ECLI:CZ:NS:2014:11.TDO.782.2014.1
sp. zn. 11 Tdo 782/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. srpna 2014 o dovolání obviněného A.D. A. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 2 To 2/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 53/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. D. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 1 T 53/2013, byl obviněný A. D. A. uznán vinným v bodě I) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a v bodě II) přečinem přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu podle §284 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 10 let a podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věci.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Praze se obviněný dopustil trestné činnosti tím, že
I) dne 2. 8. 2013 v přesně nezjištěné době od 14.45 hodin do 15.00 hodin v K., H.č. p. ..., v pokoji, který slouží jako ložnice, na posteli nařídil nezletilé poškozené K. D., nar. ..., v té době mu svěřené na hlídání od O. Š., nar. ..., aby si lehla na postel, odhrnul jí kalhotky, zasouval jí prst do přirození a lízal jí jazykem přirození, prst si očichával, poté jí zasouval prst do konečníku a fotil jí přirození mobilním telefonem, přičemž nezletilé říkal, že to nesmí nikomu říci, a tak nezletilou donutil k pohlavnímu styku, provedenému způsobem srovnatelným se souloží, kdy k tomuto s přihlédnutím k věku a rozumové vyspělosti zneužil její bezbrannosti,
II) od přesně nezjištěné doby roku 2013 do doby zadržení dne 2. 8. 2013 v 17.55 hodin, v K., v místě svého bydliště, v rodinném domě č. p. ..., v ulici H., v pokoji sloužícím jako ložnice, v úložném prostoru manželské postele, neoprávněně přechovával v igelitové tašce s logem obchodního řetězce Kaufland, ve které bylo dalších 9 kusů různých obalů, jako např. plastový kbelík, sklenice, plastová dóza od zmrzliny, atd., celkem 806,90 g sušeného zeleného rostlinného materiálu morfologicky odpovídajícího rostlině konopí Cannabis, ze které bylo separováno 794,60 g toxikomansky využitelného podílu (TVP), ve kterém byla prokázána přítomnost cannabinoidů – účinných látek konopí, včetně látky delta -9- THC (delta -9- tetrahydrocannabinol), ve které bylo zjištěno 2,4% hmotnostních, tedy 19,070 g látky delta -9- THC (delta -9- tetrahydrocannabinol), kdy konopí je uvedeno v příloze č. 3 „Omamné látky zařazené do seznamu IV podle Jednotné Úmluvy o omamných látkách (vyhláška č. 47/1965 Sb. ve znění sdělení č. 458/1991 Sb.)“ k zákonu č. 167/1998 Sb. látka delta -9- THC (delta -9- tetrahydrocannabinol) je uvedena v příloze č. 5 “Psychotropní látky zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách (vyhláška č. 62/1989 Sb.)“ k zákonu č. 167/1998 Sb.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a v jeho neprospěch i státní zástupkyně odvolání, která Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2014, sp. zn. 2 To 2/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatňuje dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), písm. l) tr. ř.
Dovolání obviněného směřuje proti výroku o vině skutkem pod bodem I) rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným trestným činem znásilnění, a vytýká jeho nesprávné právní posouzení. Svou argumentaci dovolatel v podstatě rozčlenil do dvou samostatných okruhů námitek. Předně zdůrazňuje, že mravní a tělesný vývoj dětí je chráněn ustanovením §187 tr. zákoníku o trestném činu pohlavního zneužití, který je podle dovolatele ve vztahu k trestnému činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku speciálním ustanovením. Dále provádí podrobný výklad pojmu „bezbrannost“, jakožto jednoho ze zákonných znaků zločinu znásilnění, přičemž dochází k závěru, že pokud jde o osoby mladší 15 let, jsou do určitého věku logicky bezbranné, avšak jejich trestněprávní ochrana je zajištěna právě zmíněným ustanovením §187 tr. zákoníku. Má za to, že na výše popsané jednání pod bodem I) bylo třeba aplikovat výhradně ustanovení §187 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli jej posoudit jako trestný čin znásilnění podle §185 tr. zákoníku.
V rámci druhého okruhu dovolacích námitek obviněný uvádí, že pokud již bylo jeho jednání pod bodem I) kvalifikováno jako zločin znásilnění, tak soudy pochybily aplikací kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu ve smyslu ustanovení §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť opírá-li se naplnění znaku „bezbrannost“ u základní skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 tr. zákoníku o psychickou bezbrannost poškozené danou výhradně jejím nízkým věkem, nelze totožnou skutečností odůvodnit přísnější právní kvalifikaci podle odst. 3 písm. a). Pro aplikaci kvalifikované skutkové podstaty je potřeba jiné okolnosti než té, která představuje pojmový znak základní skutkové podstaty a v takovém případě přicházelo v úvahu posouzení jeho jednání jen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku.
Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatel spatřuje v nedostatečném odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze, když odvolací soud se vypořádal s odvolacími námitkami obviněného bez bližšího vysvětlení v rozsahu půl odstavce, a to neurčitým odkazem na judikaturu a obecným konstatováním, že nejde o dvojí přičítání téže skutečnosti. Rozhodnutí v tomto ohledu obviněný považuje za zcela nepřezkoumatelné a v této souvislosti též upozorňuje na možné porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal Vrchnímu soudu v Praze věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že bylo uplatněno nejen právně relevantně, ale taky důvodně. Domnívá se, že na podkladě soudy zjištěného skutkového stavu věci totiž nelze jednoznačně dospět k závěru, že posuzovaným jednáním obviněný naplnil právě zákonné znaky skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť při právní kvalifikaci jeho jednání mělo být uváženo, zda se nedopustil trestného činu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, případně odst. 2 tr. zákoníku. Intenzita posuzovaného jednání nebyla náležitě zhodnocena, neboť obviněným uplatňované sexuální praktiky by bylo možné posoudit jako srovnatelné se souloží pouze v případě, pokud by nabyly takové intenzity, kterou by bylo možné srovnat se samotnou souloží. Dále státní zástupkyně připomíná, že bezbrannost osob mladších patnácti let je v ustanovení §242 tr. zákoníku (správně patří „§187 tr. zákoníku“) předpokládána, i když není výslovně zmiňována, neboť zcela zřejmě proto bylo uvedené ustanovení do trestního zákoníku zařazeno s tím, že trestného jednání se dopustí i pachatel, který bez násilí i bez pohrůžky bezprostředního násilí přiměje osobu mladší než patnáct let k souloži nebo takové osoby jiným způsobem jakkoli pohlavně zneužije. Naproti tomu za bezbrannost ve smyslu ustanovení §185 tr. zákoníku je třeba posuzovat stav, kdy poškozený subjekt nemá možnost, schopnost nebo způsobilost se vůči takovému jednání ohradit, přičemž uvedená skutečnost nevyplývá z věku takové osoby. Pokud tedy je v rámci kvalifikovaného trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, případně 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku reflektováno to, že objektem znásilnění je osoba mladší patnácti let, pak by skutečnost, že taková osoba byla navíc v důsledku nedostatku věku bezbranná, mělo být zohledněno přísněji, nikoli již v základní skutkové podstatě. Jinými slovy řečeno, pokud odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení poskytuje zvýšenou ochranu dětí do patnácti let, jeví se nelogickým, aby ochranu dítěte mladšího patnácti let, navíc bezbranného, reflektovala již základní skutková podstata tohoto ustanovení. Lze proto uzavřít, že ustanovení §187 tr. zákoníku je možné chápat jako subsidiární ve vztahu k ustanovení §185 tr. zákoníku, neboť poskytuje výraznější ochranu práva na nedotknutelnosti tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších patnácti let, u nichž je jistá bezbrannost vzhledem k věku předpokládána, přičemž ustanovení §185 tr. zákoníku poskytuje ochranu všem, u nichž bylo omezeno právo na svobodné rozhodování o pohlavním životě násilím, pohrůžkou násilí nebo při zneužití bezbrannosti. Trestný čin znásilnění podle §185 trestního zákoníku na osobě mladší patnácti let by pak bylo možné spáchat, pokud by při činu pachatel užil násilí, pohrůžky, bezprostředního násilí nebo zneužil bezbrannosti, za kterou by automaticky nemohl být považován nedostatek věku. Z hlediska koncepce trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku je třeba rovněž připomenout jeho odst. 2, který přihlíží k tomu, že pachatel využil nebo zneužil situace, kdy mu bylo dítě mladší patnácti let svěřeno k dozoru, nebo kdy zneužil jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. Právě uvedené okolnosti reagují na psychickou nevyzrálost, respektive bezradnost oběti, na kterou pachatel ve snaze dosáhnout svého cíle nemusí použít násilí, neboť z pozice nedostatku rozumové vyspělosti, nevyzrálosti, případně strachu či jiné emoce vážící se k pachateli, se oběť dobrovolně podrobí jeho sexuálnímu chování. S ohledem na výše uvedené lze dle státní zástupkyně dospět k závěru o jasné hranici mezi trestným činem znásilnění podle §185 tr. zákoníku ve vztahu k osobám mladším patnácti let a trestným činem pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku. V této souvislosti poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011, ve kterém byl uvedený právní názor akceptován. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.].
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Nejvyšší soud předně pouze ve stručnosti připomíná, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba zdůraznit, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. V rámci tohoto dovolacího důvodu lze tedy především namítat, že skutek, tak jak byl v předchozím řízení zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako konkrétní trestný čin, ačkoli ve skutečnosti šlo o jiný trestný čin, nebo se dokonce o žádný trestný čin nejednalo. Lze namítat také jiné nesprávné hmotně právní posouzení než posouzení skutku, pokud spočívá v posouzení některé jiné skutkové okolnosti, jež má svůj základ v hmotném právu, a to jak v hmotném právu trestním, tak případně i v dalších právních odvětvích.
Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného týkající se nesprávné právní kvalifikace jednání pod bodem I) výroku rozsudku Krajského soudu v Praze v zásadě směřují do oblasti právního posouzení skutku a lze je tak podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tyto námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud úvodem považuje za vhodné ve stručnosti a jen v obecné rovině připomenout, že zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužije bezbrannosti jiného k vykonání soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, přičemž čin spáchá na dítěti mladším patnácti let. S ohledem na uplatněné dovolací námitky je zřejmé, že je třeba blíže se zabývat naplněním zákonných znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu spočívajících ve zneužití bezbrannosti jiného k vykonání jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží a spáchání tohoto činu na dítěti mladším 15 let.
V případě skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je přitom pojem bezbrannosti, jakožto jeden z pojmových znaků tohoto trestného činu, chápán v jejím nejširším smyslu. Za bezbrannost se považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 43/1994-II. Sb. rozh. trest.). Může se jednat jednak o celkovou (absolutní) bezbrannost, která předpokládá celkovou odevzdanost se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat, tedy takový stav bezbrannosti, kdy oběť sama nevnímá a není tudíž schopna jakéhokoliv vlastního úsudku, vůbec si neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem a nemůže jakkoli ovlivnit jednání pachatele (půjde například o případy bezvědomí, mdlob, silného obluzení alkoholem či drogami, umělého spánku, hypnotického spánku apod.). Oběť se může nacházet i ve stavu, kdy sice ví, co se s ní děje, avšak není schopna se pachatelovu jednání buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Takový stav bezbrannosti se zpravidla dovozuje u osoby spoutané, osoby s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoby upoutané na lůžku, přestárlé apod. Jedná se tedy o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1839 a násl.). Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí útlého věku či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. V takových případech se jedná o bezbrannost psychickou, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání.
Obviněný ve svém výkladu pojmu bezbrannost uvedeném v dovolání pomíjí výše uvedenou bezbrannost psychickou, způsobenou nedostatečnou úrovní duševních a rozumových schopností a z ní vyplývající neschopností dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí danou situaci vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat, jakož i neschopností posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku z důvodu nedostatku znalostí a zkušeností. Za bezbrannou lze tedy považovat rovněž osobu, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není ani schopna posoudit význam odporu proti vynucované souloži či pohlavnímu styku provedenému způsobem srovnatelným se souloží (srov. přiměřeně závěry Nejvyššího soudu publikované pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr., str. 247 - 249). Nejvyšší soud se přitom ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Praze, že právě mezi takové osoby lze zahrnout i nezletilou poškozenou K. D. jako dívku ve věku cca 5 let.
K námitce obviněného, že jeho jednání mělo být správně posouzeno podle ustanovení §187 tr. zákoníku a nikoliv podle §185 tr. zákoníku, Nejvyšší soud musí poukázat především na rozdílnost objektů uvedených trestných činů. Zatímco objektem trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku je právo člověka (ženy i muže) na svobodné rozhodování o svém pohlavním životě, objektem trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku je mravní a tělesný vývoj dětí, kdy se jedná o důslednou ochranu všech osob mladších patnácti let před jakýmikoliv útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Ustanovení §187 tr. zákoníku postihuje jednání pachatele, který bez násilí, bez pohrůžky bezprostředního násilí či bez zneužití bezbrannosti přiměje osobu mladší patnácti let k souloži nebo takovou osobu jiným způsobem pohlavně zneužije. V případě trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku není významná fyzická ani psychická pohlavní dospělost osob mladších 15 let. Není proto podstatné, zda jsou či nikoli pohlavně dosud nedotčené nebo již měly v minulosti pohlavní styky anebo zda mají či nemají dostatečné informace o pohlavním životě. Není významné ani to, z čí strany vzešla k pohlavnímu styku iniciativa, kdo byl v průběhu celého jednání aktivnější, zda k pohlavnímu zneužití došlo na základě citového vztahu, že zneužitá osoba dala k pohlavnímu styku souhlas nebo jej dokonce vyžadovala. Podstatou je zde již samotná okolnost, že se jedná o osobu mladší 15 let, jejichž mravní a tělesný vývoj je hoden ochrany před jakýmikoli útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost.
Lze přisvědčit obviněnému, a to ve shodě s jím citovanou judikaturou, že bezbrannost, jakožto zákonný znak zločinu znásilnění ve smyslu ustanovení §185 tr. zákoníku, nelze dovozovat výlučně z nízkého věku poškozené osoby. Může totiž nastat i situace, kdy obětí činu je sice dítě, avšak s ohledem na jeho psychickou i fyzickou vyspělost se u něj nejedená o stav bezbrannosti (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 43/1994 Sb. rozh. tr.). V těchto souvislostech je třeba si dále uvědomit, že stav bezbrannosti je vždy pojmem vztahovým, který nevyjadřují pouze okolnosti na straně oběti, nýbrž zahrnuje rovněž okolnosti jak na straně pachatele, tak i další okolnosti případu. Vedle samotného způsobu provedení útoku, jeho místa a času, půjde také o osobnost pachatele a jeho fyzické dispozice, vztah pachatele k oběti, včetně jejich dřívější sociální interakce a případných zkušeností oběti s pachatelem, a v případě blízkých osob také například širší aspekty rodinných vztahů. Všechny tyto okolnosti jsou totiž pachateli předem známy, a jsou jím maximálně využívány k dosažení jeho cíle. Výsledkem úvahy o existenci stavu bezbrannosti (zejména) u dětí proto musí být nejen to, zda si uvědomovaly či neuvědomovaly nepatřičnost pachatelova jednání, ale především to, zda i s ohledem na všechny další okolnosti případu disponovaly skutečně účinnou obranou proti útoku pachatele (k tomu blíže srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 3 Tdo 1279/2013). V případě trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je tedy třeba navíc dospět k závěru, že tato osoba v důsledku své bezbrannosti nebyla schopna čelit aktivitám pachatele, neboť se nacházela ve stavu, ve kterém nebyla schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém nebyla schopna klást odpor vůči jeho jednání. Tyto okolnosti soudy obou stupňů u nezletilé poškozené K. D. dovodily právě s odkazem na tzv. psychickou bezbrannost blíže charakterizovanou výše, přičemž vzaly v úvahu také další okolnosti případu, zejména pak skutečnost, že pětiletá poškozená osobu obviněného dobře znala, důvěřovala mu a v době činu mu byla svěřena „na hlídání“. Skutečnost, že čin uvedený v §185 odst. 1 tr. zákoníku byl spáchán na dítěti mladším 15 let je pak reflektována v odst. 3 písm. a) citovaného ustanovení použitím vyšší trestní sazby.
Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem obviněného, že ustanovení §187 je ustanovením speciálním ve vztahu k ustanovení §185 odst. 1, alinea druhá, tr. zákoníku. Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že ustanovení §187 tr. zákoníku je možné chápat jako subsidiární ve vztahu k ustanovení §185 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s odst. 3 písm. a) tohoto ustanovení, neboť poskytuje základní ochranu práva na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších patnácti let. To znamená, že pokud by jednání pachatele vykazovalo znaky obou trestných činů, bude pachatel primárně trestně odpovědný za trestný čin znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, který postihuje závažnější případy útoku na pohlavní nedotknutelnost osob mladších 15 let, umocněné znakem donucení k pohlavnímu styku násilím, pohrůžkou násilí, pohrůžkou jiné těžké újmy nebo zneužitím jejich bezbrannosti, na což je také reagováno vyšší trestní sazbou než v případě trestného činu pohlavního zneužití. Pokud však vzhledem k duševnímu a fyzickému vývoji oběti, kterou je dítě mladší patnácti let, jakož i vzhledem k dalším souvisejícím okolnostem, nebude existence stavu bezbrannosti v konkrétním případě dovozena (a nepůjde ani o donucení k pohlavnímu styku násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy), může být jednání pachatele subsidiárně posouzeno jako trestný čin pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku, které k naplnění všech znaků této skutkové podstaty existenci stavu bezbrannosti nepředpokládá. Nasvědčují-li však skutkové okolnosti tomu, že oběť byla ve stavu bezbrannosti ve smyslu §185 tr. zákoníku, pak při naplnění ostatních zákonných znaků má právní kvalifikace trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku přednost, neboť pouze tak může být dostatečně reflektována vyšší společenská škodlivost takového činu a za použití ustanovení §185 odst. 3 písm. a) zároveň poskytnuta zvýšená míra ochrany dětem mladším 15 let. Jiný výklad vztahu těchto zákonných ustanovení by byl v rozporu s jejich smyslem, když jednání pachatele spočívající ve vykonání soulože či jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží při současném zneužití bezbrannosti oběti by bylo u dítěte mladšího patnácti let postihováno méně přísně než jednání směřující proti bezbranné osobě dospělé /srov. trestní sazby za jednání podle §187 odst. 1 tr. zákoníku oproti jednání podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku; k tomu také blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1127/2009/. Opačný výklad dovedený ad absurdum by znamenal, že vůči dítěti útlého věku (např. 5 let) se nelze dopustit zločinu znásilnění formou zneužití jeho bezbrannosti bez ohledu na způsob s ním provedeného pohlavního styku a že takové jednání bude posouzeno jen jako trestný čin pohlavního zneužití.
Z hlediska posouzení, zda se ze strany obviněného jednalo o znásilnění podle §185 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, anebo o pohlavní zneužití, je tedy významná zejména skutečnost, že k tomu, aby poškozená strpěla jeho jednání, obviněný evidentně zneužil její bezbrannosti vyplývající z toho, že v důsledku nedostatečné duševní a rozumové vyspělosti spojené s velmi nízkým věkem a dalšími okolnostmi případu nebyla schopna pochopit smysl jednání dovolatele a jeho škodlivost a účinně se tomuto jednání bránit. Další pro posuzovaný případ a pro právní kvalifikaci skutku významnou okolností je skutečnost, že obviněný využil toho, že se nacházeli v prostředí pro nezletilou poškozenou známém, kde se proto cítila v bezpečí, jakož i toho, že nezletilá poškozená obviněného dobře znala a důvěřovala mu, neboť s ní se svou družkou, které byla nezletilá poškozená v minulosti již mnohokrát svěřena na hlídání, již dříve společně trávil čas, přičemž si u poškozené vybudoval důvěru, když tato jej dokonce vnímala a oslovovala jako svého „strýce“. Nejvyšší soud se proto ztotožnil se závěry soudů obou stupňů a neshledal v jejich postupu při právní kvalifikaci skutku pod bodem I) žádné pochybení.
Obviněný dále namítl, že pokud již bylo jeho jednání pod bodem I) kvalifikováno jako zločin znásilnění, soudy pochybily v jeho posouzení podle §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, neboť opřely-li aplikaci tohoto ustanovení o psychickou bezbrannost danou nízkým věkem poškozené jako o pojmový znak základní skutkové podstaty, nemohly stejnou okolností odůvodnit použití přísnější právní kvalifikace podle odst. 3 písm. a) §185 tr. zákoníku a měly jeho jednání kvalifikovat jako zločin znásilnění podle §185 odst. 2 tr. zákoníku. Ani s těmito námitkami se však nelze ztotožnit. Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že k naplnění znaku bezbrannosti ve smyslu §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku nepostačuje samotná skutečnost, že oběť je osobou mladší 15 let. Je totiž vyžadována existence takových okolností, které vyvolávají stav oběti, ve kterém není schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor vůči jeho jednání (v podrobnostech viz výše). Soud prvního stupně aplikaci ustanovení §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku neodůvodnil toliko nízkým věkem poškozené, neboť z odůvodnění rozsudku jsou zřejmé úvahy, které soud prvního stupně vedly k závěru o stavu bezbrannosti poškozené. Soud podrobně vymezil, v jakých případech je nutno stav oběti považovat za stav bezbrannosti, přičemž zcela jasně akcentoval výše podrobněji popsanou bezbrannost psychickou, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání, přičemž právě mezi takové oběti soud prvního stupně zařadil i nezletilou poškozenou K. D. jako dívku ve věku cca 5 let. Skutečnost, že při odůvodnění psychické bezbrannosti kromě faktického nedostatku duševních a rozumových schopností poškozené přihlédl rovněž k nízkému věku poškozené, neznamená, že by závěr o naplnění zákonného znaku bezbrannosti opíral jenom o fakt, že poškozená je dítětem mladším 15 let. Stěžejním důvodem aplikace §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku i nadále zůstává faktický nedostatek duševních a rozumových schopností poškozené, pro něž v době činu pachatele byla ve stavu bezbrannosti.
V této souvislosti nutno zdůraznit, že u nejmladších dětí (např. kojenců) bude obvykle spatřována existence stavu bezbrannosti absolutní, neboť jejich duševní vývoj ani zdaleka nemohl dospět do stádia, kdy jsou vůbec schopné pochopit význam pachatelova sexuálního jednání. U dětí starších je přítomnost stavu bezbrannosti třeba posuzovat velmi citlivě, jelikož tyto si již mnohdy uvědomují škodlivost jednání pachatele, přesto nemusí být natolik duševně a fyzicky vyspělé, aby svůj nesouhlas daly dostatečně zřetelně najevo a dokázaly se účinně bránit. Může však nastat i situace, kdy obětí činu je sice dítě, avšak s ohledem na jeho psychickou i fyzickou vyspělost nelze o stavu bezbrannosti hovořit (viz již výše uvedené rozhodnutí pod č. 43/1994 Sb. rozh. tr.), a proto bez dalšího nelze bezbrannost obecně dovozovat u všech dětí mladších 15 let. Bezbrannými ve smyslu §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku však naopak mohou být také dětí starší 15 let, včetně osob dospělých. Aplikace §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku se tedy nevztahuje primárně jen k ochraně osob mladších 15 let, ale k ochraně všech osob, které bez ohledu na svůj věk nejsou schopny projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. nejsou schopny klást odpor jeho jednání. Rozhodující je tedy právě bezbrannost těchto osob, a to bez ohledu na jejich věk. Skutečnost, že v posuzovaném případě se jednalo o dítě mladší 15 let, tak nevylučuje současnou aplikaci ustanovení §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, které právě na okolnost nízkého věku oběti reaguje použitím vyšší trestní sazby, a tím reflektuje vysokou společenskou škodlivost tohoto jednání a poskytuje zvýšenou míru ochrany obětem mladším 15 let. V opačném případě by totiž případy, kdy se jednalo o dítě mladší 15 let, nebyly odlišovány od případů, v nichž pachatel zneužil bezbrannosti osob starších 15 let, které dosahovaly obdobně nízkých duševních a rozumových schopností, a zvýšená míra ochrany obětí mladších 15 let a reakce na vyšší společenskou škodlivost tohoto činu s ohledem na pohlavní nedotknutelnost dětí mladších 15 let by se tak v těchto případech vytrácela.
Okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, na rozdíl od výše rozebraného znaku bezbrannosti u základní skutkové podstaty zločinu znásilnění, vyplývá toliko z věku napadené osoby, a to bez ohledu na stupeň jejího psychického a fyzického vývoje. Z výše uvedených důvodů tedy úpravu obsaženou v §185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku nelze ani ve spojení s §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku v případech dětí mladších 15 let považovat za nadbytečnou a nejedná se tak ani o dvojí přičítání téže skutečnosti, neboť v případě znaku bezbrannosti spočívajícího v nízkém stupni psychického a fyzického vývoje a nízké úrovni duševních a rozumových schopností (byť by byl odvozován mimo jiné též z nízkého věku poškozené osoby), a znaku věku dítěte mladšího 15 let se nejedná o stejnou okolnost ve smyslu §39 odst. 4 tr. zákoníku, nýbrž jde o dvě různé okolnosti. K tomu srov. též závěry Nejvyššího soudu, č. j. Tpjf 158/80, publikované pod č. 17/1982 Sb. rozh. tr., str. 249), z nichž se výslovně podává, že stav bezbrannosti ve smyslu druhé alternativy §185 odst. 1 tr. zákoníku se vyvozuje z faktického nedostatku psychických a fyzických schopností odporovat pohlavnímu styku, zatímco okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby [§185 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku] se dovozuje pouze z věku poškozeného, bez ohledu na stupeň jeho psychického a fyzického vývoje. Proto nejde o stejné okolnosti a nejde o porušení zákazu jejich dvojího přičítání. Nejvyšší soud nemá důvodu se od těchto právních závěrů jakkoli odchylovat. V posuzované věci se nelze dovolávat ani usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011, neboť v něm byl mimo jiné vysloven právní názor, že trestný čin znásilnění na osobě mladší 15 let, je možné spáchat i za zneužití s její bezbrannosti, za kterou by však nemohl být automaticky považovat nedostatek věku, a s tímto právní názorem se lze beze zbytku ztotožnit. Proto Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného opírající se o dovolací důvod předpokládaný ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zjevně neopodstatněným.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud obecně připomíná, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy obsahuje dvě alternativy důvodů dovolání. Pod první alternativu spadají případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
Podstatou tohoto dovolacího důvodu je umožnit oprávněné osobě, aby se domohla přezkoumání věci v rámci řádného přezkumného řízení, které provedeno nebylo, ačkoliv dle ustanovení trestního řádu provedeno být mělo, v důsledku čehož byl obviněný zkrácen ve svém právu na přístup k soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 7 Tdo 916/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 20, pod č. 491). Pokud však soud druhého stupně napadené rozhodnutí na podkladě řádného opravného prostředku věcně přezkoumal a následně tento opravný prostředek neshledal důvodným a zamítl jej dle §256 tr. ř., jako tomu bylo v posuzovaném případě, je možné dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatit jen v jeho druhé alternativě, tj. pokud byl v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený pod §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2002, sp. zn. 6 Tdo 115/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2002, svazek 18, pod č. T 423). Podstatou této alternativy je tedy skutečnost, že soud druhého stupně, přestože v řádném opravném řízení napadené rozhodnutí soudu prvního stupně věcně přezkoumával, vytýkanou vadu neodstranil.
Ani alternativa druhá však nebyla obviněným právně relevantně uplatněna, když naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný v podstatě spatřuje v údajně nedostatečném odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Takto vymezené námitky procesního charakteru totiž nespadají pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který by bylo možno prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit. V situaci, kdy Nejvyšší soud, jak již bylo rozvedeno shora, neshledal, námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opodstatněnými, lze konstatovat, že námitkami obviněného nemůže být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. V podrobnostech lze odkázat na výše uvedené závěry Nejvyššího soudu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud pouze nad rámec dovolacího přezkumu připomíná, že námitky obviněného týkající se nedostatečného odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze a z toho pramenící údajná nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, směřují pouze proti odůvodnění napadeného rozhodnutí, což s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř. není v dovolání přípustné, neboť důvody dovolání musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který předcházel vydání napadeného rozhodnutí, nikoli jen v samotném odůvodnění napadeného rozhodnutí (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Kometář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3147). Nejvyšší soud se jimi proto ani blíže nemohl zabývat .
Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nedošlo.
Dovolání obviněného A. D. A. proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
O odmítnutí dovolání Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Antonín Draštík