ECLI:CZ:NS:2013:11.TDO.36.2013.1
sp. zn. 11 Tdo 36/2013 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2013 dovolání podané obviněným R. L. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 61 To 149/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 38/2010 a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. L.
o d m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 2 T 38/2010, byl obviněný R. L. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve sto denních sazbách ve výši jedné denní sazby čtyři sta korun českých. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců. Dále bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o jeho povinnosti nahradit škodu poškozené České republice – Ministerstvu obrany ve výši 13.714,- Kč.
Podle skutkových zjištění se obviněný dopustil shora uvedeného přečinu tím, že:
V době od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2008 v Praze 6, Tychonova ulice č. 221/1, v objektu Ministerstva obrany ČR v úmyslu se obohatit v měsíčních pracovních výkazech, na základě kterých mu byla proplácena měsíční mzda, vykazoval větší počet odpracovaných hodin v zařazení do pracovní pohotovosti na pracovišti a mimo pracoviště, než skutečně vykonal, tyto si sám místo oprávněného služebně nadřízeného i podepsal, přičemž tak učinil
v roce 2007:
v měsíci leden o 31 hodin s navýšením mzdy o 621,80 Kč,
v měsíci duben o 4 hodin s navýšením mzdy o 193,16 Kč,
v měsíci květen o 6 hodin s navýšením mzdy o 264,54 Kč,
v měsíci červenci o 179 hodin s navýšením mzdy o 3.139,41 Kč,
v měsíci říjnu o 9 hodin s navýšením mzdy o 339,30 Kč,
v měsíci listopadu o 131 hodin s navýšením mzdy o 2.313,35 Kč,
v měsíci prosinci o 221 hodin s navýšením mzdy o 4.124,19 Kč
v roce 2008:
v měsíci lednu o 126 hodin s navýšením mzdy o 1.967,94 Kč,
v měsíci únoru o 184 hodin s navýšením mzdy o 3.071,76 Kč,
v měsíci březnu o 274 hodin s navýšením mzdy o 4.553,97 Kč,
v měsíci dubnu o 102 hodin s navýšením mzdy o 1.584,36 Kč,
v měsíci květnu o 198 hodin s navýšením mzdy o 3.596,57 Kč,
v měsíci červnu o 184 hodin s navýšením mzdy o 3.503,24 Kč,
čímž Ministerstvu obrany ČR způsobil celkovou škodu ve výši 29.273,59 Kč.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které bylo Městským soudem v Praze usnesením ze dne 4. 5. 2011, sp. zn. 61 To 149/2011 , podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu podal obviněný dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Rudlovčáka. Ohledně dovolacího důvodu odkázal na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje obviněný v tom, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze dospět k závěru o tom, že by dovolatel spáchal přečin podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Závěry napadeného rozhodnutí jsou podle něj v příkrém rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, která navíc spatřuje jako velmi utilitární a neúplná. Tvrdí, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty uvedeného přečinu, zejména podle něj nedošlo k naplnění objektivní stránky. V daném případě je přesvědčen, že popsaným jednáním nedošlo k obohacení pachatele nebo někoho jiného, neboť obviněný vykonával pracovní pohotovost a dostal tak zaplaceno za řádně vykonanou práci. Zdůraznil, že nebylo prokázáno, že by k pracovním pohotovostem nedocházelo a obviněný je nevykonával. Pracovní pohotovosti byly často neplánované, jak vyplývá z výpovědí svědků (zejména Ing. P., který byl nadřízeným dovolatele). Zmínil, že došlo-li k nařízení pracovní pohotovosti Ing. P., což se dělo ve věstníku příkazem ministra obrany, muselo zároveň dojít k takovému nařízení na straně dovolatele. To by museli učinit techničtí nadřízení dovolatele, Ing. F. a Ing. Z., kteří tak nikdy neučinili. Spatřil nelogičnost v tom, že si měl vést evidenci držení pohotovosti, podle které byl vyplácen, ale zároveň mohl mít pohotovost jen v době, kdy ji měl Ing. P. a byla vyhlášena ve věstníku. Vznesl otázku, proč si vlastně měl vést evidenci sám. V tom spatřuje problém v systému a organizaci Ministerstva obrany a pochybení vnitřní kontroly. Zdůraznil, že nikoliv výkaz zaměstnance o pracovní pohotovosti, ale teprve až kontrola zaměstnavatele zakládala nárok na odměnu obviněného. Nemohlo by tedy podle něj nikdy dojít k proplacení pracovní pohotovosti, která nebyla odpracována, pokud bychom stavěli na závěrech soudů, že pracovní pohotovost probíhala dle stanovených pravidel a byla vyhlášena ve věstníku. Zaměstnavatel měl vést údaje o pracovní docházce dovolatele a následně provádět pravidelnou kontrolu, jak mu ukládá zákon. Nadřízení obviněného, kteří o systému kontroly věděli, ji přesto neprováděli. Má za to, že v případě odhalení nesrovnalostí v pracovních výkazech, by měli díl odpovědnosti nést i nadřízení dovolatele za špatnou organizaci a nedostatečnou kontrolu a nikoliv výhradně obviněný.
Uvedl, že byl někdy nucen, z důvodu časté pracovní zaneprázdněnosti Ing. P., napodobit jeho podpis. A to v případech, kdy byl obviněný povinen odevzdat pracovní výkazy, aby mu byla vyplacena mzda, protože bez podpisu nadřízeného by mu nebyla vyplacena. V tomto jednání obviněného podle něj nelze spatřovat jeho úmysl obohatit se. Domnívá se proto, že nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky přečinu. Odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 575/01, v němž mimo jiné Ústavní soud zdůraznil, že k naplnění trestní odpovědnosti za následek totiž nestačí jej pouze způsobit, ale je nutno jej také zavinit.
Dovolatel je přesvědčen, že celý případ měl být řešen v rovině pracovněprávní (např. okamžitým zrušením pracovního poměru) a nikoliv trestní, zahájením trestního stíhání. Zdůraznil, že trestní právo je až poslední možností (ultima ratio) a to pro ty nejzávažnější případy. První by na ochranu svých zájmů měli dbát především samotní účastníci pracovněprávního vztahu. Má za to, že trestním postihem nelze nahrazovat instituty jiného právního odvětví. Vytkl odvolacímu soudu, že ve svém stručném odůvodnění se vůbec nezabýval tím, proč nejde na daný případ aplikovat ze zásady subsidiarity trestní represe vycházející princip ultima ratio uvedený v ust. §12 odst. 2 tr. zákoníku. Svůj názor podpořil rozhodnutími Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a také Nejvyššího soudu.
Dále namítal, že nebyla řádně vyčíslena škoda, kterou měl trestnou činností poškozenému způsobit. Výše škody se podle obviněného zakládá na pouhé domněnce svědkyně Ing. J. M. Stejně tak nedošlo k prokázání toho, že by obviněnému byla vyplacena odměna za neuznanou pracovní pohotovost.
Konečně dovolatel nesouhlasí rovněž s uloženým trestem, který se mu jeví jako nepřiměřeně přísný. Domnívá se, že soud při jeho ukládání porušil základní princip individualizace trestu, když nepřihlédl k osobě obviněného a k polehčujícím okolnostem na jeho straně. (Zejména k jeho dosavadní bezúhonnosti, kladnému hodnocení jeho osoby Ing. P., ke skutečnosti, že pracovní pohotovosti skutečně existovaly a že je vykonal.)
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten po shrnutí předchozího průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání uvedl, že dovolatel fakticky předkládá vlastní skutkovou verzi, na jejímž základě zpochybňuje existenci znaků skutkové podstaty přečinu podvodu (obohacení, škodu, podvodný úmysl atd.), přičemž k těmto skutkovým námitkám nelze v dovolacím řízení přihlížet. Státní zástupce má přitom za to, že skutková zjištění vylíčená v tzv. skutkové větě odpovídají všem znakům přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného v té formě, že podatel sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Dodal, že počet neoprávněně vykázaných hodin činil ve většině případů v jednotlivých měsících desítky nebo dokonce stovky hodin (221 hodin v prosinci 2007, 274 hodin v březnu 2008) a lze proto považovat za vyloučené, že by dovolatel v takovémto rozsahu odpracované hodiny neoprávněně vykazoval např. v důsledku omylu, nepřesností v evidenci apod. Odkazy dovolatele na nedostatek vnitřní kontroly jsou z hlediska trestní odpovědnosti pachatele za přečin podvodu naprosto irelevantní, pouze pachateli usnadňovaly páchání trestné činnosti.
Státní zástupce má za to, že pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit námitky, kterými obviněný tvrdí nerespektování ust. §12 odst. 2 tr. zákoníku, ovšem považuje je za nedůvodné. Domnívá se, že v případě, kdy jsou naplněny všechny formální znaky trestného činu, bude neuplatnění trestního postihu s odkazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku přicházet v úvahu pouze zcela výjimečně. Uvedl, že obviněný neuvedl žádné výjimečné okolnosti, které by mohly odůvodnit závěr o absenci společenské škodlivosti činu v předmětné trestní věci, a státní zástupce ani žádné neshledal. Je přesvědčen, že dovolatel v tomto případě nejen porušil povinnosti mu plynoucí jako zaměstnanci z ustanovení zákoníku práce, ale současně svým jednáním naplnil všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 3 Tdo 82/2012, které stanoví, došlo-li ke spáchání trestného činu, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s odkazem na to, že ochranu práv poškozeného by bylo možno zajistit i prostředky jiných právních odvětví, např. práva občanského nebo pracovního.
Podle státního zástupce námitky, kterými podatel napadá nepřiměřenou přísnost trestu, deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají. Uvedl, že námitky proti nepřiměřenosti trestu nelze vznášet ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je jinak k nápravě vad týkajících se druhu a výměry trestu určen. Uzavřel, že k námitkám směřujícím proti výroku o trestu tedy nelze v dovolacím řízení přihlížet. Navíc dovolatel i v souvislosti s výrokem o trestu fakticky brojí proti skutkovým zjištěním, když tvrdí, že pracovní pohotovosti skutečně vykonával.
Závěrem proto státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas s tím, aby bylo rozhodnuto podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací
(§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], že bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.] v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze dovolatelem uplatněné dovolací důvody považovat za některý z důvodů dovolání uvedený v citovaném ustanovení zákona. Existence námitek naplňujících některý z dovolacích důvodů je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V úvahu přitom přicházelo posouzení pouze ve vztahu k ustanovení odstavce prvního §265b tr. ř.
V případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení . To znamená, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkového stavu zjištěného soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy zásadně možné namítat nesprávnost skutkových zjištění ani neúplnost provedeného dokazování, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotněprávní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
Tak je tomu i v tomto případě. Obviněný sice formálně namítá, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, zejména objektivní a subjektivní stránka, ovšem ve skutečnosti se však domáhá přezkoumání skutkového stavu, resp. předkládá svou vlastní skutkovou verzi. Na základě takto pozměněného skutkového stavu pak zpochybňuje jeho podvodné jednání vedené s úmyslem obohatit se a výši celkové způsobené škody.
Nejvyšší soud ovšem shledal, že skutková věta uvedená ve výroku rozsudku vyjadřuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, včetně uvedení někoho v omyl ve formě úmyslu s vyjádřením výše škody. Přičemž lze nad rámec dovolání uvést, že skutková zjištění vycházejí z provedeného dokazování a byla soudy náležitě odůvodněna, takže nevznikají pochybnosti o jejich správnosti.
Dovolatel rovněž zcela mylně dovozuje, že byl odsouzen za špatnou organizaci a kontrolu práce a že došlo k negování odpovědnosti jeho nadřízených. Je nutno uvést, že nedostatečná kontrola pracovních výkazů nadřízenými, dovolatele nezbavuje trestní odpovědnosti, pouze trestnou činnost obviněného umožnila, resp. usnadnila.
Jedinou námitkou, kterou lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, tak zůstává přesvědčení dovolatele, že na posuzovaný případ je potřeba aplikovat zásadu subsidiarity trestní represe podle ust. §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio. Ani tu však neshledal Nejvyšší soud opodstatněnou.
Zásadě subsidiarity trestní represe uvedené v §12 odst. 2 tr. zákoníku, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu aplikace principu „ultima ratio“ se věnuje stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012. První právní věta tohoto stanoviska stanoví „zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva“.
Druhá právní věta citovaného stanoviska zní: „Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.“
V souladu se shora uvedeným stanoviskem a s přihlédnutím ke kritériím uvedeným v §39 odst. 2 tr. zákoníku rozhodně nelze dospět k závěru, že by posuzovaný čin obviněného L. vykazoval nedostatečnou společenskou škodlivost, že by šlo o čin méně závažný, kde kritéria §39 odst. 2 tr. zákoníku jsou naplněna jen s malou intenzitou. Jak zdůraznily oba předchozí soudy, obviněný páchal trestnou činnost po dobu dvou let, ve třinácti útocích a způsobil celkovou škodu ve výši 29.273,59 Kč. Podle názoru Nejvyššího soudu nelze v daném případě, kdy zde nejsou okolnosti, které by snižovaly společenskou škodlivost trestného činu, rezignovat na působení vůči pachateli pomocí prostředků trestního práva.
Námitky dovolatele týkající se nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, tj. že nebyla respektována kritéria pro ukládání trestu uvedená v §39, resp. §41 tr. zákoníku, obecně nelze dovoláním napadat (srovnej č. 22/2003 Sb. rozh. trest.). Uložený trest lze v zásadě v dovolacím řízení napadat jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Je tomu tak v případech, kdy byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným . V posuzovaném případě, však byl obviněnému uložen trest stanovený zákonem a v zákonné výměře.
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného R. L. proto pro jeho zjevnou neopodstatněnost podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2013
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch