ECLI:CZ:NSS:2012:2.AFS.33.2011:78
sp. zn. 2 Afs 33/2011 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce R. S.,
zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Litoměřice, Mírové
náměstí 157/30, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Praze, se sídlem Praha 1, Žitná
563/12, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.
4. 2010, č. j. 10 Ca 95/2008 – 37, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 23. 8. 2010, č.
j. 10 Ca 95/2008 - 52,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnost nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 8. 2. 2008, č. j. 297/08- 1100-200545, bylo
dle ustanovení §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a po platků, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu
výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ,
č. j. 40553/07/0439/1900, vydanému dne 25. 4. 2007, Finančním úřadem v Mělníce. Tímto
dodatečným platebním výměrem byl žalobci dodatečně stanoven základ daně ve výši 435 164 Kč,
a dodatečně vyměřena daň ve výši 104 086 Kč. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce správní
žalobou, kterou Městský soud v Praze jako nedůvodnou zamítl.
Z odůvodnění rozsudku městského soudu vyplývá, že žalobce v rozhodném období
podnikal v rámci konsorcia - Sdružení podnikatelů R4, společně s F. L. a K. S. (dále jen
„sdružení“). V rámci sdružení si společníci příjmy i výdaje ze společného podnikání r ozdělovali
rovným dílem. U žalobce byla dne 17. 8. 2005 zahájená daňová kontrola, zaměřená, mimo jiné, i
na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002. Z jejích závěrů plyne, že výdaje
uplatněné v souvislosti se společnou činností sdružení, ve výši 1 305 492, 40 Kč nebyly správcem
daně posouzeny jako výdaje vynaložené na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů
podle §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro rok 2002
(dále jen „zákon o daních z příjmů“). V důsledku tohoto zjištění byly tyto výdaje sníženy o podíl
žalobce na účasti ve sdružení, tj. o částku 435 164 Kč. Dodatečným platebním výměrem tak byla
žalobci doměřena daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2002 ve výši 104 086
Kč. V odvolacím řízení napadl žalobce závěr správce daně ve věci neuznaných výdajů
uplatněných na základě dodavatelských faktur J. F . v celkové výši 933 500 Kč, tj. dodatečné
zvýšení daně o podíl žalobce na těchto výdajích ve výši 331 166, 66 Kč (zbývající částka ve výši
103 997, 34 Kč napadena nebyla). V odvolání bylo namítáno nesprávné hodnocení důkazních
prostředků správcem daně, konkrétně výpovědí svědků J. F . a F. L. Svědek F. přiznal, že vypsal
žalobcem předložené faktury a podepsal k nim též výdajové doklady, nicméně uvedl, že peníze za
vyfakturovaná plnění nepřevzal, žádný materiál nedodal a práce neprovedl, protože mu žalobce
slíbenou zakázku na výstavbu nové haly nezadal. Proto, jak to bylo předem dohodnuto
s žalobcem, stornoval příslušné doklady a neza dal je do účetnictví. Žalobce, spolu s jeho
zástupcem, byli při tomto výslechu přítomni, nicméně v jeho průběhu tuto výpověď nevyvrátili
ani nezpochybňovali její logičnost či přesvědčivost. Žalobce svědku položil pouze otázku, zda
tvrdí, že mu žádné peníze nedal, na což on odpověděl „ano.“ Z výpovědi F. L. (a tvrzení žalobce)
se naopak podává, že J. F. práce provedl, materiál dodal a peníze přijal. F. L . měl být navíc
předání peněz přítomen. Žalovaný poukázal na to, že svědek F. L . byl účastníkem sdružení, tedy
celá věc přímo ovlivňovala i daňové posouzení jeho vlastních výdajů, a proto nemohla být jeho
výpověď osvědčena jako relevantní důkaz. F. L . navíc svá tvrzení nedoložil žádným dalším
důkazem, který by je dosvědčil. Poněvadž žalobce rovněž nepředložil žádné relevantní důkazní
prostředky, které by jeho tvrzení prokazovaly, neunesl tak své důkazní břemeno (§31 odst. 9
daňového řádu). Po prověření důkazní hodnoty jednotlivých důkazních prostředků dospěl
žalovaný k závěru, že žalobce v průběhu řízení neprokázal, že by práce, dodávky a materiály byly
prováděny a dodávány tak, jak je uvedeno na předložených fakturách, ani že bylo za jejich
provedení zaplaceno, a proto nemohly být jím uplatněné výdaje uznány za d aňově uznatelné, dle
§24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Na základě výše uvedeného žalovaný odvolání zamítl.
Na základě takto postaveného skutkového stavu se Městský soud v Praze vypořádal
s jednotlivými žalobními námitkami. Žalobce svou argumentaci postavil na výhradách proti
provedenému dokazování. Dle jeho názoru daňové orgány nesprávně vyhodnotily provedené
výslechy svědků, neboť výpověď svědka F. postrádala logiku; výpověď svědka L. pak nemohla
být označena za irelevantní pouze proto, že byl společníkem sdružení. Navíc, odůvodnění
výpovědi svědka F., s ohledem na výpověď F. L. a tvrzení žalobce, svědčilo v jeho prospěch.
Tyto skutečnosti, dle názoru žalobce, prokázaly daňovou uznatelnost výdajů jím uplatněných.
Žalobce se dále dovolával rozsudku Okresního soudu v Mělníce ze dne 29. 10. 2008,
sp. zn. 2 T 82/2008 (dále též „zprošťující rozsudek“), kterým byl zproštěn obžaloby ve věci
spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1
trestního zákona, a na důvody v tomto rozsudku uvedené; i z nichž dovozoval nesprávnost
názoru daňových orgánů ohledně dodatečného vyměření předmětné daně.
Městský soud názoru žalobce nepřisvědčil, přičemž konstatoval, že z rozsáhlého
a podrobného odůvodnění napadeného rozhodnutí, na které soud ve svém odůvodnění též plně
odkázal, vyplynulo, že hodnocení věci žalovaným má dostatečnou oporu ve spisu a shromážděné
důkazní prostředky ve svém souhrnu jeho závěry potvrzují. Pokud žalobce zpochybňoval
výpověď svědka F., toto své tvrzení nepodložil žádnými konkrétními tvrzeními a ani nijak
nekonkretizoval, v čem spatřoval pro něj pozitivní hodnocení této výpovědi. Svědek F . totiž jasně
uvedl, že pro žalobce žádná konkrétní plnění neprováděl. Tento závěr je sám osobě tak jasný, že
jej nemohla zvrátit ani výpověď společníka sdružení (F. L.), který se, jak sám uvedl, přímo
neúčastnil žádných konkrétních obchodů. Soudu tak nebylo zřejmé, z čeho žalobce dovozoval
odlišný závěr. Soud tak tvrzení žalobce ohledně hodnocení výpovědí svědků J. F . a F. L. označil
za lichá s tím, že jejich hodnocení ze strany žalovaného odpovídalo okolnostem případu a jako
takové nemůže být ani v rozporu s §2 odst. 2 daňového řádu, neboť úprava tohoto ustanovení
se na hodnocení důkazů vůbec nevztahuje. Uvedl dále, že žalobce sám, kromě svých tvrzení,
nenabídl ani během daňové kontroly ani odvolacího řízení žádný další důkazní prostředek, který
by jakkoli potvrzoval faktické provedení vyfakturovaných činností, a proto nemůže tvrdit, že
žalovaný neprovedl řádná skutková zjištění. Na tomto závěru nemůže změnit nic an i žalobcem
předložený rozsudek, kterým byl zproštěn obžaloby pro trestný čin krácení daně. Tento rozsudek
byl vydán až po vydání napadeného rozhodnutí žalovaného a žalobce na něj soud upozornil až
po lhůtě pro podání žaloby. Soud dále konstatoval, že závěry učiněné soudem v trestní věci a
důkazy provedené orgány činnými v trestním řízení, nelze použít v rámci přezkumu rozhodnutí
v správním soudnictví. Soud v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí přezkoumává
napadené rozhodnutí a řízení jemu předcháze jící a to pouze v rozsahu podkladů a důkazů, které
byly podkladem pro jeho vydání a jsou součástí správního spisu; navíc posuzování, zda konkrétní
osoba spáchala trestný čin krácení daně, je odlišné od posuzování závěrů týkajících se daňové
povinnosti. Žalobce navíc vadu řízení, kde by namítal, že správní orgány nepřihlédly k důkazu,
který by byl součástí dokazování vedeného v trestním řízení, ani netvrdil.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností odkazující na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) a d) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“); fakticky však namítá pouze nesprávné hodnocení důkazů žalovaným a tím
i pochybení při hodnocení důkazů městským soudem – reálně je tedy tvrzena pouze existence
kasačního důvodu ve smyslu ustanovení §103 odst.1 písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel předně namítá, že žalovaný nepostupoval v souladu se zákonem při hodnocení
výpovědi svědka F. k vystaveným fakturám a příslušným, svědkem podepsaným, výdajovým
dokladům. Poukazuje na to, že jmenovaný svědek přiznal, že faktury vystavil a příslušné doklady
podepsal, nicméně peníze nepřevzal, jelikož mu stěžovatel nezadal přislíbenou zakázku
a tak předmětné doklady zničil. Jak ale vyplývá z výpovědi svědka L., byl tento svědek při předání
peněz osobně přítomen. Zde stěžovatel vytý ká žalovanému zejména to, že se nevypořádal
s důvody, kterými svědek F. odůvodňoval vystavování faktur a podepisování dokladů, tj.
nezhodnotil tuto výpověď z hlediska daňového, co do logičnosti a věrohodnosti uváděných
důvodů. Pokud by městský soud hodnotil důkazy ve vzájemných souvislostech, nemohl by
přistoupit na tvrzení svědka F. Stěžovatel soudu předložil zprošťující rozsudek Okresního soudu
v Mělníce pouze proto, že tento soud v něm dospěl k závěru o nedůvěryhodnosti výpovědi
svědka F., neboť svědek F. podnikal, měl v té době finanční problémy a mohl mít zájem na tom,
aby předmětné faktury stornoval a nezahrnul je do svého účetnictví; jinak by byl povinen tyto
příjmy sám zdanit. Je tak ne logické, že dal správce daně za pravdu osobě, která peníze za
přítomnosti svědka, byť účastníka sdružení, převzala a měla zdanit, nežli osobě, která peníze po
právu předala a po právu uplatnila jako daňový výdaj. Hodnotil -li by soud důkazy tak, jak je
uvedeno výše, musel by dospět k stejným skutkovým zjištěním jako stěžovatel a trestní soud a tím
též k závěru, že výpověď svědka F. je nedůvěryhodná a nelogická (zejména vzhledem
k důvodům, proč vše stornoval) a není proto schopna zpochybnit stěžovatelem uplatněné daňově
uznatelné výdaje.
Dále stěžovatel vytýká soudu, že měl tvrzení svědka F . za tak jasné, že se otázkou předání
peněz, podepsání výdajových dokladů na peníze a svědkem L., který byl, jak již bylo uvedeno,
předání peněz přítomen, vůbec nezabýval, respektive dospěl bez jakéhokoliv hodnocení k závěru,
že to nemůže být vyvráceno.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odká zal na své vyjádření k žalobě
a argumentaci uvedenou v rozhodnutí městského soudu a navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uved ených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jedn ání za podmínek vyplývajících
z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Předně je třeba uvést, že stěžovatel v kasační stížnosti fakticky pouze opakuje žalobní
výhrady proti způsobu hodnocení výpovědi svědka F. daňovými orgány. To vše bez toho, že by
(s výjimkou, o níž bude pojednáno dále) jakkoli konkrétně polemizoval s hodnotícími závěry
městského soudu. Nejvyšší správní soud se tak převážně může zabývat touto problematikou
toliko v rovině obecné. Z hlediska rozsahu přezkumu se tak m ůže vyjádřit prakticky jen k tomu,
zda jsou odpovídající závěry městského soudu přezkoumatelné, vnitřně konzistentní a v souladu s
principy obecné i právní logiky.
Obecně lze konstatovat, že každý daňový subjekt má povinnost sám daň přiznat
a současně povinnost svá tvrzení doložit. Daňový řád v ustanovení §31 odst. 9 ukládá daňovému
subjektu povinnost prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém přiznání
nebo k jejichž průkazu byl správcem daně vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný t aké za to,
že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní, nerozporné a budou prokazovat jeho
tvrzení. Navíc, jak již bylo mnohokrát judikováno, ani formálně perfektní účetní doklady se všemi
požadovanými náležitostmi nestačí samy o sobě k prokázání uskutečnění plnění v nich
deklarovaného. Tyto doklady jsou pro správce daně pouze tvrzením daňového subjektu,
že k realizaci tohoto plnění došlo. Poněvadž je daňové řízení ovládáno zásadou souladu stavu
skutečného a stavu formálně právního, platí, že „daňové a účetní doklady, příp. jiné listiny, mohou být
dostatečným důkazem jenom tam, kde není pochyb o tom, že služba (nebo jiné plnění) byla poskytnuta tak, jak
daňový subjekt deklaroval, a že uplatněný výdaj s ní byl skutečně vynaložen za účelem vyjádřeným v §24 odst. 1
zákona o daních z příjmů.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 5. 2007,
č. j. 9 Afs 39/2007 – 47; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Nespravoval-li tedy daňový subjekt náležitě své záležitosti (nevedl skladovou evidenci, veškerá
tvrzená podnikatelská komunikace se svědkem F. proběhala pouze ústně) a v důsledku toho
neměl k dispozici obvyklé doklady, kterými by byl schopen prokázat jím deklarované údaje, bylo
jeho povinností prokázat je důkazy jinými, nerozpornými, neboť důkazní břemeno, jak již bylo
uvedeno, tížilo výlučně jeho.
Vycházel-li městský soud při hodnocení postupu žalovaného z těchto premis, nelze
mu ničeho vytknout. Ze spisového materiálu je zřejmé, že rozsudek městského soudu, potažmo
rozhodnutí žalovaného, mají ve spisu oporu. Lze jen znovu připomenout, že samotné faktury,
i když formálně správné, nejsou dostatečné pro prokázání daňové uznatelnosti uplatněných
výdajů, existují-li na straně daňových orgánů rozumné pochybnosti o existenci takto
deklarovaných plnění. Pouze skutečné vynaložení těchto výdajů, v prokázané výši, a v souvislosti
se snahou o dosažení zdanitelných příjmů ve vztahu k posu zovanému zdaňovacímu období,
je schopné naplnit podmínky pro uznání takovýchto výdajů jako výdajů na dosažení, zajištění
a udržení zdanitelných příjmů podle §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů. V posuzované věci
však z provedených důkazů, ani z výpovědí svědků, skutečné realizování stěžovatelem
uplatněných výdajů jednoznačně prokázáno nebylo.
Stěžovatel v kasační stížnosti neuvádí nic nového, pokud jde o tvrzení, v čem má být
způsob hodnocení provedených důkazů žalovaným (aprobovaný napadeným rozsudkem)
nesprávný. Ve své argumentaci pouze setrvale vyjadřuje nesouhlas s hodnocením výpovědi
svědka F. daňovými orgány; konkrétní výtku ve vztahu k úvahám městského soudu v této otázce
však (s výjimkou argumentace odůvodněním rozsudku trestního soudu), nad rámec tvrzení
uplatněných již v žalobě, nevznáší. Stěžovatel má za to, že výpověď svědka F ., spolu s
přihlédnutím k jeho tvrzením a výpovědi svědka L ., svědčí v jeho prospěch, a to i přesto, že tento
svědek ve své výpovědi uvedl, že pro stěžovatele žádná plnění neprováděl a zaplaceno nedostal.
Stěžovatel ovšem neuvádí, v čem konkrétně spatřuje pro něj pozitivní vyznění této výpovědi; je
přitom zcela evidentní, že tato výpověď jeho tvrzení naopak popírá, neboť důka zy provedené
správcem daně (s výjimkou výpovědi F. L.) závěru, že by stěžovatel od J. F. jakékoli plnění přijal,
nijak nenasvědčují; pouze pokud by existovaly indicie pro závěr opačný, mohlo by být o takové
motivaci jmenovaného svědka racionálně uvažováno.
Fakticky jedinou kasační argumentací, překračující obsah žaloby, je stěžovatelem
navozená otázka nehodnověrnosti výpovědi svědka F., s ohledem na skutečnosti uvedené
v odůvodnění zprošťujícího rozsudku Okresního soudu v Mělníce. Aby bylo možno stěžovateli
přisvědčit, bylo by nejprve nutno přijmout právní názor, že soud rozhodující ve správním
soudnictví je vždy a bez dalšího vázán rozsudky vydanými v trestních řízeních. Tak tomu ovšem
není. Podle ustanovení §52 s. ř. s. je soud vázán rozhodnutím soudů o tom, že byl spáchán trestný čin
a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím soudu o osobním stavu. O jiných otázkách si soud učiní úsudek sám; je -li
tu však rozhodnutí o nich, soud z něj vychází, popřípadě tam, kde o nich náleží rozhodovat soudu, může uložit
účastníku řízení, aby takové rozhodnutí vlastním návrhem vyvolal. Ve shodě s judikatorně ustáleným
výkladem obdobného ustanovení - §135 občanského soudního řádu (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. 32 Cdo 421/2009) je nutno to to ustanovení chápat
tak, že pro soud je závazný toliko výrok rozsudku, a to rozsudku odsuzujícího, který již nabyl
právní moci. Dále je třeba zdůraznit, že trestní řízení a řízení daňové, respektive jejich výsledky,
nejsou vnitřně provázány a není mezi nimi vztah závislosti de iure ani de facto. Ačkoliv jsou v praxi
často vedeny oba druhy řízení pro týž skutek, výsledky bývají mnohdy zcela rozdílné. Příč inou
je jak odlišný předmět těchto řízení (potrestání protiprávního jednání v trestním řízení,
při současném garantování všech záruk plynoucích z povahy trestního obvinění, oproti řádnému
stanovení a vybrání daně v řízení daňovém - k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu,
publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. Rt 29/1982), tak i zá sady a způsoby
jejich vedení, zejména při dokazování. Odlišnost obou řízení z hlediska procesu se nejmarkantněji
projevuje v tom, že v trestním řízení je to příslušný orgán státu (státní zástupce), kdo je povinen
prokázat, že obžalovaný spáchal trestný čin (čímž by byla prolomena jeho zákonem presumovaná
nevina); naproti tomu v řízení daňovém je na daňovém subjektu, aby prokázal správnost svých
tvrzení, tedy na něm leží důkazní břemeno ohledně řádného splnění daňové povinnosti. Příznivý
výsledek trestního řízení pro obžalovaného proto může být ovlivněn i nedostatkem důkazů
shromážděných v jeho neprospěch, zatímco v daňovém řízení může mít shodná skutková situace
(s ohledem na opačně nastavené důkazní břemeno) pro tutéž osobu (zde v postavení daňového
subjektu) výsledek zcela opačný. Dále nelze opomenout, že rovněž okruh dokazovaných
skutečností je v trestním řízení nepoměrně širší než v řízení daňovém; jde zejména o subjektivní
stránku jednání obžalovaného (prokázání příslušné formy zavinění), která je imanen tní
podmínkou pro uznání trestní odpovědnosti – ta je ovšem v daňovém řízení irelevantní
(srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 Afs 4/2011 – 71).
Dále je nutno uvést, že stěžovatel předložil předmětný zpro šťující rozsudek ze dne
29. 10. 2008 až v řízení před městským soudem. Městský soud, s odkazem na ustanovení §75
odst. 1 s. ř. s., dle kterého je soud v rámci soudního přezkumu povinen vycházet z právního
a skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, jej odmítl pro potřeby
dokazování akceptovat, jelikož rozhodnutí žalovaného bylo vydáno již dne 8. 2. 2008, a v době
vydání tohoto rozhodnutí tedy pravomocný zprošťující trestní rozsudek vůbec neexistoval. Tento
právní názor je v obecné rovině nepochybně správný, byť v jistých, výjimečných případech
soudní judikatura dospěla k možnosti připustit i tyto skutkové novoty pro potřeby dokazování;
vždy však s podmínkou, že osvědčují skutkový stav, který zde byl v době rozhodování správního
orgánu (srov. například rozsudek zdejšího soudu ze dne 15. 9. 2011, č. j. 4 Ads 35/2011 - 75).
Stěžovatel ovšem předložením tohoto trestního rozsudku ani nezpochybňoval skutkový
stav, z něhož vycházel žalovaný, ale domáhal se touto cestou přehodnocení již provedeného
důkazu - dle odůvodnění tohoto rozsudku měla být důvěryhodnost svědka F . zpochybněna, a dle
názoru stěžovatele měl ke stejnému závěru dospět i městský soud, p okud jde o svědeckou
výpověď, již svědek podal v daňovém řízení. Zde je nutno uvést, že není podstatn é, jaké důkazy
provedené v trestním řízení popsal trestní soud v odůvodnění svého rozsudku, a to i za situace,
kdy by takový rozsudek mohl být přijat jako důkaz v řízení před správním soudem. Je vhodné
znovu zopakovat, že ani u rozsudku, jímž by byla vyslovena vina obžalovaného za spáchání
trestného činu, by pro daňové řízení nebylo závazné jeho odůvodnění, ale toliko výrok. Správce
daně, vázán zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 3 daňového řádu), provede vlastní
dokazování, z něhož dospěje k určitým skutkovým zjištěním, a pouze tyto závěry mají být
podrobeny soudní kontrole. Městský soud tedy neporušil žádnou zákonnou povinnost,
nezabýval-li se závěry trestního rozsudku ohledně důvěryhodnosti důkazu provedeného
v trestním řízení, a soustředil-li se výlučně na způsob zjišťování a hodnocení skutkového stavu
věci daňovými orgány.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že se městský soud dostatečně nezabýval hodnocením
otázky předání peněz, podepsání výdajových dokladů, či výpovědí svědka L., lze uvést,
že městský soud v této věci plně odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného, protože dle jeho
mínění byly závěry žalovaného srozumitelné a logické, odpovídaly provedeným důkazům
a obsahu spisu a věc byla správně posouzena též po právní stránce. Takovému postupu nelze
v principu ničeho vytknout (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
sp. zn. 8 Afs 75/2005, publikovaný pod č. 1350/2007 Sb. NSS). Navíc není pravdou,
že se nezabýval výpovědí svědka L., neboť uvedl, že t ento svědek pouze nekonkrétně a obecně
uváděl skutečnosti, které nebylo možno podřadit pod konkrétní obchodní případy, a jeho
výpověď proto nebyla schopna vyvrátit závěry plynoucí z výpovědi svědka F.
Městský soud tedy zvážil závěry žalovaného ohledně hodnocení svědeckých výpovědí
a dospěl přezkoumatelným způsobem k závěru, že tyto zcela odpovídají tomu, co svědci uvedli.
Zdejší soud se s tímto hodnocením skutkového stavu, z něhož vycházely daňové orgány, shoduje
Jak již bylo opakovaně konstatováno, s ohledem na převážnou obecnost argumentace stěžovatele,
lze jen obecně konstatovat, že dle obsahu spisu je patrno, že stěžovateli bylo v rámci správního
řízení umožněno bránit svá práva a předkládat důkazy, navrhované k jeho tvrzením. Stejně tak
jsou zřejmé důkazy, které byly provedeny za účelem prokázání skutkového stavu, jejich
hodnocení a právní závěry na jejich základě přijaté. Způsob, jakým správce daně, potažmo
žalovaný, zhodnotil výsledky provedeného dokazování, má oporu ve spisu a je výsledkem
logického uvažování opřeného o řádně získané důkazy, jež byly hodnoceny jak jednotlivě,
tak ve svém souhrnu a tvoří dostatečnou oporu skutkovému stavu, tak jak byl žalovaným
osvědčen.
Nad rámec již uvedeného, lze dodat, že podle ustanovení §77 s. ř. s., je soud oprávněn
dokazováním ujasnit nebo upřesnit, jaký byl skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém
rozhodnutí vycházel. Z právní věty k rozsudku zdejšího soudu ze dne 28. 3. 2007,
č. j. 1 As 32/2006 - 99, publikované pod č. 1275/2007 Sb., se k tomu uvádí, že „soud při svém
rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalez l správní orgán, a to ani
co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hl edisek závažnosti, zákonnosti
a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost skutkových zjištění učiněných
správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může reagovat jednak tím, že uloží
správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám (…) V př ípadech, kdy soud
přistoupí k vlastnímu dokazování, tedy opakuje důkazy provedené již předtím správním orgánem, nebo provede
důkazy jím dosud neprovedené, hodnotí provedené důkazy jednotlivě i v souhrnu tak, aby došlo k jejich
vzájemnému skloubení a provázání s důkazy provedenými a zhodnocenými správním orgánem a soud nadále
vycházel ze skutkového a právního stavu takto zjištěného, ovšem ve vztahu ke správnímu orgánu s důsledky
předvídanými v §78 odst. 5 a 6 s. ř. s.“ Je přitom věcí úvahy soudu, zda a případně jaké z navržených
důkazů provede; není přitom odkázán jen na návrhy účastníků řízení ( §52 odst. 1 s. ř. s.).
V posuzované věci zdejší soud žádný exces městského soudu z takto vymezených pravidel pro
rozhodování správních soudů v režimu plné jurisdikce neshledal. Přitom nelze přehlédnout,
že stěžovatel v žalobě nenavrhl opětovné provedení důkazů, pouze předložil rozsudek trestního
soudu, kterým hodlal zpochybnit důvěryhodnost výpovědi svědka F., podané v daňovém řízení;
tento důkazní prostředek však městský soud po právu odmítl coby důkaz provést. Namítá-li
proto stěžovatel, že soud postupoval nezákonně při hodnocení provedených důkazů, když zcela
aproboval závěry žalovaného, které, jak již bylo uvedeno výše, vyplývají ze spisu, aniž sám
v řízení o žalobě uplatnil jiné relevantní důkazy, které by soud provedl, hodnotil a které by závěry
žalovaného konfrontovaly, je jeho námitka nedůvodná (srov. též rozsudek zdejšího soudu ze dne
12. 4. 2006, č. j. 5 Afs 40/2005 - 72).
Na základě výše uvedeného, Nejvyšší správní soud naznal, že kasační stížnost není
důvodná. Nezbylo mu proto, než ji rozsudkem zamítnout (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1,
věty první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého, nestanoví -li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Vzhledem
k tomu, že stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti procesně úspěšný, právo na náhradu
nákladů řízení mu nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho
případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2012
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu