ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.12.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 12/2017-14
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2017 stížnost podanou obviněným V. Š. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 6 To 51/2017, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného V. Š. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 37 T 4/2016, uznán vinným zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, za který mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trest propadnutí věci, a to mobilního telefonu. Dále mu bylo společně a nerozdílně s dalšími spoluobviněnými uloženo nahradit škodu poškozeným M., s. r. o., ve výši 15 287 000 Kč a R. M. ve výši 9 870 000 Kč. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Usnesením ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 6 To 51/2017, rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §72 odst. 1 tr. ř., že se obviněný ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. ř.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že argumentace vrchního soudu zejména ve vztahu k vazebnímu důvodu podle §67 písm. c) tr. ř. je nekonkrétní, vágní a kusá. Nesouhlasí se závěrem ohledně svého rodinného zázemí. Jeho rodinné vazby jsou pevné, rodina jej navštěvuje i ve vazbě. Pokud rodina něčím trpí, tak je to právě déle než rok trvajícím vazebním stíháním. Přitom obviněný je v celé věci spíše poškozeným než viníkem, jak podle něj vyplývá z výpovědi poškozeného M. V průběhu řízení se nepodařilo prokázat, že by si obviněný trestnou činností zvyšoval svou životní úroveň. Naopak čelí řadě exekučních řízení. Žádný výnos z trestné činnosti neměl. Obviněný má příslib zaměstnání u společnosti BONAP-ICCZ, s. r. o. Před svým zadržením se zdržoval se svou rodinou na adrese B., J. Má vyživovací povinnost k nezletilé dceři. Nemá dostatek finančních prostředků ani kontakty v zahraničí, aby mohl mařit průběh trestního stíhání. Možní spolupachatelé trestné činnosti jsou ve vazbě, proto obviněný nemá možnost v trestné činnosti pokračovat. Závěrem obviněný navrhl, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. 6 To 51/2017, Nejvyšší soud zrušil a propustil jej na svobodu.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na jeho podrobné odůvodnění. Vrchní soud se správně věnoval otázce existence důvodného podezření, že se obviněný dopustil stíhané trestné činnosti. K důvodu tzv. útěkové vazby pak vrchní soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné i na nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Vrchní soud připomněl i nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let).
V této souvislosti vrchní soud hodnotil trest, který byl obviněnému nepravomocně uložen soudem prvního stupně, a který mu ve stejné výši stále reálně hrozí vzhledem k existenci důvodného podezření z trestné činnosti. Dále hodnotil rodinné zázemí obviněného, přičemž s odkazem na vyjádření jeho syna a manželky dospěl k závěru, že obviněný o rodinu dlouhodobě nepečoval a na chod domácnosti nepřispíval. Obviněný tak podle vrchního soudu nemá pevné rodinné zázemí. K tomu Nejvyšší soud s ohledem na námitky obviněného dodává, že vazba je opatřením s funkcí preventivní, nikoli represivní. Obviněný byl nepravomocně odsouzen z trestné činnosti, v rámci které byla způsobena škoda více než dvacet pět miliónů korun. Skutečnost, že proti obviněnému jsou vedena exekuční řízení, pak nevylučuje možnost, že obviněný disponuje částí těchto finančních prostředků. K hrozbě vysokého trestu odnětí svobody přistupuje dále i hrozba pravomocného uložení povinnosti k náhradě způsobené škody.
K důvodům vazby předstižné se pak vrchní soud podrobně vyjádřil na str. 5 napadeného usnesení. Vycházel z charakteru trestné činnosti, kterou je obviněný důvodně podezřelý, která se odehrávala delší dobu soustavně a systematicky, měla pro obviněného představovat jediný zdroj příjmů. Takové odůvodnění nelze v žádném případě označit za vágní či nekonkrétní. Obviněný v této souvislosti pouze bagatelizuje své zapojení do trestné činnosti a předestírá vlastní hodnocení důkazů v rozporu se závěry soudu prvního stupně. I v této části lze napadené rozhodnutí označit za správné.
Z úřední povinnosti se pak vrchní soud zabýval také možností nahrazení vazby jinými instituty, přičemž k tomu podmínky neshledal. Zdůraznil přitom míru naplnění vazebních důvodů, která takovou možnost vylučuje. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na jeho odůvodnění, s nímž se ztotožňuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto, než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 7. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu