ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.1319.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 1319/2014-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podala obviněná D. J. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 6 To 53/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 243/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 2 T 243/2012, byla obviněná D. J. uznána vinnou ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku a byla odsouzena podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 30 měsíců. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu obviněné podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Současně byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu v trvání 4 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku na náhradu škody poškozených a podle §154 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozeným náklady spojené s uplatněním jejich nároků v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce.
Podle skutkových zjištění se obviněná dopustila shora uvedené trestné činnosti tím, že dne 17. října 2011 v 9.55 hod. řídila osobní automobil tovární značky Mercedes-Benz, slovenské poznávací značky …, majitele Motor-Car Bratislava spol. s r. o., se sídlem Tuhovská 10441/5, 831 07 Bratislava, IČ: 35828161, a to v P., ulicí L., od ulice D. k ulici D., za křižovatkou s ulicí Ch., z nedbalosti nesledovala dostatečně situaci na pozemní komunikaci a přední částí vozidla zachytila chodce M. D., který přecházel po vyznačeném přechodu pro chodce ulici L. zleva doprava ve směru jízdy obviněné a přešel již více jak polovinu vozovky, čímž mu způsobila mnohočetná zranění, kterým na místě podlehl, svým jednáním porušila ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. f) a §18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2014, sp. zn. 6 To 53/2014, byl napadený rozsudek částečně zrušen, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozenému K. S. a ve výroku, jímž podle §154 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozeným náklady potřebné k uplatnění jejich adhezních nároků v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený K. S. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatních výrocích zůstal rozsudek prvoinstančního soudu nezměněn.
Proti všem výrokům citovaného usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení.
Dovolatelka ve svém podání konkrétně namítá, že nebyly naplněny znaky přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 2 tr. zákoníku, neboť neporušila důležitou povinnost ve smyslu výše uvedeného ustanovení tr. zákoníku a soudy obou stupňů dostatečně nezdůvodnily, v čem spatřují naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti. Nelze totiž dovozovat porušení důležité povinnosti pouze ze skutečnosti, že porušila dopravní předpisy, konkrétně zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ale naopak je třeba zjišťovat charakter a trvání nepozornosti řidiče, která byla příčinou dopravní nehody. Obviněná je toho názoru, že za porušení důležité povinnosti je třeba považovat takové jednání řidiče, které s ohledem na sílu, rychlost a hmotnost vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a která podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá. Soud přitom nepřihlédl k zásadě omezené důvěry, dle které se řidič motorového vozidla může spoléhat na dodržení dopravních předpisů ostatními účastníky provozu na pozemních komunikacích, tedy i chodci. Dovolatelka dále uvádí, že jela povolenou a přiměřenou rychlostí a že nemohla předvídat vstoupení chodce do vozovky, který má také svůj podíl na vzniku nehody, což bylo soudem zcela opomenuto, ačkoli to vyplývá z některých znaleckých posudků. Vyjádřila rovněž námitku proti postupu odvolacího soudu při provádění a hodnocení důkazů, neboť odvolací soud nejprve konstatoval rozpory ve znaleckých posudcích provedených v řízení před nalézacím soudem a následně tyto rozpory neodstranil a chybně vycházel ze znaleckých posudků méně příznivých pro obviněnou. Podle dovolatelky nebylo dostatečným způsobem vyvráceno, že se v blízkosti přechodu pro chodce v okamžiku střetu jejího vozidla a chodce nacházelo vozidlo, které jí bránilo ve výhledu, a soud měl při rozporných závěrech ve znaleckých posudcích dojít k závěru, že její vozidlo se pohybovalo rychlostí 34 km/h a že chodec se pohyboval rychlostí 11 km/h nebo k odstranění rozporů ve znaleckých posudcích mohlo být nařízeno provedení rekonstrukce nehody, kterou by zároveň byly odstraněny i rozpory ve výpovědích svědků. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil výše citované usnesení Městského soudu v Praze i výše citovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, a zároveň nařídil, aby věc byla nalézacím soudem v potřebném rozsahu znovu projednána a rozhodnuta.
K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že přítomnost clonícího auta stojícího před přechodem pro chodce uvedená obviněnou nebyla potvrzena žádným ze svědků a naopak byla výpovědí několika svědků vyvrácena. Ty samé námitky byly navíc uplatňovány již před soudy obou stupňů, které se s nimi uspokojivým způsobem vypořádaly. Obviněná uplatňuje prakticky výlučně námitky skutkové povahy a vytýká soudům nesprávný způsob hodnocení provedených důkazů a následně předkládá svůj vlastní výklad a hodnocení důkazů hrajících v její prospěch, čímž ovšem směřuje své námitky nikoli proti právnímu posouzení věci, ale proti skutkovým závěrům. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podané odvolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z důvodu nevyjmenovaného v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného je přípustné, bylo podáno včas, oprávněnou osobou a vykazuje zákonem vyžadované obsahové a formální náležitosti.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Předně je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze také namítat jiné nesprávné hmotněprávní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. S poukazem na tento dovolací důvod však nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5 a 6 tr. ř. či namítat jiné porušení trestního řádu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. září 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Není možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru se totiž jedná o aplikaci procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Pro úplnost je třeba dodat, že ani v žádném z dalších dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění.
Dovolání obviněné nenaplňuje uplatněný dovolací důvod tam, kde namítá, že jela povolenou a přiměřenou rychlostí a také u těch námitek směřujících proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem. Jak již bylo vyloženo výše v obecném výkladu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., námitky zpochybňující skutková zjištění soudu a nesprávný postup soudu při hodnocení důkazů, nemohou založit pro svoji výhradně skutkovou povahu přezkumnou povinnost dovolacího soudu. Není úkolem Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení vystupovat de facto jako třetí instance a znovu, již potřetí, se zabývat jednotlivými důkazy, hodnotit je a vyvozovat z nich vlastní skutkové závěry. Takový postup by byl v rozporu s povahou a účelem dovolání, které jakožto mimořádný opravný prostředek má být uplatňováno zásadně jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř.
Výjimečným případem, kdy je možné podat dovolání z jiného důvodu než uvedeného v §265b tr. ř., je situace, kdy mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním je zjevná existence extrémního nesouladu, a též Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Soud má hodnotit shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Odvolací soud se zabýval závěry všech pěti znaleckých posudků vypracovaných k předmětné dopravní nehodě a uzavřel, že pokud obviněná poukázala na rozpory ve znaleckých posudcích, které odvolací soud nepřeklenul a nerozptýlil tak pochybnosti o tom, že obviněné bránilo ve výhledu protijedoucí vozidlo, nevzala v úvahu celé odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, který uvedl, že bez ohledu na rozdílné názory znaleckých posudků lze dojít k přesvědčení, že verze skutkového děje uplatněná obviněnou ve světle všech provedených důkazů neobstojí, protože obviněné podle toho, co vyplývá z výpovědí MUDr. M. H., B. K. a M. L., žádné vozidlo ve výhledu nemohlo bránit a měla tak dostatek času na to, aby své vozidlo zabrzdila ještě před přechodem pro chodce, pokud by rychlost své jízdy přizpůsobila všem okolnostem. O tom, že odvolací soud dospěl ohledně clonícího vozidla ke správným skutkovým závěrům, svědčí i výpověď samotné obviněné, která ve své výpovědi uvedla, že prakticky hned potom, co vystoupila z vozidla, viděla přibíhající svědkyni MUDr. H., což dokazuje, že MUDr. H. skutečně dorazila na místo střetu vozidla obviněné s poškozeným v okamžiku, kdy k dopravní nehodě došlo a musela by tedy vidět vozidlo, které mělo bránit obviněné ve výhledu na přechod pro chodce. Přestože bylo soudem druhého stupně prokázáno, že obviněné nebránilo ve výhledu protijedoucí vozidlo, bylo třeba posoudit, jakou rychlostí se pohybovalo vozidlo dovolatelky a jak rychlou chůzí se pohyboval poškozený, neboť jen tak mohlo být vyloučeno spoluzavinění poškozeného na vzniku nehody. Tímto se zabýval soud nalézací, který vycházel ze znaleckých posudků Ing. Oty Kuhna, prof. MUDr. Přemysla Strejce, MUDr. Ivy Grossové, MUDr. Miloše Sokola, Ph.D. a prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc, neboť mezi posudky těchto znalců nebyly nalezeny rozpory a jejich závěry byly navíc stvrzeny i počítačovou simulací nehody v programu Virtual CRASH 2.2, ze které rovněž vyplynulo, že poškozený po přechodu pro chodce neběžel, ale pohyboval se rychlostí 5-7 km/h, vozidlo obviněné se před střetem s poškozeným pohybovalo rychlostí v rozmezí 44-51 km/h, což koresponduje s konečnou polohou vozidla zakreslenou svědkem L. a se vzdáleností konečné polohy poškozeného od místa střetu. Nebylo tedy ani třeba nařídit provedení rekonstrukce nehody, neboť tato počítačová simulace zcela dostačovala. Vzhledem ke všem provedeným důkazům provedeným v řízení před soudem prvního stupně je Nejvyšší soud toho názoru, že již soud první instance překlenul rozpory ve znaleckých posudcích výše uvedených znalců, jež považoval za věrohodné, a znaleckých posudků Ing. Krejsy a Ing. Winklera, a nelze v tomto případě hovořit o situaci, kdy výpovědi svědků, obviněné a znalecké posudky by byly v takovém rozporu, že by existovaly důvodné pochybnosti o vině dovolatelky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. prosince 2002, sp. zn. 6 Tdo 538/2002). Nejvyšší soud proto neshledal žádný, natož extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovým zjištěním a ostatně právním posouzením věci.
Námitky obviněné, ve kterých vyjadřuje své přesvědčení, že neporušila důležitou povinnost, a dále namítá, že soudy nepřihlédly k zásadě omezené důvěry, a rovněž námitku, že nemohla předvídat vstoupení chodce do vozovky, který má také svůj podíl na vzniku nehody, je možno posoudit z hlediska uplatněného dovolacího důvodu jako relevantní, Nejvyšší soud je však shledal jako zjevně neopodstatněné. Podstatou těchto námitek je otázka, zda obviněná porušila zjištěným činem důležitou povinnost a zda pouze toto porušení důležité povinnosti bylo výlučnou příčinou vzniku dopravní nehody, což odůvodňovalo aplikaci ustanovení §143 odst. 2 tr. zákoníku, tedy kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti.
Problematika porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku je judikaturou rozsáhle řešena. Ve stručnosti lze připomenout, že za porušení důležité povinnosti není možno mechanicky považovat porušení jakékoliv povinnosti vyplývající z povolání, postavení, funkce nebo ze zákona, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jejíž porušení má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, resp. kdy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. např. rozhodnutí č. 11/1964 Sb. rozh. tr. či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008).
Porušením důležité povinnosti při provozu na pozemních komunikacích je zejména takové porušení povinností řidiče motorového vozidla, které se zřetelem na sílu, rychlost, váhu a velikost motorového vozidla může mít za následek vážnou dopravní nehodu a které podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně často mívá (č. 33/1972 Sb. rozh. tr.). Porušení důležité povinnosti patří mezi pojmy, které není možné vystihnout taxativním výčtem případů, kdy k němu dochází, neboť vždy záleží na konkrétních okolnostech věci (srov. např. zhodnocení poznatků z rozhodování soudů o trestných činech spáchaných v silniční dopravě Nejvyššího soudu ze dne 29. června 1984, sp. zn. Tpjf 23/84); lze uvést jen některé typické případy, kdy závadné jednání řidiče je podle judikatury považováno za porušení důležité povinnosti, uložené podle zákona. Především jde o řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholu, dále nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce, jíž se vozidlo dostane do protisměru (č. 57/1960 Sb. rozh. tr.), couvání s nákladním autem na veřejném prostranství při nedostatečné přehlednosti bez zajištění další osobou (č. 17/59 Sb. rozh. tr.), nesledování technického stavu vozidla, zejména účinnosti brzd, o nichž řidič ví, že řádně nefungují (č. 33/61 Sb. rozh. tr., č. 26/62 Sb. rozh. tr.), porušení předpisů o zastavení nebo zmírnění rychlosti jízdy za situace, vytvořené vjezdem na silnici s předností v jízdě, železniční přejezd, nepřehlednou zúženou zatáčku apod. (č. 14/61 Sb. rozh. tr.). Jako porušení důležité povinnosti soudy dále posoudily řízení motorového vozidla osobou, která nemá řidičské oprávnění a pro nedostatek zkušeností jede nepřiměřenou rychlostí, a proto vozidlo nezvládne (č. 61/1978 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče za snížené viditelnosti se silně znečištěnými reflektory a čelním sklem (č. 35/1979 Sb. rozh. tr.), jízdu řidiče, který se plně nevěnuje řízení, ač jede v koloně za jiným vozidlem ve vzdálenosti, která není vzhledem k rychlosti bezpečná (č. 25/1984 Sb. rozh. tr.). O porušení důležité povinnosti šlo také v dalších případech, kdy nehoda byla způsobena bezohlednou jízdou řidiče vůči chodcům nacházejícím se na vyznačeném přechodu nebo hrubě nepřiměřenou rychlostí při jízdě kolem nástupního ostrůvku, na němž bylo více lidí (č. 34/1979 Sb. rozh. tr.), a konečně i nepřiměřenou rychlostí při jízdě přes vyznačený přechod pro chodce, za situace, kdy řidič s ohledem na vozidla stojící před přechodem mohl předvídat, že na přechodu se pohybuje chodec, kterého nesmí ohrozit (č. 24/1984 Sb. rozh. tr.).
Mezi porušením důležité povinnosti a následkem trestného činu musí být příčinná souvislost (srov. přiměř. č. 31/1966 Sb. rozh. tr., č. 5/1962 Sb. rozh. tr. a č. 39/1963 Sb. rozh. tr.) a při úvahách o právní kvalifikaci skutku musí být dostatečně zohledněna i míra spoluzavinění poškozeného na jejím následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. února 2008, sp. zn. 8 Tdo 163/2008).
Obviněná se podle shrnutí odvolacího soudu dopustila porušení důležité povinnosti tím, že porušila ustanovení §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. f) a §18 odst. 1 pravidel silničního provozu podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích,ve znění pozdějších předpisů, jinými slovy se nechovala ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožovala život a zdraví jiných osob, nevěnovala se plně řízení vozidla, nerespektovala zákaz ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce a nepřizpůsobila rychlost jízdy zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a dopravní situaci. Ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně, se kterou se odvolací soud ztotožnil, je uvedeno, že dovolatelka z nedbalosti nesledovala dostatečně situaci na pozemní komunikaci a následně jsou vyjmenována ustanovení zákona o provozu na pozemních komunikacích porušená dovolatelkou. Otázkou zůstává, zda takové odůvodnění je dostatečné, přičemž je třeba posoudit odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a zkoumat, zda odvolací soud vyložil, v čem konkrétně spočívalo porušení důležité povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2006, sp. zn. 8 Tdo 819/2006).
Podle §4 písm. a), zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, je každý povinen chovat se ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život a zdraví osob ani svůj vlastní a své chování je povinen přizpůsobit zejména stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Podle §4 písm. b) tohoto zákona je každý povinen řídit se pravidly provozu na pozemních komunikacích upravenými zákonem o provozu na pozemních komunikacích. Jak již plyne z dikce uvedených ustanovení, když stanovují pravidla chování pro každého, jde o normy obecné, které je při posuzování skutku obviněné záhodno doplnit konkrétnějšími ustanoveními, která měla být obviněnou porušena.
Mezi ně patří právě §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. f) zákona o provozu na pozemních komunikacích (dále též jen „zákon“), dle kterého řidič je kromě povinností uvedených v §4 dále povinen věnovat se plně řízení vozidla nebo jízdě na zvířeti a sledovat situaci v provozu na pozemních komunikacích a dále nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce. Ve vztahu k posuzované věci je důležité i ustanovení §18 odst. 1 zákona, podle kterého rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled.
Nemůže být pochyb o tom, že porušení výše uvedených povinností řidičem může za určitých okolností znamenat naplnění kvalifikované skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a Nejvyšší soud je přesvědčen, že v posuzované věci byly takové okolnosti naplněny. Právě porušení ustanovení §5 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. f) a §18 odst. 1 zákona ve spojení s výše citovanými obecnými povinnostmi vyplývajícími ze zákona o provozu na pozemních komunikacích, kterého se obviněná dopustila, bylo příčinou vzniku dopravní nehody, a jak uvedl soud odvolací, jedná se o typický případ, kdy porušení citovaných pravidel silničního provozu může mít za následek vážnou dopravní nehodu, která podle všeobecné zkušenosti takový následek skutečně také často mívá. Podle skutkových zjištění měla obviněná, pokud by včas přizpůsobila rychlost své jízdy přítomnosti chodce v blízkosti přechodu pro chodce a jeho následného vstoupení na přechod pro chodce, dostatek času na to, aby zastavila ještě před místem střetu své vozidlo, o kterém samozřejmě věděla, že je rozměrné a těžké, a tedy že střet takového vozidla s chodcem může být velmi zásadní pro jeho zdraví a život. O důležitosti povinností vymezených v zákonu o provozu na pozemních komunikacích svědčí i fakt, že jejich porušováním pravidelně dochází k závažným dopravním nehodám, které jsou pak následně řešeny v trestním soudnictví a ke kterým existuje rozsáhlá judikatura, jak bylo koneckonců vyloženo již výše. Přestože šlo v podstatě o chvilkovou nepozornost a neohleduplnost obviněné, není jiná možnost, než trvat na tom, že šlo o porušení důležité povinnosti vyplývající ze zákona, neboť každý kdo chce využívat všechny výhody přepravy svým vlastním motorovým vozidlem, musí přijmout skutečnost, že porušení pravidel silničního provozu, ke kterému bohužel dochází velmi často, může znamenat naprosto fatální následky. Je třeba si uvědomit, že k porušení důležité povinnosti může dojít v několika málo vteřinách, a proto je nutné počínat si při řízení motorového vozidla s velkou obezřetností, a to platí ještě více v případech, kdy řidič přejíždí přechod pro chodce, tedy prostor, ve kterém musí počítat se zvýšeným rizikem střetu s chodcem.
Zbývá posoudit otázku, zda vznik dopravní nehody byl zapříčiněn výhradně porušením důležité povinnosti dovolatekou, neboť v případě, že by vznik nehody byl zapříčiněn i jednáním poškozeného, mohla by taková skutečnost mít vliv na právní kvalifikaci skutku dovolatelky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2004, sp. zn. 5 Tdo 1173/2004). Je totiž třeba vzít v úvahu tzv. zásadu gradace příčinné souvislosti, z níž vyplývá, že v konkrétním případě je třeba zohlednit všechny příčiny (není-li jen jediná), jež vedly ke škodlivému následku. Poněvadž každé jednání, bez něhož by následek nebyl nastal, současně nemusí být stejně důležitou příčinou následku, je pro právní posouzení skutku třeba vždy zkoumat, zda jednání pachatele bylo pro způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Při existenci spoluzavinění poškozeného je potom v souladu s citovanou zásadou nezbytné pečlivě hodnotit jednotlivé příčiny a není vyloučena situace, kdy bude podíl obviněného i poškozeného na vzniku následku ohodnocen stejnou měrou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. září 2012, sp. zn. 5 Tdo 845/2012). Kromě výše uvedených obecných povinností každého, vymezených v zákoně o provozu na pozemních komunikacích, nesmí se chodec podle §54 odst. 3 zákona při vstupu na přechod pro chodce na něm bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat a dále nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Nalézacím soudem bylo zjištěno, že se poškozený pohyboval po přechodu pro chodce rychlostí běžné až rychlé chůze, z čehož bylo správně usouzeno, že jeho pohyb přes přechod pro chodce byl předvídatelný (srov. rozhodnutí č. 28/1981 Sb. rozh. tr.). Poškozený při vstupu na přechod pro chodce musel vidět blížící se vozidlo obviněné, ale protože bylo ještě v dostatečné vzdálenosti, usoudil, že stihne bez obtíží vozovku přejít, následně se musel soustředit především na vozidla přijíždějící z jeho levé strany a poté vstoupil na přechod pro chodce, přičemž si neověřil, že vozidlo obviněné přijíždějící z pravé strany skutečně zpomaluje. Nicméně poškozený neporušil svou povinnost vyplývající z §54 odst. 3 zákona, neboť nevstoupil na přechod pro chodce bezprostředně před blížícím se vozidlem, přičemž chodec je více chráněn právě na přechodu pro chodce oproti přecházení mimo přechod pro chodce, při kterém je chodec podle §54 odst. 2 zákona oprávněn přecházet vozovku jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy. Při přecházení přes vozovku mimo přechod pro chodce si tedy chodec musí neustále bedlivě kontrolovat, že ji může bezpečně přejít, což u přecházení přes přechod pro chodce není zákonnou povinností. Poškozený se zcela oprávněně spoléhal při přecházení přechodu pro chodce na to, že obviněná ho při začátku přecházení přechodu pro chodce zpozorovala a přizpůsobila tomu i rychlost své jízdy, což se ovšem nestalo. Vzhledem k výše uvedenému tedy lze dojít k závěru, že poškozený nejednal v rozporu se zákonem a ani zčásti nezavinil vznik nehody, při které přišel o život, z čehož potom plyne, že příčina vzniku a následků dopravní nehody spočívala výhradně v jednání obviněné. Vůbec už nelze opominout, že poškozený po vyznačeném přechodu pro chodce přešel již více než polovinu vozovky, než došlo ke střetu s autem obviněné.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněné D. J. proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík