ECLI:CZ:NSS:2015:5.AZS.158.2015:24
sp. zn. 5 Azs 158/2015 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: M. J.,
zastoupený JUDr. Annou Doležalovou, MBA, advokátkou se sídlem Štěpánská 633/49, Praha 1,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2015, č. j. 45 Az 46/2014
- 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky JUDr. Anny Doležalové, MBA,
se u r č u je částkou 3400 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti (60) dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2014, č. j. OAM-123/LE-BE03-ZA14-2014, žalovaný
rozhodl, že se žalobci (dále jen „stěžovatel“) mezinárodní ochrana podle §12, 13, 14, 14a a 14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“),
neuděluje, neboť nebyly shledány důvody pro její udělení dle žádného z uvedených ustanovení
zákona o azylu.
Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti o tom, že by ve své
vlasti vyvíjel činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a)
zákona o azylu, za kterou by byl relevantním způsobem pr onásledován.
Žalovaný dále dovodil, že v případě stěžovatele jde o osobu, která ve vlasti nikdy neměla
žádné potíže, ať už se státními orgány nebo z důvodů podle §12 písm. b) zákona o azylu.
Za důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalovaný na základě sdělení stěžovatele označil
špatnou ekonomickou situaci stěžovatele, snahu o legalizaci dalšího pobytu a současné dění
na Ukrajině. Smyslem mezinárodní ochrany je poskytnout žadateli ochranu, nikoli však před
jakýmikoliv negativními jevy v zemi jeho původu, nýbrž jen z důvodů stanovených v zákoně
o azylu; ty však žalovaný v průběhu řízení neshledal. Žalovaný poukázal na účelovost jednání
stěžovatele a zdůraznil, že nelze hovořit o tom, že by na Ukrajině probíhal vnitřní ozbrojený
konflikt. Žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyjádřil také k okrajovým zmínkám
stěžovatele o obavách z povolání k výkonu vojenské služby tak, že nepříjemnosti při jejím výkonu
či případné obavy z jejího nenastoupení nezakládají odůvodněný strach, který by bylo možné
podřadit pod §12 zákona o azylu.
Žalovaný dále vyhodnotil, že stěžovatel nesplnil podmínky stanovené §13 zákona o azylu,
neboť bylo zjištěno, že v České republice nebyla udělena mezinárodní ochrana žádnému z jeho
rodinných příslušníků ve smyslu uvedeného ustanovení, což obdobně platí ve vztahu k udělení
doplňkové ochrany podle §14b zákona o azylu). Žalovaný nezjistil ani žádný důvod hodný
zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, přičemž v této
souvislosti se zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací stěžovatele, jeho věkem,
zdravotním stavem a absencí zázemí ve vlasti. Žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil
ani zákonné podmínky pro udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona o azylu. Žalovaný př itom
zhodnotil stav na Ukrajině, a to zejména neuplatňování postihu či diskriminace vůči neúspěšným
žadatelům o mezinárodní ochranu, mobilizaci týkající se pouze dobrovolníků, klidnou situaci
na západě a ve středu země, možnost přestěhování se v rámci země původu. Jediným důvodem
odjezdu stěžovatele z vlasti byla podle žalovaného možnost získání pracovní příležitosti, přičemž
žádost o mezinárodní ochranu podal stěžovatel toliko z důvodu legalizace pobytu a neochoty
se do své vlasti vrátit.
Dne 8. 8. 2014 podal stěžovatel proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu
v Praze (dále jen „krajský soud“), kterou doplnil podáním ze dne 18. 8. 2014. Dne 20. 7. 2015
vydal krajský soud rozsudek pod č. j. 45 Az 46/2014 - 45, jímž žalobu zamítl jako nedůvodnou
ve smyslu §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud se ztotožnil s argumentací žalovaného, který se podle
něj dostatečně vypořádal s tvrzeními stěžovatele ohledně postihu za porušení branné povinnosti,
zhodnotil všechny relevantní skutečnosti pro udělení humanitárního azylu nebo doplňkové
ochrany. Krajský soud rovněž přisvědčil žalovanému v hodnocení, že neexistence zázemí
stěžovatele ve vlasti není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu zákona o azylu.
Krajský soud nad rámec důvodů rozhodnutí rovněž uvedl, že chce-li stěžovatel nadále pobývat
v České republice, pak by bylo na místě využít spíše postupy upravené zákonem č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
Stěžovatel napadá rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, jež podřadil pod
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Má za to, že řízení u krajského soudu trpí vadami spočívajícími
v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen z ákon způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost.
Stěžovatel konkrétně namítl, že v průběhu řízení tvrdil, že výkon vojenské služby
je v rozporu s jeho svědomím, když uvedl, že „je věřící člověk a do nikoho střílet nebude“.
Ze všeobecně dostupných informací ze země původu stěžovatele je přitom zřejmé, že osobám,
které odpírají výkon vojenské služby, hrozí trest odnětí svobody. Vzhledem k tristním
podmínkám v ukrajinských věznicích bylo tedy úkolem žalovaného vyloučit pronásledování nebo
hrozbu vážné újmy stěžovateli v případě jeho návratu na Ukrajinu, což ovšem neučinil. Podle
stěžovatele je nutné odmítnout úvahu žalovaného a krajského soudu, podle které nenastoupení
vojenské služby bez dalšího nezakládá důvody podřaditelné pod §12 zákona o azylu.
V této souvislosti stěžovatel odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 6. 2008,
sp. zn. 5 Azs 18/2008, podle kterého trestní stíhání pro nenastoupení vojenské služby může
v určitých případech založit relevantní pronásledování, a to například tehdy, p okud je trestní
sankce důsledkem toho, že se branec odmítne zúčastnit bojových operací, které odporují
mezinárodnímu právu nebo mu hrozí trest, jehož intenzita či způsob výkonu zakládá porušení
lidských práv. Stěžovatel v této souvislosti odkázal na vyjádření bývalé vysoké komisařky
OSN pro lidská práva, podle kterého je vysoce pravděpodobné, že situaci na Ukrajině bude řešit
Mezinárodní trestní soud, neboť obě strany konfliktu používají těžké zbraně k útokům
na civilisty. Stěžovatel má za to, že za této situace dopadá výše zmíněný rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 6. 2008, sp. zn. 5 Azs 18/2008, také na jeho případ a splnění
podmínek §12 zákona o azylu tak nelze bez dalšího vyloučit.
Podle stěžovatele se krajskému soudu dále nepodařilo vyvrátit žalobní námitku,
že celkově bezvýchodná situace může být relevantním důvodem pro udělení humanitárního azylu
dle §14 zákona o azylu, neboť nelze souhlasit s názorem, že délka pobytu stěžovatele v České
republice byla žalovaným vzata v úvahu, když tato skutečnost z odůvodnění napadeného
rozhodnutí neplyne. Žalovaný se omezil jen na paušalizované konstatování, že se v případě
stěžovatele zabýval zejména rodinnou, sociální a ekonomickou situací stěžovatele a přihlédl
k jeho věku a zdravotnímu stavu, přičemž neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele.
Konkrétní okolnosti případu stěžovatele jako možné důvody pro udělení mezinárodní ochrany
formou humanitárního azylu žalovaný vůbec nezkoumal, ačkoliv ze spisu jsou důvody žádosti
stěžovatele zřejmé (nelze tedy podle stěžovatele souhlasit ani s argumentací krajského soudu,
že neuvedl žádný z důvodů, který by potenciálně mohl být důvodem zřetele hodným).
Stěžovatel rovněž nesouhlasil s názorem krajského soudu, že skutečnost, že nemá
v zemi původu žádné zázemí a v případě návratu by byl zcela bezprizorní, je z hlediska zákona
o azylu irelevantní. Tyto skutečnosti naopak podle stěžovatele mohou představovat další důvody
pro udělení humanitárního azylu, neboť výčet důvodů pro jeho udělení není taxativní
a žalovanému je tak umožněno reagovat na situace, které nebyly jako obvyklé důvody pro udělení
humanitárního azylu předvídatelné. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného proto není z hlediska
udělení humanitárního azylu v souladu s formálními požadavky na odůvodnění správního
rozhodnutí.
Konečně stěžovatel namítá, že krajský soud nedostatečně vypořádal jeho námitku,
že politická situace na Ukrajině je napjatá v celé zemi. Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil,
že Ministerstvo zahraničních věcí doporučuje občanům České republiky necestovat do Doněcké
a Luhanské oblasti Ukrajiny, nicméně kvůli nejistému vývoji bezpečnostní situace vyzývá občany
České republiky k obezřetnosti také při cestách do Charkovské, Dněpropetrovské, Záporožské,
Chersonské, Mykolajivské a Oděské oblasti. K argumentaci krajského soudu, že hrozba zásahu
ze strany vládních či separatistických ozbrojených složek nehrozí na celém území Ukrajiny,
ale platí pouze ve vztahu k problematickým částem (zejména východ Ukrajiny), stěžovatel
konstatoval, že výše uvedená výzva se týká rovněž situace na jihu Ukrajiny. K argumentu
krajského soudu, že stěžovatel pochází ze Lvovské oblasti (tj. regionu na západě Ukrajiny),
stěžovatel poukázal na „události z posledních dnů“, kdy ozbrojenci z Pravého sektoru za použití
střelných zbraní a granátů udeřili v Mukačevu na západě Ukrajiny a o několik dnů později
následoval bombový útok ve Lvově.
Stěžovatel proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a rozsudek
krajského soudu. Dále uvedl, že bylo zjištěno, že stěžovateli nehrozí pronásledování ve smyslu
zákona o azylu a ani stěžovatelem zmiňované obavy nelze označit za odůvodněný strach
z pronásledování, což bylo také doloženo relevantními podklady. U stěžovatele nebyl shledán
důvod pro udělení humanitárního azylu ani doplňkové ochrany. Krajský soud i žalovaný
se dostatečně zabývali problematikou výkonu vojenské služby ve vztahu k samotnému stěžovateli
i vnitropolitickou situací na Ukrajině. Stěžovatel neuváděl žádné mimořádné okolnosti, proto
je způsob hodnocení podmínek humanitárního azylu ze strany žalovaného a krajského soudu
zcela dostatečný. Dlouhodobější (a dobrovolný) pobyt stěžovatele v České republice nelze
považovat za mimořádnou okolnost, neboť delší dobu zde pobývá desetitisíce cizinců.
Bezprizorním stěžovatel není, neboť na Ukrajině má byt, zaměstnání a finance neměl
ani před odchodem ze země původu. S ohledem na uvedené žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel se kasační stížností podanou v zákonem stanovené lhůtě (§106 odst. 2 s. ř. s.)
domáhá přezkumu rozhodnutí krajského soudu, které vzešlo z řízení, jehož byl účastníkem
(§102 s. ř. s.), kasační stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti (§106 odst. 1 s. ř. s.)
a stěžovatel je zastoupen advokátkou (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda význam posouzen í kasačních
námitek podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Nebylo -li by tomu tak, musela by být
kasační stížnost podle §104a s. ř. s. pro nepřijatelnost odmítnuta. K důvodům přijatelnosti
se kasační stížnost sice explicitně nevyjadřuje, nicméně z jejího obsahu lze ještě dovodit, že důvod
její přijatelnosti je spatřován v nesprávném posouzení případu stěžovatele ve smyslu a mezích
§12, 14 a 14a zákona o azylu, v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný a krajský soud
vycházeli, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, a rovněž rozhodnutí žalovaného není
dle stěžovatele v souladu s formálními požadavky na odůvodnění rozhodnutí.
Z uvedeného plyne, že kasační stížnost stěžovatel nepodal jen z důvodu uvedeného
v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ale rovněž z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 pís m. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení, a také z důvodu dle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnosti spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci.
Ve vztahu k otázce ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob
je třeba předně uvést, že stěžovateli byla soudní ochrana poskytnuta již individuálním
projednáním jeho věci krajským soudem. Další postup ve správním soudnictví, tedy projednání
věci Nejvyšším správním soudem, je pak podmíněn přesahem jeho vlastních zájmů. Pokud
jde o interpretaci uvedeného pojmu, ta byla podána například v us nesení zdejšího soudu ze dne
26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS (rozhodnutí zdejšího soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Podle tohoto usnesení bude kasační stížnost přijatelná
mj. tehdy, pokud by v rozsudku krajského soudu bylo shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
Pokud by krajský soud v rozsudku vycházel ze skutkové podstaty, která by neměla
oporu ve spisech nebo by s nimi byla v rozporu, nesprávně by posoudil dotčené právní otázky
a nedostatečně by se vypořádal se žalobními námitkami, jak namítá stěžovatel, nelze vyloučit,
že by uvedená pochybení mohla být natolik zásadní, že by byla způsobilá mít dopad do hmotně
právního postavení stěžovatele ve smyslu shora zmíněného usnesení Nejvyššího správního
soudu. V důsledku aplikace §104a s. ř. s. by mohlo být stěžovateli a priori odepřeno či omezeno
jeho právo na věcné projednání, a tedy ochrana jeho hmotných práv. V tomto případě se hmotně
právní postavení stěžovatele jeví dotčené toliko potenciálně. Pro případ, že by do práv
stěžovatele bylo skutečně zasaženo, což lze s určitostí posoudit až v rámci věcného projednání
kasační stížnosti, by ovšem konstatováním její nepřijatelnosti byla zmařena právní cesta, jakou
by bylo možné případné pochybení žalovaného nebo krajského soudu napravit.
Pokud by institut nepřijatelnosti ve smyslu §104a s. ř. s. byl v tomto konkrétním případě
vykládán odlišným než shora popsaným způsobem, byla by popřena preventivní, usměrňující
a sjednocující funkce institutu kasační stížnosti ve vztahu ke krajským soudům a zprostředkovaně
i správním orgánům. V konečném důsledku by byl oslaben systém ochrany subjektivních
veřejných práv zajišťovaný správním soudnictvím, neboť závěry o hmotně právní pozici
stěžovatele by Nejvyšší správní soud činil způsobem, který stěžovateli odpírá přístup k soudu
a možnost vyjádřit se ke všem aspektům jeho věci, které považuje za významné . Jinak řečeno,
při respektování podstaty a smyslu práva na soudní a jinou ochranu Nejvyšší správní soud
upřednostní v odůvodněných případech zájem na spravedlnosti jednotlivce před rychlostí
a hospodárností fungování právního systému (srov. rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 3. 2007,
č. j. 2 Azs 137/2006 – 67).
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele je přijatelná, neboť stěžovatel uvedl tvrzení o pochybeních krajského soudu
a žalovaného takové intenzity, jež by potenciálně mohla zasáhnout stěžovatelovu hmotně právní
sféru. Kasační stížnost je tudíž možné věcně projednat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 s. ř. s., vázán
rozsahem a důvody uplatňovanými stěžovatelem v kasační stížnosti, přičemž zároveň zkoumal,
zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud pravidelně judikuje, že jedním z principů tvořících právo
na spravedlivé řízení je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit. Nepřezkoumatelné
rozhodnutí totiž nedává dostatečné záruky, že nebylo vydáno v důsledku libovůle či způsobem
porušujícím Listinou základních práv a svobod zaručené právo na spravedlivý proces
[nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257),
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 (N 85/8 SbNU 287), případně ze dne 21. 10. 2004,
sp. zn. II. ÚS 686/02 (N 155/35 SbNU 147); dostupné na adrese nalus.usoud.cz].
K nepřezkoumatelnosti soudních rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjádřil již dne
4. 12. 2003, a to v rozsudku č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, v němž
uvedl: „Nedostatkem důvodů nelze rozumět dílčí nedostatky odůvodnění soudního rozhodnutí, ale pouze
nedostatek důvodů skutkových. Skutkovými důvody, pro jejichž nedostatek je možno rozhodnutí soudu zrušit
pro nepřezkoumatelnost, budou takové vady skutkových zjištění, která utvářejí rozhodovací důvody, typicky tedy
tam, kde soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, příp adně zjištěné v rozporu
se zákonem anebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy v řízení byly provedeny.“
Za nepřezkoumatelné je dle navazující judikatury zdejšího soudu třeba považovat také
rozhodnutí, v němž se soud nevypořádá se všemi žalobními body (rozsudek NSS ze dne
8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 - 74) či rozhodnutí, z něhož není zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné či vyvrácené (rozsudek NSS ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 A fs 24/2005 - 44,
publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Vychází-li zdejší soud z uvedeného pojetí, konstatuje, že nepřezkoumatelnost rozsudku
krajského soudu tak, jak ji stěžovatel namítal, neshledal. Z napadeného rozsudku je zřejmé,
z jakých skutečností krajský soud vycházel, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a proč
námitky stěžovatele nepovažoval za důvodné, přičemž se vypořádal se všemi žalobními
námitkami, jak níže rozvedeno při vypořádání jednotlivých kasačních námitek.
K námitce stěžovatele, že se žalovaný dostatečně nezabýval obavou stěžovatele z postihu
v případě porušení branné povinnosti, zdejší soud konstatuje, že touto otázkou a důvody aplikace
§12 písm. a), b) zákona o azylu se žalovaný zabýval na str. 5 napadeného rozhodnutí, přičemž
shromáždil řadu podkladů prokazujících, že stěžovateli by při návratu do vlasti nehrozilo
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod a ani nemůže mít odůvodněný strach
z pronásledování z důvodů uvedených v zákonu o azylu. Žalovaný v této souvislosti provedl
zhodnocení politické a bezpečnostní situace a stejně tak se zabýval rovněž stavem dodržování
lidských práv na Ukrajině i situací stěžovatele. Při svých zjištěních vycházel z řady relevantních
dokumentů, jež si v rámci řízení opatřil (např. Výroční zpráva Freedom House z ledna 2014,
informace ZÚ Kyjev č. j. 221/2014-KIEV ze dne 10. 3. 2014, zpráva CRS pro Kongres USA
ze dne 24. 3. 2014, zpráva Evropské komise ze dne 27. 3. 2014, informace MZV ČR
č. j. 98524/2014/LPTP ze dne 16. 4. 2014, informace OBSE ze dne 23. 4. 2014, informace
ZÚ Kyjev č. j. 437/2014-KIEV ze dne 26. 5. 2014, informace MZV ČR č. j. 98525/2014-LPTP
ze dne 29. 5. 2014, aktuální znění Infobanky ČTK „Země světa, Ukrajina“, rozhodnutí PČR
o zajištění č. j. KRPA-226654-10/ČJ-2014-000022 ze dne 9. 6. 2014 a závazné stanovisko
k možnosti vycestování cizince ZS23705 ze dne 9. 6. 2014).
Stěžovatel přitom ve správním řízení tuto námitku zmínil jen okrajově, když toliko
v obecné rovině poukazoval na špatnou politickou situaci na Ukrajině, obavy spojené s brannou
povinností a její rozpor se stěžovatelovým náboženským vyznáním (viz např. stěžovatelem
i v kasační stížnosti zmiňované prohlášení, že „je věřící člověk a do nikoho střílet nebude“ ). Předmětnou
námitkou se posléze zabýval rovněž krajský soud, který se ztotožnil s argumentací žalovaného,
že povolávání k výkonu povinné vojenské služby v zemi původu není bez dalšího
pronásledováním, které by zakládalo důvod pro aplikaci §12 zákona o azylu, což blí že rozvedl.
Totéž dle krajského soudu platí pro případné obavy z nenastoupení výkonu povinné vojenské
služby či branné povinnosti, neboť tato povinnost platí pro všechny občany země, nestíhá tedy
pouze příslušníky určité skupiny taxativně vymezené v §12 p ísm. b) zákona o azylu.
Ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu ve výčtu důvodů strachu z pronásledování
výslovně neuvádí trestní stíhání nebo trest za odepření (nenastoupení) výkonu vojenské služby
za konfliktu. Nejvyšší správní soud ovšem již v rozsudku ze dne 13. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 -
67, publikovaném pod č. 1713/2008 Sb. NSS, konstatoval, že §12 písm. b) zákona o azylu musí
být v souladu s příkazem eurokonformního výkladu vykládán souladně s požadavky kvalifikační
směrnice. Kvalifikační směrnicí se v citovaném rozsudku rozumí směrnice Rady 2004/83/ES
ze dne 29. dubna 2004, o minimálních normách, které musí splňovat státní příslušníci
třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka nebo
osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany
(dále jen „směrnice 2004/83/ES“). Tato směrnice byla účinná od 20. 10. 2004 a zrušena byla
ke dni 21. 12. 2013, odkdy je třeba postupovat podle směrnice Evropského parlamentu a Rady
2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích
zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném
statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu
poskytnuté ochrany (dále jen „nová kvalifikační směrnice“). Právní pojem pronásledování,
důvody pronásledování a vztah mezi nimi proto musí být vykládány zejména v souladu s čl. 9
nové kvalifikační směrnice.
Podle čl. 9 odst. 2 písm. e) nové kvalifikační směrnice za pronásledování ve smyslu
odstavce 1 může být mimo jiné považováno trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu
vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání
spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2 této směrnice.
Stěžovatel namítá, že mu hrozí pronásledování pro nenastoupení vojenské služby, neboť
se odmítá účastnit bojových operací, které odporují mezinárodnímu právu, když dochází
k páchání válečných zločinů stranami předmětného konfliktu a v rozporu se svým náboženským
přesvědčením by byl nucen k účasti na těchto bojích.
Ve vztahu k této námitce by v obecné rovině mohl být relevantní rozsudek Soudního
dvora ze dne 26. 2. 2015 ve věci Andre Lawrence Shepherd, C – 472/13, který se zabýval
právě otázkou, zda a na jaké osoby se vztahuje čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice 2004/83/ES
[nyní čl. 9 odst. 2 písm. e) nové kvalifikační směrnice] v případech, kdy je jimi vyjadřován strach
z pronásledování z důvodu odmítnutí výkonu vojenské služby, neboť v daném konfliktu
má docházet k páchání válečných zločinů. Soudní dvůr v uvedené věci rozhodl
takto:„Ustanovení
čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí
splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka
nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované ochrany [v nyní
projednávané věci čl. 9 odst. 2 písm. e) nové kvalifikační směrnice] musí být vykládána v tom smyslu,
že: se vztahují na všechny příslušníky ozbrojených sil, včetně logistického nebo podpůrného personálu; se týkají
situace, kdy by spáchání válečných zločinů v daném konfliktu předpokládala samotná vykonávaná vojenská
služba, včetně situací, kdy by se žadatel o přiznání postavení uprchlíka účastnil spáchání takových zločinů
jen nepřímo, jelikož by při plnění svých úkolů s rozumnou mírou pravděpodobnosti poskytl nezbytnou podporu
pro přípravu nebo uskutečnění těchto zločinů; se nevztahují výhradně na situace, kdy je prokázáno, že válečné
zločiny již byly spáchány nebo by mohly spadat do pravomoci Mezinárodního trestního soudu, ale též na situace,
kdy je žadatel o přiznání postavení uprchlíka schopen prokázat, že je vysoce pravděpodobné, že takové činy budou
spáchány; posouzení skutečností, které provádí pod soudní kontrolou pouze vnitrostátní orgány za účelem
kvalifikace situace dotyčné služby, musí vycházet ze souboru indicií, které mohou s ohledem na všechny dané
okolnosti, zejména okolnosti týkající se významných skutečností týkajících se země původu v okamžiku
rozhodnutí o žádosti, jakož i konkrétního postav ení a osobní situace žadatele, prokázat, že v důsledku situace
služby je uskutečnění tvrzených válečných zločinů pravděpodobné; při posuzování, které je věcí vnitrostátních
orgánů, musí být vzaty v úvahu okolnosti, že vojenský zásah byl zahájen na základě mandátu Rady bezpečnosti
Organizace Spojených národů nebo na základě konsenzu mezinárodního společenství a že stát nebo státy, které
provádí operace, stíhají válečné zločiny, a odepření výkonu vojenské služby musí být jediným prostředkem
umožňujícím žadateli o přiznání postavení uprchlíka vyhnout se účasti na tvrzených válečných zločinech,
a že pokud tedy tento žadatel nevyužil řízení za účelem získání postavení odpírače vojenské služby z důvodu
svědomí, taková okolnost vylučuje jakoukoli ochranu podle čl. 9 odst. 2 písm. e) směrnice 2004/83, ledaže
uvedený žadatel prokáže, že neměl žádné řízení takové povahy ve své konkrétní situaci k dispozici. “
Nejvyšší správní soud nicméně konstatuje, že v daném případě tato námitka stěžovatele
nemůže být důvodná již proto, že stěžovatel se narodil dne 8. 12. 1959, má tedy 56 let. Z veřejně
přístupných zdrojů je obecně známo, že branná povinnost zavedená na Ukrajině se netýkala
věkové kategorie, do které patří stěžovatel, ale šlo o muže podstatně mladší. Nadto nelze
ani přehlédnout, že v únoru 2015 bylo uzavřeno stranami konfliktu na východě Ukrajiny
příměří. Přestože i po uzavření příměří docházelo či nadále dochází ke střetům (přestřelkám),
šlo o incidenty nižší intenzity a v současnosti je stranami konfliktu vyjadřován zájem
na zachovávání úplného příměří. Z uvedených skutečností plyne nedůvodnost tvrzení stěžovatele
o hrozbě pronásledování v důsledku odepření výkonu vojenské služby ve smyslu čl. 9 odst. 2
písm. e) nové kvalifikační směrnice.
Stěžovatel v dané souvislosti namítá, že by mohl být nepřiměřeným způsobem trestán
za odepření výkonu vojenské služby. Ve vztahu k této námitce by mohla opět v obecné
rovině v úvahu připadat aplikace čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) nové kvalifikační směrnice, podle nichž
se za pronásledování považuje také „právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě
diskriminační, neboť jsou prováděna diskriminačním způsobem; nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání
nebo trestání“. Rovněž k této otázce se vyjádřil Soudní dvůr v rozsudku ze dne 26. 2. 2015 ve věci
Andre Lawrence Shepherd, C – 472/13, když dospěl k následujícímu závěru: „Ustanovení čl. 9 odst. 2
písm. b) a c) směrnice 2004/83 [v nyní projednávané věci čl. 9 odst. 2 písm. b) a c) nové kvalifikační
směrnice] musí být vykládána v tom smyslu, že za takových okolností, jako jsou okolnosti ve věci v původním
řízení, se nejeví, že by taková opatření, kterým je vystaven voják z důvodu odepření vykonat službu, jako jsou
uložení trestu odnětí svobody nebo propuštění z armády, mohla být s ohledem na legitimní výkon práva dotyčného
státu udržovat ozbrojené síly považována za natolik nepřiměřená nebo diskriminační, že by patřila mezi akty
pronásledování, které uvádí tato ustanovení. Je však věcí vnitrostátních orgánů , aby tuto skutečnost ověřily.“
Rovněž ve vztahu k této námitce ovšem platí, že stěžovateli již vzhledem k jeho věku reálně
odvedení k výkonu vojenské služby nehrozí a této námitce tak nelze přisvědčit.
Dále stěžovatel namítá, že mu hrozí vážná újma v důsledku ozbrojeného konfliktu
na Ukrajině, když strany konfliktu používají těžké zbraně k útokům na civilisty. Tato námitka
by obecně mohla odpovídat důvodu pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu, podle kterého se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje vážné ohrožení
života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo
vnitřního ozbrojeného konfliktu. Znění tohoto ustanovení odpovídá znění čl. 15 písm. c) nové
kvalifikační směrnice, jakož i znění téhož článku předcházející směrnice 2004/83/ES. Článek 15
písm. c) směrnice 2004/83/ES pak podle rozsudku Soudního dvora ze dne 30. 1. 2014 ve věci
Aboubacar Diakité, C – 285/12, musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely použití tohoto
ustanovení je třeba mít za to, že existuje vnitrostátní ozbrojený konflikt, stojí- li řádná armáda
státu proti jedné nebo několika ozbrojeným skupinám, nebo stojí-li proti sobě dvě nebo více
ozbrojených skupin, aniž je nezbytné, aby tento konflikt mohl být kvalifikován jako ozbrojený
konflikt, který nemá mezinárodní ráz, ve smyslu mezinárodního humanitárního práva a aniž jsou
intenzita ozbrojených střetů, stupeň organizace proti sobě stojících ozbrojených sil nebo délka
konfliktu posuzovány odděleně od míry násilí panujícího na dotyčném území. Z těchto závěrů lze
s ohledem na shodnou právní úpravu vycházet i za účinnosti nové kvalifikační směrnice.
Definice vážné újmy v čl. 15 písm. c) nové kvalifikační směrnice dále výrazně omezuje
personální rozsah tohoto typu doplňkové ochrany tím, že hovoří o „vážném a individuálním ohrožení
… civilisty“. Znění §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu toto omezení personálního rozsahu čl. 15
písm. c) nové kvalifikační směrnice dosud neobsahovalo. Z důvodové zprávy k novele
č. 165/2006 Sb., kterou měla být do českého právního řádu transponována mj. i směrnice
2004/83/ES, lze však dovodit, že cílem zákonodárce bylo „kopírovat“ čl. 15 písm. a) až c)
směrnice 2004/83/ES do §14a odst. 2 písm. a) až c) zákona o azylu a nad rámec této směrnice
zakotvit pouze §14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, což svědčí ve prospěch výkladu souladného
s čl. 15 písm. c) směrnice 2004/83/ES a rovněž souladného s čl. 15 písm. c) nové kvalifikační
směrnice. Ustanovení §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu je tedy nutné vykládat totožně s čl. 15
písm. c) kvalifikační směrnice, a to tak, že se vztahuje pouze na civilisty (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, publ. pod č. 1840/2009
Sb. NSS). V nyní projednávané věci je nepochybné, že stěžovatel je civilistou ve výše uvedeném
smyslu, když před odchodem do České republiky na Ukrajině pracoval jako mistr ve stavební
společnosti a v České republice pracoval jako zahradník.
Z pohledu doplňkové ochrany ve smyslu §14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu
podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. opět zejména rozsudek ze dne
13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 - 68) dále nestačí k udělení mezinárodní ochrany pouze reálná
existence ozbrojeného konfliktu na území země původu žadatele, ale žadateli musí v důsledku
takového konfliktu hrozit vážná újma v podobě vážného a individuálního ohrožení života nebo
tělesné integrity z důvodu svévolného násilí. V situacích tzv. totálního konfliktu hrozí vážná újma
v zásadě každému žadateli přicházejícímu z této země původu či postiženého regionu, neboť
pouhá přítomnost na území této země nebo regionu jej vystavuje reálnému nebezpečí ohrožení
života a tělesné integrity. Pokud ozbrojený konflikt nemá charakter tzv. totálního konfliktu, musí
žadatel „prokázat dostatečnou míru individualizace, a to např. tím, že prokáže, (1) že již utrpěl vážnou újmu
nebo byl vystaven přímým hrozbám způsobení vážné újmy ve smyslu čl. 4 odst. 4 kvalifikační směrnice; (2)
že ozbrojený konflikt probíhá právě v tom regionu jeho země původu, ve kterém skutečně pobýval, a že nemůže
nalézt účinnou ochranu v jiné části země; či (3) že jsou u něj dány jiné faktory (ať už osobní, rodinné či jiné),
které zvyšují riziko, že terčem svévolného (nerozlišujícího) násilí bude právě on.“ Kvalifikační směrnicí
se v citovaném rozsudku opět rozumí směrnice 2004/83/ES, ovšem závěry rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 13. 3. 2009, č. j. 5 Azs 28/2008 – 68, přijaté v návaznosti na rozsudek
Soudního dvora ve věci Elgafaji, C -465/07, jsou s ohledem na shodnou právní úpravu
aplikovatelné i za účinnosti nové kvalifikační směrnice.
Stěžovatelovu námitku je nutno hodnotit jako nedůvodnou, neboť nejenže došlo, jak již
bylo řečeno, k výraznému zmírnění konfliktu a ke stažení těžkých zbraní, ale především je nutno
zdůraznit, že stěžovatel pochází ze Lvova, tedy ze západní části Ukrajiny a není tedy objektivního
důvodu, proč by se měl na východě Ukrajiny vůbec zdržovat. Namítá-li pak stěžovatel, že došlo
k rozšíření konfliktu i na západ Ukrajiny, nelze s ním souhlasit. Zdejší soud musí konstatovat,
že události v Mukačevu a Lvově z července 2015, které má stěžovatel patrně na mysli, byly jen
ojedinělým incidentem kriminální povahy mezi radikálními stoupenci tzv. Pravého sektoru
a vládními úřady. Již z povahy věci tedy nejde o ozbrojený konflikt ve smyslu čl. 15 písm. c) nové
kvalifikační směrnice. Nelze tedy hovořit o rozšíření ozbrojeného konfliktu z východu Ukrajiny
na její západ, jak tvrdí stěžovatel. Stěžovateli tedy zjevně vážná újma ve smyslu čl. 15 písm. c)
nové kvalifikační směrnice nehrozí.
Stěžovatel dále namítá, že „konkrétní důvody“ jeho žádosti o poskytnutí humanitárního
azylu jsou zřejmé z obsahu spisu. V tomto směru ovšem v kasační stížnosti (i v předchozích
řízeních) pouze uvádí, že na Ukrajině nemá žádné zázemí a v případě návratu by byl bezprizorný,
jiné konkrétní důvody netvrdí. S těmito stěžovatelem uváděnými důvody se přitom vypořádal
již žalovaný a krajský soud, přičemž tyto důvody nebyly shledány do stačujícími pro udělení
humanitárního azylu, jak výše uvedeno.
V rámci posouzení této námitky stěžovatele, jakož i námitky, že hodnocení žalovaného
týkající se humanitárního azylu ve smyslu §14 zákona o azylu je značně zjednodušené a zcela
nedostatečné, Nejvyšší správní soud připomíná svoji judikaturu týkající se samotného smyslu
humanitárního azylu. Poukazuje přitom například na rozsudek ze dne 11. 3. 2004,
č. j. 2 Azs 8/2004 – 55, který uvádí: „Smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom,
aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel
předpokládaných taxativními výčty ustanovení §12 a §13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně
„nehumánní“ azyl neposkytnout. […] Správní orgán díky tomu může zareagovat nejen na varianty, jež byly
předvídatelné v době přijímání zákona o azylu jako obvyklé důvody udělování humanitárního azylu […]
ale i na situace, jež předvídané či předvídatelné nebyly. Míra volnosti této jeho reakce je p ak omezena
pouze zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá obecně z ústavně zakotvených náležitostí
demokratického a právního státu.“ Ohledně přezkoumávání rozhodnutí o humanitárním azylu
pak Nejvyšší správní soud poukazuje například na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, publ. pod č. 112/2004 Sb. NSS, z kterého se podává: „V otázkách
přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení, zákon vytváří kriteria, podle
nichž a v jejichž rámci se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány za potřebné pro volbu
jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku
byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“
Soudy tedy nejsou oprávněny nahrazovat správní uvážení žalovaného svojí úvahou; pouze
zkoumají, zda je rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu přezkoumatelně a logicky
odůvodněno při zachování řádného procesního postupu. Žalovaný v odůvodnění napadeného
rozhodnutí uvedl svou úvahu o důvodech neudělení humanitárního azylu (str. 6 napadeného
rozhodnutí), a to dostatečně přezkoumatelným způsobem. Žalovaný se zabýval zejména
rodinnou, sociální a ekonomickou situací, věkem a zdravotním stavem stěžovatele. Hodnotil také
argument stěžovatele o absenci zázemí ve vlasti, když uvedl, že případ stěžovatele nebyl shledán
hodným zvláštního zřetele, neboť to, že místo jeho bydliště opustila jeho matka, nutně
neznamená, že na uvedeném místě nemůže žít sám.
Explicitní nezhodnocení délky pobytu stěžovatele v České republice jako možného
důvodu hodného zvláštního zřetele by pak ani nemohlo bez dalšího založit nepřezkoumatelnost
napadeného rozhodnutí, neboť ani sám stěžovatel v řízení před žalovaným blíže nespecifikoval,
že (a proč) by se o zvláštního zřetele hodný důvod mělo jednat. Ostatně udělení humanitárního
azylu dle §14 zákona o azylu není nárokové, lze jej udělit pouze na základě úvahy žalovaného,
která je v zásadě limitována toliko obecným zákazem libovůle. Nejvyšší správní soud souhlasí
s hodnocením krajského soudu, že žalovaný nemohl vážit situaci stěžovatele jinak
než jen z obecného hlediska, neboť stěžovatel v řízení před žalovaným neuvedl žádný z důvodů,
který by potenciálně mohl být důvodem zvláštního zřetele hodným.
K námitce týkající se nedostatků odůvodnění rozhodnutí žalovaného, které stěžovatel
spatřuje v tom, že žalovaný nevzal v úvahu délku jeho pobytu v České republice, Nejvyšší správní
soud poznamenává, že žalovaný i tuto otázku v napadeném rozhodnutí, byť nikoli zcela
explicitně, zohlednil. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožňuje s názorem krajského soudu, jenž
v rozsudku uvedl, že pokud se žalovaný zabýval celkovou situací stěžovatele, v zal v úvahu i délku
jeho pobytu v České republice. Toto hodnocení je patrné z celého kontextu rozhodnutí
žalovaného, kdy lze např. citovat: „Kvůli špatné ekonomické situaci odjel v roce 2002 za prací do ČR. Byl
zde půl roku a po skončení platnosti víza se vrátil na Ukrajinu. Po půl roce opět získal vízum a odjel do ČR,
kde zůstal až do roku 2012. […] S vycestováním z vlasti neměl žádné potíže, od roku 2002 se na Ukrajinu
vrátil asi dvakrát, od roku 2012 ani jednou. […] Potvrdil, že se na Ukrajinu vrátil kvů li udělenému správnímu
vyhoštění. Do ČR se vrátil v době trvání zákazu pobytu proto, že na Ukrajině je vše špatné a nechtěl tam žít.
[…] Dále se správní orgán seznámil s rozhodnutím Policie ČR o zajištění […] a závazným stanoviskem
k možnosti vycestování cizince […] Žadatel správnímu orgánu sdělil, že z vlasti do ČR odjel za prací, v roce
2012 se tam vrátil kvůli udělenému správnímu vyhoštění, ale zakrátko se přes udělený zákaz do ČR vrátil
a pobýval zde nelegálně. […] Dotyčný byl v minulosti z ČR již dvakrát vyhoštěn a v květnu 2012 do ČR
přicestoval, přestože si byl vědom zákazu pobytu. […] Správní orgán poukazuje na to, že jediným důvodem
odjezdu jmenovaného z vlasti byla pracovní příležitost v zahraničí a o mezinárodní ochranu dotyčný požádal pouze
z důvodů legalizace svého pobytu a neochoty se do vlasti vrátit.“ Žalovaný se tedy v napadeném rozhodnutí
zabýval rovněž délkou pobytu stěžovatele v České republice a ani ze skutečnosti, že ji neshledal
důvodem hodným zvláštního zřetele ve smyslu §14 zákona o azylu, nelze dovozovat, že by jeho
rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. trpělo jinými nedostatky.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel se dle svých tvrzení obává návratu
na Ukrajinu proto, že by tam neměl žádné zázemí a byl by bezprizorný, p řičemž na území
České republiky již žije delší dobu. Jde tedy na straně stěžovatele o ekonomické důvody. Aniž
by Nejvyšší správní soud zlehčoval důvody uváděné stěžovatelem, zdůrazňuje, že řízení
o mezinárodní ochraně je třeba chápat jako institut sloužící k ochraně cizinců, kteří pociťují
důvodnou obavu před pronásledováním v zemi svého původu nebo kterým by v případě návratu
hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy. Podle setrvalé judikatury Nejvyššího správního soudu
přitom ekonomické potíže nejsou relevantním důvodem pro udělení některé z forem
mezinárodní ochrany (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 – 65, ze dne 30. 6. 2004, č. j. 7 Azs 138/2004 – 44, ze dne 16. 2. 2005,
č. j. 4 Azs 333/2004 – 69, a usnesení ze dne 15. 10. 2015, č. j. 9 Azs 208/2015 – 22).
IV. Závěr
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Dle obsahu soudního spisu žalovanému nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti. Proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému právo na náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátkou JUDr. Annou
Doležalovou, MBA, která mu byla ustanovena krajským soudem již v řízení o žalobě;
toto zastoupení pokračovalo i v následném řízení o kasační stížnosti (§35 odst. 8 poslední
věta s. ř. s.). Náklady spojené se zastoupením, tj. hotové výdaje advokátky a odměnu
za zastupování, hradí v takovém případě stát. Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené
zástupkyni odměnu ve výši 3100 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v podání kasační
stížnosti podle §11 odst. 1 písm. d) ve s pojení s §9 odst. 4 písm. d) a §7 bodem 5 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), a paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §13 odst. 3
advokátního tarifu, celkem tedy 3400 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. prosince 2015
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu