ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1190.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1190/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 o dovolání obviněného A. T. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 2 To 61/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 4 T 238/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného A. T. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 4 T 238/2013, byl obviněný uznán vinným přečiny podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku a krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil tím, že:
I) v přesně nezjištěné době od měsíce listopadu r. 2012 do 19. ledna 2013 v O., se záměrem neoprávněně se obohatit, vylákal od své tehdejší přítelkyně P. S., kdy se vydával za A. V., pod záminkou ztráty osobních dokladů a platební karty České spořitelny a. s., peněžní obnos nejméně 20.000,- Kč, kdy přislíbil peníze vrátit, jakmile bude mít přístup ke svému účtu a poškozené ukazoval falešné doklady o vkladu hotovosti na její účet u Raiffeisenbank a. s., a doklady o převodu hotovosti z jeho účtu u České spořitelny a. s., a takto poškozenou uvedl v omyl, neboť žádnou z plateb ani vklad v hotovosti neprovedl, čímž poškodil P. S. nejméně o částku 20.000,- Kč,
II) v přesně nezjištěné době od měsíce prosince r. 2012 do 18. ledna 2013 v O., na ulici J. č. p. …, v bytě, kde tehdy bydlel u poškozené P. S., odcizil z pokladničky uložené v dětském pokoji peněžní hotovost ve výši 7.500,- Kč v papírových bankovkách a ze šperkovnice nacházející se na dřevěné poličce v kuchyni, odcizil 3 páry náušnic ze žlutého kovu, a to jedny spirálovité s perličkou, druhé ve tvaru propletených kruhů a třetí ve tvaru půlkruhu se zirkony a dále jeden kus náušnice tvořené žlutým a bílým kovem, jeden kus dámského náramku s propletenými očky ze žlutého kovu, jeden kus snubního dámského prstenu z dvojbarevného žlutého kovu a jeden kus dámského prstenu ze žlutého kovu s modrým kamínkem a takto poškodil P. S. o 10.000,- Kč, představujících hodnotu odcizených šperků a o další částku 7.500,- Kč představující odcizenou peněžitou hotovost,
Za výše uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a deseti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 30. září 2013, sp. zn. 1 T 94/2013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 2 To 61/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu, podal obviněný A. T. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení.
Dovolatel, po rekapitulaci závěrů provedených odvolacím soudem, rozdělil své dovolací námitky do dvou částí, když jedna část námitek míří proti výroku, jímž byl uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a druhá proti výroku o vině přečinem krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku. Ve vztahu k prvnímu přečinu brojí proti soudy provedenému hodnocení důkazů a v této souvislosti zejména napadá svědeckou výpověď poškozené, když podrobně rozebírá její finanční situaci, přičemž dochází k závěru, že poškozená mu nebyla schopna půjčit peníze, neboť měla sama finanční problémy a nedisponovala takovými finančními prostředky. Obviněný poukazuje i na rozpory ve výpovědi poškozené a zpochybňuje její věrohodnost, když v průběhu trestního řízení poškozená výrazně změnila své tvrzení o výši způsobené škody. Naproti tomu vyjadřuje výhrady vůči zpochybňování věrohodnosti své obhajoby jen na základě dřívějších odsouzení a je přesvědčen, že fakt, že byl dříve odsouzen za jinou trestnou činnost, může být zohledněn jen při ukládání trestu ve smyslu §42 písm. p) tr. zákoníku, a nikoliv při rozhodování o jeho vině. tento přístup soudů pokládá za porušení zásady zákazu dvojího přičítání téže okolnosti. Ve vztahu k rozhodnutí soudů o jeho vině přečinem krádeže namítá, že byl uznán vinným pouze na základě nepřímých důkazů. Poškozená S. a svědkyně K. se ve svých výpovědích neshodly na době, kdy mělo k údajné krádeži hotovosti a šperků dojít, ani na tom, jaké šperky byly odcizeny a o jak vysokou hotovost se jednalo. Na základě těchto svědectví nelze dojít k závěrům, že uvedené předměty odcizil, jde jen o dohady a domněnky namířené proti němu, jelikož se s poškozenou nerozešel v nejlepším. Dovolatel má za to, že nepřímé důkazy nemohou nahradit řádné objasnění skutkového stavu, za které by považoval např. sejmutí otisků prstů z pokladničky a šperkovnice, přičemž fakt, že takový důkaz nebyl proveden, mu nemůže být přičítán k tíži. Obviněný dále vyjádřil pochybnost nad tím, zda poškozená v době činu ještě šperky vlastnila, když fotky, kterými to dokládá, jsou několik let staré, a rovněž nad tím, zda lze z jakýchsi nákresů určit jejich hodnotu. Má za to, že byla porušena zásada „in dubio pro reo“ a zásada presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř., když soudy nemohly dospět k závěrům o jeho vině s praktickou jistotou tak, jak to vyžaduje i Ústavní soud ve své judikatuře. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265o tr. ř. jednak odložil výkon uloženého trestu odnětí svobody, jednak aby zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a ve věci sám rozhodl, že předmětné skutky nejsou trestnými činy, popř. aby věc přikázal Krajskému soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předně je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Nejvyšší soud posoudil námitky dovolatele a dospěl k závěru, že žádná z uplatněných námitek neodpovídá deklarovanému dovolacímu důvodu, neboť směřují výhradně proti skutkovým zjištěním soudů, což nemůže, jak bylo vyloženo výše, založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Dovolatel předně zpochybňuje zjištění soudů, podle něhož mu poškozená půjčila 20.000,- Kč s tím, že takovou částku mu nebyla schopna půjčit, hodnotí finanční situaci poškozené a zpochybňuje její svědeckou výpověď, jakož i výpověď další svědkyně, dovolává se provedení některých dalších důkazů, atd., což uplatněný dovolací důvod nenaplňuje. Dovolatel těmito námitkami nebrojí proti nesprávnému právnímu posouzení či jinému hmotněprávnímu posouzení skutku, ale předkládá dovolacímu soudu svoji verzi skutkových okolností, z čehož až následně vyvozuje jiné právní závěry.
Dovolatel sice přímo neargumentuje extrémním nesouladem mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním, jelikož však zpochybňuje skutková zjištění, ke kterým došly soudy v předchozích fázích řízení, tak se toho fakticky domáhá. V řízení o dovolání lze do skutkových zjištění zasahovat jen ve výjimečných případech, kdy je zjevná existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním. Ústavní soud zdůraznil, že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). V daném případě Nejvyšší soud neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením skutku.
Soud hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je též klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. června 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). Tento požadavek obě rozhodnutí nižších soudů v zásadě splňují.
Nejvyšší soud nad uvedený rámec považuje přece jen za vhodné, aby se vyjádřil ke konkrétním výhradám uvedeným obviněným v dovolání, a to nejprve k první části námitek směřujících proti výroku o vině přečinem podvodu dle §209 odst. 1 tr. zákoníku.
Obviněný ve svém dovolání namítl, že poškozená s ohledem na svou finanční situaci mu nebyla schopna půjčit částku 20.000,- Kč. Z rozhodnutí soudů se však podává, že soudy dospěly k závěru, že poškozená disponovala potřebnou hotovostí, přičemž zejména pohyby peněz na účtu poškozené odpovídají její výpovědi, tedy že dovolateli půjčila celkově 20.000,- Kč po částkách v přibližné výši 2.000,- Kč. Existence dluhů poškozené na sociálním a zdravotním pojištění a měsíční splácení úvěru ve výši 4.000,- Kč, uskutečnění předmětné půjčky nijak nevyvrací. Další výhrady obviněného poukazující na nemožnost poškozené půjčit deklarovanou částku pokládá dovolací soud za zcela irelevantní. Stran posuzování věrohodnosti výpovědi poškozené na jedné straně, a dovolatele na straně druhé, lze plně odkázat na závěry soudů, které se předmětnou otázkou náležitě zabývaly. Lze však poznamenat, že i když poškozená v průběhu trestního řízení dospěla k nižší výši zapůjčené částky, než kterou původně uvedla, tak současně potvrdila, že po skončení jejich vzájemného vztahu jí obviněný předal částku 5.000,- Kč, což nesvědčí o tom, že by se jej snažila poškodit. Obviněný jednu ze svých námitek směřuje také proti postupu soudů spočívajícímu v tom, že při hodnocení důkazů mu přičetly k tíži skutečnost, že byl již odsouzen za jinou majetkovou trestnou činnost. Tato námitka, ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že směřuje proti nesprávné soudní aplikaci hmotného práva, je ve skutečnosti další námitkou procesní povahy, jelikož ve skutečnosti namítá, že předchozí odsouzení pro majetkovou trestnou činnost nemohou vést k závěru o nevěrohodnosti jeho výpovědi. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný byl ten, kdo v posuzované věci vystupoval před poškozenou pod cizím jménem, půjčoval si za této situace od ní peníze, a následně ji opakovaně ujišťoval o splácení svých půjček falešnými potvrzeními o převodu peněz na její účet, které v této souvislosti vytvářel. Tyto skutkové okolnosti považuje Nejvyšší soud za stěžejní pro hodnocení věrohodnosti výpovědi obviněného. K tomu Nejvyšší soud obiter dictum dále uvádí, že není namístě hovořit o porušení zásady zákazu dvojího přičítání vyjádřené v §39 odst. 4 tr. zákoníku, neboť námitka dovolatele směřovala toliko proti soudy provedenému hodnocení důkazů, jak bylo vysvětleno výše, zatímco zásada zákazu dvojího přičítání má zabránit tomu, aby se jedna a tatáž skutečnost určité kvality, hodnotila a přičítala pachateli dvakrát - jednou jako znak skutkové podstaty a podruhé ještě jednou jako okolnost polehčující, nebo přitěžující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2005, sp. zn. 7 Tdo 1281/2005). K dvojímu přičítání téhož nemohlo v tomto případě dojít, když navíc předchozí odsouzení pachatele není znakem skutkové podstaty přečinu podvodu dle §209 odst. 1 tr. zákoníku ani krádeže dle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Druhou část svých námitek obviněný zakládá především na tvrzení, že důkazy prokazující jeho vinu z přečinu krádeže šperků a hotovosti jsou pouze nepřímé povahy a jasně z nich nevyplývá, že přečin krádeže skutečně spáchal, čímž byla porušena zásada „v pochybnostech ve prospěch pachatele“. Předně je nutné upozornit, že „ trestní praxe nevylučuje, aby závěr o vině byl založen toliko na nepřímých důkazech. Nepřímé důkazy způsobilé k prokázání viny musí ovšem tvořit logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících a podmiňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti zažalovaného skutku, přesvědčivě svědčí pro vinu obviněného a zároveň vylučují možnost úvahy o jiném závěru. Souhrn nepřímých důkazů musí podávat ucelený obraz o trestném jednání obviněného tak, aby žádný z jednotlivých důkazů nepřipouštěl jiný ani pravděpodobný výklad, který by odporoval nebo narušoval verzi obvinění“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. června 2003, sp. zn. II. ÚS 602/01).
Dovolací soud je toho názoru, že výše uvedené podmínky byly v posuzované věci naplněny. Jak již uvedl soud nalézací a posléze soud odvolací, který se identickými námitkami již vypořádával v odvolacím řízení, dovolatele usvědčuje výpověď poškozené, se kterou koresponduje výpověď svědkyně K. Obviněný byl spolu s poškozenou, její dcerou a svědkyní K. jediným, kdo měl do bytu neomezený přístup, z čehož vyplývá, že právě on měl na rozdíl od jiných návštěv možnost odcizit šperky a hotovost zcela bez problémů. K pochybnostem obviněného o hodnotě šperků a o tom, zdali poškozená šperky vůbec vlastnila, Nejvyšší soud toliko uvádí, že soudy zjištěné skutečnosti vyplývají též z výpovědi svědkyně K. i z fotografií poskytnutých poškozenou, které byly zároveň také podkladem pro určení jejich hodnoty, a vzhledem k tomu, že šperky nebyly k dispozici, nezbylo soudům než požádat o vypracování odborného vyjádření. Soud prvního stupně vědom si důkazní situace, náležitě rozebral důkazní stav a důkazy hodnotil jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, přičemž se v tomto směru nedopustil žádného pochybení v povinnostech kladených mu trestním řádem a jeho závěry předkládají ucelený řetězec faktů zakládajících vinu obviněného z přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného A. T. nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Vzhledem k takto učiněnému rozhodnutí je zřejmé, že nebyl dán ani důvod k postupu podle §265 o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík