ECLI:CZ:US:2005:1.US.544.02
sp. zn. I. ÚS 544/02
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera - ze dne 7. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 544/02 ve věci ústavní stížnosti K., v. o. s., správce konkursní podstaty T., a. s., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. 6. 2002 č. j. 59 Ca 23/2002-24, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí finančního úřadu, jímž nebylo vyhověno její reklamaci proti rozhodnutí téhož finančního úřadu o převedení přeplatku na dani z přidané hodnoty T., a. s., na úhradu nedoplatku na dani z příjmu téhož daňového subjektu.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. 6. 2002 č. j. 59 Ca 23/2002-24 došlo k porušení čl. 11 odst. l věty druhé Listiny základních práv a svobod. Dále jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. 6. 2002 č. j. 59 Ca 23/2002-24 se proto zrušuje.
Odůvodnění:
Společnost K., v. o. s., správce konkursní podstaty T., a. s., (dále jen "stěžovatelka") se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 5. 9. 2002, domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, (dále též jen "krajský soud") ze dne 27. 6. 2002 č. j. 59 Ca 23/2002-24. Tímto rozsudkem krajský soud zamítl žalobu stěžovatelky na zrušení rozhodnutí Finančního úřadu v Liberci ze dne 5. 3. 2002, kterým nebylo vyhověno její reklamaci proti prvostupňovému rozhodnutí téhož úřadu ze dne 11. 2. 2002. Tímto rozhodnutím Finanční úřad v Liberci převedl přeplatek na dani z přidané hodnoty (dále též jen "DPH") daňového subjektu T., a. s., vykázaný ke dni 11. 2. 2002 ve výši 333 899 Kč, na úhradu nedoplatku na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, vykázaného u správce daně, s tím, že dnem úhrady je 31. 1. 2002. Stěžovatelka uvedla, že přeplatek DPH byl vykázán ke dni 11. 2. 2002, tedy po prohlášení konkursu na plátce DPH (T., a. s.). Nedoplatek na dani z příjmů fyzických osob se vztahoval k období před prohlášením konkursu. Postup správce daně, který ve svém rozhodnutí odkázal na §64 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o SpDP"), je v rozporu s ustanovením §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o KV"). Podle stěžovatelky došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, přičemž stěžovatelka obecně odkázala na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž se stanoveným postupem rozumí postup podle občanského soudního řádu. Obecný soud nedostál zákonným a ústavním požadavkům a napadený rozsudek je podle ní v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozsudek byl vydán v rozporu se stanoveným postupem, je tedy projevem libovůle v soudním rozhodování. Stěžovatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 29 Odo 532/2001, které řeší vztah ustanovení §14 odst. 1 zákona o KV a ustanovení §64 zákona o SpDP. V něm je uvedeno, že postup podle §64 zákona o SpDP by za trvání konkursu byl nepřípustným započtením. Postupem obecného soudu byl podle stěžovatelky porušen i čl. 37 odst. 3 Listiny zakotvující rovnost účastníků řízení.
Ústavní soud si vyžádal spis sp. zn. 59 Ca 23/2002 Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze kterého zjistil, že společnost T., a. s., podala přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2001. Finanční úřad v Liberci (dále jen "finanční úřad") na tomto daňovém přiznání potvrdil vyměření nadměrného odpočtu DPH ve výši 333.899 Kč ke dni 27. 12. 2001. Poté rozhodl dne 11. 2. 2002 pod č. j. 31808/02/192913/5300 podle §64 odst. 2 zákona o SpDP o převodu přeplatku na DPH ve výši 333.899 Kč na úhradu nedoplatku na dani z příjmu fyzických osob se dnem úhrady 31. 1. 2002. Na plátce DPH (společnost T., a. s.) byl dne 5. 11. 2001 prohlášen konkurs a stěžovatelka byla ustanovena správcem konkursní podstaty uvedené společnosti. Proti rozhodnutí finančního úřadu podala stěžovatelka, jako správce konkursní podstaty, reklamaci. Rozhodnutím finančního úřadu ze dne 5. 3. 2002 č. j. 50222/02/192913/5300 byla její reklamace zamítnuta. Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, rozsudkem ze dne 27. 6. 2002 č. j. 59 Ca 23/2002-24 její žalobu na zrušení rozhodnutí finančního úřadu zamítl.
K žádosti Ústavního soudu o vyjádření k ústavní stížnosti krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Za pohledávku plátce DPH (úpadce T., a. s.) za dlužníkem (státem, reprezentovaným správcem daně) lze považovat ve smyslu §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o DPH"), pouze nárok na vrácení vratitelného přeplatku, nikoli nárok na vrácení nadměrného odpočtu DPH. Pro určení, co je vratitelným přeplatkem, který je pohledávkou plátce DPH a který je součástí konkursní podstaty, je nutno postupovat podle §64 zákona o SpDP. Usnesení Nejvyššího soudu, na které stěžovatelka upozorňuje, je pouhý judikát, který pro něj není závazný, a s právním názorem v něm obsaženým se neztotožňuje. Zákon o KV upravuje zvláštní řízení, jehož cílem je zajištění a uspokojení více majetkových nároků proti jedinému dlužníkovi. Zákon o SpDP upravuje postup správce daní a poplatků při jejich správě. Účinky prohlášení konkursu definuje taxativně ustanovení §14 odst. 1 zákona o KV, nepočítá mezi ně přerušení daňového řízení. Podle §40 odst. 11 zákona o SpDP se prohlášením konkursu daňové řízení nepřerušuje. Oba zákony neupravují stejnou oblast právních vztahů, nelze u nich hovořit o poměru speciality, takže existuje zákonný podklad pro to, aby obě řízení probíhala nezávisle. Na daňové řízení nelze vztáhnout zákaz kompenzace pohledávek podle §14 odst. 1 písm. i) zákona o KV. Tomu odpovídá i dikce §37 zákona o DPH, rozlišující mezi přeplatkem a vratitelným přeplatkem. Počítá s vrácením vratitelného přeplatku i v případě prohlášení konkursu na plátce DPH. Závěrem vyjádřil souhlas s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona č. 182/193 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Finanční úřad ve svém vyjádření uvedl, že v den vzniku přeplatku na DPH existoval u téhož subjektu (T., a. s.) nedoplatek na jiné dani, převyšující nadměrný odpočet DPH. Vratitelný přeplatek nevznikl. Zákon o KV není "lex specialis" k zákonu o SpDP, proto musel správce daně postupovat podle daňových předpisů. Postupem soudu nebylo porušeno právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Nebyla porušena ani zásada rovnosti účastníků; to, v čem stěžovatelka spatřuje porušení této zásady, není jeho procesní postavení, ale rovnost konkursních věřitelů v konkursním řízení. Stěžovatelka sama konkursním věřitelem není, jeho rovné postavení tak porušeno být nemohlo. Zákaz kompenzace vzájemných pohledávek se nevztahuje na daňové řízení, které probíhá nezávisle na řízení o konkursu. Pokud jde o určité zvýhodnění finančních úřadů, má to oporu v zákoně, a nelze je tedy považovat za nepřípustné. I samotný zákon o KV v §33 odst. 3 počítá "s podobným zvýhodněním", podle něhož nelze k úhradě pohledávek konkursních věřitelů použít prostředky, s nimiž je možno podle zvláštního zákona naložit jen stanoveným způsobem. Zvláštním zákonem je zákon o SpDP, který mj. upravuje, co je vratitelným přeplatkem. Usnesení Nejvyššího soudu, na které stěžovatelka odkazuje, je rozhodnutím soudu v jiných věcech. Jestliže finanční úřad není účastníkem takového řízení, nejsou pro něj závazná ani vykonatelná rozhodnutí v něm vydaná. Navíc judikatura obecných soudů není v této věci jednotná. Finanční úřad vyslovil souhlas s tím, aby bylo upuštěno od ústního jednání.
Ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že není součástí soustavy obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 6/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 22, str. 159) a v zásadě mu nepřísluší kvalifikovat hodnocení důkazů provedených v řízení před obecnými soudy nebo interpretaci právních předpisů obecnými soudy prováděnou. Uvedené však platí pouze, pokud postupem orgánu aplikujícího právo nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud již vícekrát vyslovil názor (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41), že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky), "... a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky)."
S respektováním toho, co je uvedeno v předchozím odstavci, považuje Ústavní soud za vhodné připomenout dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu a názory obsažené v odborné literatuře k problematice projednávané v rámci této ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud se k otázce zákazu započtení v průběhu konkursu vyslovil ve dvou rozhodnutích. V usnesení ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 29 Odo 532/2001 uvedl, že počínaje dnem prohlášení konkursu na majetek dlužníka již nelze provést započtení na majetek patřící do konkursní podstaty [§14 odst. 1 písm. i) zákona o KV], přičemž není rozhodné, že započítávané pohledávky by se střetly již v době před prohlášením konkursu. Dále uvedl, že: "Vznikne-li tedy úpadci nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, nesmí být za trvání konkursu použit k úhradě jiných daňových nedoplatků, i když by to jinak (mimo konkurs) bylo možné (postupem podle §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a §64 zákona o správě daní a poplatků)." Jedná se o daňové nedoplatky úpadce, které správce daně přihlásil nebo byl povinen přihlásit do konkursu. Postup podle §64 zákona o SpDP by byl za trvání konkursu nepřípustným započtením.
V rozsudku ze dne 28. 1. 2002 č. j. 29 Cdo 95/2000-95 Nejvyšší soud rozhodl, že zákon o KV má ve vztahu k zákonu o SpDP povahu zákona speciálního, a to ve vztahu k plnění těch funkcí zákona o SpDP, které se týkají vymáhání daňových pohledávek. To lze dokumentovat tím, že daňové pohledávky vzniklé před prohlášením konkursu musí být přihlášeny do konkursu a v průběhu konkursu je nelze uspokojit jinak než prostřednictvím rozvrhového usnesení. Skutečnost, že se daňové řízení nepřerušuje, má pro věřitele (stát, reprezentovaný správcem daně) jediný význam - v době od přihlášení pohledávky do konkursu do jejího přezkumu může zajistit výhodnější pozici pro případ popření pohledávky v konkursu. Cílem konkursu je podle §2 odst. 3 zákona o KV poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Má-li být naplněn účel konkursu a vyrovnání, nemůže po prohlášení dojít k uspokojení pohledávek úpadcových věřitelů jiným způsobem než prostřednictvím konkursu (nestanoví-li zákon jinak).
Odborná literatura v této souvislosti hovoří o tzv. skrytém započtení podle zvláštního předpisu (Maršíková, J. - Zelenka, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící, komentář, Linde Praha, Praha 2002, str. 408). Uvádí se zde, že připuštění "skrytého" započtení by vedlo "... k plné úhradě veškerých daňových pohledávek bez ohledu na dobu jejich vzniku a tím k nepřípustnému zvýhodnění pohledávek státu vůči pohledávkám ostatních konkursních věřitelů a k popření zásady poměrného uspokojení při konkursu."
Otázkou, zda lze použít přeplatek DPH proti nedoplatku jiné daně, se také zabývá F. Zoulík (Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související: komentář, C. H. Beck, Praha 1998, str. 106): "Pro kompenzaci mluví okolnost, že v obou případech jde o totožné subjekty (o stát a poplatníka). Naproti tomu podle zvláštní úpravy, které je třeba zřejmě dát přednost, se přeplatek daně z přidané hodnoty započítává do daně pro příští období."
Z. Kotoučová (Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy související: komentář, C. H. Beck, Praha 2002, str. 162) uvádí, že "zvláštní způsob použití plateb daně na úhradu daňových povinností je třeba akceptovat při střetu daňového a konkursního řízení. Nemožnost započtení pohledávek se přitom vztahuje jen na konkursní řízení."
Věcí se zabýval i Nejvyšší správní soud, jehož plénum vydalo dne 29. dubna 2004 pod č. j. Sst2/2003-225 stanovisko k výkladu vztahu §64 zákona o SpDP a §14 odst. 1 písm. i) zákona o KV. Podle tohoto stanoviska: "Daňový přeplatek lze vrátit daňovému subjektu jen za předpokladu, že se jedná o vratitelný přeplatek, tj. není-li evidován na žádném z jeho osobních účtů žádným správcem daně nedoplatek na dani, přičemž není rozhodné, zda nedoplatek vznikl před nebo po vyhlášení konkursu. Postup správce daně není nezákonný, postupuje-li při vracení přeplatku v souladu s podmínkami pro jeho vrácení, stanovenými daňovými předpisy."
V konkrétní věci se jedná o ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci. Řízení o takovéto ústavní stížnosti je v kompetenci senátu Ústavního soudu ve smyslu §15 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Plénum Ústavního soudu si atrahovalo pouze rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutím rozšířených senátů Nejvyššího soudu.
Ústavní soud konstatuje, že obecný soud postupoval v rozporu s kogentní normou [§14 odst. 1 písm. i) zákona o KV], a nerespektoval tak cíl tohoto zákona stanovený v jeho §2 odst. 3, tj. poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Neodůvodněně tak zvýhodnil jednoho z věřitelů, tj. stát, zastoupený finančními orgány. Tím porušil čl. 11 odst. l větu druhou Listiny, podle které vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Svou interpretací obecného práva porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud vytvořil svým rozhodnutím pro futuro nerovné postavení účastníků v konkursním řízení a potvrdil privilegované postavení správce daně ve vztahu k ostatním věřitelům v tomto řízení. Potvrzením zvýhodněného postavení finančního úřadu při uspokojování jeho pohledávek za úpadcem dochází k odčerpávání finančních prostředků z konkursní podstaty na úkor všech ostatních věřitelů. Tím je omezována možnost poměrného uspokojení ostatních věřitelů a také možnost správce konkursní podstaty získat odměnu z konkursní podstaty. Správce daně je tak neodůvodněně zvýhodňován ve svém postavení věřitele sui generis ve vztahu k ostatním věřitelům. Došlo tedy i k porušení čl. 37 odst. 3 Listiny, podle kterého všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Pokud by mělo být přijato výhodnější postavení finančních úřadů jako správců daně v uspokojování jejich pohledávek (reprezentujících určitý veřejný zájem), takové zvýhodnění by musel zákonodárce formulovat explicitně, ústavně konformně a mělo by být i obhajitelné. V českém právním řádu žádné ustanovení takové povahy nalézt nelze. Za takové ustanovení nelze považovat finančním úřadem zmiňované ustanovení §40 odst. 11 zákona o SpDP, podle kterého se prohlášením konkursu daňové řízení nepřerušuje. Obecně řečeno, daňové řízení tedy probíhá (nepřerušuje se), ale okamžikem prohlášení konkursu pro něj platí omezení stanovená zákonem o KV, včetně zákazu započtení. Postup podle §64 odst. 2 zákona o SpDP, tj. použití přeplatku daně na úhradu případného nedoplatku u jiné daně, je fakticky započtením, protože se jím dosahuje stejného účinku jako u "klasického" započtení (srov. §580 a násl. občanského zákoníku).
Ústavní soud nesdílí rozlišování mezi vratitelným a nevratitelným přeplatkem, jak činí krajský soud. Součástí konkursní podstaty by se tak staly pouze "vratitelné" pohledávky stanovené až po odečtení pohledávky věřitele vůči úpadci. Tato konstrukce jde proti smyslu kogentního zákazu jakéhokoli započtení podle §14 odst. 1 písm. i) zákona o KV. Pro výklad toho, co je vratitelným přeplatkem, se po prohlášení konkursu nepoužije izolovaně již pouze ustanovení §62 odst. 2 a 4 zákona o SpDP, ale také ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o KV, tedy již výše zmíněný bezvýjimečný zákaz započtení. Jednostranné započítávání prováděné finančním úřadem by v konečném důsledku vedlo k odčerpávání prostředků z konkursní podstaty a zákon o KV by tím ztrácel svůj smysl.
Ustanovení §31 odst. 1 zákona o KV připouští uspokojení pohledávek za podstatou kdykoli v průběhu konkursního řízení za splnění dvou podmínek: 1) musí se jednat o pohledávky vzniklé po prohlášení konkursu; 2) o tomto uspokojení (nakládání s majetkem podstaty) nemůže jednostranně rozhodovat věřitel (v posouzeném případě finanční úřad - správce daně), ale toto rozhodnutí je oprávněn učinit pouze správce konkursní podstaty [§14 odst. 1 písm. a) zákona o KV].
Finanční úřad ve svém vyjádření k ústavní stížnosti obhajoval správnost svého postupu a odkázal na §33 odst. 3 zákona o KV. Citoval z něj však pouze první větu, podle které k úhradě pohledávek konkursních věřitelů nelze použít prostředky, s nimiž je možné podle zvláštního zákona naložit jen stanoveným způsobem. Za tento zvláštní zákon označil zákon o SpDP. Nezmínil však větu druhou zmíněného ustanovení, podle níž: "správce konkursní podstaty naloží se souhlasem soudu s těmito prostředky v souladu s jejich účelovým určením". I z výše zmíněných ustanovení zákona o KV vyplývá, že s prostředky podstaty nemůže jednostranně disponovat věřitel [ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona o KV], v posuzované věci tedy finanční úřad.
Po zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 27. 6. 2002 č. j. 59 Ca 23/2002-24 došlo k porušení čl. 11 odst. l věty druhé Listiny základních práv a svobod. Dále jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, a princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) téhož zákona zrušil.