ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.32.2011:74
sp. zn. 2 Afs 32/2011 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. K.,
zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4,
proti žalovanému: Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupenému JUDr.
Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Nám. 14. října 3, Praha 5, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2010, č. j. 6 Ca 356/2007 - 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalovaný včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému rozsudku
Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem soud zrušil rozhodnutí Ministerstva financí (dále též
„stěžovatel“ nebo „žalovaný“) ze dne 8. 11. 2007, č. j. 16/86343/2007/1559, kterým ten to zamítl
odvolání a potvrdil rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy (dále té ž „správní orgán I. stupně“) ze dne
4. 9. 2007, č. j. MHMP 373431/2007/DOP -T/Do/TAXI. Citovaným rozhodnutím správní
orgán I. stupně stěžovateli uložil pokutu za porušení cenových předpisů podle ustanovení §15
odst. 1 písm. f) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o cenách“), ve výši 400 000 Kč a dále stanovil paušální částku náhrady nákladů řízení ve výši
1000 Kč.
[2] Důvodem vyhovujícího rozsudku městského soudu byla skutečnost, že se žalovaný
při stanovení výše pokuty nezabýval majetkovými poměry ža lobce a nezohlednil je tak,
aby uložená pokuta neměla likvidační charakter ve smys lu právního názoru obsaženého
v usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2010,
č. j. 1 As 9/2008 - 133 (všechna rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz).
II. Obsah kasační stížnosti
[3] Stěžovatel proti tomuto rozsudku ve spoře odůvodněné kasační stížnosti uplatňuje důvod
uvedený v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
(dále též „s. ř. s.“), když namítá nesprávné posouzení právní otázky městským soudem.
[4] Stěžovatel tvrdí, že rozhodoval v souladu se zákonnou úpravou i s dřívější judikaturou
Nejvyššího správního soudu, o níž teprve později rozšířený senát tohoto soudu prohlásil, že není
udržitelná, a to dva roky po právní moci odvolacího správního rozhodnutí. Navíc, z citovaného
usnesení rozšířeného senátu plyne, že uložená pokuta by měla být účinná a citelná a žalobce proti
její výši v průběhu řízení nic nenamítal. Žalobci byla pokuta za porušování cenových předpisů
ukládána opakovaně, takže si musel být vědom postihu, který mu může být uložen.
[5] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud poté, co zjistil, že jsou splněn y všechny procesní podmínky
pro věcné projednání a rozhodnutí kasační stížnosti, přezkoumal napadený rozsudek městského
soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Podstata řešeného případu spočívá v posouzení toho, zda správní orgány byly povinny
při stanovení výše pokuty přihlédnout i k majetkovým poměrům žalobce, když – jak správně
konstatoval stěžovatel – nic takového žalobce ve správním řízení nenamítal a tuto námitku
uplatnil až v žalobě podané k městskému soudu.
[8] Jak k tomu uvedl rozšířený senát Nejvyššího správního soudu ve shora citovaném
usnesení č. j. 1 As 9/2008 - 133, „Správní orgán ukládající pokutu za jiný správní delikt je povinen
přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše pokuty,
kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to i v případech, kdy příslušný zákon
osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí . ...
Správní orgán vychází při zjišťování osobních a majetkových poměrů z údajů doložených samotným účastníkem
řízení, případně z těch, které vyplynuly z dosavadního průběhu správního řízení či které si opatří samostatně
bez součinnosti s účastníkem řízení. Nelze-li takto získat přesné informace, je správní orgán oprávněn stanovit
je v nezbytném rozsahu odhadem.“
[9] V nyní projednávaném případě Nejvyšší správní soud nepochybuje o tom, že uložená
pokuta ve výši 400 000 Kč je s ohledem na osobu pachatele, provozujícího taxislužbu, způsobilá
ohrozit či výrazně zasáhnout jeho finanční situaci. V intencích shora citovaného právního názoru
proto správní orgány byly povinny přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele,
byť zákon o cenách osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek
rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí. Jak navíc plyne z rozhodnutí žalovaného ze dne
8. 11. 2007, správní orgán I. stupně i žalovaný si byli vědomi toho, že žalobci byla jinými
pravomocnými rozhodnutími uložena pokuta ve výši 50 000 Kč a 90 000 Kč.
[10] Jak totiž uvedl rozšířený senát v citovaném usnesení, k osobním a majetkovým poměrům
pachatele musí správní orgán přihlédnout proto, aby se vyhnul uložení likvidační pokuty.
Likvidační pokutou přitom rozšířený senát rozumí sankci, která je nepřiměřená osobním
a majetkovým poměrům pachatele deliktu do té míry, že je způsobilá mu sama o sobě přivodit
platební neschopnost či ho donutit ukončit podnikatelskou činnost, nebo se v důsledku takové
pokuty může stát na dlouhou dobu v podstatě jediným smyslem jeho podnikatelské činnosti
splácení této pokuty a zároveň je zde reálné riziko, že se pachatel, p řípadně i jeho rodina (jde-li
o podnikající fyzickou osobu) na základě této pokuty dostanou do existenčních potíží. Nejvyšší
správní soud má za to, že pokuta ve výše 400 000 Kč v daném případě splňuje shora uvedenou
charakteristiku, a proto považuje právní názor městského soudu za správný a souladný
se zákonem. To znamená, že správní orgány pochybily, když se vůbec nezabývaly výší uložené
pokuty s ohledem na osobní a majetkové poměry žalobce.
[11] Pokud stěžovatel z citovaného usnesení rozšířeného senátu cituje potřebu citelnosti
a odpovídající intenzity uložené pokuty, lze s tímto názorem plně souhlasit. Současně je však
třeba trvat na tom, že tato citelnost a intenzita musí vy cházet ze zjištění o osobních
a majetkových poměrech konkrétního delikventa a právě proto je tato informace
pro rozhodování správního orgánu nezbytná.
[12] Další námitka stěžovatele se týká judikatorního odklonu, provedeného Nejvyšším
správním soudem. V tomto ohledu je možno přisvědčit tvrzení, že právní názor žalovaného,
dle kterého nepřihlédl k majetkovým a osobním poměrům žalobce, byl v souladu s předcho zí
judikaturou Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 6 A 186/2002 - 45). Jak však plyne ze shora uvedeného, spornou právní otázku rozhodl
rozšířený senát zdejšího soudu usnesením č. j. 1 As 9/2008 - 133 odchylně a právní názor
v tomto usnesení obsažený je nutno respektovat, jelikož v opačném případě by nebyla naplněna
sjednocovací funkce rozhodnutí rozšířeného senátu, zakotvená v ustanovení §17 odst. 1 s. ř. s.
(k doktrinálnímu pohledu na tuto otázku viz např. Z. Kühn, Prospektivní a retrospektivní působení
judikatorních změn, Právní rozhledy č. 6/2011, str. 191 a násl.).
[13] Jen jako obiter dictum poukazuje Nejvyšší správní soud na další usnesení rozšířeného senátu
ze dne 22. 3. 2011, č. j. 8 Afs 48/2009 - 80, podle něhož „výrazem „cena platná v okamžiku nabídky“
v §13 odst. 2 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném do 17. 11. 2009, se rozumí cena
prodávajícím aktuálně požadovaná; skutečnost, zda jde o cenu dovolenou právními předpisy o regulaci cen, není
pro posouzení, zda prodávající splnil své povinnosti podle uvedeného ustanovení, rozhodná .“ Tento právní
názor je třeba rovněž zohlednit při rozhodování žalovaným, jelikož v daném případě byla žalobci
uložena pokuta právě za porušení ustanovení §13 odst. 2 ve spoj ení s §15 odst. 1 písm. f)
zákona o cenách, kterého se měl dopustit tím, že na dveře vozidla taxislužby umístil ceník,
neodpovídající platným cenovým předpisům. Rozšířený senát tak v citovaném usnesení
akceptoval právní názor, vyslovený v rozsudku Nejvyššího správní ho soudu ze dne 5. 11. 2009,
č. j. 1 Afs 60/2009 - 119, podle něhož „porušení cenových předpisů podle §15 odst. 1 písm. f) zákona
o cenách se nedopustí bez dalšího jen tím, že vozidlo označí cenou vyšší než je maximální cena stanovená cenovými
předpisy.“
[14] K tomuto závěru dospěl soud na základě úvahy, že „existuje-li zákonná opora
pro sankcionování provozovatele taxislužby za předražování poskytovaných služeb (jak tomu ostatně v daném
případě bylo), není důvod přisuzovat pojmu platnost v kontextu §13 odst. 2 zákona o cenách význam ve smyslu
souladu s právními předpisy (dovolenost). Jako podpůrný argument lze uvést též druhou, alternativně vyjádřenou
skutkovou podstatu v písmenu f), která výslovně předpokládá nepravdivost informace: porušením cenov ých předpisů
podle písm. f) je totiž jednak situace, kdy prodávající nesplní své evidenční nebo informační povinnosti nebo
povinnosti v označování zboží cenami podle §11 až 13, jednak situace, kdy prodávající předá cenovému orgánu
nepravdivé údaje. Postup správních orgánů aprobovaný městským soudem naopak navozuje dojem jakéhosi
náhradního řešení, jež ovšem postrádá logické opodstatnění. Argumentem reductionis ad absurdum v návaznosti
na výklad městského soudu by totiž méně závažným jednáním ze strany prov ozovatelů taxislužby bylo formální
informování o ceně souladné s cenami maximálními, ale účtování ceny vyšší, aniž by o tom zákazník předem věděl
[v takovémto případě by ve smyslu logiky rozhodnutí městského soudu mohla být uložena sankce jen podle §15
odst. 1 písm. a) zákona o cenách]. Takový postup by však zákazníky a dobré jméno hlavního města Prahy
poškozoval výrazně více, než postup stěžovatelův, protože jeho zákazník o ceně nabízených služeb, jež
mu následně byla i účtována, dopředu informován byl. M ají-li správní orgány v úmyslu sankcionovat provozovatele
taxislužby za nastavení cen vyšších než je cena maximální dle cenových předpisů, mohou tak činit
podle §15 odst. 1 písm. a) zákona o cenách, nikoli účelovou aplikací písm. f) téhož ustanovení.“
IV. Závěr
[15] Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
[16] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu náklad ů
řízení. Úspěšnému žalobci žádné náklady řízení nevznikly, když nepodal ani vyjádření ke kasační
stížnosti. Proto mu náklady řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. května 2011
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu