ECLI:CZ:NS:2013:3.TDO.1279.2013.1
sp. zn. 3 Tdo 1279/2013-17
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. listopadu 2013 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného M. P. ,proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 40/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 6/2012, takto:
I. Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 40/2013.
Podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují i všechna další rozhodnutí na zrušené rozsudky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný M. P. b e r e d o v a z b y z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 54 T 6/2012 , byl obviněný M. P. uznán vinným ze spáchání zvlášť závažných zločinů znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku na tom skutkovém základě, že
„1) přesněji nezjištěného dne v době od září 2009 do března 2010 ve večerních hodinách ve svém bytě 1+1 v ulici J. v L. řekl poškozené P. J., aby si mu sedla na klín, což poškozená učinila, následně si však rozepnul kalhoty a tlakem na záda a hlavu přinutil poškozenou, aby si klekla na zem a aby vzala jeho pohlavní úd do ruky, kterou přidržoval svojí rukou na pohlavním údu a masturboval, a poté musela vzít ztopořený pohlavní úd do úst až do jeho vyvrcholení, přičemž ji přitom pevně držel za hlavu, aby nemohla odejít, přičemž druhý den ráno ji upozornil, aby o tom nikomu neříkala,
2) přesněji nezjištěného dne v měsíci březnu 2011 kolem 04.00 hod. ve svém bytě 1+1 v ulici M. v L. poté, co babička poškozené K. J. odešla do zaměstnání, P. J., hladil přes její nesouhlas na přirození a přestože říkala, že to nechce a odstrkávala jej, strkal jí do přirození prst, přičemž jí přirození také lízal a vnikl jí dovnitř jazykem, a aby se nemohla bránit, silou jí držel obě ruce nad hlavou a svého jednání zanechal, když zakřičela, že už to nechce“.
Za to byl podle §185 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 40/2013 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a následně na stejném skutkovém základě podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným ze spáchání zločinů pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, za což jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl v neprospěch obviněného M. P. nejvyšší státní zástupce dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto svého mimořádného opravného prostředku nejvyšší státní zástupce uvedl, že nelze souhlasit s názorem Vrchního soudu v P., že poškozená nebyla osobou bezbrannou ve smyslu §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, neboť byla v době útoku dítětem ve věku 10 a 11 let, které si v základních obrysech uvědomovalo nepřípustnost jednání obviněného a projevovalo nesouhlas s tímto jednáním, přičemž poté, co na obviněného zakřičela, že nechce jeho jednání strpět, obviněný svého jednání zanechal. Nejvyšší státní zástupce naopak zdůraznil, že poškozená byla v době spáchání skutků dítětem mladšího školního věku, u něhož by snad bylo možné předpokládat základní povědomost o jevech souvisejících s pohlavním životem. Z toho však nelze bez dalšího dovozovat, že poškozená byla připravena na jednání obviněného adekvátně zareagovat či se mu dokonce efektivně bránit. Věk poškozené a z něj vyplývající nedostatek schopnosti se jednání obviněného bránit rozhodně není možné interpretovat jako okolnost svědčící ve prospěch obviněného. Obviněný při spáchání skutku využil toho, že nezletilá poškozená ho dobře znala a respektovala jej jako dospělou osobu. Využil také toho, že byl v obou případech s poškozenou v bytě sám. Této okolnosti si byla poškozená vědoma a nutně jí muselo být zřejmé, že se nedovolá pomoci žádné dospělé osoby, která by mohla obviněnému v jeho jednání zabránit fyzickou silou. Obviněný poškozené fyzicky bránil v pohybu, aby byla nucena jeho jednání strpět – buď tak, že ji tlakem na záda a hlavu přiměl pokleknout a třít jeho pohlavní úd, nebo tak, že jí držel obě ruce nad hlavou, zatímco jí druhou rukou sahal do přirození. Skutkový děj popsaný ve výroku napadeného rozsudku nelze podle nejvyššího státního zástupce interpretovat tak, že poškozená byla s jednáním obviněného srozuměna. Je zjevné, že poškozená v důsledku nezkušenosti vyplývající z jejího nízkého věku a dále vzhledem k určité poslušnosti vůči obviněnému jako dospělé osobě nedisponovala žádnou možností efektivní obrany proti jednání obviněného. Obviněný, který při realizaci svého záměru neváhal užít i určité míry násilí, této situace poškozené zneužil k uskutečnění svého záměru. Poškozená tak byla vůči jednání obviněného zcela bezbranná vzhledem k psychickému působení obviněného na poškozenou, vzhledem k nízkému věku poškozené, jakož i s přihlédnutím k fyzické převaze obviněného, která činila odpor poškozené marným, když navíc bylo z jeho jednání zřejmé, že neváhá užít ani jisté míry fyzického násilí. Obviněný si byl tohoto postavení poškozené vědom a při uskutečnění svého záměru s ním počítal. Jednání obviněného tak mělo být správně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Na druhou stranu nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že skutková věta napadeného rozsudku neobsahuje žádnou zmínku o tom, v jakém vzájemném vztahu byli v době spáchání skutku obviněný a poškozená, resp. v čem mělo záležet ono specifické postavení obviněného vůči poškozené, z něhož má vplývat důvěryhodnost obviněného pro poškozenou, event. vliv obviněného na poškozenou ve smyslu §187 odst. 2 tr. zákoníku. Rovněž zde zcela absentuje jakákoliv zmínka o tom, že by poškozená byla svěřena dozoru obviněného. Již z těchto důvodů nebylo možné stíhaný skutek kvalifikovat podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř., za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř., v celém rozsahu zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 40/2013, zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí, než předpokládaného v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Opis dovolání nejvyššího státního zástupce byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření obhájci obviněného a obviněnému s upozorněním, že se mohou k dovolání písemně vyjádřit a souhlasit s projednáním dovolání v neveřejném zasedání. K dnešnímu dni však dovolací soud neobdržel vyjádření obviněného ani jeho obhájce k dovolání nejvyššího státního zástupce, a ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovali zájem tohoto svého práva, jakož i práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., využít. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Nejvyšší státní zástupce je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které nejvyšší státní zástupce dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, odst. 3 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Po seznámení se s obsahem dovolání Nejvyšší soud shledal, že konkrétní argumentace nejvyššího státního zástupce směřuje výhradně do oblasti právního posouzení skutku, a plně tak vyhovuje uplatněnému dovolacímu důvodu. Podstatou dovolacích námitek je vyjádření právního názoru, že jednání obviněného mělo být správně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, nikoliv jako zločin pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, a to z toho důvodu, že na jedné straně jednání obviněného naplňovalo znak zneužití bezbrannosti, a na druhé straně skutková věta napadeného rozsudku neobsahuje žádné skutečnosti, které by odpovídaly kvalifikované skutkové podstatě spočívající ve specifickém postavení obviněného vůči poškozené.
Zvlášť závažného zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo zneužije bezbrannosti jiného k vykonání soulože nebo jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží, přičemž čin spáchá na dítěti mladším patnácti let . Zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo vykoná soulož s dítětem mladším patnácti let nebo kdo je jiným způsobem pohlavně zneužije, spáchá-li takový čin na dítěti mladším patnácti let svěřeném jeho dozoru, zneužívaje jeho závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu .
Obecně lze uvést, že v případě skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku je pojem bezbrannosti chápán v jejím nejširším smyslu. Za bezbrannost se považuje takový stav oběti, ve kterém není vzhledem k okolnostem schopna projevit svou vůli ohledně pohlavního styku s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. Může se jednat o celkovou (či absolutní) bezbrannost, kdy si oběť vůbec neuvědomuje, co se s ní děje, a proto ani nemůže hodnotit situaci, ve které u ní dochází k pohlavnímu styku s pachatelem, a projevující se naprostou odevzdaností se pachateli bez jakýchkoli známek projevu vlastní vůle či schopnosti na požadavky obviněného jakkoli reagovat (půjde například o případy bezvědomí, mdlob, silného obluzení alkoholem či drog, umělého spánku, apod.). Ve stavu bezbrannosti se však nacházejí i osoby, které sice vnímají okolní svět, avšak jejich duševní a rozumové schopnosti nejsou na takové úrovni nebo takového stavu, aby si ve své mysli dokázaly situaci, v níž se nacházejí, dostatečně přiléhavě ze všech souvislostí vyhodnotit a přiměřeně, logicky a účinně na ni reagovat. Tak tomu obvykle bývá např. u osob trpících duševní chorobou, pro niž nechápou význam pachatelova jednání, anebo u dětí či osob mentálně zaostalých, které nemají dostatečné znalosti a zkušenosti, aby byly schopny posoudit význam odporu proti vynucovanému pohlavnímu styku. V takových případech se jedná o bezbrannost psychickou, v důsledku níž oběť často nechápe, co se po ní požaduje, resp. co je smyslem jednání pachatele, nebo není způsobilá vůbec domyslet a vyhodnotit důsledky takového jednání. Kromě této absolutně chápané bezbrannosti se však oběť může nacházet i ve stavu, kdy sice ví, co se s ní děje, avšak není schopna se pachatelovu jednání buď vůbec, anebo účinně bránit, přestože by tak učinit chtěla. Takový stav bezbrannosti se zpravidla dovozuje u osoby spoutané, osoby s fyzickou vadou omezující její hybnost, osoby upoutané na lůžku, přestárlé apod. Jedná se tedy o stav, při němž oběť není schopna vzdorovat nepřijatelnému chování pachatele pro nedostatek tělesných sil a schopností. V důsledku tohoto stavu je taková osoba fyzicky bezbranná, a vzhledem k tomu že takový fyzický stav vždy ovlivňuje i psychiku uvedeným způsobem handicapované osoby, je třeba přihlížet i k tomu, že stav její tělesné bezbrannosti může způsobovat i její bezbrannost psychickou (blíže srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 1839 a násl.).
Pokud jde o zjišťování stavu bezbrannosti u dětí, zejména dětí mladších patnácti let, je třeba vždy zvažovat okolnosti konkrétního případu. U nejmladších dětí bude obvykle spatřována existence bezbrannosti absolutní, neboť jejich duševní vývoj dosud nedospěl do stádia, kdy jsou vůbec schopné pochopit význam pachatelova jednání. U dětí starších je přítomnost stavu bezbrannosti třeba posuzovat velmi citlivě, jelikož tyto si již mnohdy uvědomují škodlivost jednání pachatele, přesto nemusí být natolik duševně a fyzicky vyspělé, aby svůj nesouhlas daly dostatečně zřetelně najevo a dokázaly se účinně bránit. Konečně může nastat i situace, kdy obětí činu je sice dítě, avšak s ohledem na jeho psychickou i fyzickou vyspělost nelze o stavu bezbrannosti hovořit (viz usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 43/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V těchto souvislostech je třeba si dále uvědomit, že stav bezbrannosti je vždy pojmem vztahovým, který nevyjadřuje pouze okolnosti na straně oběti, nýbrž zahrnuje rovněž okolnosti na straně pachatele a také další okolnosti případu. Vedle samotného způsobu útoku, jeho místa a času, půjde také o osobnost pachatele a jeho fyzické dispozice, vztah pachatele k oběti včetně jejich dřívější sociální interakce a případných zkušeností oběti, a v případě blízkých osob také například širší aspekty rodinných vztahů. Všechny tyto okolnosti jsou totiž pachateli předem známy, a jsou jím maximálně využívány k dosažení jeho cíle. Výsledkem úvahy o existenci stavu bezbrannosti (zejména) u dětí proto musí být nejen to, zda si uvědomovaly či neuvědomovaly nepatřičnost pachatelova jednání, ale především to, zda i s ohledem na všechny další okolnosti případu disponovaly skutečně účinnou obranou proti útoku pachatele.
V obecné rovině lze dále uvést, že trestný čin pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku je možné chápat jako subsidiární ve vztahu k trestnému činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku, neboť poskytuje základní ochranu práva na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších patnácti let. Pokud vzhledem k duševnímu a fyzickému vývoji oběti, kterou je dítě mladší patnácti let, jakož i vzhledem k dalším souvisejícím okolnostem, nebude existence stavu bezbrannosti v konkrétním případě dovozena, může být jednání pachatele (při naplnění všech znaků skutkové podstaty) posouzeno jako trestný čin pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku. Současně platí, že stav bezbrannosti nelze bez dalšího dovozovat pouze s odkazem na věk oběti, ale je třeba vždy zvažovat okolnosti konkrétního případu, jak byly výše vyloženy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1053/2011). Je-li však stav bezbrannosti přítomen, pak při naplnění ostatních zákonných znaků má právní kvalifikace trestného činu znásilnění podle §185 tr. zákoníku přednost, neboť pouze tak může být dostatečně reflektována společenská škodlivost činu a současně poskytnuta zvýšená míra ochrany těchto obětí. Jiný výklad vztahu těchto zákonných ustanovení by totiž byl v rozporu s jejich smyslem, když jednání pachatele spočívající ve vykonání soulože či jiného pohlavního styku provedeného způsobem srovnatelným se souloží při současném zneužití bezbrannosti oběti by bylo u dítěte mladšího patnácti let postihováno méně přísně než jednání směřující proti bezbranné osobě dospělé (srov. trestní sazby za jednání podle §187 odst. 1 tr. zákoníku oproti jednání podle §185 odst. 1 alinea 2, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku; k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1127/2009).
Závěrem obecných úvah je třeba zmínit rovněž to, že v případě trestného činu pohlavního zneužití podle §187 tr. zákoníku není z hlediska trestní sazby rozlišováno mezi pohlavním zneužitím spáchaným souloží a jiným způsobem. Poněvadž však v intenzitě jednotlivých případů může být značný rozdíl, je třeba věnovat náležitou pozornost povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, aby v rámci poměrně značného rozpětí trestní sazby byl stanoven skutečně přiměřený trest. Své úvahy ke konkrétní výši trestu za tento trestný čin musí soud v uvedených souvislostech rovněž dostatečně přesvědčivě vyjádřit v odůvodnění svého rozhodnutí.
Aplikoval-li Nejvyšší soud uvedené obecné úvahy na daný případ obviněného, dospěl k následujícím závěrům. Dovolání nejvyššího státního zástupce je zcela důvodné v jeho námitce, že skutková věta napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze neobsahuje vůbec žádné skutkové okolnosti vypovídající o vztahu mezi obviněným a poškozenou, z nichž by bylo možné dovozovat, že poškozená byla svěřena jeho dozoru či že by obviněný zneužil její závislosti nebo svého postavení a z něho vyplývající důvěryhodnosti nebo vlivu. O tomto vztahu není zmínka ani v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nepřímo tak lze dovozovat pouze z odůvodnění odvolacím soudem zrušeného rozsudku prvého stupně a ze samotného trestního spisu. Takovéto vyjádření skutkových okolností určujících právní posouzení skutku je však zcela nedostatečné, a právní kvalifikace podle §187 odst. 2 tak nemá v rozhodnutí žádnou oporu. Již z tohoto důvodu tak bylo namístě napadený rozsudek zrušit.
Pokud jde o námitku vztahující se k naplnění znaku zneužití bezbrannosti, lze konstatovat, že odvolací soud se touto otázkou nezabýval s potřebnou pečlivostí. Odvolací soud k tomu pouze uvedl, že poškozená si uvědomovala nepatřičnost jednání obviněného a projevovala s ním nesouhlas, přičemž v pozdějších fázích na obviněného zakřičela a obviněný své útoky ukončil. Jak ovšem Nejvyšší soud výše rozvedl, pojem bezbrannosti se nevyčerpává zjištěním, zda si oběť uvědomovala význam pachatelova jednání. Pro jeho posouzení je třeba zohlednit rovněž řadu dalších okolností činu. Teprve na jejich základě lze dospět k závěru, zda poškozená disponovala skutečně účinnou obranou proti útoku pachatele. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec nevypořádal s fyzickou vyspělostí poškozené ve srovnání s fyzickou převahou obviněného, z hlediska psychického vývoje poškozené se nevyjádřil k tomu, zda byla schopna na nepatřičné chování obviněného reagovat skutečně adekvátně, a to s takovým důrazem, aby se jednání obviněného již od počátku ubránila (a to zejména vzhledem k tomu, že z provedeného dokazování zřetelně vyplývá, že v obou případech svůj nesouhlas s jednáním obviněného vyjadřovala, a současně uvedla, že se obviněného bála), nepřihlédl k vzájemnému vztahu mezi obviněným a poškozenou, nezohlednil charakter útoků obviněného projevující se násilným potenciálem, ani místo a čas útoků, kdy v prvním případě nebyla poškozená s obviněným v bytě sama, zatímco ve druhém případě nebyl v okolí nikdo, a poškozená se tak o pomoc jiné osoby nepochybně dovolat nemohla. Pokud tedy odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvého stupně z toho důvodu, že v případě poškozené se nejednalo o stav bezbrannosti, pak odůvodnění této jeho stěžejní úvahy je zcela nepřesvědčivé a nedostatečné.
Ve vztahu k charakteru útoku obviněného vyznačujícího se násilnými prvky Nejvyšší soud zjistil, že zejména u skutku popsaného pod bodem 2) ve skutkové větě vyjádřené skutkové okolnosti odpovídají právní kvalifikaci podle §185 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku – srov. „a aby se nemohla bránit, silou jí držel obě ruce nad hlavou“. Jak ovšem Nejvyšší soud dále zjistil, tyto skutkové okolnosti nemají svůj základ v provedeném dokazování, neboť nekorespondují s výpovědí samotné poškozené (viz č. l. 62 až 67), resp. není zřejmé, na základě jakých důkazů soudy tato skutková zjištění učinily. Vyjádření poškozené v tomto směru se podává pouze z úředního záznamu sepsaného policejním orgánem dne 5. 4. 2011 (č. l. 121 a 122). Za daných okolností nejsou skutková zjištění dostatečně stabilizovaná, aby bylo možné uvažovat jejich právní kvalifikaci směrem k zvlášť závažnému zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 alinea 2 (resp. alinea 1), odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, či naopak přečinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 (příp. odst. 2) tr. zákoníku.
Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyššího státního zástupce částečně důvodným, když s ohledem na stav skutkových zjištění nebylo možné o důvodnosti zbývající části dovolání rozhodnout, zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 40/2013, a podle §265k odst. 2 věta druhá tr. ř. i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia, kdy Vrchní soud v Praze bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby znovu provedl řádné přezkumné řízení, a to jak z hlediska odůvodněnosti odvoláním napadeného rozsudku, tak z hlediska jeho zákonnosti. Zaměří se zejména na to, aby skutkové závěry obsažené ve skutkové větě odpovídaly provedenému dokazování. Na tomto základě poté přezkoumá, zda nedošlo k porušení předpisů hmotného práva. Výsledkem bude některé z rozhodnutí příslušejících soudu v odvolacím řízení. Pokud dojde k závěru, že je třeba rozsudek soudu prvého stupně zrušit z důvodu porušení ustanovení trestního zákona (§258 odst. 1 písm. d) tr. ř.) a ve věci nově rozhodnout postupem podle §259 odst. 3 tr. ř., pak své rozhodnutí náležitě odůvodní, přičemž se v odůvodnění vypořádá se všemi okolnostmi podstatnými pro posouzení viny i pro uložení trestu, jak byly výše Nejvyšším soudem vyloženy.
Podle §265 l odst. 4 tr. ř. vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu původním rozsudkem a Nejvyšší soud k dovolání výrok o tomto trestu zruší, rozhodne zároveň o vazbě. Ustanovení o vazebním zasedání (§73d až 73g tr. ř.) se v tomto případě neužijí. Bylo zjištěno, že obviněný M. P. k dnešnímu dni vykonává trest uložený mu v napadené věci rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 10 To 40/2013. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, odpadl pro další výkon tohoto trestu zákonný podklad.
Při svém rozhodnutí o vazbě obviněného M. P. vzal Nejvyšší soud v úvahu, že obviněný se měl podle odsuzujícího rozsudku (byť po rozhodnutí Nejvyššího soudu nepravomocného) dopustit zvlášť závažného zločinu, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let. Obviněný je státním příslušníkem S., je bez zaměstnání. Po vyhlášení rozsudku soudu prvého stupně se stal obviněný pro orgány činné v trestním řízení nekontaktním a nezdržoval se na žádné z jím udaných adres, přičemž je zjevné, že tak činil proto, aby se vyhnul trestnímu řízení a případnému výkonu uloženého trestu. Je tak namístě obava, že pokud by byl obviněný propuštěn na svobodu, uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul. Účelu vazby přitom v jeho případě jiným opatřením dosáhnout nelze. Vzetí do vazby zároveň nebrání podmínky uvedené v §68 odst. 1 a odst. 2 tr. ř. Proto bylo pod bodem III. tohoto usnesení rozhodnuto, že podle §265 l odst. 4 tr. ř. se obviněný bere do vazby z důvodu uvedeného v §67 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. listopadu 2013
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler
Vypracoval:
JUDr. Pavel Šilhavecký