ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.104.2005
sp. zn. 2 Afs 104/2005 - 81
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. T.,
zastoupeného Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem Čajkovského 8, Praha 3,
proti žalovanému: Ministerstvo financí ČR, se sídlem Letenská 15, Praha 1, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2005,
č. j. 10 Ca 14/2004 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojil žalobce (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 6. 2004, č. j. 16/63627/2004/1172, jímž bylo
zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 19. 1. 2004,
č. j. MHMP/133762/2003/DCP2/Hrom. Tímto prvostupňovým správním rozhodnutím
byla žalobci uložena pokuta ve výši 90 000 Kč za porušení cenových předpisů.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že jak správní orgány, tak Městský soud
v Praze se nedostatečně a nesprávně vypořádaly s důkazy, a tudíž je napadený rozsudek,
stejně jako jemu předcházející správní rozhodnutí, vydán na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu věci. Konkrétní pochybení vidí v tom, že jeho účastnická výpověď
i procesní tvrzení jsou považovány za nevěrohodné. Naproti tomu výpovědi externích
pracovnic (G. S. a N. S.) soud považuje za věrohodné. Za nevěrohodné pak dle stěžovatele
soud bezdůvodně považoval jeho tvrzení doložené listinným dokladem o opravě taxametru.
Stěžovatel dále uvádí, že skutečnost, že při konfrontaci neuváděl žádné námitky, mu nemůže
být přičítána k tíži, neboť tato konfrontace, provedená po uskutečnění jízdy, nemá žádný
procesní význam. Tvrdí, že vypracovaný protokol o cenové kontrole řádně převzal a ve
stanovené lhůtě se k jeho obsahu vyjádřil. Skutečnost, že bezprostředně nereagoval na tvrzení
svědkyň po skončení jízdy je podle jeho názoru zcela bezvýznamná a nemůže mít žádný vliv
na hodnocení věrohodnosti jeho osoby. Stěžovatel dále namítá, že další listinné důkazy, které
jsou obsahem správního spisu a jsou uvedeny jako důkazy podporující výpověď svědkyň,
nemohou být hodnoceny jako důkazy s relevantní vypovídací hodnotou, neboť pouze přebírají
obsah výpovědí výše zmíněných svědkyň.
S ohledem na tyto námitky stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek Městského soudu zrušil a přiznal mu náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Vzhledem k tomu, že pokutu ve výši 90 000 Kč považuje vzhledem k svým majetkovým
poměrům za likvidační, navrhuje, aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho kasační stížnosti
odkladný účinek.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že podkladem pro rozhodnutí
správního orgánu byl protokol a 1. dodatek k protokolu, sepsaný kontrolními pracovníky,
ve kterém byla potvrzena jízda žalobce se dvěma pracovnicemi Magistrátu hl. m. Prahy
i cena, která byla účtována a zaplacena. Dalším podkladem pak byl záznam z jízdy podepsaný
pracovnicemi magistrátu. Dle žalovaného se pak všechny skutečnosti popsané v těchto
spisových materiálech shodují se svědeckými výpověďmi těchto pracovnic zapsanými
v protokolech o podání svědecké výpovědi, které jsou součástí správního spisu, i výpověďmi
provedenými v rámci soudního projednání u Městského soudu v Praze. Žalovaný tvrdí,
že všechny uvedené spisové materiály jsou vzájemně v souladu a neobsahují rozpory,
které by naznačovaly nutnost dalšího šetření. K námitce stěžovatele ohledně poruchy
taxametru žalovaný uvedl, že stěžovatelem předloženou listinu o opravě taxametru nelze
považovat za věrohodnou.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní namítány důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.,
neboť stěžovatel jednak namítá, že správní orgán při rozhodování vycházel z nedostatečně
zjištěného skutkového stavu, když rozhodoval pouze na základě výpovědí výše uvedených
svědkyň [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], jednak namítá, že rozsudek Městského soudu v Praze
byl vydán v řízení stiženém vadou, která mohla mít vliv na jeho zákonnost, neboť tento soud
nesprávně posoudil věrohodnost jednotlivých důkazů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
vázán.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti: Jak vyplývá
ze záznamu jízdy datovaného dnem 8. 9. 2003 (dále jen „záznam“), dne 4. 9. 2003 cca.
