ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.1350.2012.1
sp. zn. 11 Tdo 1350/2012-42
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2013 dovolání podané obviněným M. B. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 5 To 164/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 29 T 43/2010 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. B.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. 29 T 43/2010, byl obviněný M. B. uznán vinným trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (č. 140/1961 Sb.) a zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák., za které byl podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit škodu poškozené D. P.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedené trestné činnosti tím, že
1. dne 17. 7. 2007 převzal částku 700 000 Kč k prvotním nákladům v rámci výstavby a přípravy stavby rodinného domku v katastrálním území S., kterou složila poškozená B. R. do advokátní úschovy advokátky JUDr. Hruškové, AK nám. Kinských 3, Praha 5, na výzvu obviněného dne 10. 7. 2007 v celkové výši 1 000 000 Kč, určenou na koupi pozemku a stavbu domku na parcele č. ..., list vlastnictví č. ..., v katastru území Š., okr. Praha – západ, kdy jí nabídl zprostředkování vypracování projektu a výstavby rodinného domu na uvedeném pozemku v červnu 2007 zajistit, ačkoli neměl ani vlastnická ani jiná práva k tomuto pozemku, pozemek byl veden v katastru nemovitostí jako travnatý porost, nebyly na něm provedeny žádné přípravné práce ani zahájeno územní řízení, a finanční prostředky převedl na Eurofond Bohemia Capital CZ, a. s., které nebylo vlastníkem pozemku, přičemž stavba domku a prodej pozemku nebyl vůbec realizován a finanční prostředky nebyly poškozené do dnešního dne vráceny, čímž způsobil poškozené B. R. škodu ve výši 700 000 Kč,
2. dne 18. 3. 2008 v advokátní kanceláři JUDr. Ireny Hruškové, nám. Kinských 3, Praha 5, převzal od D. P. finanční hotovost ve výši 500 000 Kč jako zálohu na zprostředkování stavebního povolení k rekonstrukci domu na adrese K., Č. B., kdy dle ústní dohody měl tuto službu zprostředkovat nejpozději do poloviny měsíce června roku 2008, což ovšem neučinil a do současné doby ani nevrátil poškozené převzatou částku, čímž způsobil poškozené D. P. škodu ve výši 500 000 Kč.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a státní zástupce odvolání. Na základě odvolání státního zástupce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 5 To 164/2012 , zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s dozorem. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Jíry, které směřoval do jeho zamítavého výroku. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Uvedl, že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které rozhodnutí odvolacího soudu předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože rozsudek soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Totéž uvedl o rozsudku odvolacího soudu.
Naplnění uvedených dovolacích důvodů spatřuje obviněný v tom, že na základě provedeného dokazování nelze učinit závěr o tom, že byly naplněny všechny zákonné znaky skutkových podstat trestných činů kladených mu za vinu. Nebylo podle něj spolehlivě prokázáno, že skutek popsaný pod bodem 1 je trestným činem a skutek popsaný pod bodem 2 se skutečně stal. Skutková zjištění soudů nejsou správná a úplná, soudy se nevypořádaly náležitě s obhajobou obviněného.
Ke skutku uvedenému pod bodem 1, tedy trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., obviněný uvedl, že nebylo dostatečně prokázáno, tj. že je možné na základě deklarovaného skutkového stavu jednoznačně dovozovat, že by úmyslně uvedl někoho v omyl, resp. využil něčího omylu a sebe nebo někoho jiného tím obohatil, a to za současné existence všech uvedených znaků skutkové podstaty daného trestného činu. Obecně se podle něj jednalo o opakovaná obchodní jednání a soukromoprávní úkony mezi soukromoprávními subjekty, přičemž panují pochybnosti o tom, v jakém konkrétním jednání má být spatřováno podvodné jednání, kdo konkrétně byl uveden v omyl, jakým způsobem se měl obviněný či někdo jiný obohatit atd. Předmětné finanční prostředky nikdy fakticky nepřevzal, částka 700 000 Kč byla bezhotovostně převedena z advokátní úschovy na účet společnosti Eurofond Bohemia Capital CZ, a. s. K účtům této společnosti neměl přístup, když v celé věci figuroval jako pouhý zprostředkovatel.
Soud prvního stupně pochybil, pokud si sám nezjišťoval charakter pozemku v předmětné době, jeho probíhající či připravovanou změnu. Již v odvolacím řízení obviněný předložil obecně závaznou vyhlášku obce Š. č. 3/2005, kterou se vyhlašuje závazná část „změny 2. změny územně plánovací dokumentace sídelního útvaru Š.“. Změna územního plánu počítala se zástavbou na předmětném pozemku. Nelze tedy předem vyloučit, že projekt výstavby rodinných domů byl realizovatelný tak, jak byl avizován. Obětí podvodu se mohl stát sám obviněný, neboť byl uveden v omyl svévolným jednáním Ing. P. Nelze proto na straně dovodit obviněného existenci úmyslu coby znaku subjektivní stránky skutkové podstaty daného deliktu. Naplněna však není ani objektivní stránka, protože obviněný poškozenou neuváděl v omyl, nevyužil jejího omylu ani nezamlčel podstatné skutečnosti, ani sebe či jiného neobohatil.
K otázce právního posouzení existence omylu na straně poškozené obviněný poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, a právní názor v něm obsažený s tím, že poškozená uvedla, že jí nebyl předložen list vlastnictví, výpis z obchodního rejstříku a nebyly jí poskytnuty základní informace o aktuálních soukromoprávních vztazích v předmětné věci.
Konečně podle obviněného nelze dovodit ani příčinnou souvislost mezi údajným uvedením v omyl a majetkovou dispozicí poškozené učiněnou v jejím údajném omylu, a dále příčinnou souvislost mezi takovou majetkovou dispozicí a vznikem údajného obohacení na straně obviněného nebo třetí osoby. K přetržení příčinné souvislosti došlo jednáním Ing. Plecitého, který bez vědomí jediného společníka společnosti Eurofond Investiční, s. r. o., převedl předmětný pozemek na třetí osobu.
Ke skutku popsanému pod bodem 2), tedy trestnému činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. c) tr. zák. obviněný uvedl, že nebylo spolehlivě prokázáno, že se daný skutek stal. Je usvědčován pouze výpověďmi poškozené P. a svědků P. a JUDr. Hruškové. Jejich svědectví je nevěrohodné s cílem přivodit mu trestní stíhání. Obviněný poukazuje na to, že k předání předmětné částky mělo dojít v kanceláři advokátky, tedy profesionálky, bez jakéhokoli dokladu. Je přesvědčen o tom, že předmětné prostředky měly být použity k nelegálnímu účelu. Vyvstává podle něj také otázka umístění jednání do prostor kanceláře JUDr. Hruškové, která žádnou ze stran nezastupovala. Obviněný poukázal již v předchozím řízení na zřejmé rozpory ve výpovědích uvedených svědků v této věci a v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 10 T 32/2009, kde má postavení poškozeného. Pakliže soudy neakceptovaly jeho důkazní návrh výpisem z účtu dědečka poškozené, zasáhly neoprávněně do jeho práva na obhajobu. V odvolání obviněný navrhl i provedení dalších důkazů, které však odvolací soud neprovedl. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu považuje obviněný tento postup za nesprávný.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 5 To 164/2012, v plném rozsahu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadený rozsudek. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, in eventum aby podle §265m odst. 1 tr. ř. ve věci sám rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že z rekapitulace dovolacích námitek obviněného vyplývá, že jejich většina formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově vůbec neodpovídá. Konkrétně se jedná o všechny námitky, kterými obviněný na podkladě vlastního hodnocení důkazů, potažmo na podkladě vlastního hodnocení soudy zjištěného skutkového stavu, dovozuje, že se trestné činnosti vůbec nedopustil, resp. že není prokázáno, že by se stíhaný skutek vůbec odehrál. Platí to i stran námitek, kterými obviněný míří proti rozsahu provedeného dokazování a správnosti soudy učiněných skutkových zjištění. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani údajné porušení zásady in dubio pro reo. Lze podle státního zástupce shrnout, že těmito námitkami se obviněný pokouší domoci toho, aby provedené důkazy byly hodnoceny jiným, pro něj příznivějším způsobem, resp. toho, aby soudy akceptovaly jím prosazovanou verzi skutkového děje.
Obviněný též uvádí, že svým jednáním nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku předmětných trestných činů. Mohlo by se podle státního zástupce zdát, že jde o námitku hmotněprávní. Je však otázkou, zda lze danou námitku pod deklarovaný dovolací důvod podřadit v tomto případě, a to vzhledem ke stupni její obecnosti a s ohledem na skutečnost, že se v podstatě neopírá o skutkový stav zjištěný soudy, nýbrž o skutkový stav, který prosazuje obviněný (viz výše). Státní zástupce má za to, že s ohledem na uvedené nelze v daném případě ani tuto námitku pod deklarovaný dovolací důvod zařadit. Nad rámec toho uvádí, že skutkový stav, jak byl soudy zjištěn a jak je popsán v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, vykazuje veškeré objektivní i subjektivní znaky trestných činů, které jsou obviněnému kladeny za vinu. V tomto směru lze podle něj na předmětný rozsudek odkázat.
Pokud jde o námitku obviněného, že nebyly provedeny jím navržené důkazy, je třeba podle státního zástupce říci, že rozsah dokazování není a nemůže být bezbřehý. Je naopak limitován povinností soudu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Soud není vázán povinností provést veškeré obviněným navržené důkazy. Co se týče důkazních návrhů obviněného, je podle státního zástupce pravda, že některé byly soudy zamítnuty. Avšak toto rozhodnutí není projevem libovůle, neboť soudy řádným způsobem zdůvodnily, proč předmětné důkazní návrhy neakceptovaly (viz zejména str. 25 rozsudku nalézacího soudu a str. 9 – 10 rozsudku odvolacího soudu). Z příslušných pasáží předmětných odůvodnění vyplývá dostatečně jasně, jakými úvahami se soudy řídily, pokud shledaly, že uvedené důkazní návrhy nepřinesou do objasňování projednávané věci žádné relevantní skutečnosti. Zároveň z nich vyplývá, že soudy nepochybily, pokud výše zmíněné důkazní návrhy zamítly, a nelze tím pádem tvrdit, že by v dané věci bylo dáno pochybení zakládající existenci tzv. opomenutých důkazů.
Vzhledem k tomu, že z odůvodnění příslušných soudních rozhodnutí, resp. z dostupného spisového materiálu, nelze podle státního zástupce dovodit ani existenci tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, podal obviněný dovolání z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v případě většiny námitek obviněného. Ten sice formálně tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, ve skutečnosti však brojí převážně proti skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení a proti rozsahu provedeného dokazování. Pokud však jde o důkazní návrhy obviněného, kterým soudy nevyhověly, lze říci, že logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč se tak stalo. Soud prvního stupně se zabýval důkazním návrhem výslechu svědkyně Z. na str. 25 rozsudku. Jeho závěr nebudí pochybnosti. Ostatní důkazní návrhy zvážil odvolací soud a rovněž přesvědčivě zdůvodnil, proč jim nevyhověl. Skutkovou povahu má i námitka nedostatku příčinné souvislosti, která je rovněž založena na odlišných skutkových okolnostech, než které vyšly v řízení najevo. Příčinná souvislost totiž měla být podle obviněného přetržena jednáním Ing. P.
Pokud jde o námitku nenaplnění subjektivní stránky v případě skutku pod bodem 1, platí pro ni rovněž výše řečené, tedy to, že ji obviněný zakládá na jiných skutkových okolnostech. Skutková věta rozsudku soudu prvního stupně sice skutkový podklad úmyslu obviněného příliš nezdůrazňuje, z kontextu je však jeho naplnění patrné. Zvláště pak v souvislosti s odůvodněním je zřejmé, že jednání obviněného popsané ve skutkové větě jinak než úmyslně vedeno být nemohlo.
Jedinou námitkou, kterou lze uplatněnému dovolacímu důvodu podřadit, tak zůstává odkaz na rozhodnutí Nevyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010, s jeho poukazem na to, že poškozené nebyl předložen list vlastnictví, výpis z obchodního rejstříku a základní informace o aktuálních soukromoprávních vztazích v předmětné věci. Především je třeba říci, že jde o skutkově poněkud odlišnou situaci, než v nyní projednávané věci. V případě citovaného rozhodnutí obviněný převzal od poškozených zálohu na koupi nemovitosti, aniž jim před tím sdělil, že na ní váznou zástavní práva. Poškození se o to sami nezajímali ani se obviněného neptali. V nyní projednávaném případě obviněný předstíral zcela neuskutečnitelnou možnost postavit na vybraném pozemku rodinný dům. Jeho čin vykazuje vyšší míru společenské škodlivosti. Z toho, jak poškozená popsala jednání s obviněným, je patrné, že se na ni snažil jednak „udělat dojem“, současně v situaci, kdy došlo k podpisu dokumentu, kterým byla z advokátní úschovy převedena částka 700 000 Kč, postupoval takovým způsobem, aby poškozená neměla možnost si právní úkon řádně promyslet. Zatímco Ing. P. intenzivně poutal její pozornost, obviněný jí listinu předložil k podpisu s tím, že to spěchá a je třeba začít práce. Z toho lze vysledovat promyšlenost jeho jednání.
Výše citované usnesení Nevyššího soudu bylo patrně vedeno snahou eliminovat určité „nadužívání“, resp. v některých případech až zneužívání trestní represe, kdy účastníci soukromoprávního vztahu volí pro sebe snazší cestu a namísto civilní žaloby podávají trestní oznámení, přičemž se pak v jednání druhé strany mnohdy až uměle hledá podvodný úmysl. Na druhou stranu je třeba mít na zřeteli, že u trestného činu podvodu typicky existuje mezi účastníky zároveň i soukromoprávní vztah a tedy nelze pouhou jeho existencí zdůvodňovat např. aplikací zásady subsidiarity trestní represe. Rovněž důvěřivostí a naivitou poškozeného nelze odůvodňovat nízkou společenskou škodlivost činu. Pachatelé trestného činu podvodu si totiž často záměrně vybírají nezkušené a lehkovážné osoby, jako své oběti, neboť zde cítí větší šanci na úspěch. Bylo by chybou přistupovat k takovým situacím paušálně a přenášet vinu na oběť s tím, že „neměla být hloupá“ a měla si své záležitosti ohlídat. Trestný čin nepoškozuje pouze konkrétní oběť, ale v jistém morálním smyslu je poškozena vždy celá společnost, jejímž úkolem je pak na spáchané bezpráví adekvátně reagovat. V opačném případě bychom totiž popírali samotný smysl trestního práva.
V případě citovaného usnesení se jednalo o skutkově odlišnou situaci nejen z hlediska obviněného, ale i co se týká poškozených osob. Zatímco v citovaném případě byl jeden z poškozených jednatelem společnosti s ručením omezeným, tedy osobou, u níž se předpokládá zkušenost a schopnost spravovat řádně nejen své vlastní záležitosti, v posuzovaném případě poškozená vypověděla, že s koupí pozemku a výstavbou rodinného domu neměla žádné zkušenosti. Proto se také obrátila na svého známého, který jí za tímto účelem obviněného doporučil. Ten vystupoval přesvědčivě, čili poškozená neměla ze svého pohledu důvod pojmout podezření. Jistě lze argumentovat, že při vyšší míře obezřetnosti mohla poškozená podvodné jednání prohlédnout, ovšem taková možnost je v řadě případů trestného činu podvodu a nelze tím jednání pachatele omlouvat. Mohli bychom se tak skutečně dostat do situace, kdy by podvodné jednání bylo považováno za přípustné, tedy laicky řečeno, „pokud se někdo nechá okrást, je to jeho problém“. Nejvyšší soud je však naopak toho názoru, že předně je třeba posuzovat jednání pachatele, které může být o to více zavrženíhodné, pokud zneužil důvěry nezkušené a naivní osoby.
Citované usnesení se uplatní ve výjimečných případech, kdy je více méně zřejmé, že „poměry sil“ na straně obviněného a poškozeného byly spíše vyvážené a že skutečně jde o nepatřičné užití trestní represe tehdy, kdy má dotyčný břemeno vedení sporu nést sám před civilním soudem. V nyní posuzovaném případě však v tomto směru nevyvstala žádná pochybnost, proto nebylo na místě, aby se touto otázkou soudy ve svých rozhodnutích zabývaly.
Rovněž se sluší podotknout, že v citovaném případě Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí, tedy nešlo o zproštění obžaloby a byl zde dán prostor např. pro zvážení, zda se obviněný, který poškozeným navíc ani do doby rozhodnutí nevrátil peníze, nedopustil jiného trestného činu.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Obviněný odkázal na druhou alternativu zvoleného dovolacího důvodu, která nepřichází v úvahu vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v předchozím řízení neshledal.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. B. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch