ECLI:CZ:NSS:2014:2.AFS.45.2012:62
sp. zn. 2 Afs 45/2012 - 62
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce J. J.,
zastoupeného JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem Karviná – Fryštát,
Masarykovo nám. 91/28, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel (dříve Celní ředitelství
Ostrava), se sídlem Praha 4, Budějovická 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 5. 2012, č. j. 22 Af 58/2010 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se žalobce domáhal zrušení
rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava ze dne 28. 5. 2010, č. j. 3675/2010-140100-21,
jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Celního úřadu Frýdek – Místek ze dne
23. 10. 2009, č. j. 9302/09- 046100-024, kterým byla žalobci vyměřena spotřební daň ve výši
4 066 425 Kč na základě závěru, že žalobce skladoval vybrané výrobky (líh a výrobky z lihu)
ve větším množství. Krajský soud rozhodnutí celního ředitelství zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
V odvodnění tohoto rozsudku krajský soud uvedl, že rozhodnutí celního ředitelství
je vystavěno zejména na hodnocení výpovědí osob M. B., L. B., R. M. a M. H., kteří k věci
vypovídali při svém zadržení, v pozici osob podezřelých, před sdělením obvinění. Jednalo
se tedy o podání vysvětlení podle §158 odst. 3 zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „trestní řád“) . Žalobce přitom namítal, že závěr celního
ředitelství, dle kterého žalobce vybrané výrobky skladoval (tedy byl v postavení plátce spotřební
daně), opomíjí zejména množství dalších důkazů, které byly provedeny v rámci následně
vedeného trestního řízení; uvedené osoby byly navíc v průběhu trestního řízení znovu
vyslechnuty jako svědci. Celní ředitelství také, dle názoru žalobce, hodnotilo pouze důkazy
svědčící shora uvedenému závěru.
Krajský soud těmto výhradám žalobce přisvědčil. Dle jeho názoru při podání
vysvětlení dle §158 odst. 3 trestního řádu není postupováno podle ustanovení o výslechu svědka
(§97 – §104 trestního řádu); po zahájení trestního řízení slouží tyto úkony státnímu zástupci
a obviněnému ke zvážení (návrhu), zda osoba, která takové vysvětlení podala, má být vyslechnuta
jako svědek. Soud pak uváží , zda takový důkaz provede. K obsahu podaných vysvětlení
nelze, není-li trestním řádem stanoveno jinak, v řízení před soudem jakýmkoli způsobem
přihlížet. Platí-li tento zákaz ve vztahu k trestnímu řízení, tím spíše platí pro řízení daňové (trestní
řád žádnou výjimku pro daňové řízení neupravuje); z toho plyne, že vysvětlení podaná dle §158
trestního řádu nemohou být v daňovém řízení důkazními prostředky. Krajský soud také korigoval
závěr odvolacího orgánu, že žalobce odmítal akceptovat takto zjištěný stav věci,
aniž by sám nějaké důkazy navrhl provést. Poukázal zde na fakt, že již v odvolání (a i dříve)
žalobce označil za důkaz způsobilý vyvrátit závěry celního ředitelství trestní spis Okresního
soudu v Benešově sp. zn. 2 T 154/2007. Krajský soud zdůraznil, že povinností žalobce nebylo
spis předložit, neboť jej neměl ve své dispozici; ze spisu přitom neplyne žádná skutečnost,
která by celnímu úřadu, či celnímu ředitelství, bránila si tento spis od okresního soudu zapůjčit.
Žalobce navíc uvedl, že výše uvedené osoby není problém v daňovém řízení vyslechnout osobně,
což lze považovat za důkazní návrh na výslech svědk ů. Krajský soud nadto upozornil, že listiny,
z nichž je patrný obsah výpovědi svědka, mohou sloužit jako důkaz a být podkladem
pro rozhodnutí, pouze není-li to na úkor práva daňového subjektu být přítomen výslechu svědka
a klást mu otázky. V případě, že je obsah těchto listin v rozporu s jinými důkazy provedenými
v daňovém řízení, je třeba tento rozpor odstranit, a to zpravidla výslechem dotyčného svědka.
Krajský soud tak uzavřel, že celní ředitelství vystavělo své rozhodnutí na procesně
nepoužitelných důkazech a zatížilo řízení dalšími vadami, které jsou sto přivodit nezákonné
rozhodnutí o věci samé. S ohledem na uvedené krajský soud rozhodnutí celního ředitelství zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudek krajského soudu napadl původní žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou
kasační stížností, v níž neodkázal na žádný zákonný důvod vyplývající z §103 odst. 1 soudního
řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Z kasační stížnosti nicméně plyne, že stěžovatelem je tvrzen
kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a ) s. ř. s . Právní subsumpce kasačních důvodů
pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. však je věcí právního hodnocení věci Nejvyšším
správním soudem a nezakládá proto nedostatek návrhu. K tomu srov. například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 – 50, publikovaný
pod č. 161/2004 Sb. NSS (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel předně nesouhlasí s názorem krajského soudu, že napadené rozhodnutí
bylo vystavěno jen na hodnocení výpovědí M. B., L. B., R. M. a M. H. při jejich zadržení.
Obsahem spisu jsou totiž i další důkazní prostředky (celkem pět okruhů), které i samostatně
prokazují spojení žalobce se skladovým prostorem a s vybranými výrobky v tomto prostoru
skladovanými; tyto důkazní prostředky byly napadeným rozhodnutím taktéž hodnoceny.
I kdyby tedy nebyly listiny obsahující výpovědi zadržených osob přípustným důkazem, mohl celní
úřad, potažmo žalovaný, na podkladě ostatních důkazů dospět ke stejnému skutkovému závěru.
Stěžovatel se dále domnívá, že soud nesprávně pohlíží na jeho hodnocení usnesení
Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 3. 2008, č. j. 2 T 154/2007 – 733 (zastavení trestního
řízení s žalobcem ve věci nedaňového trestného činu). V odůvodnění napadeného rozhodnutí
se nejednalo o jeho pouhou zmínku, jak tvrdí krajský soud, nýbrž o provedení hodnocení
tohoto důkazu, v důsledku absence takového hodnocení v prvostupňovém rozhodnutí
(s. 11 odůvodnění); došlo tak k odstranění vady řízení před celním úřadem . Stěžovatel
přitom zdůrazňuje, že z odůvodnění tohoto usnesení se jasně podává, že žalobce byl osobou,
která měla vztah k místu nálezu vybraných výrobků a byla organizátorem nakládání s lihem.
To zcela nezávisle potvrzuje závěry celních orgánů o postavení žalobce v daném daňovém řízení.
Dále stěžovatel uvádí, že žalobce nepředložil žádný důkaz prokazující jeho tvrzení,
že není plátcem daně. Žalobce sice již dříve odkazoval na údajnou existenci mnoha důkazů
prokazujících, že není plátcem daně, které měly být obsaženy v úkonech trestního řízení,
vedeného s ním stran obvinění z trestného činu neoprávněného podnikání; tyto důkazy nicméně
nikdy nekonkretizoval, tedy neuvedl, které konkrétní úkony z trestního řízení mají být přeneseny
do řízení daňového a zde zhodnoceny ve vztahu k jeho daňové povinnosti. Nekonkretizoval
ani, že se mělo jednat o svědecké výpovědi osob M. a L. B ., R. M. a M. H. Žalobce navíc nikdy
nezpochybňoval stěžovatelem hodnocené výpovědi těchto osob provedených před policejním
orgánem ve stejném trestním řízení.
V daňovém spisu byly obsaženy další důkazní prostředky (zejména přepisy telefonických
hovorů), jejichž hodnocení svědčilo bez jakýchkoli pochyb závěru, že to byl právě žalobce,
kdo naplnil podmínky stanovené pro plátce daně. Stěžovatel má tedy za to, že hodnocení dalších
důkazů z jiných, nesouvisejících řízení, by bylo nadbytečné. To platí i o návrhu žalobce
na provedení svědeckých výpovědí M. a L. B., R. M. a M. H. v rámci daňového řízení
za jeho přítomnosti; provedení těchto výpovědí by bylo, s ohledem na stav řízení a jejich vztah
k věci, zcela nadbytečné, jak již bylo stěžovatelem uvedeno v napadeném rozhodnutí.
Stěžovatel z těchto okolností dovozuje, že nedošlo k žádnému podstatnému pochybení,
které by mohlo mít vliv na rozhodnutí o věci samé, a navrhuje proto rozsudek Krajského soudu
v Ostravě zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Před vlastním hodnocením věci musel Nejvyšší správní soud zohlednit fakt, že v průběhu
řízení o kasační stížnosti došlo v důsledku změny právní úpravy (nabytí účinnosti zákona
č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky) ke dni 31. 12. 2012 k zániku původního
žalovaného – Celního ředitelství Ostrava, jehož působnost přešla na Generální ředitelství cel
(§82 odst. 2 zákona č. 17/2012 Sb.) . Nejvyšší správní soud proto nadále jako s žalovaným jednal
s orgánem posledně zmiňovaným (§69, věta za středníkem s. ř. s., §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z ustanovení §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Před vlastním vypořádáním jednotlivých kasačních námitek je vhodné připomenout,
že závěr celních orgánů o postavení žalobce jako plátce daně je založen na premise
o kumulativním splnění zákonem stanovených podmínek [§4 odst. 1 písm. f) zákona
č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro projednávanou věc – dále
jen „zákon o spotřebních daních“], neboť: 1) byla zjištěna existence vybraných výrobků,
2) nebylo prokázáno jejich zdanění či oprávněné nabytí bez daně, 3) žalobce v době zjištění
měl tyto výrobky v detenci (skladoval je). Spornou byla přitom pouze podmínka poslední;
právě k jejímu prokázání se upínala rozhodující část prováděného dokazování. Z důkazních
prostředků, které měly být celními orgány použity pro zjištění skutkového stavu věci (jejich výčet
je podán na str. 5 odvolacího rozhodnutí), stěžovatel výslovně vycházel z přepisu telefonických hovorů
(ty mají potvrzovat, že žalobce zajistil prostory, kde byly vybrané výrobky odhaleny, a zajistil
též potřebné zásobování linky a následný odběr lihovin třetími osobami), protokolů o výslechu
zadržených osob (zajištění prostor, zásobování a provozu linky žalobcem) a protokolu o provedení
domovní prohlídky u žalobce (zajištění zásobování linky žalobcem). Stěžovatel se odvolává
též na skutečnosti uvedené v protokolu o místním šetření, sepsaném Celním úřadem Benešov dne
23. 5. 2006. Tyto skutkové podklady stěžovatel přezkoumatelným způsobem vyhodnotil a dospěl
k závěru, že tvoří dostatečně celistvý řetězec, je nž prokazuje detenci zjištěných vybraných
výrobků právě žalobcem. Odmítl také žalobcovu interpretaci výpovědí zadržených osob
s tím, že jejich obsah žalobcova tvrzení vyvrací. Pokud jde o rozhodnutí Okresního soudu
v Benešově, vydané v trestní věci žalobce (na které žalobce poukaz oval), to, dle názoru
stěžovatele, nevyvrací náhled na skutkový stav věci, popsaný celním úřadem, ale naopak
jej potvrzuje. Tvrzení žalobce o existenci dalších důkazních prostředků, vyplývajících z trestního
řízení, které mají podporovat jeho skutková tvrzení, označil stěžovatel za nekonkrétní
s tím, že z obsahu spisu nic takového neplyne.
Vyjde-li Nejvyšší správní soud z takto postaveného skutkového stavu věci, je zřejmé,
že krajský soud se skutečně dopustil jistého zjednodušení, vycházel- li z toho, že veškeré skutkové
závěry celních orgánů se opírají pouze o výpovědi zadržených osob. Jak již bylo konstatováno
výše, žalobou napadené rozhodnutí skutkově vychází též z dalších listinných podkladů. Na straně
druhé je ovšem evidentní, že právě zmiňované v ýpovědi představovaly pro celní orgány
rozhodující zdroj informací o skutkovém stavu věci, zatímco další důkazní prostředky, osvědčené
jako důkazy, byly v argumentaci stěžovatele použity spíše jen podpůrně. Za této situace
by zrušení napadeného rozsudku jen z důvodu zjednodušeného přístupu krajského soudu
ke skutkovým důvodům, na nichž stojí stěžovatelovo rozhodnutí, nevedlo k efektivnímu vyřešení
celé věci, neboť důsledkem takového postupu by bylo jen další odsouvání celkového meritorního
posouzení postupu stěžovatele, potažmo celního úřadu. Nejvyšší správní soud se proto zaměřil
nejprve na zhodnocení právních závěrů krajského soudu, týkajících se (ne)použitelnosti výslechu
zadržených osob. Pokud tyto závěry obstojí, soustředí se zdejší soud na vyhodnocení procesní
použitelnosti dalších důkazů, z nichž stěžovatel vycházel; obstojí-li v tomto testu, bude třetím
krokem posouzení, zda i bez výpovědí zadržených osob mohou tyto důkazy dostatečně podepírat
skutková východiska napadeného rozhodnutí stěžovatele. Poslední krok by však již nemohl
být proveden zdejším soudem, neboť hodnocení použitelných (a daňovým orgánem použitých)
důkazů musí být primárně provedeno vždy krajským soudem.
Pokud jde o první otázku, tedy otázku použitelnosti výpovědí M. a L. B., R. M. a M. H.
v daňovém řízení, Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu o jejich nepoužitelnosti,
byť považuje za nutné jím vyslovené názory částečně korigovat. Předně je třeba upozornit,
že hodnocené listiny neobsahovaly podání vysvětlení podle §158 odst. 3 trestního řádu,
jak se domníval krajský soud. Z obsahu spisu předloženého stěžovatelem (kde jsou posuzované
listiny v kopiích založeny) se podává, že o těchto výpovědích nebyly sepsány úřední záznamy,
jež se sepisují při podání vysvětlení (§158 odst. 5 trestního řádu), nýbrž protokoly o výsleších
zadržených osob (§76 odst. 3 trestního řádu) . Je proto třeba změnit právní kvalifikaci
provedenou krajským soudem a na postup orgánů činných v trestním řízení je nutno nahlížet
optikou ustanovení §158 odst. 8, věty druhé, trestního řádu. Ten stanoví, že policejní orgán
vyslechne jako svědky i další osoby uvedené v §164 odst. 1, jestliže lze předpokládat, že další
prověřování trestního oznámení nebo jiného podnětu k trestnímu stíhání bude trvat delší dobu, zejména
proto, že nebyla zjištěna osoba, u níž je dostatečně odůvodněn závěr, že trestný čin spáchala, a v důsledku
toho hrozí ztráta důkazní hodnoty výpovědi; pokud výslechy těchto osob nebyly po zahájení trestního stíhání
provedeny znovu podle §164 odst. 4, nelze protokoly o jejich výslechu v hlavním líčení číst podle §211
a lze je pouze předestřít podle §212.
Podle §211 odst. 3 trestního řádu platí, že protokol o dřívější výpovědi svědka se přečte
také tehdy, byl-li výslech proveden způsobem odpovídajícím ustanovením tohoto zákona a svědek v hlavním
líčení bez oprávnění odepřel vypovídat nebo se v podstatných bodech odchyluje od své dřívější výpovědi
a za a) obhájce nebo obviněný měl možnost se tohoto dřívějšího výslechu zúčastnit a klást vysl ýchanému otázky,
nebo za b) bylo-li zjištěno, že taková osoba byla předmětem násilí, zastrašování, podplácení či příslibů jiných
výhod a tak vedena k tomu, aby nevypovídala nebo vypovídala křivě, nebo c) byl- li obsah výpovědi ovlivněn
průběhem výslechu v hlavním líčení, zejména v důsledku chování obžalovaného nebo přítomné veřejnosti.
Právě skutečnost, zda měli obviněný nebo jeho obhájce možnost zúčastnit se dřívějších výslechů
svědků (zde zadržených osob), má význam při hodnocení důkazního významu příslušných
protokolů, neboť tato účast podmiňuje jejich použitelnost jako důkazů z hlediska zachování
rovnosti stran při jejich provádění. Jedná se o provedení zásady kontradiktornosti trestního řízení,
dle které obviněný nebo jeho zástupce musí mít možnost alespoň jednou se zúčastnit výslechu
svědka a klást mu otázky. Z obsahu daňového spisu nevyplývá (a stěžovatel to ani netvrdí),
že by zadržené osoby byly později (po zahájení trestního stíhání žalobce) vyslechnuty
za podmínek ustanovení §164 odst. 4 trestního řádu. Již jen v důsledku toho by nebylo možné
přečíst v hlavním líčení tyto protokoly k důkazu, namísto výslechu těchto osob
(nyní již v postavení svědků) dle shora uvedeného ustanovení. Tyto protokoly bylo možné pouze
předestřít postupem podle §212 trestního řádu, a to pouze v případě, budou-li mezi nimi
a výpověďmi u hlavního líčení odchylky. Protokol o výpovědi, který byl předestřen,
ovšem v tomto případě nemůže být důkazem, tedy podkladem výroku o vině obviněného,
a to ani ve spojení s jinými ve věci provedenými důkazy (srov. §212 odst. 2 in fine trestního řádu).
Pro úplnost je vhodné dodat, že v případě samotného žalobce by jeho dřívější
výpověď (zde, v rámci zadržení, dne 23. 5. 2006) bylo možné v trestním řízení před soudem
číst (tedy použít jako důkaz) dle §207 odst. 2 trestního řádu pouze v případě,
jednalo-li se v jeho nepřítomnosti, odepřel-li by vypovídat anebo objevily-li by se podstatné
rozpory mezi jeho dřívější výpovědí a tím, co uvádí při hlavním líčení; současně by musela
být splněna podmínka, že výslech byl proveden po sdělení obvinění, způsobem odpovídajícím
ustanovením tohoto zákona. Z daňového spisu je nicméně patrno, že žalobce vypovídal
před policejním orgánem (zde představovaným celním orgánem – viz §12 odst. 1 trestního
zákona) ještě před sdělením obvinění (usnesení o zahájení trestního stíhání převzal dne
24. 5. 2006), to znamená, že ani tento protokol nebylo možné jako důkaz v trestním řízení vůbec
použít.
S ohledem na shora uvedené lze tedy konstatovat, že žádný z protokolů o výpovědi
zadržované osoby, na něž se stěžovatel odvolává, nebylo v dané věci možno použít jako důkazu
v trestním řízení. Nebyly-li použitelné pro dokazování před soudem, nemohou být logicky
bez dalšího převzaty jako důkazy v jiném řízení, zde v řízení daňovém. Kategorický
závěr krajského soudu o naprosté a bezvýjimečné nepoužitelnosti těchto listin jako důkazů
však také nelze akceptovat. Daňové řízení není totiž řízením o trestním obvinění ve smyslu čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb.)
a není tak nutné na něj vztahovat všechny procesní standardy (včetně požadavků na dokazování),
jimiž je ovládáno řízení trestní. Pokud by nebylo v daném řízení možné opatřit o skutečnostech,
jichž se posuzované výpovědi týkaly, důkazy, které by mohly být v tomto řízení provedeny,
lze si představit i akceptování těchto protokolů, coby listinných důkazů; takový postup
by však měl být postupem ultima ratio, vyhrazeným jen pro výjimečné případy, neboť opačný
přístup by byl popřením principu bezprostřednosti, který se uplatňuje i v dokazování v daňovém
řízení. V nyní posuzované věci ovšem nic nenasvědčuje závěru, že by celním orgánům
cokoli bránilo provést svědecké výslechy M. a L. B., R. M., M. H ., či jiných osob, v rámci
daňového řízení. Celním orgánům taktéž nic nebránilo obstarat si protokoly o výsleších svědků
provedených při hlavním líčení Okresním soudem v Benešově (dle usnesení tohoto soudu ze dne
31. 3. 2008, č. j. 2 T 154/2007- 733 byli soudem vyslechnuti, mimo jiné, M. B., R. M. a M. H .)
byť i takto opatřené důkazy by byly, z hlediska jejich vypovídací hodnoty v daňovém řízení,
spojeny s jistými omezeními. Jak totiž zdejší soud v minulosti judikoval například v rozsudku
ze dne 22. 7. 2009, č. j. 1 Afs 19/2009 – 57 (publikovaném pod č. 1936/2009 Sb. NSS), „provedení
důkazu listinou zachycující výpověď osoby v trestním řízení (§31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků), pokud výpověď téže osoby nemohla být opětovně provedena v řízení daňovém, je omezením
zásady bezprostřednosti dokazování. Není proto možné, aby takovýto důkaz, mající svůj původ v trestním řízení,
byl jediným rozhodujícím důkazem, kterým by správce daně unesl své důkazní břemeno zpochybňující účetnictví
daňového subjektu.“
Lze tedy k této dílčí otázce uzavřít, že byl-li výslech výše jmenovaných osob proveditelný
též v daňovém řízení, nebylo možné postupovat způsobem, kdy byly pouze hodnoceny
informace z výslechů provedených policejním orgánem před zahájením trestního řízení.
Jakkoli krajský soud vycházel z jiné právní kvalifikace výslechů zadržených osob, v zásadě dospěl
ke stejnému závěru jako zdejší soud, tj. k závěru o jejich nepoužitelnosti jako důkazu v daňovém
řízení. Jeho právní hodnocení věci proto v konečném důsledku obstojí.
Pokud stěžovatel uvádí, že i v případě nepoužitelnosti výše hodnocených protokolů
jeho závěr o postavení žalobce jako plátce spotřební daně obstojí, nelze se s ním ztotožnit.
Stěžovatel poukazuje v této souvislosti zejména na protokoly o provedených odposleších
telefonických hovorů, které byly nařízeny podle ustanovení §88 odst. 1 trestního řádu,
a to pro podezření ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) trestního zákona. Vzhledem k tomu, že úprava daňového řízení
účinná v době rozhodování stěžovatele (§31 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní
a poplatků, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „ZSPD“) neomezovala okruh důkazních
prostředků na jejich uzavřený výčet, ale připouštěla užít všech prostředků, jimiž lze ověřit skutečnosti
rozhodné pro správné stanovení daňové povinnosti a které nejsou získány v rozporu s obecně závaznými právními
předpisy (v zásadě stejně je tato problematika upravena i v nyní účinném zákoně č. 280/2009 Sb.,
daňovém řádu, ve znění pozdějších předpisů – viz jeho §93 odst. 1 a 2) , lze dovodit,
že splňoval-li konkrétní důkazní prostředek podmínky §31 odst. 4 ZSPD, nebyla principiálně
vyloučena jeho použitelnost ani tehdy, jednalo-li se o prostředek, který citovaný zákon výslovně
nepředpokládal; překážkou nemohl být ani samotný fakt, že šlo o důkazní prostředek provedený
v jiném řízení. Pokud ovšem jiný procesní předpis (v jehož režimu byl takový důkazní prostředek
opatřen) stanovuje závazné podmínky, za nichž může být opatřen a použit, je potřeba
tyto podmínky v daňovém řízení respektovat.
Trestní řád v §88 odst. 6, větě třetí stanoví, že v jiné trestní věci, než je ta, v níž byl odposlech
a záznam telekomunikačního provozu proveden, lze záznam jako důkaz užít tehdy, pokud je i v této věci
vedeno trestní stíhání pro trestný čin uvedený v odstavci 1 (zvlášť závažný úmyslný trestný čin
nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva),
nebo souhlasí-li s tím účastník odposlouchávané stanice. Trestní řád tedy omezuje využití odposlechů
jako důkazů; umožňuje je sice využít i v jiných trestních řízeních, než v nichž byl proveden,
jejich okruh je však jasně definován. Jestliže samotný trestní řád významně omezuje použitelnost
(řádně opatřených) odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu i v rámci trestního řízení,
tím spíše není možné takový důkazní prostředek užít v řízení správním – daňovém,
jež není řízením o trestním obvinění a jehož předmět je, ve srovnání se soudním řízení trestním,
zcela odlišný (srov. ustanovení §1 odst. 1 ZSPD).
Z daňového spisu zdejší soud dále zjistil, že ani další důkazy, které stěžovatel
ve svém rozhodnutí výslovně vzal za podklad svého rozhodnutí a reálně je také (dle obsahu
odůvodnění) hodnotil, nejsou pro posouzení toho, zda byl žalobce plátcem daně, dostačuj ící.
Pokud jde o protokol o místním šetření provedeném Celním úřadem Benešov , ze dne 23. 5. 2006,
č. j. 6481/06-1766-024-02, v jehož rámci byl žalobce vyslechnut, zde byl žalobce (v procesním
režimu ZSPD) vyslechnut pouze v postavení svědka, ke skladování zjištěných vybraných výrobků
(ve smyslu alespoň jejich detence) se nepřihlásil a nebyl s možností svého postavení jako plátce
daně vůbec konfrontován. Další stěžovatelem uváděné důkazy svědčí pouze o tom, že zjištěné
vybrané výrobky pravděpodobně podléhaly spotřební dani (nebylo doloženo úřední povolení
daňového skladu, ani to, že byly skladovány v režimu podmíněného osvobození od daně apod.),
nikoliv však, že plátcem této daně byl právě žalobce. Nelze tak akceptovat argument,
že i přes nepoužitelnost protokolů o výsleších zadržených osob (a též odposlechů, pozn. NSS),
opřel stěžovatel své rozhodnutí o ve spisu obsažené důkazy, které samy o sobě obstojí
a prokazují identifikaci žalobce jako plátce daně předmětné spotřební daně.
Stěžovatel dále namítá, že soud nesprávně pohlížel na jeho hodnocení usnesení
Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 3. 2008, č. j. 2 T 154/2007 – 733, v napadeném
rozhodnutí. Krajskému soudu lze přisvědčit v tom, že zmínka odvolacího rozhodnutí o shora
uvedeném usnesení skutečně nezapadá do kontextu hodnocení důkazních prostředků
a jde fakticky o reakci na argumentaci žalobce uplatněnou v odvolání. Předmětné usnesení
okresního soudu není ostatně uvedeno ani ve výčtu důkazních prostředků, které stěžovatel
osvědčil jako důkazy (str. 5 odůvodnění). Z pohledu zdejšího soudu však není rozhodující,
zda posuzovaná argumentace správního orgánu byla formulována jako hodnocení skutkového
stavu věci; podstatné je, zda věcně obsahuje hodnocení zmiňované listiny. Pokud stěžovatel
v reakci na tvrzení žalobce, že okresní soud si v rozhodnutí v jeho trestní věci učinil opačný názor
na žalobcův vztah ke kontrolovaným prostorám a výrobkům, než k jakému dospěly daňové
orgány, uvedl, že tomu tak není (a vyložil proč), jde nepoc hybně o hodnocení důkazního
prostředku, který na svou obranu uplatnil daňový subjekt. Krajský soud tedy měl posoudit,
zda tato argumentace stěžovatele obstojí, neboť v žalobě se žalobce dovolával důkazů
provedených v trestním řízení a jeho příznivého výsle dku pro něj. Taková úvaha ovšem
v odůvodnění napadeného rozsudku chybí; dle názoru Nejvyššího správního soudu však nejde
o natolik závažnou vadu, aby bez dalšího musela vést ke zrušení tohoto rozsudku. Z odůvodnění
předmětného usnesení vydaného v trestní věci se skutečně podává, že v obžalobě popsaný skutek
se s největší pravděpodobností stal, konkrétně že to byl stěžovatel, kdo vybrané výrobky v areálu
Mlýn Čerčany skladoval a provozoval plnící linku; taková činnost by nepochybně mohla
být považována za skladování, ve smyslu ustanovení §4 odst. 1 písm. f) zákona o spotřebních
daních. Tento názor trestního soudu jistě podporuje náhled stěžovatele na skutkový stav věci,
nelze ovšem přehlédnout, že v této trestní věci nebylo rozhodováno meritorně. Žalobce nebyl
okresním soudem uznán vinným z popsaného skutku, neboť věc byla vyhodnocena jako správní
delikt a postoupena k vyřízení v přestupkovém řízení. Definitivní posouzení, zda se skutek,
kladený žalobci za vinu v trestně právní rovině, skutečně stal, tak z předmětného rozhodnutí
trestního soudu neplyne; stěžovatel proto zde vysloveným názorem nejen nebyl nikterak vázán
(srov. §28 odst. 2 ZSPD) ale mohl jím argumentovat jen podpůrně (což ostatně
i učinil). Je tedy evidentní, že usnesení Okresního soudu v Benešově ze dne 31. 3. 2008,
č. j. 2 T 154/2007 – 733 nemělo z pohledu dokazování v nyní posuzované daňové věci prakticky
žádnou relevanci; opomenul-li krajský soud tuto dílčí, fakticky ma rginální, otázku věcně
vypořádat, nemůže to mít vliv na zákonnost jeho rozsudku.
Stěžovatel konečně městskému soudu vytýká nesprávnost názoru, že v dané věci
bylo potřebné provést ještě další důkazy navrhované žalobcem. Se stěžovatelem lze souhlasit
potud, že žalobce skutečně žádné konkrétní návrhy na doplnění dokazování neuváděl
a jeho argumentace se nesla ve značně obecné rovině (zejména ve vztahu k tomu, co vyplynulo
z trestního řízení). Na straně druhé však nelze přehlédnout, že žalobce opakovaně vyjadřoval
nesouhlas s tím, co je uvedeno v jednotlivých protokolech o výslechu zadržených osob.
Na ústním jednání dne 24. 9. 2009 výslovně uvedl, že dosud provedené důkazy (zahrnující
zejména zmiňované protokoly) považuje za nedostatečné a žádá jejich doplnění. Poukázal
přitom na důkazy provedené v trestním řízení, které, dle jeho názoru, vyvracejí náhled celních
orgánů na skutkový stav věci. V odvolání pak žalobce, kromě nekonkrétní námitky o opomenutí
důkazů z trestního řízení, svědčících v jeho prospěch, výslovně namítal, že výpovědi zadržených
osob byly provedeny „mimo proces“ a bez řádného poučení vyslýchaných osob. Je tedy zjevné,
že žalobce minimálně zpochybňoval použitelnost, ale i samotný obsah, klíčových důkazních
prostředků, na kterých celní orgány stavěly skutkové hodnocení věci. Již tato skutečnost
(bez ohledu na výše odůvodněnou nemožnost použití protokolů o výslechu zadržených osob)
měla vést celní orgány k tomu, aby (v souladu s výše již zmiňovanou zásadou bezprostřednosti)
výslechy těchto osob provedly v rámci daňového řízení, při možnosti realizace odpovídajících
procesních práv daňového subjektu (žalobce). S ohledem na již konstatované zásadní deficity
při zjišťování skutkového stavu věci by podrobnější rozebírání tohoto kasačního bodu
bylo zcela nadbytečné; lze proto uzavřít, že ani v tomto směru kasační stížnost není důvodná.
Jelikož Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, nezbylo
mu, než ji podle ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti úspěšný, a proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o účastníka procesně úspěšného – žalobce, v jeho případě
soud shledal, že mu v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly. Proto mu náhradu
nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. ledna 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu