ECLI:CZ:NSS:2005:2.AFS.180.2004
sp. zn. 2 Afs 180/2004 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: JUDr. A. M.,
správce konkursní podstaty úpadce A., a. s., zastoupené Mgr. Karlem Nováčkem, advokátem
se sídlem Vackova 44, Brno, proti žalovanému: Finanční úřad ve Slavkově u Brna,
se sídlem Palackého nám. 89, Slavkov u Brna, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 31 Ca 51/2004,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 7. 2004, sp. zn. 31 Ca 51/2004,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I.
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému usnesení Krajského soudu v Brně, kterým soud odmítl jeho žalobu podanou
proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slavkově u Brna („žalovaný“) ze dne 16. 3. 2004,
č. j. 7241/04/343970/4100. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl reklamaci stěžovatele
proti rozhodnutí žalovaného o přeplatku ze dne 11. 2. 2004, č. j. 4363/04/343970/4100.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a), d), e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
a tvrdí, že napadené usnesení spočívá na nesprávném posouzení právní otázky krajským
soudem a je proto nezákonné.
Stěžovatel namítá, že nevyhověním žádosti o vrácení nadměrných odpočtů na silniční
dani bylo zasaženo do jeho majetkových práv a citovaná správní rozhodnutí
proto musí podléhat soudnímu přezkumu. Navíc je bezdůvodné přednostně aplikovat zákon
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků („daňový řád“) před zákonem č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, když za speciální zákon je nutno považovat právě konkursní zákon
a nikoliv daňový řád. V tomto směru se stěžovatel odvolává především na právní názor
obsažený v usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. Ns 532/2001. Vznikem nadměrného
odpočtu na dani vzniká pohledávka daňového subjektu na jeho vrácení a je-li na jeho majetek
prohlášen konkurs, patří tato pohledávka do konkursní podstaty. Správce daně tak nemá právo
použít nadměrný daňový odpočet způsobem upraveným v ustanovení §64 zákona
č. 337/1992 Sb. za situace prohlášení konkursu, a to v důsledku ustanovení
§14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., obsahujícího zákaz započtení.
Ze všech shora uvedených důvodů stěžovatel navrhuje kasační stížnosti vyhovět
a napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušit.
II.
Žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout a uvádí, že daňový přeplatek je částka
plateb převyšující splatnou daň včetně jejího příslušenství (§54 odst. 1 zákona
č. 337/1992 Sb.). Protože v daném případě bylo stěžovateli správcem daně sděleno,
že mu daňový přeplatek nebude vrácen, jelikož na osobním daňovém účtu nebyl evidován,
nejednalo se o rozhodnutí, kterým by docházelo ke změně hmotně právního postavení
daňového dlužníka, a to nezávisle na prohlášení konkursu.
III.
Z obsahu předmětného správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že citovaným
rozhodnutím ze dne 11. 2. 2004 Finanční úřad ve Slavkově u Brna rozhodl o převedení
přeplatku z úřední povinnosti podle ustanovení §64 odst. 2 daňového řádu, a to přeplatku
na dani silniční ve výši 63 949 Kč na úhradu nedoplatku daně z příjmů právnických osob
ve výši 248 603 Kč. Následným rozhodnutím ze dne 16. 3. 2004 žalovaný zamítl reklamaci
proti tomuto rozhodnutí, když zejména vycházel z rozlišování soukromoprávní (konkursní
zákon) a veřejnoprávní (daňový řád) úpravy a konstatoval, že v posuzovaném období nevznikl
vratitelný přeplatek, takže správce daně neměl zákonný důvod pro jeho vrácení.
Krajský soud v Brně napadeným usnesením odmítl žalobu stěžovatele proti tomuto
rozhodnutí žalovaného, když především konstatoval, že při rozhodování správce daně
o přeplatku nejde o hmotná práva daňových subjektů tehdy, jestliže správce daně v mezích
svých oprávnění rozhodne o tom, jak má být s přeplatkem naloženo nebo když rozhodne
o neexistenci přeplatku. O zásah by se mohlo jednat jen tehdy, pakliže na vrácení přeplatku
existuje právní nárok a správce daně jej ve stanovené lhůtě nevrátí. O takový případ
však v daném případě nejde, neboť stěžovateli daňový přeplatek nevznikl. Proto soud
žalobu odmítl pro nepřípustnost [§46 odst. 1 písm. d), §68 písm. e), §70 písm. a) s. ř. s.].
Pro úplnost závěrem uvedl, že žalobní argumentace se opírá výhradně
o soukromoprávnípředpis, přičemž však předmět a podmínky soukromoprávní
a veřejnoprávní ochrany jsou podstatně odlišné. Pro postup žalovaného v daňovém řízení
totiž není rozhodnou otázka soukromoprávní úpravy vztahů jednotlivých právních subjektů,
nýbrž veřejnoprávní úprava, zavazující orgán veřejné moci.
IV.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně
v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
IV a)
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že v projednávané věci krajský soud odmítl
žalobu stěžovatele, takže je případné posoudit toliko naplnění kasačního důvodu zakotveného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Namítané důvody obsažené v bodu a), d) cit.
ustanovení již z povahy věci nemohou obstát, neboť za procesní situace, kdy krajský soud
žalobu odmítl, není zásadně dán důvod pro meritorní hodnocení právní otázky řešené
v předchozím správním řízení. Nejvyšší správní soud se proto v dalším koncentroval
na otázku, zda se v daném případě krajský soud dopustil nezákonnosti, když žalobu
stěžovatele odmítl.
K tomu je nutno především uvést, že Nejvyšší správní soud se v minulosti opakovaně
vyjadřoval k právní otázce vracení daňového přeplatku daňovému subjektu po prohlášení
konkursu, přičemž touto otázkou se již zabýval i postupem dle ustanovení §12 odst. 2,
§19 odst. 2 s. ř. s., když plénum tohoto soudu k předmětné otázce v zájmu jednotného
rozhodování soudů zaujalo dne 29. 4. 2004 stanovisko, závazné pro jeho další činnost
i pro činnost ostatních soudů v rámci výkonu správního soudnictví (viz č. 215/2004 Sb. NSS).
Podstata tohoto stanoviska spočívá v následující právní větě: „Daňový přeplatek lze vrátit
daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, to jest není-li
evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani,
přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po prohlášení konkursu.
Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu
s podmínkami pro jeho vrácení stanovenými daňovými předpisy.“
V bližším odůvodnění této právní věty soud - mimo jiné - uvedl, že „daňový subjekt
může požádat správce daně o vrácení přeplatku podle §64 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb.
a nedojde-li k jeho vrácení, žádost se zamítne rozhodnutím, proti němuž je přípustné odvolání
podle odst. 8 téhož ustanovení. Negativním rozhodnutím může dojít k zásahu do veřejných
subjektivních práv daňového subjektu, neboť nárok na vrácení přeplatku je ve vztahu k řízení
vyměřovacím nárokem jiným, samostatným. Rozhodnutí o reklamaci proti postupu správce
daně i rozhodnutí o zamítnutí žádosti o vrácení přeplatku jsou rozhodnutími ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s.“ Na jiném místě tohoto stanoviska je dále uvedeno, že „postup správce
daně v situaci, kdy na majetek daňového subjektu byl prohlášen konkurs, je upraven
v ustanovení §40 odst. 11 zákona č. 337/1992 Sb., v němž se výslovně stanoví, že prohlášením
konkursu se daňové řízení nepřerušuje. Z tohoto ustanovení je nutno dovodit, že správce daně
je povinen vést daňové řízení a vydávat rozhodnutí týkající se daňových povinností daňových
subjektů, přijímat platby, evidovat je, a to bez ohledu na účinky prohlášení konkursu,
které se promítají v soukromoprávních vztazích. Správce daně je striktně vázán zákonem
č. 337/1992 Sb. a vystupuje vůči daňovému subjektu jako orgán veřejné moci vydávající
vrchnostenská rozhodnutí.“ ... „Soud v přezkumném řízení k žalobní námitce zjišťuje existenci
vratitelného přeplatku, a to nikoli jen z hlediska, zda je či není správcem daně evidován,
ale zda správce daně s přeplatkem nakládal při úhradě nedoplatků v zákonných mezích.
Postup správce daně nemůže soud označit za nezákonný, postupoval-li při vracení přeplatku
v souladu s podmínkami stanovenými daňovými předpisy.“
Od tohoto právního názoru Nejvyšší správní soud neshledává racionální důvod
odchýlit se ani v souzené věci, a to v tom smyslu, že při rozhodování správce daně o vrácení
přeplatku na dani se jedná o rozhodování, podléhající následnému soudnímu přezkumu.
Argumentace krajského soudu, založená na úvaze, že při rozhodování správce daně
o přeplatku nejde o hmotná práva daňových subjektů tehdy, když správce daně v mezích
svých oprávnění rozhodne o tom, jak má být s přeplatkem naloženo anebo když rozhodne
o neexistenci přeplatku a o zásah by se mohlo jednat jen tehdy, pakliže na vrácení přeplatku
existuje právní nárok a správce daně jej ve stanovené lhůtě nevrátí, v tomto ohledu nemůže
obstát. Úkolem soudního přezkumu je totiž právě posouzení toho, zda finanční úřady
postupovaly zákonným způsobem, tzn. zda v konkrétním případě na vrácení přeplatku
existuje právní nárok či nikoliv. Úvaha, že soudnímu přezkumu podléhají toliko shora
vymezené případy, je neudržitelná již proto, že by fakticky vedla k jakémusi rozdělení
soudního rozhodování na vyřešení „předběžné otázky“ existence nárokovatelného daňového
přeplatku a od výsledku odpovědi na tuto otázku by se následně teprve odvíjel procesní
postup soudu, tzn. odmítnutí návrhu procesním usnesením či meritorní rozhodování
rozsudkem. Tím by však zjevně došlo k situaci, kdy by soud v rámci posouzení procesních
podmínek řízení rozhodoval meritorně, což je zásadně nepřípustné.
Nejvyšší správní soud tedy shora prezentovaný právní názor krajského soudu nesdílí
a stěžovateli přisvědčuje v tom směru, že rozhodováním o vrácení přeplatku na dani
je skutečně zasahováno do subjektivně veřejných práv daňového subjektu a toto rozhodování
proto musí požívat ochranu v rámci správního soudnictví (§2 s. ř. s.).
Jak navíc uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 11. 8. 2004,
sp. zn. 2 Afs 33/2004, k výkladu ustanovení §65 odst. 1 s. ř. s. (podle něhož kdo tvrdí,
že byl na svých právech zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv
v předcházejícím řízení úkonem správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně
určují jeho práva a povinnosti, může se žalobou domáhat zrušení takového rozhodnutí,
popř. vyslovení jeho nicotnosti, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak),
„z dikce citovaného ustanovení je zřejmé, že soudnímu přezkumu podléhají všechna
rozhodnutí, jimiž se zasahuje do právní sféry žalobce, pokud není dána výslovná kompetenční
výluka. ... Soudním řádem správním, kterým bylo emancipováno správní soudnictví,
totiž nedošlo k omezení rozsahu soudního přezkumu správních rozhodnutí v tom smyslu,
že by byla z tohoto přezkumu opětovně vyloučena správní rozhodnutí procesní povahy.“
Proto Nejvyšší správní soud shledal napadené usnesení krajského soudu
protizákonným.
IV b)
Nejvyšší správní soud dále považuje za nezbytné v projednávané věci uvést,
že podstata právního názoru, obsaženého v citovaném stanovisku zdejšího soudu, byla
zásadním způsobem zpochybněna nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2005,
sp. zn. III. ÚS 648/04 (a nepřímo také nálezem sp. zn. I. ÚS 544/02). Toto zpochybnění
se však netýká otázky rozhodné v této věci, tzn. samotné meritorní přezkoumatelnosti
rozhodnutí finančních úřadů o převedení přeplatku, kde naopak Ústavní soud nutnost
soudního přezkumu z ústavně právních hledisek potvrdil. Ratio decidenci zmíněného nálezu
nicméně lze shrnout tak, že „ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkursu a vyrovnání
je zvláštním právním předpisem, zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen
soukromoprávních, nýbrž rovněž veřejnoprávních pohledávek. Jako takové má proto v pozici
speciální úpravy přednost před úpravou obecnou, obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3
písm. e), §40 odst. 11 a §64 odst. 2 daňového řádu. Rozhodnutí obecných soudů,
jež uvedenou souvztažnost norem jednoduchého práva neakceptují, ocitají se z tohoto důvodu
v rozporu s ustanoveními čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny.“ Ze srovnání citovaného nálezu
a uvedené právní věty, blíže argumentačně rozvedené ve stanovisku Nejvyššího správního
soudu, je jasně patrno, že vedle sebe neobstojí, neboť jsou založeny na zcela odlišných
základech. Pro krajský soud, který po zrušení usnesení napadeného touto kasační stížností
bude muset přistoupit k meritornímu projednání a rozhodnutí podané žaloby a koneckonců
i pro samotný Nejvyšší správní soud při budoucím rozhodování právně obdobných věcí
tak vzniká zásadní otázka, který z nastíněných právních názorů má být nadále určující.
K tomuto problému Nejvyšší správní soud formuluje následující východiska:
A) Předně je třeba uvést, že celý vnitrostátní právní řád je založen na principu
vnitřního souladu (konzistence) a hierarchického uspořádání. Tato základní maxima musí být
nazírána jako dominující hledisko při výkladu jeho jednotlivých součástí. Je proto chybný
takový náhled na právní řád, který jeho jednotlivé vrstvy vnímá relativně izolovaně,
a to z hlediska materiálního i formálního. V tomto kontextu se jeví velmi významným čl. 95
Ústavy, který lze – mimo jiné – vnímat též jako potvrzení zmíněné hierarchie právního řádu
a jako prostředek komunikace mezi Ústavním soudem na straně jedné a mezi soudy obecnými
na straně druhé. Především z něj lze dovodit, že obecné soudy (mezi něž v tomto smyslu
a se značným zjednodušením patří i Nejvyšší správní soud) jsou při svém rozhodování vázány
nejen zákonem, nýbrž také ústavním pořádkem (arg. a minori ad maius). Právě v tomto
kontextu vystupuje do popředí funkce Ústavního soudu, kterou je podle čl. 83 Ústavy ČR
ochrana ústavnosti. Ústavní soud je tedy hlavní interpretátor ústavního pořádku a právě
v tomto smyslu musí být jeho rozhodnutí závazná.
B) Nejvyšší správní soud dále uvádí, že podle imperativu ústavně konformní
interpretace a aplikace právních předpisů jsou všechny subjekty aplikující právo povinny
postupovat tak, aby zvolený výklad právních předpisů byl souladný s ústavností,
a to ve smyslu výslovného znění konkrétních ústavních norem i ústavních principů a hodnot,
nezřídka v ústavních textech expressis verbis nevyjádřených. Teprve pokud takový výklad
možný není, je namístě protiústavní ustanovení právních předpisů k tomu příslušným
mechanismem odstranit. V tomto kontextu viděno, jestliže Ústavní soud v některém svém
rozhodnutí zformuluje ústavně konformní výklad právního předpisu, je nutno tento výklad
respektovat i v obdobných kauzách, byť se jedná o procesně samostatná řízení. Opačný
výklad, který by kupř. s odkazem na vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR
odmítal respektovat právní názor Ústavního soudu, by představoval logickou chybu,
jelikož tato vázanost výkladem norem nadzákonné (ústavní) síly musí být pro soud
při aplikaci jednoduchého práva určující. Navíc nelze přehlédnout, že opačný
závěr by ve svých důsledcích vedl k nerovnosti účastníků jednotlivých soudních řízení
a k nepředvídatelnosti soudního rozhodování, což samozřejmě představuje pochybení
dosahující ústavní intenzity. Nelze rovněž přehlížet, že určujícím společným prvkem
obecných soudů a Ústavního soudu je jejich poslání zakotvené v čl. 4 Ústavy,
kterým je ochrana základních práv a svobod. Mezi oběma složkami soudní moci tak musí
existovat souhra a harmonie, nikoliv animozita. V podmínkách právního státu
je proto nemyslitelné, aby obecný soud – s vědomím jednotné a jasně seznatelné judikatury
Ústavního soudu – s odvoláním na dikci zákona zvolil takovou jeho interpretaci,
kterou Ústavní soud považuje za protiústavní. Takovýto postup by ostatně odporoval
i pravidlům zdravého rozumu, kdy i Nejvyšší správní soud se hlásí k základnímu východisku,
podle něhož právě „pravidla právního výkladu jsou pravidly zdravého rozumu, které soudy
při výkladu zákonů přijímají. Skutečnou zkouškou jejich správného použití je tedy to,
nakolik se shodují se zdrojem, z něhož jsou odvozeny“ (A. Hamilton, Federalista č. 83,
in: „Listy federalistů“, Univerzita Palackého, Olomouc, 1994, str. 440).
C) Jakkoliv tedy se Česká republika nenachází v tradičním prostředí precedentálního
práva, jsou obecné soudy povinny judikaturu Ústavního soudu respektovat a v tomto smyslu
je pro ně závazná. K odchylce od ní by mohly přistoupit pouze ve výjimečných případech,
a to např. tehdy, pokud by došlo ke změně právní úpravy; tato judikatura by byla vnitřně
nesourodá a nepředstavovala by proto tzv. ustálenou (konstantní) judikaturu; nevypořádávala
by se dostatečně se všemi možnými a uplatněnými zásadními argumentačními pozicemi
a zároveň by bylo z obsahu takovéhoto rozhodnutí a z konkrétních okolností věci patrno,
že k tomuto nevypořádání nedošlo záměrně, nýbrž v důsledku opomenutí anebo by došlo
k zásadní změně společenských či ekonomických poměrů, což by obecný soud
ve svém rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Jak si v této otázce bystře povšiml Z. Kühn
(„Proč si kontinentální právníci myslí, že jejich judikatura není závazná aneb patero důvodů
pro odlišnou kontinentální koncepci precedentu“, in: sborník „Závaznost rozhodování
ústavních soudů“, Západočeská univerzita Plzeň, 2004, str. 39 a násl.), základem nepochopení
otázky závaznosti rozhodnutí vyšších soudů je skutečnost, že kontinentální právník nahlíží
na koncepci závaznosti precedentu prizmatem závaznosti zákona, zatímco angloamerický
právník jako na interpretační koncept. Proto také podle přesvědčení Nejvyššího správního
soudu setrvalou a vnitřně nerozpornou judikaturu Ústavního soudu nelze vnímat jako naroveň
postavenou právním předpisům (zákonům), nýbrž jako závazná interpretační vodítka
při rozhodování ve skutkově a právně obdobných věcech, od nichž je sice možný odklon,
to však pouze ve výjimečných a racionálně odůvodněných případech, jejichž demonstrativní
nástin byl proveden výše.
Na základě zmíněných východisek je zřejmé, že v daném případě dochází
k souběhu jednotlivých právních výkladových metod (teleologická, logická a koneckonců
i gramatická – viz zejména čl. 89 odst. 2 Ústavy) vyúsťujících v jednoznačný závěr,
že správní soudy musí ve své další rozhodovací činnosti respektovat právní názor obsažený
v citovaném nálezu Ústavního soudu. V tomto smyslu je právní názor v tomto nálezu
obsažený závazný.
IV c)
V této souvislosti Nejvyšší správní soud taktéž vážil (pamětliv ústavní záruky práva
na zákonného soudce), zda tato povinnost pro něj plyne „bez dalšího“, či zda je nutno
v tomto směru teprve učinit příslušné formální kroky. V úvahu v tomto případě připadalo
buď přijetí nového stanoviska plénem, příp. kolegiem Nejvyššího správního soudu
(§12 odst. 2 s. ř. s.) anebo postoupení věci k rozhodnutí rozšířenému senátu (§17 s. ř. s.).
Z dikce citovaných ustanovení a především z jejich smyslu je nicméně patrno, že ani jedna
z těchto cest již z povahy věci není racionální.
Smyslem stanovisek je totiž na základě vyhodnocení rozhodnutí soudů ve správním
soudnictví a v zájmu jejich jednotného rozhodování zformulovat právní názor, který by měl
být správními soudy v jejich budoucí judikatorní činnosti respektován. Fakticky se tedy jedná
o nástroj ke sjednocení rozhodovací praxe krajských soudů. Situace v projednávané věci
je však zcela odlišná: ke sjednocení této rozhodovací praxe již totiž došlo citovaným
stanoviskem Nejvyššího správního soudu, takže tato možnost byla vyčerpána. Problémem
tak není nejednotnost krajských soudů, kterou by bylo lze překlenout stanoviskem novým,
nýbrž rozpornost stanoviska s právním názorem Ústavního soudu, vysloveným
v jeho rozhodnutí. Za těchto okolností není přijímání nového stanoviska funkční, a to jednak
proto, že by se muselo jednat o pouze ryze formální krok, kde jednotliví soudci by při svém
rozhodování byli zatíženi faktickým imperativním mandátem, způsobeným jasně
artikulovaným právním názorem Ústavního soudu, a navíc by byli nuceni rozhodovat za zcela
jiné situace a z jiných důvodů, než s kterými počítá zákon.
Obdobné lze uvést k druhé možnosti, tzn. k postoupení věci rozšířenému senátu.
I pokud by totiž Nejvyšší správní soud přehlédl, že rozhodování rozšířeného senátu nemá
podle zákona místo tam, kde byl odlišný právní názor již vysloven ve stanovisku
(§17 odst. 2 s. ř. s.), takže by takový krok bylo možno označit za contra legem, odporuje
tento postup smyslu citovaného ustanovení. Role rozšířeného senátu totiž vychází
z předpokladu, že příslušný „běžný“ senát vlastním intelektuálním procesem dospěje
k přesvědčení, že dříve v rozhodnutí vyjádřený právní názor není správný a aktivováním
rozšířeného senátu nastolí situaci, kdy bude ke konkrétní předložené právní otázce
zformulován právní názor, respektovaný pro futuro všemi senáty rozhodujícími obdobné
případy. Aktivizace rozšířeného senátu za situace, kdy by skutečnou motivací bylo toliko
formální narovnání právních názorů Nejvyššího správního soudu s názory Ústavního soudu,
by zjevně neplnilo smysl citovaného ustanovení.
Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že přijímání stanovisek plní funkci sjednocení
judikatury krajských soudů a činnost rozšířeného senátu slouží ke sjednocování právních
názorů uvnitř samotného Nejvyššího správního soudu. Ani jeden z těchto procesních institutů
tedy zjevně nepamatuje na situaci, nastalou v této věci, tzn. na odlišnost právního názoru
ve vztahu k Ústavnímu soudu. Jinak řečeno, zatímco přijetí stanoviska nebo rozhodnutí
rozšířeného senátu zrcadlí vnitřní přesvědčení Nejvyššího správního soudu o správnosti
určitého právního náhledu, neznamená respektování právního názoru Ústavního soudu v další
rozhodovací činnosti Nejvyššího správního soudu nic méně a nic více než akceptaci
jeho ústavního vymezení, což v konkrétním případě vůbec nemusí znamenat též názorovou
shodu těchto soudů ve vztahu ke sporné právní otázce.
Ze všech popsaných důvodů proto správní soudy (včetně Nejvyššího správního soudu)
jsou povinny ve své další rozhodovací činnosti respektovat citovaný právní názor Ústavního
soudu, byť zmiňované stanovisko Nejvyššího správního soudu nebude nahrazeno žádným
novým stanoviskem ani rozhodnutím rozšířeného senátu.
Jak je již uvedeno výše, Nejvyšší správní soud shledal napadené usnesení krajského
soudu protizákonným a zrušil je pro naplnění důvodu obsaženého v ustanovení §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s. a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud v Brně je v dalším
řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku
(§110 odst. 3 s. ř. s.), a je proto povinen se podanou žalobou stěžovatele zabývat věcně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Brně v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. září 2005
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu