ECLI:CZ:NSS:2015:2.ADS.8.2015:52
sp. zn. 2 Ads 8/2015 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobkyně: S. V., proti
žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2012, č. j. X, v řízení o kasační stížnosti žalované proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 3. 12. 2014,
č. j. 53 Ad 8/2013 – 285,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Rozhodnutím žalované ze dne 21. 8. 2012, č. j. X, byl žalobkyni s účinností od 31. 5. 2012
přiznán invalidní důchod pro invaliditu I. stupně ve výši 3040 Kč měsíčně podle §38 písm. a)
zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 155/1995 Sb.“), s přihlédnutím k článku 46 a článku 52 odst. 1 nařízení Evropského
parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, neboť podle posudku Okresní správy sociálního
zabezpečení Ústí nad Orlicí ze dne 30. 4. 2012 poklesla pracovní schopnost žalobkyně z důvodu
jejího dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu o 35 %.
[2] Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2012, č. j. X, žalovaná změnila k námitkám žalobkyně své
rozhodnutí ze dne 21. 8. 2012 ve výši přiznaného důchodu tak, že namísto částky 3040 Kč
měsíčně přiznala žalobkyni částku 3123 Kč měsíčně, neboť dodatečně zohlednila dobu péče o
dítě do jeho čtyř let věku.
[3] Proti posledně uvedenému rozhodnutí podala žalobkyně žalobu ke krajskému soudu,
ve které namítala, že žalovaná chybně posoudila zdravotní stav žalobkyně a že nezapočítala
žalobkyni dobu péče o těžce zdravotně postiženého syna M., přičemž zohlednila pouze dobu do
14. 4. 1999 (do 4 let věku dítěte), nikoli dobu další, od 15. 4. 1999 do 27. 8. 2001, během níž
žalobkyně podle svých tvrzení osobně o nezletilého syna pečov ala.
[4] Rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 53 Ad 8/2013 – 285, zrušil Krajský soud v v Hradci
Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutí žalované ze dne 18. 12. 2012 a vrátil věc žalované
k dalšímu řízení. V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud posoudil provedené
dokazování k otázce zdravotního stavu žalobkyně a určení procentního poklesu její pracovní
schopnosti žalovanou jako dostačující a neshledal potřebu provedení dalších důkazů. Rovněž
výsledek dokazování podle krajského soudu plně vypovídá o zdravotním stavu žalobkyně i jemu
odpovídající míře poklesu pracovní schopnosti žalobkyně. Co se týče druhé žalobní námitky,
zabýval se krajský soud především otázkou, jak lze dobu péče o dítě do 18 let, které
je dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, prokázat. Za nesprávný
označil postup žalované, která vycházela pouze z ustanovení §85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
č. 582/1991 Sb.“), a dospěla k závěru, že žalobkyně neprokázala dobu péče o nezletilého syna
po dosažení jeho čtyř let věku, neboť nemá k dispozici rozhodnutí okresní správy sociálního
zabezpečení o době a rozsahu péče, přičemž jen toto rozhodnutí může dobu péče prokázat, jiné
listiny ani další důkazní prostředky nikoliv. Podle krajského soudu je třeba takovýto postup jako
ryze formální odmítnout. Především je třeba vzít v úvahu, že zákon č. 582/1991 Sb. nemá
ucelenou právní úpravu týkající se dokazování. Naopak, proces dokazování upravuje toliko
okrajově a ve většině otázek se cele podřizuje zákonu č. 500/2004 Sb. správní řád (dále jen
„správní řád“). Správní řád je přitom sice zákonem obecným, ovšem zároveň zákonem podstatně
mladším a při vzájemné kolizi se proto nelze striktně řídit pravidlem přednosti zvláštního
před obecným, je nutné brát v úvahu i pravidlo přednosti novějšího před starším. Správní řád
umožňuje ve správním řízení použít jako podklad pro rozhodnutí prakticky cokoliv a jako
důkazní prostředek vylučuje pouze ten, který je získán nebo proveden v rozporu s právními
předpisy. Ustanovení §85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. naopak taxativně určuje, jakým jediným
důkazním prostředkem lze prokázat určité doby pojištění. Tento rozpor mezi obecnou a zvláštní
právní úpravou nelze podle krajského soudu vyřešit striktním uplatněním pravidla přednosti
zvláštního zákona před zákonem obecným. Správní řád je podstatně novějším právním
předpisem a úprava dokazování v něm mnohem více koresponduje se smyslem a úče lem
správního řízení, jímž je zjistit co nejrychlejším a nejhospodár nějším způsobem skutkový stav
v rozsahu dostatečném pro vydání rozhodnutí. Smyslem důchodového pojištění pak je přiměřené
hmotné zabezpečení občanů ve stáří, při nezpůsobilosti k práci a při ztrátě živitele,
a to v závislosti zejména na jejich pracovní aktivitě v průběhu života.
[5] Podle krajského soudu měla být v dané věci aplikována i obecná právní úprava
dokazování a mělo být připuštěno prokázání doby péče o nezletilého syna žalobkyně po čtvrtém
roce věku i jinými důkazními prostředky, resp. žalovaná se měla vypořádat s listinami
předloženými žalobkyní věcně, měla jimi provést důkaz a násled ně je vyhodnotit jednotlivě
i v souvislostech a učinit z nich příslušné skutkové závěry. Správnost t akového postupu ostatně
potvrzuje i platná právní úprava obsažená v novelizovaném zákoně č. 582/1991 Sb. Žalovaná
nesprávně vyšla ze znění účinného do 30. 6. 2007, ačkoliv ustanovení §85 je úpravou procesní,
zakotvující pravidla pro dokazování ve správním řízení, tedy mělo být aplikováno ve znění
účinném k datu podání žádosti o invalidní důchod žalobkyní. K tomuto datu již obsahuje
mimo jiné odstavec 5, podle něhož lze rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení o době
a rozsahu péče nahradit čestným prohlášením dvou svědků a žadatele o důchod. Tedy sám zákon
č. 582/1991 Sb. umožňuje užití jiného důkazního prostředku a podle soudu neexistuje, s ohledem
na obecnou úpravu ve správním řádu, jediný rozumný důvod pro odmítnutí i důkazních
prostředků dalších. Pokud žalovaná vůbec nepřistoupila k věcnému hodnocení žalobkyní
předložených listin a tyto formálně odmítla s poukazem na §85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.,
postupovala nesprávně a její rozhodnutí je třeba zrušit pro vady řízení podle
§78 odst. 1 s. ř. s a věc žalované vrátit k dalšímu řízení a novému rozhodnutí. V dalším řízení
by měla podle krajského soudu žalovaná zahrnout mezi podklady svého rozhodnutí též listiny
předložené žalobkyní, zaujmout k nim stanovisko, a pokud tyto shledá nedostatečnými
pro prokázání doby péče přesahující čtyři roky věku dítěte, žalobkyni pouč it v souladu
se zásadami dobré správy o možnosti prokázat dobu péče čestným prohlášením ve smyslu
§85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb. Na základě nově učiněných skutkových zjištění by pak
žalovaná měla učinit závěry ohledně výše invalidního důchodu žalobkyně. Nad rámec posouzení
žaloby krajský soud žalované vytkl nedbalé vedení správního spisu.
II. Kasační stížnost žalované a vyjádření žalobkyně k ní
[6] Žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě podřadila
své námitky zákonnému kasačnímu důvodu upravenému v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř.
s. Kasačními námitkami brojí proti závěru krajského soudu, že ve věci může být k prokázání
rozhodné skutečnosti použit jako podklad pro rozhodnutí žalované prakticky jakýkoli důkaz.
Zákon v těchto případech jednoznačně předepisuje důkaz rozhodnutím okresní správy sociálního
zabezpečení a od zákonné úpravy se stěžovatelka nemůže odchýlit. Pokud jde o dobu péče o dítě
v pozdějším věku, postupovala stěžovatelka podle §5 odst. 1 písm . r) zákona č. 155/1995 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 2006, dle kterého lze dobu péče o dítě ve věku do 18 let hodnotit,
jde-li o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě vyžadující mimořádnou péči. Doba péče
o dlouhodobě těžce zdravotně postižené dítě do 18 let věku vyžadující mimořádnou péči
se v souladu s §85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. prokazuje rozhodnutím okresní správy
sociálního zabezpečení o době a rozsahu této péče, přičemž návrh na zahájení řízení se podává
okresní správě sociálního zabezpečení na předepsaném tiskopise. Okresní správa sociálního
zabezpečení v této věci poskytne též odbornou pomoc, včetně poučení jak postupovat v případě
marného uplynutí lhůty pro podání přihlášky. K tomu stěžovatelka uvedla, že dle sdělení Okresní
správy sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí žalobkyně návrh na zahájení řízení ve věci péč e
o syna M. nepodala, rozhodnutí o době a rozsahu péče tedy nebylo vydáno. Vzhledem k tomu, že
v případě žalobkyně nebyla doba péče o dítě od 5. 4. 1999 do 31. 5. 2000 a od 13. 6. 2000 do 27.
8. 2001 prokázána zákonem předepsaným způsobem, byla pro posouzení vzniku nároku na
invalidní důchod zhodnocena pouze doba péče o dítě do čtyř let věku. Ustanovení §107a zákona
č. 582/1991 Sb. navíc umožňuje žadateli kdykoliv (oproti správnímu řádu tedy nikoliv pouze do 1
roku) požádat o prominutí zmeškání lhůty uvedené v §85 odst. 2 větě druhé. Žalobkyně podle
stěžovatelky této možnosti využila a požádala o odstranění tvrdostí zákona, které by se mohly
vyskytovat při provádění sociálního zabezpečení. O této žádosti bude rozhodnuto po ukončení
soudního řízení.
[7] Stěžovatelka dále uvádí, že ustanovení §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb. umožňuje
předložení čestného prohlášení jakožto důkazního prostředku pouze při prokazování doby péče
o dítě do 4 let věku, zatímco v případě prokázání péče uvedené v §6 odst. 4 písm. a) bodech 11
a 12 citovaný zákon výslovně požaduje prokázání doby pojištění rozhodnutím okresní správy
sociálního zabezpečení. Při uplatňování nároku na důchod se jen velmi obtížně prokazují
skutečnosti, ke kterým došlo před několika desetiletími. Po tak dlouhé době je jen těžko
zjistitelné, kdo o dítě pečoval, případně v jakém rozsahu. Z toho důvodu byla přijata taková
právní úprava, která umožní v aktuálním čase zjišťovat skutečný stav věci.
[8] Stěžovatelka na závěr kasační stížnosti uvedla, že na správnost jejího rozhodnutí nemá
výtka soudu ohledně nedbalého vedení spisu žádný vliv. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší
správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Také
navrhla, aby zdejší soud přiznal kasační stížnosti odkladný účinek, neboť po případném zrušení
napadeného rozsudku by mohla nastat situace, kdy by vedle sebe existovala dvě opačná
rozhodnutí o téže věci. Rozhodnutí o původní žalobě by ztratilo smysl, což by vedlo k naplnění
pojmu „nepoměrně větší újmy“, jejíž vznik je jednou z podmínek pro přiznání odkladného
účinku ve smyslu §73 odst. 2 s. ř. s., na který odkazuje §107 citovaného zákona.
[9] Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti obsáhle zrekapitulovala celý průběh
správního řízení, k uplatněným kasačním námitkám však neuvedla žádnou argumentaci.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[10] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil a stěžovatelka v podané
kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[11] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobkyně dne 7. 3. 2012 uplatnila žádost o invalidní
důchod s datem přiznání od skončení výplaty nemocenských dávek. Dne 30. 4. 2012 bylo
Okresní správou sociálního zabezpečení v Ústí nad Orlicí provedeno posouzení zdravotního
stavu dle vyhlášky č. 359/2009 Sb., kterým byla žalobkyně uzná na od 27. 4. 2012 invalidní
pro invaliditu prvního stupně dle §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb., neboť z důvodu
dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její pracovní schopnost o 35 %. Na základě
tohoto posudku pak vydala žalovaná dne 21. 8. 2012 již zmíněné rozhodnutí, kterým
byl žalobkyni přiznán od 31. 5. 2012 invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně ve výši
3040 Kč. Proti rozhodnutí o přiznání invalidního důchodu žalobkyně podala námitky, ve kterých
mimo jiné poukázala na skutečnost, že její syn M . byl těžce zdravotně postiženým dítětem,
ale péče o něho jí nebyla započítána pro nárok na starobní důchod. V rámci řízení o námitkách
byl přešetřen zdravotní stav žalobkyně, která byla opět uznána invalidní pouze pro invaliditu
prvního stupně. Rovněž byla žalobkyni dodatečně zohledněna doba pojištění za dobu péče o dítě
do 4 let věku, v důsledku čehož byla provedena změna prvostupňového rozhodnutí a žalobkyni
byl přiznán invalidní důchod pro invaliditu prvního stupně ve výši 3123 Kč měsíčně.
[12] Co se týče prokazování péče o nezletilého syna, je podstatné, že žádost o invalidní
důchod podala žalobkyně opakovaně a odkazovala v ní na svou předcházející žádost ze dne
4. 10. 2011. Ta byla zamítnuta z důvodu, že žalobkyně nebyla uznána invalidní. V rámci řízení
o předchozí žádosti se žalobkyně mimo jiné domáhala zohlednění doby péče o nezletilého syna
až do 27. 8. 2001 s odůvodněním, že v červenci 1999 byla zaregistrována zpětně na mateřskou
dovolenou k datu 23. 12. 1998, k témuž datu byly doplaceny platby Všeobecné zdravotní
pojišťovny ČR, tedy bylo podle jejího názoru jasné, že nezletilý M . byl velmi závislý na její péči,
neboť v opačném případě by ke zpětné registraci na mateřskou dovolenou nedošlo. Na podporu
svého tvrzení žalobkyně předložila výpis informací o pojištěnci ze dne 22. 7. 2011 a profesní
dotazník ze dne 17. 10. 2011. V řízení o námitkách, které se týkalo nyní posuzované věci,
žalobkyně uvedla, že má k dispozici osobní list ze dne 31. 1 . 2012, v němž není doba péče
o nezletilého M. do 27. 8. 2001 zohledněna jako doba pojištění, proti čemuž se ohrazuje a trvá na
tom, aby jí byla jako doba pojištění zohledněna doba péče od 23. 12. 1998 do 31. 5. 2000 a od 13.
6. 2000 do 27. 8. 2001. Žalobkyně předložila výpis Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR z
evidence pojištěnce, v němž jsou výše uvedené doby označeny jako „mateřská dovolená
a rodičovský příspěvek“, rozhodnutí Městského úřadu v Lanškrouně ze dne 18. 5. 2000 o snížení
opakovaného peněžitého příspěvku při péči o blízkou osobu na částku 1095 Kč měsíčně, v jehož
odůvodnění je uvedeno, že příspěvek je poskytován z důvodu péče žalobkyně o syna M ., který je
dlouhodobě těžce zdravotně postiženým dítětem vyža dujícím mimořádnou péči dle §1 vyhlášky
č. 284/1995 Sb., záznam o jednání před Okres ním úřadem v Ústí nad Orlicí ze dne 7. 10. 1999,
ze kterého vyplývá, že Městský úřad v Lanškrouně požádal o vypracování posudku pro přiznání
příspěvku na péči o osobu blízkou, M. S., nar. X.
[13] Podle §5 odst. 1 písm. r) zákona č . 155/1995 Sb., ve znění účinném v době rozhodné,
platí, že pojištění jsou při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastny osoby pečující
o dítě ve věku do čtyř let nebo o dítě ve věku do 18 let, je -li dlouhodobě těžce zdravotně
postižené vyžadující mimořádnou péči.
[14] Podle §85 odst. 2 věty první a druhé zákona č. 582/1991 Sb. se doby péče uvedené
v §6 odst. 4 písm. a) bodech 11 a 12 prokazují rozhodnutím okresní správy sociálního
zabezpečení o době a rozsahu této péče. Návrh na zahájení řízení podle předchozí věty se podává
na předepsaném tiskopisu; tento návrh lze podat nejdříve po skončení uvedené péče nebo v době
jejího trvání v souvislosti s podáním žádosti o přiznání důchodu, nejpozději však do dvou let
od skončení péče uvedené v §6 odst. 4 písm. a) bodech 11 a 12.
[15] Podle §6 odst. 4 písm. a) bodu 11 téhož zákona okresní správy sociálního zabezpečení
rozhodují o době a rozsahu péče muže o dítě ve věku do 4 let, jd e-li o dobu péče o toto dítě
po 31. prosinci 1995 do 30. června 2007, a o době a rozsahu péče o dítě ve věku do 18 let,
je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, a péče osoby pečující
osobně o převážně nebo úplně bezmocnou osobu nebo částečně bezmocnou osobu starší 80 let,
jde-li o doby péče o tyto děti a bezmocné osoby po 31. prosinci 1995 do 31. prosince 2006.
[16] Podle §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb. lze k prokázání doby pojištění použít čestného
prohlášení nejméně 2 svědků a žadatele o důchod nebo o úpravu důchodu, nelze-li tuto dobu
prokázat jinak.
[17] Podle §50 odst. 1 správního řádu mohou být podklady pro vydání rozhodnutí zejména
návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, podklady
od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně známé.
[18] Podle §51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních
prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny
v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny, ohledání, svědec kou výpověď a znalecký
posudek.
[19] Podle §52 věty druhé správního řádu není správní orgán návrhy účastníků vázán, vždy
však provede důkazy, které jsou potřebné ke zjištění stavu věci.
[20] Co se týče způsobu dokazování ve věcech důchodového pojištění, pak lze přisvědčit
krajskému soudu, že úprava dokazování obsažená v zákoně č. 582/1991 Sb. je ve vztahu
ke správnímu řádu v postavení úpravy zvláštní, která se uplatní přednostně. Jako subsidiárního
procesního předpisu se i v řízení ve věcech důchodového pojištění použije správního řádu, ledaže
by předpisy na úseku důchodového pojištění použitelnost správního řádu explicitně či implicitně
(existencí odlišné zvláštní úpravy) vylučovaly. Přednostní aplikaci je však třeba odlišit od situace,
kdy zvláštní úprava v zákoně č. 582/1991 Sb. některé aspekty dokazování pomíjí, a je třeba užít
úpravy obecné, a zároveň nelze vyplňovat mezery jen zdánlivé, kvůli nimž zákonodárce přikročil
k vyloučení obecných předpisů o správním řízení (viz např. usnesení rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS).
[21] Vyžadovat prokázání určité skutečnosti jen určitým důkazním prostředkem, pro správní
orgán závazným, může správní orgán jen na základě výslovné zákonné autorizace
(srov. §50 odst. 4 správního řádu); jinak se uplatní ustanovení obecných předpisů o správním
řízení, podle nichž lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné
ke zjištění stavu věci (§51 odst. 1 správního řádu). Platí tak, že pokud mají výše popsané
odlišnosti oproti obecné úpravě správního řízení nastat, musí je zvláštní zákon v potřebné míře
stanovit, a to explicitně nebo implicitně (např. povahou, systematikou či smyslem a účelem
zvláštní úpravy). Neučiní-li tak, uplatní se subsidiárně obecná pravidla zakotvená ve správním
řádu.
[22] Oproti obecné úpravě dokazování obsažené ve správním řádu zákon č. 582/1991 Sb.
stanoví, že některé důkazní prostředky se užijí jako primární, a také upravuje zvláštním způsobem
pravidla pro prokazování některých dob pojištění. To znamená, že specialita úpravy dokazování
v zákoně č. 582/1991 Sb. se projevuje různými způsoby v závislosti na tom, co je prokazováno.
[23] Výše uvedené dobře ilustrují závěry zdejšího soudu v rozsudku ze dne 11. 6. 2014,
č. j. 3 Ads 58/2013 - 26: „Ustanovení §38 zákona č. 582/1991 Sb. upravuje jako primární důkazní
prostředek sloužící k osvědčení doby pojištění a získaných vyměřovacích základů zejména evidenční list
důchodového pojištění, dříve evidenční list důchodového zabezpečení. Při jejich absenci je zapotřebí aplikovat obecná
pravidla pro dokazování stanovená v §51 odst. 1 správního řádu, podle něhož lze k provedení důkazů užít všech
důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou zís kány nebo provedeny v rozporu
s právními předpisy, a to zejména listiny, ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek. Rovněž je nutné
vycházet z konkrétních pravidel pro prokazování některých dob pojištění upravených v §85 zákona
č. 582/1991 Sb., podle jehož odstavce pátého lze k prokázá ní doby pojištění použít čestného prohlášení nejméně
dvou svědků a žadatele o důchod, nelze -li tuto dobu prokázat jinak (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 11. 7. 2013 č. j. 4 Ads 28/2013 - 22, dále též rozsudek ze dne 12. 6. 2013, č. j. 4 Ads 8/2013 - 31
a rozsudek ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 Ads 85/2013 – 33).“
[24] To znamená, že při prokazování doby pojištění a získaných vyměřovacích základů
se obecně vychází z evidenčních listů důchodového pojištění, ale nejedná se o jediný prostředek,
kterým by bylo možné dokazování provádět. Vyměřovací základy i dobu pojištění lze prokázat
i dalšími způsoby, pro prokazování některých dob pojištění obsahuje zákon č. 582/1991 Sb.
zvláštní ustanovení v §85. Tuto rozdílnost reflektoval zdejší soud například v rozsudku ze dne
27. 10. 2010, č. j. 3 Ads 78/2010 - 93, ve kterém dospěl k závěru, že „za účelem prokázání
vyměřovacích základů nelze použít tytéž podpůrné důkazní prostředky, jako stran prokázání samotné doby
pojištění, tzn. kupř. čestné prohlášení dvou svědků a žadatele o důchod.“ Základním východiskem však
je, že také dobu pojištění lze prokázat i obecnými důkazními prostředky (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 4 Ads 27/2013 - 20). Odkázat lze i na závěry
zdejšího soudu v rozsudku ze dne 2. 4. 2014, č. j. 6 Ads 85/2013 - 33: „Právě s odkazem
na §85 odst. 5 zákona o organizaci sociálního zabezpečení rozlišil zákonodárce důkazní standard ve vztahu
k době pojištění oproti důkaznímu standardu ve vztahu k prokázání výše os obního vyměřovacího základu.
Na průkaznost výše osobního vyměřovacího základu klade judikatura Nejvyššího sp rávního soudu vyšší nároky
co do přesnosti údajů v předkládaných listinách.“ A také na závěry zdejšího soudu v rozsudku
ze dne 11. 7. 2013, č. j. 4 Ads 28/2013 - 22, k účelu ust. §85 zákona č. 582/1991 Sb.: „Účel tohoto
ustanovení totiž spočívá v možnosti pojištěnce doložit po dosažení důchodového věku účast na důchodovém pojištění
získanou v minulosti, a to často s odstupem řady desítek let, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti,
že po tak dlouhé době je často nanejvýš problematické předložit příslušné evidenční listy. To, že prostřednictvím
čestného prohlášení může být doložena jen doba pojištění, není nespravedlivé, neboť účelem §85 odst. 5 zákona
č. 582/1991 Sb. je umožnit prokázat velmi staré doby pojištění získané zejména před rokem 1990, přičemž
výdělky za takto prokázané doby pojištění by zásadně neměly být započítány př i výpočtu výpočtového základu
a procentní výměry starobního důchodu, neboť podle §18 odst. 4 věty první zákona o důc hodovém pojištění
se do rozhodného období nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986.“
[25] Jak již bylo uvedeno, umožňuje zvláštní ustanovení §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb.
žadateli využít jako důkazního prostředku čestného prohlášení dvou svědků a žadatele o důchod
nebo o úpravu důchodu, nelze-li tuto dobu prokázat jinak. V této souvislosti zdejší soud
v rozsudku ze dne 29. 2. 2012, č. j. 3 Ads 168/2011 - 54, uvedl: „Je-li účastník v řízení o přiznání
důchodu (či jeho zvýšení, jako v tomto případě) toho názoru, že mu nějaká doba pojištění (zaměstnání) není
započtena, měl by své tvrzení doložit příslušnými doklady nebo k prokázání tvrzené skutečnosti alespoň
navrhnout důkazy. Nedisponuje-li žadatel průkaznými písemnými doklady, potom může postupovat ve smyslu
§85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb., který stanoví: K prokázání doby pojištění lze použít čestného prohlášení
nejméně 2 svědků a žadatele o důchod nebo o úpravu důchodu, nelze -li tuto dobu prokázat jinak. To taktéž platí
jak při prvotním rozhodování o přiznání starobního důchodu, tak také při rozhodování o žádosti o zvýšení
starobního důchodů vázané na tvrzenou dosud nezapočtenou dobu pojištění. Podle úpravy obsažené
v §50 odst. 2 správního řádu sice podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje sp rávní orgán, nicméně stejně
tak platí, účastníci řízení jsou povinni při opatřování podkladů pro vydání rozhodnutí poskytovat správnímu
orgánu veškerou potřebnou součinnost.“ Podobně lze odkázat na závěry, ke kterým dospěl zdejší soud
v rozsudku ze dne 18. 11. 2010, č. j. 6 Ads 115/2010 - 51: „K čestnému prohlášení stěžovatelky
je současně třeba uvést, že také v řízení o dávce důchodového pojištění před žalovanou se uplatní zákon
č. 500/2004 Sb., správní řád, (§108 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociální ho
zabezpečení) a žalovaná tedy může k dokazování použít veškeré důkazní prostředky a procesní instituty, které
správnímu orgánu dává k dispozici zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“), podle jehož
§53 odst. 5 předložení listiny je v případech a za podmínek stanovených zvláštním zákonem možné nahradit
čestným prohlášením účastníka nebo svědeckou výpovědí. Podle ustanovení §85 odst. 5 zákona
č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, nelze -li dobu pojištění prokázat jinak, lze
k prokázání doby pojištění použít čestného prohlášení nejméně 2 svědků a žadatele o důchod nebo o úpravu
důchodu, ale čestné prohlášení ze dne 22. 7. 2009 je však čestným prohlášením pouze samotné stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto musí konstatovat, že stěžovatelka se skutečně nachází v důkazní nouzi, protože
ani neoznačuje žádné konkrétní důkazní prostředky, jimiž by bylo možné zpochybnit věrohodnost posudku
PK MPSV a pokud v této souvislosti až v kasační stížnosti odkazuje na výslech blíže neindividualizovaných
svědků, tj. nové důkazní prostředky, pak tak navíc činí zapovězeným způsobem.“
[26] Vedle uvedené možnosti prokazovat dobu pojištění čestným prohlášením upravuje
§85 zákona č. 582/1991 Sb. i další odlišnosti od obecného způsobu dokazování. Ve vztahu
k dobám péče uvedeným v §6 odst. 4 písm. a) bod 11 zákona stanoví v §85 odst. 2, že tyto doby
se prokazují rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení. Zákon tak přenáší posouzení
doby péče osoby pečující o převážně nebo úplně bezmocnou osobu na okresní správu sociálního
zajištění s tím, že na vyšší úrovni již plné dokazování v tomto směru neprobíhá. Takový přístup
je jistě možný a nelze jej bez dalšího odmítnout jak o ryze formální jen z toho důvodu,
že je od obecné úpravy ve správním řádu odlišný. Odlišnost je totiž základním rysem zvláštní
úpravy postupu v řízení ve speciálních zákonech na úseku veřejné správy. Závěr krajského soudu
by znamenal, že nebude v postatě nikdy možné se od obecné úpravy dokazování odchýlit.
V posuzované věci je pak zásadní, že zvláštní úprava neomezuje způsoby dokazování, jejichž
využití předvídá správní řád. Pouze se uplatní při rozhodování okresní správy sociálního
zabezpečení postupem podle §85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Mezi tyto způsoby dokazování
lze zahrnout i použití čestného prohlášení dle §85 odst. 5 téhož zákona, přičemž toto čestné
prohlášení může být podkladem pro rozhodnutí okresní správy sociálního zajištění. Nelze
tak plně souhlasit s názorem stěžovatelky, že ustanovení §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb.
umožňuje předložení čestného prohlášení jakožto důkazního prostředku pouze při prokazování
doby péče o dítě do 4 let věku, zatímco v p řípadě prokázání péče uvedené
v §6 odst. 4 písm. a) bodech 11 a 12 citovaný zákon výslovně požaduje prokázání doby pojištění
rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení. Rovněž okresní správa sociálního zajištění
provádí dokazování při postupu dle §85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. a k prokázání doby
pojištění se na toto dokazování vztahuje vedle obecné úpravy ve správním řádu i zvláštní úprava
prokazování některých dob v ust. §85 zákona č. 582/1991 Sb. V řízení před stěžovatelkou
se dokazování provádí již jen rozhodnutím okresní správy o době péče uvedené
v §6 odst. 4 písm. a) bod 11 zákona č. 582/1991 Sb.
[27] Výše uvedený závěr podporuje také judikatura zdejšího soudu. Odkázat lze zejména
na závěry, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 7. 2013,
č. j. 6 Ads 15/2013 - 28: „Pokud jde o řízení před správním orgánem (žalovanou) ve věcech důchodového
pojištění, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů,
obsahuje v §85 ustanovení, které předepisuje prokazování některých dob – podle §85 odst. 2 tohoto zákona
se doby osobní péče o blízkou převážně bezmocnou osobu, uvedené v §6 odst. 4 písm. a) bodu 11, prokazují
rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení, to se však týká pouze dob po 31. prosinci 199 5, kdy byla
tato pravomoc okresní správě sociálního zabezpečení svěřena (toto ustanovení bylo do §85 zákona
č. 582/1991 Sb. doplněno novelou provedenou zákonem č. 160/1995 Sb., kterým se mění a doplňují některé
zákony v souvislosti s přijetím zákona o důchodovém pojištění, s účinností od 1. l edna 1996). Toto ustanovení
tak nelze použít na případ žalobkyně, jež měla o svou matku osobně pečovat v letech 1983 až 1990. I tak ale
podle §85 odst. 5 zákona č. 582/1991 Sb. platí, že k prokázání doby pojištění lze použít i čestné
prohlášení nejméně dvou svědků a žadatele o důchod, nelze -li tuto dobu prokázat jinak (srov. též rozsudek
Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 115/2010 - 51 ze dne 18. listopadu 2010). Všechny ostatní skutečnosti
rozhodné pro přiznání dávky důchodového pojištění neuvedené ve zvláštním ustanovení §85 lze prokazovat
standardními důkazními prostředky podle správního řádu. Při absenci zvláštních procesních intertemporá lních
ustanovení to platí i pro dokazování osobní péče o převážně bezmocnou osobu, jež je náhradní dobou pojištění
podle §9 odst. 1 písm. k) zákona č. 100/1988 Sb., ve spojení s hmotněprávním in tertemporálním ustanovením
§13 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.“ A podobně již v rozsudku ze dne 19. 4. 2007,
č. j. 4 Ads 78/2005 - 93: „Z výše uvedeného tedy plyne, že stěžovatelka ( jejíž matka zemřela dne X.) měla
nejpozději do 2 let od skončení péče o matku podat přihlášku k účasti na důchodovém pojištění a poté návrhem na
zahájení řízení se měla dovolávat uznání doby péče o svo u matku (§85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb.).
Rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení o době a rozsahu péče by pak bylo podkladovým rozhodnutím
pro rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zákonném nároku na dávku důchodového pojištění, tedy
plného invalidního důchodu. Se zřetelem k tomu, že stěžovatelka tento postup nezvolila, nebyla jí tato doba
uznána žalovanou za náhradní dobu pojištění, avšak ani v přezkumném soudním řízení se nemůže prokázání
této doby účinně dovolat, neboť posouzení takové doby je v pravomoci okresní správy sociálního zabezpečení.“
[28] Judikatura zdejšího soudu také osvětluje důvody, proč posouzení vymezených dob péče
provádějí okresní správy sociálního zabezpečení. Odkázat lze zejména na závěry, ke kterým
dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 12. 8. 2005, č. j. 4 Ads 54/2004 - 65:
„V posuzované věci Nejvyšší správní soud poukazuje na právní úpravu uvedenou v zákoně č. 582/1991 Sb.
(v jeho znění ke dni 14. 1. 2003), podle něhož doby péče uvedené v §6 odst. 4 písm. a) bod 11 (tedy doba péče
osoby pečující o převážně nebo úplně bezmocnou osobu) se prokazuj í rozhodnutím okresní správy sociálního
zabezpečení o době a rozsahu této péče. Návrh na zahájení řízení se podává na předepsaném tiskopise; tento návrh
lze podat nejdříve po skončení uvedené péče, nebo v době jejího trvání v souvislosti s podáním žádosti o přiznání
důchodu, ne však dříve, než byla podána přihláška k účasti na důchodovém pojištění podle §5 odst. 3 věty druhé
a odst. 4 zákona o důchodovém pojištění, nejpozději však od skončení té to péče (§85 odst. 2 zákona
č. 582/1991 Sb., v jeho znění od 1. 1. 2003). K eventuelní námitce, že se zřetelem k ustanovení
§13 odst. 1 a 2 zákona č. 155/1995 Sb., je třeba vycházet pro dokazování této náhradní doby z právní úpravy
platné v době jejího trvání, je třeba zdůraznit, že i před 1. 1. 1992 (tedy př ed účinností zákona
č. 582/1991 Sb., účinný od 1. 1. 1992) bylo pos uzování vzniku, trvání a zániku bezmocnosti včetně jejího
stupně svěřeno posudkovým komisím sociálního zabezpečení. Od 1. 1. 1992, tedy ještě v průběhu trvání
této náhradní doby v posuzované věci, posuzují bezmocnost občanů okresní správy sociálního zabezp ečení svými
lékaři (§8 odst. 1 písm. b/ zákona č. 582/1991 Sb.) a v přezkumném soudním řízení posudkové komise
Ministerstva práce a sociálních věcí (§4 odst. 2 téhož zákona). Je tomu tak proto, že byť je pojem bezmocnosti
pojmem právním, je při jejím pos ouzení třeba nejprve zjistit rozsah zdravotního postižení osoby, a to mimo jiné
i k posouzení toho, zda tvrzená neschopnost sebeobsluhy při úkonech rozhodných pro posouzení bezmocnosti, může
být v příčinné souvislosti se zdravotním postižením takové osoby. Z výše uvedeného tedy zcela jednoznačně plyne,
že k posouzení skutečnosti, zda je ta která osoba převážně nebo úplně bezmocná, bylo třeba vždy odborných
lékařských a posudkových znalostí a uvedené posouzení bylo tedy svěřeno posudkovým orgánům. K průkazu
převážné a úplné bezmocnosti byl předepsán zákonem stanovený postup; přitom prokázání úplné nebo převážné
bezmocnosti je základním předpokladem pro úvahu, zda určitá doba bude hodnocena jako doba náhradní
(vyloučená), či nikoliv, ve smyslu §9 odst. 1 písm. k) zákona č. 100/1988 Sb. “
[29] Krajský soud, přestože správně dovodil, že jedním z cílů úpravy správního řízení
ve správním řádu je zjistit co nejrychlejším a nejhospodárně jším způsobem skutkový stav
pro vydání rozhodnutí, se již nezabýval dostatečně tím, zda je zvláštní úprava dokazování
v zákoně č. 582/1991 Sb. s těmito cíli v rozporu. Zdejší soud má za to, že nikoliv. Žadatelům
o přiznání důchodové dávky umožňuje uplatnit důkazní prostředky na nižší úrovni správy
sociálního zabezpečení způsobem, který nelze bez dalšího považovat za omezující, tedy
že by především bránil účinnému zajištění hmotného zabezpečení. Tomu nebrání ani zohlednění
specifik řízení o přiznání důchodu. Jak uvedl zdejší soud při posuz ování otázky náležitostí žádosti
zahajující řízení o přiznání dávky důchodového pojištění podle §81 odst. 1 zákona
č. 582/1991 Sb. v rozsudku ze dne 26. června 2014, č. j. 6 Ads 32/2014 - 37, „(p)oskytování dávek
v oblasti sociálního zabezpečení je podmíněno tím, že příslušný orgán má pro účely rozhodnutí k dispozici celou
řadu vstupních údajů specifické povahy, přičemž je zcela legitimní jeho zájem na tom, aby tyto údaje, které mají
v řadě ohledů typizovanou podobu, obdržel ve strukturované formě umož ňující jejich další hromadné
či automatizované zpracování, které je v oblasti sociálního zabezpečení pravidlem.“ Systém důchodového
zabezpečení je tak nutno pojímat jako provázaný celek nejen v hmotněprávní,
ale i v procesněprávní rovině. Vzhledem k tomu, že okresní správy sociálního zabezpečení
pomáhají se sepisováním žádostí a mají k dispozici řadu vstupních údajů, nejeví se jako
nekoncepční, že také posuzují dobu péče v §6 odst. 4 písm. a) bod 11 zákona č. 582/1991 Sb.
[30] Nejvyšší správní soud tudíž s ohledem na výše uvedené posoudil jako důvodnou kasační
námitku nesprávného posouzení právní otázky aplikace obecné úpravy dokazování doby péče
uvedené v §6 odst. 4 písm. a) bodech 11 a 12. Tato skutečnos t však nemění nic na závěru,
že byly dány důvody pro zrušení rozhodnutí stěžovatelky, a to pro porušení zásad dobré správy.
[31] I v řízení ve věcech důchodového pojištění a důchodového zabezpečení je třeba
postupovat podle základních zásad stanovených ve správním řádu. Mezi základní zásady, které
ukládá správní řád pro činnost správních orgánů, patří podle §4 správního řádu to, že veřejná
správa je službou veřejnosti. Podle §8 správního řádu správní orgány vzájemně spolupracují
v zájmu dobré správy. Konkrétní vyjádření těchto zásad spoč ívá v povinnostech poskytnout
dotčeným osobám přiměřená poučení o jejich právech a povinnostech, odpovídající jejich
zdravotnímu stavu a schopnostem, pomoci odstranit rozpory bránící řádnému projednání
a rozhodnutí věci, pomoci napravit vady podání, vyřídit věci bez zbytečných průtahů či volit
takový postup, který co nejméně zatíží osoby dotčené činností správních orgánů. Poučovací
povinnost adekvátní schopnostem pojištěnce zdůraznil Nejvyšší správní soud i ve své judikatuře
(např. v rozsudku z 28. 3. 2007, č. j. 6 Ads 13/2006 - 51). Nejen správní řád, ale i zákon
o organizaci a provádění sociálního zabezpečení ukládá v §6 odst. 4 písm. l) příslušným orgánům
provádějícím sociální zabezpečení poskytovat občanům odbornou pomoc ve věcech sociálního
zabezpečení.
[32] Konkrétně to pro řízení, ve kterém je výše důchodu odvislá od doby péče, kterou žadatel
prokazuje rozhodnutím okresní správy sociálního zabezpečení, znamená, že pouhé poučení
a odkázání na jiný správní orgán nelze bez dalšího považovat za dostatečné naplnění principu
dobré správy, a to zvlášť ve světle §2 odst. 4 správního řádu, který ukládá správnímu orgánu
povinnost podle svých možností vycházet osobám dotčeným jeho rozhodováním vstříc.
Podle §4 odst. 1 správního řádu je přitom nutné volit takové řešení, které bude odpovídající
danému případu. Aplikací zásady poskytování odborné pomoci ve věcech sociálního zabezpečení
se zabýval zdejší soud v rozsudku ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 Ads 157/2011 - 56, a to v kontextu
skutkových a procesních okolností, které jsou obdobné nyní posuzované věci: „Nejvyšší správní
soud zdůrazňuje, že žalovaná na jednu stranu stěžovatelce poskytla podrobné informace o tom, jak nedostatky
své žádosti odstranit, včetně toho, že ji odkázala na příslušný správní orgán, tj. PSSZ. Na druhou stranu však
stěžovatelce ani po řadě dalších podání, kterými se tato snažila napravit nedostatky své žádosti o přepočet
starobního důchodu, neposkytla bližší pomoc, která by směřovala ke zdárnému vyřízení věci. (…)
Kromě vysvětlení právní problematiky podávání žádostí o uznání péče o osobu bezmocnou či závislou
jako náhradní doby pojištění se stěžovatelce ze strany žalované nedostalo žádné další pomoci směřující
ke zdárnému vyřízení věci. (…) Podle §12 správního řádu , dojde-li podání správnímu orgánu, který není věcně
nebo místně příslušný, bezodkladně je usnesením postoupí příslušnému správnímu orgánu a současně
o tom uvědomí toho, kdo podání učinil. Stěžovatelka přitom učinila vůči žalované řadu podání, jež mohla
žalovaná ve svém souhrnu objektivně chápat jako taková, jimiž se stěžovatelka domáhá rozhodnutí o stanovení
doby a rozsahu péče o osobu závislou, případně bezmocnou. Z obsahu správního spisu vyplývá,
že mezi dokumenty, které stěžovatelka žalované předložila, jsou jak lékařské zprávy o zdravotním stavu jejího
syna, tak doklady o faktickém omezení v běžném rozsahu vykonávat pracovní činnost či doklady o péči o syna.
Citované ustanovení §12 správního řádu pak uklád alo žalované povinnost postoupit toto podání příslušnému
správnímu orgánu, kterým byla v tomto případě PSSZ. Žalovaná proto pochybila, když nepřihlédla ke zvláštním
okolnostem daného případu a stěžovatelkou učiněná podání nepostoupila PSSZ s odkazem
na to, čeho se stěžovatelka u ní respektive u PSSZ domáhá. Žalovaná byla dobře obeznámena se situací
stěžovatelky a nebylo u ní pochyb o tom, čeho se stěžovatelka domáhá. Úzká organizační propojenost žalované
a jednotlivých okresních správ sociálního zabezpečení ostatně vyplývá z §3 odst. 3 zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, který uvádí, že mezi orgány sociálního zabezpečení patří jak Česká správa
sociálního zabezpečení, tak i okresní správy sociálního zabezpečení (a tudíž i PSSZ). Dále žalovaná porušila
svou povinnost informovat stěžovatelku pro ni srozumitelným způsobem o dalších možnostech, jak doložit spornou
dobu péče o syna, a poskytnout odbornou pomoc při zajišťování podkladů pro správní rozhodnutí. Teprve poté,
kdy by žalovaná poskytla stěžovatelce dostatečnou pomoc při obstarání podkladů pro správní rozhodnutí, by
žalovaná měla dostatek podkladů pro přesvědčivé rozhodnutí ve věci, ať už by bylo pro stěžovatelku příznivé
či nikoliv.“
[33] Rovněž v nyní posuzované věci předložila žalobkyně řadu dokumentů, kterými
prokazovala dobu péče o svého syna. Prvně již k předchozí žádosti v podání ze dne 5. 11. 2011
rozporovala nezapočítání doby péče o syna M. od 15. 4. 1999 - 27. 8. 2011. Na toto podání
stěžovatelka reagovala přípisem ze dne 16. 1. 2012, že péče o syna nesplňuje podmínky
uznatelnosti pro nárok na starobní důchod, neboť netrvala alespoň 10 let ve smyslu
§32 odst. 4 zákona č. 155/1995 Sb. Přitom žalobkyně žádala o invalidní důchod, a nikoliv
o důchod starobní. Z interní elektronické komunikace mezi zaměstnanci stěžovatelky je pak
zřejmé, že se stěžovatelka závislostí syna žalobkyně ve sporném období zabývala přinejmenším
ve vztahu k mateřské dovolené přiznané Všeobecnou zdravotní pojišťo vnou ČR. Poté,
co žalobkyně podala opakovanou žádost o přiznání invalidního důchodu, vyjádřila opětovně
nesouhlas se započítáním uvedené doby péče o svého syna, a to v přípisu k žádosti nebo
například v přípisu stěžovatelce ze dne 10. 5. 2012 . V přípisu ze dne 28. 5. 2012 stěžovatelka
žalobkyni sdělila ještě ve vztahu k první žádosti, že doba péče o dlouhodobě těžce postižené dítě
ve věku do 18 let se prokazuje rozhodnutím příslušné správy sociálního zabezpečení. Co se týče
vyřizování druhé, nyní posuzované žádosti, stěžovatelka žalobkyni již nijak nepoučila ve vztahu
k nutnosti prokázání doby péče o syna po dovršení čtyř let věku. V rozhodnutí ze dne 21. 8. 2012
toliko uvedla, že „(p)okud se prokáže další péče o dítě po dovršení čtvrtého roku věku po 31. 12. 1995,
tj. syna M., bude znovu rozhodnuto.“ Takový postup nepovažuje zdejší soud za dostatečný, přestože
stěžovatelka byla obecně seznámena se způsobem prokazování doby péče o syna. Součástí spisu
je také dotaz stěžovatelky ze dne 13. 9. 2012 na příslušnou okresní správu sociálního zabezpečení,
zda bylo v minulosti vydáno rozhodnutí o době a rozsahu péče o dítě s tím, že žalobkyně přiložila
k námitkám proti rozhodnutí ze dne 21. 8. 2012 kopii záznamu o jednání ze dne 7. 10. 1999, ve
kterém byl její syn uznán dlouhodobě těžce postiženým dítětem.
[34] Stěžovatelka tak měla dostatek podkladů, aby žalobkyni nasměrovala k sepsání žádosti
o vydání rozhodnutí o době a rozsahu péče o syna žalobkyně a zároveň aby postoupila
předložené podklady příslušné okresní správě sociálního zabezpečení, a to bez ohledu
na dodržení či nedodržení lhůty pro podání žádosti stanovené v §85 odst. 2 věty první a druhé
zákona č. 582/1991 Sb. Posouzení dodržení této lhůty totiž náleží již okresní správě sociálního
zabezpečení, zákon nadto upravuje možnost prominutí zmeškání této lhůty. Nadto je třeba
upozornit na skutečnost, že stěžovatelka měla k dispozici také informace, které jsou součástí
posudku o invaliditě ze dne 16. 10. 2012 vypracovaného k podání námitky a které vypovídají
o psychiatrické hospitalizaci žalobkyně a jejím psychickém onemocnění hodnoceném jako reakce
na těžký stres a poruchu přizpůsobení. S ohledem na tuto povahu onemocnění žalobkyně bylo
záhodno vyjít žalobkyni vstříc a volit takové řešení sporné situace, které bude odpovídající daným
okolnostem.
[35] Nejvyšší správní soud se s ohledem na vše výše uvedené ztotožnil se závěrem krajského
soudu, že lze v postupu stěžovatelky shledat závažné procesní pochybení. To nespočívá
v nedostatečně provedeném dokazování v řízení před stěžovatelkou, ale v nepostoupení podání
žalobkyně příslušené okresní správě sociálního zabezpečení, která by zhodnotila podklady
předkládané žalobkyní a rozhodla o době péče dle §85 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Krajský
soud tak správně zrušil rozhodnutí stěžovatelky, avšak výrok rozhodnutí krajského soudu stojí
částečně na nesprávných důvodech. Důvody zrušení předmětného rozhodnutí ovšem obstály
v podstatné míře, neboť se týkají procesního práva žalobkyně na zohlednění jejích tvrzení .
Nejvyšší správní soud tedy kasační stížnost zamítl a nesprávné důvody částečně nahradil svými
(srov. rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, č. 1865/2009 Sb. NSS).
[36] Co se týče námitky stěžovatelky, že nedbalé vede ní správního spisu nemá vliv
na správnost rozhodnutí, pak lze jen zopakovat dobře míněné upozornění krajského soudu,
ke kterému se zdejší soud přidává, že v krajním případě může neúplnost správního spisu vést
ke zrušení správního rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost. Rovněž řádné vedení správního spisu
je znakem dobré správy a přehledný spis má být pravidlem, nikoliv výjimkou.
[37] Protože soud rozhodl téměř bezodkladně o samotné kasační stížnosti, nerozhodoval
již o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
IV. Závěr a náklady řízení
[38] Z výše uvedených důvodů tedy dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že napadený
rozsudek krajského soudu netrpí namítanou vadou, a proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 in fine s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. O kasační stížnosti rozhodl bez jednání podle
ust. §109 odst. 2 s. ř. s., protože neshledal žádné důvody pro jeho nařízení a neprováděl
dokazování.
[39] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 a 2 ve spojení
s §120 s. ř. s. Podle §60 odst. 1 s. ř. s., nestanoví -li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v řízení úspěch neměla;
navíc podle §60 odst. 2 by jí nebylo možno právo na náhradu nákl adů řízení přiznat, jelikož
jde v projednávané věci o věc důchodového pojištění. Žalobkyni, která by jako procesně úspěšná
účastnice řízení o kasační stížnosti zásadně na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti měla
právo, žádné takové náklady nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud žalobkyni náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. dubna 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu