ECLI:CZ:NS:2004:11.TDO.245.2004.1
sp. zn. 11 Tdo 245/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 9. března 2004 o dovolání obviněného P. M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn. 4 To 610/2002, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 1 T 37/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 1 T 37/2001, byl obviněný P. M. uznán vinným jednak trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., a to ve spolupachatelství se spoluobviněnými M. Z. a A. Z. (bod 1 rozsudku), jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (bod 2 rozsudku). Byl za to odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří a půl roku.
K odvolání obviněného P. M. (jakož i k odvolání výše označených spoluobviněných) Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 21. listopadu 2002, sp. zn. 4 To 610/2002, napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině obviněných P. M., M. Z. a A. Z. trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (tj. v bodě 1 rozsudku ) a ve výroku o trestu. V rozsahu zrušení pak věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně odvolací soud podle §259 odst. 3 tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněnému P. M. za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (bod 2 rozsudku), ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině nedotčen, uložil trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž mu povolil podmíněný odklad jeho výkonu na zkušební dobou osmnácti měsíců. Rozsudek byl obviněnému P. M. doručen dne 31. 3. 2003, jeho obhájci dne 21. 1. 2003 a státnímu zástupci dne 21. 1. 2003.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný P. M. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě (dne 10. 3. 2003) dovolání, jež opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z obsahu dovolání vyplývá, že odvolatel především namítá, že se trestné činnosti, kterou byl uznán vinným vůbec nedopustil. Závěr soudu o jeho vině, který je opřen o výpověď poškozeného J. T., pokládá za nesprávný. Svědeckou výpověď poškozeného považuje za nevěrohodnou, jeho svědectví není ničím podepřeno. Poukazuje na tendence poškozeného zveličovat jednání obviněného za účelem ospravedlnění vlastní trestné činnosti. Opakuje, že jeho jednání s poškozeným navazovala a souvisela s předcházejícím trestním jednáním poškozeného, které také bylo následně Okresním soudem v Prachaticích posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Ve světle těchto skutečností pak uzavírá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť nevykazuje znaky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Ve vztahu k výroku o trestu pak konstatuje, že uložený trest je nepřiměřený ve srovnání s původním úhrnným trestem s tím, že tato argumentace ovšem není pokryta žádným dovolacím důvodem vymezeným ustanovením §265b tr. ř. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Českých Budějovicích k novému projednání.
Z vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství vyplývá, že dovolatelova argumentace zpochybňující stěžejní důkaz, tj. výpověď poškozeného, napadá na tomto podkladě přijaté skutkové závěry soudů obou stupňů, avšak takové námitky nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Použitý dovolací důvod nebyl zákonu odpovídajícím způsobem obsahově odůvodněn, ale pouze formálně tvrzen a dovoláním se tak nelze věcně zabývat. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné. Shledal přitom, že dovolání přípustné je, neboť směřuje proti rozsudku soudu druhého stupně, jímž byl obviněný P. M. uznán vinným a uložen mu trest. Ve vztahu k obviněnému P. M. se nepochybně jedná o pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, jež má na mysli ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. V tomto směru je irelevantní, že napadeným rozsudkem byl částečně zrušen výrok o vině trestnou činností uvedenou v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně a že v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu první instance k novému projednání a rozhodnutí. Z hlediska přípustnosti dovolání je podstatné, že ohledně jednoho ze žalovaných skutků (tj. ohledně trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. - bod 2 rozsudku soudu prvního stupně) bylo trestní stíhání pravomocně skončeno rozhodnutím odvolacího soudu, kterým byla vyslovena vina obviněného M. a byl mu uložen trest.
Dovolání obviněného P. M. podané dne 10. 3. 2003 (tj. v zákonné dvouměsíční lhůtě vyplývající z ustanovení §265e tr. ř.) je přípustné i za situace, kdy výrok o trestu napadeného rozhodnutí byl později pravomocně zrušen. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 9. 9. 2003, sp. zn. 1T 37/2001, byl totiž obviněný P. M. (společně s obviněnými A. Z. a M. Z.) uznán vinným trestnými činy vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (tj. skutkem původně uvedeným v bodě 1 výroku o vině rozsudku téhož soudu ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 1 T 37/2001) a za tyto trestné činy a za trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 26. 3. 2002, sp. zn. 1 T 37/2001, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 4 To 610/2002, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou roků.
Současně byl u něj zrušen výrok o trestu uložený dovoláním napadeným rozhodnutím, jakož i všechna další na tento výrok obsahově navazující rozhodnutí, která v důsledku zrušení pozbyla podkladu. Tento rozsudek nabyl ve vztahu k obviněnému P. M. právní moci dne 9. 12. 2003, kdy usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 4 To 941/2003, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného.
V posuzované věci je zřejmé, že i v době rozhodování dovolacího soudu v napadeném rozhodnutí nadále existuje výrok o vině, neboť ten nebyl v souvislosti s ukládáním souhrnného trestu nijak dotčen. Právě proti tomuto výroku především směřuje podané dovolání obviněného M. Za této situace pak není překážkou přípustnosti dovolání skutečnost, že v době rozhodování dovolacího soudu napadené pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, oproti stavu v době podání dovolání, již neobsahuje výrok o trestu. Dovolací soud přezkoumává napadené pravomocné rozhodnutí (tj. zákonnost a odůvodněnost dovoláním napadených výroků) v rozsahu a z důvodů v dovolání uvedených, jakož i správnost předcházejícího řízení (srov. §265i odst. 3, 4 tr. ř.), na podkladě skutkového a právního stavu, který existoval v době jeho vydání (tj. ex tunc). K provedení přezkumné činnosti dovolacího soudu je ovšem nezbytné, aby v době rozhodování dovolacího soudu dovoláním napadené rozhodnutí (popř. dovoláním napadený výrok rozhodnutí) vůbec existovalo. Jestliže po podání dovolání proti pravomocnému rozhodnutí došlo k jeho zrušení, popřípadě ke zrušení dovoláním napadeného výroku (např. v souvislosti s uložením souhrnného trestu, či trestu společného), pak dovolací soud nemůže přezkoumávat již neexistující rozhodnutí. V takovém případě by dovolání proti neexistujícímu rozhodnutí či výroku bylo nepřípustné a bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a ) tr. ř. Pro úplnost se připomíná, že naproti tomu okolnost, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (např. §24 odst. 2 tr. zák., §60 odst. 3 tr. zák.), není na překážku přípustnosti dovolání, neboť rozhodnutí, jež se stalo podkladem odsouzení i nadále právně existuje.
Dále dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř./.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem /§265i odst. 3 tr. ř./ a posoudit opodstatněnost dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že dovoláním je možné vytýkat výlučně vady právní; nelze namítat vady skutkové, tj. vadné hodnocení důkazů či nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, apod. Skutkové vady totiž nejsou důsledkem nesprávného hmotně právního názoru a dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž je opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V posuzované věci je zřejmé, že obviněný v podaném dovolání uplatnil pouze námitky směřující proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy. Jeho výhrady se soustředily jen proti správnosti zjištění, že se dopustil skutku, jímž byl uznán vinným. Konkrétně napadá postup soudů v tom, že své závěry o vině nesprávně opřely o výpověď poškozeného T., tuto výpověď hodnotí jako nevěrohodnou a ve svých námitkách rozvádí důvody nevěrohodnosti této výpovědi a podává svoji verzi průběhu skutkového děje. Obviněný ve skutečnosti v dovolání neuplatnil jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkovému stavu zjištěného oběma soudy a z charakteru námitek dovolatele je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku.
Pod uplatněný dovolací důvod by nebylo možno podřadit ani dovolatelovu námitku ve vztahu k výroku o trestu (mezitím zrušeného výše již citovanými rozhodnutími), pokud dovolatel argumentoval nepřiměřeností trestu. Ostatně i sám dovolatel uvádí, že taková námitka pod jím uplatněný dovolací důvod je nepodřaditelná.
Obviněný se svým pojetím dovolání tak ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, neboť námitky uplatněné proti napadenému rozhodnutí tento, ale ani jiný dovolací důvod obsahově nenaplňují.
Obviněný tak v dovolání formálně uplatnil dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem ve skutečnosti svůj mimořádný opravný prostředek založil na námitkách, které nejsou způsobilé nejen tento dovolací důvod, ale ani žádný jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř. obsahově naplnit (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 a III. ÚS 732/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 282/03).
S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. M. podal dovolání z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř., a proto postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. března 2004
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík