ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1402.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1402/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 26. dubna 2010 dovolání podané obviněnými E. N., , a M. N., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 7 To 89/2009, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 1 T 54/2002, a rozhodl takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněné E. N. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 7 To 89/2009.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. N.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 25. 2. 2008, sp. zn. 1 T 54/2002, byla obviněná E. N. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002 a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) a c) tr. zák. rovněž ve znění zákona č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, za které byla podle §158 odst. 2 tr. zák. za použití §35 tr. zák. odsouzena k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce a zaměstnání v orgánu veřejné správy s pravomocí rozhodovat ve správním řízení a připravovat podklady pro taková rozhodnutí na dobu sedmi let.
Výše uvedeným rozsudkem byl M. N. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002, za který byl podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo E. N. uloženo, aby na náhradě škody zaplatila Městu Prostějov částku 2 140 080 Kč, přičemž společně a nerozdílně s ní bylo uloženo M. N. zaplatit částku 470 073 Kč. Dále bylo rozhodnuto o vině, trestu a náhradě škody u dalších spoluobviněných, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody bylo Město Prostějov odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění Okresního soudu v Prostějově se obviněná E. N. dopustila trestné činnosti (stručně shrnuto) tím, že jako zaměstnankyně – samostatná referentka sociální agendy MěÚ Prostějov, odboru sociálních věcí, oprávněná zpracovávat podklady pro rozhodnutí a nejméně od 1. 8. 1999 pověřená vydávat rozhodnutí v agendě péče o rodinu a děti v úmyslu obohatit se uvedla svého zaměstnavatele v omyl tím, že v měsících březnu a dubnu 2000 neoprávněně vystavila poukazy na výplatu jednorázových dávek sociální péče pro osoby v rozsudku jmenovitě označené, které sice byly v evidenci odboru sociálních věcí MěÚ Prostějov, avšak o jednorázovou dávku nežádaly, a takto neoprávněně přiznané finanční prostředky si nechala vyplatit na pokladně MěÚ Prostějov a ponechala si je pro vlastní potřebu, čímž způsobila Městu Prostějov škodu ve výši 19 880 Kč, a dále v období od listopadu 1993 do dubna 2000 neoprávněně vystavila poukazy na výplatu sociálních dávek pro (spoluobviněné) rodinné příslušníky, kteří nebyli žadateli o uvedené dávky a kterým byly neoprávněně vyplaceny přiznané finanční prostředky jednak na pokladně MěÚ Prostějov, jednak poštovními poukázkami, čímž způsobila Městu Prostějov celkovou škodu 2 186 526 Kč na neoprávněně přiznaných dávkách a 9 359 Kč na poštovném.
Obviněný M. N. se trestné činnosti dopustil tím, že v období od července 1994 do dubna 2000 v P., přestože nebyl žadatelem o dávky sociální péče u sociálního odboru MěÚ v Prostějově, opakovaně přijímal finanční částky, které mu byly jako sociální dávky poukazovány poštou, kdy celkem mu bylo poukázáno 491 511 Kč, a dále přijal i finanční prostředky poukázané jako sociální dávky jeho otci D. N. v celkové výši 6 642 Kč, ačkoli věděl, že mu ani otci tyto finanční prostředky nenáleží a že jsou získávány podvodným jednáním jeho manželky E. N., a způsobil tak Městu Prostějov škodu ve výši 497 953 Kč.
Proti citovanému rozsudku nalézacího soudu podali oba obvinění, státní zástupce a další spoluobvinění odvolání, na jejichž podkladě rozhodl Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 7 To 89/2009 tak, že z podnětu odvolání obviněné E. N., obviněného J. T., J. M. a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ohledně E. N. ve výroku o náhradě škody, ohledně J. T. ve výrocích o trestech a způsobu jejich výkonu a ohledně J. M. ve výroku o náhradě škody. Za splnění podmínek §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. u obviněného J. T. upustil od uložení souhrnného trestu k trestu uloženému mu v jiné věci. Obviněné E. N. bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. uloženo nahradit poškozenému Městu Prostějov škodu ve výši 2 086 326 Kč. Se zbytkem nároku na náhradu škody bylo Město Prostějov odkázáno na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání ostatních obviněných, včetně M. N., byla podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podali dovolání obviněná E. N. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Iva Pavlů a obviněný M. N. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Marcely Habdákové.
Obviněná E. N. napadla výroky o vině, trestu a náhradě škody v rozsudku odvolacího i nalézacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázala na
§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku.
Naplnění citovaného dovolacího důvodu odůvodnila obviněná tím, že se přiznala pouze k té části jednání, která se týkala způsobení škody ve výši 19 880 Kč (první část popisu skutku). Ve zbylé části nebyl skutek řádně objasněn a nemohl tedy být učiněn ani správný právní závěr. Ani revizní znalecký posudek znalkyně ad hoc Mgr. Hany Roztočilové neobjasnil všechny otázky vyplývající z předchozího zrušovacího usnesení odvolacího soudu. Podle obviněné nebyla přesvědčivě objasněna otázka, zda ostatní spoluobvinění v rozhodné době měli či neměli na vyplacení dávek sociální péče nárok. Dále pak obviněná vznesla námitku vůči kvalifikaci jejího jednání jako zneužití pravomoci veřejného činitele s tím, že rozhodovací pravomoc neměla, o přiznání dávky rozhodovali její nadřízení. Pokud by obviněná byla uznána vinou pouze trestným činem podvodu (s tím, že opětovně namítá, že pokud by byl skutek řádně objasněn, nemohla by výše škody činit přes dva milióny korun), jeví se trest, který jí byl uložen, jako nepřiměřeně přísný.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil oba napadené rozsudky podle §265k tr. ř. a aby věc vrátil Okresnímu soudu v Prostějově k novému projednání (zejména s doplněním dokazování novým znaleckým posudkem) a rozhodnutí.
Obviněný M. N. napadl v plném rozsahu rozsudek odvolacího soudu. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
To spatřuje obviněný v tom, že na základě důkazů, které byly ve věci provedeny, nelze učinit závěr, že došlo k žalovanému skutku tak, jak je ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsán. Odvolací soud nevzal v potaz důkazy, které mohly svědčit v jeho prospěch. Znaleckým dokazováním nebylo objasněno, zda v rozhodné době měl na sociální dávky nárok.
Obviněný také namítl nesprávné určení výše trestu odnětí svobody. Soud při jeho stanovení rozhodoval podle hlediska, že u něj přetrvávají sklony k páchání trestné činnosti. Výše trestu, kterou obviněnému uložil soud prvního stupně, je podle jeho názoru nepřiměřeně vysoká vzhledem k tomu, že znalecké dokazování nebylo dostatečné. Soud při jeho stanovení rovněž opomněl přihlédnout k jeho současným osobním a rodinným poměrům. Obviněný srovnal postup soudu při ukládání trestů spoluobviněným E. N. a J. T. a vyjádřil názor, že v jeho případě bylo postupováno mnohem razantněji. Dále pak také napadl výpočet výše škody provedený soudem prvního stupně s tím, že na náhradu škody zaplatil mnohem více.
Závěrem svého dovolání pak obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k dovolání obviněné E. N. uvedl, že obviněná v části svého dovolání brojí proti nalézacím soudem zjištěnému skutkovému stavu, polemizuje se skutkovými závěry a hodnocením provedených důkazů, přičemž se domáhá realizace důkazů dalších. Za právně relevantní z hlediska uplatněného dovolacího důvodu označil státní zástupce námitku, kterou obviněná napadá kvalifikaci svého jednání jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zák. V této souvislosti státní zástupce poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (č. 11/1988 Sb. rozh. tr.) s tím, že za výkon pravomoci veřejného činitele se považuje nejen vlastní rozhodovací činnost, ale také přípravná fáze takového rozhodnutí, anebo která takové rozhodnutí vykonává, tedy zabezpečuje výkon rozhodnutí. Dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR pod č. 49 sv. 17. Označil za nadbytečné vyjadřovat se k námitkám vůči výši trestu uplatněným obviněnou v souvislosti s právní kvalifikací jejího jednání.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl obviněnou podané dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Pokud jde o dovolání obviněného M. N. státní zástupce nejprve citoval část jeho dovolání a shrnul, že zde uvedené námitky (napadající skutková zjištění) nelze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, jehož podstatu před tím vysvětlil. Stejný závěr pak platí i ohledně argumentace dovolatele, která se týkala pravomocného výroku o náhradě škody, neboť dovolatel vytýká soudu nesprávné hodnocení důkazů o částkách, které byly zaplaceny na náhradě škody do 25. 2. 2008, kdy byl vydán rozsudek nalézacího soudu. Pod uplatněný dovolací důvod pak podle státního zástupce nelze podřadit ani námitky týkající se druhu trestu a jeho výměry. Pokud zákon ve vztahu k výroku o trestu stanoví dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (resp. §256b odst. 1 písm. i) tr. ř.), pak „a contrario“ z jiných než těchto důvodů nelze výrok o trestu napadat. Jinak by totiž námitky proti výroku o trestu, které naplňují tyto dovolací důvody, byly již zcela pokryty dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., což by se ovšem vymykalo povaze dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Skutkovou okolností, zakládající ve vztahu k výroku o trestu jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak může být otázka, zda byly dva trestné činy spáchány ve vícečinném souběhu a zda přichází v úvahu uložení souhrnného trestu. Obdobně se jedná o jiné nesprávné hmotně právní posouzení v případě pochybení při ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu. Výrok o trestu lze napadnout podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který se ovšem vztahuje pouze na případy, kdy byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu.
Závěrem proto státní zástupce shrnul, že obviněný nevytkl napadenému rozhodnutí žádnou vadu, který by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání a navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky odmítl obviněným podané dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že byla podána v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
Oba obvinění označují jako dovolací důvod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle tohoto ustanovení lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 trestní řád nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Co se týká dovolání obviněné E. N. , ve světle tohoto výkladu je zřejmé, že uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu neodpovídají její námitky, že skutek nebyl řádně objasněn a to ani znaleckým posudkem Mgr. Roztočilové a že nebyla přesvědčivě objasněna otázka, zda ostatní spoluobvinění v rozhodné době měli či neměli na vyplacení dávek sociální péče nárok. Nad rámec dovolacího řízení však Nejvyšší soud podotýká, že v tomto směru nebudí napadená rozhodnutí žádné pochybnosti, neboť zejména odůvodnění rozsudku nalézacího soudu přesvědčivě a podrobně vysvětluje, na základě jakých zjištění a úvah dospěl soud k popsanému skutkovému stavu.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je za relevantní třeba považovat tvrzení obviněné, že nejednala v postavení veřejného činitele, neboť neměla rozhodovací pravomoc. Tato námitka je zároveň také důvodná.
Předně je třeba uvést k právnímu posouzení jednání obviněné, ke kterému dospěly oba soudy, že je nesprávné již z toho důvodu, že jednočinný souběh trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. a trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. není možný, neboť skutková podstata prvně citovaného trestného činu je vůči skutkové podstatě druhého ve vztahu speciality. Podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. se dopustí trestného činu veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu a opatří tímto činem sobě nebo jinému značný prospěch a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se dopustí trestného činu, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Ustanovení §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zák. obecně pokrývá všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., ale má oproti němu zúžený rozsah, neboť dopadá pouze na jednání veřejných činitelů při výkonu jim svěřené pravomoci. Pokud tedy soudy dospěly k závěru, že byly stejným jednáním obviněné naplněny skutkové podstaty obou uvedených trestných činů, mohly je posoudit vzhledem k jejich vzájemnému poměru jen jako trestný čin podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu však jednání obviněné uvedené ve skutkové větě výroku nalézacího soudu nenaplňuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zák. I když za výkon pravomoci nelze považovat jen rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, je v pojmu pravomoci vždy obsažen prvek moci a prvek rozhodování. Osoba, která nemá rozhodovací pravomoc, není veřejným činitelem s výjimkou, kdy zabezpečuje výkon rozhodnutí státního orgánu (srov. č. 48/1972, 17/1967, 50/1974 a 11/1988 Sb. rozh. tr.). Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom obviněná „neoprávněně vystavila poukazy na výplatu sociálních dávek“, eventuelně dopsala údaje pro výplatu dávek do seznamů na disketách pro ekonomický odbor Městského úřadu v Prostějově. Nejednalo se tedy o rozhodnutí o přiznání sociálních dávek a tato rozhodnutí, jak je patrno z odůvodnění rozsudku podle dosavadních skutkových ani vydána nebyla. K tomu je ještě možno uvést, že z uvedených důvodů ani nelze dospět k závěru, že by obviněná v označených případech připravovala podklady pro rozhodnutí, a nelze proto ani na danou situaci aplikovat právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS pod č. 49, sv. 17, na který odkázal nalézací soud. Jednání obviněné také nespočívalo ve výkonu rozhodnutí, neboť rozhodnutí zde chybělo.
Co se týká poznámky obviněné o tom, že trest se jeví jako nepřiměřeně přísný, nelze ji považovat za samostatnou námitku, neboť tím navazovala právě na chybu v právní kvalifikaci a rovněž v této souvislosti zpochybnila zjištěnou výši škody. Odvolací soud přitom bude muset po změně v právní kvalifikaci skutku přehodnotit také trest obviněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání obviněné E. N. je opodstatněné, zrušil ohledně této obviněné podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil rovněž další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud v Brně opětovně projedná tuto trestní věc. Vezme přitom v úvahu, že od 1. 1. 2010 vstoupil v účinnost zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a zhodnotí, zda pozdější právní úprava není pro obviněnou příznivější. V dalším řízení je povinen postupovat podle §265s odst. 1 tr. ř. a je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Obviněný M. N. pak ve svém dovolání neuvedl žádnou námitku, kterou by bylo možno citovanému (nebo jinému) dovolacímu důvodu podřadit. Zde se lze ztotožnit s vyjádřením státního zástupce, který správně zhodnotil, že část námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění a to včetně námitky ohledně údajně nesprávně zjištěné výše škody, neboť obviněný kromě citace části odůvodnění rozsudku nalézacího soudu říká pouze tolik, že na náhradu škody zaplatil mnohem více, což lze zjistit z podkladů založených ve spise a z řádně provedeného znaleckého posudku, tedy se nekonkrétním odkazem domáhá změny skutkových zjištění.
K námitce obviněného ohledně výše trestu je možno v obecné rovině uvést, že k nápravě vad výroku o trestu je určen primárně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je však dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, a to byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení, spočívající zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak nepřiměřeně mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Jiné vady výroku o trestu, spočívající v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest, je možno považovat za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rovněž č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Je zřejmé, že obviněný se touto námitkou domáhá právě přehodnocení výměry trestu ovšem nad rámec toho, co v dovolacím řízení umožňuje trestní řád.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. N. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a jeho dovolání odmítl, aniž se dále zabýval jím napadeným rozhodnutím a řízením jemu předcházejícím podle §265i odst. 3 až 5 tr. ř.
Protože vady zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněné E. N. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání v souladu s §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. dubna 2010
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch