ECLI:CZ:NS:2012:3.TDO.82.2012.1
sp. zn. 3 Tdo 82/2012 -18
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. února 2012 dovolání, které podal obviněný D. K. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 5 To 233/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 1 T 96/2010, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 1 T 96/2010, byl obviněný D. K. uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění dopustil tím, že „ dne 5. 6. 2010 v době kolem 14.40 hod. v P., ul. K., v herně C., v okamžiku, kdy z herny odešli další hosté a on zde zůstal sám s poškozenou I. R., která zde pracovala jako obsluha, se slovy: "Tak je mi líto, ale máš přepadení. Dej mi prachy!" přistoupil k poškozené, poté ji chytil za pravou ruku, kterou ji zkroutil za záda, a když poškozená křičela, přimáčkl ji ruku přes ústa se slovy "Drž hubu a nic se ti nestane", poškozená se však bránila a snažila se mu z držení vysmeknout, což se jí po chvíli podařilo a ona vyběhla z herny na ulici, kde požádala kolemjdoucí osoby o přivolání Policie ČR, obžalovaný mezitím rovněž vyšel na ulici a se slovy, ať si klidně policii zavolají, z místa činu odešel do stanice metra F., aniž by z herny něco odcizil “.
Za to byl odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) roků. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku za použití §48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku byla obviněnému dále uložena povinnost zdržet se ve zkušební době požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek. Dle §75 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. P. na dobu 1 (jednoho) roku.
Obviněný proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 podal odvolání směřující do výroku o trestu i do výroku o vině. V neprospěch obviněného toliko do výroku o trestu podal odvolání i státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8.
O odvoláních rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 5 To 233/2011 , a to tak, že k odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině odsoudil za zločin loupeže a za sbíhající se přečin zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu Znojmo ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 1 T 77/2010, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) roků. Pro výkon trestu byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 2. 11. 2010, sp. zn. 1 T 77/2010.
Odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 5 To 233/2011, podal obviněný prostřednictvím svého právního zástupce dovolání (č. l. 236 - 238), přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř ., maje za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, přičemž tato vada nebyla odvolacím soudem odstraněna, neboť odvolacím soudem bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. odvolání podané proti rozsudku soudu nalézacího.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje obviněný v nesprávném právním posouzení skutkového děje, kdy vzhledem k absenci úmyslu zmocnit se násilím cizí věci nelze jeho jednání kvalifikovat jako zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění odvolacího i nalézacího soudu ohledně loupežného úmyslu, která jsou dovozována z výpovědi poškozené I. R., jsou dle jeho přesvědčení v extrémním nesouladu s argumenty, které předložil na svoji obhajobu a s nimiž se nalézací ani odvolací soud náležitě nevypořádaly. Trvá na tom, že poškozená si jeho jednání nesprávně vysvětlila, neboť po ní nepožadoval peníze, ale toliko po ní žádal, aby mu dala pusu, z téhož důvodu ji také chytil za ruku a snažil se ji políbit, když začala křičet, snažil se jí zakrýt ústa, protože její reakce byla neadekvátní situaci. Obviněný trvá na tom, že jeho úmyslem nebylo zmocnit se peněz ani jiných cizích věcí, nepokusil se cokoli vzít, přestože následně v herně zůstal sám a dle vyjádření poškozené zůstal volně za barem notebook a v šuplíku na baru byla finanční hotovost ve výši 40.000,- Kč a její mobilní telefon. Obviněný se proto domnívá, že jeho jednání mělo být právně kvalifikováno jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zák. č. 200/1990 Sb., o přestupcích, neboť se k poškozené zachoval hrubě, případně pokud by soud shledal škodlivost jeho jednání pro společnost takové intenzity, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle zákona o přestupcích, pak měl jednání právně kvalifikovat jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 5 To 233/2011, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 1 T 96/2010, v celém rozsahu zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. a věc vrátil v souladu s ustanovením §265 l odst. 1 tr. ř. Obvodnímu soudu pro Prahu 8, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Obviněný současně ve smyslu §265o odst. 1 t. ř. požádal o odklad či přerušení výkonu trestu odnětí svobody z napadeného rozsudku.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, kterému byl doručen dne 20. 12. 2011 . Dne 29. 12. 2011 byl Nejvyššímu soudu doručen přípis ze dne 22. 12. 2011, v němž Nejvyšší státní zastupitelství oznámilo, že se k dané věci nebude věcně vyjadřovat. Současně vyjádřilo výslovný souhlas s tím, aby ve věci bylo rozhodnuto za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 5 To 233/2011, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest (kdy došlo toliko ke změně uloženého trestu z podnětu odvolání státního zástupce). Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jej bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným D. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Městský soud v Praze odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným rozsudkem. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
Obviněný však podle obsahu dovolání uplatnil tento dovolací důvod v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy konkrétně odkázal na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Obviněný sice vznesl námitku, že jeho jednání nenaplňuje znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, kdy uváděl, že zde absentuje úmysl zmocnit se cizí věci, kteroužto lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod, nicméně námitka obviněným vznesená je částečně založena na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů , kdy obviněný namítal jejich nesprávné hodnocení (především výpovědi poškozené I. R.), poukazoval na nedostatečně zjištěný skutkový stav věci , k čemuž nabízel vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy uvedl, že po poškozené nepožadoval peníze, ale chytil ji za ruku ve snaze vymámit z poškozené polibek, a když poškozená začala křičet, snažil se jí zakrýt ústa, neboť její reakce nebyla adekvátní situaci, a poškozená si tedy jeho jednání vyložila zcela špatně, neboť kdyby opravdu měl v úmyslu nějaké věci z herny odcizit, mohl tak učinit ve chvíli, kdy poškozená vyběhla z herny ven a on v herně zůstal sám, přičemž zůstal volně za barem notebook, v šuplíku na baru pak finanční hotovost ve výši 40.000,- Kč a mobilní telefon poškozené), a je tedy čistou spekulací, částečně je zcela neopodstatněná.
Takto uplatněná námitka se ve skutečnosti týká procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřuje (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotně právním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotně právních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil. Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný D. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný v tomto směru namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů či vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci . Za to bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až deset let .
Zločin loupeže má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby . Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí musí být prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka nebo útočníků a z obavy před dalším násilím odpor raději vůbec neprojevuje a plně se podrobuje vůli pachatele. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci , musí tedy předcházet zmocnění se věci. Úmysl pachatele (srov. §15 tr. zákoníku) se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, pro který se jinak nemůže věci zmocnit, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR 20/1998–1). Tedy, i když pachatel po použití násilí dobrovolně upustí od uskutečnění svého úmyslu zmocnit se cizí věci, trestnost trestného činu loupeže nezaniká podle §8 odst. 3 tr. zákoníku, protože čin byl již dokonán. Použije-li pachatel trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí menší intenzity, pak tato skutečnost má význam jen z hlediska povahy a závažnosti trestného činu loupeže podle §39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Ani výjimečně malá intenzita násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí není důvodem pro posouzení jednání pachatele jako trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (srov. R 60/1967) - srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 - 421., 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1551 - 1558.
Namítá-li pak obviněný, že jeho jednání mělo být posouzeno jako přestupek proti občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1991 Sb., o přestupcích, případně jako přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, pak je třeba vycházet ze soudem učiněných skutkových zjištění.
Dle skutkových zjištění obviněný vstoupil do herny a poté, co zde zůstal sám s poškozenou, k této přistoupil se slovy: „Tak je mi líto, ale máš přepadení. Dej mi prachy!“, poté ji chytil za pravou ruku, kterou ji zkroutil za záda, následně ji přimáčkl ruku přes ústa se slovy: „Drž hubu a nic se ti nestane!“.
Obviněný svůj úmysl zcela jasně uvedl slovy, která k poškozené směřoval, resp. uvedl jasně, že po ní vyžaduje vydání peněžní hotovosti, a ke zdůraznění svého požadavku poškozenou fyzicky napadl, tedy vůči ní užil násilí, čímž naplnil znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Skutečnost, že obviněný z baru ničeho neodcizil, je z hlediska naplnění znaků skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku vedlejší, neboť jak bylo uvedeno výše, zločin loupeže je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn.
Nejvyšší soud poznamenává, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestně právních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo. Nejvyšší soud se tak neztotožnil s argumentací obviněného, že jeho jednání nemělo povahu trestného činu loupeže.
Jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ani skutková zjištění nemůže změnit, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací.
O námitkách proti skutkovým zjištěním soudů by bylo možné - s ohledem na zásady vyplývající ze základního práva na spravedlivý proces - uvažovat pouze za předpokladu, že by tu byl extrémní rozpor mezi zjištěním soudů a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. 84/94). S ohledem na výše uvedené však obviněným uplatněná námitka o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení a provedenými důkazy, na jejímž základě může výjimečně Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, neobstojí. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se o žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, která se stala podkladem napadeného rozhodnutí Městského soudu v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Z příslušné části odůvodnění rozsudku jasně vyplývá, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil. Odvolací soud pak k odvolání obviněného celou věc řádně přezkoumal, a to ve vztahu k výše uvedenému zločinu, a se závěry nalézacího soudu se zcela ztotožnil. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, jak se nalézací soud vypořádal s obhajobou obviněného, kdy uvedl, že „ obhajoba byla plně vyvrácena právě výpovědí svědkyně R., u které soud nezjistil důvod, proč by si měla přepadení vymýšlet “; … Navíc na záznamu z bezpečnostních kamer není vidět pohyb obžalovaného hlavou směrem k hlavě svědkyně R., což by naznačovalo pokus o polibek, ale je vidět, že ji chytil, něco řekl, svědkyně okamžitě reagovala výkřikem, načež se jí pokusil zakrýt ústa rukou a přitlačit na zeď, ale svědkyně R. se vysmekla a utekla “ (str. 4 rozsudku nalézacího soudu). Soud taktéž uvedl, jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se jednalo o případ extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, došel k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami.
S ohledem na neopodstatněnost podaného dovolání nepřicházelo v úvahu rozhodnutí podle §265o tr. ř. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí podal pouze dovolatel a nikoli v souladu s ustanovením §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně. Předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal podle §265o odst. 1 tr. ř. podmínky pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného D. K. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. února 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a