ECLI:CZ:NSS:2020:2.ADS.273.2018:45
sp. zn. 2 Ads 273/2018 - 45
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. P. C., zastoupený
Mgr. Lucií Sabolovou, advokátkou se sídlem Hybernská 1271/32, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, ve věci
žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2015, č. j. 2015/15041 - 422/1, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2018,
č. j. 8 Ad 12/2015 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost žalovaného se zamí t á .
II. Žalovaný n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je p ov in e n zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
4114 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobce
Mgr. Lucii Sabolové, advokátky.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 30. 3. 2015, č. j. 2015/15041 - 422/1 (dále jen „napadené
rozhodnutí“), zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce
České republiky - krajské pobočky pro hl. m. Prahu ze dne 22. 1. 2015, č. j. 181437/15/AB,
kterým bylo dle §9 odst. 4 zákona č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon č. 118/2000 Sb.“), přiznány žalobci mzdové nároky za měsíc březen 2014 ve výši
5854 Kč a za měsíc duben 2014 ve výši 5854 Kč a podle §9 odst. 6 zákona č. 118/2000 Sb. byla
žádost žalobce o uspokojení mzdových nároků za měsíc květen 2014 zamítnuta.
[2] Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu u Městského soudu v Praze (dále
jen „městský soud“), který rozsudkem ze dne 30. 7. 2018, č. j. 8 Ad 12/2015 – 41, napadené
rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
[3] Městský soud uvedl, že zákon č. 118/2000 Sb. nestanovuje, který konkrétní doklad měl
žalobce předložit k osvědčení svých mzdových nároků. Dle §51 odst. 1 správního řádu lze
k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci
a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny,
ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Dle uvedeného ustanovení tak žalobce mohl
k prokázání (osvědčení) výše mzdových nároků nepochybně užít pracovní smlouvu, která
jednoznačně prokazuje sjednanou výši mzdy, jež žalobci náleží za vykonanou práci. Zákon
č. 118/2000 Sb. taktéž nikde nehovoří o povinnosti zaměstnance (žalobce) prokázat skutečnost,
že mu nebyly vyplaceny mzdové nároky, když toliko ukládá zaměstnanci povinnost předložit
doklady, které jejich výši, jakož i dobu, za kterou je uplatňuje, prokazatelně osvědčují, tedy
zaměstnanec nemá povinnost prokazovat, že mu nebyla mzda vyplacena. K námitce žalovaného
vznesené ve vyjádření k žalobě, dle které má zaměstnanec možnost prokázat nevyplacení
mzdových nároků ve smyslu §9 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb. písemným potvrzením
zaměstnavatele (statutárního zástupce) nebo písemným prohlášením mzdové účetní, městský
soud konstatoval, že jelikož zaměstnanec nemá povinnost prokázat nevyplacení mzdy, nelze
po něm ani požadovat, aby předložil uvedená potvrzení. Je-li zaměstnavatel neaktivní a nevystaví
zaměstnanci požadované doklady, zaměstnanec není schopen potvrzení či prohlášení ani doložit.
Zaměstnanci (žalobci) tedy nemůže jít k tíži, pokud neprokáže (prokazatelně neosvědčí),
že mu mzda nebyla vyplacena.
[4] Co se tedy týče otázky prokázání (prokazatelného osvědčení) skutečnosti, zda byly,
či nebyly za rozhodné období zaměstnanci splatné mzdové nároky vyplaceny, neleží břemeno
důkazní na straně zaměstnance, ale je na správním orgánu, aby případně prokázal, že zaměstnanci
byly za rozhodné období splatné mzdové nároky skutečně vyplaceny. V této souvislosti městský
soud zdůraznil, že dle §3 správního řádu je povinností správního orgánu postupovat tak,
aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný
pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v §2 správního řádu.
II. Kasační stížnost
[5] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil
důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
[6] Stěžovatel má za to, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť se městský soud
nevěnoval skutečnosti, že žalobce uplatnil nárok za měsíc duben 2014 ve výši fixní mzdy přes to,
že pracovní poměr skončil okamžitým zrušením dne 28. 4. 2014.
[7] Stěžovatel nesouhlasí, že k osvědčení výše mzdových nároků stačí pracovní smlouva,
jelikož z ní nelze získat informace, zda žalobce čerpal dovolenou, zda byl dočasně práce
neschopný či zda nenastaly překážky v práci.
[8] Dle názoru stěžovatele nemůže příslušný správní orgán (úřad práce) prokázat vyplacení
mzdového nároku, když s ním platebně neschopný zaměstnavatel nespolupracuje. Úřad práce
je v odlišném postavení od zaměstnavatele v případech soukromoprávních sporů o nevyplacení
mzdy zaměstnanci, neboť je to právě zaměstnavatel, kdo je povinen prokázat, že mzda byla
zaměstnanci vyplacena. Zákon č. 118/2000 Sb. dává úřadu práce jediný prostředek k prokázání
vyplacení mzdových nároků, a to výzvu dle §7 tohoto zákona.
[9] Na základě výše uvedeného navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[10] Žalobce se ztotožňuje se závěry městského soudu a je přesvědčen, že předložil veškeré
doklady k osvědčení, že mu nebyly vyplaceny jeho mzdové nároky. Žalobce navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[11] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.,
vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom neshledal
vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejdříve se Nejvyšší správní soud zabýval nepřezkoumatelností napadeného rozsudku
městského soudu. Meritorní přezkum rozsudku je možný pouze za předpokladu, že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé,
proč soud rozhodl, jak je uvedeno v jeho výroku. Tato kritéria napadený rozsudek splňuje.
Je z něj zcela zřejmé, jakými úvahami byl při posouzení věci městský soud veden a k jakému
závěru na jejich základě dospěl.
[14] Nejvyšší správní soud následně přistoupil k posouzení otázky, zda žalobce prokazatelně
osvědčil uplatněné mzdové nároky.
[15] Dle §9 odst. 3 zákona č. 118/2000 Sb., (j)estliže zaměstnavatel nebo správce nesplnil povinnosti
uvedené v §7 a zaměstnanec při uplatnění mzdových nároků předložil doklady, které jejich výši, jakož i dobu,
za kterou je uplatňuje, prokazatelně osvědčují, Úřad práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky
Úřadu práce rozhodne o přiznání mzdových nároků za dobu a ve výši, kterou uplatnil zaměstnanec
(pozn. zvýraznění přidal NSS).
[16] Pojem „prokazatelného osvědčení“ je třeba vykládat v souvislosti se smyslem a účelem
ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele podle zákona č. 118/2000 Sb.
Jím je zajistit, aby v omezeném rozsahu (zjednodušeně řečeno nejvýše za tři měsíce,
viz zejm. §5 zmíněného zákona) zaměstnanec obdržel od státu jakousi náhradu mzdy
nevyplacené mu platebně neschopným zaměstnavatelem. Náhrada má být vyplacena pokud
možno rychle (viz lhůty v §7 a 8 zákona). Jejím účelem je umožnit, aby zaměstnanec přestál
bez zásadních obtíží náhlý výpadek svého příjmu ze zaměstnání a získal určitý čas na to, aby svou
situaci, do níž se dostal v důsledku platební neschopnosti zaměstnavatele, mohl vyřešit (typicky
nalezením jiného zaměstnání). S ohledem na časový rámec poskytování plnění podle zákona
č. 118/2000 Sb. a možnosti zaměstnance je proto třeba vykládat i povinnost zaměstnance
„prokazatelně osvědčit“ zaměstnavatelem nezaplacené nároky. Po zaměstnanci lze spravedlivě
žádat, aby osvědčil, že existuje jeho pracovní vztah k zaměstnavateli (typicky pracovní smlouvou
nebo jinými dokumenty osvědčujícími existenci a pokud možno i konkrétní obsah
pracovněprávního vztahu) a že a jakou od něho doposud dostával mzdu (doklady o výplatě
mzdy, případně i svým vlastním přesvědčivým tvrzením ve spojení s věrohodným vysvětlením,
proč žádné doklady nemá k dispozici). Dále musí přesvědčivě tvrdit, co na mzdě mu nebylo
vyplaceno, ač být vyplaceno mělo, případně, má-li k tomu možnost, osvědčit či doložit,
že obvyklá výplata mzdy neproběhla. „Prokazatelné osvědčení“ je tak v první řadě založeno
na konzistentním tvrzení zaměstnance, jež může být doplněno doklady v té míře, v jaké to lze
po zaměstnanci vzhledem ke konkrétním okolnostem spravedlivě požadovat.
[17] Je zřejmé, že zaměstnanec disponuje jen omezenými možnostmi jak „prokazatelně
osvědčit“ výši mzdových nároků a dobu, za kterou je uplatňuje. Ještě těžší postavení
má pak zaměstnanec v situaci, kdy se jeho zaměstnavatel nachází v platební neschopnosti,
dlouhodobě neplní své povinnosti a účelově nespolupracuje s úřadem práce či insolvenčním
správcem. V podstatě může zaměstnanec zpravidla doložit, že dříve mu byla mzda vyplácena
v určité výši určitým způsobem (např. převodem určité částky na konkrétní účet či jejím
vyplacením v hotovosti). I to však může být obtížné, například je-li mzda vyplácena v hotovosti
a zaměstnanec si neuchovává potvrzení o její výplatě (k tomu není povinen, jakkoli jde o opatření
vhodné a obezřetné). To, že v konkrétní měsíc či měsíce mu mzda či její část vyplacena nebyla,
může v podstatě pouze tvrdit, případně v některých případech dokládat či osvědčovat nepřímo
(např. přehledem částek poukázaných na jeho účet, z něhož plyne, že za daný měsíc mu nebyla
zaměstnavatelem na účet poukázána dříve obvykle zasílaná částka). Ve specifických případech
lze uvažovat i o svědectvích dalších osob, například rodinných příslušníků zaměstnance (měli-li
přehled o tom, jakým způsobem a v jaké výši zaměstnanec mzdu pobíral), spolupracovníků apod.
[18] Povinnost „prokazatelného osvědčení“ nelze v žádném případě ztotožňovat s klasickou
povinností prokázat uplatňovaný nárok. Důkazní standard „prokazatelného osvědčení“ se blíží
tomu, jenž v jiných oborech veřejného práva bývá označován za „přiměřenou pravděpodobnost“
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, a na něj
navazující stálá judikatura). Zaměstnancova tvrzení tedy musí být konzistentní a zaměstnanec
musí být schopen poskytnout ohledně případných nejasností uspokojivá vysvětlení.
Po zaměstnanci lze požadovat, aby znal a tvrdil jen takové skutečnosti, jež se musely vzhledem
k okolnostem dostat do jeho sféry a jichž si musel vzhledem ke svým poměrům povšimnout.
Stejně tak po něm lze požadovat podklady (písemnosti aj.) jen takové povahy, o nichž je známo,
že je má. Skutečnost, že určité podklady nemá, ačkoli obvykle je zaměstnanci v jeho postavení
mívají, mu nemůže jít k tíži, poskytne-li k tomu, proč je nemá, vysvětlení, o jehož věrohodnosti
není vážného důvodu pochybovat. Právě takovýmto rozložením procesních rizik (rizik spojených
s tvrzením rozhodných skutečností a jejich prokazováním) mezi zaměstnance a správní orgán
zákonodárce nastolil spravedlivou rovnováhu mezi zájmem na tom, aby zaměstnanec byl
ochráněn před důsledky platební neschopnosti svého zaměstnavatele, a současně zájmem na tom,
aby tato ochrana nebyla zneužívána k vylákání finančních prostředků na státu i v případech,
kdy ve skutečnosti žádná potřeba ochrany zaměstnance není dána.
[19] Nejvyšší správní soud se zcela ztotožňuje s městským soudem, že u „prokazatelného
osvědčení“ skutečností, zda byly, či nebyly za rozhodné období zaměstnanci splatné mzdové
nároky vyplaceny, neleží na straně zaměstnance důkazní břemeno v pravém slova smyslu. Pokud
zaměstnanec splní výše popsaným způsobem svou povinnost konzistentního tvrzení souladného
s dostupnými fakty, nelze po něm požadovat více. Obecně vzato negativní skutečnosti nemohou
být přímo dokazovány (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2006,
č. j. 3 Azs 35/2006 - 104, ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007 - 119, a usnesení rozšířeného
senátu ze dne 27. 5. 2010, č. j. 1 As 70/2008 - 74, č. 9/2010 Sb. NSS). Někdy je lze prokazovat
nepřímo, a sice prokázáním skutečnosti pozitivní, jejíž existence vylučuje současnou existenci
prokazované negativní skutečnosti. Jak již však bylo uvedeno výše, v případě výplaty mzdy
zaměstnavatelem zaměstnanci to může být velmi obtížné. Závěr městského soudu, že po žalobci
nelze požadovat, aby prokázal, že se něco nestalo, je proto zcela na místě. Je to správní orgán,
který má podle §3 správního řádu povinnost postupovat tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž
nejsou důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky
uvedenými v §2 téhož zákona.
[20] Žalobce navíc podle toho, co je obsahem rozhodnutí stěžovatele, svou povinnost
„prokazatelného osvědčení“ svých nároků pravděpodobně splnil či byl připraven splnit
dle dispozic žalovaného. Poskytl či byl připraven poskytnout výpisy ze svého bankovního účtu,
na nějž mu měla chodit sporná mzda, předložil pracovní smlouvu, jež osvědčovala existenci
pracovněprávního vztahu i sjednanou mzdu (90 000 Kč měsíčně), a předložil i potvrzení pana B.,
bývalého člena představenstva akciové společnosti, pro niž měl žalobce pracovat, o povaze a
relevantních parametrech tohoto pracovněprávního vztahu. Stejně tak výslovně a jednoznačně
tvrdil, že sporná mzda mu nebyla žádným způsobem, tedy zejména ne v hotovosti, vyplacena.
Jeho tvrzení byla konzistentní a podklady, které stěžovateli předložil, se Nejvyššímu správnímu
soudu nejeví jako prima facie lživé, podvodné, zavádějící či jinak irelevantní.
[21] Nelze a priori vyloučit, že pracovní vztah údajně uzavřený mezi žalobcem
a zaměstnavatelem byl fiktivní či účelově uzavřený kvůli vylákání finančních prostředků na státu.
Za situace, kdy žalobcova tvrzení byla konzistentní a podklady, které stěžovateli předložil, nebyly
co do věrohodnosti konkrétně zpochybněny, však bylo na stěžovateli, aby tato tvrzení a tyto
podklady vyvrátil.
[22] Městský soud navíc nezavázal žalovaného k vyplacení konkrétní částky. Pouze rozhodl,
že pracovní smlouva je dokladem, který ve spojení s dalšími tvrzeními žalobce a doklady jím
předloženými „prokazatelně osvědčuje“ jím uplatněné mzdové nároky. Opět nic nebránilo
stěžovateli, aby takto osvědčené mzdové nároky vlastními přesvědčivými zjištěními vyvrátil.
Pak by za určitých okolností mohlo dojít i k uplatnění „záložního“ pravidla podle §9 odst. 4
zákona č. 118/2000 Sb., podle něhož, (j)estliže zaměstnavatel nebo správce nesplnil povinnosti uvedené v §7
a zaměstnanec při uplatnění mzdových nároků nepředložil doklady, které jejich výši prokazatelně osvědčují, Úřad
práce České republiky prostřednictvím krajské pobočky Úřadu práce rozhodne a přizná zaměstnanci měsíční
mzdový nárok ve výši částky rovnající se minimální mzdě platné ke dni vyhlášení moratoria před zahájením
insolvenčního řízení nebo ke dni podání insolvenčního návrhu. Stěžovatel tedy nemá pravdu,
argumentuje-li, že při výkladu pojmu „prokazatelného osvědčení“ tak, jak to učinil městský soud,
by se citované ustanovení stalo obsoletním.
[23] O tom, že žalobce učinil, co mu zákon č. 118/2000 Sb. v §9 odst. 3 ukládá, ostatně svědčí
i následný vývoj. Během soudního řízení před městským soudem doložil insolvenční správce
bývalého zaměstnavatele žalobce další podklady (potvrzení o zaměstnání, potvrzení
zaměstnavatele o průměrném/pravděpodobném měsíčním výdělku a způsobu ukončení
pracovního poměru, potvrzení zaměstnavatele pro účely posouzení nároku na podporu
v nezaměstnanosti a evidenční list důchodového pojištění). V dalším řízení má tedy stěžovatel
k dispozici dostatek podkladů, aby vypočítal skutečný nárok se zohledněním relevantních
skutečností (např. ukončení pracovního poměru k 28. 4. 2014). Samozřejmě však není v tuto
chvíli ani vyloučeno, aby případnými dalšími zjištěními, o nichž ovšem zatím není nic známo,
nároky žalobce vyvrátil.
IV. Závěr a náklady řízení
[24] Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
[25] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný,
proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobci v řízení o kasační stížnosti vznikly náklady
řízení v podobě odměny jeho zástupkyně Mgr. Lucie Sabolové, advokátky. Odměna zástupkyně
činí za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) částku 3100 Kč [§1 odst. 1, §7,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb, o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Náhrada hotových
výdajů pak činí 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky). Protože zástupkyně žalobce je plátkyní daně
z přidané hodnoty, její odměna se podle §57 odst. 2 s. ř. s. zvyšuje o částku odpovídající této
dani, která činí 21 % z částky 3400 Kč, tedy o 714 Kč. Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
tak činí celkem 4114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2020
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu