oblasti na Ukrajině, poté přicestoval do ČR za prací.
Opakovaně si prodlužoval dlouhodobý pobyt, poté požádal o trvalý pobyt, ale nedoložil uhrazené
sociální a zdravotní pojištění a to byl důvod zamítnutí jeho žádosti. Protože spoléhal na udělení
trvalého pobytu, nežádal o prodloužení dlouhodobého pobytu. V důsledku toho mu pobytové
oprávnění na území ČR zaniklo. Od listopadu 2014 do června 2015 pobýval u bratra v Itálii
(bez oprávnění), poté se vrátil zpět do ČR. Cestou do ČR byl zadržen cizineckou policií.
Dne 6. 1. 2015 vydala Policie ČR rozhodnutí o jeho správním vyhoštění na dobu 2 let s platností
od 27. 1. 2015, o kterém žalobce nevěděl. O mezinárodní ochranu požádal až v pobytovém
středisku poté, co byl o této možnosti poučen.
[2] Žalovaný neudělil žalobci žádnou z forem mezinárodní ochrany podle zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu. V průběhu řízení o žádosti o mezinárodní ochranu žalobce jako azylové
důvody uváděl, že se bojí války, a pokud by se jí vyhýbal, šel by do vězení. Chodí mu předvolánky
do armády, ví to od matky, která odmítá tyto zásilky určené do vlastních rukou na Ukrajině
převzít. Žalovaný považoval tvrzení žalobce za nedostatečné pro udělení mezinárodní ochrany.
[3] Krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného. Odkázal na závěry žalovaného,
s nimiž se ztotožnil; ani podle něj žalobce neuvedl žádné azylově relevantní důvody.
Žalobce se nijak nevyjádřil k otázce své víry, pouze sdělil, že na vojnu nastoupit nechce a nechce
zabíjet lidi. Žalovaný proto správně odkázal na mezinárodní úmluvy, které charakterizují
brannou povinnost jako občanskou povinnost, bez nároku na udělení mezinárodní ochrany.
I krajský soud považoval žalobcovu žádost za účelovou s ohledem na uložené správní vyhoštění.
Článek 9 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU (tzv. kvalifikační
směrnice) se v žalobcově věci neuplatní a žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně uvedl
proč; čerpal přitom z mnoha aktuálních podkladů.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost.
Přestože stěžovatel konstantně tvrdil, že odmítá bojovat z důvodu svědomí a odmítá podílet
se na zabíjení civilního obyvatelstva, žádné dokazování vztahu k tomuto tvrzení nebylo
provedeno. Žalovaný i krajský soud tak pomíjí existující judikaturu, která dovozuje,
že odmítnutí plnit vojenskou službu může být důvodem pro udělení mezinárodní ochrany tehdy,
když žadatel odmítá plnit vojenskou službu z důvodu svého náboženského nebo jiného
přesvědčení či svědomí. To je i případ stěžovatele. Vyplývá to dále i z legislativy EU (viz zejména
čl. 9 odst. 2 písm. e) kvalifikační směrnice) a judikatury Soudního dvora EU. Stěžovatel odkázal
na rozsudek Soudního dvora Evropské unie ve věci C-472/13, Shepherd, který vyložil čl. 9 odst. 2
písm. e) kvalifikační směrnice tak, že za pronásledování lze považovat také trestní stíhání
nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby
zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 2
směrnice, např. zločiny proti míru, válečné zločiny, zločiny proti lidskosti atd. Krajský soud
se k tomuto ustanovení vůbec nevyjádřil a nevyrovnal se s námitkou, že by byl stěžovatel
na Ukrajině trestán za to, že kvůli svému svědomí odmítá páchat zločiny proti civilnímu
obyvatelstvu, ani neuvedl, proč se na stěžovatele tyto závěry nevztahují.
[5] Stěžovatel má dále za to, že žalovaný měl zjistit všechny relevantní informace svědčící
v prospěch i neprospěch stěžovatele; především měl zjistit, zda se ukrajinská armáda dopouští
nebo v minulosti dopouštěla válečných zločinů nebo jiných zločinů uvedených v čl. 12 odst. 2
kvalifikační směrnice. Dále stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom,
že na Ukrajině neprobíhá tzv. „totální konflikt“, ani s tím, jak se krajský soud vypořádal
s touto otázkou ve vztahu k udělení doplňkové ochrany. Žalovanému stěžovatel také vytýká,
že se nevypořádal s možným špatným zacházením, kterému by mohl stěžovatel čelit v důsledku
odmítnutí nastoupit vojenskou službu. Odkazuje přitom na zprávy Úřadu vysokého komisaře
OSN pro lidská práva o situaci na Ukrajině za období od listopadu 2015 do února 2016
a od února do května 2016. Stejně jako žalovaný, ani krajský soud nevyužil možnost citovat
z mnoha podkladů o situaci na Ukrajině, které dokládají páchání zločinů proti civilnímu
obyvatelstvu a o možném pronásledování těch, kteří nesouhlasí se současnou vládou
(např. na internetu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky, www. ohchr.org).
Žalovaný tedy nedostatečně zjistil skutkový stav; krajský soud pak jeho pochybení nenapravil,
a jeho rozsudek tak trpí nepřezkoumatelností z důvodu nesrozumitelnosti.
[6] Stěžovatel navrhl, aby NSS napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na svých závěrech a navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
[8] NSS se ve věcech mezinárodní ochrany nejprve zabývá otázkou přípustnosti kasační
stížnosti (§102 a násl. s. ř. s.), poté zkoumá její přijatelnost ve smyslu §104a s. ř. s. (usnesení NSS
ze dne 16. 2. 2006, čj. 8 Azs 5/2006-30), tj. zda podaná kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje zájmy stěžovatele (viz č. 933/2006 Sb. NSS). Není-li tomu tak,
NSS takovou kasační stížnost odmítne jako nepřijatelnou.
[9] Stěžovatel spatřuje přijatelnost své kasační stížnosti v tom, že soud se dopustil takového
pochybení, které mohlo mít dopad do jeho hmotněprávního postavení. Soud se nijak nevyrovnal
s protiargumentací stěžovatele o jeho výhradě svědomí ve vztahu k válce na Ukrajině a současně
nerespektoval ustálenou judikaturu NSS.
[10] NSS konstatuje, že kasační stížnost je přípustná, avšak nepřijatelná. Podle §104a odst. 3
s. ř. s. nemusí být usnesení o nepřijatelnosti kasační stížnosti odůvodněno. Přesto NSS dále
stručně uvede, proč věc stěžovatele nepřesahuje jeho zájmy natolik, aby se jí NSS podrobně
věcně zabýval.
[11] NSS se otázkou obav z odvedení do armády obecně, jakož i ve vztahu k aktuální situaci
na Ukrajině, zabýval opakovaně (viz např. usnesení ze dne 17. 6. 2015, čj. 6 Azs 86/2015-31,
ze dne 20. 4. 2016, čj. 2 Azs 67/2016-24, či ze dne 26. 10. 2016, čj. 10 Azs 175/2016-26).
V žádném z těchto případů neshledal tuto obavu obecně jako azylově relevantní. Jinak tomu není
ani v případě stěžovatele. Stěžovatel se opírá o výhradu svědomí, což je jedna z výjimek,
které by s ohledem na judikaturu NSS odůvodňovaly udělení mezinárodní ochrany.
Stěžovatel tak však činí poprvé až v řízení o žalobě; v pohovoru o žádosti pouze uvedl,
že má strach z bojů a nechce zabíjet lidi. Přirozeně se pak žalovaný nezabýval otázkou výhrady
svědomí a nebylo ani jeho povinností zjišťovat, zda stěžovatel náhodou takovou výhradu nemá.
Pouhá averze k vojenské službě nebo strach o život samy o sobě nemůžou zakládat azylově
relevantní důvod (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 8. 1994, čj. 6 A 509/94-27).
Ostatně stěžovatel ve svém tvrzení o nevoli zabíjet lidi v rozporu se svým svědomím zůstává
po celou dobu, a to i v řízení před NSS, velice obecný; neuvedl blíže, jaké konkrétní myšlenky
zastává, jaké má jeho přesvědčení povahu a zejména zda jej aktivně projevil.
[12] Ve vztahu k možnému udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 písm. c) zákona
o azylu je třeba vycházet z tzv. třístupňového testu, který NSS formuloval v rozsudku ze dne
13. 3. 2009, čj. 5 Azs 28/2008-68, a ze kterého vyplývá, že právní úprava míří výhradně
na civilisty, nikoliv na vojáky, kteří se nacházejí v oblasti ohrožené vnitřním ozbrojeným
konfliktem. Pokud se tedy stěžovatel domáhá doplňkové ochrany z obavy, že jako voják se bude
muset pohybovat v ohrožených oblastech Ukrajiny, nesplňuje tyto podmínky a vážná újma
ve smyslu citovaného ustanovení mu hrozit nemůže.
[13] Nesplnil by je ovšem ani tehdy, pokud by se jich dovolával jako civilista. NSS
se současnou bezpečnostní situací na Ukrajině zabýval již několikrát. Dospěl k závěru,
že se nejedná o tzv. totální konflikt, jenž by dosahoval takové intenzity, že by byl každý civilista
na území Ukrajiny vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy. Jedná se o konflikt izolovaný pouze
ve východní části Ukrajiny, jehož intenzita i v dotčených oblastech výrazně kolísá (např. rozsudek
ze dne 18. 3. 2015, čj. 3 Azs 237/2014-25, a usnesení ze dne 18. 9. 2015, čj. 2 Azs 194/2015-28).
Stěžovatel pochází z Lvovské oblasti, která se nachází na západě země, a nic nenasvědčuje tomu,
že by byl jako civilista vystaven reálnému nebezpečí vážné újmy v důsledku konfliktu v Luhanské
a Doněcké oblasti.
[14] Ani otázka aplikace závěrů Soudního dvora v rozsudku ve věci C-472/13, Shepherd,
není z pohledu NSS ve vztahu k probíhajícímu konfliktu na Ukrajině otázkou dosud neřešenou.
(Soudní dvůr se sice vyjadřoval k předchozí kvalifikační směrnici 2004/83, jeho závěry se však
v důsledku téměř stejného znění nyní účinných ustanovení uplatní i zde.). NSS se jí zabýval
v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, čj. 5 Azs 158/2015-24. Je sice pravda, že napadený rozsudek
ve vztahu k této argumentaci mlčí. Soudním dvorem řešená věc se však týká situace,
kdy příslušník armády, který nepatřil k bojovým jednotkám, ale byl servisním technikem vrtulníků
jednotky, uplatnil výhradu svědomí a odepřel výkon vojenské služby, neboť tvrdil,
že jeho jednotka páchala válečné zločiny, kterých se na nové misi nechtěl zúčastňovat.
Jinými slovy, od počátku tvrdil hrozbu páchání válečných zločinů. To v žádném případě není
situace stěžovatele; takové tvrzení z jeho žádosti ani z pohovoru nevyplývá. Soudní dvůr přitom
konstatoval, že „osoba, která usiluje o přiznání postavení uprchlíka podle čl. 9 odst. 2 písm. e) [kvalifikační]
směrnice, musí za takových podmínek s dostatečnou přesvědčivostí prokázat, že jednotka, ke které patří,
provádí nebo v minulosti prováděla operace, které jí byly přiděleny, za takových podmínek,
že je vysoce pravděpodobné spáchání činů, jejichž povaha odpovídá činům uvedeným v tomto ustanovení“
(bod 43 rozsudku, viz též bod 40). NSS má proto za to, že stěžovatel zčásti účelově
dezinterpretuje závěry rozsudku Soudního dvora. To, že se krajský soud výslovně nevěnoval
argumentaci založené na tomto rozsudku Soudního dvora, nepředstavuje zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[15] Stěžovatel žádal o mezinárodní ochranu též z obavy z možného trestu za nenastoupení
vojenské služby. Dle dostupných zdrojů o zemi původu přiložených ve správním spisu navíc
vyplývá, že ukrajinské orgány za takovéto jednání dosud ukládaly toliko tresty pokuty,
veřejné služby či maximálně podmíněné tresty (přesto, že lze uložit trest odnětí svobody s horní
hranicí 5 let), stěžovateli tudíž nehrozí žádný mimořádný trest. Proto pokud se krajský soud
k této otázce nevyjádřil, nelze jeho rozsudek považovat za nepřezkoumatelný.
[16] Stěžovatel dále namítal nedostatečné zjištění skutkového stavu. NSS ověřil,
že žalovaný vycházel např. z Informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 29. 5. 2014
a 1. 8. 2014, ze Zprávy Amnesty International ze dne 25. 2. 2015, ze Zprávy Úřadu Vysokého
komisaře OSN pro lidská práva o stavu lidských práv na Ukrajině ze dne 1. 6. 2015, z Informace
Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) ze dne 15. 1. 2015, ze Zprávy Freedom
House ze dne 28. 1. 2015 a z Výroční zprávy Human Rights Watch ze dne 29. 1. 2015.
Lze uzavřít, že žalovaný vycházel z dostatečně objektivních a nezávislých zdrojů informací.
NSS v tomto ohledu neshledal v postupu žalovaného ani krajského soudu žádné pochybení.
[17] Z napadeného rozsudku je patrné, jaký skutkový stav vzal správní soud za rozhodný
a jak posoudil rozhodné skutečnosti (viz č. 133/2004 Sb. NSS). NSS proto nezjistil pochybení
na straně krajského soudu, která by způsobovala nepřezkoumatelnost jeho rozsudku.
[18] Pro všechny shora uvedené závěry NSS neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele, a odmítl kasační stížnost podle §104a s. ř. s.
[19] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.
[20] Stěžovateli byl v řízení o žalobě ustanoven zástupce z řad advokátů, Mgr. Bc. Filip
Schmidt, LL.M. Zástupce ustanovený v řízení před krajským soudem, je-li jím advokát, zastupuje
navrhovatele i v řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8, poslední věta s. ř. s.). Ustanovenému
advokátovi se s přihlédnutím k §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a §13
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), přiznává odměna za zastupování 3 100 Kč za jeden úkon právní
služby (podání kasační stížnosti) a paušální náhrada hotových výdajů 300 Kč, celkem částka
3 400 Kč. Soudu je dále z úřední činnosti známo (a vyplývá to i z veřejně dostupné databáze
plátců DPH), že ustanovený zástupce je plátcem DPH. Proto se tato částka zvýší o 21 %,
tj. o 714 Kč. Celková částka, která činí 4 114 Kč, bude k rukám ustanoveného zástupce
proplacena z účtu NSS do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. ledna 2017
Zdeněk Kühn
předseda senátu