ECLI:CZ:NSS:2019:14.KSE.5.2018:74
sp. zn. 14 Kse 5/2018 - 74
ROZHODNUTÍ
Nejvyšší správní soud jako soud kárný rozhodl v senátu složeném z předsedy
JUDr. Zdeňka Kühna a členů JUDr. Miroslavy Jirmanové, JUDr. Petry Janouškové,
Mgr. Vojtěcha Jaroše, JUDr. Jany Nowakové Těmínové a Mgr. Tomáše Pospíchala, o návrhu
ministra spravedlnosti ze dne 26. 11. 2018 na zahájení kárného řízení proti kárně obviněnému
Mgr. Jiřímu Královi, soudnímu exekutorovi, Exekutorský úřad Ostrava, se sídlem
Dvořákova 1515/2, Ostrava, zast. Mgr. Jakubem Vepřekem, advokátem se sídlem
Tyršova 1714/27, Ostrava – Moravská Ostrava, při ústním jednání konaném dne 28. května 2019,
takto:
Mgr. Jiří Král,
soudní exekutor, Exekutorský úřad Ostrava, se sídlem Dvořákova 2, Ostrava,
se podle §19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců
a soudních exekutorů,
z p r o š ť u j e
návrhu, jímž mu bylo kladeno za vinu,
že v období od února 2016 do června 2017 nedostatečně odůvodňoval příkazy k úhradě nákladů
exekuce,
a že v přesně nezjištěném počtu exekučních řízení, minimálně však v řízeních vedených pod
sp. zn. (043 EX) 111/13, 1474/13, 37/15, 2221/13, 330/14, 257/07, 404/15, 990/12 a 153/04,
určil hotové výdaje ve výši 200 Kč, přičemž se jednalo o soudním exekutorem vytvořený paušál
bez opory v právních předpisech, tyto náklady exekuce nebyly účelně vynaložené a neměl
na ně nárok v plné výši, a dále určil hotové výdaje ve výši 50 Kč jako náhradu za internet,
přičemž se jednalo o soudním exekutorem vytvořený paušál bez opory v právních předpisech,
tyto náklady exekuce nebyly účelně vynaložené a neměl na ně nárok,
neboť uvedené skutky nejsou kárným proviněním.
Odůvodnění:
[1] Dne 26. 11. 2018 došla Nejvyššímu správnímu soudu jako soudu kárnému žaloba podaná
kárným žalobcem, tehdy ministrem spravedlnosti (v průběhu řízení před NSS ho nahradila
ministryně spravedlnosti). Kárný žalobce podal žalobu proti soudnímu exekutorovi Mgr. Jiřímu
Královi (dále též „kárně obviněný“, „exekutor“ nebo „soudní exekutor“). Kárný žalobce viní
soudního exekutora z toho, že v období února 2016 až června 2017 nedostatečně odůvodnil
celkem 23 příkazů k úhradě nákladů exekuce (PÚNE).
[2] Krom toho prý v přesně nezjištěném počtu exekučních řízení, minimálně však v řízeních
vedených pod sp. zn. (043 EX) 111/13, 1474/13, 37/15, 2221/13, 330/14, 257/07, 404/15,
990/12 a 153/04, v PÚNE vydávaných od června 2016 do května 2017 určil hotové výdaje
ve výši 200 Kč, přičemž se jednalo o soudním exekutorem vytvořený paušál bez opory v právních
předpisech, tyto náklady exekuce nebyly účelně vynaložené a neměl na ně nárok v plné výši,
a dále určil hotové výdaje ve výši 50 Kč jako náhradu za internet, přičemž se jednalo o soudním
exekutorem vytvořený paušál bez opory v právních předpisech, tyto náklady exekuce nebyly
účelně vynaložené a neměl na ně nárok.
[3] Kárně obviněný exekutor ve svém vyjádření popřel, že by se dopustil kárného provinění.
V zásadě souhlasí s tím, že se celá věc udála tak, jak líčí kárný žalobce. Upozorňuje ale,
že neprodleně poté, co byl během ministerské kontroly upozorněn na svá pochybení,
kritizovanou praxi odůvodňování PÚNE a vyčíslování paušálních nákladů změnil. Kárný žalobce
přesto podal kárnou žalobu, jakkoliv je exekutorova nynější praxe již bezvadná. Exekutor
upozorňuje, že postup kárného žalobce je v rozporu s rozhodovací praxí kárného soudu.
[4] Kárný soud nejprve zkoumal, zda kárná žaloba splňuje předpoklady pro věcné
projednání. Dospěl k závěru, že byla podána osobou k tomu oprávněnou, obsahuje stanovené
náležitosti a byla podána ve lhůtě stanovené v §117 odst. 3 exekučního řádu.
[5] Ve věci proběhlo ústní jednání dne 28. 5. 2019.
První žalovaný skutek
[6] Z provedených důkazů plyne, že se celá věc skutečně odehrála tak, jak říká kárný žalobce.
Kárně obviněný to ostatně nijak nezpochybňuje. Kárný soud ve vztahu k prvému žalovanému
skutku zjistil, že kárně obviněný exekutor vydal v období od února 2016 do června 2017 celkem
23 PÚNE, kterým kárný žalobce vytýkal nejrůznější nedostatky: typicky kárný žalobce vytýká,
že v PÚNE není při odůvodnění nákladů oprávněného vysvětleno, za jaké úkony advokáta byla
odměna určena, jaká výše odměny byla určena za jednotlivé úkony advokáta, není uvedena tarifní
hodnota ve smyslu §8 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), není uvedena
sazba mimosmluvní odměny ve smyslu §7 advokátního tarifu, není uvedena výše sazby DPH,
nejsou odůvodněny hotové výdaje, náhrady za ztrátu času, náhrady telekomunikačních údajů
apod.
[7] Kárný soud již mnohokráte uvedl, že eventuální nepřezkoumatelnost PÚNE zásadně není
kárným deliktem, neboť tyto vady rozhodnutí by měly být řešeny prostředky, které k tomu právní
řád skýtá (nedávno např. rozhodnutí ze dne 26. 6. 2018, čj. 15 Kse 3/2017-49, Jablonská, bod 13,
s odvoláním na rozhodnutí ze dne 19. 11. 2013, čj. 14 Kse 5/2012-248).
[8] Judikatura v tomto ohledu rozlišuje ojedinělé nesprávnosti v odůvodnění rozhodnutí
soudních exekutorů a vady systémové. Ojedinělá chyba či několik málo nesprávností v odůvodnění
PÚNE mohou vést maximálně k výtce ze strany dohledových orgánů, nikdy však nemohou být
úspěšně žalovány před kárným soudem. Je především na účastnících daného řízení, aby svá práva
dostatečně hájili, a to zejména cestou opravných prostředků v civilním soudnictví (srov.
ve vztahu k těmto ojedinělým chybám např. rozhodnutí ze dne 9. 4. 2013, čj. 15 Kse 8/2012-118,
nebo rozhodnutí ze dne 11. 4. 2017, čj. 14 Kse 3/2016-65, Černošková, body 8 násl.).
[9] Zcela odlišnou situací je systémový problém na straně exekutora, spočívající
v dlouhotrvajících a systematických nedostatcích v odůvodňování PÚNE. Takováto situace
kárnou odpovědnost exekutora může dle okolností založit, nota bene v situaci, kdy byl exekutor
k odstranění těchto vad opakovaně vyzýván (srov. rozhodnutí ze dne 12. 12. 2016,
čj. 14 Kse 2/2016-78, Sobíšková, body 42-45; v onom případě systémovost problému založil
zjevně nedostatečný software, na jehož změnu exekutorka rezignovala po dobu bezmála tři čtvrtě
roku i přes předchozí výtky kárného žalobce a exekučního soudu, a v jehož důsledku její úřad
generoval desítky PÚNE s naprosto nepřezkoumatelným odůvodněním).
[10] Kárný žalobce tvrdí, že v nynější věci jde právě o ona systémová pochybení. Soud k tomu
zvážil následující.
[11] K možnosti postihnout jako kárný delikt soustavné nedostatečné odůvodňování PÚNE
existuje početná judikatura kárného senátu. Již na počátku roku 2014 kárný senát dovodil,
že porušení povinnosti odůvodnit PÚNE ve smyslu §88 odst. 2 písm. f) exekučního řádu může
založit kárnou odpovědnost exekutora. „Závěr, že nejde jen o rozhodovací činnost, ale věc má dopad
do kárného řízení, vychází z toho, že namítané nedostatky v odůvodňování rozhodnutí byly kárně obviněnému
opakovaně vytýkány, jak ze strany Ministerstva spravedlnosti, tak i ze strany Okresního soudu pro Prahu východ
[…]. Navíc nejde o drobná pochybení, nejasnosti, nepřesnosti či nedůslednosti v odůvodňování. Odůvodnění jsou
v daných případech formulářová a spočívají jen v citacích právních předpisů, absentuje jakákoliv konkrétní vazba
na projednávanou věc. Jde tedy jen o odůvodnění zcela formální, která se jeví být zavedeným systémem, nikoliv
ojedinělým excesem. Nápravu kárně obviněný nezjednal ani přes závěry kontrolních orgánů. Uvedené pochybení
tak nelze omluvit tím, že jde „jen“ o nesprávný právní názor“ (rozhodnutí ze dne 13. 1. 2014,
čj. 14 Kse 1/2013-119, Smékal).
[12] Pokud soud (spíše výjimečně) shledal nedostatečné odůvodňování PÚNE jako kárný
delikt, vždy tak bylo v situaci, kdy kárný žalobce nebo jiný dohledový orgán kárně obviněného
upozornil na nedostatky v odůvodňování a dal mu šanci k nápravě situace. Ustálená judikatura
to dnes již bere jako evidentní podmínku kárné odpovědnosti, jak správně upozornil též kárně
obviněný v nynější věci. Např. v bodě [9] cit. kauzy Sobíšková před podáním kárné žaloby byly
nedostatky v odůvodňování PÚNE kárně obviněné opakovaně vytčeny, a to dvěma přípisy
Ministerstva spravedlnosti a přípisem Obvodního soudu pro Prahu 6 jako soudu exekučního.
Podobně tomu bylo v kauze Smékal (viz citace v předchozím bodě). Naproti tomu v jiném
případě bylo pro zproštění exekutora mimo jiné podstatné, že před podáním žaloby „nebyl
na nedostatečnost odůvodnění nijak upozorněn, ať již výtkou ze strany dohledového orgánu, anebo civilními soudy,
které by k podání účastníků opakovaně rušily rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost apod.“ (rozhodnutí ze dne
30. 10. 2018, čj. 14 Kse 1/2018-114, Usnul, bod 18).
[13] Lze poznamenat, že předchozí upozornění dohledového orgánu na protiprávnost
postupu exekutora vzal soud v potaz i v jiných případech, např. v rozhodnutí ze dne 2. 4. 2019,
čj. 15 Kse 3/2018-64, Janečka, body 25-27 (zde šlo o „důrazné upozornění“ Exekutorské komory
na protiprávnost postupu exekutora s převáděním nákladů exekuce bez pravomocného PÚNE)
[14] Zástupkyně kárného žalobce se při jednání proti tomuto výkladu bránila s tím, že zákon
žádnou povinnost předběžné výzvy k nápravě odůvodňování PÚNE nestanoví. To je sice pravda,
zákon však toho ke kárné odpovědnosti exekutora stanoví vůbec velmi málo. Ustanovení §116
exekučního řádu definuje kárný delikt a závažný kárný delikt natolik obecně, že bez naplnění
tohoto obecného normativního základu právními závěry judikatury dává samotný text zákona
jen zcela minimální obsah pro pochopení toho, co je vlastně kárným deliktem. Zákon
bez dodatečného soudního výkladu umožňuje doslova bezbřehou expanzi kárné odpovědnosti
i tam, kam z povahy věci vůbec nepatří. Ostatně jak kárný žalobce, tak i kárně obviněný
argumentují kárnou judikaturou, jsou si tedy oba velmi dobře vědomi, že §116 exekučního řádu
je nutno číst s vědomím ustálené rozhodovací praxe kárného soudu. Kárný žalobce se pak
ale nemůže domáhat selektivního nepoužití té judikatury, která se mu v konkrétním případě
nehodí.
[15] Kárný soud v minulosti opakovaně čelil dilematu, že exekutoři odůvodňovali svá PÚNE
velmi rozličným způsobem. V praxi existovala nejistota, co je vlastně oním správným
odůvodněním. Navíc některé excesivní požadavky Ministerstva spravedlnosti jako kárného
žalobce nedávaly žádný rozumný smysl (viz např. rozhodnutí ze dne 10. 10. 2017,
čj. 14 Kse 3/2017-39, Hauerland, body 9 a 10, kde soudu bylo nejasné, proč kárnému žalobci
odůvodnění PÚNE nepostačovala; nadbytečné a pro věc bezvýznamné údaje požadované
kárným žalobcem by ve skutečnosti srozumitelnost odůvodnění pro adresáta snížily, jak podotkl
kárný soud). Právě proto ostatně Ministerstvo spravedlnosti s účinností od 1. 7. 2018 vyhláškou
č. 461/2017 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 418/2001 Sb.,
o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, stanovilo pro exekutory vzory standardních
rozhodnutí a jiných písemností, a to včetně PÚNE.
[16] V právní úpravě před 1. 7. 2018 plnil z pohledu kárné odpovědnosti požadavek
na předchozí vyrozumění exekutora o tom, že jeho PÚNE nesplňuje požadavky dostatečné
sdělnosti (srozumitelnosti a úplnosti), tu funkci, že omezoval kárnou odpovědnost exekutorů
za nedostatečné odůvodnění PÚNE na ty skutečně nejzávažnější případy. Šlo o kauzy,
kdy exekutor nezjednal nápravu a nezačal odůvodňovat PÚNE dostatečně ani přes předchozí
výzvu kárného žalobce nebo jiného dohledového orgánu, eventuálně přes opakovaná rušení
PÚNE okresními soudy k námitkám povinných. Kárný soud tím současně dostál požadavkům
na skutečnou subsidiaritu kárné odpovědnosti. Jak již naznačeno výše, kárný delikt v podobě
nedostatečně odůvodněného PÚNE je skutečně velmi specifický a jeho nerozumná aplikace
by mohla posunout kárnou odpovědnost exekutorů někam, kde dle povahy věci být nemá. Kárný
soud věří, že tyto problémy s odůvodňováním PÚNE odpadnou s celkovou standardizací
a sjednocením vzorů, které zavedla již shora cit. vyhláška č. 461/2017 Sb.
[17] V nynější věci kárný žalobce podal kárnou žalobu pro nedostatečné odůvodňování PÚNE
přesto, že sám na tento problém nikdy kárně obviněného neupozornil. Jak během jednání kárný
soud zjistil, kárně obviněného na tento problém neupozornil ani exekuční soud (Okresní soud
v Ostravě) při kontrolách, k nimž v posledních letech v úřadu exekutora dochází dvakrát ročně.
K tomu je ovšem třeba nad rámec nutného poznamenat, že z kontrolních zápisů ani neplyne,
že by se tomuto problému exekuční soud věnoval. Kárný soud proto dává kárnému žalobci
za pravdu, že samotná skutečnost, že předchozí kontrola, ať již z jakéhokoliv důvodu, na určité
pochybení exekutora neupozornila, jistě neznamená, že žádná další kontrola, nota bene z jiného
dohledového orgánu, nemůže na toto pochybení upozornit (rozhodnutí ze dne 6. 3. 2018,
čj. 14 Kse 2/2017-108, Zwiefelhofer, bod 46).
[18] Kárný soud dále zvážil, zda snad dostatečným varováním pro exekutora ohledně toho,
že jeho PÚNE nesplňují minimální požadavky na dostatečné odůvodnění, nemohlo být usnesení
Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 8. 2016, čj. 91 Nc 10016/2004-234, kterým okresní soud
k námitce povinné zrušil PÚNE pro nepřezkoumatelnost. I kdyby (teoreticky) toto jediné
usnesení vzal kárný soud do úvahy (srov. k tomu právní názor z kauzy Usnul cit. v bodě [12]
shora, které připouští, že předpokladem pro kárnou odpovědnost není nutně jen výtka či jiné
upozornění ze strany dohledového orgánu, ale též opakované rušení PÚNE k námitkám
povinných), nemůže to na dnešním výroku nic změnit. Z věcí, které kárný žalobce žaluje jako
nepřezkoumatelné PÚNE, jich totiž minimálně devět bylo rozhodnuto do srpna 2016.
Zbývá tedy celkem čtrnáct PÚNE, které kárně obviněný vydal po vydání usnesení
čj. 91 Nc 10016/2004-234, od září 2016 do června 2017. Takto malé číslo však již nemůže
systémovost problému v úřadě kárně obviněného založit (srov. k tomu podobný závěr v již shora
cit. věci Usnul, bod 18, kde dvanáct tvrzených pochybení za více než jeden rok činnosti soudního
exekutora bez dalšího nenaplnilo předpoklady systémového problému s odůvodňováním).
[19] Během výslechu tajemnice kárně obviněného uvedla, že PÚNE rušily civilní soudy častěji
(doslova uvedla, že „určitě to nebyly stovky rozhodnutí. Jestli to byly desítky, deset, dvacet, ale je to takový
odhad“). Zástupkyně kárného žalobce během jednání na tomto velmi neurčitém tvrzení postavila
konstrukci, že ve skutečnosti byly PÚNE pro nepřezkoumatelnost rušeny mnohem častěji. Kárný
soud však upozorňuje, že kárnou žalobu nelze postavit na spekulacích. Kárný žalobce předložil
jen jedno jediné soudní rozhodnutí, které zrušilo jedno exekutorovo PÚNE (viz předchozí bod).
Kárnému žalobci nic nebránilo, aby zjistil skutkový stav přesněji, a určil další soudní rozhodnutí,
která rušila k námitkám povinných další PÚNE. Takováto skutečnost by jistě mohla změnit
výsledek dnešního jednání – exekutor samozřejmě musí respektovat rozhodovací praxi civilních
soudů a přizpůsobit této praxi své postupy i bez toho, aby k tomu byl předtím vyzýván kárným
žalobcem (srov. bod [16] shora). Pokud však k unesení svého materiálního důkazního břemene
kárný žalobce přistoupil laxně, nelze jeho důkazní nouzi nahradit spekulacemi. Jakkoliv svědkyně
uváděla, že soudy zrušily odhadem deset či dvacet PÚNE, šlo o velmi neurčité a ničím
nepodložené tvrzení. Navíc svědkyně neznala důvody, proč ona (údajná) soudní rozhodnutí
vlastně některá PÚNE (údajně) rušila (uváděla např. nedostatky v gramatice, což se kárnému
soudu jeví velmi nepravděpodobné, a celkově to potvrzuje zmatečnost výpovědi).
[20] Kárný soud samozřejmě neříká, že předchozí výtka či upozornění na problémovou praxi
je podmínkou jakékoliv kárné odpovědnosti exekutora. Shora podaný výklad se vztahuje
specificky jen k nedostatkům v odůvodnění PÚNE, a to ještě jen pro právní úpravu před
1. 7. 2018. Kárný žalobce má tedy pravdu, že v jiných případech, kdy jde o porušení zřejmého a
nesporného ustanovení zákona, případně jeho interpretaci naprosto extrémním a nepřijatelným
způsobem, eventuálně nerespektování jednotné judikatury interpretující původně
nejasné ustanovení, není výtka či jiné předběžné upozornění na protiprávnost jednání
exekutora podmínkou jeho kárné odpovědnosti (srov. např. rozhodnutí ze dne 6. 5. 2015,
čj. 15 Kse 7/2014-130, Cink, bod 64, rozhodnutí ze dne 16. 6. 2015, čj. 14 Kse 2/2015-62,
Polanský, body 10 a 13, nebo rozhodnutí Zwiefelhofer, bod 43). Tak tomu bylo i v rozhodnutí
ze dne 31. 7. 2012, čj. 14 Kse 10/2011-117, na které se při závěrečné řeči odvolávala zástupkyně
kárného žalobce – v tomto rozhodnutí kárný soud jako kárný delikt uznal jednání exekutora,
který si v rozporu s jasným ustanovením právních předpisů navyšoval odměnu (slovy kárného
soudu porušil „zcela jednoznačné, srozumitelné a určité pravidlo, jak stanovit základ pro výpočet odměny“,
viz část IV.1. rozhodnutí, obdobně ve vztahu k nesprávně účtované náhradě za promeškaný čas
srov. část IV.2. tamtéž, kde kárný soud uvedl, že v řízení o kárné odpovědnosti aplikované
„předpisy upravují základní postupy a pravidla činnosti soudních exekutorů a ustanovení, která kárně obviněný
porušil, jsou zcela jednoznačná a nepřipouštějí odlišný výklad“). Ve věci 14 Kse 10/2011 však nešlo
o (pouhou) nepřezkoumatelnost odůvodnění, srovnání s nynější kauzou, které provedla
zástupkyně kárného žalobce, je proto nepřípadné.
[21] Kárný soud proto uzavřel, že první žalovaný skutek není za shora popsaných souvislostí
kárným proviněním.
Druhý žalovaný skutek
[22] Co se týče celkem devíti PÚNE, ve kterých měl exekutor nezákonně paušálně určit
hotové výdaje ve výši 200 Kč a 50 Kč jako náhradu za internet (specifikovány v bodě [2] shora),
kárně obviněný opět připouští pochybení, upozorňuje však, že šlo o postup v několika
exekučních řízeních ročně. Nešlo tedy o nijak rozsáhlou záležitost. Převážně se jednalo o řízení,
v nichž došlo ke dražbě nemovitostí, kde hotové výdaje reálně převýšily paušální náhradu
3 500 Kč. Motivem paušálů nebyla snaha se obohatit, ale zjednodušit praxi odůvodňování
PÚNE. Obdobně jako u prvého skutku přijal exekutor okamžitě opatření k nápravě již v průběhu
ministerské kontroly.
[23] Kárný soud poznamenává, že devět žalovaných PÚNE v období dvanácti kalendářních
měsíců nemůže založit systémovou povahu protiprávnosti s odůvodňováním PÚNE. Nadto
během jednání kárně obviněný exekutor doložil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne
7. 8. 2017, čj. 51 Nc 10694/2005-200, které zamítlo námitky proti PÚNE ze dne 14. 3. 2017,
čj. 063 EX 1515/05-199. Toto PÚNE přitom obsahovalo všechna pochybení, která kárný
žalobce exekutorovi ve druhém žalovaném skutku vyčítá (paušální náhrada telekomunikačních
poplatků 200 Kč a internetu 50 Kč). Okresní soud výslovně uvedl, že náhrada hotových výdajů
je „v souladu s §13 vyhl. č. 330/2001 Sb. Jedná se zejména o cestovní výdaje, poštovné, telekomunikační
poplatky, odborná vyjádření“. Jakkoliv nejde o argumentačně nijak bohaté rozhodnutí, je evidentní,
že Okresní soud v Ostravě žádné pochybení v obsahu PÚNE neshledal. Za situace,
kdy exekutor mohl vycházet z toho, že jeho PÚNE v tomto rozsahu před civilním soudem
obstálo, a současně promptně reagoval na ministerskou kontrolu a spornou praxi ukládání obou
paušálů zrušil, není nyní na kárném soudu, aby jeho jednání mezi červnem 2016 a květnem 2017
hodnotil jako kárné provinění.
Závěr
[24] S ohledem na vše uvedené kárný senát kárně obviněného exekutora zprostil podle
§19 odst. 2 zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních
exekutorů, kárné žaloby, neboť v žalobě uvedené skutky nejsou za těchto okolností kárným
proviněním.
[25] Soud se na závěr musí pozastavit nad (pravděpodobně formulářovou) douškou kárného
žalobce, který v odůvodnění žaloby rovněž uvedl, že kvalitou odůvodňování PÚNE se „zabývá
rovněž z důvodu, že proti tomuto typu rozhodnutí existuje pouze jeden opravný prostředek ve formě námitek.
Rozhodovací činnost exekučních soudů pak v tomto ohledu není žádným způsobem
sjednocována soudy vyšších instancí“ (zdůraznil kárný žalobce). Takovýto názor však kárný soud
již mnohokráte odmítl. Je proto nepochopitelné, že kárný žalobce ve svých žalobách tento
argument tvrdošíjně opět a opět opakuje. Soudu proto nezbývá než velmi důrazně zopakovat,
že kárné řízení proti exekutorům se nemůže stát prostředkem sjednocování exekuční judikatury
a nemůže nahrazovat soudní přezkum rozhodnutí exekutorů. K němu jsou příslušné soudy
v jiném řízení, a to na základě systému opravných prostředků, které upravuje exekuční řád nebo
občanský soudní řád (srov. např. rozhodnutí 14 Kse 5/2012, cit. v bodě [7] shora, nebo v bodě
[20] cit. rozhodnutí ve věci Polanský, bod 10, a v bodě [8] cit. rozhodnutí Černošková, body
13 násl.).
[26] K ničemu podobnému samozřejmě nemíří ani kárným žalobcem zmiňovaný nález ze dne
16. 4. 2009 sp. zn. I. ÚS 944/07 (N 86/53 SbNU 95). Tento nález jen apeluje na okresní soudy
rozhodující o námitkách proti PÚNE, aby svá rozhodnutí náležitě odůvodňovaly, neboť proti
jejich rozhodnutí není opravný prostředek. Rozhodně však neříká, že snad judikaturu civilních
soudů mají sjednocovat kárné senáty Nejvyššího správního soudu. To by bylo samozřejmě zcela
mimo jejich úkol a kompetenci.
[27] Přístup kárného žalobce, který v jím podávaných žalobách stále dokola opakuje, že žalobu
podává proto, že neexistuje sjednocující mechanismus vyšších soudů ve vztahu k rozhodování
okresních soudů o námitkách proti PÚNE, je nepřijatelný. Je rovněž protiústavní. Je to evidentní
přepínání kárné odpovědnosti, které vede k podávání zjevně bezdůvodných kárných žalob. Kárné
řízení nemůže nahrazovat sjednocovací mechanismus uvnitř civilní justice. Podobné názory
kárného žalobce již kárný soud mnohokráte odmítl (podobně např. již v bodě [8] cit. rozhodnutí
Černošková, bod 14, nebo rozhodnutí ze dne 10. 10. 2017, čj. 14 Kse 3/2017-39, Hauerland,
bod 16). Je smutné, že kárný žalobce tuto judikaturu nijak nereflektuje, a odůvodnění kárných
žalob zůstávají stále stejná.
[28] Podle §19 odst. 3 zákona č. 7/2002 Sb. platí, že jestliže soud kárně obviněného zprostil
kárné žaloby, má nárok vůči státu na náhradu nákladů účelně vynaložených v souvislosti s kárným
řízením. Vzhledem k tomu, že k této skutečnosti je nezbytné provést další šetření (vyčíslení
nákladů kárně obviněným), rozhodne o těchto nákladech soud samostatným rozhodnutím
(srov. §19 odst. 3 in fine zákona č. 7/2002 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí ne j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2019
JUDr. Zdeněk Kühn
předseda kárného senátu