ECLI:CZ:NS:2010:11.TDO.1127.2009.1
sp. zn. 11 Tdo 1127/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, konaném dne 25. března 2010, o dovolání M. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2009, sp. zn. 2 To 37/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 2/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. N. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 4. března 2009, sp. zn. 2 T 2/2009, byl M. N. uznán vinným trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., za který byl odsouzen podle §241 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi roků. Podle §39a odst. 3 tr. zák. byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění Krajského soudu v Plzni se obviněný shora uvedené trestné činnosti dopustil tím, že v přesně nezjištěný den v době od měsíce října 2008 do 7. listopadu 2008 poté, co kolem 14.00 hodin vyzvedl se souhlasem rodičů nezletilou poškozenou A. A., z mateřské školky v Karlových Varech, aby ji posléze podle dohody s rodiči předal otci kolem 15.00 hodiny, tuto odvedl do svého bydliště v Karlových Varech, kde využil své autority dospělé osoby a toho, že nezletilá poškozená se mu vzhledem k nedostatečné vyspělosti dané jejím velmi nízkým věkem, který mu byl znám, nemohla účinně bránit, a nejméně v jednom případě v pokoji rodinného domu se vysvlékl a vysvlékl i nezletilou poškozenou, poté si obkročmo kleknul na její hrudník, když ležela na posteli, a vsouval jí svůj penis do jejích úst, až u něho došlo k ejakulaci.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný M. N. odvolání, na jehož podkladě rozhodl Vrchní soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 21. května 2009, sp. zn. 2 To 37/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl, tak, že obviněnému M. N. podle §241 odst. 3 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Lego dovolání, které bylo doručeno Krajskému soudu v Plzni dne 1. září 2009. Obviněný opřel dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tedy o tvrzení,že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný namítá, že skutek, který je mu kladen za vinu, neměl být právně posouzen jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 tr. zák. Jiné hodnocení by podle názoru obviněného mohlo vést k závěru, že jakákoliv soulož či jiný obdobný pohlavní styk s osobou mladší, určitého, zákonodárcem nestanoveného věku, je nutné hodnotit vždy jako znásilnění. Podle obviněného by to v podstatě znamenalo, že trestný čin pohlavního zneužívání je u osob kvalifikovaných jako bezbranné vyloučen. Takovou právní úpravu však trestní zákon neobsahuje a k obdobnému závěru by mohla vést jedině taková výslovná zákonná úprava.
Dále je obviněný toho názoru, že soudy obou stupňů vycházeli při svém rozhodování jednak z důkazů, které byly jednak irelevantní a nemohly nikterak vést k objasnění pojednávaného případu (přičemž odkazuje na znalecký posudek dr. Maněnové), a jednak z takových důkazů, jejichž věrohodnost byla zásadním způsobem zpochybněna v průběhu hlavního líčení, aniž by soud vzal tuto skutečnost v úvahu či se aspoň pokusil tuto skutečnost verifikovat, přičemž v tomto případě odkazuje na svědeckou výpověď otce poškozené.
Obviněný rovněž poukazuje na to, že ve věci nebyly provedeny důkazy, jak požadoval v návrhu na doplnění dokazování. Takový postup soudu je podle jeho názoru v rozporu s principy spravedlivého procesu.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. května 2009, sp. zn. 2 To 37/2009, tak i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. března 2009, sp. zn. 2 T 2/2009, a aby přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí předchozího řízení a obsahu dovolání uvedla, že dovolání bylo uplatněno právně relevantně, pokud obviněný namítl, že ani na podkladě soudy zjištěného skutkového stavu nelze jednoznačně dospět k závěru, že posuzovaným jednáním naplnil právě zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., když v rámci právní kvalifikace jeho trestného jednání mělo být zvažováno, zda se nedopustil trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupkyně ve svém vyjádření analyzuje naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. Vychází z tzv. právní věty výroku rozsudku krajského soudu, ze které je zřejmé, že tento dospěl k závěru, že zákonné znaky trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. byly naplněny v té variantě, že obviněný k jinému obdobnému pohlavnímu styku zneužil bezbrannosti jiného a takový čin spáchal na osobě mladší 15 let. Rekapituluje, že nalézací soud za jiný způsob pohlavního zneužití považoval to, že obviněný poté, co se vysvlékl a vysvlékl i nezletilou poškozenou, obkročmo si kleknul na její hrudník, když ležela na posteli, a vsouval jí penis do jejich úst, až u něho došlo k ejakulaci. Stav bezbrannosti soud dovodil z velmi nízkého věku poškozené a v důsledku toho, že šlo o pohlavní zneužívání jiným způsobem, které je kladeno na roveň soulože, právně posoudil jednání obviněného jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Státní zástupkyně upozorňuje, že za jiný obdobný pohlavní styk je považován pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží, přičemž závažnost je třeba hodnotit především z hlediska následků, a to jak psychických tak i fyzických, pro oběť. Domnívá se, že je třeba přihlédnout k tomu, že způsob provedení v posuzované trestní věci nebyl nikterak brutální. Rovněž upozorňuje na to, že intimní kontakt obviněného nenašel odraz na fyzickém zdraví poškozené a v současné době není možné vysledovat ani nějakou újmu v oblasti psychické.
Dále státní zástupkyně uvádí, že stav bezbrannosti je dovozen z velmi nízkého věku poškozené, kdy bylo přihlédnuto k tomu, že je osobou, která je vzhledem k dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není schopna posoudit význam odporu proti vynucenému chování obviněného, které jí bylo zřejmě nepříjemné. To projevovala, nikoliv bezprostředně, ale pokud mluvila o události se svým otcem. Státní zástupkyně se domnívá, že z pohledu námitek obviněného je důležité posoudit právě otázku, zda za zneužití „bezbrannosti“ jiného je možné bez dalšího posoudit situaci, kdy poškozenou je osoba, která je vzhledem ke svému dětskému věku tak nedostatečně vyspělá, že není schopna posoudit význam odporu proti, v tomto případě obdobnému pohlavnímu styku, zvláště za situace, pokud v kvalifikované skutkové podstatě trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. v odst. 3 hraje věk osoby mladší 15 let, rovněž kvalifikační úlohu.
Jak vyplývá z vyjádření státní zástupkyně, považuje za klíčové rozlišení objektu trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák., kterým je právo člověka na svobodné rozhodování o pohlavním životě a objektu trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák., kterým je mravní a tělesný vývoj dětí, kdy jde o důslednou ochranu všech osob mladších než 15 let před jakýmikoliv útoky na jejich pohlavní nedotknutelnost. Podle jejího názoru bezbrannost osob mladších 15 let je v ustanovení §242 tr. zák. předpokládána, i když není výslovně zmiňována, neboť zcela zřejmě proto bylo uvedené ustanovení do trestního zákona zařazeno s tím, že trestného jednání se dopustí i pachatel, který bez násilí, i bez pohrůžky bezprostředního násilí, přiměje k souloži nebo kdo takové osoby jiným způsobem zneužije. Domnívá se, že za bezbrannost ve smyslu ustanovení §241 tr. zák. je třeba posuzovat stav, kdy poškozený subjekt nemá možnost, schopnost nebo způsobilost se vůči takovému jednání ohradit, přičemž uvedená skutečnost nevyplývá z věku takové osoby. Státní zástupkyně dále argumentuje, že pokud v rámci kvalifikované skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 tr. zák. je reflektováno na to, že objektem znásilnění je osoba mladší 15 let, pak by skutečnost, že tato osoba, tedy osoba mladší 15 let, byla v důsledku nedostatku věku bezbranná, mělo být zohledněno ještě přísněji, nikoliv již v základní skutkové podstatě. Proto se domnívá, že pokud třetí odstavec písm. b) §241 tr. zák. poskytuje zvýšenou ochranu dětí do 15 let, jeví se nelogickým, aby ochranu dítěte mladšího 15 let, navíc bezbranného, reflektovala již základní skutková podstata citovaného ustanovení. Ve sledu uvedené argumentace proto považuje ustanovení §242 tr. zák. za subsidiární ve vztahu k ustanovení §241 tr. zák., neboť poskytuje výraznější ochranu na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších 15 let, u nichž je jistá bezbrannost vzhledem k věku předpokládána, přičemž ustanovení §241 tr. zák. poskytuje ochranu všem, u nichž bylo omezeno právo na svobodné rozhodování o pohlavním životě násilím, pohrůžkou násilí nebo při zneužití bezbrannosti. Trestný čin znásilnění na osobě mladší 15 let by pak bylo možné podle státní zástupkyně spáchat, pokud by při činu pachatel užil násilí, pohrůžky bezprostředního násilí nebo zneužil bezbrannosti, za kterou by automaticky nemohl být považován nedostatek věku. V posuzované trestní věci je třeba přihlédnout navíc k tomu, že co do intenzity se u poškozené nejednalo o obdobný traumatický zážitek jako při násilné souloži.
Vzhledem ke shora uvedenému, kdy právní kvalifikaci trestným činem znásilnění podle §241 odst. 3 písm. b) tr. zák. nepovažuje za odpovídající, navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, stejně tak rozsudek Krajského soudu v Plzni, a aby Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné /§265a odst. 1 písm. a), h) tr. řádu/, že bylo podáno v zákonné lhůtě, jakož i na místě, kde je lze učinit (§265e odst. 1 tr. řádu), a že bylo podáno oprávněnou osobou /§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu/.
Podle platné právní úpravy lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, proto bylo nutno dále posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných sody prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Zjištěný skutkový stav věci (§2 odst. 5, 6 tr. řádu) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Důvod dovolání podle §265 odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovolání spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, o které se tento dovolací důvod opírá, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání povinen zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. řádu a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení věci. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování.
S ohledem na uvedené nelze pod uvedený dovolací důvod podřadit ty námitky obviněného, které směřují proti skutkovým zjištěním soudů obou stupňů. Obviněný v nich tvrdí, že k popsanému jednání vůbec nedošlo a že pokud soud zrekonstruoval skutkový děj tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku rozsudku, je tomu tak proto, že nesprávně hodnotil ve věci pořízené důkazy a přihlížel k těm, které podle jeho názoru nemohly vést k objasnění věci i k těm, jejichž věrohodnost byla podle jeho názoru zpochybněna.
K námitce obviněného, že v jeho trestní věci došlo k porušení zásad spravedlivého procesu Nejvyšší soud uvádí: Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl obviněným relevantně uplatněn pokud namítl, že skutek, jenž je mu kladen za vinu, by neměl být hodnocen jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale toliko jako trestný čin pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 tr. zák. Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky trestného činu znásilnění, jak uzavřely soudy obou stupňů, či zda je třeba jej kvalifikovat jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák., jak namítl obviněný.
V obecné rovině je nutno uvést, že trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného, spáchá-li čin na osobě mladší než patnáct let. Objektem trestného činu znásilnění podle §241 tr. zák. je právo člověka na svobodné rozhodování o pohlavním životě.
Trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. se pak dopustí ten, kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije. Objektem trestného činu pohlavního zneužívání, tedy zákonným celospolečenským zájmem a vztahem, který je tímto ustanovením zvláštní části trestního zákona chráněn, je mravní a tělesný vývoj dětí. Z hlediska úmyslu pachatele jde o dolosní neboli úmyslný trestný čin. U trestného činu pohlavního zneužívání v rámci základní skutkové podstaty podle §242 odst. 1 tr. zák., se pachatelův úmysl, byť i nepřímý, musí vztahovat i k tomu, že útok je veden vůči osobě mladší patnácti let.
Z tzv. právní věty výroku o vině se podává, že soud považoval za naplněné znaky uvedeného trestného činu tím, že obviněný k jinému obdobnému pohlavnímu styku zneužil bezbrannosti jiného a takový čin spáchal na osobě mladší než 15 let. Za jiný způsob pohlavního styku považoval nalézací soud to, že obviněný poté, co se vysvlékl a vysvlékl i nezletilou poškozenou, obkročmo si kleknul na její hrudník, když ležela na posteli, a vsouval jí svůj penis do jejích úst, až u něho došlo k ejakulaci. Naplnění znaku bezbrannosti shledal v nízkém věku poškozené, která v důsledku něho byla tak nedostatečně vyspělá, že ani nebyla schopna odporu proti vynucované souloži a z toho, že šlo o pohlavní styk, který je způsobem provedení a svou závažností srovnatelný se souloží.
Nutno připomenout, že obviněný namítá, že skutek, který je mu kladen za vinu, neměl být právně posouzen jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ale pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 tr. zák., jelikož jiné hodnocení by podle něj mohlo vést k závěru, že jakoukoliv soulož či jiný obdobný pohlavní styk s osobou mladší, určitého, zákonodárcem nestanoveného věku, je nutné hodnotit vždy jako znásilnění, což by v podstatě znamenalo, že trestný čin pohlavního zneužívání je u osob kvalifikovaných jako bezbranné vyloučen.
Jádro argumentace státní zástupkyně pak spočívá ve srovnání zákonné úpravy podle §241 odst. 3 písm. b) a §242 odst. 1 tr. zák. Pokud třetí odstavec písm. b) §241 tr. zák. poskytuje zvýšenou ochranu dětí do 15 let, jeví se jí nelogickým, aby ochranu dítěte mladšího 15 let, navíc bezbranného, reflektovala již základní skutková podstata ustanovení §242 tr. zák. Ustanovení §242 tr. zák. považuje proto za subsidiární ve vztahu k ustanovení §241 tr. zák., neboť poskytuje výraznější ochranu na nedotknutelnost tělesné integrity v intimní oblasti osob mladších 15 let, u nichž je jistá bezbrannost vzhledem k věku předpokládána, přičemž ustanovení §241 tr. zák. poskytuje ochranu všem, u nichž bylo omezeno právo na svobodné rozhodování o pohlavním životě násilím, pohrůžkou násilí nebo při zneužití bezbrannosti. Trestný čin znásilnění na osobě mladší 15 let by pak bylo možné podle ní spáchat, pokud by při činu pachatel užil násilí, pohrůžky bezprostředního násilí nebo zneužil bezbrannosti, za kterou by automaticky nemohl být považován nedostatek věku.
V interpretaci skutkových podstat trestných činů podle §241 odst. 3 písm. b) a §242 odst. 1 tr. zák. vychází Nejvyšší soud z relevantní judikatury. V publikovaném rozhodnutí (Rt 43/1994) Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 105/1993 se uvádí, že „za bezbrannost ženy ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. lze považovat jen takový její stav, ve kterém není vzhledem k okolnostem činu schopna projevit svou vůli, pokud jde o pohlavní styk s pachatelem, popř. ve kterém není schopna klást odpor jeho jednání. O takový stav nejde u poškozené, která je sice nezletilá, ale natolik fyzicky a duševně vyspělá, že je schopna pochopit jednání pachatele a svůj případný nesouhlas s tímto jednáním dát dostatečně zřetelně najevo.“ Na straně druhé v – rovněž publikovaném rozhodnutí (Rt 42/2006) Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 To 100/2004 se konstatuje, že „v daném případě obžalovaný skutečně bezbrannosti nezletilého poškozeného zneužil, neboť nelze přehlédnout, že poškozený je dítě, kterému v době činu bylo jen krátce 11 roků, navíc je dysgrafik, dyslektik, dyskalkulik, že se jedná o velmi nezralou osobu, reagující naivně, až primitivně, má pomalejší psychomotorické tempo, jsou u něj přítomné prvky sociální staženosti, neobratnosti a plachosti. Navíc nezletilý neměl žádný zájem o oblast sexuálního chování a v situaci, ve které se ocitl, nebyl schopen událost vyhodnotit takovým způsobem, aby byl případně schopen útočníkovi dát najevo sebemenší odpor, když navíc byl v této době tak vystrašený, protože se bál o svůj život, že i kdyby byl vybaven lepšími znalostmi, nebyl by fakticky jakéhokoliv odporu schopen …. Zneužití bezbrannosti jiného ve smyslu ustanovení §241 odst. 1 tr. zák. o trestném činu znásilnění může spočívat i v tom, že pachatel vědomě spáchá útok vůči poškozenému, který je vlivem nízké fyzické a duševní vyspělosti výrazně omezen v možnostech účinných projevů odporu vůči jednání pachatele.“ Platí tudíž, že znak bezbrannosti, jenž je jednou z podmínek naplnění skutkové podstaty znásilnění, a to eventuální, není dán u osob mladších 15 let bez dalšího. Nutnost uvedeného rozlišení je obsažena i ve stanovisku Nejvyššího soudu ČR Tpjf 158/80 (Rt 17/1982), podle něhož v posuzované věci soudy dovodily stav bezbrannosti z velmi nízkého věku oběti dítěte, přičemž „byl ze strany obhajoby uplatněn právní názor, že vykonání soulože na dítěti (v konkrétním případě šlo o děvčátko ve věku 4 let) není možno posuzovat jako trestný čin znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., neboť předmětem útoku u tohoto trestného činu může být pouze osoba … na takovém stupni psychického a fyzického vývoje, že je schopna chápat smysl pachatelova konání a projevit přiměřený odpor. Dítě nízkého věku tomuto požadavku neodpovídá, … a takové případy je proto třeba posuzovat pouze jako trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 tr. zák. Na podporu tohoto názoru bylo dále argumentováno tím, že v případě ztotožnění stavu bezbrannosti s nízkým věkem dítěte by byla skutková podstata kvalifikovaného trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. konstruována v rozporu se zněním §31 odst. 3 zák.“ Nejvyšší soud uvedenou argumentaci nepřijal, naplnění znaku bezbrannosti i u osoby mladší 15 let spojil se zkoumáním okolností konkrétního případu a dále uvedl, že „neobstojí ani argument o dvojím přičítání téže okolnosti, neboť stav bezbrannosti ve smyslu druhé alternativy §241 odst. 1 tr. zák. se vyvozuje z faktického nedostatku psychických a fyzických schopností osoby … odporovat vymáhané souloži, zatímco okolnost, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby podle §241 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dovozuje pouze z věku napadené osoby, a to bez ohledu na stupeň jejího psychického a fyzického vývoje. Nejde tedy o stejné okolnosti ve smyslu ustanovení §31 odst. 3 tr. zák.“
Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti dovolatelem uplatněného dovolacího důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neshledal důvody od předchozí judikatury se odchýlit a dospěl tudíž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na správném právním posouzení skutku, a to z pohledu namítané absence naplnění znaků stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Odvolací soud ve svém zjištění plně dostál požadavkům plynoucím z §125 odst. 1 tr. řádu. Na základě učiněných skutkových zjištění soudy obou stupňů byly v jednání obviněného správně shledány všechny zákonné znaky předmětného trestného činu, kdy popis skutku, jenž je uveden v tzv. skutkové větě rozsudku, v posuzovaném případě odpovídá znakům rozhodným z hlediska subjektivní a objektivní stránky daného trestného činu, a proto shledal námitku obviněného neopodstatněnou.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání obviněného M. N. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. března 2010
Předseda senátu:
JUDr. Stanislav Rizman v. r.