ECLI:CZ:NS:2017:11.TVO.5.2017.1
sp. zn. 11 Tvo 5/2017-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 2. 3. 2017 stížnost podanou obviněným P. F., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 5 To 124/2016, a rozhodl takto:
Podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. se stížnost obviněného P. F. z a m í t á .
Odůvodnění:
Obviněný byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 6. 2016, sp. zn. 29 T 11/2015, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a zločiny vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku a podle §175 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku, za které mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku podali obviněný a státní zástupce v jeho neprospěch odvolání.
Usnesením ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 5 To 124/2016, rozhodl Vrchní soud v Olomouci podle §71a tr. ř., že se žádost obviněného o propuštění z vazby na svobodu zamítá, neboť trvají důvody vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř., a podle §73 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. a contrario se nepřijímá písemný slib obviněného, účelu vazby nelze dosáhnout dohledem probačního úředníka a neukládá se předběžné opatření spočívající v omezení vycestování.
Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, v níž uvedl, že již ve vazebním zasedání argumentoval doktrínou zesílených vazebních důvodu, která má odraz v ustálené praxi Ústavního soudu. Je přesvědčen, že v jeho případě nedochází k dalšímu posilování důvodnosti jeho trestního stíhání a vazby, ale síla těchto důvodů delší dobu stagnuje či je spíše oslabována délkou vazebního stíhání. Rozhodování o dalším trvání vazby nelze opírat o stejné argumenty jako v předchozím rozhodnutí, ale musí být zjištěny a zdůvodněny nové skutečnosti. K tomu obviněný odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2876/15 a na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. K prodlužování trestního řízení pak podle něj došlo liknavostí orgánů činných v trestním řízení. S odkazem na rozhodnutí publikované pod č. 64/1992 Sb. rozh. tr. pak obviněný uvedl, že útěková vazby je hrozícím vysokým trestem odůvodněna pouze za předpokladu, že zde přistupuje další skutečnost, která obavu z útěku odůvodňuje.
Během vazebního zasedání obviněný argumentoval, že má na svobodě zázemí, s rodinou udržuje kontakt i během vazby. Tomu ostatně přisvědčil i vrchní soud. Připomenul pak také rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2208/13 a I. ÚS 1694/14. Pokud pak vrchní soud v napadeném rozhodnutí argumentoval rozhodnutím sp. zn. I. ÚS 185/14, uvedl obviněný, že jeho argumentace je nepřiléhavá, resp. nedostatečná. Podle obviněného z tohoto rozhodnutí sice vyplývá, že po nepravomocném odsouzení je potřeba zkoumání dalších důvodů zesilujících existenci konkrétního vazebního důvodu snížená, je však stále třeba je zkoumat. Závěrem obviněný navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a Vrchnímu soudu v Olomouci uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Nejvyšší soud z podnětu podané stížnosti přezkoumal podle §147 odst. 1 tr. ř. správnost napadeného rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že stížnost není důvodná. Nejvyšší soud se s napadeným rozhodnutím zcela ztotožnil a v podrobnostech odkazuje na jeho podrobné odůvodnění. Vrchní soud se správně věnoval otázce existence důvodného podezření, že se obviněný dopustil stíhané trestné činnosti. Připomněl, že o vazbě obviněného bylo v tomto řízení doposud rozhodováno dvacet šestkrát a vždy byla shledána existence vazebních důvodů a současně nemožnost nahrazení vazby jiným institutem. K důvodu tzv. útěkové vazby pak vrchní soud mimo jiné zdůraznil, že stíhané trestné činnosti se obviněný dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, z něhož nevykonal 1319 dnů a který mu byl uložen za závažnou násilnou i majetkovou trestnou činnost. V případě nyní žalované trestné činnosti pak jde o speciální recidivu. Odvolání podal také státní zástupce v neprospěch obviněného a domáhá se aplikace institutu mimořádného zvýšení trestu odnětí svobody. Vrchní soud proto zhodnotil trest, který obviněnému za daných podmínek hrozí.
Ve svém rozhodnutí pak dále poukázal na judikaturu Ústavního soudu, mimo jiné i na nález ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 185/14, v němž se Ústavní soud zabýval situací, kdy byl obviněnému nepravomocně uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, a shrnul přitom závěry své dosavadní judikatury. Podle tohoto nálezu je v důsledku nepravomocně uloženého trestu odnětí svobody v určité výměře (např. šest let podle usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003) značně zesílena obava z útěku obviněného. Dále pak Ústavní soud poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle kterého zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), ale jedná se o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Fakticky tak nelze klást na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost.
Vrchní soud připomněl i nález sp. zn. III. ÚS 566/03 (publikovaný pod č. 48, roč. 2004, sv. 33, str. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), v jehož rámci bylo judikováno, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let).
Naopak obviněným citovaná judikatura se zabývá situací, kdy stěžovatel nebyl ještě ani v prvním stupni nepravomocně odsouzen, na jeho vazbu tak byly kladeny výše uvedené požadavky čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Obviněný pak citovaná rozhodnutí mylně interpretuje, neboť přehlíží právě podstatný dopad nepravomocného odsouzení v prvním stupni z hlediska čl. 5 Úmluvy. To se týká i jeho kritiky interpretace závěrů rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 185/14 v napadeném rozhodnutí. Nejvyšší soud tedy ve shodě s vrchním soudem konstatuje, že v případě obviněného je namístě zkoumat existenci vazebních důvodů z hlediska trestního řádu, nikoli se z hlediska Úmluvy zabývat otázkou, zda tyto důvody v průběhu času zesílily. Existencí vazebních důvodů se vrchní soud přitom zevrubně zabýval a v tomto ohledu mu nelze cokoli vytknout. Nadto lze připomenout, že z hlediska útěkové vazby v případě obviněného nevystupuje pouze hrozba vysokého trestu v tomto řízení, ale také skutečnost, že se měl trestné činnosti dopustit v době podmíněného propuštění, tedy možnost uložení výkonu zbytku trestu odnětí svobody za předchozí trestnou činnost v trvání více než tři a půl roku.
K důvodům vazby předstižné se pak vrchní soud podrobně vyjádřil na str. 5 napadeného usnesení. Vycházel z charakteru trestné činnosti, kterou je obviněný důvodně podezřelý, a skutečnosti, že ani předchozí výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen v trvání dvanácti let pro závažnou trestnou činnost, neměl v tomto směru na obviněného odstrašující účinek, přičemž obviněný měl porušit velkorysé dobrodiní podmíněného propuštění. Obviněný pak ve své stížnosti žádné námitky proti naplnění důvodu předstižné vazby neuvedl. I v této části lze napadené rozhodnutí označit za správné.
K návrhu obviněného i z úřední povinnosti se pak vrchní soud zabýval také možností nahrazení vazby jinými instituty, přičemž k tomu podmínky neshledal. Zdůraznil mimo jiné, že se měl obviněný trestné činnosti dopustit v době, kdy na něm byl vykonáván dohled probačního úředníka. V podrobnostech Nejvyšší soud odkazuje na jeho odůvodnění, s nímž se ztotožňuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že se Nejvyšší soud s rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci ztotožňuje a stížnost obviněného se tak nemohla setkat s úspěchem. Nezbylo proto než rozhodnout, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 2. 3. 2017
JUDr. Karel Hasch
předseda senátu