v 15:30 hod. provedly externí spolupracovnice Magistrátu hlavního města Prahy N. S. a G. S.
kontrolní jízdu na trase Národní muzeum (Václavské nám.) - ul. Národní obrany (hotel
Denisa). Stěžovatele oslovily v horní části Václavského náměstí, ukázaly mu letáček hotelu
Denisa a řidič vozidla Ford Galaxy pan M. T. přikývl s tím, že rozumí. Na konci jízdy na
taxametru svítila částka 585 Kč. Dle jejich slov taxametr běžel neobvykle rychle. Pracovnice
zaplatily 590 Kč a po vystoupení z vozu taxi předaly informace kontrolní pracovnici. Po
chvíli byly přivolány zpět ke konfrontaci s řidičem uvedeného taxi a dosvědčily uhrazení
částky ve výši 590 Kč. Řidič se při tomto svědectví nijak nevyslovil.
Dle Protokolu č. 646/2003 (dále jen „protokol“) pro kontrolovaný subjekt: M. T., bylo
na trase jízdy Muzeum (Václ. nám.) - Národní Obrany (hotel Denisa) zjištěno předražení, kdy
cena byla: na taxametru 585 Kč, dle řidiče 585 Kč, zaplacena 590 Kč. Dále je uvedeno, že
konkrétní výše předražení pak bude určena přeměřením trasy. Stvrzenka z taxametru, a ani
jiná, nebyla vydána. V závěru tohoto protokolu byl stěžovatel seznámen s možností se k němu
písemně do 15 dnů vyjádřit. Stěžovatel převzetí protokolu stvrdil svým podpisem.
Podáním ze dne 19. 9. 2003 stěžovatel podal proti tomuto protokolu následující
námitky: Uvedl, že všem svým zákazníkům vydává stvrzenky tak, jak mu ukládají příslušné
předpisy. Potvrzuje, že dne 4. 9. 2003 uskutečnil jízdu na trase Václavské náměstí - ulice
Národní Obrany. Uvádí však, že ji uskutečnil za řádnou cenu 190 Kč dle taxametru a nikoliv
za cenu 585 Kč, která je uvedena v protokolu. Připouští, že nevydal stvrzenku, ovšem nikoliv
na základě své vůle, ale na základě toho, že se na taxametru, reps. tiskárně taxametru objevila
po dojezdu porucha, která znemožnila tuto stvrzenku fyzicky vytisknout. Zásadně
se pak ohrazuje proti tomu, že by za jízdu inkasoval částku 585 Kč resp. 590 Kč. Dále uvádí,
že osoby, které s ním sepisovaly protokol, byly odlišné od zákazníků, a proto pouze
do protokolu převzaly skutečnosti tvrzené zákazníky, přičemž tato tvrzení nebyla žádným
jiným způsobem doložena. Jako důkaz poruchy dodal potvrzení vytištěné servisním zařízením
na taxametry, které se skládá ze dvou nespojených listů, přičemž na prvním z nich je ručně
opraven datum z 31. 05. 2003 na 4. 9. 2003 a čas je uveden jako 15:52. Na druhém listu
pak je uvedeno, že dne 4. 9. 2003 byla zjištěna závada na taxametru. Tato závada dle tohoto
potvrzení spočívá v tiskárně taxametru.
Správní orgán dodatkem k protokolu ze dne 29. 9. 2003 konkretizoval údaje
z protokolu: Uvedl, že přeměřením předmětné trasy bylo zjištěno, že se jedná o maximální
vzdálenost 8 km a že odpovídající cena by neměla být vyšší než 236 Kč, takže předražení
tvoří částku 349 Kč.
Správní orgán přípisem ze dne 29. 9. 2003 stěžovateli oznámil, že na základě výše
uvedených podkladů bude vydáno rozhodnutí o uložení pokuty za porušení cenových
předpisů.
Na tento přípis stěžovatel reagoval vyjádřením ze dne 13. 10. 2003. Zde uvedl,
že trvá na všech skutečnostech a argumentech, které uvedl ve svém předchozím vyjádření.
Konstatuje, že závěry o porušení příslušných předpisů správní orgán vyvozuje pouze z tvrzení
externích spolupracovnic a nejsou potvrzovány žádným jiným důkazem. Uvádí dále, že jejich
tvrzení nemůže být jako takové bráno jako důkaz svědeckou výpovědí ve smyslu příslušných
ustanovení zákona č. 71/1967 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“).
Pokud by dle stěžovatele mělo tvrzení externích spolupracovnic být bráno jako důkaz,
muselo by k němu dojít po zahájení správního řízení se stěžovatelem, svědkyně by musely být
před výpovědí řádně poučeny a muselo by mu být umožněno klást jim dotazy.
Jak ze správního spisu vyplývá, a to konkrétně z Protokolu o podání svědectví
podle §22 odst. 1 zák. č. 71/1967 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), byla dne
11. 11. 2003 vyslechnuta jako svědkyně N. S. Potvrdila, že dne 4. 9. 2003 absolvovala výše
uvedenou kontrolní jízdu a zopakovala všechny rozhodující informace ve shodě s výše
uvedeným záznamem. Ve stejný den byla vyslechnuta svědkyně G. S., která vypovídala také
ve shodě s uvedeným záznamem.
Správní orgán rozhodnutím ze dne 19. 1. 2004, č. j. MHPMP/133762/2003DPC/Hrom,
rozhodl o uložení pokuty stěžovateli ve výši 90 000 Kč za porušení cenových předpisů
podle §15 odst. 1 písm. a) zák. č. 526/1990 Sb., o cenách, v platném znění (dále jen „zákon
o cenách“). Toto porušení spočívalo v tom, že za shora popsanou jízdu vozem taxislužby
účtoval cenu vyšší než maximální.
Dne 24. 2. 2004 podal stěžovatel prostřednictvím Magistrátu hl. m. Prahy odvolání
proti výše uvedenému rozhodnutí o uložení pokuty. Stěžovatel v něm namítal, že správní řád
stanoví pro svědectví přesný procesní postup, jehož součástí je i výslovně uvedené právo
účastníka řízení klást svědkům otázky a vyjádřit se i k podkladům pro rozhodnutí,
tedy i k obsahu poskytnutých svědeckých výpovědí. Tvrdil, že o skutečnosti, že bude
proveden důkaz svědectvím kontrolních pracovnic, nebyl nikterak informován a nemohl
tak realizovat své právo na kladení otázek svědkům. Uvedl, že ustálená právní teorie i praxe
chápe výše zmíněné právo účastníka řízení jako jedno ze zásadních práv a že tedy nezbývá
než konstatovat, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového stavu zjištěného v rozporu
se zákonem. Předmětnému rozhodnutí stěžovatel dále vytkl, že správní orgán nesprávně
hodnotil další provedené důkazy, když na jednu stranu hovořil o tom, že skutečnost, že doložil
poruchu taxametru a tím zdůvodnil nevydání dokladu, nepřísluší cenovému oddělení hodnotit,
na druhou stranu je však nevydání stvrzenky taxametru bráno jako přitěžující okolnost
v úvaze o výši pokuty, kdy je z této skutečnosti vyvozována vědomost stěžovatelova jednání,
spočívající v předražení. Dle stěžovatele nebylo přípustné, aby ta samá skutečnost nebyla
brána v úvahu z důvodu věcné nepříslušnosti a zároveň byla zdůrazňována tam, kde by měla
přitížit. V úvaze vedoucí k stanovení výše pokuty pak správní orgán podle stěžovatele
pochybil, když odkázal na „pravidla cenového orgánu hl. m. Prahy“, jelikož kritéria
pro stanovení výše pokuty musí být odůvodněna zákonnými měřítky.
Dne 17. 5. 2004 proběhlo ústní jednání v rámci odvolacího řízení, kterého
se zúčastnila právní zástupkyně stěžovatele Zuzana Nussbergerová. Z protokolu o tomto
jednání vyplývá, že během něj zástupkyně stěžovatele namítla, že celý správní spis
neobsahuje žádné přeměření trasy jízdy. Dále pak poukázala na to, že ve spise není protokol
o výslechu svědkyně N. S., ale pouze protokol o výslechu G. S. K výslechu těchto svědkyň
pak nebyli pan T. ani jeho právní zástupkyně přizváni, a tudíž jim nebylo umožněno klást
otázky. Navrhovala opakování výslechů výše uvedených svědkyň a doplnění řízení výslechem
kontrolních orgánů. Rovněž požadovala, aby došlo k přeměření trasy jízdy.
Na základě výše uvedeného jednání pak byl do spisu doplněn přípis, v němž správní
orgán vysvětluje, jak postupoval při měření trasy.
Žalovaný svým rozhodnutím ze dne 16. 6. 2004, č. j. 16/63627/2004/1172 odvolání
stěžovatele zamítl a rozhodnutí správního orgánu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že nemůže
souhlasit s námitkou stěžovatele, že rozhodnutí správního orgánu bylo vydáno na základě
nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Rovněž nesouhlasil s námitkou, že stěžovatel
byl poškozen v průběhu správního řízení, neboť nevěděl, že bude proveden důkaz svědectvím
kontrolních pracovnic, a nemohl proto realizovat svoje právo na kladení otázek svědkům.
K tomu odvolací orgán uvedl, že externí pracovnice nejsou kontrolními pracovnicemi,
a že cenovou kontrolu tak, jak byla provedena, provedli kompetentní pracovníci cenové
kontroly Magistrátu hl. m. Prahy, kteří se před jejím započetím řádně prokázali oprávněním
k provedení předmětné kontroly. Žalovaný též uvádí, že po dojezdu kontrolní jízdy byl
s externími pracovnicemi konfrontován a nic neuvedl. Dále mu pak byla dána možnost
seznámit se s podklady rozhodnutí a vyjádřit se k nim. Odvolací orgán neakceptoval návrh
stěžovatele ohledně jím v průběhu ústního jednání navrhovaných svědkyň, neboť došel
k závěru, že porušení cenových předpisů bylo správním orgánem 1. stupně v dostatečné míře
prokázáno a není pochyb, že účastník řízení předmětnou jízdu uskutečnil a účtoval za ní cenu
vyšší než maximální.
Toto rozhodnutí stěžovatel napadl žalobou ze dne 22. 7. 2004. V ní namítal především
fakt, že žalovaný nezjistil, že bylo porušeno jeho právo jako účastníka řízení, navrhovat
důkazy a jejich doplnění a klást svědkům a znalcům otázky při ústním jednání a místním
ohledání. Uvedl, že toto právo nemohlo být zhojeno konfrontací s externími pracovnicemi
a tím, že mu bylo umožněno seznámit se s podklady pro rozhodnutí. Dle stěžovatele
pak tedy není na místě hovořit, jak činí žalovaný, zda jsou výpovědi externích pracovnic
věrohodné či nikoliv, neboť tyto výpovědi byly realizovány v rozporu s příslušnými právními
předpisy. Dále namítal, že se neztotožňuje s závěrem odvolacího orgánu, že výslech
kontrolních pracovníků provádějících tuto kontrolu je nadbytečným úkonem. Dle stěžovatele
je zřejmé, že je-li podkladem pro správní řízení uskutečněná cenová kontrola, pak výslech
pracovníků provádějících tuto kontrolu je významným důkazem pro úplné zjištění skutkového
stavu. Stěžovatel dále zdůraznil, že odvolací orgán se zcela nedostatečně vypořádal
s námitkou, že pokutu za případné porušení předpisů lze udělit toliko na základě zákonných
kriterií a nikoliv s odkazem na pravidla cenového orgánu hl.m. Prahy, jak bylo učiněno
v rozhodnutí správního orgánu.
Městský soud v Praze výše uvedenou žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění uvedl,
že akceptoval námitku stěžovatele spočívající v nemožnosti klást svědkům otázky
a s tím související pochybení správního orgánu, který nedostál povinnosti uložené
mu §33 odst. 1 správního řádu. K tomuto pochybení došlo podle Městského soudu v Praze
tím, že žalovaný o možnosti účastnit se výslechu obou svědkyň neinformoval stěžovatele,
popř. jeho právního zástupce. Soud dále uvedl, že tuto vadu zhojil výslechem obou externích
pracovnic Magistrátu hl. m. Prahy při soudním jednání za přítomnosti stěžovatele a jeho
právního zástupce. Soud konstatoval, že skutečnosti, které obě svědkyně shodně před soudem
uvedly, jsou v souladu se skutečnostmi uvedenými v protokolech obsažených ve správním
spisu. Soud shledal doplnění důkazního řízení o výslechy stěžovatele a externích pracovnic,
které byly bezprostředně přítomny kontrolní jízdě, adekvátním a zcela postačujícím
pro skutkový závěr soudu o skutečnostech podmiňujících uložení předmětné pokuty.
Výslechy kontrolních pracovníků Magistrátu hl. m. Prahy soud shledal nadbytečnými,
neboť tito mohli podat soudu pouze informace zprostředkované, nikoliv přímé.
K výtce stěžovatele že nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav věci, soud uvedl, že nemohl
opomenout skutečnost, že stěžovatel neuváděl žádné námitky při konfrontaci svědkyň s ním,
když tyto uváděly skutečnosti rozhodné pro kontrolní zjištění. Výpovědi svědkyň má soud
za věrohodné, neboť průběh jízdy vozidlem i chování osob v něm popsaly obě shodně
s žalobcem a rozdíly mezi jejich výpověďmi a tvrzeními stěžovatele se týkají pouze toho,
jakou stěžovatel požadoval za jízdu cenu. Soud dále označil za nevěrohodné stěžovatelem
předložené potvrzení o poruše taxametru, a to s ohledem na ručně opravované datum
z 31. 5. 2003 na 4. 9. 2003 v záhlaví prvního listu a fakt, že je na něm uveden čas 15:52.
Vzhledem k tomu že předmětná kontrola proběhla v době od 15:30 hod do 15:45 hod.
a sepsání protokolu trvalo dle výpovědi stěžovatele 20 min., je předložené potvrzení
nevěrohodné. Soud tedy konstatoval, že žalobci se nepodařilo prokázat jeho tvrzení popírající
skutkový děj popsaný v napadeném rozhodnutí. K žalobní námitce stěžovatele, že správní
orgán může uložit pokutu pouze na základě zákonných kritérií, soud uvedl, že jak správní
orgán prvního stupně tak i Magistrát hl. m. Prahy ve svých rozhodnutích uvedly, že pokutu
udělují na základě §17 odst. 1 písm. b) za porušení ustanovení §15 odst. 1 písm. a) zákona
o cenách.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
Zdejší soud se nejdříve zabýval stěžovatelovou námitkou, že rozsudek Městského
soudu v Praze byl vydán v řízení stiženém vadou, která mohla mít vliv na jeho zákonnost,
neboť soud nesprávně posoudil věrohodnost jednotlivých důkazů [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud se při hodnocení této námitky v souladu s zásadou volného
hodnocení důkazů [§132 zák. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s 64 s. ř. s.] zaměřil na otázku, zda soud náležitě
odůvodnil, proč provedené důkazy považuje za věrohodné či nikoliv, a zda se při hodnocení
těchto důkazů pohyboval v právním řádem stanovených mezích. Zásada volného hodnocení
důkazů vyjadřuje, že závěr, který si soudce učiní o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených
skutečností vzhledem ke zprávám získaným z provedených důkazů, je věcí vnitřního
soudcova přesvědčení a jeho logického myšlenkového postupu.
Z ustanovení §132 o. s. ř. vyplývá, že důkazy hodnotí soud podle své úvahy,
a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě
přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Z ustálené
judikatury Ústavního soudu vyplývá, že povinností soudu je, za předpokladu respektování
procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících, provedený důkaz hodnotit a zdůvodnit,
proč jej odmítá nebo pokládá za nevěrohodný, a v odůvodnění rozhodnutí své stanovisko
k tomuto důkazu přiměřeně vyložit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002,
sp. zn. IV. ÚS 582/01, zveřejněný pod č. 52 ve svazku č. 26 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu; srov. dále nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93,
zveřejněný pod č. 49 ve svazku č. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že považuje
výpovědi výše zmíněných svědkyň za věrohodné. Toto tvrzení pak náležitě odůvodnil tím,
že výpovědi obou svědkyň se od sebe navzájem neliší a vypovídaly shodně v průběhu celého
správního řízení. Jejich výpověď se navíc shoduje s výpovědí stěžovatele, až na částku,
kterou zaplatily. Stěžovatel ve své kasační stížnosti, ale i v průběhu celého správního
a soudního řízení neuvedl žádné konkrétní skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu,
že by výpovědi výše zmíněných svědkyň byly nevěrohodné.
Nejvyšší správní soud posoudil jako nedůvodnou i námitku stěžovatele, že Městský
soud v Praze nesprávně posoudil jako nevěrohodný stěžovatelem předložený protokol.
Na tomto protokolu, původně datovaném dnem 31. 5. 2003, je uveden čas 15:52 hodin.
Původní datum je ručně přepsáno na 4. 9. 2003. Dle kontrolního protokolu, a tento fakt
stěžovatel nezpochybňuje, proběhla kontrola v době od 15:30 do 15:45 a sepsání protokolu
trvalo dle výpovědi stěžovatele 20 min. Na tyto okolnosti Městský soud v Praze v odůvodnění
svého rozhodnutí poukázal. Je zřejmé, že předmětná listina obsahuje značné nesrovnalosti,
a proto se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem Městského soudu v Praze, že ji nelze
považovat za věrohodnou, neboť lze považovat za velmi nevěrohodný údaj o datu a hodině
vystavení protokolu o závadě taxametru, jelikož protokol o závadě taxametru mohl být stěží
vystaven ve stejné době, kdy byl po provedené kontrole ceny za taxislužbu o této cenové
kontrole sepisován za přítomnosti stěžovatele a u jeho automobilu, kde měl být taxametr
umístěn, protokol. Nevěrohodnost data protokolu o poruše taxametru znevěrohodňuje
pak i další jeho obsah, neboť tato skutečnost vzbuzuje vážné podezření, že protokol byl
pořízen po provedení cenové kontroly účelově se záměrem tímto způsobem ospravedlnit
předražení jízdy.
K stěžovatelově námitce, že skutečnost, že při konfrontaci se svědkyněmi neuváděl
žádné námitky, mu nemůže být přičítána k tíži, neboť tato konfrontace, provedená
po uskutečnění jízdy, nemá žádný procesní význam, nutno poznamenat následující:
Pokud Městský soud v Praze v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že při hodnocení
věrohodnosti stěžovatelem uváděných tvrzení nemohl opomenout skutečnost, že stěžovatel
při konfrontaci s výše zmíněnými svědkyněmi, uskutečněné bezprostředně po skončení
kontrolní jízdy, neuváděl žádnou námitku, nelze tento závěr Městského soudu v Praze
pokládat za nezákonný. Nutno sice souhlasit se stěžovatelovým tvrzením, že tento fakt nemá
sám o sobě procesní význam. Úvahu Městského soudu v Praze o tom, že je nestandardní,
že stěžovatel se bezprostředně po ukončení kontrolní jízdy, když mu bylo předestřeno, že měl
cenu za jízdu předražit, této výtce v zásadě nebránil, však nutno považovat za součást
hodnocení důkazů, konkrétně pak za součást porovnávání věrohodnosti výpovědí svědkyň
N. S. a G. S. v konfrontaci s tvrzeními stěžovatele, jež jsou s těmito výpověďmi v rozporu.
Pochybnosti o věcné korektnosti provedení důkazu ve správním řízení pak byly odstraněny
postupem Městského soudu v Praze podle §77 odst. 2 s. ř. s., tedy zopakováním důkazu; ani
při tom však z výpovědí svědkyň nevyplynulo nic, co by jejich svědectví znevěrohodnilo a co
by zavdalo důvod k domněnce, že skutkový stav věci byl jiný, než jak jej zjistil správní orgán.
Úvaha Městského soudu v Praze proto v tomto ohledu nijak nevybočuje z mezí zásady
volného hodnocení důkazů.
Městský soud v Praze tedy náležitě odůvodnil, proč provedené důkazy považuje
za věrohodné či nikoliv, a při hodnocení těchto důkazů se pohyboval v právním řádem
stanovených mezích. Stěžovatelem tvrzené důvody kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. proto nejsou dány.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkou stěžovatele, že správní orgán
rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu [§103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.].
Nejvyšší správní soud se při hodnocení důvodnosti této námitky zabýval otázkou,
zda byl skutkový stav zjištěn dostatečně, když správní orgán při uložení pokuty vycházel
pouze z informací získaných od externích pracovnic, které nemají právo k provedení cenové
kontroly.
Stěžovateli byla pokuta uložena na základě §17 zákona o cenách, který stanoví,
že: „Pokud cenové kontrolní orgány zjistí, že došlo k porušení cenových předpisů podle §15,
uloží prodávajícímu nebo kupujícímu pokutu“. Ustanovení §16 téhož zákona říká, že „cenové
kontrolní orgány zahajují při porušení cenových předpisů podle §15 řízení na základě
vlastního zjištění nebo na základě oznámení“. Z těchto ustanovení nelze v žádném případě
dovodit, že v předmětném případě porušení cenových předpisů by musely provést kontrolní
jízdu přímo osoby oprávněné ke kontrole a že se nelze spokojit s jiným dostatečně
spolehlivým zjištěním skutkového stavu.
Je všeobecně známo, že předražování, kterého se provozovatelé taxislužby zejména
v Praze jako významném centru turistického ruchu dopouštějí, bývá často zaměřeno
proti cizincům, neboť tito jsou vzhledem k jejich omezeným znalostem cenových poměrů
taxislužby v České republice a vzdáleností mezi jednotlivými destinacemi v Praze snadným
terčem takových nekalých praktik. Je proto jasné, že obzvláště efektivní kontrolu a případný
následný postih nezákonného jednání lze provést právě s pomocí osob budících dojem cizinců
nebo nejlépe s pomocí cizinců samotných, kteří s orgány provádějícími cenovou kontrolu
spolupracují. Praxe, kdy kontrolní jízdu provedou externí pracovníci a jimi získané informace
jsou použity ve správním řízení s osobou, jíž je porušení cenových předpisů kladeno za vinu,
je (za předpokladu dodržení příslušných ustanovení správního řádu) v souladu se zájmem
na dostatečném zjištění skutkového stavu věci. Informace získané touto cestou zásadně
mohou být dostatečným podkladem pro uložení sankce podle zákona o cenách a obecně vzato
je postup jejich získávání v souladu se základními principy správního řízení. V daném případě
Nejvyšší správní soud ze správního i soudního spisu nezjistil nic, co by věrohodně
zpochybňovalo zjištění postavená zejména na výpovědích externích spolupracovnic
Magistrátu hl. m. Prahy, že se stěžovatel předražení dopustil. Stěžovatelovy námitky ohledně
věrohodnosti výpovědí výše uvedených svědkyň se pohybují pouze v obecné rovině a není
v nich uvedena žádná konkrétní výtka, na základě níž by bylo lze mít za to, že uvedené
výpovědi svědkyň byly zkreslené, neúplné či přímo nepravdivé. Naopak, jako účelová
se jeví - z důvodů popsaných výše - spíše tvrzení uváděná stěžovatelem. Vzhledem k výše
uvedenému je pak nedůvodná stěžovatelova námitka, že jediným důkazem o tom, že se údajně
dopustil uvedeného jednání, jsou výpovědi zmíněných svědkyň, a že tudíž správní orgán
rozhodoval na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu. I takovýto důkaz, není-li
zpochybněn důkazy jinými, může být dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu
věci; vzhledem k povaze taxislužby totiž často ani jiné důkazy o tom, kolik bylo za určitou
jízdu vozem taxi účtováno, nebude možno opatřit, neboť při účtování, které se zpravidla
odehrává ve vozidle samotném, není přítomen nikdo jiný než řidič taxi a cestující. Rozhodnutí
správního orgánu o uložení sankce za porušení cenových předpisů provozovateli taxislužby
tedy nelze bez dalšího označit za nezákonné z důvodu nedostatečně zjištěného skutkového
stavu věci jen proto, že skutková zjištění správního orgánu vycházejí v zásadě pouze
ze svědectví externích spolupracovníků kontrolujícího orgánu, kteří uskutečnili kontrolovanou
jízdu vozidlem taxislužby.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal, že žalovaný
při rozhodování vycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu, který má oporu
ve spisech; nebylo proto důvodu, aby Městský soud v Praze rozhodnutí žalovaného zrušil.
Ani stěžovatelova stížní námitka ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) proto není důvodná.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění žádných z důvodů kasační stížnosti
uplatňovaných stěžovatelem a kasační stížnost proto podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Vzhledem k tomu nerozhodoval již o žádosti o přiznání odkladného účinku podané kasační
stížnosti.
Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti ze zákona. Žalovaný správní orgán měl ve věci úspěch, nevznikly
mu však náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec jeho běžné úřední činnosti.
Soud mu proto náhradu nákladů řízení nepřiznal (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu