infUsTakto, infUsVec2, errUsPouceni, errUsDne,

Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 05.03.2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09 [ nález / MUSIL / výz-3 ], paralelní citace: N 43/56 SbNU 479 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2010:3.US.1624.09.1

Zdroj dat je dostupný na http://nalus.usoud.cz     -     (poprvé klikněte dvakrát)

Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry

Právní věta K porušení ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) dochází také tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy a právní závěry v jejich rozhodnutích se dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Úmysl pachatele nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Právo na obhajobu, které má i ústavněprávní zakotvení (čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny), je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí hájit; taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v dispozici obviněného; také volba okamžiku, kdy obviněný s obhajobou vystoupí, je toliko jeho věcí; úkol prověřovat obhajobu spočívá v kterémkoli okamžiku trestního řízení na orgánech činných v trestním řízení; obviněného v trestním řízení netíží žádné důkazní břemeno. Z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného.
ECLI:CZ:US:2010:3.US.1624.09.1
sp. zn. III. ÚS 1624/09 Nález Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Muchy a Michaely Židlické - ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09 ve věci ústavní stížnosti J. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008 č. j. 4 To 284/2008-475, kterým byl zrušen prvoinstanční rozsudek a stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2009 č. j. 8 Tdo 344/2009-520, jímž bylo odmítnuto jako zjevně neopodstatněné stěžovatelovo dovolání, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Okresního soudu v Novém Jičíně jako vedlejšího účastníka řízení. Výrok Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 4. 2009 č. j. 8 Tdo 344/2009-520, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008 č. j. 4 To 284/2008-475 a rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 7. 2008 č. j. 21 T 33/2006-446 se ruší. Odůvodnění: I. 1. Ústavní stížností, splňující všechny náležitosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, neboť jimi měla být dotčena jeho základní práva garantovaná článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a zároveň mělo dojít k porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy. II. 2. Jak vyplývá z odůvodnění ústavní stížnosti a z obsahu spisů Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 21 T 33/2006 (dále jen "trestní spis") a sp. zn. 21 Nt 1401/2009, které si Ústavní soud vyžádal, byla ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů vydána v průběhu velmi komplikovaného trestního řízení, vedeného již od roku 2005, v němž byl stěžovatel stíhán jako obviněný spolu se spoluobviněným Z. B. (dnes již pravomocně odsouzeným). Meritorní rozhodnutí obecných soudů týkající se stěžovatele se několikrát měnila: 3. O obžalobě, podané na stěžovatele státním zástupcem Krajského státního zastupitelství v Ostravě dne 3. 3. 2006 (č. j. 3 KZV 69/2005-41) pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. (pozn.: zkratka "tr. zák." označuje v textu tohoto nálezu dnes již neplatný zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, který platil v době rozhodování obecných soudů v této věci), rozhodl Okresní soud v Novém Jičíně nejprve tak, že usnesením ze dne 18. 9. 2006 č. j. 21 T 33/2006-254 věc postoupil podle §222 odst. 2 tr. řádu nadřízenému obžalovaného, protože dospěl k závěru, že nejde o trestný čin, nýbrž že skutek by mohl být posouzen jako kázeňský přestupek. 4. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce stížnost, o které rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 22. 5. 2007 č. j. 4 To 36/2007-318 tak, že podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu stížností napadené rozhodnutí zrušil a okresnímu soudu uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl. 5. Poté rozhodl Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 30. 11. 2007 č. j. 21 T 33/2006-386 tak, že stěžovatele podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. 6. Proti tomuto usnesení podal státní zástupce odvolání, o němž odvolací soud usnesením ze dne 14. 5. 2008 č. j. 4 To 102/2008-425 rozhodl tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. 7. Novým rozsudkem nalézacího soudu ze dne 23. 7. 2008 č. j. 21 T 33/2006-446 byl obžalovaný uznán vinným, nikoliv však žalovaným úmyslným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., nýbrž trestným činem maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák. Obžalovanému byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce opět odvolání. 8. Následujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2008 č. j. 4 To 284/2008-475 byl prvoinstanční rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), c) a d) tr. řádu zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu byl obžalovaný uznán vinným původně žalovaným úmyslným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obžalovanému byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Tento rozsudek nabyl právní moci. 9. Skutek trestného činu je ve výroku pravomocného odsuzujícího rozsudku popsán tak, že obžalovaný "dne 7. 7. 2005 kolem 14:30 hodin v Bílovci, okres Nový Jičín, na Obvodním oddělení Policie ČR jako policejní komisař Policie ČR OŘ SKPV Nový Jičín provádějící prověřování v trestní věci podezření z trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. z. vedené pod č. j. ORNJ-1518/Bi-TC-2005, v úmyslu označit Z. Ch. za pachatele a tímto mu způsobit škodu spočívající v zahájení trestního stíhání proti jeho osobě jako obviněnému, při jednání již pravomocně odsouzeného npor. Z. B., který Z. Ch. pod pohrůžkou, že se zná s jeho nadřízeným a nechá jej propustit ze zaměstnání, nutil, aby se přiznal ke krádeži fotoaparátu, a když to jmenovaný odmítal, křičel na něj, uhodil jej nejméně čtyřikrát otevřenou dlaní do tváře, a když se ani poté ke krádeži fotoaparátu nedoznal, udeřil jej dvakrát pěstí do levé tváře, uchopil za vlasy tak, až mu je vytrhal a hlavou mu uhodil třikrát o skříň, a způsobil mu zranění, spočívající ve zhmoždění obou částí dolní čelisti a temene hlavy, které si vyžádalo jednorázové lékařské ošetření, přičemž takto jednal v rozporu s ust. §6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, a §52 tr. ř. a v rozporu s článkem 25 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, a se Z. Ch., který opakovaně uvedl, že se krádeže nepopustil, o obsahu jeho vysvětlení nesepsal úřední záznam, čímž porušil ust. §158 odst. 5 tr. ř., od počátku nijak nereagoval, ač byl povinen provést služební zákrok či úkon, když viděl, že je páchán trestný čin, a připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma, přičemž takto jednal v rozporu s ust. §7 odst. 1, §6 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v rozporu s článkem 25 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001, v rozporu s §52 tr. ř. a se Z. Ch., který opakovaně uvedl, že se krádeže nedopustil, o obsahu jeho vysvětlení nesepsal úřední záznam, čímž porušil ust. §158 odst. 5 tr. ř.". 10. O dovolání odsouzeného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 4. 2009 č. j. 8 Tdo 344/2009-520 tak, že dovolání bylo podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. 11. Pro úplnost lze doplnit, že odsouzený podal ještě návrh na povolení obnovy, který však byl usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 5. 8. 2009 č. j. 21 Nt 1401/2009-21 zamítnut. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla zamítnuta usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 11 2009 č. j. 4 To 284/2009-36. Obviněný napadl tato dvě zmíněná rozhodnutí ústavní stížností, vedenou u Ústavního soudu samostatně pod sp. zn. III. ÚS 155/10, o níž dosud nebylo rozhodnuto. III. 12. Stěžovatel namítá porušení svých základních práv, zejména práva na soudní ochranu a práva na spravedlivý proces, přičemž jeho výtky lze shrnout ve stručnosti do dvou skupin: a) Stěžovatel tvrdí, že se skutku, pro nějž byl odsouzen, vůbec nedopustil; orgány činné v trestním řízení prý nesprávně a neúplně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj zcela chybné právní závěry o jeho vině. Toto tvrzení zejména konkretizuje poukazem na nesprávné zhodnocení svědeckých výpovědí svědků Ch., H., S. a B., z nichž má podle jeho názoru vyplývat závěr, že nebyl přítomen při výslechu prověřovaného Ch. po celou dobu jeho trvání, takže údajné protiprávní počínání spoluobviněného B. nezpozoroval; b) dále tvrdí, že se orgány činné v trestním řízení dopustily řady procesních pochybení. Uvádí zejména, že soud druhého stupně se ve svém rozhodnutí ze dne 18. 11. 2008 odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně a překvalifikoval oproti soudu prvního stupně žalovaný skutek podle přísnějšího ustanovení trestního zákona, aniž by znovu provedl podstatné důkazy, jak to vyžaduje ustanovení §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu; pouhý výslech jeho jako obviněného, v němž on sám navíc toliko odkázal na obsah dříve pořízených protokolů, nelze prý za nové provedení podstatných důkazů považovat. V postupu odvolacího soudu spatřuje stěžovatel též porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti, upravené v §2 odst. 11 tr. řádu. IV. 13. Ústavní soud si podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Nejvyšší soud a Krajský soud v Ostravě vyjádřily přesvědčení, že v původním řízení nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a navrhly odmítnutí, případně zamítnutí ústavní stížnosti. Pro bližší argumentaci odkázali účastníci na odůvodnění svých rozhodnutí. 14. Okresní soud v Novém Jičíně poukázal ve svém vyjádření na svá stanoviska, zastávaná již v průběhu trestního řízení. 15. Protože uváděná vyjádření neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by již nebyly stěžovateli známy, nebyla mu zasílána k replice. V. 16. Podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu lze v řízení o ústavní stížnosti se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci a vedlejší účastník v projednávané věci souhlas dali, a od ústního jednání bylo proto upuštěno. VI. 17. Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. K porušení ústavním pořádkem zaručených práv osob dochází zejména tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy, takže se právní závěry v jejich rozhodnutích dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 401/98 ze dne 13. 1. 1999 (N 3/13 SbNU 11); veškeré nálezy Ústavního soudu jsou dostupné též v internetové databázi na http://nalus.usoud.cz]. 18. V projednávané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť napadenými pravomocnými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do základních práv stěžovatele. VII. 19. Správná je námitka stěžovatele, že obecnými soudy nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. VII/1. Neprokázání objektivní stránky trestného činu 20. Ze znaků objektivní stránky jsou stěžovateli kladeny za vinu tři způsoby jednání (nesplnění povinností vyplývajících z jeho pravomoci), totiž že - "nijak nereagoval, ač byl povinen provést služební zákrok či úkon, když viděl, že je páchán trestný čin" spoluobviněným Z. B., - "připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma, spočívající v zahájení trestního stíhání proti jeho osobě", - "nesepsal úřední záznam" o obsahu vysvětlení podaného Z. Ch. 21. Obecně je třeba konstatovat, že všechny tři uvedené způsoby mají de facto formu omisivního jednání (opomenutí, nekonání). Prokázání omisivního jednání a dovození trestněprávní odpovědnosti je již z principu vždy obtížnější, než je tomu v případě komisivního jednání (konání), protože trestnost je vázána na další doplňující podmínky (musí jít o opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen - viz §89 odst. 2 tr. zák.). Také po důkazní stránce je situace vždy obtížnější, protože obecně platí, že pouhé opomenutí zanechává zpravidla méně stop, z nichž by bylo možno dovodit příčinnou souvislost mezi nekonáním a následkem. 22. V posuzovaném případě se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo jednání obviněného Š. dostatečně prokázat: K naplnění první varianty omisivního jednání ("nereagoval, ač viděl") je nezbytně nutné obviněnému prokázat, že byl fyzicky přítomen při trestném jednání Z. B., tj. v době, kdy Z. B. slovně vyhrožoval Z. Ch. při výslechu na Obvodním oddělení Policie České republiky v Bílovci dne 7. 7. 2005 a kdy ho brachiálně napadl. Tuto skutečnost osobní přítomnosti stěžovatele při výslechu vedeném Z. B. měly orgány činné v trestním řízení za nesporně prokázanou z výpovědi Z. Ch. Ten byl v průběhu trestního řízení vyslýchán několikrát: 23. Do úředního záznamu o vysvětlení (podle §158 odst. 5 tr. řádu), podaném dne 24. 10. 2005 před orgánem Inspekce ministra vnitra, Z. Ch. uvedl, že Z. B. i J. Š. se spolu s ním nacházeli v jedné místnosti, přičemž B. "mě začal vyslýchat" a Š. "se jenom díval a do pozdějšího výslechu se nijak nezapojoval" (č. l. 7 trestního spisu). Při tomto vysvětlení nebyl Z. Ch. vyslýchajícím orgánem výslovně dotázán, zda stěžovatel Š. byl přítomen po celou dobu úkonu; žádná informace o nepřetržité či přetržité přítomnosti stěžovatele při úkonu není v úředním záznamu o podaném vysvětlení ze dne 24. 10. 2005 obsažena. Ústavní soud si je vědom toho, že úřední záznam ze dne 24. 10. 2005 nebyl (a nemohl být) při trestním stíhání stěžovatele použit jako důkazní prostředek, protože podmínky pro jeho eventuální použití (např. ve zjednodušeném řízení podle §314d odst. 2 tr. řádu) nebyly v daném případě splněny. Ústavní soud zmiňuje obsah tohoto záznamu toliko pro ilustraci toho, že na počátku přípravného řízení zřejmě orgány činné v trestním řízení vycházely z ničím neodůvodněného předpokladu, že stálá přítomnost stěžovatele při úkonu se jakoby rozumí sama sebou, takže ji explicite (cílenými otázkami) nijak neověřovaly a učinily tak až v pozdějších fázích řízení (po vznesených námitkách stěžovatele), kdy vlivem časového odstupu od události je možnost ověření tohoto údaje pochybná. 24. V protokolu o svědecké výpovědi (č. l. 109 trestního spisu) složené Z. Ch. dne 11. 1. 2006 před státní zástupkyní OSZ v Ostravě je ohledně přítomnosti stěžovatele Š. v místnosti obsažena tato formulace: "Pokud si pamatuji, tak ten vyšší policista [pozn.: míněn policista Š.] pořád stál. Zdá se mi, že se dokonce z toho místa vůbec nehnul.". Jak je zřejmé, použitá slova "pokud si pamatuji", "zdá se mi" nejsou z hlediska kategoričnosti tvrzení nijak jednoznačná. 25. V protokolu o hlavním líčení, konaném dne 7. 11. 2007 u Okresního soudu v Novém Jičíně (č. l. 364 trestního spisu), svědek Ch. uvádí: "Nevím, jestli tam byli policisté pan B. a Š. po celou dobu, možná pan Š. odešel na chvíli. V době toho, kdy pan B. mě udeřil a tahal za vlasy, tak tam byl pan Š. a napomínal ho, ať toho nechá. Jestli potom odešel a vrátil se, to já už dnes neřeknu.". 26. Jak je patrno z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku krajského soudu, opírá se odsuzující rozsudek o tu část jedné výpovědi svědka Ch. ze dne 7. 11. 2007, z níž má vyplývat přítomnost stěžovatele při brachiálním útoku obviněného B. Protože žádný jiný důkaz o tomto faktu není k dispozici, jde nesporně o velmi obtížnou důkazní situaci, kdy odsouzení se opírá (v této nejpodstatnější části) o jediný důkazní zdroj. 27. K takovému stavu dokazování se Ústavní soud vyslovil např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 37/03 ze dne 17. 6. 2004 (N 81/33 SbNU 285) takto: "Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.).". 28. Podle názoru Ústavního soudu nedostály obecné soudy povinnosti zakotvené v ustanovení §2 odst. 6, totiž "hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu". Nebylo náležitě zhodnoceno, že výpověď svědka Ch. v té části, která se týkala otázky nepřetržité či přetržité přítomnosti stěžovatele při kritickém úkonu, byla velmi fragmentární, málo kategorická a že se v průběhu trestního řízení měnila. Odvolací soud dokonce, v rozporu se skutečností, v odůvodnění napadeného rozsudku chybně tvrdí, že výpověď poškozeného Ch. je prý "neměnná" (č. l. 482 trestního spisu). 29. Obecné soudy se dostatečně nevypořádaly s těmi svědeckými výpověďmi, které potvrzovaly, že stěžovatel nebyl při kritickém úkonu kontinuálně přítomen. Tak svědek J. N. vypověděl, že poškozený Ch. mu řekl, "že jeden z těch policistů, když byl na výslechu v Bílovci, odešel ..." (č. l. 144 trestního spisu). Svědek D. S. uvedl, že "Š. šel [během výslechu] na WC" (č. l. 365 trestního spisu). Svědek L. S. uvedl, že "pan Š. přišel ke mně dolů a potřeboval si zatelefonovat od dozorčího ... Nevím, jak dlouho telefonoval, ale možná 10 minut." (č. l. 365 trestního spisu). Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku paušálně tvrdí, že výpovědi svědků S., S. a B. "o kontaktu s obžalovaným v době jeho údajné nepřítomnosti ve výslechové místnosti" je prý třeba "hodnotit jako účelové, motivované snahou zabránit trestnímu stíhání obžalovaného" (č. l. 482, 483 trestního spisu), aniž by soud pro takové hodnocení uvedl jakýkoli argument. 30. Ke druhému způsobu jednání, který je uveden ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku ("připustil, aby Z. Ch. vznikla bezdůvodná újma, spočívající v zahájení trestního stíhání proti jeho osobě"), je třeba uvést, že orgány činné v trestním řízení nevěnovaly téměř žádnou pozornost dokázání příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného ("připustil") a mezi údajně vzniklým následkem (zahájení trestního stíhání proti Z. Ch.), zejména tomu, zda všechny složky objektivní stránky trestného činy jsou kryty zaviněním stěžovatele. 31. Je zřejmé, že na zahájení a vedení trestního řízení proti Z. Ch., vedeného policejním komisařem R. H. z oddělení obecné kriminality SKPV Okresního ředitelství Policie České republiky v Novém Jičíně pod č. j. ČTS: ORNJ-263/OOK-V-2006 pro trestný čin zatajení věci podle §254 odst. 1 trestního zákona, se podílelo více osob. Role obviněného Š. na způsobení tohoto následku (zahájení trestního stíhání) není nikterak konkretizována a dokázána. 32. Ani třetí forma komisivního jednání ("nesepsal úřední záznam, ač k tomu byl povinen") není v proběhlém trestním řízení náležitě prokázána. K jejímu prokázání nestačí pouhý odkaz na právní ustanovení, stanovící povinnost sepsat záznam nebo provést služební zákrok (tj. §6 odst. 1 a §7 tehdy platného zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, §158 odst. 5 tr. řádu a článek 25 odst. 4 závazného pokynu policejního prezidenta č. 130/2001). Opomenutí povinnosti konat je totiž nutno vždy prokazovat ve vztahu k okolnostem a k poměrům pachatele (viz §89 odst. 2 trestního zákona). 33. V dané věci byla situace poměrně značně nepřehledná, protože na prošetřování případu krádeže fotoaparátu, z níž byl podezírán Z. Ch., se v kritický den podílelo několik součástí policie (Obvodní oddělení Policie České republiky v Bílovci, Správa kriminální policie a vyšetřování Okresního ředitelství Policie České republiky v Novém Jičíně) a několik policistů (policejní inspektoři I. H. a D. S. a policejní komisaři Z. B. a J. Š.). Rozdělení úkolů a náplň činnosti těchto policistů v průběhu šetření nejsou v trestním spise náležitě a transparentně objasněny, není např. přesvědčivě zjištěno, zda některý ze zúčastněných policistů měl v dané situaci nadřízené postavení. Vyvozovat zvláštní odpovědnost obviněného Š. jen z faktu, že byl služebně starší a měl vyšší hodnost, jak to činí státní zástupce v závěrečné řeči u hlavního líčení (č. l. 366 trestního spisu), aniž by bylo objasněno konkrétní rozdělení úkolů v daném řízení, rozhodně nelze. VII/2. Neprokázání subjektivní stránky trestného činu 34. Trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) trestního zákona je úmyslným trestným činem. Úmysl pachatele se musí vztahovat ke všem znakům objektivní stránky trestného činu, tj. jak k jednání pachatele, tak k následku trestného činu a k příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem. Na rozdíl od jiných trestných činů, které jsou páchány skutkově analogickými činy, jako jsou např. trestné činy nepřekažení trestného činu (§367 nového trestního zákoníku, tj. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník) nebo neoznámení trestného činu (§368 nového trestního zákoníku), je ve skutkové podstatě trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) trestního zákona vyjádřena úmyslná forma zavinění navíc též v kvalifikované pohnutce pachatele, tj. zákonným požadavkem, že jednání pachatele se musí dít "v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch". Z toho je zřejmé, že úmyslná forma zavinění musí být obsažena jak v jednání (v daném případě úmyslně nesplnit povinnost vyplývající z jeho pravomoci), tak musí být kumulativně vztažena též k pohnutce (v daném případě úmyslně způsobit jinému škodu). 35. V daném případě se obecné soudy v napadených rozhodnutích otázkou úmyslného zavinění vůbec nezabývaly a úmysl pachatele nijak nedokazovaly. Spokojily se s apodiktickým tvrzením, že žalovaný skutek byl spáchán úmyslně, přičemž ani nerozlišily, zda má jít o úmysl přímý či nepřímý a k otázce úmyslu nevedly vůbec žádné dokazování. Tvrzení, vyslovené ve stížností napadených rozhodnutích, že se podařilo prokázat úmyslné zavinění, nemá žádnou oporu v provedených důkazech. 36. Je všeobecně známou skutečností, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je velmi složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a složce vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, tj. srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. Velmi obtížné je objasňování a posuzování subjektivní stránky v případech omisivních deliktů. 37. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy. Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a proto také z nich lze na formu zavinění usuzovat. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich (viz např. judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 85/2001). Závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí (viz např. č. 41/1967 Sb. rozh. tr.). 38. Ústavní soud na tyto názory, vyslovené jak v judikatuře obecných soudů, tak v jeho vlastních judikátech [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 433/02 ze dne 1. 4. 2004 (N 49/33 SbNU 11)], znovu poukazuje a konstatuje, že v posuzovaném případě nebyly respektovány. 39. V této trestní věci neexistoval žádný přímý důkaz o úmyslu obviněného Š. nesplnit povinnost vyplývající z jeho pravomoci. Takový závěr rozhodně nelze automaticky dovozovat z pouhé skutečnosti, že obžalovaný nesplnil povinnost. Ze samotného opomenutí povinného jednání nelze dovozovat ani přímý úmysl ani kumulativní existenci dvou složek nepřímého úmyslu, stanovených v ustanovení §4 písm. b) tr. zák., tj. vědění a srozumění. 40. Ústavní soud již v předchozích judikátech opakovaně upozorňoval na to, jak ostatně uznává právní teorie i praxe, že sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 301/98 ze dne 26. 3. 1999 (N 45/13 SbNU 325) a sp. zn. IV. ÚS 433/02 ze dne 1. 4. 2004 (N 49/33 SbNU 11)]. 41. Použité důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině pachatele, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musejí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí zavinění. V tomto případě nejsou tyto požadavky souladnosti důkazů a jejich vztahu k dokazované skutečnosti splněny. 42. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy při úvahách o zavinění jakoby "krátkým spojením" vyvodily ze samotných forem omisivního jednání také závěr o úmyslném zavinění. Samotné omisivní jednání ve formě "nesplnění povinnosti" neimplikuje nutně závěr o tom, že musí jít o úmyslné jednání. Zajisté si lze docela dobře představit, že takové jednání může být spácháno z pouhé nedbalosti; ostatně k takovému závěru dospěl v jednom shora uvedeném rozhodnutí i soud prvního stupně, který jednání kvalifikoval jako trestný čin maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák. Za určitých okolností není vyloučeno kvalifikovat "nesplnění povinnosti" jako přestupek, kárný či disciplinární delikt nebo dovodit závěr, že nejde o žádný delikt (pokud by např. existovaly okolnosti vylučující protiprávnost). 43. Také závěr obecných soudů, že k nesplnění povinnosti došlo "v úmyslu způsobit jinému škodu", tj. v daném případě v úmyslu zahájit nezákonné stíhání Z. Ch., není nijak prokázán. Za daných skutkových okolností není taková pohnutka, která implicite předpokládá úmyslné zavinění, ani prokázána, ani ji nelze mít za notoricky zjevnou. Lze si docela rozumně představit např. hypotetickou skutkovou verzi, že omisivní jednání obviněného (neprovedení zákroku, nesepsání záznamu) by mohlo být motivováno nikoliv úmyslem uškodit Z. Ch., ale např. obavou samotného J. Š., aby se nevystavil nebezpečí trestního stíhání pro svou eventuální účast na nezákonném jednání Z. B.; v takovém případě ovšem, v souladu se zásadou nemo tenetur se ipsum accusare, by byla trestní odpovědnost J. Š. za neoznámení činu zcela vyloučena. Stejně tak nelze vyloučit ani hypotetickou možnost jiných pohnutek, nesplňujících kvalifikační znaky obsažené v návětí §158 odst. 1 tr. zák. VIII. Vadné důkazní závěry vyvozované ze způsobu obhajoby obviněného 44. Ústavní soud chce připomenout, že nepokládá za správnou takovou argumentaci obecných soudů, při níž jsou vyvozovány důkazní závěry nepříznivé pro obviněného ze způsobu, jakým obviněný vykonává svou obhajobu. 45. Obecné soudy kladly v odůvodnění svých závěrů o vině pachatele značný důraz na údajné "změny v obhajobě obviněného", které dle jejich názoru spočívaly v tom, že obviněný v počátečních fázích trestního řízení nezmínil fakt, že přerušoval svou přítomnost při výslechu Z. Ch. a teprve později (při hlavním líčení dne 15. 11. 2007) uvedl, že "nebyl po celou dobu vytěžování Ch. v místnosti". Odvolací soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku hodnotí takovou obhajobu jako "účelovou" (č. l. 483 trestního spisu) a tyto údajné rozpory pokládá za jeden z důkazů "vyvrácení" obhajoby (č. l. 485 trestního spisu). 46. S takto koncipovanou argumentací, používanou k hodnocení důkazů, nelze souhlasit. České trestní řízení je vybudováno důsledně na principu oficiality a principu vyhledávacím (srov. §2 odst. 5 tr. řádu), z nichž plyne pro orgány činné v trestním řízení povinnost objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch obžalovaného a to i bez návrhu stran. Právo na obhajobu, které má i ústavněprávní zakotvení (čl. 37 odst. 1 a 2, čl. 40 odst. 3 a 4 Listiny), je koncipováno tak, že obviněný se může, avšak nemusí hájit; taktika a způsob vedení obhajoby je výlučně v dispozici obviněného; také volba okamžiku, kdy obviněný s obhajobou vystoupí, je toliko jeho věcí; úkol prověřovat obhajobu spočívá v kterémkoli okamžiku trestního řízení na orgánech činných v trestním řízení; obviněného v trestním řízení netíží žádné důkazní břemeno. 47. Ústavní soud nechce tvrdit, že by k chování obviněného během trestního řízení nebylo možno nikdy a nijak přihlédnout; někdy je určité počínání obviněného právně relevantní (např. při rozhodování o vazbě v situacích uvedených v §68 odst. 3 tr. řádu). Orgány činné v trestním řízení zajisté mohou hodnotit argumenty obhajoby jako logicky vadné nebo nevěrohodné, a tudíž nezpůsobilé k vyvrácení důkazů o vině. Nikdy však nelze využít jako pozitivní důkaz o vině (v posuzovaném případě dokonce jako jeden ze stěžejních důkazů), sloužící k usvědčení pachatele, samotný způsob vedení obhajoby. IX. Obiter dictum 48. K problému usvědčující hodnoty jediného usvědčujícího důkazu, tj. výpovědi svědka Z. Ch., nemůže Ústavní soud nezmínit podstatnou okolnost, jež nastala po pravomocném skončení trestního řízení. Z. Ch. odeslal stěžovateli J. Š. osobní dopis, datovaný dnem 13. 1. 2009, v němž vyjadřuje přesvědčení, že stěžovatel byl "nespravedlivě odsouzen", k čemuž "mohlo přispět mé nepřesné vyjádření při mém výslechu před soudem. ... ve skutečnosti opravdu nevím, zda jste v tu chvíli v kanceláři byl nebo ne, a připouštím, že je možné, že jste tam ve chvíli, kdy došlo k fyzickému napadení, nebyl ...". Tento dopis se nachází ve spise Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 21 Nt 1401/2009 (č. l. 3) a stal se podkladem pro zahájení řízení o obnově (návrh na povolení obnovy byl však zamítnut, jak je uvedeno shora). 49. Ústavní soud zajisté musí konstatovat, že existence zmíněného dopisu Z. Ch. nemohla být známa orgánům činným v trestním řízení v době jejich meritorního rozhodování v původním trestním řízení. Ústavní soud však přesto pokládá za potřebné tuto skutečnost nyní zmínit a pokládá také za nezbytné, aby byla vzata v potaz v dalším průběhu trestního řízení, neboť všechny orgány činné v trestním řízení musí vždy postupovat z úřední povinnosti (§2 odst. 4 tr. ř.) tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.). X. 50. Z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že právní závěr obecných soudů o tom, že ze strany stěžovatele byla naplněna skutková podstata trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., je v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními obecných soudů, čímž se vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Z principu presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. řádu) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pro uvedené nelze než konstatovat, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkům, jež v rovině práva jednoduchého pro ně plynou z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 a 6 tr. řádu). 51. Ústavní soud konstatuje, že v rovině ústavního práva došlo zejména k porušení článku 8 odst. 2 Listiny, totiž práva být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem. Nadto tím, že obecné soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily i základní právo stěžovatele na presumpci neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny. 52. Shora uvedená porušení základních práv jsou plně postačující pro kasaci napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud pokládal za nadbytečné zabývat se ještě dalšími procesními námitkami stěžovatele; pokud by byly oprávněné, bude možno na ně reagovat v dalším průběhu trestního řízení. XI. 53. Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížností napadená rozhodnutí dle ustanovení §82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. 54. Zároveň byl zrušen i prvoinstanční rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 23. 7. 2008 č. j. 21 T 33/2006-446, byť nebyl v petitu ústavní stížnosti uveden. Ústavní soud tak učinil v zájmu právní jistoty a ve prospěch stěžovatele. Právní kvalifikace skutku uvedeného v tomto odsuzujícím rozsudku se Ústavnímu soudu jeví jako nesprávná, protože skutková zjištění neumožňují učinit závěr o zmaření nebo podstatném ztížení splnění důležitého úkolu, jak je vyžadováno k naplnění skutkové podstaty trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1 tr. zák. Pokud by tuto (nesprávnou) právní kvalifikaci napravoval až soud druhého stupně, mohlo by být ohroženo ústavně zaručené právo stěžovatele na dvojinstanční trestní řízení (viz čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě). 55. Bude na obecných soudech, aby pokračovaly v řízení postupem podle §314h a násl. tr. řádu. Otevírá se tím prostor též pro eventuální doplnění dokazování a možnost nového hodnocení důkazů.
Souhrné informace o rozhodnutí
Identifikátor evropské judikatury ECLI:CZ:US:2010:3.US.1624.09.1
Název soudu Ústavní soud České republiky
Spisová značka III. ÚS 1624/09
Paralelní citace (Sbírka zákonů)  
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení) N 43/56 SbNU 479
Populární název Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
Datum rozhodnutí 5. 3. 2010
Datum vyhlášení 25. 3. 2010
Datum podání 22. 6. 2009
Datum zpřístupnění 30. 3. 2010
Forma rozhodnutí Nález
Typ řízení O ústavních stížnostech
Význam 3
Navrhovatel STĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgán SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
SOUD - OS Nový Jičín
Soudce zpravodaj Musil Jan
Napadený akt rozhodnutí soudu
Typ výroku vyhověno
Dotčené ústavní zákony a mezinárodní smlouvy
  • 2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 40 odst.2, čl. 37 odst.1, čl. 37 odst.2, čl. 40 odst.3, čl. 40 odst.4
  • 209/1992 Sb./Sb.m.s., #7 čl. 2 odst.1
Ostatní dotčené předpisy
  • 140/1961 Sb., §158 odst.1 písm.c, §159 odst.1, §89 odst.2, §4 písm.b
  • 141/1961 Sb., §52, §158 odst.5, §258 odst.1, §2 odst.6, §259 odst.3 písm.a, §2 odst.11, §2 odst.5, §2 odst.2
  • 283/1991 Sb., §6 odst.1, §7 odst.1
  • 40/2009 Sb., §367, §368
Odlišné stanovisko  
Předmět řízení právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo na obhajobu
Věcný rejstřík svědek
dokazování
orgán činný v trestním řízení
trestný čin
trestní stíhání
trestní řízení
in dubio pro reo
zavinění
Jazyk rozhodnutí Čeština
Poznámka  
URL adresa http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=3-1624-09_1
Poznámka pro jurilogie.cz (nalus id): 65498
Staženo pro jurilogie.cz: 2016-05-02