ECLI:CZ:NS:2007:11.TCU.7.2007.1
sp. zn. 11 Tcu 7/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal dne 12. února 2007 v neveřejném zasedání opravný prostředek ministra spravedlnosti České republiky podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v trestní věci vydání do ciziny státní občanky M. B. S ., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2005, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Nt 354/2006, a rozhodl takto:
Návrh ministra spravedlnosti České republiky na zrušení usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Nt 354/2006 se z a m í t á .
Odůvodnění:
Ministerstvo spravedlnosti a vnitřních věcí M. požádalo dopisem ze dne
1. 3. 2006, sp. zn. 2/499, o vydání B. S., státní občanky M., k trestnímu stíhání pro skutek, kvalifikovaný jako trestný čin podvodu podle čl. 148 části třetí trestního zákona M., jehož se měla jmenovaná dopustit tím, že:
1. v dubnu 2003 pod záminkou započetí nového byznysu s občankou E. zastavila ve Spořitelním a kreditním kooperativu „I. B. S.“ dvoupokojový byt občanky M. E. za sedm milionů tugriků a získala podvodnou cestou peníze,
2. v květnu 2004 pod záminkou započetí nového byznysu s občankou M. O., zastavila ve Spořitelním a kreditním kooperativu „E. A.“ byt občanky M. O. za tři miliony tugriků a získala podvodnou cestou peníze,
3. v září 2004 pod záminkou započetí nového společného byznysu odebrala občanovi M. N. tři miliony tugriků a občance Ž. jeden milion tugriků,
4. v únoru 2005 převzala podvodnou cestou od občana S. 208 000 tugriků.
Po předběžném šetření podal dne 9. 5. 2006 pod sp. zn. 3 KZV 9/2006, státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě u Krajského soudu v Ostravě návrh na rozhodnutí o přípustnosti vydání jmenované k trestnímu stíhání do M.
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 3 Nt 354/2006, bylo podle §397 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že vydání státní občanky M. B. S., k trestnímu stíhání do M. pro shora popsané skutky, kvalifikované jako trestný čin podvodu podle čl. 148 části třetí trestního zákona M., je přípustné, přičemž podle §397 odst. 3 tr. ř. ohledně B. S. přeměnil Krajský soud v Ostravě předběžnou vazbu na vazbu vydávací.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala B. S. stížnost, na jejímž podkladě rozhodl Vrchní soud v Olomouci, jako soud stížnostní, usnesením ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 2 To 81/2006 tak, že podle §149 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadené usnesení a přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Po vrácení věci Vrchním soudem v Olomouci a jejím novém projednání rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Nt 354/2006 tak, že podle §397 odst. 2 tr. ř. není vydání státní občanky M. B. S. k trestnímu stíhání do M. pro výše popsané skutky, kvalifikované jako trestný čin podvodu podle čl. 148 část třetí trestního zákona M. přípustné, přičemž podle §397 odst. 2 tr. ř. rozhodl o propuštění B. S. z předběžné vazby na svobodu.
Proti posledně citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě stížnost, na jejímž podkladě rozhodl Vrchní soud v Olomouci, jako stížnostní soud, usnesením ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2006 tak, že podle §149 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě částečně zrušil ve výroku, jímž bylo rozhodnuto podle §397 odst. 2 tr. ř. tak, že vydání státní občanky M. B. S. k trestnímu stíhání do M. není přípustné a nově rozhodl tak, že podle §397 odst. 1 tr. ř. vydání B. S., k trestnímu stíhání do M. pro shora popsané skutky, v nichž je spatřován trestný čin podvodu podle čl. 148 část třetí trestního zákona M. není přípustné, přičemž Vrchní soud v Olomouci zároveň přikázal, aby B. S. byla propuštěna z předběžné vazby na svobodu.
Ministr spravedlnosti České republiky podáním ze dne 18. 1. 2007, č. j. 727/2006–MO–M/22, předložil věc v souladu s §397 odst. 5 tr. ř. Nejvyššímu soudu České republiky a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2006 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 3 Nt 354/2006 zrušil, a věc vrátil Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, přičemž poukázal na skutečnost, že před dalším rozhodnutím ve věci bude třeba zjistit, zda se osoba, o jejíž vydání jde, i nadále nachází na území České republiky.
V textu svého opravného prostředku ze dne 18. 1. 2007 ministr spravedlnosti předně namítl, že Vrchní soud v Olomouci pochybil, když důvod nepřípustnosti vydání spatřuje v neuspokojivé situaci v M. na poli dodržování lidských práv, neboť tento důvod není obsažen ani ve Smlouvě mezi Č. s. r. a M. l. r. o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech ze dne 15. 10. 1976 (publikovaná pod č. 106/1978 Sb.), a ani v §393 tr. ř.
Ministr spravedlnosti k této námitce dále uvedl, že obava, že by trestní řízení v dožadujícím státě neodpovídalo zásadám čl. 3 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb.), anebo, že by trest odnětí svobody uložený nebo předpokládaný v dožadujícím státě nebyl vykonán v souladu s požadavky článku 3 citované úmluvy, je toliko důvodem pro nepovolení vydání [§399 odst. 2 písm. a) tr. ř.], o kterém rozhoduje až ministr spravedlnosti, tedy nikoliv soud v řízení o přípustnosti vydání do ciziny.
Předchozí judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (zejména č. 42/2002 Sb. rozh. tr.), podle které je třeba v řízení o přípustnosti vydání do ciziny zkoumat i existenci právních překážek vydání konkrétní osoby do ciziny i z hlediska požadavků Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikovaná pod č. 208/1993 Sb.) a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikovaná pod č. 143/1988 Sb.), je podle názoru ministra spravedlnosti vzhledem ke změně právní úpravy, k níž došlo zákonem č. 539/2004 Sb., obsoletní, resp. je třeba ji vykládat s ohledem na změnu právní úpravy.
Druhou námitkou napadl ministr spravedlnosti výrok usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2006 s tím, že by tento výrok měl obsahovat důvod nepřípustnosti vydání, resp. příslušné ustanovení trestního řádu nebo mezinárodní smlouvy, jenž bylo v daném případě aplikováno.
Nejvyšší soud České republiky (dál jen „Nejvyšší soud“) nejprve považuje za potřebné připomenout, že podle §397 odst. 5 tr. ř. platí, že po právní moci rozhodnutí
o přípustnosti vydání do ciziny předseda senátu krajského soudu předloží věc Ministerstvu spravedlnosti. Má–li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu, může věc předložit Nejvyššímu soudu k přezkoumání. Podle §397 odst. 6 tr. ř. dále platí, že předložením věci Nejvyššímu soudu se vydávací vazba přeměňuje na vazbu předběžnou. Nejvyšší soud po přezkoumání věci postupuje přiměřeně podle §397 odst. 2, 3 a 5 tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu a z důvodů, které jsou obsaženy v opravném prostředku ministra spravedlnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. 11 Tcu 158/2004) podaném podle §397 odst. 5 věty druhé tr. ř., přičemž dospěl k následujícím závěrům:
Pokud jde o první námitku ministra spravedlnosti, je třeba především zdůraznit, že Vrchní soud v Olomouci odůvodnil napadené rozhodnutí o nepřípustnosti vydání v této věci odkazem na aplikaci čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání ze dne 10. 12. 1984 (publikovaná pod č. 143/1988 Sb., dále jen „Úmluva proti mučení“) podle kterého platí, že žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou–li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení.
Ministru spravedlnosti lze podle názoru Nejvyššího soudu přisvědčit v tom smyslu, že právní úprava vydání do ciziny, resp. úprava právního styku s cizinou obsažená v hlavě dvacáté páté trestního řádu, byla s účinností od 1. 11. 2004 (tj. s účinností zákona č. 539/2004 Sb.) významným způsobem přepracována.
Oproti úpravě účinné do 30. 10. 2004 byly s účinností od 1. 11. 2004 v §393 tr. ř. nově vymezeny důvody nepřípustnosti vydání do ciziny, tj. důvody, jejichž existence vylučuje, aby příslušný krajský soud (§397 odst. 1 tr. ř.) rozhodl pozitivně o přípustnosti vydání do ciziny. Dále byly v ustanovení upravujícím vlastní povolení vydání do ciziny ministrem spravedlnosti /§399 odst. 2 písm. a) až c)/ uvedeny důvody, pro které může ministr spravedlnosti rozhodnout, že vydání nepovolí i když soud vysloví, že vydání do ciziny je přípustné. Mezi důvody nepřípustnosti vydání vylučující pozitivní rozhodnutí soudu, nejsou v trestním řádu uvedeny takové důvody, které by bylo možno stručně označit jako povinnost dodržování mezinárodních závazků, které Česká republika převzala v oblasti ochrany lidských práv (§393 odst. 1 tr. ř. obsahuje důvody, jež odpovídají běžným důvodům nepřípustnosti vydání, které se vyvinuly v průběhu uskutečňování mezinárodní právní pomoci a jsou stanoveny ve většině dvou i vícestranných smluv upravujících extradici). Naproti tomu jako ochranu lidských práv lze charakterizovat některé fakultativní důvody stanovené uvedeným vnitrostátním předpisem, pro než může ministr spravedlnosti rozhodnout, že nepovolí vydání. Změna hlavy dvacáté páté trestního řádu se dotkla, avšak z hlediska posuzované věci nepodstatně, i §375 tr. ř., podle kterého s účinností od 1. 11. 2004 platí, že podle hlavy dvacáté páté trestního řádu se postupuje jen tehdy, nestanoví–li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, jinak.
Naposled citované ustanovení upravuje podmínky aplikace mezinárodní smlouvy tak, že je v něm stanovena aplikační přednost ustanovení mezinárodních smluv, upravujících otázky právního styku s cizinou, před příslušnými ustanoveními trestního řádu obsaženými v hlavě dvacáté páté.
Pro zkoumaný případ pak z §375 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že příslušná část trestního řádu upravující vydání do ciziny, se uplatní ve vztahu k vyhlášeným mezinárodním smlouvám, jimiž je Česká republika vázána a které upravují shodné otázky, podpůrně (subsidiárně), tj. tehdy pokud danou problematiku mezinárodní smlouva neupravuje vůbec, nebo pokud ji sice upravuje, ale postup podle trestního řádu není v rozporu s příslušnými ustanoveními na danou věc aplikovatelné mezinárodní smlouvy, resp. se závazky z ní vyplývajícími. Není pochyb o tom, že takovouto mezinárodní smlouvou je v daném případě Smlouva mezi Č. S. r. a M. l. r. o poskytování právní pomoci a o právních vztazích v občanských, rodinných a trestních věcech ze dne 15. 10. 1976 (publikovaná pod č. 106/1978 Sb.), neboť ta upravuje ve svém dílu osmém i otázky vzájemného vydávání osob.
V této souvislosti je však třeba říci, že obdobné ustanovení jako je §375 odst. 1 tr. ř., je obsaženo v Ústavě České republiky (vyhlášena pod č. 1/1993 Sb., ve znění ústavního zákona č. 395/2001 Sb., dále jen „Ústava“).
Podle čl. 10 Ústavy totiž platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví–li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.
Citované ustanovení Ústavy v sobě zahrnuje dvě pravidla.
Zaprvé je v něm obsažena obecná inkorporační norma, která prohlašuje všechny mezinárodní smlouvy, které byly přijaty předepsaným způsobem, za součást právního řádu České republiky. Předepsaný postup přijetí zahrnuje jednak souhlas Parlamentu
s inkorporací, dále pak ratifikaci prezidentem republiky a s tím spojenou ústavní závaznost, závaznost z pohledu mezinárodního práva, a konečně vyhlášení ve Sbírce mezinárodních smluv.
Zadruhé obsahuje čl. 10 Ústavy obecnou normu týkající se aplikace mezinárodních smluv, které byly shora popsaným způsobem inkorporovány do vnitrostátního práva. Pro případ kolize mezi normami obsaženými v zákoně a normami obsaženými v inkorporovaných mezinárodních smlouvách, stanovuje Ústava aplikační přednost mezinárodních smluv. V této části tedy čl. 10 Ústavy obsahuje obdobnou úpravu jako
§375 odst. 1 tr. ř.
Z povahy mezinárodních smluv však vyplývá, že ne všechny mezinárodní smlouvy, resp. ne všechna jejich ustanovení, budou v praxi přednostně aplikovatelná před ustanovením vnitrostátních zákonů, tj. i před ustanovením hlavy dvacáté páté trestního řádu. Teorie mezinárodního práva veřejného se shoduje na závěru, že přímá použitelnost (aplikovatelnost) normy mezinárodní smlouvy je dána nejen existencí okolností předpokládaných její hypotézou, ale i její povahou. Konkrétní norma obsažená v mezinárodní smlouvě totiž musí být schopná a způsobilá k přímé vnitrostátní aplikaci, tj. musí být tzv. self executing (srov. např. Malenovský J. Mezinárodní právo veřejné, jeho část obecná, a poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému. 4. vydání. Brno: Masarykova univerzita a Nakladatelství Doplněk, 2004, str. 384–385, nebo Kysela J., Kühn Z. Aplikace mezinárodního práva po přijetí tzv. euronovely Ústavy ČR. Právní rozhledy, 2002, č. 7, str. 308–309).
Takovou povahu mají podle právní teorie zpravidla ty právní normy, jejichž přímou aplikovatelnost výslovně nevyloučily smluvní strany dané mezinárodní smlouvy a které zároveň obsahují bezpodmínečné, dostatečně jasné a určité pravidlo, přičemž z těchto právních norem vyplývají práva nebo povinnosti subjektům vnitrostátního práva.
Právní normy obsažené v inkorporovaných mezinárodních smlouvách, které mají povahu norem schopných a způsobilých k přímé vnitrostátní aplikaci, zavazují všechny státní orgány, jejichž jednání lze přičítat České republice, a které může založit odpovědnost České republiky za protiprávní jednání na poli mezinárodního práva, tedy zavazují i obecné soudy.
Těm (resp. jejich soudcům) je ostatně uloženo, aby rozhodovaly v souladu se zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu (čl. 95 odst. 1 Ústavy)
a aby vykládaly vnitrostátní právo v souladu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z relevantních mezinárodních smluv (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04).
Podle názoru Nejvyššího soudu lze přitom považovat ustanovení čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení, jež uvádí, že žádný stát, který je smluvní stranou této Úmluvy, nevypoví, nevrátí či nevydá osobu jinému státu, jsou–li vážné důvody se domnívat, že by jí v něm hrozilo nebezpečí mučení, za ustanovení schopné a způsobilé k přímé vnitrostátní aplikaci.
Je v něm totiž mimo jiné zakotven striktní pokyn směřující vůči České republice, resp. příslušným orgánům České republiky, nevydat osobu jinému státu, existují–li vážné důvody domnívat se, že této osobě hrozí v dožadujícím státu nebezpečí mučení. Tento zákaz pak implicitně obsahuje právo osoby, o jejíž vydání jde, aby příslušné orgány České republiky zabránily jejímu mučení, k němuž by potencionálně mohlo dojít po vydání do dožadujícího státu. Z žádných jiných ustanovení Úmluvy proti mučení nevyplývá, že by smluvní strana mohla od plnění tohoto závazku ustoupit, popř. že by se jednalo např. o závazek přijmout legislativní opatření k dosažení uvedeného cíle, jak je tomu v jiných ustanoveních Úmluvy proti mučení (srov. např. čl. 2 odst. 1, čl. 4 odst. 1 Úmluvy proti mučení).
Z rozdělení úloh ve vydávacím řízení mezi soudy a ministra spravedlnosti (správní orgán) vyplývá, že funkcí soudů v rámci rozhodování o přípustnosti vydání do ciziny je posuzování splnění všech právních podmínek pro vydání konkrétní osoby do ciziny
(k tomu srov. č. 24/1996 Sb. rozh tr. nebo č. 42/2002 Sb. rozh. tr.). Tento závěr je nadále platný i po novelizaci hlavy dvacáté páté trestního řádu zákonem č. 539/2004 Sb.
S ohledem na shora učiněný výklad, týkající se postavení mezinárodních smluv ve vnitrostátním právu České republiky, je třeba, aby se příslušné soudy v rámci rozhodování o přípustnosti vydání do ciziny zabývaly nejen splněním právních podmínek vyplývajících z trestního řádu nebo z příslušné mezinárodní smlouvy, podle které je extradiční řízení vedeno, ale aby se zabývaly splněním rovněž dalších právních podmínek vyplývajících z jiných v úvahu přicházejících inkorporovaných mezinárodních smluv, pokud jsou tyto mezinárodní smlouvy svoji povahou přímo aplikovatelné. V případě, že dojde ke kolizi v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, musí soudy vyřešit i tuto otázku. Lze tedy uvést, že rozhodnutí č. 42/2002 Sb. rozh. tr., podle kterého je třeba v řízení o přípustnosti vydání do ciziny zkoumat existenci všech právních překážek bránících vydání konkrétní osoby do ciziny a tedy věc posoudit např. i z hlediska požadavků Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikovaná pod č. 208/1993 Sb.) a Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (publikovaná pod č. 143/1988 Sb.), je použitelné i v současné době.
K naznačeným závěrům je třeba dodat, že obsahuje–li §399 odst. 2 písm. a), jakož i písm. b) tr. ř. popis okolností, za kterých ministr spravedlnosti nepovolí provedení vydání do ciziny, ač příslušný soud dospěl k pozitivnímu závěru o přípustnosti takového vydání, přičemž tyto okolnosti se překrývají nebo jsou totožné s okolnostmi právních překážek vydání vyplývajících ze shora charakterizovaných mezinárodních smluv, jde v podstatě o jakousi druhou pojistku dodržení mezinárodních závazků, které Česká republika převzala v oblasti ochrany lidských práv, a zároveň o vyjádření skutečnosti, že rovněž ministr spravedlnosti, jako orgán, jehož jednání lze v takovém případě přičítat státu, může při svém rozhodování tyto mezinárodní závazky zohlednit tak, aby nedocházelo k jejich porušení a tím i ke vzniku odpovědnosti České republiky za protiprávní jednání na poli mezinárodního práva. Tato pojistka se může např. uplatnit v případě, kdy by se ve státě, který žádá o vydání, změnily podmínky rozhodné pro povolení vydání z České republiky potom, co o jeho přípustnosti rozhodl soud. Tyto skutečnosti však nemění nic na závěru, že posouzení aplikace všech právních podmínek vydání do ciziny (tj. i podmínek vyplývajících z mezinárodních smluv o lidských právech), je, jak již bylo řečeno, svěřeno v extradičním řízení soudům.
Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že soudy v předchozím řízení nepochybily, když v rámci rozhodování o přípustnosti vydání do ciziny státní občanky M. B. S., posuzovaly otázku přípustnosti jejího vydání i z pohledu čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení a dalších relevantních mezinárodních smluv. Proti této skutečnosti směřující námitka ministra spravedlnosti je proto neopodstatněná.
Pro úplnost je třeba dodat, že Nejvyšší soud, jsa vázán v řízení o přezkumu rozhodnutí o přípustnosti vydání do ciziny rozsahem a důvody, které jsou obsaženy v opravném prostředku ministra spravedlnosti podaném podle §397 odst. 5 tr. ř., se již dále nezabýval otázkou existence skutkových okolností postupu podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy proti mučení, popř. jiných v úvahu přicházejících mezinárodních smluv, tj. zejména otázkou, zda tu jsou vážné důvody domnívat se, že osobě, o jejíž vydání jde, hrozí v M. nebezpečí mučení.
Pokud jde o druhou námitku ministra spravedlnosti, že totiž výrok usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2006, sp. zn. 2 To 108/2006, musí obsahovat důvod nepřípustnosti vydání, resp. příslušné ustanovení trestního řádu nebo mezinárodní smlouvy, jenž bylo v daném případě aplikováno, je třeba předně připomenout ustanovení §134 odst. 1 písm. c) tr. ř. podle kterého platí, že usnesení musí obsahovat výrok usnesení s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito.
Z uvedeného ustanovení pro zkoumaný případ vyplývá, že z výroku usnesení, jímž se rozhoduje o přípustnosti vydání do ciziny, musí být jednoznačně patrný výsledek rozhodovací činnosti příslušného soudu, tj. v daném případě z něho musí být patrno, zda soud dospěl k závěru, že vydání je či není přípustné, přičemž takový výrok musí dále obsahovat odkaz na příslušná procesní ustanovení, podle kterého soud rozhodoval, tj. §397 tr. ř. Konečně musí výrok usnesení, jímž se rozhoduje o přípustnosti vydání do ciziny, obsahovat přesný popis skutku, pro který je osoba vydávána tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem (srov. č. 54/1995 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2004, sp. zn. 11 Tcu 71/2004 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2004, sp. zn. 11 Tcu 109/2004).
Podle názoru Nejvyššího soudu není nezbytné, aby výrok takového usnesení obsahoval rovněž odkaz na konkrétní, svoji povahou hmotněprávní ustanovení, která byla důvodem pro negativní rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání do ciziny a proto dospěl k závěru, že ani druhá námitka ministra spravedlnosti není opodstatněná.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud návrh ministra spravedlnosti podaný podle §397 odst. 5 tr. ř. v celém rozsahu zamítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. února 2007
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch