ECLI:CZ:NSS:2011:2.AFS.42.2011:57
sp. zn. 2 Afs 42/2011 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: Ing. J. P.,
zastoupeného JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem Vinohradská 6, Praha 2, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 9. 2008, č. j. 14639/08-1700-703359, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2011, č. j. 30 Ca 230/2008 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
3. 9. 2008, č. j. 14639/08- 1700-703359 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Žalovaný tímto
rozhodnutím zamítl odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Pelhřimově
ze dne 7. 5. 2008, č. j. 47226/08/091980/6337.
Platebním výměrem finanční úřad uložil žalobci odvést do státního rozpočtu
neoprávněně použité prostředky státního rozpočtu ve výši 690 617 Kč. Důvodem bylo
neohlášení „změny právního subjektu“ farmy v obci Služátky, na jejíž stavbu byla žalobci a jeho
otci v roce 1991 poskytnuta návratná finanční výpomoc Ministerstvem zemědělství.
Rozhodnutí žalovaného stálo na argumentaci, že bylo prokázáno porušení povinnosti
vyplývající z uzavřených smluv a Prováděcích pokynů Mze ČR, č . j. 157/1991-200 a MF ČR
č. j. 193/3144/1991; porušení podmínek spočívalo v neoznámení prodeje farmy, která byla
v roce 2005 převedena společnosti ALLCOMP, s. r. o., se sídlem v Netvořicích.
Krajský soud v napadeném rozsudku vycházel ze skutečnosti, že právní řád nezná pojem
„změna právního subjektu“ a dospěl k závěru, že ze znění článku 8 smlouvy a z přílohy č. 2
Prováděcích pravidel lze dovodit, že povinnosti tam příkladmo uvedené se týkají pouze
právnických osob.
Stěžovatel kasační stížnost opírá o §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.; namítá tedy nezákonnost
právního posouzení věci. Právní názor krajského soudu, dle jeho názoru, vychází z úzce
jazykového výkladu a je povrchně formální. Z ustálených zásad dotační politiky plyne
jednoznačně povinnost příjemců finančních prostředků hlásit v předstihu jejich záměr převést
předmět dotace na jinou osobu, a to proto, aby poskytovatel mohl včas uzavřít nové smlouvy
s novými právními subjekty. Dotační politika se pro všechny dotační tituly řídila mj. principem
vázanosti na určitý objekt, jehož dotování je žádoucí. V daném případě byla poskytnuta finanční
výpomoc na výstavbu rodinné farmy; podmínkou pro jejího příjemce bylo po určité období
(9 let) podnikat na dotovaném objektu. Splnění této podmínky nebylo stěžovatelem
zpochybněno, byla splněna ještě před prodejem farmy, a to již v roce 2000. Pokud bylo
v odvolacím rozhodnutí poukázáno na skutečnost, že stavba nebyla dosud kolaudována,
neznamená to, že to bylo důvodem pro uložení odvodu, byť z toho stěžovatel dovozuje,
že žalobce se chce vyhnout povinnosti vrátit dotaci. Během kontrol y však správce daně zjistil,
že farma byla prodána v roce 2005 jinému subjektu, aniž by příjemce dotace poskytovatele o tom
informoval. Tím byly porušeny podmínky pro její poskytnutí a pro toto porušení byla uložena
povinnost finanční prostředky vrátit. Stěžovatel poukázal na přísnou účelovost dotace vyp lývající
z Prováděcích pokynů Ministerstva zemědělství ČR a Ministerstva financí ČR ze dne 31. 1. 1991,
a rovněž na znění Prováděcích pokynů k usnesení vlády ze dne 22. 1. 1992, v nichž se rovněž
uvádí mj., že v případě, kdy příjemce převede na jiného vlas tnictví k pozemkům, stavbám
či věcem souvisejícím s předmětem dotace, je povinen neprodleně tuto skutečnost oznámit druhé
smluvní straně.
Stěžovatel je názoru, že formulace užitá ve smlouvě není nesrozumitelná a při použití
jednoduchého jazykového výkladu z ní plyne, že pojem „změna právního subjektu“ lze snadno
nahradit pojmem „změna vlastníka“ či „změna subjektu vlastnického práva“. Mezi dotací,
příjemcem dotace a dotovaným objektem musí zůstat zachována vazba a převedením
dotovaného objektu na jiný subjekt je tato vazba narušena. Obd obná podmínka je zcela běžná
ve smlouvách o poskytování dotace, a to i u jiných ministerstev. Stejně tak je běžný postih jejího
porušení, aniž by to mělo za následek soudní spory. Není důvod omezovat podmínku
jen na právnické osoby; týká se všech příjemců dotace.
Nakonec stěžovatel poukazuje na nedostatečné zdůvodnění postupu soudu, který nespojil
ke společnému projednání s touto věcí věc, v níž je žalován předpis penále souvisící s daným
odvodem.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce přes výzvu soudu vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá kasační
stížnost o důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítá nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Pokud ovšem poukazuje
na nesprávný postup soudu spočívající v nespojení věcí ke společnému projednání, jedná
se o kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Rozsahe m a důvody kasační stížnosti
je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Žalobci byl uložen odvod neoprávněně použitých rozpočtových prostředků podle §77
zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů
(rozpočtová pravidla), v souladu s §30 zákona č. 576/1990 Sb., o pravidlech hospodaření
s rozpočtovými prostředky České republiky a obcí v České republice (rozpočtová pravidla
republiky).
Podle §30 odst. 1 zákona č. 576/1990 Sb. jsou subjekty povinny odvést neoprávněně
použité nebo zadržené prostředky státnímu rozpočtu. V daném případě žalovaný vycházel
při uložení odvodu z toho, že se jedná o prostředky neoprávněně použité.
Ve správním spise je založena smlouva o poskytnutí půjčky ve výši 1 200 000 Kč,
uzavřená dne 29. 4. 1991 mezi Regionálním odborem ministerstva zemědělství ČR se sídlem
v Táboře a J.P.st. a J.P. ml., a dále smlouva o poskytnutí půjčky ve výši 90 082 Kč, uzavřená
Regionálním odborem ministerstva zemědělství ČR se sídlem v Jindřichově Hradci dne 18. 12.
1991 s ing. J.P. V obou případech byla půjčka poskytnuta na výstavbu (rodinné) farmy. Mezi
podmínkami obou smluv je v bodě 8 uvedeno, že (v) případě, že dojde ke změně právního subjektu
(např. rozdělení organizace, změna vlastnických forem, zánik organizace) je příjemce dotace (půjčky) povinen tuto
skutečnost v dostatečném časovém předstihu (30 dnů) nahlásit Regionálnímu odboru Mze ČR
v Táboře/Jindřichově Hradci.
Ve zprávě o kontrole č. j. 28937/08/091980/6377 projednané dne 23. 4. 2008 jsou
konstatovány smlouvy o půjčce a stavební povolení obsahující přehled objektů farmy. Dále je zde
uvedeno, že objekty farmy byly ke dni 4. 3. 2005 úplatně převedeny ing. J . P. společnosti
ALLCOMP, s. r. o., Netvořice, přičemž současným v lastníkem objektů je od 19. 12. 2005
společnost Pavlík Služátky, s. r. o. Ve spise je založena kupní smlouva uzavřená dne 2. 3. 2005
mezi Ing. J. P. a ALLCOMP, s. r. o., jejímž předmětem jsou konkrétně označené pozemky a
rozestavěné stavby na nich.
Pokud jde o posouzení sporné právní otázky, Nejvyšší správní soud konstatuje,
že se totožnou právní otázkou zabýval v rozsudku ze dne 4. 5. 2001, č. j. 1 Afs 24/2011 - 51,
v němž se jednalo o případ stěžovatelova otce, přičemž rozh odné skutečnosti jsou shodné
či obdobné. Zde vyslovil: (z)a neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu považovat pouze situace,
byly-li by finanční prostředky užity tak, že by byl v podstatě zmařen zákon ný smysl jejich poskytování.
To znamená, že by buď jejich skutečné užití bylo zcela (nebo i částečně) v rozporu s jejich určením podle smlouvy
či rozhodnutí, popřípadě by byly užity zcela zjevně nehospodárně, nebo by jejich zu žitkování odporovalo obecným
principům pro využití prostředků ze státního rozpočtu. (… ) Podstatné pro věc v tomto ohledu je, že právní
význam pro posuzování dodržení podmínek při užití prostředků ze státního rozpočtu mají jen ty podmínky, které
jsou součástí smlouvy (případně rozhodnutí) o poskytnutí půjčky ze státního rozpočtu a ty, které vyplývají
ze zákona. Ze správního spisu není zřejmé, že by k situaci předvídané v §30 rozpočtových pravidel republiky
došlo, ostatně to žalobci nevytýká ani žalovaný. Sk utečnost, že žalobce plně respektoval cíl rozvoje farmy
a do roku 2005 na ní podnikal sám, poté ji převedl do vlastnictví právnické osoby, v jejímž personálním obsazení
se sám i jeho rodina navíc nadále nachází (což nyní z tohoto pohledu není již podstatné ), pouze dokumentuje závěr
o tom, že smysl poskytnutí finanční výpomoci byl naplněn.
Nejvyšší správní soud se dále v tomto rozsudku zabýval interpretací právních předpisů
a k tomu v obecné rovině poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2006,
sp. zn. III. ÚS 283/96, publikovaný pod č. 111/1996 Sb. nález ů a usnesení Ústavního soudu,
v němž Ústavní soud dospěl k závěru, že pokud neurčitost konkrétního procesního ustanovení
právního předpisu implikuje různé interpretace jeho obsahu, nelze přijmout tu , jež je k tíži
dotčených účastníků řízení. Dále poukázal na rozsudek Městsk ého soudu v Praze ze dne
12. 2. 2008, č. j. 11 Ca 371/2006 - 55, podle něhož „právní předpisy upravující podmínky pro čerpání
dotace musí být formulovány tak, aby příjemcům finančn ích prostředků byly již v době jejich čerpání zřejmé
podmínky, za nichž na poskytnuté prostředky vzniká nárok. Je nepřípustné, aby teprve v řízení o povinnosti
vrátit neoprávněně čerpané finanční prostředky (§22 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech
územních rozpočtů) bylo příjemci těchto prostředků kladeno k tíži, že z daných předpisů nelze dovodit jednoznačný
závěr, za jakých podmínek měly být finanční prostředky poskytnuty.“
Na základě toho Nejvyšší správní soud uzavřel, že pokud zákon sám v relevantní době
neupravoval výstižným způsobem podmínky, za nichž lze požadovat po příjemci finančních částek poskytnutých
ze státního rozpočtu odvod těchto prostředků zpět (včetně penále), pak o to výstižněji měl správní aparát tyto
podmínky specifikovat v individuálním ujednání, ve smlouvě o poskytnutí půjčky ze státního rozpočtu.
Argumentoval rovněž rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008,
č. j. 9 Afs 1/2008 - 45 (všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), podle něhož lze sankční odvod spojovat jen s neoprávněným nakládáním
s finančními prostředky státu a jeho uložení nemůže být postaveno na ryze formalistickém
přístupu, bez ohledu na skutečný stav věci.
Tak jako v předchozím rozsudku, tak i v tomto, je třeba přisvědčit krajskému soudu
v tvrzení, že pojem „změna právního subjektu“ nebyl v relevantní době (a není dosud) v právních
předpisech definován. Ve smlouvách jsou u této podmínky uvedeny situace, které za takový stav
označují rozdělení organizace, změnu vlastnických forem nebo zánik organizace. Soud
zde zdůraznil, že smlouvu tvořil odborný aparát státu, který v žádném případě svými nejasnými formulacemi
nemůže uvést příjemce finanční částky („slabší stranu sporu“) do situace, že z důsledk ů své nejasné smluvní
formulace dovodí v podstatě sankční dopad na příjemce. (…) Podstatným pro danou věc je závěr, že hodlá -li stát
(či jeho složka) zavázat příjemce finanční výpomoci poskytnuté ze státního rozp očtu ke speciálním podmínkám,
v důsledku jejichž porušení by mohlo dojít pro porušení rozpočtové kázně ke zp ětnému odvodu a úhradě penále
z neoprávněně užívané částky, musí tyto podmínky (jež nejsou jako samostatné formulovány v zákoně) formulovat
zcela přesně, výstižně a tak, aby nemohlo dojít k je jich záměně. V opačném případě nemůže takový nedostatek jít
na úkor příjemce finančních prostředků s důsledkem v podstatě sankčního charakteru.(…)
Nejvyšší správní soud se i v této věci ztotožňuje se závěrem vysloveným v označeném
rozsudku č. j. 1 Afs 24/2011 - 51, že nedodržení určité povinnosti, která byla zcela nedbale
formulovaným a předně nesrozumitelným způsobem uvedena o rgány veřejné moci ve smlouvě
o poskytnutí finanční půjčky; jak uvedeno shora, nemůže jít na úkor příjemce finančních
prostředků s důsledkem v podstatě sankčního charakteru. Problémům spojeným se změnou
vlastníka předmětu dotace (půjčky) bylo namístě předcházet řádnou formulací podmínek.
Poukazuje-li stěžovatel na Prováděcí pokyny Ministerstva zemědělství ČR a Ministerstva
financí ČR ze dne 31. 1. 1991, v nichž je v bodě 3 písm. b) uvedeno, že dotace je přísně účelová,
tj. vázána na konkrétní objekt, jehož dotování je zdůvodnitelné - nelze z toho pro něho nic
vytěžit. Neoprávněné použití prostředků státního rozpočtu nespočívalo v jejich užití na jiný
objekt; dané ustanovení nelze vyložit tak, že totožnost objektu v sobě zahrnuje i totožnost jeho
vlastníka. Mimoto se jedná o princip, jehož dodržování váže poskytovatele. Nepatřičný pak
je odkaz na znění Prováděcích pokynů k usnesení vlády ze dne 22. 1. 1992; smlouvy byly
uzavřeny před jejich vydáním.
Jestliže tedy krajský soud z uvedených důvodů zrušil žalobcem napadené rozhodnutí
stěžovatele dle ustanovení §78 odst. 1 a 3 s. ř. s., postupoval zcela v souladu se zákonem.
Procesní návrh na spojení věcí ke společnému projednání za situace, kdy se jednalo
o související věci, byl důvodný (§39 odst. 1 s. ř. s.). Jedná se ovšem o vedení řízení a postup
krajského soudu, ani důvody které k němu uvedl, nemohly mít žádný vliv na zákonnost
napadeného rozsudku; stěžovatel ostatně žádný konkrétní dopad neoznačil.
V daném případě tedy nebyly naplněny namítané kasační důvody a zdejší soud neshledal
ani důvody, pro které by měl rozhodnutí zrušit pro pochybení, k nimž by měl přihlížet mimo
uplatněné námitky podle §109 odst. 3 s. ř. s. Proto Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako
nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 in fine s. ř. s.).
Stěžovatel, který v řízení neměl úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.). Úspěšnému žalobci soud náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal, neboť ten žádné náklady řízení neuplatnil a ani
ze soudního spisu není zřejmé, že by mu nějaké vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2011
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu