ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.11.2011:90
sp. zn. 2 Afs 11/2011 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce J. T.,
zastoupeného JUDr. Jaromírem Leimbergerem, advokátem se sídlem Brno, Česká 15,
proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 98/4, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2010, č. j. 29
Ca 55/2009 – 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutími žalovaného ze dne 15. 12. 2008, č. j. 17442/08-1100-706807 a ze dne
7. 1. 2009, č. j. 21245/08-1300-701473, č. j. 21244/08-1300-701473, č. j. 21243/08-1300-701473,
č. j. 21241/08-1300-701473 a č. j. 21242/08-1300-701473, byla dle ustanovení §50 odst. 6
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový
řád“), zamítnuta odvolání žalobce proti rozhodnutím Finančního úřadu Brno III
(dále jen „správce daně“) ze dne 30. 11. 2007 č. j. 220219/07/290912/6384 a ze dne 19. 2. 2008,
č. j. 37748/08/290912/6384, č. j. 37757/08/290912/6384, č. j. 37761/08/290912/6384,
č. j. 37767/08/290912/6384 a č. j. 37775/08/290912/6384 o výsledku přezkumu, provedeného
postupem dle ustanovení §55b daňového řádu, ve věci daně z příjmu fyzických osob
za zdaňovací období roku 2004 a daně z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí roku
2004, květen – červen roku 2004, 3. čtvrtletí roku 2004, 4. čtvrtletí roku 2004 a 1. čtvrtletí roku
2005. Těmito rozhodnutími o přezkumech byly změněny platební výměry správce daně, jimiž
byla vyměřena daň z příjmu fyzických osob za zdaňovací období roku 2004 a daň z přidané
hodnoty za jednotlivá, výše uvedená, období. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní
žalobou, kterou Krajský soud v Brně jako nedůvodnou zamítl.
Krajský soud, po obsáhlém shrnutí skutkového stavu věci, zpochybnil především kvalitu
vypracování žaloby. Žalobní body byly, dle jeho názoru, formulovány značně obecně a z jejich
znění nebylo jednoznačně patrno z jakých skutkových a právních důvodů považoval žalobce
napadená rozhodnutí žalovaného za nezákonná. I přes tyto výhrady nicméně krajský soud
vypořádal jednotlivá žalobní tvrzení. Námitky žalobce ohledně nemožnosti přezkumu
nepravomocného rozhodnutí, jakož i námitky obsahově směřující k rozhodnutím o nařízení
přezkoumání, krajský soud odmítl s odkazem na ustanovení §55b odst. 5 větu druhou daňového
řádu, které stanoví, že proti rozhodnutí o nařízení přezkoumání nejsou opravné prostředky
připuštěny. Pokud žalobce namítal, že zákonnost původních rozhodnutí nebyla nikdy
zpochybňována a důvodem nařízení přezkumu měly být fakticky pouze nově zjištěné skutečnosti,
krajský soud uvedl, že tato otázka mohla mít relevanci pouze v první fázi přezkumného řízení,
a nikoli ve fázi druhé, která je nyní předmětem soudního přezkumu. Správce daně, který
rozhodoval v druhé fázi přezkumného řízení (nařízeného ex offico, v důsledku podstatných vad
zjištěných v původním vyměřovacím řízení, které zapříčinily nesprávné vyměření daňové
povinnosti) měl navíc rozhodnutím o nařízení přezkoumání závazně vyřešenou otázku
protiprávnosti původně vydaných rozhodnutí. Rovněž velmi obecné námitky žalobce,
že přezkumné řízení slouží k nápravě právních vad rozhodnutí a nikoli vad skutkových,
a že správce daně provedl fakticky právě nápravu vad skutkových, neshledal soud důvodnými.
Uvedl, že při přezkumném řízení dochází nejen k nápravě porušení hmotněprávních předpisů,
nýbrž též k nápravám podstatných vad řízení, tedy i vad v procesních postupech správce daně.
Jelikož právě pro procesní pochybení správce daně ve vyměřovacím řízení byl z úřední
povinnosti použit tento mimořádný procesní institut, bylo povinností správce daně v novém
řízení deklarovaný nesprávný postup napravit. Krajský soud dospěl k závěru, že samotná
meritorní rozhodnutí o přezkumu původních platebních výměrů byla vydána po řádném
došetření skutkového stavu věci, tudíž správce daně odstranil svá původní pochybení, vytýkaná
mu v rozhodnutích o nařízení přezkoumání, konkrétně, že právě v důsledku nesprávného
došetření skutkového stavu byly daňové povinnosti vyměřeny v nesprávné výši. Vypořádal se též
s námitkou žalobce ohledně použití nových skutečností, kde navázal na již výše uvedené a uvedl,
že skutkový stav byl v novém řízení správcem daně řádně došetřen, přičemž pasivita žalobce
v původním řízení nemůže na tomto řádném došetření změnit ničeho. Proto soud, s odkazem
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2005, č. j. 6 A 76/2001 – 96 (definující
nezákonné rozhodnutí), neshledal rozhodnutí žalovaného nezákonnými a žalobu
pro nedůvodnost zamítl.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost
odvolávající se na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen
„s. ř. s.“). Z obsahu kasační stížnosti je nicméně patrno, že v ní stěžovatel uplatňuje toliko důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy tvrzenou nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí
pro nedostatek důvodů, jelikož v ní fakticky nezpochybňuje právní posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení, tj. jeho zákonnost. Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní
písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je ovšem záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním
soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50,
publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
z www.nssoud.cz)
Stěžovatel v kasační stížnosti především shrnuje dosavadní průběh řízení a až v jejím
samotném závěru namítá nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu s odůvodněním,
že se krajský soud nevyrovnal s jeho dvěma argumenty uplatněnými v žalobě. Prvně stěžovatel
uvádí, že již od dob první republiky je obnova řízení institutem zaměřeným na otázky skutkové,
zatímco (ex officio nařizovaný) přezkum na otázky právní; proto má za to, že se krajský soud
nevypořádal se žalobním tvrzením, že se má přezkumné řízení použít pouze na právní vady
daňového výměru (proto byl, dle jeho názoru, porušen §55b odst. 1 daňového řádu). Za druhé
se dle stěžovatele nevyrovnal krajský soud ani s námitkou, že bylo rozhodováno na základě jiného
skutkového a právního stavu, než v době vydání původních rozhodnutí, čímž došlo k porušení
ustanovení §56 odst. 1 daňového řádu. Na závěr stěžovatel dodává, že ať již byl jeho postup
v minulosti jakýkoliv (myšleno jeho pasivita), nemůže být zbaven svého práva na spravedlivý
proces, zaručeného v čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti upozorňuje na kusost uplatněných
kasačních důvodů. K tvrzenému zbavení práva na spravedlivý proces uvádí, že neúspěch
ve sporu neznamená, že účastníkovi nebyla poskytnuta soudní ochrana a možnost hájit svá práva
soudní cestou. Upozorňuje také, v návaznosti na konstatování stěžovatele týkající se předchozích
řízení (zejména rozhodnutí o nařízení přezkoumání), na zásadu vigilantibus iura scripta sunt
a to s odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 9 Afs 75/2007, ve kterém
je konstatována možnost dovolávat se soudní ochrany již proti nařízení přezkumu. Upozorňuje,
že zdejší soud zde konstatoval, že „[č]ekat se soudní ochranou (…) až na výsledek přezkumného řízení by
bylo v rozporu se shora uvedenými principy moderního právního státu, jakož i s principem právní jistoty,
ochraňujícím již nabytá práva.“ Zásadně tedy nelze přezkoumávat, v souladu s principy zákonnosti
a legitimity, jiná než opravným prostředkem napadená rozhodnutí. Ohledně námitky použití
jiného skutkového a právního stavu, než který existoval v době původního rozhodnutí, žalovaný
uvádí, že skutečnost, že daňový subjekt v průběhu vytýkacího řízení nereagoval na výzvy správce
daně, ani se nedostavoval k ústnímu jednání či jakkoliv se správcem daně spolupracoval, nemůže
mít za následek, že v rámci přezkumného řízení řádně došetřený skutkový stav v době vydání
přezkoumávaného rozhodnutí neexistoval. Žalovaný má za to, že rozsudek krajského soudu
je dostatečné srozumitelný a určitý a krajský soud v něm uvedl úvahy, pro které považoval žalobu
za nedůvodnou. Z těchto důvodů navrhuje, aby zdejší soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
V logice přezkumu rozhodnutí krajských soudů se Nejvyšší správní soud vždy nejdříve
zabývá právě otázkou jejich přezkoumatelnosti, neboť pouze přezkoumatelné rozhodnutí
je způsobilé být předmětem hodnocení z hlediska tvrzených nezákonností a vad řízení
(srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2009,
č. j. 2 Azs 47/2009 - 71). Nelze se totiž především zabývat hmotněprávní argumentací, pokud
soud svým rozhodnutím nevyčerpal celý předmět řízení, jak byl vymezen v žalobě, a nevypořádal
všechny žalobní námitky. Nepřezkoumatelnost je vadou natolik závažnou, že se jí Nejvyšší
správní soud musí zabývat i tehdy, pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti
(srov. §109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). Nejvyšší správní soud se otázkou přezkoumatelnosti
rozhodnutí správních soudů již mnohokrát zabýval. Z jeho konstantní judikatury vyplývá,
že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je dána především tehdy, opřel-li soud rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem (například
rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS), nebo
pokud zcela opomenul vypořádat některou z námitek uplatněných v žalobě (například rozsudky
ze dne 27. 6. 2007, č. j. 3 As 4/2007 – 58, ze dne 8. 4. 2004, č. j. 4 Azs 27/2004 – 74 a ze dne
18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný pod č. 787/2006 Sb. NSS).
Jakkoliv je, dle názoru Nejvyššího správního soudu, odůvodnění napadeného rozsudku
při vypořádání jednotlivých námitek velmi stručné a místy i poněkud obtížněji srozumitelné,
nejde o natolik vážné deficity, jak dovozuje stěžovatel. Krajský soud se s oběma spornými
námitkami vypořádal, a to konkrétně na straně 10 předmětného rozsudku. S námitkou,
že v přezkumném řízení vedeném dle §55b daňového řádu mají být řešeny otázky právní
a nikoliv skutkové, se krajský soud vypořádal konstatováním, že otázku, zda byla důvodem pro
použití tohoto mimořádného opravného prostředku (fakticky jde ovšem o nápravný prostředek
dozorčího práva, přestože je v zákoně označen jako mimořádný opravný prostředek – pozn.
NSS) právní nebo skutková pochybení, bylo třeba zkoumat již v první fázi přezkumného řízení
(nařízení přezkumu), a nikoliv až ve fázi druhé, kde se z deklarovaných důvodů nařízeného
přezkumu již vychází. Dodal, že v předmětné věci (jak vyplývá ze spisového materiálu) šlo
o podstatné vady procesního postupu správce daně (tedy vady procesní), které jsou rovněž
jedním z důvodů pro nařízení přezkumného řízení (srov. §55b odst. 1 daňového řádu).
Rovněž s druhou námitkou žalobce, konkrétně, že v přezkumném řízení bylo
rozhodováno na základě jiného skutkového a právního stavu, než v době původního rozhodnutí,
se krajský soud vypořádal, když uvedl, že správce daně řádně došetřil skutkový stav existující
v době vydání původních rozhodnutí, tudíž tak odstranil svá pochybení, kdy původně
stanovenou daňovou povinnost vyměřil, i v důsledku pasivity daňového subjektu, v nesprávné
výši. Tento závěr koresponduje s odůvodněním rozhodnutí o nařízení přezkumu, dle kterého
správce daně v původním řízení pochybil právě při procesu dokazování, a proto mu bylo
nařízeno toto své pochybení napravit. Je sice pravdou, že žalovaný se zde vůbec nevyjádřil
k tomu, jakým způsobem byla daň původně vyměřena (zda šlo o dokazování, či použití
pomůcek), z hlediska kasační argumentace však je podstatný fakt, že správci daně bylo nařízeno
odstranit vady vyměřovacího řízení cestou provedení důkazního řízení ve vztahu
ke skutečnostem, ohledně kterých vyjádřil žalovaný své pochybnosti; přičemž krajský soud tento
postup aproboval s tím, že mu v něm, z hlediska zákona, nic nebránilo. Námitka ohledně
rozhodování na základě jiného právního stavu pak nebyla před krajským soudem vůbec namítána,
a nebylo tudíž jeho povinností se s ní jakkoliv zabývat. Z tohoto důvodu jde o nepřípustnou
námitku v řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatel ji neuplatnil v předchozím soudním řízení,
ač tak učinit mohl (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Lze tedy uzavřít, že rozsudek krajského soudu v dané věci je dostatečně srozumitelný,
je z něho patrné jak soud rozhodl a jeho výrok má logickou oporu v odůvodnění.
To se vypořádává (jak výše uvedeno) se všemi žalobními námitkami a užité argumenty vycházejí
ze skutečností plynoucích ze správního spisu. Přestože lze mít, s ohledem na dosti úspornou
a místy ne zcela přesvědčivou argumentaci krajského soudu, k některým vysloveným závěrům
věcné výhrady, rozhodující je, že kasační stížnost s těmito názory věcně nepolemizuje, pouze
namítá absenci jakýchkoli hodnotících závěrů. Zde je nutno upozornit, že řízení o kasační
stížnosti je ovládáno dispoziční zásadou (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.), a proto
kvalita a preciznost ve formulaci obsahu stížnostních bodů a jejich odůvodnění v kasační stížnosti
v podstatě předurčuje obsah rozhodnutí kasačního soudu (srov. rozsudky Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2011 č. j. 1 As 67/2011 – 108, a ze dne 23. 6. 2005,
č. j. 7 Afs 104/2004 – 54). Pro úspěch v kasačním řízení je tak rozhodující, jak kvalitně
je stěžovatel schopen odůvodnit jím uplatněné námitky. Z kasační stížnosti je v dané věci patrno,
že stěžovatel klade větší důraz na popis průběhu předchozích řízení a vytýkaní možných vad těch
řízení, ke kterým jeho kasační stížnost nesměřuje, nežli na precizní vyjádření stížnostních důvodů.
Tyto důvody shrnuje do třech krátkých odstavců v čl. V. v závěru kasační stížnosti, přičemž
je vyjadřuje pouze velice obecně a nepodporuje je žádnou přesvědčivou argumentací. Proto,
chtěl-li stěžovatel dosáhnout podrobnějšího přezkoumání věci kasačním soudem, měl dbát více
na kvalitu jím podané kasační stížnosti.
S ohledem na uvedené je tedy pro daný případ jediné podstatné zjištění, že se krajský
soud dostatečně srozumitelně vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, rozsudek
je odůvodněný, není logicky rozporný, a netrpí ani jinou vadou, pro kterou by ho bylo nutno
zrušit ex officio. Skutečnost, že se stěžovatel s důvody rozsudku neztotožňuje, ještě neznamená,
že tyto důvody nejsou dostatečné pro závěr, k němuž soud dospěl. Stěžovatelem tvrzenou
nepřezkoumatelnost podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. tedy Nejvyšší správní soud neshledal.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší správní soud naznal, že kasační stížnost není
důvodná. Nezbylo mu proto, než ji rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého, nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo na náhradu
nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho
případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu