ECLI:CZ:NSS:2005:2.A.20.2002
č. j. 2 A 20/2002 – OL - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce E. a. s., proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem
Joštova 8, Brno, zast. JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, Pellicova 8a, 602 00 Brno,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 10. 2002, č. j. R 43/2002,
takto:
I. Žaloba se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 29. 10. 2002, č. j.R 43/2002 zamítl předseda Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže rozklad podaný proti rozhodnutí žalovaného ze dne
31. 7. 2002, č. j. S 45C/02-2617/02, kterým nebylo žalobci přiznáno postavení účastníka
řízení podle ust. §21 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže
a o změně některých zákonů.
Žalobce namítá, že rozhodnutím žalovaného byl zkrácen na svých právech; žalovaný
neposoudil řádně všechny okolnosti jím uvedené a v řízení prokázané. Žalobce, právní
nástupce společnosti B. P., a. s., s nímž je nadále jednáno (usn. č. l. 62), požádal o přiznání
účastníka řízení zahájeného žalovaným dne 22. 2. 2002 na základě návrhu společnosti L. H.-
I.,GmbH (dále LHI), se sídlem v Rakousku, ve věci povolení spojení soutěžitelů (LHI jako
kupující a D. S. C. & B. AG se sídlem v Německu jako prodávající); na základě smlouvy
o koupi akcií společnost LHI získá 95,33% akcií společnosti R., a. s., se sídlem v R.
V rozkladu, který žalovaný podal proti rozhodnutí žalovaného, namítal především, že mezi
ním a společností LHI probíhala obchodní jednání, ze kterých vyplynulo, že zahraniční
společnost má v úmyslu ovládnout trh v oblasti keramických obkladů na území České
republiky, a to za použití metod a prostředků, které by mohly být považovány v některých
případech v rozporu s poctivým obchodním stykem a dobrými mravy. Napadenému
rozhodnutí vytýkal také neurčitost a nedostatek odůvodnění, když žalovaný mu nepřiznal
postavení účastníka z důvodu, že by to nebylo účelné, aniž by toto své tvrzení o neúčelnosti
přiznání postavení účastníka řízení odůvodnil.
Rozhodnutím o rozkladu ze dne 9. 5. 2002, č. j. R 14/2002 žalovaný původní
rozhodnutí zrušil a věc vrátil k novému projednání s tím, aby správní orgán věnoval
dostatečnou pozornost argumentaci žalobce věcnými důvody, které ho vedly k podání žádosti
o přiznání postavení účastníka řízení, dále uvedl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí
se nezabývalo konkrétními důvody uvedenými v žádosti ze dne 25. 3. 2002 a ani nevysvětlilo
skutečnosti, pro které bylo přiznání postavení účastníka odepřeno, když nebylo jednoznačně
vysloveno, zda skutečně mohly být práva a nároky žalobce podstatně dotčeny.
V rámci nového projednání žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 7. 2002, č. j. S 45C/02-
2617/02 deklaroval, že žalobci postavení účastníka nenáleží, přičemž zdůvodnil, že žalobce
jako jeden z konkurentů spojujících se soutěžitelů pociťující ohrožení konkurenčního
prostředí v důsledku posuzovaného spojení dostatečně neprokázal, že jeho konkurenční práva
či povinnosti mohou být rozhodnutím ve věci povolení dotčeny. Proti tomuto rozhodnutí
žalobce podal rozklad, v němž namítal, že žalovaný neposoudil všechny dostupné důkazy
a neposoudil okolnosti uvedené v jeho žádosti ze dne 25. 3. 2002 a zejména v jeho přípise
ze dne 19. 7. 2002, včetně protokolu o svědecké výpovědi svědka pana O. K. a dále
neposoudil okolnosti nasvědčující tomu, že společnost LHI má v úmyslu ovládnout trh
v oblasti keramických obkladů na území České republiky, a to metodami, které by mohly být
v některých případech považovány za jednání v rozporu s poctivým obchodním stykem
a dobrými mravy a bylo by je možné tím považovat za nekalosoutěžní jednání. Možným
spojením soutěžitelů, kdy by se spojoval subjekt dopouštějící se takového jednání by byla
podstatně dotčena i práva žalobce jako soutěžitele na relevantním trhu, na němž musí být
dodržována veškerá zákonná ustanovení právního řádu ČR. Žalovaný však neposoudil
informace žalovaného vyplývající zejména z výpovědi výše uvedeného svědka, z nichž
je zřejmé, že ze strany společnosti LHI mělo k protiprávnímu jednání dojít. Spojením
soutěžitelů by došlo k výraznému posílení dominantního postavení společnosti LHI
na relevantním trhu, a tím by byla podstatně dotčena práva žalobce, zaručující mu dle §41
obchodního zákoníku svobodně rozvíjet soutěžní činnost v zájmu dosažení hospodářského
prospěchu.
V rozhodnutí ze dne 29. 10. 2002 o zamítnutí rozkladu podaném proti novému
rozhodnutí, které je nyní žalobou napadáno, odůvodnil předseda Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže nepřiznání postavení účastníka řízení žalobci tím, že tento porušení,
resp. dotčení svých práv dovozuje z možného nekalosoutěžního jednání společnosti LHI
v důsledku posílení jejího dominantního postavení na trhu. Uvedl dále, že při posuzování
navrhovaného spojení soutěžitelů zohlednil kriteria výlučně stanovená zákonem o ochraně
hospodářské soutěže; i kdyby tedy považoval za žádoucí námitce nekalosoutěžního jednání
přisvědčit, šlo by o jednání, jemuž v rámci působnosti žalovaného nelze nijak zabránit ani
zajistit, aby takové jednání bylo ukončeno. Oblast nekalé soutěže je upravena příslušnými
ustanoveními obchodního zákoníku a její řešení spadá do kompetence soudu. K námitce
žalobce, že zákonná ustanovení právního řádu ČR musí být dodržována všemi soutěžiteli tak,
aby třetí strany nebyly v důsledku protiprávního jednání kráceny na svých právech, žalovaný
zdůraznil, že uvedené tvrzení žalobce je natolik obecné, že nelze bez uvedení dalších
konkrétních okolností dovodit, která konkrétní práva žalobce by mohla být rozhodnutím
o nepřiznání postavení účastníka řízení dotčena, obecný odkaz na ust. §41 obchodního
zákoníku, deklarující svobodný rozvoj soutěžní činnosti nelze bez dalšího považovat
za dostatečně konkrétně vymezené dotčené právo.
Podanou žalobou se žalobce domáhá přezkoumání zákonnosti napadeného rozhodnutí
žalovaného. Tvrdí, že žalovaný při svém správním uvážení neposoudil veškeré okolnosti
a skutečnosti jím uvedené, zejména nepřihlédl k výpovědi svědka pana O. K. o jednání
společnosti LHI, při němž nenaplněním podepsané neodvolatelné smlouvy a následným
jednáním ze strany společnosti LHI a jí nepřímo ovládané společnosti Ch. k. z. byla žalobci
způsobena újma majetkové i nemajetkové povahy a žalobce byl tímto jednáním omezován ve
svém právu dle §41 obchodního zákoníku. Rozhodnutí žalovaného považuje žalobce za
nezákonné, neboť správní orgán nezjistil přesně a úplně skutečný stav věci a postupoval v ní
s cílem za každou cenu nerozšířit okruh účastníků, byť na širší účast účastníků klade důraz
komunitární soutěžní právo.
Žalovaný v písemném vyjádření odkázal především na odůvodnění napadeného
rozhodnutí. Považuje za nesporné, že žalobci nesvědčí postavení účastníka v daném řízení dle
věty první §21 odst. 1 zákona, neboť o jeho právech a povinnostech se v řízení o povolení
zmiňovaného spojení nerozhodovalo. V úvahu tedy může přicházet pouze fakultativní
přiznání účastenství na základě splnění podmínek věty druhé cit. ustanovení. Žalovaný
pečlivě zkoumal všechny důvody uváděné žalobcem; o tom svědčí i to, že v průběhu řízení
bylo původní rozhodnutí předsedou Úřadu zrušeno a věc vrácena k novému projednání právě
za účelem, aby žalobce své námitky konkretizoval a správní orgán prvního stupně tyto
námitky vyhodnotil. Žalovaný v rozhodnutí o povolení spojení ve prospěch zachování účinné
soutěže stanovil mj. i podmínku zachovat pro všechny konkurenty spojujících se soutěžitelů
otevřené distribuční sítě, fungující na principu volného a rovnoprávného přístupu za účelem
realizace dodávek jejich výrobků, surovin a materiálů, což svědčí o tom, že věnoval značnou
pozornost argumentaci skutečných i potenciálních konkurentů spojovaných soutěžitelů
z hlediska jejich možných obav o zdravé soutěžní prostředí na trhu a o rozvíjení vlastní
podnikatelské činnosti. V této souvislosti žalovaný poukazuje i na ust. §19 odst.1 zákona,
podle něhož může rozhodnutí o povolení spojení zrušit, pokud účastníci řízení jednají např.
v rozporu s podmínkami, které byly stanoveny. Ze všech uvedených důvodů navrhuje žalobu
jako nedůvodnou zamítnout.
Podáním ze dne 27. 5. 2003 byla ze strany žalobce soudu oznámena osoba zúčastněná
na řízení, a to společnost ITS S.p.A se sídlem M., V. M. D. L., 20 C 41100, Itálie, jejíž
postavení v řízení odůvodnil žalovaný tím, že uvedená společnost jako akcionář a původní
investor do společnosti žalobce, jejíž investice byla právě v souvislosti s jednáním
společnosti LHI a ostatních společností tohoto koncernu v podstatě znemožněna a byla jí
způsobena škoda.
V daném případě jde o věc, která na Nejvyšší správní soud přešla podle §132 zák.
č. 150/2002 Sb., o soudním řádu správním (dále jen „s. ř. s.“) z Vrchního soudu v Olomouci.
Nejvyšší správní soud ve věcech neskončených vrchními soudy dokončí řízení zahájená před
těmito soudy podle ustanovení části třetí hlavy druhé dílu prvního s. ř. s. (§130 s. ř. s.).
Podle ustanovení §75 s. ř. s. při přezkoumání rozhodnutí vychází soud ze skutkového
a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal rozhodnutí žalovaného jakož i řízení, které mu
předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná.
Podle §34 odst. 1 s. ř. s. osobami zúčastěnými na řízení jsou osoby, které byly přímo
dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, a ty, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením nebo
vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily,
že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Podle druhého odstavce
navrhovatel je povinen v návrhu označit osoby, které přicházejí v úvahu jako osoby
zúčastněné na řízení jsou-li mu známy. Předseda senátu takové osoby vyrozumí
o probíhajícím řízení a vyzve je, aby ve lhůtě, kterou jim k tomu současně stanoví, oznámily,
zda v řízení budou uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení; takové oznámení lze učinit
pouze v této lhůtě. V daném případě však je zcela vyloučeno, aby označená italská společnost
přicházela v úvahu jako osoba zúčastněná na řízení, jestliže z povahy věci – schválení fúze –
není přímo dotčena ve svých právech a povinnostech napadeným rozhodnutím, které se jí
přímo netýkalo; nemůže být přímo dotčena ani tím, kdyby rozhodnutí správního orgánu bylo
zrušeno. Uvedené ustanovení zákona nelze vykládat extenzivně tak, aby bylo možno
v mezním případě za osobu zúčastněnou pokládat miliony zákazníků, kteří tak či onak mohou
se cítit dotčeni schválenou fúzí. Protože zjevně nejde o osobu zúčastněnou na řízení, nebylo
namístě vydávat o tom rozhodnutí.
V posuzovaném případě žalovaný rozhodoval za účinnosti zákona č. 143/2001 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o soutěži“)
ve znění platném do 31. 5. 2004, když byl s účinností od 2. 6. 2004 změněn zákonem
č. 340/2004 Sb. m. j. i v ustanovení §21 odst. 1. Podle tohoto ustanovení ve znění platném
v době rozhodování žalovaného, co se týče obecné definice účastníka a jež se pro nedostatek
speciální úpravy vztahuje na případ spojování soutěžitelů, účastníkem řízení je ten, o jehož
právech nebo povinnostech stanovených tímto zákonem má být v řízení rozhodnuto. Úřad
může přiznat postavení účastníka řízení i osobě, jejíž práva nebo povinnosti mohou být
rozhodnutím Úřadu vydaným podle tohoto zákona podstatně dotčeny, pokud tato osoba před
ukončením řízení o přiznání postavení účastníka řízení Úřad požádá.
Především při srovnání s předchozí právní úpravou, totiž zákonem č. 63/1991 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže, obecná definice účastníka řízení (§12 odst. 2) za takové
považovala navrhovatele, podnikatele, proti němuž řízení směřuje, a podnikatele, jemuž
je působena újma. Řízení se mohly dále zúčastnit osoby, sdružení osob, jejichž zájmy mohly
být rozhodnutím dotčeny, zejména svazy podnikatelů a spotřebitelů, které Úřad na jejich
žádost k jednání přizval. Zákon č. 286/1993 Sb. upravil tuto definici do té podoby (později
převzaté i do zákona č. 143/2001 Sb., ve znění zákona č. 340/2004 Sb., §21 odst. 1),
že účastníkem řízení je soutěžitel (později „ten“), o jehož právech nebo povinnostech
stanovených tímto zákonem má být v řízení rozhodnuto. Ovšem pro rozhodné období
vymezeném od 1. 7. 2001 do 1. 6. 2004, platila právní úprava uvedená v předchozím odstavci.
Ze správního spisu z hlediska posuzovaných skutečností stran nepřiznání postavení
účastníka řízení vyplynulo následující. Na návrh společnosti L. H.-I. GmbH, se sídlem P., W.
1, Rakousko bylo dne 22. 2. 2002 zahájeno správní řízení ve věci spojení soutěžitelů podle
ust. §12 a násl. zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže. Navrhovatel žádal
o povolení spojení soutěžitelů, ke kterému dochází na základě „Smlouvy o koupi akcií“,
kterou uzavřely společnosti LHI jako kupující a D. S. C. & B. AG, se sídlem S., 53347 A.-W.,
SRN, jako prodávající a v jejímž důsledku získá společnost LHI 95,33% kmenových akcií
společnosti R. Dne 26. 3. 2002 podal žalovaný návrh na přiznání postavení účastníka řízení ve
smyslu ust. §21 odst. 1 zákona č. 143/2001 Sb. Tuto žádost odůvodnil obavou z posílení
dominantního postavení spojovaných společností na trhu. Rozhodnutím ze dne 2. 4. 2002, č. j.
S 45C/02-1322/02 Úřad pro ochranu hospodářské soutěže rozhodl poté, kdy neshledal splnění
podmínek pro přiznání postavení účastníka řízení dle §21 odst.1 zákona tak, že postavení
účastníka žalobci nepřiznal. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, o němž rozhodl
předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 9. 5. 2002, č. j. R 14/2002 tak, že rozhodnutí,
kterým nebylo přiznáno žalobci postavení účastníka řízení ze dne 2. 4. 2002, č. j. S 45C/02-
1322/02 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k novému projednání a rozhodnutí
s odůvodněním, že se správní orgán dostatečně nevypořádal s otázkou, zda rozhodnutím ve
věci mohou být dotčena práva či povinnosti žadatele o přiznání postavení účastníka řízení,
popř. jeho nároky vyplývající z práva objektivního, a pokud by tomu tak bylo, zda jde
o takové dotčení, jež lze kvalifikovat jako podstatné. Správní orgán však nevěnoval
dostatečnou pozornost argumentaci žadatele věcnými důvody, odůvodnění rozhodnutí ani
nevysvětlilo skutečnosti, pro které bylo postavení účastníka řízení odepřeno. Rovněž
jednoznačně nevyslovil, zda skutečně mohly být práva a nároky žadatele vyplývající
z objektivního práva rozhodnutím přímo podstatně dotčeny. Toto pochybení žadatele zjevně
zkrátilo na jeho zaručených právech a bylo důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí. Dále
rozkladový orgán konstatoval v odůvodnění svého rozhodnutí, že správním orgánem prvního
stupně odůvodňovaná rychlost a hospodárnost řízení nesmí být na újmu přesnému a úplnému
zjištění skutečného stavu věci. Rovněž shledal, že ve spise není obsažen žádný dokument, ze
kterého by vyplývala možnost žadatele vyjádřit se k podkladu napadeného rozhodnutí i ke
způsobu jeho zjištění. Správnímu orgánu bylo uloženo, aby se v novém rozhodnutí zabýval
otázkou, zda mohou být práva a povinnosti žadatele rozhodnutím o spojení soutěžitelů
podstatně dotčeny.
Rozhodnutím ze dne 31. 7. 2002, č. j. S 45C/02-2617/02 nebylo v novém řízení
přiznáno žalobci postavení účastníka řízení s tím, že žadatel neprokázal možnost dotčení
svých konkrétních práv či povinností v důsledku uskutečnění předmětného spojení, když svou
žádost o přiznání postavení účastníka řízení zdůvodnil toliko obavami o další posílení
dominantního postavení společnosti LHI a snížením počtu významných soutěžitelů
na relevantním trhu. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který žalovaný zamítl
rozhodnutím, v němž konstatoval, že důvody, které žalobce uvedl v rozkladu nejsou takovými
důvody, které by zakládaly nárok na přiznání účastníka řízení, a to ani podle ust. §21 odst. 1
věty první zákona, ale ani podle věty druhé téhož ustanovení. Předmětné řízení nebylo totiž
vedeno přímo o právech žalobce, popř. jeho nárocích plynoucích z práva objektivního.
Žalovaný se ztotožnil s názorem správního orgánu prvého stupně, který v odůvodnění
jednoznačně vyslovil, že nebylo doloženo a prokázáno, že by skutečně mohla být práva
žadatele dotčena. Toto rozhodnutí je nyní napadáno žalobou.
Rozhodující je zodpovězení otázky, zda bylo žalobci po právu upřeno postavení
účastníka řízení ve věci týkající se povolení spojení, či nikoliv.
Účelem zákona je ochrana konkurence jako ekonomického jevu, nikoliv ochrana
jednotlivých účastníků trhu. Ti jsou proti narušitelům soutěže nepřímo chráněni výkonem
pravomoci Úřadu, vykonávajícího dozor nad tím, zda a jakým způsobem soutěžitelé plní
povinnosti vyplývající pro ně z tohoto zákona nebo z rozhodnutí Úřadu vydaných na základě
zákona o soutěži.
Zákon konstruuje pojetí účastníka řízení tak, že je jím přímo ze zákona pouze ten,
o jehož výlučně objektivních právech a povinnostech má být rozhodnuto. Jde tak o případy,
kdy se řízení vede o jeho nárocích plynoucích z práva objektivního, nikoli o subjektivních
zájmech, které toto objektivní právo chrání. Účastníkem tedy nemůže být ten, kdo v daném
případě nedisponuje pozitivně vymezeným právem nebo není stižen pozitivně vymezenou
povinností, kdy právě o těchto konkrétních právech a povinnostech má být v řízení
rozhodnuto. Ustanovení §21 odst. 1 věta druhá zákona o ochraně hospodářské soutěže je tak
speciální odchylnou úpravou od obecné definice účastníka řízení a nad rámec věty prvé
rozšiřuje účastenství na osobu, jejíž práva nebo povinnosti mohou být rozhodnutím Úřadu
vydaným podle tohoto zákona podstatně dotčeny. Subjektivní právo má význam jako
předpoklad konkretizace povinností, stává se součástí skutkové podstaty podmiňující tuto
konkretizaci. V klasickém schématu je-li A, má být B, je obsažen jako předpoklad povinnosti
B zákrok oprávněného, který jej uskutečňuje typickou formou – žalobou. Řízení o tomto
nároku je procesem konkretizace a vede ke vzniku rozhodnutí (individuální formy), jehož
prostřednictvím se nárok oprávněného staví najisto, nebo se zamítá. Ne nepodstatná je přitom
otázka vynutitelnosti povinnosti a s ní související problematika tzv. leges imperfectae. Jak
jednoznačně vyplývá z předmětu úpravy zákona, nechrání tento jednotlivé soutěžitele, nýbrž
chrání soutěž na trhu zboží. Jedná se tudíž o objektivní zájem společnosti na zachování účinné
hospodářské soutěže, ale nikoli na subjektivních právech jejich jednotlivých účastníků. Jak
vyplývá z ust. §1 odst. 1 cit. zákona, ochrana je prostřednictvím Úřadu poskytována nikoliv
individuálním soutěžitelům a jejich zájmům, ale zachování soutěžního prostředí. Rozhodování
o spojování podniků soutěžitelů přitom není řízením kontradiktorním.
Na základě shora vysloveného tedy žalobci nesvědčí účastenství podle §21 odst. 1
věta prvá cit. zákona, neboť o jeho právech a povinnostech se ve smyslu citovaného
ustanovení nejedná.
Druhá definice účastníka řízení je postavena na volné úvaze správního orgánu, přizná-
li takové postavení tomu, jehož práva nebo povinnosti mohou být rozhodnutím Úřadu
podstatně dotčeny. Tak tomu ovšem v případě žalobce nebylo.
Námitku, pokud jde o získání podílu společnosti na trhu a posílení dominantního
postavení, je třeba odmítnout, neboť otázky související s koncentrací uvedeného podílu akcií
v rukou jednoho subjektu, byť by měly vliv na činnost žalobce, nepředstavují téma, které
by měl žalovaný úřad brát v úvahu, neboť nesouvisí přímo s obsahem posuzování fúze, nýbrž
týká se po výtce vztahů soukromého práva. Co se týče možnosti, že by spojené subjekty
mohly ohrozit podnikání žalobce a dopouštět se nekalosoutěžního jednání, náleží řešení
případného sporu obecným soudům rozhodujícím v civilním soudnictví (§7 odst. 1 o. s. ř.
za použití §9 odst. 3 o. s. ř.).
Pokud se případné změny situace na trhu po schválení spojení soutěžitelů dotýká, jde
o otázky, které bytostně přísluší zodpovědět právě Úřadu v procesu povolování spojení,
a nelze je řadit k podmínce, za níž mohl být status účastníka řízení případně přiznán. Ani v té
době platný čl.18 Nařízení (EHS) č.4064/89 a (ES) č.1310/97 nepožadoval, aby v rámci řízení
o fúzi byla třetím stranám přiznána táž procesní práva jako spojujícím se subjektům; námitka
žalobce stran komunitárního práva je tak nedůvodná. V řízení o udělení povolení spojení
podniků soutěžitelů, zahajovaném na žádost o spojení soutěžitelů, je povolující orgán povinen
přesně a úplně zjistit skutečný stav věci /§21 odst. 8 zákon a o soutěži, §32 odst. 1 zák.
č. 71/1967 Sb., o správním řízení, (správní řád)/. V zájmu zajištění informovanosti ostatních
subjektů je rozhodující orgán vždy podle §16 odst. 1 zákona o soutěži povinen zveřejnit
v Obchodním věstníku každý návrh na povolení spojení neprodleně po jeho obdržení.
V předmětném řízení byla informace o zamýšleném spojení publikována v Obchodním
věstníku č. 11/02 ze dne 13. 3. 2002 pod zn. 144321-11/02. Žalobce měl možnost veškeré
podněty relevantní pro rozhodnutí Úřadu včas uplatnit a bylo na žalovaném, aby své
rozhodnutí nejen náležitě odůvodnil, ale aby bylo s ohledem na veškeré námitky schopno
obstát v realitě ekonomického života; v tom spočívá úkol a konečná zodpovědnost Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže za zachování fair soutěžního prostředí na trhu. V tomto směru
rozhodnutí žalovaného obstálo.
Při aplikaci §21 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže je nezbytné ujasnit
si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato
právní norma totiž v sobě obsahuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního
uvážení. Neurčitý právní pojem, zde představovaný „podstatným dotčením“ práv nebo
povinností nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na posouzení
v každém jednotlivém případě. V předmětném paragrafu pak odpovídá této kombinaci
neurčitého právního pojmu a správního uvážení dikce „…může přiznat postavení účastníka
řízení i osobě, jejíž práva nebo povinnosti mohou být rozhodnutím…podstatně dotčeny“.
Samotné správní uvážení podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí
a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda
premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; za splnění těchto
předpokladů není obecný soud oprávněn z týchž skutečností vyvozovat jiné nebo přímo
opačné závěry. Je tak přijatelný závěr žalovaného o tom, že nebylo vedeno řízení o právech,
nárocích, resp. povinnostech žalobcových, ovšem soutěžní zájmy že dotčeny být mohou;
žalobcova práva nebo povinnosti nemohla být meritorním rozhodnutím Úřadu ve věci
podstatně dotčena. Žalovaný Úřad vycházel ve svém rozhodování o přiznání postavení
účastníka řízení z řádně zjištěného stavu a v rámci své diskreční pravomoci svěřené mu
zákonem (§21 odst. 1 druhá věta) a v mezích správního uvážení věc posoudil tak,
že postavení účastníka řízení žalobci nepřiznal. Takové rozhodnutí je plně v jeho pravomoci
a soud nezákonnost ve smyslu ust. §78 odst.1 s. ř. s. takového rozhodnutí s ohledem na shora
vyslovené neshledává.
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s ust. §60 odst. 1, 4 a 7 s. ř. s., neboť
i když žalovaný má ze zákona právo proti neúspěšnému účastníkovi na náhradu nákladů
řízení, které uplatnil, může soud výjimečně rozhodnout, že se náhrada nákladů státu zcela
nepřiznává. Soud tak učinil s ohledem na skutečnost, že ze zákona není pro žalovaný správní
orgán zastoupení advokátem povinné a Úřad disponuje vlastními odborníky s právním
vzděláním, kteří mohou před soudem vystupovat.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. března 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu