ECLI:CZ:NSS:2013:4.ADS.27.2013:20
sp. zn. 4 Ads 27/2013 - 20
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar
Nygrínové a soudců JUDr. Jiřího Pally a Mgr. Aleše Roztočila v právní věci žalobce: J. H., zast.
JUDr. MUDr. Josefem Rauchem, advokátem, se sídlem Okružní 147, Meziboří, proti žalované:
Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2013, č. j. 42
Ad 11/2011 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
Předcházející řízení a obsah kasační stížnosti
[1] Rozhodnutím ze dne 21. 2. 2011, č. j. X/315-AHR (dále též „napadené rozhodnutí“),
žalovaná zamítla námitky žalobce a potvrdila rozhodnutí žalované ze dne 25. 11. 2010, kterým
žalobci zvýšila od 1. 7. 2003 starobní důchod v souladu s ustanovením §31 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém
pojištění“), a doplatila důchod za dobu od 1. 1. 2006 do 21. 12. 2010. V odůvodnění žalovaná
uvedla, že období od 1. 4. 1967 do 30. 9. 1967 žalobci zhodnotila jako dobu pojištění, stejně jako
dobu od 1. 10. 1990 do 28. 2. 1991. Žalovaná rovněž zohlednila jako dobu pojištění období od
července 2000 do června 2003. Při zvyšování starobního důchodu postupovala v souladu s čl. II
zákona č. 306/2008 Sb., omezující doplacení důchodu za dobu před 1. 1. 2009 nejvýše za dobu 3
let zpětně. Žalovaná rovněž provedla kontrolní přepočet starobního důchodu účastníka řízení a
vysvětlila, že výše procentní výměry musela být snížena, neboť žalobce začal pobírat důchod
dříve, než dosáhl důchodového věku. Konkrétně ze správního spisu a dodatečně doložených
dokladů zjistila, že „žalobce získal celkem 37 roků a 109 dnů pojištění. Část z uvedené doby se však jednalo o
náhradní doby pojištění podle §12 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003. Podle
§34 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003, se do doby pojištění započítávají
náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80%, s výjimkou náhradních dob pojištění za dobu účasti na pojištění
osob uvedených v §5 odst. 1 písm. p), r) a s) a obdobných dob podle předpisů platných před 1. lednem 1996.
Doba pojištění v období od 4. 1. 1964 do 21. 6. 1965, kdy byl účastník řízení osobou konající vojenskou službu
v ozbrojených silách České republiky, byla dobou pojištění podle §5 odst. 1 písm. p) zákona č. 155/1995 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 2009, a byla tedy zhodnocena plně. Účastník řízení nezískal žádnou pojištění podle
§5 odst. 1 písm. r) a s) zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003. Zbývající náhradní doby
pojištění, které jsou uvedeny v osobním listu důchodového pojištění, tedy byly pro výši procentní výměry hodnoceny
z 80%. Po snížení náhradních dob pojištění tedy získal účastník řízení 35 roků a 311 dnů pojištění. Vzhledem
k tomu, že žalobce získal do dne vzniku nároku 35 celých roků pojištění (po snížení náhradní doby pojištění),
činí podle §34 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003, výše procentní výměry do
vzniku nároků 52,5% výpočtového základu měsíčně (35 celých roků x 1,5%). 36. Rok pojištění účastník řízení
nedokončil. Při výpočtu výpočtového základu vycházela žalovaná z osobního vyměřovacího základu. Osobní
vyměřovací základ určila žalovaná v souladu s §16 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12.
2003, jako měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů žalobce za rozhodné období, kterým je v případě
žalobce období let 1986 – 2002, tj. 30 kalendářních roků bezprostředně předcházejících roku přiznání důchodu
bez zahrnutí let před rokem 1986 (§18 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003). Roční
vyměřovací základy byly přitom stanoveny jako součiny úhrnů vyměřovacích základů účastníka řízení za
jednotlivé kalendářní roky v rozhodném období a koeficientů nárůstu všeobecného vyměřovacího základu podle §
17 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003. Jak úhrny vyměřovacích základů, tak
koeficienty nárůstu za jednotlivé kalendářní roky jsou uvedeny v osobním listu důchodového pojištění, který je
součástí spisu. S ohledem na uvedené činí osobní vyměřovací základ účastníka řízení 6904 Kč. Výpočtový základ
žalobce je jeho osobní vyměřovací základ zredukovaný ve smyslu §15 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2003. Částka osobního vyměřovacího základu do 7400 Kč byla zhodnocena plně. Výpočtový
základ tedy činí 6904 Kč. Procentní výměra je tvořena součinem procentní výměry a výpočtového základu za dobu
pojištění do vzniku nároku na starobní důchod. Procentní výměra účastníka řízení za 35 celých roků pojištění činí
3625 Kč (52,5 % z 6 904 Kč). Vzhledem k tomu, že účastník řízení dosáhl důchodového věku dne
11. 3. 2006, byla výše procentní výměry starobního důchodu redukována podle §36 odst. 1 zákona
č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003. Výše procentní výměry starobního důchodu,
na který vznikl nárok podle §31 zákona č. 155/1995 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2003, se stanoví
dle výše uvedených pravidel s tím, že tato výše se snižuje za každých i započatých 90 kalendářních dnů z doby
ode dne, od kterého se přiznává starobní důchod, do dosažení důchodového věku o 0,9 % výpočtového základu
za každých i započatých 90 kalendářních dnů z doby ode dne, od kterého se přiznává starobní důchod,
do dosažení důchodového věku. Žalobci byl přiznán starobní důchod o 984 dnů dříve, než je jeho důchodový věk
a proto mu byla snížena procentní výměra o 9, 9% výpočtového základu (11 x 0,9% = 9%). Výše procentní
výměry žalobce se tak snížila o 683 Kč (9,9% z 3625 Kč). Konečná výše procentní výměry starobního důchodu
z tohoto důvodu činí 2942 Kč. Výše starobního důchodu byla v souladu s §4 odst. 2 zákona č. 155/1995 Sb.,
ve znění účinném do 31. 12. 2003, stanovena jako součet základní a procentní výměry (1310 Kč + 2942 Kč)
a činí 4252 Kč.“
[2] Žalobce proti napadenému rozhodnutí brojil žalobou ze dne 16. 4. 2011, v níž trval
na tom, že doba od 1. 10. 1990 do 28. 2. 1991 v SONP Kladno byla chybně hodnocena
jako doba zaměstnání v této organizaci, neboť pracovní poměr k tomuto zaměstnavateli trval
jen od 1. 5. 1960 do 1. 7. 1962; naopak tvrdil, že v uvedenou dobu byl zaměstnán v cukrovaru
Žatec a požadoval započtení tohoto zaměstnání. Žalobce dále tvrdil, že žalovaná mu nesprávně
nezapočetla 26 dnů odpracovaných v Oblastním podniku služeb v Žatci v roce 1963, 41 dnů
odpracovaných v Národním podniku Mitop Žatec v roce 1963, dobu od 1. 4. 1967 do 31. 9. 1967
odpracovaných v JZD Mír Liběšovice, dobu od 1. 10. 1990 do 28. 2. 1991 v cukrovaru Žatec
(kde došlo ke ztrátě evidenčních listů). Žalobce poukazoval na ustanovení §5 písmeno n) zákona
o důchodovém pojištění ve znění platném v rozhodné době a tvrdil, že doba tří let
před dosažením důchodového věku, kdy byl evidován jako uchazeč o zaměstnání, mu měla být
plně započtena. Žalobce dále nesouhlasil s výpočtem procentní výměry „nárůstu“ jeho
starobního důchodu a požadoval přiznání starobního důchodu na základě jeho první žádosti
ze dne 13. 6. 2003, protože v té době splňoval požadovanou dobu pojištění, avšak v rozporu
s principem spravedlnosti byla jeho první žádost o důchod zamítnuta.
[3] Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 28. 6. 2011, v němž poukazovala na to,
že její předchozí rozhodnutí ve věci bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 23. 8. 2010, sp. zn. 42 Cad 121/2006, s tím, že žalovaná měla započíst doby zaměstnání
žalobce v JZD „Mír“ Liběšice od 11. 5. 1967 do 22. 6. 1967 a od 11. 7. 1967 do 30. 9. 1967
ve III. pracovní kategorii. Žalovaná nad rámec tohoto požadavku přešetřila správnost údajů
o evidenci v Úradu práce a výplatě podpory v nezaměstnanosti za dobu od 15. 5. 1991
do 30. 6. 2003. Z dob pojištění zhodnocené pro účely důchodového pojištění byla Úřadem práce
potvrzena doba s výplatou hmotného zabezpečení pouze v období od 1. 1. 1997 do 15. 9. 1997,
zatímco žalobce namítal, že pobíral podporu i v době od 8. 11. 2005 (správně 1995, poznámka
soudu) do 2. 6. 1996, na což však Úřad práce nevydal jakékoli potvrzení. Prvostupňovým
rozhodnutí žalovaná zvýšila žalobcův starobní důchod od 1. 7. 2003 (data přiznání) na částku
4252 Kč měsíčně s tím, že žalobce získal po snížení náhradních dob celkem 35 roků a 311 dnů
pojištění, přičemž žalovaná vysvětlila žalobci, které doby pojištění a jak započetla. Žalovaná
rovněž vysvětlila, že původní žádost o starobní důchod byla žalobci zamítnuta z důvodu
nedoložení potřebných 25 let pojištění; teprve po doložení potřebných dob byl starobní důchod
žalobci přiznán rozhodnutím ze dne 21. 10. 2003 (žaloba proti němu byla zamítnuta rozsudkem
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 41 Cad 260/2003). Starobní
důchod žalobce byl žalovanou opakovaně zvyšován vždy poté, co žalobce doložil další doby
pojištění.
[4] K jednotlivým žalobním bodům žalovaná uvedla, že ji není zřejmé, na základě
čeho dospěl žalobce k závěru, že mu nesprávně započetla zaměstnání u SONP Kladno,
když se všude zmiňuje pouze o tom, že předmětnou dobu mu započetla celou na základě
čestného prohlášení, přičemž ale nezapočetla dosažený výdělek, neboť ten nemohl být
podle žalované na základě čestných prohlášení prokázán (tato doba byla proto vyloučena
při výpočtu výše důchodu). Dobu zaměstnání u OPS Žatec žalovaná započetla v rozsahu,
jak bylo prokázáno listinnými důkazy. Dobu zaměstnání u MITOP Žatec započetla v rozsahu
od 10. 4. 1963 do 31. 12. 1963, neboť předcházející dobu žalobce nijak nedoložil. Žalovaná
rovněž započetla veškeré doložené doby zaměstnání v JZD Liběšice (od 1. 4. 1967
do 30. 9. 1967), přičemž poukazovala na to, že tento údaj o započtení je zaznamenán na druhé
straně osobního listu. Stejným způsobem vyznačila dodatečné uznání doby pojištění od 1. 1. 1996
do 12. 5. 1996 (doba evidence u Úřadu práce s výplatou hmotného zabezpečení). Dobu
od 20. 5. 1996 do 31. 12. 1996 žalovaná plně započetla jako dobu zaměstnání na základě
evidenčního listu u zaměstnavatele Z. M. Dobu zaměstnání u cukrovaru žalovaná započetla jako
dobu pojištění s tím, že k ní nepřihlížela při výpočtu starobního důchodu, neboť se nepodařilo
prokázat výši žalobcova příjmu. K zápočtu dob vedení žalobce v evidenci Úřadu práce a ke
způsobu výpočtu výše starobního důchodu žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného
rozhodnutí, kde svůj názor podrobně rozvedla. Žalovaná tvrdila, že provedla dostatečné šetření
ohledně dob pojištění žalobce, a ty doby, které byly dostatečným způsobem prokázány, žalobci
dodatečně započetla.
[5] Krajský soud v Ústí nad Labem ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 25. 2. 2013,
č. j. 42 Ad 11/2011 - 37, kterým žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že doba od 1. 10. 1990
do 28. 2. 1991 byla plně započtena pro určení nároku žalobce na starobní důchod,
přičemž žalovaná podle soudu správně uvedla, že na základě čestných prohlášení dvou svědků
nelze prokazovat výši příjmů, přičemž tuto dobu při výpočtu výše starobního důchodu je nutné
považovat za dobu vyloučenou (tento způsob považoval soud za výhodný pro žalobce).
K údajnému nezapočtení doby od 6. 8. 1963 do 31. 8. 1963, období od 20. 9. 1963
do 31. 10. 1963 a období od 1. 4. 1967 do 30. 9. 1967 soud odkázal na osobní list důchodového
pojištění, podle kterého jsou tyto doby žalobci započteny; s ohledem na to, že tyto doby nemají
vliv na výpočet výše starobního důchodu, je existence souběžných pracovních poměrů
irelevantní. K námitkám žalobce ohledně pobírání dávek sociální péče do hranice sociální
potřebnosti soud odkázal na ustanovení §5 odst. 1 písm. n) zákona o důchodovém pojištění
v rozhodném znění, podle něhož jsou pojištění účastny osoby vedené v evidenci úřadu práce
jako uchazeči o zaměstnání po dobu, po kterou jím náleží hmotné zabezpečení uchazeče
o zaměstnání, a v rozsahu nejvýše 3 let též po dobu, po kterou jím toto zabezpečení nenáleží,
s tím, že tato doba se zjišťuje zpětně ode dne vzniku nároku na důchod a nezapočítává se do ní
doba účasti na pojištění podle §6 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Z obsahu správního spisu
vyplynulo, že žalobce byl evidován jako uchazeč o zaměstnání bez nároku na hmotné
zabezpečení v obdobích 1. 7. 2000 – 31. 12. 2000 (184 dnů), od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001
(365 dnů) od 1. 1. 2002 do 31. 12. 2002 (365 dnů) a od 1. 1. 2003 do 30. 6. 2003 (181 dnů).
Celkem byly takto žalobci zhodnoceny 3 roky (1095 dnů), což je maximální doba,
kterou lze žalobci podle výše citovaného ustanovení započíst. Krajský soud zdůraznil, že pobírání
dávek sociální péče nezakládá účast na důchodovém pojištění. K námitce žalobce, že požaduje
přiznání důchodu na základě své první žádosti, soud odkázal na výrok prvostupňového
rozhodnutí, podle kterého mu byl přiznán starobní důchod již od 1. 7. 2003, tedy v souladu s jeho
žádostí ze dne 13. 6. 2003.
[6] Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 2. 2013,
č. j. 42 Ad 11/2011 - 37, podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost, v níž uvedl,
že napadá rozsudek z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel vytýkal krajskému
soudu, že mu ve skutečnosti nebyla započtena doba zaměstnání a výdělek u Oblastního podniku
služeb v Žatci od 6. 8. 1963 do 31. 8. 1963 a u s.p. MITOP Žatec od 20. 9. 1963 do 31. 10. 1963.
Stěžovatel tvrdil, že ve Šroubárně v Žatci pracoval od podzimu roku 1962 do 10. 4. 1963;
tímto zaměstnavatelem mělo být podle názoru stěžovatele zasláno nesprávné potvrzení
o jeho zaměstnání. V důsledku tohoto nesprávného potvrzení nebylo stěžovateli žalovanou
započteno období od 1. 1. 1963 do 10. 4. 1963, kdy pracoval ve Šroubárně. Stěžovatel dále tvrdil,
že mu nesprávně nebyla započtena doba od 22. 2. 1973 do 22. 6. 1973, kdy byl ve výkonu trestu
odnětí svobody. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že mu nebyly započteny výdělky za období
od 1. 10. 1990 do 28. 2. 1991, kdy pracoval v cukrovaru v Žatci. Stěžovatel byl v nespolední řadě
přesvědčen, že již v době podání své žádosti o předčasný starobní důchod splňoval podmínky
tehdy platného zákona o důchodovém pojištění; z objektivních důvodů, které nezpůsobil, nemohl
v minulosti doložit splnění všech podmínek. Předčasný starobní důchod měl být stěžovateli
krácen podle jeho názoru pouze o částku 656 Kč jen po dobu trvání 984 dnů, nikoli doživotně,
což stěžovatel shledává jako projev retroaktivity zákona.
[7] Žalovaná se ke kasační stížnosti stěžovatele vyjádřila podáním ze dne 6. 5. 2013,
v němž poukázala na své vyjádření ze dne 28. 6. 2011. Žalovaná vysvětlovala, že případ
stěžovatele je s ohledem na postupné dokládání dob pojištění stěžovatelem značně složitý.
Žalovaná podle svého názoru započetla v souladu s předchozím rozsudkem Krajského soudu
v Ústí nad Labem veškeré doby, které byly stěžovatelem doloženy. Pokud nebyla prokázána výše
výdělku za určité období, žalovaná s touto dobou zachází jako s vyloučenou dobou, což je
podle jejího názoru příznivější než zápočet skutečně dosaženého výdělku. Žalovaná rovněž
vysvětlila, že bližší zjišťování dosaženého výdělku za doby nezasahující do rozhodného období je
irelevantní, neboť tato skutečnost nemá vliv na výši přiznaného starobního důchodu.
Ke stěžovatelem nově požadované době pojištění od 22. 2. 1973 do 22. 6. 1973 (přičemž období
od 6. 6. 1973 žalovaná hodnotila) žalovaná uvedla, že výkon trestu odnětí svobody lze zhodnotit
pouze tehdy, pokud byl stěžovatel pracovně zařazen, což stěžovatelem nebylo doloženo.
II.
Posouzení kasační stížnosti
[8] Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
kasační stížnost je včasná (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny
důvody podle ustanovení §104 s. ř. s.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s ustanovením
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a uplatněného důvodu. Neshledal přitom vady
podle §109 odst. 4 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
[10] Z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatel podal z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., neboť dovozuje nesprávné posouzení věci,
vady řízení před správním orgánem a nepřezkoumatelnost rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem. Stěžovatel sice uplatnil kasační důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.,
ale k těmto důvodům neuvedl žádnou relevantní argumentaci (srov. usnesení Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 1 As 7/2004 – 47), neboť fakticky dovozoval nesprávné
posouzení jeho věci krajským soudem. Nejvyšší správní soud proto rozsudek Krajského soudu
v Ústí nad Labem přezkoumává pouze podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
„nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.“ Nesprávné
posouzení právní otázky v předcházejícím řízení spočívá v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav byl krajským soudem aplikován nesprávný právní názor.
[11] Po přezkoumání kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[12] Ve vztahu k argumentaci stěžovatele ohledně toho, že mu nebyla započtena doba
pojištění od 1. 1. 1963 do 10. 4. 1963 (zaměstnání ve Šroubárně v Žatci), od 22. 2. 1973
do 22. 6. 1973 (doba výkonu trestu odnětí svobody v Minkovicích), musí Nejvyšší správní soud
konstatovat, že je nepřípustná ve smyslu ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel touto
argumentací uplatňuje zcela jiné důvody, než které uplatnil v řízení před krajským soudem.
[13] Podle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační stížnost přípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[14] Jak uvedl Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 10. 9. 2009, č. j. 7 Afs 106/2009 - 77,
„kasační stížnost může účinně směřovat jen proti těm důvodům soudního rozhodnutí, na němž je toto rozhodnutí
postaveno.“ K obdobným závěrům se Nejvyšší správní soud přihlásil v rozsudku ze dne
25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, ve kterém uvedl, že „ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. představuje
zavedení koncentračního principu do řízení před Nejvyšším správním soudem. Užití tohoto principu lze považovat
za zcela racionální, neboť zajišťuje, aby výhrady účastníků řízení proti (zde) pravomocnému správnímu
rozhodnutí byly pořadem práva nejprve projednány krajskými soudy, přičemž Nejvyšší správní soud přezkoumá
již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým skutkovým a právním otázkám, které jim byly
v žalobách předestřeny (promítly-li se, pochopitelně, do námitek kasačních). Pokud by bylo v řízení před Nejvyšším
správním soudem (myšleno v řízení o kasační stížnosti) připuštěno uplatnění skutkových a právních novot
(zde srov. též ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s.) vedlo by to fakticky k popření kasačního principu, na němž je
řízení o tomto mimořádném opravném prostředku vystavěno. Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. (obdobně
jako §109 odst. 4 s. ř. s., vylučující možnost dodatečného uplatňování argumentů skutkových) tedy nesleduje
restrikci práv fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně. Po účastnících předcházejícího žalobního
řízení (z logiky věci je zřejmé, že musí jít pouze o účastníky aktivně legitimované) lze jistě spravedlivě požadovat,
aby na principu vigilantibus jura postupovali v řízení shora popsaným způsobem s tím, že v případě,
kdy tak neučiní, ponesou (z hlediska možnosti uplatnění procesní argumentace v dalším stupni)
případné nepříznivé důsledky.“ V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 9. 2008,
č. j. 1 Afs 102/2008 – 39, bylo konstatováno, že „podle §104 odst. 4 s. ř. s. totiž není kasační stížnost
přípustná, opírá-li se jen o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Tato výhrada dopadá i na případy, kdy žalobce sice onu námitku před soudem
uplatnil, učinil tak však až po uplynutí lhůty k podání žaloby.“
[15] Řízení o kasační stížnosti jako mimořádném opravném prostředku proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudů podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. slouží k přezkumu zákonnosti
a správnosti rozhodnutí krajských soudů; nevytváří proto novou instanci k přednesu
další skutkové a právní argumentace pro žalobce. Nejvyšší správní soud se tedy za dané procesní
situace nemůže věcně vyjádřit k argumentaci ohledně započtení doba pojištění od 1. 1. 1963
do 10. 4. 1963 (zaměstnání ve Šroubárně v Žatci), od 22. 2. 1973 do 22. 6. 1973 (doba výkonu
trestu odnětí svobody v Minkovicích). Tuto argumentaci stěžovatel uvedl až v kasační stížnosti,
což je v rozporu s ustanovením §104 odst. 4 s. ř. s., které ve smyslu výše uvedené judikatury
Nejvyššího správního soudu zakotvuje koncentraci řízení před krajskými soudy, tj. stěžovatel měl
veškerou svou argumentaci dokládající podle jeho názoru nezákonnost a nesprávnost
napadeného rozhodnutí uvést již v řízení před krajským soudem ve lhůtě podle ustanovení
72 s. ř. s. Ostatně, pokud jde o dobu, o které stěžovatel tvrdí, že pracoval ve Šroubárně v Žatci,
byla tato doba žalovanou zcela hodnocena jako doba pojištění, což vyplývá z osobního listu
důchodového pojištění ze dne 27. 10. 2010.
[16] Ve vztahu k údajnému nezapočtení doby zaměstnání u Oblastního podniku služeb od
6. 8. 1963 do 31. 8. 1963 a u s .p. MITOP od 20. 9. 1963 do 31. 10. 1963 Nejvyšší správní soud
stěžovatele odkazuje na osobní list důchodového pojištění vypracovaný ke dni 27. 10. 2010,
v němž je uvedeno, že doba od 10. 4. 1963 do 8. 12. 1963 (tj. celkem 243 dnů) byla žalovanou
jako doba pojištění (z důvodu zaměstnání stěžovatele) hodnocena. Není proto pravdou,
že by tato doba nebyla při výpočtu celkové doby pojištění získané stěžovatelem hodnocena
a započtena ve prospěch stěžovatele. Při stanovení výpočtového základu vycházela žalovaná
z osobního vyměřovacího základu, jímž je měsíční průměr úhrnu ročních vyměřovacích základů
za rozhodné období (§16 zákona o důchodovém pojištění).
[17] Podle ustanovení §18 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění ve znění platném ke dni
vydání napadeného rozhodnutí, „do rozhodného období se nezahrnují kalendářní roky před rokem 1986.
Není-li však v takovém rozhodném období aspoň pět kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce
(§16 odst. 3 a 8), prodlužuje se rozhodné období před rok 1986 postupně tak, aby zahrnovalo ještě jeden
takový rok, nejvýše však kalendářní rok bezprostředně následující po roce, v němž pojištěnec dosáhl věku 18 let.“
[18] Ve vztahu k hodnocení příjmů stěžovatele dosažených v těchto zaměstnání v roce 1963
Nejvyšší správní soud uvádí, že tyto příjmy nemohly být v souladu s ustanovením §18 odst. 4
zákona o důchodovém pojištění hodnoceny, neboť stěžovatel po roce 1986 získal alespoň pět
kalendářních roků s vyměřovacím základem pojištěnce (srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 15. 9. 2004, č. j. 3 Ads 1/2004 – 59; rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 6 Ads 22/2006 – 73). Zabývat se proto výší výdělku stěžovatele v roce 1963 je
pro výpočet výše starobního důchodu stěžovatele v dané věci irelevantní.
[19] K prokázání výše výdělku stěžovatele u cukrovaru v Žatci v době od 1. 10. 1990
do 28. 2. 1991 prostřednictvím čestných prohlášení dvou svědků Nejvyšší správní soud uvádí,
že zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění ke dni
vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení“), upravuje jako primární důkazní prostředek sloužící k osvědčení doby pojištění
a získaných vyměřovacích základů evidenční list důchodového pojištění (tzv. ELDP),
dříve evidenční list doby zaměstnání (srov. §38 a násl. zákona o organizaci a provádění
sociálního zabezpečení). Jak je ze spisu zřejmé, v případě sporné doby pojištění (1. 10. 1990
do 28. 2. 1991) se nedochovaly evidenční listy stěžovatele dokumentující průběh jeho zaměstnání.
Proto je třeba aplikovat obecná pravidla pro dokazování platná pro řízení ve věcech
důchodového pojištění, která jsou zakotvena jednak v ustanovení §84 a §85 zákona o organizaci
a provádění sociálního zabezpečení, a jednak ve správním řádu (zákon č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů), který je třeba na základě odkazu uvedeného v §108
zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení užít podpůrně. Podle ustanovení §84
tohoto zákona „v řízení ve věcech důchodového pojištění lze použít k důkazu záznamy na technických nosičích
dat, mikrografické záznamy, tištěné produkty optického archivačního systému a tištěné nebo fotografické produkty
jiné výpočetní techniky místo originálu listiny, podle jehož obsahu byly pořízeny, pokud z povahy věci nevyplývá,
že je třeba předložit originál nebo úředně ověřený opis listiny“. Podle ustanovení §85 odst. 5 téhož zákona
platí, že k prokázání doby pojištění lze použít čestného prohlášení nejméně 2 svědků a žadatele
o důchod nebo o úpravu důchodu, nelze-li tuto dobu prokázat jinak. Podle ustanovení §51
správního řádu platí, že „k provedení důkazů lze užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné
ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jde zejména o listiny,
ohledání, svědeckou výpověď a znalecký posudek“.
[20] V posuzované věci je třeba zhodnotit, zda z čestných prohlášení dvou svědků lze dovodit
měsíční příjmy stěžovatele za období od 1. 10. 1990 do 28. 2. 1991 s takovou přesností, aby bylo
možno zjistit vyměřovací základ podle §16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, který je
základem pro výpočet ročního vyměřovacího základu a osobního vyměřovacího základu
pojištěnce. Nejvyšší správní soud podotýká, že za účelem prokázání vyměřovacích základů
nelze použít tytéž podpůrné důkazní prostředky, jako stran prokázání samotné doby pojištění,
tzn. kupř. čestné prohlášení dvou svědků a žadatele o důchod (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2010, č. j. 3 Ads 78/2010 – 93). Tento závěr Nejvyššímu
správnímu soudu jednoznačně vyplývá z §85 odst. 5 zákona o organizaci a provádění sociálního
zabezpečení, které prokazování prostřednictvím čestných prohlášení zakotvuje pouze ve vztahu
k dobám pojištění.
[21] Účel ustanovení §85 odst. 5 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení
Nejvyšší správní soud shledává v tom, aby pojištěnec po dosažení důchodového věku
mohl doložit svou účast na důchodovém pojištění získanou v minulosti, často s odstupem řady
desítek let, neboť zákonodárce si byl vědom skutečnosti, že po tak dlouhém časovém úseku je
často nanejvýš problematické předložit příslušné evidenční listy. To, že prostřednictvím takového
čestného prohlášení může být doložena pouze doba pojištění, nepovažuje Nejvyšší správní soud
za nespravedlivé, neboť účelem tohoto ustanovení je umožnit prokázat „velmi staré“ doby
pojištění získané zejména před rokem 1990, přičemž výdělky za takto prokázané doby pojištění
by zásadně neměly být započítány s ohledem na ustanovení §18 odst. 4 zákona o důchodovém
pojištění (viz. výše) do výpočtu výpočtového základu a procentní výměry starobního důchodu.
[22] Z údajů uvedených v předmětných čestných prohlášeních nelze vyčíst podrobnosti
o průběhu stěžovatelova pracovního poměru za každý jednotlivý měsíc, tzn. zejména
zda stěžovatel pracoval každý měsíc, zda nečerpal neplacené volno či nemocenské či zda za něj
bylo po celou dobu odváděno pojistné, popř. v jaké výši. Žalovaná proto postupovala správně,
pokud z čestných prohlášení při výpočtu procentní výměry důchodu nevycházela.
[23] Nejvyšší správní soud dále podotýká, že zákon o důchodovém pojištění řeší problém
nezjistitelných vyměřovacích základů v ustanovení §16 odst. 4 písm. c), avšak pouze u doby
pojištění získané po 31. 12. 1995, u níž pro účely zjištění vyměřovacího základu stanoví, že doba
pojištění, po kterou pojištěnec byl poplatníkem pojistného, se považuje za vyloučenou dobu,
nelze-li zjistit výši jeho vyměřovacích základů. U dob pojištění získaných před 1. 1. 1996
se považují za vyloučené pouze doby, které se podle předpisů platných před tímto dnem
vylučovaly při zjišťování hrubých výdělků. Nejvyšší správní soud však v rozsudcích ze dne
27. 11. 2008, č. j. 3 Ads 88/2008 - 173, a ze dne 27. 10. 2010, č. j. 3 Ads 78/2010 – 93, dovodil,
že vyloučenou dobou pro účely stanovení osobního vyměřovacího základu jsou také doby,
kdy pojištěnec v období před 1. 1. 1996 získal dobu zaměstnání ve smyslu §13 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, nelze-li zjistit výši jeho hrubého výdělku podle §16 odst. 3 věty první
téhož zákona. Žalovaná postupovala ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu a nelze ji
proto ničeho vytknout.
[24] Nesouhlasí-li stěžovatel s tím, že výše procentní výměry jeho starobního důchodu
je natrvalo krácena, Nejvyšší správní soud poukazuje na ustanovení §36 odst. 1 zákona
o důchodovém pojištění, které natrvalo (a nikoli pouze do doby dosažení důchodového věku,
jak požaduje stěžovatel) upravuje snížení procentní výměry z důvodu odchodu do důchodu
před dosažením důchodového věku v souladu s ustanovením §31 zákona o důchodovém
pojištění. Smyslem ustanovení §31 a 36 zákona o důchodovém pojištění je tedy umožnit
pojištěncům dřívější odchod do důchodu; v takovém případě se však dřívější odchod
do starobního důchodu musí adekvátně projevit na výši této dávky, neboť takovýto pojištěnec
přispíval do systému méně než ten, který odešel teprve po dosažení důchodového věku. Aplikaci
ustanovení §36 zákona o důchodovém pojištění na případ stěžovatele, který odešel
do tzv. „předčasného starobního důchodu“ proto Nejvyšší správní soud neshledává retroaktivní,
neboť i v době odchodu stěžovatele do předčasného starobního důchodu zákon o důchodovém
pojištění v tomto ustanovení upravoval snížení výše procentní výměry právě s ohledem
na tento dřívější odchod do starobního důchodu. Výpočet výše tohoto snížení je zcela v souladu
s platnou právní úpravou a Nejvyšší správní soud proto v tomto směru odkazuje pro stručnost
na odůvodnění napadeného rozhodnutí žalované.
III.
Závěr a rozhodnutí o nákladech řízení
[25] Na základě výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud po přezkoumání
napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem k závěru, že nebyly naplněny tvrzené
důvody podání kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., za použití ustanovení
§109 odst. 3 a 4 s. ř. s. Kasační stížnost proto není důvodná a Nejvyšší správní soud
ji podle §110 odst. 1 poslední věty s. ř. s. zamítl.
[26] O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §60 odst. 1
a 2 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci procesně úspěšný,
proto nárok na náhradu nákladů řízení nemá; žalované však nelze podle ustanovení §60 odst. 2
s. ř. s. přiznat právo na náhradu nákladů řízení ve věci týkající se důchodového pojištění,
ačkoli byla procesně úspěšná.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. června 2013
JUDr. Dagmar Nygrínová
předsedkyně senátu