ECLI:CZ:NS:2005:15.TDO.163.2005.1
sp. zn. 15 Tdo 163/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném zasedání dne 7. 4. 2005 o dovolání obviněného JUDr. P. Ž., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 158/2001 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. se dovolání obviněného JUDr. P. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 2 T 158/2001, byl obviněný JUDr. P. Ž. spolu s dalšími devíti obviněnými uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
O odvolání obviněného JUDr. P. Ž. bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl ohledně tohoto obviněného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §158 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody na tři roky a výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu.
Obviněný JUDr. P. Ž. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to v rozsahu, který odpovídal jeho se týkajícímu výroku o vině a trestu. Dovolání podal s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval v tom, že jeho trestní stíhání bylo promlčeno, a v tomto ohledu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002 (v dovolání je nepřesně uvedeno 7 Tz 44/2002), s nímž se soudy podle jeho názoru nevypořádaly. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že soudy neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch, ačkoli jejich provedení navrhoval, a prováděly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Obviněný JUDr. P. Ž. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že zákonný dovolací důvod naplňuje pouze námitka ohledně nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení, označil dovolání v této části za zjevně neopodstatněné a navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Senát, jemuž v rámci rozvrhu práce Nejvyššího soudu připadlo rozhodnout o dovolání obviněného JUDr. P. Ž., usnesením ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1336/2004, podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, věc postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Stalo se tak z důvodu, že v obdobných věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 44/2002 a pod sp. zn. 3 Tdo 730/2002 rozhodly senáty Nejvyššího soudu v otázce promlčení trestního stíhání rozdílně, a že i když se senát rozhodující o dovolání obviněného JUDr. P. Ž. ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným ve věci 4 Tz 44/20021, jde o názor odlišný od právního názoru vyjádřeného ve věci 3 Tdo 370/2002.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu shledal, že dovolání obviněného JUDr. P. Ž., pokud se opírá o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho promlčení. Obviněný JUDr. P. Ž. byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin, u něhož byla promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době jeho spáchání deset let s tím, že podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb. je dvanáct let. Obviněný byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný skutkem, který se stal v době od 1. 5. 1981 do 31. 12. 1982. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno sdělením obvinění, ke kterému došlo dne 15. 7. 1996. Lze tedy konstatovat, že mezi spácháním činu a sdělením obvinění uplynula doba, která je delší, než promlčecí doba stanovená v §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. To však samo o sobě pro závěr o promlčení trestního stíhání a o nepřípustnosti trestního stíhání nestačí.
Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, byl jako trestný čin posouzen skutek spočívající v tom, že obviněný JUDr. P. Ž. jako náčelník S. S. b. v H. K. v období od 1. 5. 1981 nejméně do 31. 12. 1982 s dalšími odpovědnými funkcionáři F. m. v., složky S. b. v P. T., na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli realizoval a organizoval akci s krycím názvem A., jejímž cílem bylo vystupňovat psychický tlak na organizátory a sympatizanty Charty 77 za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování z ČSSR, tím, že tuto akci, která byla iniciována rozkazem federálního ministra vnitra J. O. ze dne 21. 12. 1977, zahrnoval do náplně činnosti svého útvaru, jako vedoucí pracovník tuto akci vyhodnocoval a schvaloval svým podřízeným, čímž zajistil, že jeho podřízení a dílem i obviněný osobně vyvíjeli psychický nátlak na poškozené v podobě zejména profylaticko-rozkladných opatření na bázi nucených styků, vyhrožování uvězněním nebo trestním stíháním jako alternativy nevystěhování, znemožnění výkonu zaměstnání, výhrůžek použití fyzického násilí nebo perzekuce rodinných příslušníků, opakovaných domovních prohlídek, čímž zasáhl nezákonně do základního ústavního práva poškozených jako státních občanů ČSSR, spočívajícího v nedotknutelnosti jejich pobytu na území svého státu a zaručeného ustanovením čl. 31 Ústavy ČSSR, a dosáhl toho, že někteří z poškozených se v důsledku těchto nezákonných represí i vystěhovali, a uvedeným způsobem jednal proti poškozeným T. B., PhDr. L. Č., Ing. Z. Č., Ing. J. H., S. H., JUDr. J. T. aj. S:, čímž porušil ustanovení čl. 34 Ústavy ČSSR ve znění ústavního zákona č. 100/1960 Sb., ustanovení §23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků S. n. b., a ustanovení §3 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.
Tato zjištění zhodnotil Obvodní soud pro Prahu 6 tak, že obviněný byl zařazen ve vysoké funkci v rezortu F. m. v., že jeho trestná činnost se odvíjela od rozkazu federálního ministra vnitra a že po celou dobu nebyl tento rozkaz shledán v rozporu se zákonem tehdejší Generální prokuraturou ČSSR, která každoročně vypracovávala zprávu o zachovávání zákonnosti (ve skutečnosti tzv. zprávu o stavu socialistické zákonnosti). Z toho Obvodní soud pro Prahu 6 dovodil, že v dané politické a společenské situaci k trestnímu stíhání obviněného nemohlo dojít, a uzavřel, že je třeba aplikovat ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož se do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Jinak Obvodní soud pro Prahu 6 poukázal na to, že obviněný se trestné činnosti dopustil jako veřejný činitel a že jeho trestná činnost spočívala v pronásledování skupiny osob, a to signatářů a sympatizantů Charty 77. Z toho Obvodní soud pro Prahu 6 dovodil, že na posuzovaný případ se vztahuje i ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.
Ve spojitosti s aplikací ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb., konstatoval, že je citovaným ustanovením vázán, a uzavřel, že trestní stíhání obviněného nebylo promlčeno. S tím se v celém rozsahu ztotožnil Městský soud v Praze v napadeném rozsudku.
Obviněný JUDr. P. Ž. v dovolání argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tz 44/2002, a ohradil se proti tomu, že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku toto usnesení uvedl jako usnesení sp. zn. 4 Tz 44/2002. Je však nutné potvrdit, že problematiky promlčení trestního stíhání v souvislosti s aplikací ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. se skutečně týká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, a že usnesení sp. zn. 7 Tz 44/2002 neexistuje. Také obsahově odpovídají námitky obviněného tomu, co je uvedeno v usnesení sp. zn. 4 Tz 44/2002.
Obviněný JUDr. P. Ž. v dovolání uvedl, že Městský soud v Praze se vypořádal s otázkou promlčení trestního stíhání „v rozporu s právy garantovanými ústavním pořádkem České republiky a s mezinárodními závazky České republiky“, pokud tuto otázku vyřešil s odkazem na zákon č. 198/1993 Sb. a nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Obviněný vyjádřil názor, že citovaný zákon i nález „zanáší do právního řádu České republiky prvek retroaktivity“. V tomto ohledu obviněný namítl, že se Městský soud v Praze nevypořádal s tím, že obhajoba poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, podle něhož „bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, §16 odst. 1 tr. zák.) brání tomu, aby byla prostým zákonem (§5 zákona č. 198/1993 Sb.) obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny, při posuzování možnosti aplikace ustanovení §67a písm. d) tr. zák., které bylo do trestního zákona zařazeno jeho novelizací provedenou s účinností od 28. 12. 1999 zákonem č. 327/1999 Sb., ... brání bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele tomu, aby byla tímto zákonným ustanovením obnovena trestnost činů, které byly ke dni jeho účinnosti ... již promlčeny, a obecný soud musí sám učinit závěr o existenci či neexistenci všech okolností, na nichž závisí trestnost činu, včetně otázky, zda je čin promlčen, je však vázaný zákazem retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele“.
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 ani Městskému soudu v Praze nemůže velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vytknout žádné pochybení, pokud nerozhodly v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/202, které bylo vydáno v jiné trestní věci, a pokud rozhodly se zřetelem k ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. a k nálezu Ústavního soudu publikovanému pod č. 14/1994 Sb., jimiž se cítily vázány.
Obviněný v dovolání namítl rozpor citovaného zákona a nálezu Ústavního soudu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky, aniž konkrétně uvedl, která ustanovení předpisů s právní silou ústavního zákona a která ustanovení mezinárodních smluv, jimiž je České republika vázána, má na mysli. Z toho, že na takto paušálně formulovanou námitku navazoval odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, a citace jeho odůvodnění týkající se zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze usuzovat, že obviněný svými námitkami směřoval k otázce dodržení tohoto ustanovení.
K dovolání je nutné uvést, že v žádném případě nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud, a to ani velký senát trestního kolegia, vyslovil neústavnost zákona č. 198/1993 Sb., resp. ustanovení §5 tohoto zákona. Soulad zákona s ústavním pořádkem posuzuje Ústavní soud, který podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle §87 odst. 1 písm. a) Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Otázka ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., včetně ustanovení §5 tohoto zákona, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, jímž byl zamítnut návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení citovaného zákona. Tento nález byl včetně odůvodnění publikován ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb. Z jeho odůvodnění je výslovně zřejmé, že ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Z odůvodnění nálezu vyplývá také to, že citované ustanovení není v rozporu s Ústavou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo namítáno v návrhu na zrušení zákona. Lze jen dodat, že podle §89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V napadeném rozsudku Městského soudu v Praze ani v předcházejícím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 proto není možné spatřovat žádné pochybení, jehož podstatou by bylo to, že se tyto soudy řídily ustanovením §5 zákona č. 198/1993 Sb. jako ustanovením, které neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a tedy ani podle §16 odst. 1 tr. zák., a citovaným nálezem Ústavního soudu.
V žádném případě nepřichází v úvahu ani to, aby velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vyslovil neústavnost nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb., jak k tomu směřovalo dovolání obviněného. Tímto požadavkem se obviněný v podstatě domáhal toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal ústavnost nálezu Ústavního soudu, resp. jeho soulad s mezinárodními smlouvami. To však Nejvyššímu soudu evidentně nepřísluší.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se proto ztotožňuje s usnesením senátu Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002, v němž byl se zřetelem k citovanému nálezu Ústavního soudu zaujat právní názor, že při splnění podmínek stanovených v §5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989. O takový případ jde i ve věci obviněného JUDr. P. Ž. Promlčecí doba začala běžet dne 30. 12. 1989, takže pokud bylo obviněnému sděleno obvinění dne 15. 7. 1996, je jasné, že trestní stíhání nebylo promlčeno. Protože v posuzovaném případě promlčecí doba neuplynula, je bezpředmětné zabývat se věcí z hlediska ustanovení §67a písm. d) tr. zák., které vylučuje zánik trestnosti činů, v nichž promlčecí doba uplynula.
Z těchto důvodů velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné dovolání obviněného JUDr. P. Ž. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch, a že prováděly jen důkazy svědčící v jeho neprospěch. Tyto námitky stojí mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání pak je možné namítat, že skutková zjištění soudu nenaplňují zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat nic proti skutkovým zjištěním samotným, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. Jinak řečeno, dovoláním lze vytýkat jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak nelze vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se proto námitkami obviněného, které měly skutkovou povahu, nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Zpracoval:
JUDr. Petr Hrachovec
15 Tdo 163/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném zasedání dne 7. 4. 2005 o dovolání obviněného JUDr. P. Ž., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 158/2001 takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. se dovolání obviněného JUDr. P. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 2 T 158/2001, byl obviněný JUDr. P. Ž. spolu s dalšími devíti obviněnými uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
O odvolání obviněného JUDr. P. Ž. bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl ohledně tohoto obviněného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §158 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody na tři roky a výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu.
Obviněný JUDr. P. Ž. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to v rozsahu, který odpovídal jeho se týkajícímu výroku o vině a trestu. Dovolání podal s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval v tom, že jeho trestní stíhání bylo promlčeno, a v tomto ohledu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002 (v dovolání je nepřesně uvedeno 7 Tz 44/2002), s nímž se soudy podle jeho názoru nevypořádaly. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že soudy neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch, ačkoli jejich provedení navrhoval, a prováděly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Obviněný JUDr. P. Ž. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že zákonný dovolací důvod naplňuje pouze námitka ohledně nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení, označil dovolání v této části za zjevně neopodstatněné a navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Senát, jemuž v rámci rozvrhu práce Nejvyššího soudu připadlo rozhodnout o dovolání obviněného JUDr. P. Ž., usnesením ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1336/2004, podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, věc postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Stalo se tak z důvodu, že v obdobných věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 44/2002 a pod sp. zn. 3 Tdo 730/2002 rozhodly senáty Nejvyššího soudu v otázce promlčení trestního stíhání rozdílně, a že i když se senát rozhodující o dovolání obviněného JUDr. P. Ž. ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným ve věci 4 Tz 44/20021, jde o názor odlišný od právního názoru vyjádřeného ve věci 3 Tdo 370/2002.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu shledal, že dovolání obviněného JUDr. P. Ž., pokud se opírá o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho promlčení. Obviněný JUDr. P. Ž. byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin, u něhož byla promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době jeho spáchání deset let s tím, že podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb. je dvanáct let. Obviněný byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný skutkem, který se stal v době od 1. 5. 1981 do 31. 12. 1982. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno sdělením obvinění, ke kterému došlo dne 15. 7. 1996. Lze tedy konstatovat, že mezi spácháním činu a sdělením obvinění uplynula doba, která je delší, než promlčecí doba stanovená v §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. To však samo o sobě pro závěr o promlčení trestního stíhání a o nepřípustnosti trestního stíhání nestačí.
Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, byl jako trestný čin posouzen skutek spočívající v tom, že obviněný JUDr. P. Ž. jako náčelník S. S. b. v H. K. v období od 1. 5. 1981 nejméně do 31. 12. 1982 s dalšími odpovědnými funkcionáři F. m. v., složky S. b. v P. T., na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli realizoval a organizoval akci s krycím názvem A., jejímž cílem bylo vystupňovat psychický tlak na organizátory a sympatizanty Charty 77 za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování z ČSSR, tím, že tuto akci, která byla iniciována rozkazem federálního ministra vnitra J. O. ze dne 21. 12. 1977, zahrnoval do náplně činnosti svého útvaru, jako vedoucí pracovník tuto akci vyhodnocoval a schvaloval svým podřízeným, čímž zajistil, že jeho podřízení a dílem i obviněný osobně vyvíjeli psychický nátlak na poškozené v podobě zejména profylaticko-rozkladných opatření na bázi nucených styků, vyhrožování uvězněním nebo trestním stíháním jako alternativy nevystěhování, znemožnění výkonu zaměstnání, výhrůžek použití fyzického násilí nebo perzekuce rodinných příslušníků, opakovaných domovních prohlídek, čímž zasáhl nezákonně do základního ústavního práva poškozených jako státních občanů ČSSR, spočívajícího v nedotknutelnosti jejich pobytu na území svého státu a zaručeného ustanovením čl. 31 Ústavy ČSSR, a dosáhl toho, že někteří z poškozených se v důsledku těchto nezákonných represí i vystěhovali, a uvedeným způsobem jednal proti poškozeným T. B., PhDr. L. Č., Ing. Z. Č., Ing. J. H., S. H., JUDr. J. T. aj. S:, čímž porušil ustanovení čl. 34 Ústavy ČSSR ve znění ústavního zákona č. 100/1960 Sb., ustanovení §23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků S. n. b., a ustanovení §3 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.
Tato zjištění zhodnotil Obvodní soud pro Prahu 6 tak, že obviněný byl zařazen ve vysoké funkci v rezortu F. m. v., že jeho trestná činnost se odvíjela od rozkazu federálního ministra vnitra a že po celou dobu nebyl tento rozkaz shledán v rozporu se zákonem tehdejší Generální prokuraturou ČSSR, která každoročně vypracovávala zprávu o zachovávání zákonnosti (ve skutečnosti tzv. zprávu o stavu socialistické zákonnosti). Z toho Obvodní soud pro Prahu 6 dovodil, že v dané politické a společenské situaci k trestnímu stíhání obviněného nemohlo dojít, a uzavřel, že je třeba aplikovat ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož se do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Jinak Obvodní soud pro Prahu 6 poukázal na to, že obviněný se trestné činnosti dopustil jako veřejný činitel a že jeho trestná činnost spočívala v pronásledování skupiny osob, a to signatářů a sympatizantů Charty 77. Z toho Obvodní soud pro Prahu 6 dovodil, že na posuzovaný případ se vztahuje i ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.
Ve spojitosti s aplikací ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb., konstatoval, že je citovaným ustanovením vázán, a uzavřel, že trestní stíhání obviněného nebylo promlčeno. S tím se v celém rozsahu ztotožnil Městský soud v Praze v napadeném rozsudku.
Obviněný JUDr. P. Ž. v dovolání argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tz 44/2002, a ohradil se proti tomu, že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku toto usnesení uvedl jako usnesení sp. zn. 4 Tz 44/2002. Je však nutné potvrdit, že problematiky promlčení trestního stíhání v souvislosti s aplikací ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. se skutečně týká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, a že usnesení sp. zn. 7 Tz 44/2002 neexistuje. Také obsahově odpovídají námitky obviněného tomu, co je uvedeno v usnesení sp. zn. 4 Tz 44/2002.
Obviněný JUDr. P. Ž. v dovolání uvedl, že Městský soud v Praze se vypořádal s otázkou promlčení trestního stíhání „v rozporu s právy garantovanými ústavním pořádkem České republiky a s mezinárodními závazky České republiky“, pokud tuto otázku vyřešil s odkazem na zákon č. 198/1993 Sb. a nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Obviněný vyjádřil názor, že citovaný zákon i nález „zanáší do právního řádu České republiky prvek retroaktivity“. V tomto ohledu obviněný namítl, že se Městský soud v Praze nevypořádal s tím, že obhajoba poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, podle něhož „bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, §16 odst. 1 tr. zák.) brání tomu, aby byla prostým zákonem (§5 zákona č. 198/1993 Sb.) obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny, při posuzování možnosti aplikace ustanovení §67a písm. d) tr. zák., které bylo do trestního zákona zařazeno jeho novelizací provedenou s účinností od 28. 12. 1999 zákonem č. 327/1999 Sb., ... brání bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele tomu, aby byla tímto zákonným ustanovením obnovena trestnost činů, které byly ke dni jeho účinnosti ... již promlčeny, a obecný soud musí sám učinit závěr o existenci či neexistenci všech okolností, na nichž závisí trestnost činu, včetně otázky, zda je čin promlčen, je však vázaný zákazem retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele“.
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 ani Městskému soudu v Praze nemůže velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vytknout žádné pochybení, pokud nerozhodly v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/202, které bylo vydáno v jiné trestní věci, a pokud rozhodly se zřetelem k ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. a k nálezu Ústavního soudu publikovanému pod č. 14/1994 Sb., jimiž se cítily vázány.
Obviněný v dovolání namítl rozpor citovaného zákona a nálezu Ústavního soudu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky, aniž konkrétně uvedl, která ustanovení předpisů s právní silou ústavního zákona a která ustanovení mezinárodních smluv, jimiž je České republika vázána, má na mysli. Z toho, že na takto paušálně formulovanou námitku navazoval odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, a citace jeho odůvodnění týkající se zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze usuzovat, že obviněný svými námitkami směřoval k otázce dodržení tohoto ustanovení.
K dovolání je nutné uvést, že v žádném případě nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud, a to ani velký senát trestního kolegia, vyslovil neústavnost zákona č. 198/1993 Sb., resp. ustanovení §5 tohoto zákona. Soulad zákona s ústavním pořádkem posuzuje Ústavní soud, který podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle §87 odst. 1 písm. a) Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Otázka ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., včetně ustanovení §5 tohoto zákona, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, jímž byl zamítnut návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení citovaného zákona. Tento nález byl včetně odůvodnění publikován ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb. Z jeho odůvodnění je výslovně zřejmé, že ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Z odůvodnění nálezu vyplývá také to, že citované ustanovení není v rozporu s Ústavou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo namítáno v návrhu na zrušení zákona. Lze jen dodat, že podle §89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V napadeném rozsudku Městského soudu v Praze ani v předcházejícím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 proto není možné spatřovat žádné pochybení, jehož podstatou by bylo to, že se tyto soudy řídily ustanovením §5 zákona č. 198/1993 Sb. jako ustanovením, které neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a tedy ani podle §16 odst. 1 tr. zák., a citovaným nálezem Ústavního soudu.
V žádném případě nepřichází v úvahu ani to, aby velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vyslovil neústavnost nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb., jak k tomu směřovalo dovolání obviněného. Tímto požadavkem se obviněný v podstatě domáhal toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal ústavnost nálezu Ústavního soudu, resp. jeho soulad s mezinárodními smlouvami. To však Nejvyššímu soudu evidentně nepřísluší.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se proto ztotožňuje s usnesením senátu Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002, v němž byl se zřetelem k citovanému nálezu Ústavního soudu zaujat právní názor, že při splnění podmínek stanovených v §5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989. O takový případ jde i ve věci obviněného JUDr. P. Ž. Promlčecí doba začala běžet dne 30. 12. 1989, takže pokud bylo obviněnému sděleno obvinění dne 15. 7. 1996, je jasné, že trestní stíhání nebylo promlčeno. Protože v posuzovaném případě promlčecí doba neuplynula, je bezpředmětné zabývat se věcí z hlediska ustanovení §67a písm. d) tr. zák., které vylučuje zánik trestnosti činů, v nichž promlčecí doba uplynula.
Z těchto důvodů velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné dovolání obviněného JUDr. P. Ž. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch, a že prováděly jen důkazy svědčící v jeho neprospěch. Tyto námitky stojí mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání pak je možné namítat, že skutková zjištění soudu nenaplňují zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat nic proti skutkovým zjištěním samotným, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. Jinak řečeno, dovoláním lze vytýkat jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak nelze vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se proto námitkami obviněného, které měly skutkovou povahu, nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Zpracoval:
JUDr. Petr Hrachovec15 Tdo 163/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném zasedání dne 7. 4. 2005 o dovolání obviněného JUDr. P. Ž., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 158/2001 takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. se dovolání obviněného JUDr. P. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 2 T 158/2001, byl obviněný JUDr. P. Ž. spolu s dalšími devíti obviněnými uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
O odvolání obviněného JUDr. P. Ž. bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl ohledně tohoto obviněného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §158 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody na tři roky a výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu.
Obviněný JUDr. P. Ž. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to v rozsahu, který odpovídal jeho se týkajícímu výroku o vině a trestu. Dovolání podal s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval v tom, že jeho trestní stíhání bylo promlčeno, a v tomto ohledu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002 (v dovolání je nepřesně uvedeno 7 Tz 44/2002), s nímž se soudy podle jeho názoru nevypořádaly. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že soudy neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch, ačkoli jejich provedení navrhoval, a prováděly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Obviněný JUDr. P. Ž. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že zákonný dovolací důvod naplňuje pouze námitka ohledně nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení, označil dovolání v této části za zjevně neopodstatněné a navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Senát, jemuž v rámci rozvrhu práce Nejvyššího soudu připadlo rozhodnout o dovolání obviněného JUDr. P. Ž., usnesením ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1336/2004, podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, věc postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Stalo se tak z důvodu, že v obdobných věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 44/2002 a pod sp. zn. 3 Tdo 730/2002 rozhodly senáty Nejvyššího soudu v otázce promlčení trestního stíhání rozdílně, a že i když se senát rozhodující o dovolání obviněného JUDr. P. Ž. ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným ve věci 4 Tz 44/20021, jde o názor odlišný od právního názoru vyjádřeného ve věci 3 Tdo 370/2002.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu shledal, že dovolání obviněného JUDr. P. Ž., pokud se opírá o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho promlčení. Obviněný JUDr. P. Ž. byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin, u něhož byla promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době jeho spáchání deset let s tím, že podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb. je dvanáct let. Obviněný byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný skutkem, který se stal v době od 1. 5. 1981 do 31. 12. 1982. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno sdělením obvinění, ke kterému došlo dne 15. 7. 1996. Lze tedy konstatovat, že mezi spácháním činu a sdělením obvinění uplynula doba, která je delší, než promlčecí doba stanovená v §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. To však samo o sobě pro závěr o promlčení trestního stíhání a o nepřípustnosti trestního stíhání nestačí.
Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, byl jako trestný čin posouzen skutek spočívající v tom, že obviněný JUDr. P. Ž. jako náčelník S. S. b. v H. K. v období od 1. 5. 1981 nejméně do 31. 12. 1982 s dalšími odpovědnými funkcionáři F. m. v., složky S. b. v P. T., na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli realizoval a organizoval akci s krycím názvem A., jejímž cílem bylo vystupňovat psychický tlak na organizátory a sympatizanty Charty 77 za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování z ČSSR, tím, že tuto akci, která byla iniciována rozkazem federálního ministra vnitra J. O. ze dne 21. 12. 1977, zahrnoval do náplně činnosti svého útvaru, jako vedoucí pracovník tuto akci vyhodnocoval a schvaloval svým podřízeným, čímž zajistil, že jeho podřízení a dílem i obviněný osobně vyvíjeli psychický nátlak na poškozené v podobě zejména profylaticko-rozkladných opatření na bázi nucených styků, vyhrožování uvězněním nebo trestním stíháním jako alternativy nevystěhování, znemožnění výkonu zaměstnání, výhrůžek použití fyzického násilí nebo perzekuce rodinných příslušníků, opakovaných domovních prohlídek, čímž zasáhl nezákonně do základního ústavního práva poškozených jako státních občanů ČSSR, spočívajícího v nedotknutelnosti jejich pobytu na území svého státu a zaručeného ustanovením čl. 31 Ústavy ČSSR, a dosáhl toho, že někteří z poškozených se v důsledku těchto nezákonných represí i vystěhovali, a uvedeným způsobem jednal proti poškozeným T. B., PhDr. L. Č., Ing. Z. Č., Ing. J. H., S. H., JUDr. J. T. aj. S:, čímž porušil ustanovení čl. 34 Ústavy ČSSR ve znění ústavního zákona č. 100/1960 Sb., ustanovení §23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků S. n. b., a ustanovení §3 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.
Tato zjištění zhodnotil Obvodní soud pro Prahu 6 tak, že obviněný byl zařazen ve vysoké funkci v rezortu F. m. v., že jeho trestná činnost se odvíjela od rozkazu federálního ministra vnitra a že po celou dobu nebyl tento rozkaz shledán v rozporu se zákonem tehdejší Generální prokuraturou ČSSR, která každoročně vypracovávala zprávu o zachovávání zákonnosti (ve skutečnosti tzv. zprávu o stavu socialistické zákonnosti). Z toho Obvodní soud pro Prahu 6 dovodil, že v dané politické a společenské situaci k trestnímu stíhání obviněného nemohlo dojít, a uzavřel, že je třeba aplikovat ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož se do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Jinak Obvodní soud pro Prahu 6 poukázal na to, že obviněný se trestné činnosti dopustil jako veřejný činitel a že jeho trestná činnost spočívala v pronásledování skupiny osob, a to signatářů a sympatizantů Charty 77. Z toho Obvodní soud pro Prahu 6 dovodil, že na posuzovaný případ se vztahuje i ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.
Ve spojitosti s aplikací ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb., konstatoval, že je citovaným ustanovením vázán, a uzavřel, že trestní stíhání obviněného nebylo promlčeno. S tím se v celém rozsahu ztotožnil Městský soud v Praze v napadeném rozsudku.
Obviněný JUDr. P. Ž. v dovolání argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tz 44/2002, a ohradil se proti tomu, že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku toto usnesení uvedl jako usnesení sp. zn. 4 Tz 44/2002. Je však nutné potvrdit, že problematiky promlčení trestního stíhání v souvislosti s aplikací ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. se skutečně týká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, a že usnesení sp. zn. 7 Tz 44/2002 neexistuje. Také obsahově odpovídají námitky obviněného tomu, co je uvedeno v usnesení sp. zn. 4 Tz 44/2002.
Obviněný JUDr. P. Ž. v dovolání uvedl, že Městský soud v Praze se vypořádal s otázkou promlčení trestního stíhání „v rozporu s právy garantovanými ústavním pořádkem České republiky a s mezinárodními závazky České republiky“, pokud tuto otázku vyřešil s odkazem na zákon č. 198/1993 Sb. a nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Obviněný vyjádřil názor, že citovaný zákon i nález „zanáší do právního řádu České republiky prvek retroaktivity“. V tomto ohledu obviněný namítl, že se Městský soud v Praze nevypořádal s tím, že obhajoba poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, podle něhož „bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, §16 odst. 1 tr. zák.) brání tomu, aby byla prostým zákonem (§5 zákona č. 198/1993 Sb.) obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny, při posuzování možnosti aplikace ustanovení §67a písm. d) tr. zák., které bylo do trestního zákona zařazeno jeho novelizací provedenou s účinností od 28. 12. 1999 zákonem č. 327/1999 Sb., ... brání bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele tomu, aby byla tímto zákonným ustanovením obnovena trestnost činů, které byly ke dni jeho účinnosti ... již promlčeny, a obecný soud musí sám učinit závěr o existenci či neexistenci všech okolností, na nichž závisí trestnost činu, včetně otázky, zda je čin promlčen, je však vázaný zákazem retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele“.
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 ani Městskému soudu v Praze nemůže velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vytknout žádné pochybení, pokud nerozhodly v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/202, které bylo vydáno v jiné trestní věci, a pokud rozhodly se zřetelem k ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. a k nálezu Ústavního soudu publikovanému pod č. 14/1994 Sb., jimiž se cítily vázány.
Obviněný v dovolání namítl rozpor citovaného zákona a nálezu Ústavního soudu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky, aniž konkrétně uvedl, která ustanovení předpisů s právní silou ústavního zákona a která ustanovení mezinárodních smluv, jimiž je České republika vázána, má na mysli. Z toho, že na takto paušálně formulovanou námitku navazoval odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, a citace jeho odůvodnění týkající se zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze usuzovat, že obviněný svými námitkami směřoval k otázce dodržení tohoto ustanovení.
K dovolání je nutné uvést, že v žádném případě nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud, a to ani velký senát trestního kolegia, vyslovil neústavnost zákona č. 198/1993 Sb., resp. ustanovení §5 tohoto zákona. Soulad zákona s ústavním pořádkem posuzuje Ústavní soud, který podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle §87 odst. 1 písm. a) Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Otázka ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., včetně ustanovení §5 tohoto zákona, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, jímž byl zamítnut návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení citovaného zákona. Tento nález byl včetně odůvodnění publikován ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb. Z jeho odůvodnění je výslovně zřejmé, že ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Z odůvodnění nálezu vyplývá také to, že citované ustanovení není v rozporu s Ústavou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo namítáno v návrhu na zrušení zákona. Lze jen dodat, že podle §89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V napadeném rozsudku Městského soudu v Praze ani v předcházejícím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 proto není možné spatřovat žádné pochybení, jehož podstatou by bylo to, že se tyto soudy řídily ustanovením §5 zákona č. 198/1993 Sb. jako ustanovením, které neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a tedy ani podle §16 odst. 1 tr. zák., a citovaným nálezem Ústavního soudu.
V žádném případě nepřichází v úvahu ani to, aby velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vyslovil neústavnost nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb., jak k tomu směřovalo dovolání obviněného. Tímto požadavkem se obviněný v podstatě domáhal toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal ústavnost nálezu Ústavního soudu, resp. jeho soulad s mezinárodními smlouvami. To však Nejvyššímu soudu evidentně nepřísluší.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se proto ztotožňuje s usnesením senátu Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002, v němž byl se zřetelem k citovanému nálezu Ústavního soudu zaujat právní názor, že při splnění podmínek stanovených v §5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989. O takový případ jde i ve věci obviněného JUDr. P. Ž. Promlčecí doba začala běžet dne 30. 12. 1989, takže pokud bylo obviněnému sděleno obvinění dne 15. 7. 1996, je jasné, že trestní stíhání nebylo promlčeno. Protože v posuzovaném případě promlčecí doba neuplynula, je bezpředmětné zabývat se věcí z hlediska ustanovení §67a písm. d) tr. zák., které vylučuje zánik trestnosti činů, v nichž promlčecí doba uplynula.
Z těchto důvodů velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné dovolání obviněného JUDr. P. Ž. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch, a že prováděly jen důkazy svědčící v jeho neprospěch. Tyto námitky stojí mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání pak je možné namítat, že skutková zjištění soudu nenaplňují zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat nic proti skutkovým zjištěním samotným, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. Jinak řečeno, dovoláním lze vytýkat jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak nelze vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se proto námitkami obviněného, které měly skutkovou povahu, nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Zpracoval:
JUDr. Petr Hrachovec
15 Tdo 163/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl ve velkém senátě trestního kolegia v neveřejném zasedání dne 7. 4. 2005 o dovolání obviněného JUDr. P. Ž., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 158/2001 takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr.ř. se dovolání obviněného JUDr. P. Ž. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 5. 12. 2003, sp. zn. 2 T 158/2001, byl obviněný JUDr. P. Ž. spolu s dalšími devíti obviněnými uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen podle §158 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto výrokem podle §229 odst. 1 tr. ř.
O odvolání obviněného JUDr. P. Ž. bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2004, sp. zn. 6 To 158/2004. Podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl ohledně tohoto obviněného rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušen ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto tak, že obviněnému byl při nezměněném výroku o vině uložen podle §158 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody na tři roky a výkon tohoto trestu byl podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu.
Obviněný JUDr. P. Ž. podal prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, a to v rozsahu, který odpovídal jeho se týkajícímu výroku o vině a trestu. Dovolání podal s odkazem na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spatřoval v tom, že jeho trestní stíhání bylo promlčeno, a v tomto ohledu poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002 (v dovolání je nepřesně uvedeno 7 Tz 44/2002), s nímž se soudy podle jeho názoru nevypořádaly. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřoval v tom, že soudy neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch, ačkoli jejich provedení navrhoval, a prováděly pouze důkazy svědčící v jeho neprospěch. Obviněný JUDr. P. Ž. se dovoláním domáhal toho, aby Nejvyšší soud ohledně něho zrušil rozsudky obou soudů.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že zákonný dovolací důvod naplňuje pouze námitka ohledně nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu promlčení, označil dovolání v této části za zjevně neopodstatněné a navrhl jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Senát, jemuž v rámci rozvrhu práce Nejvyššího soudu připadlo rozhodnout o dovolání obviněného JUDr. P. Ž., usnesením ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1336/2004, podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, věc postoupil velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu. Stalo se tak z důvodu, že v obdobných věcech vedených u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Tz 44/2002 a pod sp. zn. 3 Tdo 730/2002 rozhodly senáty Nejvyššího soudu v otázce promlčení trestního stíhání rozdílně, a že i když se senát rozhodující o dovolání obviněného JUDr. P. Ž. ztotožňuje s právním názorem vyjádřeným ve věci 4 Tz 44/20021, jde o názor odlišný od právního názoru vyjádřeného ve věci 3 Tdo 370/2002.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu shledal, že dovolání obviněného JUDr. P. Ž., pokud se opírá o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. jeho promlčení. Obviněný JUDr. P. Ž. byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin, u něhož byla promlčecí doba podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění účinném v době jeho spáchání deset let s tím, že podle §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb. je dvanáct let. Obviněný byl stíhán a pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný skutkem, který se stal v době od 1. 5. 1981 do 31. 12. 1982. Trestní stíhání obviněného bylo zahájeno sdělením obvinění, ke kterému došlo dne 15. 7. 1996. Lze tedy konstatovat, že mezi spácháním činu a sdělením obvinění uplynula doba, která je delší, než promlčecí doba stanovená v §67 odst. 1 písm. b) tr. zák. To však samo o sobě pro závěr o promlčení trestního stíhání a o nepřípustnosti trestního stíhání nestačí.
Podle zjištění Obvodního soudu pro Prahu 6, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Městský soud v Praze, byl jako trestný čin posouzen skutek spočívající v tom, že obviněný JUDr. P. Ž. jako náčelník S. S. b. v H. K. v období od 1. 5. 1981 nejméně do 31. 12. 1982 s dalšími odpovědnými funkcionáři F. m. v., složky S. b. v P. T., na úseku boje proti vnitřnímu nepříteli realizoval a organizoval akci s krycím názvem A., jejímž cílem bylo vystupňovat psychický tlak na organizátory a sympatizanty Charty 77 za účelem dosažení jejich nedobrovolného vystěhování z ČSSR, tím, že tuto akci, která byla iniciována rozkazem federálního ministra vnitra J. O. ze dne 21. 12. 1977, zahrnoval do náplně činnosti svého útvaru, jako vedoucí pracovník tuto akci vyhodnocoval a schvaloval svým podřízeným, čímž zajistil, že jeho podřízení a dílem i obviněný osobně vyvíjeli psychický nátlak na poškozené v podobě zejména profylaticko-rozkladných opatření na bázi nucených styků, vyhrožování uvězněním nebo trestním stíháním jako alternativy nevystěhování, znemožnění výkonu zaměstnání, výhrůžek použití fyzického násilí nebo perzekuce rodinných příslušníků, opakovaných domovních prohlídek, čímž zasáhl nezákonně do základního ústavního práva poškozených jako státních občanů ČSSR, spočívajícího v nedotknutelnosti jejich pobytu na území svého státu a zaručeného ustanovením čl. 31 Ústavy ČSSR, a dosáhl toho, že někteří z poškozených se v důsledku těchto nezákonných represí i vystěhovali, a uvedeným způsobem jednal proti poškozeným T. B., PhDr. L. Č., Ing. Z. Č., Ing. J. H., S. H., JUDr. J. T. aj. S:, čímž porušil ustanovení čl. 34 Ústavy ČSSR ve znění ústavního zákona č. 100/1960 Sb., ustanovení §23 zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků S. n. b., a ustanovení §3 zákona č. 40/1974 Sb., o Sboru národní bezpečnosti.
Tato zjištění zhodnotil Obvodní soud pro Prahu 6 tak, že obviněný byl zařazen ve vysoké funkci v rezortu F. m. v., že jeho trestná činnost se odvíjela od rozkazu federálního ministra vnitra a že po celou dobu nebyl tento rozkaz shledán v rozporu se zákonem tehdejší Generální prokuraturou ČSSR, která každoročně vypracovávala zprávu o zachovávání zákonnosti (ve skutečnosti tzv. zprávu o stavu socialistické zákonnosti). Z toho Obvodní soud pro Prahu 6 dovodil, že v dané politické a společenské situaci k trestnímu stíhání obviněného nemohlo dojít, a uzavřel, že je třeba aplikovat ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, podle něhož se do promlčecí doby trestných činů nezapočítává doba od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby.
Jinak Obvodní soud pro Prahu 6 poukázal na to, že obviněný se trestné činnosti dopustil jako veřejný činitel a že jeho trestná činnost spočívala v pronásledování skupiny osob, a to signatářů a sympatizantů Charty 77. Z toho Obvodní soud pro Prahu 6 dovodil, že na posuzovaný případ se vztahuje i ustanovení §67a písm. d) tr. zák. ve znění zákona č. 327/1999 Sb., podle něhož uplynutím promlčecí doby nezaniká trestnost činů spáchaných v době od 25. února 1948 do 29. prosince 1989, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody činí nejméně deset let, pokud z politických důvodů neslučitelných se základními zásadami právního řádu demokratického státu nedošlo k pravomocnému odsouzení nebo zproštění obžaloby, a buď byly spáchány veřejnými činiteli anebo byly spáchány v souvislosti s pronásledováním jednotlivce nebo skupiny osob z důvodů politických, rasových či náboženských.
Ve spojitosti s aplikací ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb., konstatoval, že je citovaným ustanovením vázán, a uzavřel, že trestní stíhání obviněného nebylo promlčeno. S tím se v celém rozsahu ztotožnil Městský soud v Praze v napadeném rozsudku.
Obviněný JUDr. P. Ž. v dovolání argumentoval usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 7 Tz 44/2002, a ohradil se proti tomu, že Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku toto usnesení uvedl jako usnesení sp. zn. 4 Tz 44/2002. Je však nutné potvrdit, že problematiky promlčení trestního stíhání v souvislosti s aplikací ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. se skutečně týká usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, a že usnesení sp. zn. 7 Tz 44/2002 neexistuje. Také obsahově odpovídají námitky obviněného tomu, co je uvedeno v usnesení sp. zn. 4 Tz 44/2002.
Obviněný JUDr. P. Ž. v dovolání uvedl, že Městský soud v Praze se vypořádal s otázkou promlčení trestního stíhání „v rozporu s právy garantovanými ústavním pořádkem České republiky a s mezinárodními závazky České republiky“, pokud tuto otázku vyřešil s odkazem na zákon č. 198/1993 Sb. a nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 14/1994 Sb. Obviněný vyjádřil názor, že citovaný zákon i nález „zanáší do právního řádu České republiky prvek retroaktivity“. V tomto ohledu obviněný namítl, že se Městský soud v Praze nevypořádal s tím, že obhajoba poukazovala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, podle něhož „bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele (čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, §16 odst. 1 tr. zák.) brání tomu, aby byla prostým zákonem (§5 zákona č. 198/1993 Sb.) obnovena trestnost činů, které byly ke dni účinnosti takového zákona již promlčeny, při posuzování možnosti aplikace ustanovení §67a písm. d) tr. zák., které bylo do trestního zákona zařazeno jeho novelizací provedenou s účinností od 28. 12. 1999 zákonem č. 327/1999 Sb., ... brání bezvýjimečný ústavní zákaz retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele tomu, aby byla tímto zákonným ustanovením obnovena trestnost činů, které byly ke dni jeho účinnosti ... již promlčeny, a obecný soud musí sám učinit závěr o existenci či neexistenci všech okolností, na nichž závisí trestnost činu, včetně otázky, zda je čin promlčen, je však vázaný zákazem retroaktivity nepříznivějšího zákona v neprospěch pachatele“.
Obvodnímu soudu pro Prahu 6 ani Městskému soudu v Praze nemůže velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vytknout žádné pochybení, pokud nerozhodly v intencích usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/202, které bylo vydáno v jiné trestní věci, a pokud rozhodly se zřetelem k ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. a k nálezu Ústavního soudu publikovanému pod č. 14/1994 Sb., jimiž se cítily vázány.
Obviněný v dovolání namítl rozpor citovaného zákona a nálezu Ústavního soudu s ústavním pořádkem a mezinárodními závazky České republiky, aniž konkrétně uvedl, která ustanovení předpisů s právní silou ústavního zákona a která ustanovení mezinárodních smluv, jimiž je České republika vázána, má na mysli. Z toho, že na takto paušálně formulovanou námitku navazoval odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. 4 Tz 44/2002, a citace jeho odůvodnění týkající se zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, lze usuzovat, že obviněný svými námitkami směřoval k otázce dodržení tohoto ustanovení.
K dovolání je nutné uvést, že v žádném případě nepřichází v úvahu, aby Nejvyšší soud, a to ani velký senát trestního kolegia, vyslovil neústavnost zákona č. 198/1993 Sb., resp. ustanovení §5 tohoto zákona. Soulad zákona s ústavním pořádkem posuzuje Ústavní soud, který podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a podle §87 odst. 1 písm. a) Ústavy rozhoduje o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem. Otázka ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., včetně ustanovení §5 tohoto zákona, byla vyřešena nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 21. 12. 1993, sp. zn. Pl. ÚS 19/93, jímž byl zamítnut návrh skupiny 41 poslanců Parlamentu České republiky na zrušení citovaného zákona. Tento nález byl včetně odůvodnění publikován ve Sbírce zákonů pod č. 14/1994 Sb. Z jeho odůvodnění je výslovně zřejmé, že ustanovení §5 zákona č. 198/1993 Sb. neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod. Z odůvodnění nálezu vyplývá také to, že citované ustanovení není v rozporu s Ústavou, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech, Mezinárodním paktem o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, jak bylo namítáno v návrhu na zrušení zákona. Lze jen dodat, že podle §89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V napadeném rozsudku Městského soudu v Praze ani v předcházejícím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 proto není možné spatřovat žádné pochybení, jehož podstatou by bylo to, že se tyto soudy řídily ustanovením §5 zákona č. 198/1993 Sb. jako ustanovením, které neodporuje zákazu retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a tedy ani podle §16 odst. 1 tr. zák., a citovaným nálezem Ústavního soudu.
V žádném případě nepřichází v úvahu ani to, aby velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu vyslovil neústavnost nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 14/1994 Sb., jak k tomu směřovalo dovolání obviněného. Tímto požadavkem se obviněný v podstatě domáhal toho, aby Nejvyšší soud přezkoumal ústavnost nálezu Ústavního soudu, resp. jeho soulad s mezinárodními smlouvami. To však Nejvyššímu soudu evidentně nepřísluší.
Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se proto ztotožňuje s usnesením senátu Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2002, sp. zn. 3 Tdo 730/2002, v němž byl se zřetelem k citovanému nálezu Ústavního soudu zaujat právní názor, že při splnění podmínek stanovených v §5 zákona č. 198/1993 Sb. není trestní stíhání nepřípustné, jestliže neuplynula promlčecí doba počítaná od 30. 12. 1989. O takový případ jde i ve věci obviněného JUDr. P. Ž. Promlčecí doba začala běžet dne 30. 12. 1989, takže pokud bylo obviněnému sděleno obvinění dne 15. 7. 1996, je jasné, že trestní stíhání nebylo promlčeno. Protože v posuzovaném případě promlčecí doba neuplynula, je bezpředmětné zabývat se věcí z hlediska ustanovení §67a písm. d) tr. zák., které vylučuje zánik trestnosti činů, v nichž promlčecí doba uplynula.
Z těchto důvodů velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněné dovolání obviněného JUDr. P. Ž. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Pro úplnost považuje velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu za nutné dodat, že nijak nepřihlížel k té části dovolání, v níž obviněný s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že soudy neprovedly jím navrhované důkazy, které měly svědčit v jeho prospěch, a že prováděly jen důkazy svědčící v jeho neprospěch. Tyto námitky stojí mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, to znamená podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Podstatné je, že předmětem právního posouzení je skutek, tak jak ho zjistil soud. V dovolání pak je možné namítat, že skutková zjištění soudu nenaplňují zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, ale není možné namítat nic proti skutkovým zjištěním samotným, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy a jaké skutkové závěry z nich vyvodil, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů apod. Jinak řečeno, dovoláním lze vytýkat jen p r á v n í vady v kvalifikaci skutkového stavu zjištěného soudem, avšak nelze vytýkat s k u t k o v é vady s cílem dosáhnout změny ve skutkových zjištěních soudu a teprve v návaznosti na to i jiného právního posouzení. Velký senát trestního kolegia Nejvyššího soudu se proto námitkami obviněného, které měly skutkovou povahu, nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2005
Předseda senátu:
JUDr. Karel Hasch
Zpracoval:
JUDr. Petr Hrachovec