ECLI:CZ:NS:2012:11.TCU.25.2012.1
sp. zn. 11 Tcu 25/2012-15
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 17. dubna 2012 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 3 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny R. V. H. , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. 14 To 12/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012, sp. zn. Nt 478/2011, a rozhodl takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012 sp. zn. 14 To 12/2012, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012 sp. zn. Nt 478/2011, se zrušují.
Městskému soudu v Praze se přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Na základě Evropské úmluvy o vydávání požádala Generální prokuratura Ukrajiny dne 26. 10. 2011 pod č. j. 14/3-34490-11 o vydání státního občana Ukrajiny R. V. H. (dále také jen „obviněný“) k trestnímu stíhání na U. pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin loupeže podle §187 odst. 2 trestního zákona U. , jehož se měl dopustit v podstatě tak, že dne 17. 4. 2005 kolem 22. 30 hod. v B. , ul. Č. , společně s další dosud nezjištěnou osobou přiběhl zezadu k poškozenému M. D. , vrazil mu rukama do zad, v důsledku čehož poškozený spadl a poté jej uhodil několikrát do obličeje a způsobilou mu tak krátkodobou poruchu zdraví, a poté mu odcizil mobilní telefon zn. Motorola v hodnotě 190,- UH, přičemž útočil s úmyslem zmocnit se cizího majetku s použitím fyzického násilí.
Po předběžném šetření (§394 tr. ř.) podala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze u Městského soudu v Praze návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání R. V. H. k trestnímu stíhání na U. , o němž rozhodl Městský soud v Praze výše označeným usnesením tak, že podle §397 odst. 1 tr. ř. je vydání obviněného na U. pro výše uvedený skutek přípustné, a to „...za akceptování garance Generální prokuratury U. ,…“.
O podané stížnosti obviněného rozhodl Vrchní soud v Praze tak, že ji podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Oba soudy shodně dospěly k závěru, že v posuzované věci jsou splněny všechny zákonné podmínky přípustnosti vydání obviněného na U. , stížnostní soud pak poukázal i na splnění smluvních závazků České republiky vyplývajících z příslušných článků Evropské úmluvy o vydávání (uveřejněna pod č. 549/1992 Sb.) a Dodatkového protokolu k této Úmluvě. Soudy nepřisvědčily námitce obviněného, že je u něj dán důvod nepřípustnosti vydání předpokládaný ustanovením §393 písm. k) tr. ř. spočívající v tom, že je nezákonné trestní řízení vedené vůči němu na U. a že jeho vydání by odporovalo zásadám čl. 3 a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V tomto směru soudy konstatovaly, že z extradičních materiálů nic nesvědčí pro takový závěr, navíc ukrajinská strana poskytla garance, a to mimo jiné i ohledně zaručení práva obviněného na spravedlivý proces.
Ministr spravedlnosti České republiky s odkazem na ustanovení §397 odst. 3 tr. ř. předložil tuto věc Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) k přezkoumání správnosti výše uvedených rozhodnutí s odůvodněním, že považuje obě napadená rozhodnutí za nesprávná. Má za to, že rozhodnutí o přípustnosti vydání v posuzované věci vyvolávají pochybnosti o jejich správnosti z hlediska ustanovení §393 písm. k) tr. ř. Ministr spravedlnosti v této souvislosti poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu z 29. 7. 2009, sp. zn 11Tcu 43/2009, nález Ústavního soudu z 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06 a další), podle níž je nutno při rozhodování o přípustnosti vydání posoudit též soulad případného vydání osoby dožadujícímu státu se závazky České republiky vyplývajícími z mezinárodních smluv o ochraně lidských práv a základních svobod. Je třeba posoudit, zda vydávané osobě nehrozí v dožadujícím státě reálné riziko, že bude např. vystavena mučení či nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestání, a touto otázkou je nutno se v extradičním řízení zabývat a vypořádat. V tomto směru je nutno si opatřit dostatek informací ze zpráv mezivládních i nevládních organizací – kupř. od Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání (dále též jen „Výbor CPT“), Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky či Amnesty International, jakož i některých domácích i cizozemských státních orgánů – kupř. odboru lidských práv a transformační politiky Ministerstva zahraničních věcí ČR, odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra ČR či od Úřadu pro demokracii, lidská práva a práci Ministerstva zahraničních věcí USA.
Dále poukázal na okolnost, že otázku tzv. reálného rizika ve výše uvedeném smyslu lze sice rozptýlit na základě ujištění dožadujícího státu ve vztahu k vyžadované osobě. Je třeba se však zabývat tím, zda tato ujištění jsou dostatečná a zda a jak je možná kontrola jejich naplnění, dále je třeba jejich obsah porovnat s poznatky o situaci v dožadujícím státě. V tomto směru ministr spravedlnosti poukazuje jednak na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, jednak na některé aktuální zprávy o situaci na U. , zejména v ukrajinských vězeňských zařízeních. Tyto poznatky by podle něj mohly vést k závěru, že ukrajinská strana by mohla být požádána o další ujištění, např. že obviněný nebude držen v zařízeních, které byly předmětem kritiky jak ze strany Evropského soudu pro lidská práva, tak Evropského výboru pro prevenci mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání či Ministerstva zahraničních věcí USA. Soudy činné v posuzované věci si tyto zprávy neopatřily, a přesto rozhodly o přípustnosti vydání. Rovněž tak důsledku absence takových zpráv nemohly ani posoudit dostatečnost ujištění Generální prokuratury Ukrajiny, popřípadě si v tomto směru vyžádat další ujištění. Dále má ministr spravedlnosti za to, že jen obecný odkaz na garanci Generální prokuratury Ukrajiny v napadeném usnesení Městského soudu v Praze je nedostatečný, a to s ohledem na význam zákazu mučení a nelidského nebo ponižujícího zacházení nebo trestání. V tomto směru poukázal na rozhodnutí č. 11/1996 Sb. rozh. tr. V závěru navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadená usnesení obou soudů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k doplnění dokazování a k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný prostřednictvím svého obhájce předložil k řízení podle ustanovení §397 odst. 3 tr. ř. právní rozbor svého trestního stíhání vypracovaný advokátem Ihorem Klymyšynem s tím, aby bylo k němu v rámci řízení o vydání přihlédnuto.
Nejvyšší soud na základě uplatněného opravného prostředku přezkoumal rozhodnutí obou soudů v rozsahu jejich napadení a z hlediska vytýkaných vad, a poté dospěl k závěru, že podanému opravnému prostředku je třeba přisvědčit.
V obecné rovině jen nutno konstatovat, že v rámci rozhodování o přípustnosti vydání soud posuzuje splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny, a to právních podmínek vyplývajících z trestního řádu (§393 odst. 1 tr. ř.) nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno (v posuzované věci jde o Evropskou úmluvu o vydávání – uveřejněna pod č. 549/1992 Sb.), avšak rovněž tak se musí zabývat splněním právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svojí povahou přímo aplikovatelné. Splnění právních podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání je tedy třeba posuzovat také z hlediska dodržení jiných mezinárodněprávních závazků České republiky. Jde zejména o závazky České republiky vyplývající ze smluv v oblasti dodržování lidských práv a základních svobod. Rozhodnutí o vydání nesmí těmto mezinárodněprávním závazkům odporovat a v případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007, rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr. nebo nález Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2007, sp. zn. III. ÚS 534/06).
Dále lze též připomenout, že již v rozhodnutí publikovaném pod č. 42/2002 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním situace, kdy nebylo ještě definitivně (pravomocně) ukončeno řízení o poskytnutí azylu (mezinárodní ochrany), vyslovil právní názor, že soud rozhodující o přípustnosti vydání nemusí vyčkávat rozhodnutí příslušného orgánu v řízení o udělení azylu, neboť je povinen sám posoudit existenci právních překážek bránících vydání osoby do ciziny (např. z hlediska požadavků vyplývajících z Úmluvy o právním postavení uprchlíků – uveřejněna pod č. 208/1993 Sb., z Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání – uveřejněna pod č. 143/1988 Sb.). Tak např. podle čl. 3 odst. 1 posledně citované Úmluvy „… žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou-li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení …“. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž vydání jde, aby příslušné orgány České republiky zabránily jejímu mučení, k němuž by potenciálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu (srov. též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2007, sp. zn. 11 Tcu 7/2007).
Nutno však zdůraznit, že rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny je z hlediska splnění všech právních podmínek vyplývajících jak z vnitrostátní úpravy, tak z mezinárodních smluv nutno vždy posuzovat ve vztahu ke konkrétnímu trestně právně relevantnímu jednání vydávané osoby a ve vztahu ke konkrétnímu vydávanému. Nejde tedy o rozhodování abstraktní v tom smyslu, že vydání do některého státu je obecně přípustné, či obecně nepřípustné (např. z toho důvodu, že úroveň v ukrajinských věznicích může být obecně nižší než úroveň srovnatelných zařízení v zemích západní Evropy). Rozhodnutí soudu o vydání nemá a s ohledem na mezinárodní závazky v této oblasti ani nemůže představovat nějaké paušální stanovisko ohledně vydávání osob k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu do určitého státu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 11 Tcu 43/2009, nebo ze dne 24. června 2010, sp. zn. 11 Tcu 19/2010).
V této souvislosti není bez významu ani skutečnost, že státy, které jsou smluvními stranami mezinárodních úmluv o vydávání, jsou zpravidla i členskými státy Rady Evropy, a jako k takovým je k nim také třeba přistupovat. Členské státy Rady Evropy uznávají zásadu právního státu a na svém území garantují dodržování lidských práv a základních svobod, a jsou i smluvními státy mezinárodních úmluv o ochraně lidských práv a svobod (srov. čl. 3 a 4 sdělení č. 123/1995 Sb., o přístupu České republiky ke Statutu Rady Evropy), které vznikly a vznikají na půdě Rady Evropy. K těm patří i Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění pozdějších protokolů (sdělení č. 209/1992 Sb.) nebo již zmiňovaná Úmluva proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (vyhláška č. 143/1988 Sb.), které jsou vybaveny funkčními mechanismy (Evropský soud pro lidská práva, Výbor CPT), jež také umožňují kontrolu dodržování deklarovaných práv a svobod a takový neustálý tlak mezinárodního společenství je nepochybně i jedním z faktorů ovlivňující zvyšování nastaveného standardu jejich ochrany. V těchto státech, k nimž patří i Ukrajina, jež je v posuzovaném případě dožadujícím státem, lze tedy do jisté míry určitý minimální standard ochrany lidských práv očekávat.
Nejvyšší soud po tomto připomenutí obecných zásad, postupů a požadavků v extradičním řízení se zabýval uplatněnými námitkami ministra spravedlnosti, jejichž podstatou je tvrzení, že oba soudy se nezabývaly otázkou existence důvodu nepřípustnosti vydání uvedeného v ustanovení §393 písm. k) tr. ř., podle něhož je vydání osoby do cizího státu nepřípustné, jestliže je důvodná obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám článků 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, anebo trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě by nebyl vykonán v souladu s požadavky čl. 3 této Úmluvy.
Jak bylo výše již uvedeno, existence okolností předvídaných ustanovením §393 písm. k) tr. ř. brání rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného dožadujícímu státu. Oba soudy se touto okolností (byť ji v rámci řízení namítal i obviněný) blíže nezabývaly, resp. vypořádaly se s ní v podstatě jen tak, že z extradičních materiálů poskytnutých ukrajinskou stranou nevyplývá žádná důvodná obava z existence této překážky vydání obviněného. Jiné dokazování k této okolnosti neprováděly a spokojily se s obsahem garance poskytnuté Generální prokuraturou Ukrajiny, jež je součástí žádosti o vydání v této věci (viz. č. l. 39a spisu). Tento postup soudů nelze bez dalšího akceptovat. Podle názoru Nejvyššího soudu, který se v tomto ohledu v zásadě ztotožnil s námitkami ministra spravedlnosti, bylo povinností soudů si opatřit aktuální poznatky o situaci na Ukrajině z hlediska úrovně dodržování ochrany lidských práv a základních svobod a zaručení práva obviněného na spravedlivý proces, a to od výše již zmiňovaných orgánů a institucí, a jejich obsah porovnat s obsahem poskytnuté garance ze strany Generální prokuratury Ukrajiny, a teprve poté bylo možno posoudit i relevanci poskytnutého ujištění, a to též z hlediska možnosti účinné kontroly. Na základě toho pak bylo lze eliminovat případnou hrozbu tzv. reálného rizika, že trestní řízení na Ukrajině by mohlo být v rozporu se zásadami spravedlivého procesu, popřípadě že by obviněný mohl být vystaven mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. Pokud tak soudy neučinily tak si nevytvořily potřebný prostor pro úvahu, zda na Ukrajině vůbec existuje takové reálné riziko, zda s ohledem na jeho závažnost jsou poskytnuté garance natolik dostatečné, že je jimi odstraněno (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 17. 2. 2009 č. j. 48514/06 ve věci Murat Gasayev proti Španělsku).
Přitom se nabízí možnost vyžádání zpráv od nevládních organizací věnujících se dodržování lidských práv a svobod, např. od Amnesty International, Českého helsinského výboru a Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky, a to k aktuálnímu stavu dodržování lidských práv na Ukrajině, a na základě tohoto si lze vytvořit lepší předpoklady pro posouzení, zda obviněnému v případě jeho vydání na Ukrajinu pro předmětný trestný čin hrozí nebezpečí špatného zacházení ve vyšetřovacím trestním řízení, zda hrozí zásah do jeho práva na zákaz mučení, nelidského a ponižujícího zacházení nebo trestání. Na základě toho lze též posoudit, zda současná situace představuje takovou hrozbu i při zakotvení práv obviněných a vězněných osob. Nelze však vycházet pouze ze zpráv nevládních organizací, ale další poznatky lze získat též od vládních či mezinárodních institucí, např. lze vyžádat zprávy českých orgánů – Ministerstva zahraničních věcí, Ministerstva vnitra, příslušného zastupitelského úřadu, či od jiných institucí (např. Rada Evropy, Evropský výbor pro prevenci mučení a jiného krutého a nelidského zacházení či trestání). Soudy tedy v posuzovaném případě neshromáždily objektivní podklady pro své rozhodnutí a ani se o to ve skutečnosti nepokusily, ačkoliv si byly vědomy judikatury Nejvyššího soudu, popř. Ústavního soudu (viz str. 3 usnesení městského soudu).
Je přitom samozřejmě plně v kompetenci soudů, v jakém rozsahu provedou dokazování k objasnění splnění těchto podmínek pro rozhodnutí o přípustnosti vydání obviněného do ciziny. V posuzované věci je ale zřejmé, že se soudy věcí z výše naznačených pohledů dostatečně nezabývaly a své rozhodnutí založily především na samotném obsahu zaslaných extradičních materiálů (včetně poskytnuté garance) s přihlédnutím k povaze trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, popřípadě na zjištění, že obviněnému nebyla udělena mezinárodní ochrana – v řízení o této ochraně se však i nadále pokračuje (viz č. l. 39 a č. l. 44), a že se v České republice dopustil trestné činnosti, za kterou byl pravomocně odsouzen k trestu vyhoštění na dobu dvou let (viz trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 150 T 118/2011). Pochopitelně i tyto otázky je nutno v rámci extradičního řízení hodnotit, stejně tak v souvislosti s rozhodováním o přípustnosti vydání obviněného nelze přehlédnout ani obsah garance obsažené v žádosti Generální prokuratury Ukrajiny ze dne 26. 10. 2011 pod č. j. 14/3-34490-11. Soudy se však blíže nezabývaly dostatečnosti této záruky a možnostmi kontroly jejího naplňování, a s ohledem na výše již uvedenou absenci dokazování se tím ani zabývat nemohly. Lze jen dodat, že pokud by v tomto ohledu vyvstaly nějaké pochybnosti, není ani vyloučeno požádat příslušné orgány Ukrajiny (zřejmě Generální prokuraturu) o případné doplnění či upřesnění poskytnutého ujištění. Pokud bude znovu rozhodnuto o tom, že je přípustné vydání obviněného R. V. H. k trestnímu stíhání na Ukrajinu, pak bude namístě ve výroku rozhodnutí konkretizovat toto ujištění přinejmenším tak, aby bylo zřejmé, kdo, kdy, pod jakým jednacím číslem atd. jej poskytl. Lze připomenout, že takovéto garance považuje pro účely vydání za dostatečné i Evropský soud pro lidská práva, který se této otázky dotkl v již uvedeném rozhodnutí ze dne 17. února 2009, č. 48514/06, ve věci G. proti Španělsku.
Z těchto důvodů byl opravný prostředek ministra spravedlnosti shledán Nejvyšším soudem důvodným. Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 2. 2012, sp. zn. sp. zn. 14 To 12/2012, jakož i jemu předcházející usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2012 sp. zn. Nt 478/20112 To 88/2008, a s ohledem na povahu a rozsah zjištěných pochybení přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
V dalším řízení Městský soud v Praze odstraní výše vytýkaná pochybení a poté při respektování právního názoru Nejvyššího soudu opětovně rozhodne o podaném návrhu státní zástupkyně, tedy o tom, zda k požadovanému vydání R. V. H. k trestnímu stíhání na Ukrajinu jsou splněny všechny zákonné a smluvní podmínky, a v tomto směru učiní příslušné rozhodnutí o přípustnosti jeho vydání. V dalším řízení si soud opatří výše již naznačené podklady pro své rozhodnutí o přípustnosti či nepřípustnosti vydání obviněného, popřípadě s ohledem na ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. provede i další potřebné dokazování, provedené důkazy zhodnotí v intencích ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., a poté znovu rozhodne o přípustnosti nebo nepřípustnosti vydání obviněného.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. dubna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík