ECLI:CZ:NS:2022:11.TDO.333.2022.1
sp. zn. 11 Tdo 333/2022-2858
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 8. 2022 o dovoláních obviněných 1. J. D. , rozené P., narozené XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, 2. T. H. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, a 3. B. H. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 5 To 47/2021-2671, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 9/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných J. D., rozené P., T. H. a B. H. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2021, č. j. 2 T 9/2018-2476, pod body I. 1.-14. uznal obviněnou J. D., rozenou P. (dříve R., H.), vinnou ze spáchání pokračujícího zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, pod body II. 15.-18. uznal obviněného T. H. vinným ze spáchání pokračujícího zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku a pod body III. 19.-23. uznal obviněného B. H. vinným ze spáchání pokračujícího zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedených trestných činů se přitom obvinění podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustili ve stručnosti tím, že:
I. 1.-14. obviněná J. D. (dříve R., H., rozená P.) [dále jen „obviněná J. D.“, případně „obviněná“ nebo „dovolatelka“]
jako statutární zástupce společnosti T. I., nyní T., IČ: XY, se sídlem XY, od 12. 10. 2012 XY, od 24. 2. 2015 XY, nyní XY;
částečně (v případě jednání pod body 1.-10. rozsudku) ještě pod jménem R. a částečně (v případě jednání pod body 11.-14. rozsudku) již pod jménem H.,
s cílem vylákat neoprávněný finanční prospěch vyhotovila a následně podala sama, případně (v případě jednání pod bodem 1. rozsudku) prostřednictvím L. J., nar. XY, které k tomuto účelu udělila plnou moc, či (v případě jednání pod bodem 7. rozsudku) prostřednictvím D. V., nar. XY, které k tomuto účelu udělila plnou moc, ve dnech uvedených pod body 1.-14. rozsudku v souladu s §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 3, Domažlická 11, žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za rozhodná období 2. čtvrtletí roku 2011, 3. čtvrtletí roku 2011, 4. čtvrtletí roku 2011, 1. čtvrtletí roku 2012, 2. čtvrtletí roku 2012, 3. čtvrtletí roku 2012, 4. čtvrtletí roku 2012, 1. čtvrtletí roku 2013, 2. čtvrtletí roku 2013, 3. čtvrtletí roku 2013, 4. čtvrtletí roku 2013, 1. čtvrtletí roku 2014, 2. čtvrtletí roku 2014 a 3. čtvrtletí roku 2014, kde společnost T. uplatňovala nárok na příspěvek v celkové výši konkretizované pod body 1.-14. rozsudku a v příloze žádostí deklarovala vynaložené mzdové náklady v celkové výši specifikované pod body 1.-14. rozsudku na zdravotně postižené zaměstnance, přičemž výši uplatňovaných příspěvků v žádostech doložila vždy příslušným jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož plyne, že v tom kterém rozhodném období společnost zaměstnávala zdravotně postižené osoby v celkovém počtu uvedeném pod body 1.-14. rozsudku a měsíční mzdové náklady společnosti včetně odvodů na jednoho takového zaměstnance činily částku specifikovanou v bodech 1.-14. rozsudku, kdy obviněná prohlásila, že všechny údaje uvedené v žádostech jsou pravdivé, a že hrubé mzdy za jednotlivé měsíce příslušného čtvrtletí, uvedené vždy v příslušném jmenném seznamu zaměstnanců, byly zaměstnancům zúčtovány k výplatě a po zákonných srážkách vyplaceny, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, ačkoliv si byla plně vědoma skutečnosti, že mzdové náklady deklarované v žádostech o příspěvek neodpovídají skutečnosti, neboť uvedeným zaměstnancům byla ve skutečnosti vyplácena měsíční čistá mzda v částce nejvýše 2 000 Kč, když bylo navíc zjištěno, že některé osoby pracovní smlouvu sice podepsaly a mzdu v částce cca 2 000 Kč pobíraly, avšak nikdy jim žádná práce zadána nebyla a ostatním jmenovaným zaměstnancům, kteří ve společnosti pracovali na základě podepsané pracovní smlouvy, byly v rozhodných obdobích ve skutečnosti vypláceny mzdy v podstatně nižších částkách, než měli uvedeno ve výplatních páskách, a to v částkách neodpovídajících nárokovaným příspěvkům, a v důsledku tohoto jednání obviněné na základě žádostí podaných za společnost T. Úřad práce České republiky – krajská pobočka pro hlavní město Prahu poskytl společnosti T. na základě rozhodnutí uvedených pod body 1.-14. rozsudku na tam rovněž specifikované účty společnosti, k nimž měla obviněná buď jako jediná (v případě jednání pod body 1.-10. rozsudku), nebo spolu s obviněným T. H. (v případě jednání pod body 11.-14. rozsudku) dispoziční právo, částky ve výši konkretizované pod body 1. - 14. rozsudku, kdy obviněná s takto poskytnutými finančními prostředky dále disponovala v rozporu s účelem, pro který byly poskytnuty, čímž způsobila České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky – krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu škodu ve výši, jak je specifikována v bodech 1.-14. rozsudku;
jednáním pod body I. 1.-14. získala pro společnost T. od Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu neoprávněně dotaci v celkové výši 21 052 296 Kč , a způsobila tak České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky – krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu škodu v této výši,
II. 15.-18. obviněný T. H. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“)
jako statutární zástupce společnosti T., IČ: XY, se sídlem XY, nyní XY;
s cílem vylákat neoprávněný finanční prospěch vyhotovil a následně podal ve dnech uvedených pod body 15.-18. rozsudku v souladu s §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 3, Domažlická 11, žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za rozhodná období 4. čtvrtletí roku 2014, 1. čtvrtletí roku 2015, 2. čtvrtletí roku 2015 a 3. čtvrtletí roku 2015, kde společnost T. uplatňovala nárok na příspěvek v celkové výši konkretizované pod body 15.-18. rozsudku a v příloze žádostí deklarovala vynaložené mzdové náklady v celkové výši specifikované pod body 15.-18. rozsudku na zdravotně postižené zaměstnance, přičemž výši uplatňovaných příspěvků v žádostech doložila vždy příslušným jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož plyne, že v tom kterém rozhodném období společnost zaměstnávala zdravotně postižené osoby v celkovém počtu uvedeném pod body 15.-18. rozsudku a měsíční mzdové náklady společnosti včetně odvodů na jednoho takového zaměstnance činily částku specifikovanou v bodech 15.-18. rozsudku, kdy obviněný prohlásil, že všechny údaje uvedené v žádostech jsou pravdivé, a že hrubé mzdy za jednotlivé měsíce příslušného čtvrtletí, uvedené vždy v příslušném jmenném seznamu zaměstnanců, byly zaměstnancům zúčtovány k výplatě a po zákonných srážkách vyplaceny, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, ačkoliv si byl plně vědom skutečnosti, že mzdové náklady deklarované v žádostech o příspěvek neodpovídají skutečnosti, neboť uvedeným zaměstnancům byla ve skutečnosti vyplácena měsíční čistá mzda v částce nejvýše 2 000 Kč, když bylo navíc zjištěno, že některé osoby pracovní smlouvu sice podepsaly a mzdu v částce cca 2 000 Kč pobíraly, avšak nikdy jim žádná práce zadána nebyla a ostatním jmenovaným zaměstnancům, kteří ve společnosti pracovali na základě podepsané pracovní smlouvy, byly v rozhodných obdobích ve skutečnosti vypláceny mzdy v podstatně nižších částkách, než měli uvedeno ve výplatních páskách, a to v částkách neodpovídajících nárokovaným příspěvkům, a v důsledku tohoto jednání obviněného na základě žádostí podaných za společnost T. Úřad práce České republiky – krajská pobočka pro hlavní město Prahu poskytl společnosti T., na základě rozhodnutí uvedených pod body 15.-18. rozsudku na tam rovněž specifikované účty společnosti, k nimž měl obviněný (částečně i jako jediný – v případě jednání pod bodem 17. rozsudku) dispoziční právo, částky ve výši konkretizované pod body 15.-18. rozsudku, kdy obviněný s takto poskytnutými finančními prostředky dále disponoval v rozporu s účelem, pro který byly poskytnuty, čímž způsobil České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky – krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu škodu ve výši, jak je specifikována v bodech 15.-18. rozsudku;
jednáním pod body II. 15.-18. získal pro společnost T. od Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu neoprávněně dotaci v celkové výši 8 649 988 Kč , a způsobil tak České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky – krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu škodu v této výši,
III. 19.-23. obviněný B. H. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“)
jako statutární zástupce společnosti T., IČ: XY, se sídlem XY;
s cílem vylákat neoprávněný finanční prospěch vyhotovil a následně podal sám, případně (v případě jednání pod bodem 19. rozsudku) prostřednictvím T. H., nar. XY, kterému k tomuto účelu udělil plnou moc, ve dnech uvedených pod body 19.-23. rozsudku v souladu s §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti u Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu, se sídlem Praha 3, Domažlická 11, žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením za rozhodná období 4. čtvrtletí roku 2015, 1. čtvrtletí roku 2016, 2. čtvrtletí roku 2016, 3. čtvrtletí roku 2016 a 4. čtvrtletí roku 2016, kde společnost T. uplatňovala nárok na příspěvek v celkové výši konkretizované pod body 19.-23. rozsudku a v příloze žádostí deklarovala vynaložené mzdové náklady v celkové výši specifikované pod body 19.-23. rozsudku na zdravotně postižené zaměstnance, přičemž výši uplatňovaných příspěvků v žádostech doložila vždy příslušným jmenným seznamem zaměstnanců, z něhož plyne, že v tom kterém rozhodném období společnost zaměstnávala zdravotně postižené osoby v celkovém počtu uvedeném pod body 19.-23. rozsudku a měsíční mzdové náklady společnosti včetně odvodů na jednoho takového zaměstnance činily částku specifikovanou v bodech 19.-23. rozsudku, kdy obviněný prohlásil, že všechny údaje uvedené v žádostech jsou pravdivé, a že hrubé mzdy za jednotlivé měsíce příslušného čtvrtletí, uvedené vždy v příslušném jmenném seznamu zaměstnanců, byly zaměstnancům zúčtovány k výplatě a po zákonných srážkách vyplaceny, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, ačkoliv si byl plně vědom skutečnosti, že mzdové náklady deklarované v žádostech o příspěvek neodpovídají skutečnosti, neboť uvedeným zaměstnancům byla ve skutečnosti vyplácena měsíční čistá mzda v částce nejvýše 2 000 Kč, když bylo navíc zjištěno, že některé osoby pracovní smlouvu sice podepsaly a mzdu v částce cca 2 000 Kč pobíraly, avšak nikdy jim žádná práce zadána nebyla a ostatním jmenovaným zaměstnancům, kteří ve společnosti pracovali na základě podepsané pracovní smlouvy, byly v rozhodných obdobích ve skutečnosti vypláceny mzdy v podstatně nižších částkách, než měli uvedeno ve výplatních páskách, a to v částkách neodpovídajících nárokovaným příspěvkům, a v důsledku tohoto jednání obviněného na základě žádosti podané za společnost T. Úřad práce České republiky – krajská pobočka pro hl. m. Prahu poskytl pouze v jednom případě (jednání pod bodem 19. rozsudku) společnosti T., na základě rozhodnutí uvedeného pod bodem 19. rozsudku na tam rovněž specifikovaný účet společnosti, k němuž měl obviněný dispoziční právo, částku ve výši konkretizované v uvedeném bodu rozsudku, kdy obviněný s takto poskytnutými finančními prostředky dále disponoval v rozporu s účelem, pro který byly poskytnuty, čímž způsobil České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky – krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu škodu ve výši, jak je specifikována v tomto bodu, přičemž v ostatních čtyřech případech (jednání pod body 20.- 23. rozsudku) Úřad práce České republiky – krajská pobočka pro hl. m. Prahu zamítl společnosti T., vyplacení požadovaného příspěvku (z důvodů v předmětných bodech uvedených), příspěvek vyplacen nebyl a k dokonání trestného činu tak nedošlo;
jednáním pod bodem III. 19. získal pro společnost T. od Úřadu práce České republiky – krajské pobočky pro hlavní město Prahu neoprávněně dotaci v celkové výši 2 041 937 Kč , a způsobil tak České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky – krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu škodu v této výši, a jednáním pod body III. 20.-23. se pro společnost T. snažil neoprávněně získat dotaci v celkové výši 5 827 517 Kč , k jejímu vyplacení nedošlo, pokud by dotace vyplacena byla, České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky – krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu by byla způsobena škoda v této výši.
2. Soud prvního stupně obviněné J. D. za shora uvedený trestný čin uložil podle §212 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, obviněnému T. H. za shora uvedený trestný čin uložil podle §212 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let a 6 (šesti) měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou a obviněnému B. H. za shora uvedený trestný čin uložil podle §212 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let. Dále soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil jmenovaným obviněným povinnost nahradit poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce České republiky – krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu, se sídlem Domažlická 1139/11, Praha 3 – Žižkov, 130 00, způsobenou škodu, a to obviněné J. D. společně a nerozdílně s obviněnou A. J. ve výši 21 052 296 Kč, obviněnému T. H. společně a nerozdílně s obviněnou A. J. ve výši 8 649 988 Kč a obviněnému B. H. společně a nerozdílně s obviněnou A. J. ve výši 2 041 937 Kč.
3. Citovaným rozsudkem soudu prvního stupně (pod jeho bodem IV.) byla uznána vinnou též spoluobviněná A. J. a byl jí uložen trest, jak je v tomto rozsudku blíže specifikováno, přičemž z uvedeného vyplývá i solidární povinnost této obviněné se spoluobviněnými k náhradě škody, jak bylo shora uvedeno.
4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění J. D., T. H. a B. H. odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl usnesením ze dne 10. 11. 2021, č. j. 5 To 47/2021-2671, tak, že podle §256 tr. řádu je všechna zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti usnesení odvolacího soudu podávají nyní obvinění J. D., T. H. a B. H. prostřednictvím svých obhájců dovolání, přičemž obviněná J. D. tak činí prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Zástěry, advokáta, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. řádu, obviněný T. H. prostřednictvím obhájce Mg. Ladislava Kudrny, advokáta, z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu a obviněný B. H. prostřednictvím obhájce Mgr. Štěpána Jakla, advokáta, z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu.
6. Obviněná J. D. v podrobnostech vytýká, že rozhodná skutková zjištění uvedená v rozhodnutích soudů obou stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, dále že obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a rovněž to, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání jako řádného opravného prostředku proti napadenému rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové zamítnutí odvolání. Ve vztahu k výroku o vině konkrétně namítá zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, nesprávné právní posouzení skutku, nesprávné hodnocení otázek zavinění a příčinné souvislosti, jiné nesprávné hmotněprávní posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi a rovněž porušení procesních pravidel, resp. práva na spravedlivý proces zakládající nezákonnost rozhodnutí. Dovolání podává též z důvodu porušení principu individualizace trestní odpovědnosti , když má za to, že oba soudy ve vztahu k ní zcela tendenčně, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy.
7. V dalším textu dovolatelka uvádí k jednotlivým výše vytknutým vadám podrobnou argumentaci. Z hlediska namítaného zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů si předně klade otázku, zda je možné, aby byla bez jakýchkoli usvědčujících důkazů odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a byla jí uložena povinnost k náhradě škody ve výši 21 052 296 Kč za úmyslnou hospodářskou trestnou činnost na vysoké úrovni sofistikovanosti, když je nemajetnou matkou tří dětí, jež má toliko základní, nikoli ekonomické, vzdělání, která se nikdy na dané trestné činnosti vědomě nepodílela, pouze pečovala o své malé děti a nemocné příbuzné a současně plně důvěřovala svému tehdejšímu manželovi – obviněnému T. H. a plnila na základě jeho zadání naivně veškeré jeho pokyny. S poukazem na předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla obžaloby zproštěna s ohledem na to, že tento soud dospěl k závěru, že z provedeného dokazování nebylo možné dovodit její úmysl podle §15 odst. 1 tr. zákoníku, zdůrazňuje, že nyní na základě totožného důkazního stavu jí byl uložen nejvyšší trest ze všech obviněných. Odmítá své úmyslné zapojení do dané trestné činnosti na základě domněnky o tom, že se měla účastnit prvotního jednání se svědkyní L. J., na němž jí (a obviněnému T. H.) měl být vysvětlen princip podnikání v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přičemž uvádí, že na tomto jednání byla přítomna jen jako doprovod jmenovaného obviněného a neúčastnila se jej, a rozporuje, že se měla s tímto obviněným domluvit na společném podnikání. Poukazuje přitom na to, že toliko (prostřednictvím půjčky od svého otce) zajistila vstupní kapitál pro zahájení výroby bižuterie a následně na žádost uvedeného spoluobviněného se stala formální jednatelkou společnosti, což je v souladu i s jeho výpovědí, v níž nepotvrdil jakoukoliv její aktivní roli na chodu společnosti. Připouští, že v některých případech podepisovala žádosti o přiznání příspěvku, v počátcích podnikání prováděla výběry finanční hotovosti z účtů společnosti (ovšem tyto vždy obratem a v plné výši předávala k rukám svého tehdejšího manžela) a podílela se na zadávání plateb na účty podle předávaných podkladů, což však podle jejího názoru v žádném případě neprokazuje její vědomé zapojení do jí přičítané úmyslné trestné činnosti. Z hlediska stěžejní otázky v dané věci, tj. zda každý z obviněných věděl o tom, že zaměstnancům jsou vypláceny odměny pouze ve výši 2 000 Kč a nikoli v plné výši uvedené v žádostech o příspěvek, opakuje (když současně opětovně odkazuje na závěry původního zprošťujícího rozsudku soudu prvního stupně), že byla-li jí předložena jakákoliv listina k podpisu, tuto s plnou („slepou“) důvěrou v úsudek svého tehdejšího manžela opatřila na jeho žádost podpisem, aniž by její obsah jakkoli kriticky hodnotila. Má za to, že ve věci nebyl proveden jediný důkaz, který by prokazoval, že by měla jakékoliv povědomí o tom, jaké částky jsou obviněnou A. J. ve skutečnosti vypláceny zaměstnancům společnosti. Je proto přesvědčena, že soudy obou stupňů se ve vztahu k ní dopustily tzv. justičního omylu.
8. Pokud jde o namítané nesprávné právní posouzení skutku, obviněná vyslovuje názor, že nebyly naplněny pojmové znaky předmětného trestného činu. Je přesvědčena, že pouze formální figurování její osoby jako jednatelky a jen podepisování žádostí o příspěvky, na jejichž vypracování se nijak nepodílela, nepředstavuje uvedení nepravdivého nebo hrubě zkresleného údaje, a že pachatelem není nutně jednatel dané korporace, který opatřuje žádosti svým podpisem, ale osoba skutečně ovládající společnost. Tou byl (i podle závěru obou soudů) v postavení ředitele společnosti obviněný T. H., a to nejen v období, kdy byl sám jednatelem společnosti, nýbrž i v období, kdy byla jednatelkou ona; označuje se tudíž nanejvýš za „bílého koně“ s tím, že jednala na žádost a podle instrukcí svého tehdejšího manžela. Dále namítá, že v důsledku vyvozování závěrů z nepřímých skutečností a hodnocení důkazů v rozporu s pravidly logického myšlení došlo i k nesprávnému právnímu posouzení jejího úmyslného zavinění; má za to, že toto nelze dovozovat ze skutečností, že byla formální jednatelkou společnosti, podepisovala příslušné dokumenty, byla přítomna jednání se svědkyní L. J. či byla formální majitelkou účtu společnosti. Domnívá se též, že s ohledem na výše uvedené okolnosti, když navíc vyplácení mezd a předávání výplatních pásek probíhalo na základě jednání obviněné A. J., nelze najít příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a vzniklou škodou. Rovněž s její výší přitom nesouhlasí, když označuje za nesprávný závěr soudů, že tato je rovna součtu celkové poskytnuté dotace; s poukazem na to, že část dotace byla použita na vyplacení zaměstnancům a na zaplacení sociálních a zdravotních odvodů za zaměstnance, vyslovuje názor, že výše škody odpovídá pouze části poskytnuté dotace, která nebyla použita vzhledem k účelu podle zákona o zaměstnanosti, tedy k zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přičemž je třeba zohlednit částky vyplacené zaměstnancům, odvody na sociální a zdravotní pojištění i částky požadované v jednotlivých žádostech. Považuje nadto za nezbytné zkoumat u každého jednotlivého zaměstnance, jak vysoká mzda mu byla v konkrétním měsíci vyplacena, neboť každý zaměstnanec a dotace na jeho odměnu představuje samostatnou neúčelovou dotaci. Ve vztahu k výroku o náhradě škody zdůrazňuje i to, že zaměstnanci společnosti T. práci skutečně vykonávali, čímž se daná věc podstatně liší od skutkové situace popsané v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 41 T 8/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 414/2017. Dodává též, že nárok na náhradu škody, a to i v trestním řízení, je přitom soukromoprávním nárokem, nikoliv nárokem veřejnoprávním, a v návaznosti na to vytýká soudům, že se soukromoprávními aspekty práva na náhradu škody nezabývaly, natož aby zkoumaly naplnění hypotézy v §2910 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
9. Co se týče tvrzeného extrémního nesouladu mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi, dovolatelka namítá, že z popisu skutkového děje ve výroku o vině není patrné, zda měla jednat v úmyslu přímém nebo nepřímém, a z čeho tak soud usuzoval. Poukazuje na to, že jedinou zdánlivě relevantní údajně zjištěnou skutečností je ona schůzka se svědkyní L. J.; žádný ze zaměstnanců totiž nevypověděl, že by ji pravidelně vídal v prostorách dílny, že by udělovala pokyny k práci či se jakkoli jinak aktivně podílela na činnosti společnosti. Vytýká, že soudy své závěry, že prováděla výběry finanční hotovosti z účtu společnosti, že musela vědět, jaký byl faktický tok peněžních prostředků, a musela být při převodech mezd přítomna, neboť autorizovala svým mobilem platby, dovozují pouze z toho, že byla disponentem účtu společnosti v době svého jednatelství, tj. toliko ze smyšlenky plynoucí z formální dispozice s účty. V rámci své námitky o porušení zásady individualizace trestní odpovědnosti obviněná vytýká soudům rovněž to, že prakticky nerozlišují mezi jejím jednáním a jednáním spoluobviněného T. H., když tato ve vnímání soudů v mnoha případech nepochopitelně splývají v jedno, a to společně s jednáním dalšího obviněného B. H., obdobně jako nerozlišují mezi tím, co bylo motivací každého z nich, a nezaobírají se ani tím, co konkrétně bylo tomu kterému z obviněných v daném okamžiku či období známo; tímto vadným postupem na straně obou soudů pak došlo ve vztahu k ní k paušalizující aplikaci principu kolektivní viny a porušení principu objektivní pravdy. V této souvislosti zdůrazňuje, že soud prvního stupně se žádným způsobem nevypořádal s otázkou, kdo konkrétně měl rozhodnout o tom, kolik mělo být zaměstnancům fakticky uhrazeno, kdo za tímto účelem předával finanční prostředky obviněné A. J. a který z obviněných mohl skutečně vědět o tom, že zaměstnancům je fakticky vyplácena pouze část deklarované mzdy. Dále brojí proti popisu skutkového děje na principu „buď se to stalo takto, nebo se to možná stalo takto“, a uvádí, že na podkladě provedeného dokazování je nutno dospět k závěru, kdo konkrétně si měl finanční prostředky předávat či ponechávat. Uzavírá, že z žádného z provedených důkazů nevyplynulo, že by byla osobou reálně činící ekonomická rozhodnutí za společnost či osobou, která rozhodovala o výši skutečně vyplácené mzdy anebo že by obviněné A. J. předávala jakékoli finanční prostředky za účelem výplaty mezd zaměstnancům.
10. Konečně dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v důsledku porušení procesních pravidel, porušení práva na spravedlivý proces, a to zejména právní zásady in dubio pro reo . Má za to, že byť je možné její chování označit za velmi nezodpovědné, naivní i lehkomyslné, nelze z něj jednoznačně dovodit vědomost o páchání trestné činnosti, a tedy úmysl spáchat předmětný trestný čin. Je přesvědčena, že soud prvního stupně nesplnil svou povinnost vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit důkazní postup. Tvrdí, že provedené důkazy naopak zavdávají důvodné pochybnosti o její vině, resp. nebyl proveden jediný důkaz, který by měl za následek prokázání její viny, a odůvodnění rozhodnutí, že je vinna, tak stojí pouze na předpokladech, domněnkách a smyšlenkách bez pevného základu v provedených důkazech.
11. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. řádu zrušil obě napadená rozhodnutí a podle §265 l tr. řádu přikázal věc Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, popřípadě aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle §265m odst. 1 tr. řádu tak, že ji ve smyslu §226 písm. c) tr. řádu zprostí obžaloby.
12. Obviněný T. H. v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu namítá, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že spáchal tvrzený skutek, resp. se dopustil jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu. Vytýká soudům obou stupňů, že vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu a dostatečným způsobem se nevypořádaly s provedenými důkazy z hlediska jejich skutečné vypovídací hodnoty, pročež provedené hodnocení zcela odporuje zásadám formální logiky. Nedostatky napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje zejména v tom, že jeho odůvodnění je absolutně nedostačující, mezerovité, strohé, vnitřně rozporné a v podstatě zcela absentují úvahy jmenovaného soudu, z nichž by bylo patrné, z jakých důvodů tento soud shledává správným a úplným rozhodnutí soudu prvního stupně, když se jednoznačně nepodařilo rozptýlit pochybnosti ohledně shody zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním. Má za to, že odvolací soud v podstatě pouze ledabyle odkázal na (podle jeho názoru) velmi pečlivé a podrobné úvahy soudu prvního stupně a naprosto rezignoval na to, aby se zabýval jeho podrobnými námitkami uplatněnými v odvolání či se k nim vyjádřil. Uvádí, že s ohledem na to, že naprostá absence zdůvodnění je až „do očí bijící“ i pro právního laika, nezbývá mu, než aby zásadní námitky směřoval proti rozhodnutí soudu prvního stupně, když ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu není mnoho co namítat.
13. V podrobnostech tento dovolatel uvádí, že oba soudy opřely výrok o vině o skutková zjištění, která byla v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, resp. soud prvního stupně hodnotil důkazy jednostranně a jednotlivě, nikoli ve vzájemných souvislostech, a část z nich v podstatě pominul, resp. z nich vyvodil nelogické závěry, přičemž soud druhého stupně tyto nedostatky nikterak nenapravil. V této souvislosti připomíná, že soud prvního stupně původně rozhodl zprošťujícím rozsudkem, načež nyní na základě shodně zjištěného stavu dospěl k diametrálně odlišným závěrům s tím, že všechny obviněné uznal vinnými. Jako zcela principiální hodnotí obviněný skutečnost, že škoda, jež měla vzniknout v důsledku jeho jednání, nebyla z části vůbec prokazována, a odvolací soud tuto vadu nezhojil. Následně argumentuje tím, že v jednotlivých obdobích, ve vztahu k nimž byl uznán vinným, poskytl Úřad práce vždy příspěvky vyšší, než společnost T. požadovala, neboť část z nich byla přiznána podle §78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti na zvýšené výdaje zaměstnanců; za příslušná čtyři čtvrtletí činila tato částka celkem 1 815 137,60 Kč a tento rozdíl mezi výší částky, o kterou společnost žádala, a výší škody, jež měla vzniknout jednáním obviněných na straně České republiky, je zcela zásadní. Soud prvního stupně však rozdíl mezi peněžními částkami požadovanými, přiznanými a vyplacenými společnosti podle §78 odst. 2 a 3 zákona o zaměstnanosti zcela nepochopitelně pominul, a jemu je tak kladeno za vinu způsobení škody vyšší, než o ni žádal v předmětných žádostech. Na zjevném rozporu skutkových zjištění s provedeným dokazováním je založen i závěr soudů, že měl hlavní podíl na daném protiprávním jednání, když byl po celou dobu existence společnosti jejím ředitelem, angažoval se v její obchodní a finanční činnosti a po určitou dobu byl rovněž jejím jednatelem. Zdůrazňuje, že přestože všichni slyšení svědci uvedli, že s ním nikdy osobně nekomunikovali, když veškerou agendu týkající se zaměstnanců zajišťovala obviněná A. J., soudy založily svá rozhodnutí na domněnce, že jakožto jednatel musel mít povědomí o skutečné výši mzdy vyplácené zaměstnancům. Jestliže soud prvního stupně závěr o jeho vědomí o této skutečnosti založil na tom, že musel být během pěti let přítomen ve své kanceláři v blízkosti dílny i v čase, kdy zaměstnancům byly mzdy vypláceny, odkazuje v tomto směru na zcela osamocenou výpověď jediné svědkyně A. B., o jejíž věrohodnosti navíc lze důvodně pochybovat, když s touto byl k její nelibosti rozvázán pracovní poměr pro porušení pracovních povinností zvlášť hrubým způsobem; pokud pak soud prvního stupně v této souvislosti odkazuje na výpověď svědkyně H. Š., je toho názoru, že z této naopak vyplývá, že netušil nic o výši mezd zaměstnanců, neboť jí vyplatil na místě částku 2 000 Kč, kterou mu tato sdělila jako výši své mzdy, přičemž předmětná částka pro něho nebyla překvapivou z důvodu, že takové částky se objevovaly mezi bezhotovostně odesílanými mzdami. Další významný rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním obviněný spatřuje v závěru soudů, že spoluobviněná A. J. předkládala zaměstnancům podpisový arch na částku 2 000 Kč proto, aby prokázala jednatelům, tedy i jemu, že specifikovanou částku zaměstnancům skutečně předala. K tomu opětovně odkazuje na původní rozsudek soudu prvního stupně, v němž tento soud podle jeho názoru logicky a v souladu s realitou vysvětlil, že podpisem na druhém archu zaměstnanci stvrzovali převzetí částky 2 000 Kč jakožto osobního ohodnocení; vyjadřuje současně přesvědčení, že tento druhý podpisový arch byl nápadem jmenované spoluobviněné, která si tak vytvořila jakýsi systém zaznamenávající, komu předala a komu nepředala danou částku. Konečně namítá, že je dán i rozpor mezi skutkovými závěry soudů stran jednotlivých mechanismů vyplácení mzdy zaměstnancům a provedeným dokazováním, a zároveň upozorňuje, že oproti původnímu zprošťujícímu rozsudku se důkazní situace nijak nezměnila. Co se týče tzv. prvního způsobu vyplácení mezd, zdůrazňuje, že nebyl proveden jediný důkaz prokazující, že spoluobviněná A. J. od něj (či jiného z jednatelů) obdržela částky 2 000 Kč a zbytek částky vybrané z bankovního účtu společnosti si jednatelé ponechali, takže takové skutkové zjištění je pouhou nepodloženou spekulací soudů. K závěru soudů ve vztahu k tzv. druhému způsobu výplaty mezd zaměstnancům, že mzdy byly po legislativní změně zasílány na bankovní účty založené na jméno obviněného B. H., aby mohla být páchána trestná činnost, uvádí, že na daném způsobu výplaty mezd konzultovaném s Úřadem práce nebylo tímto shledáno ničeho závadného, a to ani při následných kontrolách, nehledě na skutečnost, že soudem zmíněný možný způsob zasílání mzdy prostřednictvím poštovní poukázky se jeví jako značně nepraktický; poukazuje navíc na to, že ani v tomto případě se jednoznačně nepodařilo prokázat, že by se jakkoli podílel na výběru peněz z bankomatu a následném předání zaměstnancům. V případě tzv. třetího způsobu vyplácení mezd konstatuje, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že výběry z hromadných účtů, jejichž majiteli byli zaměstnanci, nerealizoval ani on, ani nikdo jiný z jednatelů a mzdu v hotovosti předávala zaměstnancům spoluobviněná A. J. Uzavírá, že za situace, kdy žádosti o příspěvek byly vypracovávány a sestavovány na základě podkladů, tzv. výplatnic poskytnutých jmenovanou spoluobviněnou, jež byly podepsány zaměstnanci na plné částky, z nichž tak nemohl zjistit, že skutečně vyplacená částka zaměstnancům je několikanásobně nižší, když nadto nikdo ze zaměstnanců si mu nestěžoval a ani ho v této souvislosti nekontaktoval, tudíž neexistuje jediný důkaz, jenž by prokazoval znalost kohokoliv z jednatelů o tom, že zaměstnancům byla ve skutečnosti vyplácena mzda ve výši 2 000 Kč, resp. o tom, že mzdové náklady uváděné v žádostech o příspěvek neodpovídají skutečnosti.
14. Druhý z uplatněných dovolacích důvodů, tj. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný spatřuje v nesprávném posouzení výše škody soudy obou stupňů, jestliže při jejím stanovení vycházely z celkové výše poskytnuté dotace, aniž by zohlednily peněžní částky, jež byly jednak zaměstnancům skutečně vyplaceny a jednak byly společností odvedeny do státního rozpočtu jako odvody na sociální a zdravotní pojištění. Nesouhlasí přitom se závěrem soudu prvního stupně, že v případě dotačního podvodu (obdobně jako u podvodu úvěrového) škoda vzniká již tím, že na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů byla dotace poskytnuta a peněžní prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele dotace, učiněným s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 414/2017. I zde poukazuje na dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně v nyní posuzované věci, v němž tento soud dospěl ke zcela odlišnému závěru s tím, že zjištěný skutkový stav se v obou trestních věcech diametrálně liší. Obviněný se ztotožňuje s původním rozhodnutím soudu prvního stupně, přičemž zdůrazňuje, že ve výše uvedené trestní věci, kterou se Nejvyšší soud zabýval, dané společnosti žádnou činnost nikdy nevykonávaly, a předkládaly tak žádosti o příspěvek na výlučně fiktivní zaměstnance, kteří pro tyto společnosti rovněž nikdy žádnou pracovní činnost reálně nevykonávali a ani netušili, že jsou zapsáni na jmenných seznamech tvořících přílohy předmětných žádostí. Připomíná, že bylo jednoznačně prokázáno, že zaměstnanci společnosti T. pracovní činnost skutečně vykonávali a dostávali za ni mzdu. Dále namítá, že výši způsobené škody nelze vypočítat jako součet poskytnutých příspěvků – dotací, neboť v souladu se směrnicemi generálního ředitele Úřadu práce je poskytnutý příspěvek nutno chápat jako souhrn příspěvků za jednotlivé zaměstnance, a tudíž má za to, že v řešeném případu je zcela nezbytné zkoumat u každého jednotlivého zaměstnance výši mzdy, jež mu byla v konkrétním měsíci vyplacena; z toho plyne, že nebyly-li by splněny předpoklady pro poskytnutí dotace u jednoho jediného zaměstnance, není dotace vyplácena pouze ve vztahu k tomuto zaměstnanci a ve vztahu ke zbývajícím osobám však vyplacena je. Shrnuje, že kritériem pro uplatnění kvalifikované skutkové podstaty z hlediska způsobené škody tak nemohou být veškeré vyplacené příspěvky – dotace en bloc , ale pouze dotace na zaměstnance, ve vztahu k nimž byly v příslušných žádostech uváděny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Postup obou soudů důrazně rozporuje i tehdy, pokud tyto do výše údajně vzniklé škody započetly sociální a zdravotní pojištění odvedené společností státu, tj. poškozenému. Je přesvědčen, že tato část škody nemůže být v žádném případě kryta jakoukoli formou zavinění, neboť s ohledem na nezbytnost dokládání bezdlužnosti Úřadu práce tyto platby musely být státu odvedeny vždy předem; vzhledem k uvedenému pak takové částky nelze nárokovat jako škodu, která by snad měla být hrazena České republice, neboť by došlo k absurdní situaci, kdy by stát obdržel tyto platby dvakrát.
15. V závěru dovolání obviněný v souladu s §265o odst. 1 tr. řádu navrhuje odložení vykonatelnosti rozhodnutí ve výroku o náhradě škody a ve výroku o uložení trestu odnětí svobody do doby, než bude rozhodnuto o předloženém dovolání. Domnívá se totiž, že okolnosti uvedené v dovolání důvodně zakládají významné pochybnosti o správnosti postupu odvolacího soudu, takže lze předpokládat zrušení napadeného rozhodnutí, přičemž výkon výroku o náhradě škody by pro něj měl zcela jistě nepříznivé, resp. likvidační důsledky a trest odnětí svobody představuje intenzivní zásah do svobody jednotlivce.
16. Z výše uvedených důvodů tento dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 5 To 47/2021-2671, a aby podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
17. Obviněný B. H. uplatňuje s poukazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu obsahově (i formulačně) totožné námitky, jaké uvedl ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný T. H. Naplnění prvně citovaného dovolacího důvodu i on dovozuje ze skutečnosti, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že spáchal tvrzený skutek, resp. se dopustil jednání, které by naplňovalo znaky trestného činu. Vytýká soudům obou stupňů, že vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu a dostatečným způsobem se nevypořádaly s provedenými důkazy z hlediska jejich skutečné vypovídací hodnoty, pročež provedené hodnocení zcela odporuje zásadám formální logiky. Nedostatky napadeného rozhodnutí odvolacího soudu spatřuje zejména v tom, že jeho odůvodnění je absolutně nedostačující, mezerovité, strohé, vnitřně rozporné a v podstatě zcela absentují úvahy jmenovaného soudu, z nichž by bylo patrné, z jakých důvodů tento soud shledává správným a úplným rozhodnutí soudu prvního stupně, když se jednoznačně nepodařilo rozptýlit pochybnosti ohledně shody zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním. Má za to, že odvolací soud v podstatě pouze ledabyle odkázal na (podle jeho názoru) velmi pečlivé a podrobné úvahy soudu prvního stupně a naprosto rezignoval na to, aby se zabýval jeho podrobnými námitkami uplatněnými v odvolání či se k nim vyjádřil. Uvádí, že s ohledem na to, že naprostá absence zdůvodnění je až „do očí bijící“ i pro právního laika, nezbývá mu, než aby zásadní námitky směřoval proti rozhodnutí soudu prvního stupně, když ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu není mnoho co namítat.
18. Rovněž tento dovolatel namítá, že oba soudy opřely výrok o vině o skutková zjištění, která byla v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, resp. soud prvního stupně hodnotil důkazy jednostranně a jednotlivě, nikoli ve vzájemných souvislostech, a část z nich v podstatě pominul, resp. z nich vyvodil nelogické závěry, přičemž soud druhého stupně tyto nedostatky nikterak nenapravil. V této souvislosti připomíná, že soud prvního stupně původně rozhodl zprošťujícím rozsudkem, načež nyní na základě shodně zjištěného stavu dospěl k diametrálně odlišným závěrům s tím, že všechny obviněné uznal vinnými. Je přesvědčen, že odsuzující rozhodnutí je zcela nepochopitelné právě ve vztahu k jeho osobě, stejně jako závěry odvolacího soudu, že snad měl mít představu o reálné výši částek, které byly vypláceny jednotlivým zaměstnancům. Poukazuje na velmi strohé konstatování v rozhodnutí soudu prvního stupně, že si musel být vědom toho, že částky uváděné v žádostech o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením neodpovídají skutečnosti, bez odkazu na konkrétní důkazy, z nichž by takový závěr vyplýval; zdůrazňuje přitom, že (obdobně jako v případě spoluobviněné J. D.) jej nikdo ze zaměstnanců v dílně neviděl, nepřišel s ním do jakéhokoli kontaktu a těmto ani nikdy neudílel nějaké pokyny. Jako zcela principiální hodnotí obviněný skutečnost, že škoda, jež měla vzniknout v důsledku jeho jednání, nebyla z části vůbec prokazována, a odvolací soud tuto vadu nezhojil. V tomto směru uvádí shodné argumenty jako obviněný T. H. a vytýká, že soud prvního stupně zcela nepochopitelně pominul rozdíl mezi peněžními částkami požadovanými, přiznanými a vyplacenými společnosti T. podle §78 odst. 2 a 3 zákona o zaměstnanosti, a jemu je tak kladeno za vinu způsobení škody vyšší, než o ni žádal v předmětných žádostech.
19. Další námitky ohledně výše škody obviněný vznáší v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Vyslovuje shodně jako obviněný T. H. názor, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily výši škody, když při jejím stanovení vycházely z celkové výše poskytnuté dotace, aniž by zohlednily peněžní částky, jež byly jednak zaměstnancům skutečně vyplaceny a jednak byly společností odvedeny do státního rozpočtu jako odvody na sociální a zdravotní pojištění. Nesouhlasí přitom se závěrem soudu prvního stupně, že v případě dotačního podvodu (obdobně jako u podvodu úvěrového) škoda vzniká již tím, že na základě nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů byla dotace poskytnuta a peněžní prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele dotace učiněným s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 414/2017. I zde poukazuje na dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně v nyní posuzované věci, v němž tento soud dospěl ke zcela odlišnému závěru s tím, že zjištěný skutkový stav se v obou trestních věcech diametrálně liší. Obviněný se ztotožňuje s původním rozhodnutím soudu prvního stupně, přičemž zdůrazňuje, že ve výše uvedené trestní věci, kterou se Nejvyšší soud zabýval, dané společnosti žádnou činnost nikdy nevykonávaly, a předkládaly tak žádosti o příspěvek na výlučně fiktivní zaměstnance, kteří pro tyto společnosti rovněž nikdy žádnou pracovní činnost reálně nevykonávali a ani netušili, že jsou zapsáni na jmenných seznamech tvořících přílohy předmětných žádostí. Připomíná, že bylo jednoznačně prokázáno, že zaměstnanci společnosti T. pracovní činnost skutečně vykonávali a dostávali za ni mzdu. Dále namítá, že výši způsobené škody nelze vypočítat jako součet poskytnutých příspěvků – dotací, neboť v souladu se směrnicemi generálního ředitele Úřadu práce je poskytnutý příspěvek nutno chápat jako souhrn příspěvků za jednotlivé zaměstnance, a tudíž má za to, že v řešeném případu je zcela nezbytné zkoumat u každého jednotlivého zaměstnance výši mzdy, jež mu byla v konkrétním měsíci vyplacena; z toho plyne, že nebyly-li by splněny předpoklady pro poskytnutí dotace u jednoho jediného zaměstnance, není dotace vyplácena pouze ve vztahu k tomuto zaměstnanci a ve vztahu ke zbývajícím osobám však vyplacena je. Shrnuje, že kritériem pro uplatnění kvalifikované skutkové podstaty z hlediska způsobené škody tak nemohou být veškeré vyplacené příspěvky – dotace en bloc , ale pouze dotace na zaměstnance, ve vztahu k nimž byly v příslušných žádostech uváděny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Postup obou soudů důrazně rozporuje i tehdy, pokud tyto do výše údajně vzniklé škody započetly sociální a zdravotní pojištění odvedené společností státu, tj. poškozenému. Je přesvědčen, že tato část škody nemůže být v žádném případě kryta jakoukoli formou zavinění, neboť s ohledem na nezbytnost dokládání bezdlužnosti Úřadu práce tyto platby musely být státu odvedeny vždy předem; vzhledem k uvedenému pak takové částky nelze nárokovat jako škodu, která by snad měla být hrazena České republice, neboť by došlo k absurdní situaci, kdy by stát obdržel tyto platby dvakrát.
20. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem tento obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. 5 To 47/2021-2671, a aby podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
21. K dovoláním obviněných se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Po úvodní rekapitulaci dovolacích námitek obviněných předně konstatuje k těm z nich, jež byly uplatněny s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, že prostřednictvím citovaného důvodu dovolání vytýkaná vada zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů s obsahem provedených důkazů nemůže být tzv. bez dalšího spojována s takto namítaným zásahem do jejich práva na spravedlivý proces. Vytýkaná procesní pochybení při hodnocení výsledků provedeného dokazování totiž musí mít odpovídající hmotněprávní odraz právě ve spojení s již uzákoněnými podmínkami revize skutkového stavu věci v dovolacím řízení, danými zjevnou rozporností mezi provedenými důkazy a opatřenými rozhodnými skutkovými zjištěními, resp. rozhodný skutkový stav věci musí být poznamenán těmito, popř. i dalšími kvalitativními vadami své nepřezkoumatelnosti. Vyslovuje názor, že taková situace však v posuzovaném případě nenastala, jestliže skutkový stav věci ve vztahu k naplnění zákonného modu operandi trestného činu dotačního podvodu ve smyslu základní skutkové podstaty podle §212 odst. 1 tr. zákoníku o uvedení nepravdivých údajů v žádosti o poskytnutí dotace byl po stránce důkazní v jednotlivostech přisouzených skupin podvodných útoků ad I.-III. výroku o vině dostatečně podložen. Ty se vztahovaly k pachatelskému postavení všech tří dovolatelů v časových obdobích od začátku srpna 2011 do konce ledna 2017, ve kterých postupně z titulu jimi zastávaných pozic statutárních zástupců společnosti T. I., resp. T. podávali žádosti o poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením ve smyslu §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti a přitom postupovali na podkladě tam nepravdivě tvrzených mzdových nákladů, které na zdravotně postižené zaměstnance skutečně vynaložili. Soud prvního stupně po doplnění důkazního stavu věci a jeho vyhodnocení ve smyslu pokynů odvolacího soudu, a tím i na podkladě postupu již splňujícího požadavky §2 odst. 6 tr. řádu pečlivě uvážil všechny okolnosti posuzovaného případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a tedy mohl spolehlivě dovodit povědomí všech tří dovolatelů o tom, že částka skutečně vyplácená jednotlivým zdravotně postiženým zaměstnancům se zásadně liší od té, kterou uváděli do žádosti o poskytnutí příspěvků.
22. Pokud jde o dovolání obviněné J. D., státní zástupkyně k její námitce zjevného rozporu rozhodných skutkových zjištění, týkajících se její vědomé angažovanosti při podvodném způsobu uplatňování dotačních žádostí, s obsahem provedených důkazů, kterou činí s poukazem na hodnotící závěry soudu prvního stupně v jeho původním zprošťujícím rozsudku, uvádí, že tato přehlíží důvody, pro něž takové závěry nemohly obstát; vytýká-li totiž jmenovanému soudu, že nyní na podkladě zcela totožného důkazního stavu zaujal opačný právní názor, pak nevychází z veškeré šíře jeho hodnotících úvah a jejich reálné důkazní opory tak, jak jsou rozvedeny pod body 186.-189. odůvodnění jeho rozsudku. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že v těchto bodech soud prvního stupně v souladu se zásadami formální logiky vyložil, z jakých důvodů nepovažoval postavení obviněné za odpovídající jí tvrzené roli tzv. bílého koně. Bylo tomu tak proto, že obviněná za stavu, kdy jí byl vysvětlen princip podnikání v oblasti zaměstnávání osob se zdravotním postižením, podepisovala příslušné žádosti o přiznání příspěvku, přičemž jí byly známy finanční toky s tím spojené, a prováděla hotovostní i bezhotovostní bankovní postupy právě v souladu s nekalými praktikami vyplácení mezd zaměstnancům; evidentně si přitom byla vědoma toho, že takových praktik by nebylo zapotřebí, pokud by poskytnutý státní příspěvek posloužil ve svém plném rozsahu v souladu s jeho zákonným určením. Má za to, že opatřená skutková zjištění vztahující se ke způsobu, jakým dovolatelka naplňovala svou pozici jednatelky společnosti, nemohou být jakkoli diskvalifikována skutečností, že jednala pouze na žádost svého tehdejšího manžela – obviněného T. H. Dohodla-li se s ním totiž (i podle jeho výpovědi) na společném podnikání v dané oblasti, pak to byla právě ona, kdo v rámci své odpovědnosti statutárního orgánu společnosti nejen podepisovala listiny rozhodné pro poskytnutí dotačních prostředků s vědomím o jejich nepravdivosti, ale s inkasovanými dotačními prostředky také tomu odpovídajícím způsobem nakládala, a tedy závěr soudu prvního stupně o jejím odpovědnostním vztahu pod bodem 188. jeho rozsudku lze považovat za správný. K námitce obviněné o bezprecedentním porušení zásady individualizace trestní odpovědnosti, které spatřuje v tom, že soudy prakticky nerozlišovaly mezi tím, co konkrétně ten který z obviněných učinil, co konkrétně mu bylo známo a zda se konkrétně jednotlivých činností účastnil, státní zástupkyně konstatuje, že popis daného skutkového děje je v tomto směru dostatečně transparentní a relevantní úvahy jsou prezentovány v návaznosti na skutečnou vypovídací hodnotu provedených důkazů. Je tomu tak, aniž by bylo rozhodným, kdo konkrétně měl určit výši vyplácené částky zaměstnancům, resp. že obviněná nebyla tou osobou, která reálně činila ekonomická rozhodnutí; z hlediska vyvození její trestní odpovědnosti zůstává totiž stále podstatným, že svoje statutární postavení ve společnosti naplňovala klamavým způsobem uplatnění žádostí o poskytnutí příspěvků vedeným v záměru neoprávněného vylákání finančního prospěchu, přičemž prováděla výběry finanční hotovosti ve výši téměř odpovídající mzdě deklarované v podaných žádostech, aniž by následně tato byla vyplacena zaměstnancům (ke správnosti závěru o tom, že spoluobviněná A. J. se nemohla dopustit defraudace rozdílu vyplacených částek a zbylých mzdových nároků, neboť jej od obviněných nikdy nepřevzala, státní zástupkyně odkazuje na bod 148. rozsudku soudu prvního stupně). Státní zástupkyně je dále přesvědčena, že neobstojí ani obhajoba obviněné, že se na chodu společnosti nijak fakticky nepodílela, neboť zjištěné skutkové okolnosti k povaze jejích aktivit rozhodně nepodporují závěr, že nelze nalézt příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a způsobením kvalifikované výše jeho škodlivého následku; jestliže pak obviněná poukazuje na to, že z popisu skutkového děje není patrné, zda měla jednat v úmyslu přímém nebo nepřímém, přehlíží, že ve všech přisouzených případech jednala s cílem vylákat neoprávněný finanční prospěch, přičemž úmyslně uváděla do žádostí takovou výši vynaložených mzdových nákladů, která neodpovídala skutečnosti s tím, že si musela být vědoma, jaká je skutečná výše vyplácených mezd. Ztotožňuje se proto se závěrem soudů, že obviněná jednala v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Z výše uvedených důvodů státní zástupkyně shrnuje, že rozhodně nelze přisvědčit názoru obviněné, že závěr o její vině není průkazný, a že by tak bylo namístě použití pravidla in dubio pro reo .
23. Co se týče dovolací argumentace obviněného T. H., státní zástupkyně se předně neztotožňuje s jeho výtkou adresovanou odvolacímu soudu, že se tento nezabýval jeho námitkami a v rámci své přezkumné povinnosti pouze odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně; uvádí přitom, že si lze jen stěží představit podrobnější vysvětlení důvodů, proč soud prvního stupně vyslovil závěr o vině obviněných, a proto není důvodu, aby takový postup nebyl stvrzen i ze strany odvolacího soudu. Postrádá-li tento obviněný vymezení toho, jaké konkrétní nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje měl v žádostech uvádět a jakým způsobem měla být způsobena škoda, pak zcela přehlíží jemu přisouzený modus operandi spočívající v opakovaném uvádění nepravdivých údajů v žádostech ve spojení se způsobeným škodlivým následkem v kvalifikované výši značné škody. K jeho námitce stran informovanosti o skutečné výši mzdy vyplácené zaměstnancům poukazuje na to, že oba soudy svůj závěr o jeho povědomí v tomto ohledu v žádném případě nezaložily pouze na domněnce, že tomu tak muselo být z důvodu jeho pětileté přítomnosti v kanceláři sousedící s místem výkonu práce zaměstnanců, kde jim rovněž byly vypláceny mzdy, nýbrž na zjištění, jakým způsobem se podílel na vyplácení mezd ve všech třech postupně praktikovaných variantách za účelem fiktivního pokrytí shody jejich výše deklarované v žádostech a rozsahu jejich vyplacení. Jestliže spoluobviněná A. J. nechala zaměstnancům podepisovat dvě listiny, pak prvá listina měla nepravdivě deklarovat v žádostech tvrzený nárok na poskytnutí dotačních prostředků a druhá listina se skutečně inkasovanými hotovostními částkami ve výši kolem 2 000 Kč měla posloužit pouze za účelem doložení, že jmenovaná spoluobviněná takové částky (jí za tímto účelem vedením společnosti svěřené) zaměstnancům skutečně předala. Pokud by tato spoluobviněná disponovala takovým rozsahem mzdových prostředků, jaký odpovídal skutečným mzdovým nárokům zaměstnanců, pak by jejich podpis stvrzující převzetí reálně vyplacené částky zcela postrádal na svém opodstatnění. Státní zástupkyně zdůrazňuje, že soudy dospěly k naprosto správnému závěru, že postupně praktikované mechanismy výplaty mezd představovaly cíleně zvolené postupy tak, aby zaměstnancům bylo možno stále vyplácet výše specifikovanou částku, neboť ke mzdovému nároku nacházejícímu se na účtech neměli buď vůbec přístup, nebo jim byly přístupové nástroje odebrány; dovolatelem poukazovaný výkon pravidelné kontrolní činnosti Úřadu práce ČR ani výsledky konzultací ke zvolenému způsobu výplaty mezd nemohou být ve smyslu jeho přesvědčení nikterak vypovídající, a to za situace, kdy pravý stav věci byl kontrolním orgánům zastírán nepravdivými podklady, fiktivně deklarujícími soulad v žádostech uvedené a skutečně vyplácené výše mezd. Jestliže tento obviněný i s poukazem na výpověď svědkyně H. Š. tvrdí, že netušil ničeho o výši mezd, když této svědkyni dal takovou částku, o jakou požádala, státní zástupkyně argumentuje tím, že v tom případě, tj. byl-li by namítaný nedostatek jeho informovanosti skutečný, musel by v souladu se svým manažerským i statutárním postavením vyvinout směrem k obviněné A. J. tomu odpovídající informační iniciativu.
24. V dalším textu vyjádření se státní zástupkyně zaměřuje na shodné námitky obviněných T. H. a B. H. k výši škody, jež měla vzniknout v důsledku jejich jednání. Uvádí, že dovolatelé přehlížejí rozhodnou judikaturu týkající se rozsahu škody způsobené předmětným trestným činem ve smyslu jeho kvalifikovaných skutkových podstat. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 414/2017, konstatuje, že způsobená a částečně hrozící škoda zahrnuje celou výši poskytnuté dotace, tedy bez rozlišení částek vyplacených nad rámec uvedený v §78 odst. 2 zákona o zaměstnanosti, a proto provádění dokazování k vymezení jejich rozsahu zcela postrádá na svém právním významu. Dále zdůrazňuje, že při nepravdivé deklaraci splněných podmínek pro poskytnutí příspěvků na vynaložené mzdové náklady nemohou být pravdivá ani tvrzení o uskutečněných povinných odvodech vycházející z deklarovaného a nikoliv reálného podkladu. Jak zcela správně konstatoval (právě s odkazem na shora citovaný judikát) soud prvního stupně v bodu 232. odůvodnění svého rozsudku, bez odvádění sociálního a zdravotního pojištění by nebylo možné ani nárokovat, ani pobírat dotace od Úřadu práce ČR s tím, že takto vynaložené náklady lze považovat za nezbytné pro uskutečnění páchané trestné činnosti; do téže kategorie pak lze zařadit i částky odpovídající skutečně vynaloženým mzdovým nákladům na zaměstnance, neboť nemohou posloužit jinak, než k zamaskování nebo oddálení odhalení trestné činnosti. Podstatným zůstává klamavá deklarace splněných podmínek pro poskytnutí dotací, která by byla důvodem zamítnutí žádostí na tomto podkladě uplatněných, přičemž právě z uvedených důvodů námitka obviněných o nepoužitelnosti výše zmíněného judikatorního rozhodnutí s tím, že v posuzovaném případě (na rozdíl od tam řešeného) alespoň část dotace byla použita v souladu s jejím účelem, nemůže být akceptována. Za daných okolností nelze přisvědčit ani názoru obviněných, že kritériem pro uplatnění kvalifikované skutkové podstaty z hlediska způsobené škody nemohou být veškeré vyplacené příspěvky – dotace en bloc , ale pouze dotace na zaměstnance, ve vztahu k nimž byly v žádostech uváděny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, když rozhodným stále zůstávají nesplněné podmínky pro poskytnutí dotace, ať již založené na dílčí či úplné nepravdivosti podaných žádostí. Státní zástupkyně proto uzavírá, že námitkám těchto dovolatelů a též obviněné J. D. uplatněným ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a spočívajícím na tom pochybení soudů, že nesprávně posoudily výši způsobené škody, když vycházely z celkově poskytnuté dotace, aniž by zohlednily peněžní částky, jež byly zaměstnancům skutečně vyplaceny a společností odvedeny do státního rozpočtu jako odvody na sociální a zdravotní pojištění, nelze ve smyslu dostupné judikatury přisvědčit. Dodává přitom, že pokud obvinění T. a B. H. (s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu) namítají, že českému státu nemohla být způsobena škoda v přisouzeném rozsahu s tím, že stát by obdržel na její náhradě dvojí platbu, pak přehlížejí, že právním titulem jejich platební povinnosti se stala ve smyslu §228 odst. 1 tr. řádu škoda způsobená trestným činem, a tedy že právní režim její náhrady je odlišný od toho, který odpovídá řízení před správními orgány. V návaznosti na to se pak státní zástupkyně neztotožňuje ani s tím námitkovým okruhem, který uplatnila obviněná J. D. k adheznímu způsobu rozhodování, pokud vychází z toho, že nárok na náhradu škody je soukromoprávním a nikoli veřejnoprávním nárokem. Při vznesení výtky (za současného odkazu na §2910 občanského zákoníku), že žádný ze soudů se nezabýval soukromoprávními aspekty práva na náhradu škody, totiž obviněná přehlíží splněné podmínky jak pro vyvození její trestní odpovědnosti v přisouzeném směru, tak i tím založený titul pro uložení povinnosti k náhradě škody způsobené trestným činem.
25. Ze všech shora uvedených důvodů státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání všech obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně souhlasí, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
26. Vyjádření státní zástupkyně následně Nejvyšší soud zaslal obhájcům obviněných k jejich případným replikám, od žádného z nich ale repliku do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
27. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda jsou dovolání obviněných J. D., T. H. a B. H. přípustná a zda vyhovují všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda byla podána v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňují i obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání všech obviněných splňují veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
28. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnými uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
29. Jak již bylo uvedeno, všichni obvinění dovolání výslovně opírají o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu a obviněná J. D. uplatňuje nadto též dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu. Ve skutečnosti ale i v dovoláních obviněných T. H. a B. H. lze vysledovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Je tomu tak proto, že zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí tito obvinění vztahují i k rozsudku soudu prvního stupně, jehož přezkumu se v dovolacím řízení lze zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu.
30. Z logiky věci se Nejvyšší soud nejprve zabýval dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) tr. řádu (druhá alternativa) .
31. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že odvolání všech obviněných podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. m) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu.
32. Tímto dovolacím důvodem je pak jednak obviněnými uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dále důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.
33. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ( první varianta ) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech ( druhá varianta ) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy ( třetí varianta ).
34. Smyslem tohoto nového dovolacího důvodu, který byl do trestního řádu začleněn jeho novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění mimo jiné zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 1. 1. 2022, je kodifikace současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jak se vyvinula pod vlivem judikatury Ústavního soudu (např. nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2005, sp. zn. IV. ÚS 216/04). Tento dovolací důvod tedy umožňuje nápravu v případech, kdy došlo k zásadním (extrémním) vadám ve skutkových zjištěních. Nově zařazený dovolací důvod tedy věcně podchycuje tři okruhy nejzásadnějších vad v rozhodných skutkových zjištěních, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a to případy tzv. zjevného rozporu mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními, která jsou na jejich základě učiněna (zejména případy deformace důkazů, kdy skutkové zjištění je opakem skutečného obsahu daného důkazu), případy použití procesně nepoužitelných důkazů (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), a konečně vadu spočívající v tzv. důkazu opomenutém , tj. důkazu, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.
35. Dalším dovolacím důvodem, jenž byl všemi obviněnými uplatněn, je pak jimi tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
36. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
37. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že byť dovolací námitky obviněných, jejichž prostřednictvím namítají jednak zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků daného trestného činu, s obsahem provedených důkazů a jednak nesprávné právní posouzení předmětného skutku, odpovídají jimi uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jeho první variantě a rovněž tak dalšímu jimi deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jsou zjevně neopodstatněné. Přestože jsou totiž obvinění přesvědčeni o opaku, když vznáší řadu výhrad ke způsobu hodnocení provedených důkazů a správnosti skutkových zjištění učiněných na jejich podkladě, resp. bez opory v nich, ve věci provedené důkazy ve svém souhrnu představují spolehlivý podklad pro učiněná rozhodná skutková zjištění, na jejichž základě nejsou dány důvodné pochybnosti ohledně správnosti závěru, že se obvinění dopustili shora popsaného jednání a že tímto naplnili všechny znaky skutkové podstaty pokračujícího zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (obviněná J. D.), resp. podle §212 odst. 1, odst. 5 písm. c) tr. zákoníku (obvinění T. H. a B. H.).
38. Ještě předtím, než bude zaměřena pozornost na dovolání jednotlivých obviněných, Nejvyšší soud považuje za vhodné (obdobně jak to činí i obvinění, ovšem z jiných důvodů) připomenout, že v dané věci již bylo soudem prvního stupně rozhodnuto rozsudkem ze dne 29. 9. 2020 s tím, že všichni obvinění byli podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby, přičemž usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 5 To 57/2020, byl citovaný (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu zrušen a podle §259 odst. 1 tr. řádu byla věc tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí s tím, že mu bylo uloženo doplnit dokazování jednak o výslech obviněné A. J. a dalších svědků a též provést jako důkaz záznam reportáže TV Prima. Z odůvodnění v pořadí druhého rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento soud doplnil dokazování v intencích pokynu odvolacího soudu, provedl ve věci všechny potřebné (a dostupné) důkazy a tyto též v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu hodnotil podle svého přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu. Nejvyšší soud v dané trestní věci neshledal žádný, natož zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy a jejich hodnocením (jednotlivě i ve vzájemné souvislosti) na straně jedné a učiněnými skutkovými zjištěními na straně druhé. Tento soud jako soud nalézací v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil (srov. velmi podrobné, logické a přesvědčivé hodnotící úvahy a závěry zejména v bodech 120. až 203. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž s těmito hodnotícími úvahami a skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací v odůvodnění svého (byť stručného, ovšem nikoli nepřezkoumatelného) usnesení [srov. zejména jeho body 11. až 23.]. Ani Nejvyšší soud nemá, co by jim mohl v tomto směru vytknout. Stejný závěr pak učinil i ohledně právního posouzení daného skutku soudy nižších instancí ve vztahu ke všem obviněným, když toto shledal správným a zákonným (k právním závěrům soudů srov. body 205. až 220. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 29. až 31. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, k výši škody způsobené předmětným trestným činem srov. body 228. až 234. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 32. odůvodnění usnesení odvolacího soudu).
39. K dovoláním jednotlivých obviněných považuje Nejvyšší soud za potřebné – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – zmínit následující.
IV. A
K dovolání obviněné D.
40. Obviněná J. D. v rámci uplatněných dovolacích důvodů předně rozporuje své úmyslné zapojení do dané trestné činnosti, přičemž poukazuje na svou nevědomost o tom, že zaměstnancům společnosti T. I., resp. následně T. (dále převážně jen „společnost“) byly vypláceny mzdy v podstatně nižší výši, než byla uvedena v žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením (dále převážně jen „žádosti“), tedy o tom, že v těchto žádostech uvedla nepravdivé údaje. Má za to, že soudy učiněná rozhodná skutková zjištění v tomto směru jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a setrvale tvrdí, že její funkce jednatelky společnosti (vzhledem k jejímu vzdělání, rodinné situaci, faktickému způsobu řízení chodu společnosti, které zajišťoval její tehdejší manžel – spoluobviněný T. H., jemuž plně důvěřovala) byla toliko formální, a v důsledku toho veškeré její úkony z této pozice činěné (podepisování, případně i podávání předmětných žádostí, hotovostní i bezhotovostní transakce s peněžními prostředky na účtech společnosti) byly taktéž jen formální a vykonávané na pokyn spoluobviněného T. H.
41. Takové argumentaci obviněné však Nejvyšší soud nemohl přiznat opodstatnění. V dané věci bylo nepochybně zjištěno, a to z listinných důkazů a výpovědi spoluobviněného T. H. a svědkyně D. V., že obviněná byla od 9. 6. 2011 do 22. 1. 2015 (tj. do doby, než se stal jednatelem obviněný T. H.) jednatelkou společnosti a podepisovala (a rovněž v převážné většině případů podávala) žádosti o přiznání příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením jménem společnosti za období od 2. čtvrtletí roku 2011 do 3. čtvrtletí roku 2014. Jak současně dále vyplývá z výpovědi obviněného T. H., o tom, co podepisuje za dokumenty, věděla, byla s jejich obsahem seznámena, byť tyto žádosti nevypracovávala, nehledě na to, že byla a je osobou svéprávnou, gramotnou a musela si být vědoma své odpovědnosti plynoucí z její funkce statutárního orgánu společnosti; bylo tedy její povinností znát obsah podepisovaných listin i důsledky spojené s jejich podpisem, jímž stvrzovala pravdivost údajů v nich uvedených. Z výpovědi jmenovaného obviněného se podává i to, že na společném podnikání v oblasti zaměstnávání zdravotně postižených osob se s ním jakožto svým tehdejším manželem domluvila, přičemž „…navštívili známého B., který jim sdělil, že pracuje pro L. J. … následně byla domluvena schůzka s J. na počátku roku 2011, která jim vysvětlila fungování zaměstnávání osob ZTP, daňové zvýhodnění a příspěvek podle §78 zákona č. 435/2004 sb., o zaměstnanosti … jedenkrát J. navštívili u ní v kanceláři … tehdy začali s tehdejší manželkou o tomto druhu podnikání uvažovat … nejprve se pokusili založit společnost v XY … pak se rozhodli podnikat v XY, znovu se spojili s J., která jim nabídla, že se jim postará o účetnictví … předala jim také kontakt na společnost … prodávající již hotové společnosti, tam také společnost T. zakoupili, následně kontaktovali B. … ten jim předal kontakt na J. … domluvili se na spolupráci a na tom, že J. zařídí nábor zaměstnanců…“ (viz bod 7. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Z výčtu zmíněných společně podniknutých kroků obviněných je tedy zjevná nejen výše uvedená domluva obviněné J. D. s obviněným T. H., ale i značné zapojení této obviněné do daného podnikatelského záměru. Obviněná nadto zcela zřejmě v období od srpna roku 2011 do prosince roku 2013 měla jako jediná dispoziční právo k účtu, resp. účtům společnosti, a tudíž jako jediná mohla provádět výběry finanční hotovosti z nich a musela být rovněž přítomna při zadávání plateb na nejprve účelově založené účty obviněného B. H., na něž byly zasílány mzdy zaměstnancům (tzv. druhý způsob toku finančních prostředků) a následně na sdílené účty, jejichž formálními majiteli byli zaměstnanci (tzv. třetí způsob toku finančních prostředků). V rámci veškeré popsané činnosti, kterou nade vši pochybnost a navíc zcela aktivně vykonávala, si jednoznačně byla vědoma faktického toku finančních prostředků, a zejména pak naprosto nestandardních způsobů vyplácení mezd zaměstnancům. Těmto totiž byla mzda vyplácena nejdříve pouze v hotovosti, přičemž obviněná prováděla výběry hotovosti z bankovního účtu společnosti v částkách odpovídajících deklarované mzdě v žádostech, aniž by však byl vyhotoven jakýkoli pokladní doklad prokazující jednak to, že částky v této výši byly poté vloženy do pokladny a jednak to, že tyto byly z pokladny posléze vydány, resp. byly předány obviněné A. J. k uskutečnění výplaty mezd zaměstnancům. Následně byla mzda zaměstnancům zasílána z účtu společnosti na bankovní účty, jejichž majiteli ovšem nebyli tito, nýbrž obviněný B. H., takže k nim neměli jakýkoli přístup, přičemž i v tomto případě byla stále jedinou osobou, která měla dispoziční právo k účtu společnosti, z něhož byly platby na účty obviněného B. H. prováděny; poté, co mzdy zaměstnanců byly připsány na účty B. H., byly tentýž den či v období několika dnů poté, vybrány prostřednictvím bankomatu, a to převážně v místě bydliště obviněných. Konečně byla mzda zaměstnancům zasílána z účtu společnosti na sdílené účty (na tentýž účet byla poukazována mzda cca čtyřem až osmi zaměstnancům), přičemž tyto účty si museli někteří z nich založit přesto, že již účet měli; zaměstnanci však byli pouze jejich formálními majiteli a neměli k nim faktický přístup, neboť poté, co obdrželi platební kartu s PIN kódem, museli je v neotevřené obálce odevzdat obviněné J., stejně jako veškeré doklady, které k účtům náležely. Navíc na tyto sdílené účty byly připisovány mzdy i zaměstnancům, kteří o tom neměli vůbec povědomí. Částečně i v daném období byla obviněná stále jedinou osobou, která měla dispoziční právo k účtu společnosti, z něhož byly platby na sdílené účty prováděny. Je tudíž evidentní, že obviněná měla o daných finančních transakcích přehled a v kontextu všech okolností si musela být vědoma důvodu, proč výplaty mezd právě takovými způsoby probíhají. Na podkladě shora uvedených a důkazně podložených skutkových zjištění neobstojí tvrzení obviněné o její toliko formální funkci jednatelky společnosti s tím, že nanejvýš byla tzv. bílým koněm, ani její argumentace, že jednala výlučně na žádost a podle instrukcí obviněného T. H., a ani její námitka, že neměla povědomí o rozdílné výši mzdových nákladů deklarovaných v žádostech (a na výplatních páskách na tzv. prvním podpisovém archu) a mzdách (v podstatně nižší výši cca 2 000 Kč) skutečně zaměstnancům vyplacených (a uvedených na tzv. druhém podpisovém archu), tedy o tom, že v žádostech byly v tomto směru uvedeny nepravdivé údaje.
42. Ke zmíněným dvěma archům, jež zaměstnanci podepisovali, je vhodné pro úplnost doplnit, že v kontextu dané věci při neexistenci jakýchkoli příjmových či výdajových dokladů prokazujících výši částek přijatých do pokladny, resp. z této vydaných obviněnou A. J. jako mezd zaměstnancům, je třeba označit za zcela logický závěr soudu prvního stupně, že druhý podpisový arch byl určen k prokázání vedení společnosti, že tyto částky ve výši 2 000 Kč zaměstnancům předala, a že jeho existence současně prokazuje, že právě jen částky v takové výši na jednoho zaměstnance také skutečně za účelem výplaty mezd převzala. Byly-li by totiž mzdy vypláceny ve výších deklarovaných v žádostech, pak by jako potvrzení o jejich převzetí zaměstnanci postačoval první arch a druhý arch, na němž zaměstnanci stvrzovali převzetí částek ve výši přibližně 2 000 Kč, by zcela postrádal na svém opodstatnění a byl by nadbytečný. V této souvislosti lze rovněž připomenout, že po celé posuzované období, tedy i tehdy, kdy zaměstnanci měli založené sdílené účty, a tedy by mohli, pokud by ovšem k těmto měli přístupové nástroje, se svými mzdami poukázanými na ně z účtu společnosti nakládat podle svého uvážení, probíhala výplata mezd stále stejným způsobem, tj. v hotovosti. Částka ve výši přibližně 2 000 Kč odpovídala přitom mzdě, jak zaměstnancům byla sdělena při podpisu pracovní smlouvy, aniž by však v této byla uvedena; podstatně vyšší částka převážně ve výši 8 000 Kč (a současně částka ve výši až 2 000 Kč jako osobní ohodnocení) je pak uvedena v mzdovém výměru, z něhož se rovněž podává, že výplata měla být uskutečněna převodem na účet určený zaměstnancem. Z uvedených listin (viz např. č. l. 140 a 142, č. l. 619 a 620, č. l. 680 a 681 či č. l. 688 a 689 spisu) je však v řadě případů zřejmé, že podpis na pracovní smlouvě se zjevně liší od podpisu na mzdovém výměru, když nadto z výpovědí svědků – jednotlivých zaměstnanců plyne, že většina z nich žádný mzdový výměr neobdržela, resp. nepodepisovala. Většina zaměstnanců, přestože tito byli srozuměni se mzdou (nikoli osobním ohodnocením) ve výši 2 000 Kč sdělenou jim při uzavírání pracovní smlouvy, ovšem přesto zaznamenala, že současně s podpisem, jímž stvrzovali převzetí částky 2000 Kč, podepisovali i výplatní pásky, na nichž byla uvedena podstatně vyšší částka, než jakou skutečně obdrželi (mzda deklarovaná v žádostech), přičemž někteří z nich se na tento rozpor dotazovali obviněné A. J.; k důvodům, proč zaměstnanci nezjišťovali další podrobnosti v tomto směru a v drtivé většině si nedovolili jakkoli protestovat nebo si stěžovat, lze odkázat na body 137. a 138. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
43. K otázce zjevného rozporu (dříve tzv. extrémního nesouladu ) při realizaci důkazního procesu lze s poukazem na judikaturu Ústavního soudu dodat a zdůraznit, že tento spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna. Za případ zjevného rozporu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, jak je tomu v dané trestní věci (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2243/20).
44. Vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem pak neobstojí námitka obviněné, že pro absenci její aktivní role v celé věci nejednala úmyslně a soudy nesprávně právně posoudily její zavinění.
45. Nejvyšší soud považuje za potřebné připomenout, že trestného činu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Tato základní skutková podstata je tedy vázána na žádost o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku. Podle §212 odst. 5 písm. c) tr. zákoníku platí, že citovaného trestného činu uvedeného (mimo jiné) v odstavci 1 se dopustí ten, kdo tímto způsobí značnou škodu, a podle §212 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku platí, že citovaného trestného činu uvedeného (mimo jiné) v odstavci 1 se dopustí ten, kdo tímto způsobí škodu velkého rozsahu. Podle §138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se značnou škodou rozumí škoda dosahující částky nejméně 1 000 000 Kč. Podle §138 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí škoda dosahující částky nejméně 10 000 000 Kč. Za nepravdivé se považují údaje , jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku, a to byť jen o některé důležité skutečnosti pro poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku. Z hlediska subjektivní stránky jde ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku o úmyslný trestný čin (srov. ŠÁMAL, Pavel. Komentář k §212. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2121, 2123, 2124).
46. Současně je vhodné připomenout i to, že subjektivní stránka charakterizuje trestný čin z hlediska jeho vnitřní stránky (na rozdíl od objektivní stránky trestného činu, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) a jejím obligatorním znakem je zavinění jakožto vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu. Zavinění má dvě formy, a to úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku), přičemž úmysl rozlišuje trestní zákoník ve dvou stupních: úmysl přímý [pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem - §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] a úmysl nepřímý či eventuální [pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn - §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Zavinění podle §15 a §16 tr. zákoníku je vybudováno jednak na složce vědění (intelektuální) a jednak na složce vůle, zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) zákon nepřikládá a priori žádnému důkazu zvláštní význam. Není proto možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen doznání obviněného. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. ŠÁMAL, Pavel. Komentář k §15. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 211, 212, 219, 220).
47. Při aplikaci těchto zákonných a teoretických východisek na případ obviněné Nejvyšší soud neshledal její námitku, jíž brojí proti naplnění subjektivní stránky a právnímu posouzení daného skutku jako předmětného trestného činu, opodstatněnou. Pokud jde o závěr soudů obou nižších instancí stran naplnění subjektivní stránky daného trestného činu ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, je zapotřebí předně uvést, že soud prvního stupně se touto otázkou řádně zabýval v bodu 207. odůvodnění svého rozsudku a přesvědčivě odůvodnil, proč považoval tento znak dané skutkové podstaty (mimo jiné) jednáním obviněné za naplněný. Poukázal přitom správně na v tomto směru podstatné (již též shora rozvedené) okolnosti, kdy obviněná ze své pozice jednatelky společnosti vykonávala celou řadu úkonů spojených s nakládáním s finančními prostředky společnosti včetně těch, které souvisely s výplatou mezd zaměstnancům, a tudíž byla velmi dobře obeznámena s tím, jakými způsoby tyto postupně probíhaly. Nejvyšší soud dodává, že právě z této její nepochybně zjištěné vědomosti pak (byť to popírá) plyne i skutečnost, že si byla vědoma, že takových praktik by nebylo zapotřebí, kdyby poskytnutý příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením skutečně posloužil svému určení. Současně si musela být vědoma, že k získání příspěvku (v maximální výši) bylo nezbytné v žádostech uvést údaje o jiné výši mzdy zaměstnanců, než jim byla ve skutečnosti vyplácena, tj. nepravdivé údaje, jež svým podpisem stvrzovala. Za takové situace nelze než přisvědčit závěru soudu prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud odvolací, že je třeba dovozovat jak vědomost obviněné o nepravdivosti údajů uvedených v žádostech, tak to, že svým jednáním chtěla porušit nebo ohrozit trestním zákonem chráněný zájem na ochraně poskytování dotací, subvencí nebo návratných finančních výpomocí nebo příspěvků. V návaznosti na uvedené skutečnosti je pak zřejmé, že své opodstatnění postrádá i ta námitka obviněné, že z popisu skutkového děje není patrné, zda měla jednat v úmyslu přímém nebo nepřímém, a z čeho tak soud prvního stupně usuzoval.
48. Za důvodnou nelze považovat ani argumentaci dovolatelky, jejímž prostřednictvím namítá porušení zásady individualizace trestní odpovědnosti a brojí proti aplikaci principu kolektivní viny. Z dostatečně konkrétního popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině a skutkových zjištění formulovaných v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména v jeho bodech 186. až 189.) [s nimiž se ztotožnil i soud odvolací] a učiněných v návaznosti na provedené dokazování, jak na ně rovněž bylo poukázáno již výše v odůvodnění tohoto usnesení, se podává zcela jednoznačně, v čem spočívalo protiprávní jednání této obviněné. Aniž by přitom bylo nezbytné v tomto směru určit, kdo konkrétně měl rozhodnout o tom, kolik mělo být zaměstnancům fakticky uhrazeno či kdo za tímto účelem předával finanční prostředky obviněné A. J., a aniž by bylo podstatné, že obviněná nebyla tou osobou, jež činila ekonomická rozhodnutí nebo řídila společnost, z hlediska její trestní odpovědnosti je podstatným, že jako statutární orgán společnosti s oprávněním za tuto jednat, takto skutečně jednala a (mimo jiné) podepisovala předmětné žádosti za současného prohlášení o pravdivosti v nich (a rovněž ve formulářích, jež byly jejich součástí) uvedených údajů a o tom, že hrubá mzda uvedená ve jmenném seznamu zaměstnanců byla zúčtována k výplatě a po zákonných srážkách zaměstnancům vyplacena, přestože tomu tak nebylo, a to s cílem vylákat neoprávněný majetkový prospěch.
49. V návaznosti na výše uvedené skutečnosti nelze přisvědčit názoru obviněné, založenému na tvrzení o nevědomém, neúmyslném a v těchto ohledech neprokázaném zapojení do předmětné trestné činnosti, o porušení zásady in dubio pro reo . Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. řádu a má vztah ke zjištění skutkového stavu na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. řádu), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tj. týká se otázek skutkových. Z tohoto pravidla se podává, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
50. Obviněná však přehlíží, že jí tvrzené pochybnosti, spočívající ve skutečnosti v prosazování vlastní verze skutkového stavu věci, odlišné od toho, jak byl na základě provedených důkazů skutkový stav zjištěn soudy nižších stupňů, u těchto ve vztahu k otázce její viny nepanovaly. Jestliže totiž soud prvního stupně i soud odvolací nabyly na základě provedeného dokazování vnitřního přesvědčení, majícího kvalitu praktické jistoty, o tom, že obviněná se dopustila jednání popsaného výše, pro uplatnění uvedeného pravidla nebyl v této trestní věci dán žádný důvod.
51. V obecné rovině lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení obviněná v důsledku porušení zmíněného pravidla taktéž namítá, není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
52. Ve světle shora uvedeného pak neobstojí ani názor obviněné, že nelze najít příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a vzniklou škodou. Odvozuje jej totiž od své setrvalé skutkové verze, podle níž zastávala funkci jednatelky společnosti toliko formálně, předmětné žádosti nevypracovávala, mzdy nevyplácela a výplatní pásky zaměstnancům nepředávala. Skutková zjištění učiněná soudy na podkladě provedených důkazů, jak na ně bylo poukázáno výše v odůvodnění tohoto usnesení, vztahující se ke způsobu výkonu funkce statutárního orgánu společnosti obviněnou a povaze jí činěných úkonů, kdy zejména deklarovala v předmětných žádostech, že všechny tam uvedené údaje jsou pravdivé, přestože tyto neodpovídaly skutečnosti (přičemž pokud by byly všechny údaje uvedeny pravdivě, příspěvek by nebyl vyplacen), představují dostatečný podklad pro závěr, že taková příčinná souvislost je dána (k této otázce se soud prvního stupně vyjadřuje adekvátně v bodu 211. odůvodnění svého rozsudku).
53. Konečně Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými ani námitky obviněné, jejichž prostřednictvím vytýká nesprávné určení výše způsobené škody. Obviněná přitom vyslovuje názor, že výše způsobené škody nemůže být rovna součtu celkové poskytnuté dotace, nýbrž odpovídá pouze části poskytnuté dotace, která nebyla použita vzhledem k účelu podle zákona o zaměstnanosti, tedy k zaměstnávání osob se zdravotním postižením, přičemž je třeba zohlednit částky vyplacené zaměstnancům, odvody na sociální a zdravotní pojištění a rovněž částky požadované v jednotlivých žádostech. Považuje nadto za nezbytné zkoumat u každého jednotlivého zaměstnance, jak vysoká mzda mu byla v konkrétním měsíci vyplacena, neboť každý zaměstnanec a dotace na jeho odměnu představuje samostatnou neúčelovou dotaci. Zdůrazňuje i skutečnost, že zaměstnanci společnosti T. (oproti věci, na niž odkazují soudy) práci skutečně vykonávali, a též to, že byť nárok na náhradu škody je soukromoprávním nárokem, soudy se z tohoto hlediska právem na náhradu škody nezabývaly.
54. Na tomto místě je vhodné poznamenat, že obsahově shodnou argumentaci stran tvrzeného nesprávného posouzení výše způsobené škody (vyjma výtky obviněné týkající se pochybení soudů, pokud se tyto nezabývaly soukromoprávními aspekty práva na náhradu škody) uplatnili v dovoláních i obvinění T. H. a B. H. Své námitky přitom podřadili jednak pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to ve vztahu k částkám, jež byly Úřadem práce ČR vyplaceny nad rámec žádostí podaných společností za jednotlivá čtvrtletí, k nimž vytýkají, že ohledně nich nebylo vedeno dokazování, a jednak pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, v rámci něhož namítli, že soudy nesprávně posoudily výši škody, když vycházely z celkové výše poskytnuté dotace, aniž by zohlednily peněžní částky, jež byly zaměstnancům skutečně vyplaceny a společností odvedeny do státního rozpočtu z titulu sociálního a zdravotního pojištění.
55. Jak již bylo naznačeno shora, ani takové námitky obviněné, resp. všech obviněných Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými. Předně je zapotřebí uvést, že soudy obou stupňů se výší škody způsobené jednáním obviněných poškozené České republice, zastoupené Úřadem práce ČR – krajskou pobočkou pro hlavní město Prahu (dále též jen „poškozená“) řádně zabývaly (lze plně odkázat na body 228. až 233. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 32. usnesení odvolacího soudu). Soud prvního stupně se přitom ve zmíněné pasáži odůvodnění svého rozsudku přesvědčivě vypořádal již i s těmi námitkami, které obvinění vznášejí nyní opětovně ve svých dovoláních.
56. Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů učiněným v souladu s relevantní rozhodovací praxí, že škodou způsobenou trestným činem dotačního podvodu je celá výše poskytnuté dotace, pokud při žádosti o dotaci byly uvedeny nepravdivé údaje. Jestliže v tomto směru soud prvního stupně odkázal (mimo jiné) na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 414/2017, v němž tento rozhodl o dovolání ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 8/2015 a následně u Vrchního soudu v Praze pod zp. zn. 6 To 21/2016, nelze tomuto ničeho vytknout. V těchto rozhodnutích řešená trestní věc je totiž, byť obvinění takový názor nesdílí, skutkově stejné povahy, neboť tak jako v nyní posuzované věci spočívalo protiprávní jednání tam obviněné (ve stručnosti) v tom, že (na základě plné moci udělené jednatelkou společnosti) vyhotovovala a podávala na Úřad práce České republiky – krajskou pobočku pro hlavní město Prahu žádosti o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2011, přičemž deklarovala, že všechny údaje uvedené v žádostech jsou pravdivé a že hrubá mzda za jednotlivé měsíce daného čtvrtletí, uvedená ve jmenném seznamu zaměstnanců, byla zaměstnancům zúčtována k výplatě a po zákonných srážkách vyplacena, a to nejpozději k datu vyhotovení žádosti, ačkoliv si byla plně vědoma skutečnosti, že mzdové náklady deklarované v žádostech o příspěvek neodpovídají tvrzeným skutečnostem, neboť většině zaměstnanců byla ve skutečnosti vyplácena měsíční čistá mzda v částce nejvýše 2 000 Kč, kdy bylo navíc zjištěno, že část v seznamu uvedených osob ve společnosti nepracovala, nepodepsala pracovní smlouvu a deklarovanou mzdu nikdy nepobírala, část osob pracovní smlouvu podepsala a pobírala mzdu v částce 2 000 Kč, avšak práce jim zadávána nebyla a ostatním zaměstnancům, kteří ve společnosti pracovali na základě podepsané pracovní smlouvy, byly v rozhodném období ve skutečnosti vypláceny mzdy v podstatně nižších částkách, než měli uvedeno ve mzdových výměrech, a to v částkách neodpovídajících výši nárokovaného příspěvku, a na základě těchto žádostí byly společnosti příspěvky vyplaceny. Je vhodné opětovně připomenout, že v nyní posuzované věci bylo taktéž zjištěno, že obvinění, postupně jak zastávali funkci jednatele ve společnosti, prohlásili, že všechny údaje uvedené v žádostech jsou pravdivé, a že hrubé mzdy za jednotlivé měsíce příslušného čtvrtletí, uvedené vždy v příslušném jmenném seznamu zaměstnanců, byly zaměstnancům zúčtovány k výplatě a po zákonných srážkách vyplaceny, ačkoliv si byli vědomi skutečnosti, že údaje o mzdových nákladech na zaměstnance společnosti uvedené v žádostech neodpovídají skutečnosti, když zaměstnancům byla vyplácena mzda v podstatně nižší částce (rovněž ve výši cca 2 000 Kč měsíčně) než deklarované, a to, když navíc bylo zjištěno, že některé osoby pracovní smlouvu sice podepsaly a mzdu v částce cca 2 000 Kč pobíraly, avšak nikdy jim žádná práce zadána nebyla a ostatním zaměstnancům, kteří ve společnosti pracovali na základě podepsané pracovní smlouvy, byly v rozhodných obdobích ve skutečnosti vypláceny mzdy v podstatně nižších částkách, než měli uvedeno ve výplatních páskách, a to v částkách neodpovídajících nárokovaným příspěvkům.
57. Je tudíž třeba souhlasit se závěrem obou soudů nižších instancí, že škodu způsobenou trestným činem tvoří součet všech společnosti poskytnutých příspěvků na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti („dále jen zákon o zaměstnanosti“), neboť příspěvky by v rozhodném období nebyly společnosti vůbec poskytnuty s ohledem na nepravdivé údaje především stran vynaložených mzdových nákladů včetně odvedeného pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění. Právě uvádění nepravdivých údajů v žádostech totiž umožňovalo obviněným se bezdůvodně obohacovat ke škodě České republiky. V této souvislosti Nejvyšší soud dodává, že škoda v případě dotačního podvodu přitom vzniká již tím, že na základě nepravdivých údajů nebo hrubě zkreslených údajů byla dotace poskytnuta a peněžní prostředky opustily majetkovou sféru poskytovatele dotace.
58. V návaznosti na uvedené skutečnosti je pak zcela bezpředmětnou námitka obviněných týkající se absence dokazování ve vztahu k částkám, jež byly vyplaceny podle §78 odst. 3 zákona o zaměstnanosti z důvodu nároku na další zvýšení příspěvku a další náklady vynaložené zaměstnavatelem na zaměstnávání osob se zdravotním postižením.
59. Jestliže obvinění vytýkají oběma soudům, že pochybily i tím, že při stanovení výše škody nezohlednily peněžní částky, jež byly zaměstnancům skutečně vyplaceny, a dále odvody na sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců, je třeba přisvědčit správnému (a s výše citovanou rozhodovací praxí souladnému) závěru soudu prvního stupně v bodu 232. odůvodnění jeho rozsudku, že podmínkou poskytnutí dotace je bezdlužnost žadatele a bez odvádění pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění by tedy nebylo možné dotace ani pobírat, ani nárokovat. Obdobně je nutno posuzovat i částky ve výši přibližně 2 000 Kč, které byly zaměstnancům vypláceny. Oba takto vynaložené náklady je totiž třeba hodnotit jako nutné k páchání dané trestné činnosti, přičemž současně sloužily i k jejímu skrytí a znesnadnění (oddálení) jejího odhalení [bylo nepochybně jistější, pokud společnost skutečně zaměstnávala osoby se zdravotním postižením a části z nich byla i skutečně zadávána práce, za niž tito zaměstnanci pobírali předmětnou minimální částku]. Jednalo se tak o určitou formu nákladů na dosažení podvodného záměru obviněných, a pak částky ve výši přibližně 2 000 Kč byly zaměstnancům vyplaceny ve skutečnosti nikoli jako mzda za vykonanou práci, ale jako odměna za to, že se nechali zaměstnat a umožnili tak obviněným páchání dané trestné činnosti. Z těchto důvodů pak takové částky, když jednak byly vypočteny na podkladě nepravdivých mzdových nákladů, a představovaly taktéž nepravdivé údaje (povinné odvody), a jednak byly hrazeny zaměstnancům, nikoli poškozené (částky 2 000 Kč), nelze ani jakkoli zohlednit z hlediska započtení v rámci náhrady škody poškozené obviněnými, jak se lze domnívat, že měli tito na mysli. V této souvislosti lze poukázat i na etické hledisko vystupující do popředí v dané věci, když obvinění využili k páchání trestné činnosti osoby se zdravotním postižením (zcela konkrétně je to patrné například ze zneužití jednak jejich finanční tísně vyplývající z jejich příjmových poměrů jakožto invalidních důchodců, kdy tito byli vděční za přivýdělek i v tak nízké částce, a rovněž ze zneužití jejich špatného zdravotního stavu, kdy řada z nich trpěla poruchami zraku, takže se s jim předkládanými listinami již z tohoto důvodu nebyli schopni řádně seznámit). Pokud tedy obvinění vznáší požadavek na odečtení zaměstnancům vyplacených minimálních částek, činí tak i v rozporu s dobrými mravy (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 3 Tdo 256/2014).
60. Co se týče námitky obviněných, že způsobenou škodou nemohou být veškeré vyplacené příspěvky – dotace en bloc , ale pouze dotace na zaměstnance, ve vztahu k nimž byly v příslušných žádostech uváděny nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje, lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění soudu prvního stupně v bodu 231. jeho rozsudku, kde uvádí, že v dané věci se jednalo o systematické a soustavné uvádění nepravdivých údajů o výši mzdy zaměstnanců na podkladě nepravdivých podkladů, na jejichž základě byly příslušné žádosti vypracovávány a podávány, takže se rozhodně nejednalo o dílčí pochybení v jednotlivých případech. Obviněná J. D. pak přehlíží i to, že svým jednáním naplnila znaky daného trestného činu, jímž způsobila předmětné poškozené majetkovou škodu, a tudíž výrok o její povinnosti k náhradě této škody má plnou oporu v §228 odst. 1 tr. řádu.
IV. B
K dovolání obviněného T. H.
61. Pokud jde o dovolání obviněného T. H. , tento dovolatel mimo námitky stran výše škody, na něž již bylo výše (rovněž ve vztahu k jeho osobě) v bodech 55. až 60. odůvodnění tohoto usnesení podrobně reagováno, uplatnil jednak výtky adresované odvolacímu soudu a týkající se způsobu, jakým se zhostil své přezkumné povinnosti a odůvodnil závěry ve svém rozhodnutí, a jednak namítl zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů, a to pokud jde o skutková zjištění, že měl hlavní podíl na daném protiprávním jednání, že musel mít povědomí o skutečné výši mzdy vyplácené zaměstnancům, resp. o tom, že mzdové náklady uváděné v žádostech neodpovídají skutečnosti, a rovněž pokud jde o skutková zjištění týkající se jednotlivých mechanismů vyplácení mzdy zaměstnancům.
62. K prvně zmíněné námitce Nejvyšší soud (ve shodě s vyjádřením státní zástupkyně) poukazuje na to, že byť lze označit odůvodnění usnesení odvolacího soudu za poněkud stručné, za situace, kdy (jak již bylo uvedeno výše v bodu 38. odůvodnění tohoto usnesení) soud prvního stupně při hodnocení provedených důkazů (především výpovědí svědků – jednotlivých zaměstnanců společnosti, výpovědí obviněných a listinných důkazů) postupoval v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu a pečlivě uvážil všechny okolnosti případu jak jednotlivě, tak i v jejich souhrnu, přičemž ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, přičemž přesvědčivě vyložil, jaké skutkové závěry z jednotlivých důkazů učinil, takže mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy je zjevná logická návaznost, a současně se řádně zabýval i obhajobou obviněných a odůvodnil, proč této nemohl přisvědčit, nelze odvolacímu soudu vytýkat, že na podrobné a pečlivé hodnotící úvahy a skutkové i právní závěry soudu prvního stupně, o nichž neměl žádné pochybnosti, odkázal s tím, že zdůraznil ty stěžejní z nich.
63. Jestliže tento dovolatel rozporuje svůj hlavní podíl na daném protiprávním jednání, pak je předně zapotřebí připomenout zásadní skutková zjištění (mající plnou oporu v provedených důkazech, a to výpovědích svědků – zaměstnanců společnosti, jeho výpovědi a výpovědích ostatních obviněných a listinných důkazech) rozvedená zejména v bodech 190. až 195. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a v bodu 17. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, z nichž je zřejmé, že obviněný byl po celou dobu existence společnosti jejím ředitelem, přičemž (jak sám vypověděl – viz bod 11. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) měl na starost financování, obchod, jednání se zákazníky, ekonomickou činnost, fakturaci. V období od 22. 1. 2015 do 17. 12. 2015 byl i jednatelem společnosti a v období od 4. čtvrtletí roku 2014 do 3. čtvrtletí roku 2015 jakožto statutární zástupce společnosti podepisoval předmětné žádosti. I z jeho výpovědi plyne (viz bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že se aktivně angažoval (požádal svého otce, aby je na své jméno založil, odvezl zaměstnance na pobočku banky) v založení účtů obviněného B. H., k nimž měl dispoziční právo a na něž zasílal spolu s obviněnou J. D. v rámci tzv. druhého způsobu toku peněžních prostředků mzdy zaměstnancům; z těchto účtů posléze on sám vybíral finanční prostředky a přivážel je obviněné A. J. (neobstojí tedy jeho námitka, že se nepodařilo prokázat, že by se jakkoli podílel na výběru peněz z bankomatu). Obviněný dal dále pokyn k založení sdílených účtů zaměstnanců v rámci tzv. třetího způsobu toku peněžních prostředků (od dubna 2013). Již v období od ledna roku 2014 (tedy předtím, než se stal jednatelem společnosti) měl dispoziční právo i k účtu, resp. účtům společnosti společně s obviněnou J. D.
64. Ze shora uvedeného je nepochybně zjevná klíčová role tohoto obviněného v rámci chodu společnosti včetně jeho vědomosti o nakládání s finančními prostředky společnosti, a tedy i o jednotlivých způsobech, jakými byla (formálně) realizována výplata mezd zaměstnancům. Jeho vědomost o skutečné výši jejich mezd (jak namítá) neplyne jen ze skutečnosti, že se v blízkosti dílny během celkem pěti let vyskytoval, neboť býval přítomen ve své kanceláři i v čase, kdy byly mzdy zaměstnancům vypláceny, ale též jednak z výpovědi svědkyně H. Š., na podkladě níž je zřejmé, že obviněný nebyl nijak překvapen, když mu tato sdělila výši své mzdy (2 000 Kč), a tuto jí obratem vyplatil, a dále ze skutečnosti, že mezi bezhotovostně zasílanými mzdami zaměstnancům se objevovaly i částky přibližně ve výši 2 000 Kč. Obviněný totiž přes tuto vědomost nejenže nikdy nekonfrontoval obviněnou A. J. a nepožádal ji v tomto směru o vysvětlení, ale dokonce vyhotovoval, podepisoval a podával dané žádosti, v nichž deklaroval mzdové náklady jiné, v podstatně vyšší výši, tj. nepravdivé; v době, kdy mzdy zaměstnanců byly zasílány na účty obviněného B. H., nadto i sám peněžní prostředky z těchto účtů vybíral. Za popsaných okolností zcela nestandardních praktik při vyplácení mezd zaměstnancům (v mnoha případech měli vlastní účty, přesto byly za účelem výplaty mzdy založeny účty na jméno B. H., k nimž logicky neměli žádná práva, a posléze sdílené účty, k nimž byly zaměstnancům odebrány veškeré přístupové nástroje) neobstojí přitom jeho tvrzení, že si nebyl vědom jejich důvodu, tedy toho, že jsou nezbytné k tomu, aby zaměstnancům mohla být vyplácena (stále v hotovosti) částka podstatně nižší, než jaká byla deklarována jako mzda v daných žádostech. V návaznosti na to je třeba považovat za zcela logický závěr soudů (a v tomto ohledu odmítnout námitku obviněného), že druhý podpisový arch, na němž zaměstnanci stvrzovali převzetí částky cca 2 000 Kč, sloužil současně jako potvrzení pro obviněného (resp. vedení společnosti) o tom, že obviněná A. J. částky v této výši zaměstnancům předala, a o tom, že je právě a jen v takové výši převzala od obviněného, resp. obviněných, kteří v příslušných obdobích jako jediní (každý sám či společně) měli dispoziční práva k účtům společnosti, a tudíž jedině oni mohli s finančními prostředky na účtech společnosti disponovat, což také činili. Pokud by totiž zaměstnanci obdrželi mzdu ve výši deklarované v žádostech a uvedené na výplatnicích (na prvním podpisovém archu), byl by druhý podpisový arch zcela nadbytečným. S obviněným nelze souhlasit ani v tom, jestliže tento tvrdí, že druhý podpisový arch byl nápadem obviněné A. J.; jeví se jako zcela nesmyslné, proč by si tato nechala zaměstnanci podepisovat převzetí částky 2 000 Kč, pokud by jí byla za účelem výplaty svěřena částka podstatně vyšší pro každého zaměstnance, odpovídající částce na výplatnicích, jejíž převzetí zaměstnanci na prvním podpisovém archu již potvrdili. V této souvislosti neobstojí vysvětlení obviněného, že v případě nepředložení žádného dokladu o vkladu hotovosti do pokladny se jednalo o bezvýznamné pochybení účetního rázu; to, že nebyly vyhotovovány žádné příjmové ani výdajové doklady, bylo činěno zcela záměrně, s cílem zastřít skutečnost, že byť (téměř obratem poté, co byly zapsány příspěvky od Úřadu práce ČR na účet společnosti, resp. následně na účty B. H., resp. poté na sdílené účty zaměstnanců), tyto byly vybrány prostřednictvím bankomatu (převážně v místě bydliště obviněných) v prakticky shodné výši, v této výši zaměstnancům vyplaceny nebyly. Vzhledem k tomu, že zaměstnanci neměli ani k účtům společnosti, ani k účtům B. H. a ani ke sdíleným účtům dispoziční práva, resp. jim byly veškeré přístupové nástroje k nim odebrány, závěr soudů, že zbytek částky vybrané z účtů si obvinění ponechali, rozhodně není (jak namítá obviněný) nepodloženou spekulací, nýbrž tento je na podkladě všech uvedených skutečností závěrem plně odůvodněným a logickým. Jestliže obviněný v tomto ohledu poukazuje i na to, že druhý způsob výplaty mezd (na účty obviněného B. H.) byl konzultován s Úřadem práce ČR, aniž by na něm bylo shledáno cokoli závadného, když ničeho závadného neshledaly ani kontroly z tohoto úřadu, je třeba zdůraznit, že v teoretické rovině by na tomto skutečně ničeho závadného být nemuselo, ovšem za předpokladu, že zaměstnancům by byly vyplaceny mzdy v takové výši, v jaké byly na účty poukázány, resp. v jaké na ně měli v souladu s přiznaným příspěvkem nárok; skutečnost, že zaměstnanci takové částky neobdrželi, však Úřadu práce ČR nebyla známa, resp. tuto ani nemohl zjistit (k tomu viz též body 198. až 203. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pokud pak obviněný zdůrazňuje, že zaměstnanci jej nikdy nekontaktovali a nestěžovali si, postačí odkázat body 137. a 138. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Obdobně, stran třetího způsobu toku finančních prostředků, jestliže k tomuto nebylo prokázáno, kdo fakticky vybíral finanční prostředky ze sdílených účtů zaměstnanců, lze odkázat na přesvědčivé hodnotící úvahy a závěry v bodech 179. až 184. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když k těmto lze jen připomenout již výše uvedenou skutečnost, že k daným účtům zaměstnanci, byť (někteří z nich, když řada z nich neměla povědomí o tom, že jejich jména figurují v rámci účtu jiné osoby) byli jejich formálními majiteli, neměli faktický přístup, tudíž tito to být nemohli.
IV. C
K dovolání obviněného B. H.
65. Třetím z dovolatelů je obviněný B. H., jehož dovolací argumentace (jak na to bylo již výše poukázáno) svým obsahem i formulacemi kopíruje dovolací námitky obviněného T. H. Také tento obviněný (a ze shodných důvodů) namítá jednak nesprávné posouzení výše škody, jež bylo vypořádáno (taktéž ve vztahu k jeho osobě) shora v bodech v bodech 55. až 60. odůvodnění tohoto usnesení. Další jeho námitky pak též směřují vůči postupu odvolacího soudu v rámci jeho přezkumné činnosti, jemuž vytýká totožná pochybení, jak to učinil obviněný T. H.; i v tomto směru tedy postačí odkázat na odůvodnění tohoto usnesení výše v bodu 62.
66. Třetí okruh dovolacích námitek tohoto obviněného je pak založený na názoru, že soudy obou stupňů opřely výrok o vině o skutková zjištění, která byla v příkrém rozporu s provedeným dokazováním, přičemž v tomto směru obdobně jako další dva obvinění (ovšem s větším důrazem právě ve vztahu ke své osobě) označuje za nepochopitelné závěry soudů o tom, že snad měl mít představu o reálné výši částek, které byly vypláceny jednotlivým zaměstnancům. Poukazuje přitom na velmi strohé zdůvodnění soudu prvního stupně, že si prostě musel být vědom toho, že částky uváděné v žádostech neodpovídají skutečnosti, aniž by bylo zřejmé, z jakých důkazů tuto skutečnost dovozuje. Současně zdůrazňuje, že (obdobně jako v případě obviněné J. D.) jej nikdo ze zaměstnanců v dílně neviděl, nepřišel s ním do jakéhokoliv kontaktu a nebylo zjištěno, že by těmto snad někdy udílel nějaké pokyny.
67. Nejvyšší soud však ani pokud jde o tohoto dovolatele, nemohl takové argumentaci přisvědčit a shledal ji zjevně neopodstatněnou. Přestože skutková zjištění soudů učiněná na podkladě provedených důkazů svědčí o zásadním podílu obviněného T. H. a významném podílu obviněné J. D. na dané trestné činnosti, nelze přijmout závěr, že obviněný B. H. by nebyl za své jednání trestně odpovědný. Jak je zřejmé ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, popsaných ve skutkové větě výroku o vině jeho rozsudku a rozvedených zejména v bodu 196. jeho odůvodnění, tento obviněný se stal jednatelem společnosti dne 17. 12. 2015 a je jím dosud. Již předtím, než začal zastávat funkci statutárního orgánu společnosti, se však účastnil na „podnikání“ svého syna – obviněného T. H., když na jeho žádost souhlasil se založením přibližně 50 bankovních účtů, jež byly vedeny na jeho jméno a k nimž měl dispoziční právo. Nepochybně byl přitom seznámen s tím, k jakému účelu tyto sloužily, totiž k tomu, aby na ně byly zasílány mzdy zaměstnancům společnosti, když pro svoje potřeby jistě takové množství účtů z žádného důvodu nepotřeboval, a rovněž nemohl nevědět, že zaměstnanci k těmto účtům (přestože na ně byly poukazovány jejich mzdy) neměli dispoziční právo, a tedy ani žádnou možnost nakládat s finančními prostředky na ně zasílanými. Již z této jeho nepochybné vědomosti lze usuzovat na to, že mu byl znám i další, a to podstatný účel založení těchto účtů, jenž měl krýt skutečnost, že zaměstnancům jsou vypláceny mzdy v podstatně nižší výši 2 000 Kč, než činila výše částek na účty poukazovaná. Podstatné ovšem je, že takové vyšší částky deklaroval jako skutečně vyplácené mzdy zaměstnancům v žádostech o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením, když jako jednatel společnosti tyto žádosti za období od 1. čtvrtletí roku 2016 do 4. čtvrtletí roku 2016 (za období 4. čtvrtletí roku 2015 tak učinil prostřednictvím obviněného T. H., jemuž k tomu udělil plnou moc) vyhotovoval a podepisoval. Pro správnost závěru o jeho vědomosti, že údaje o výši mezd zaměstnanců v žádostech jsou nepravdivé, tak svědčí jeho zapojení do chodu společnosti již tím, že souhlasil se založením předmětných účtů na svoje jméno, přičemž věděl o zcela nestandardním způsobu výplaty mezd zaměstnancům formálně prostřednictvím těchto účtů, k nimž neměli jakýkoli přístup, přestože fakticky byly mzdy vypláceny v hotovosti; nepodnikl přitom ničeho k nápravě daného stavu, tj. k tomu, aby výplaty mezd zaměstnancům byly transparentní. Jestliže pak následně jako jednatel společnosti stvrdil nepravdivé údaje v předmětných žádostech svým podpisem (resp. za období 4. čtvrtletí roku 2015 tak učinil prostřednictvím obviněného T. H., jemuž udělil plnou moc), nese plnou odpovědnost za to, že takové údaje v žádostech uvedl; na podkladě těchto pak byl vyplacen daný příspěvek společnosti neoprávněně, resp. přes podané žádosti posléze (z důvodů uvedených v bodech III. 20.-23.) již vyplacen nebyl.
V.
K návrhu na odklad výkonu napadeného rozhodnutí
68. Nejvyšší soud nepřehlédl, že obviněný T. H. v dovolání současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání podle §265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon dovoláním napadeného rozhodnutí. K uvedenému návrhu Nejvyšší soud uvádí, že podle §265o odst. 1 tr. řádu před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Vydání rozhodnutí o takovém podnětu však není obligatorní. Aplikace uvedeného ustanovení by přicházela v úvahu toliko tehdy, jestliže by argumentace obviněného s určitou vyšší mírou pravděpodobnosti mohla svědčit závěru, že jeho dovolání bude vyhověno. Předseda senátu však důvody pro odklad či přerušení výkonu usnesení odvolacího soudu nezjistil, a proto, aniž by bylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným rozhodnutím, mu nevyhověl a samostatným (negativním) výrokem nerozhodl.
VI.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
69. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněných J. D., roz. P., T. H. a B. H. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných byla zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněných na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. 8. 2022
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.
předseda senátu