ECLI:CZ:NSS:2010:2.APS.6.2009:52
sp. zn. 2 Aps 6/2009 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobkyně: KMB
nábytek s. r. o. v likvidaci, se sídlem Samoty 2124, Písek, zastoupené Mgr. Pavlem Jakimem,
advokátem se sídlem Velké náměstí 119, Písek, proti žalovanému: Finanční úřad v Písku,
se sídlem nábřeží 1. máje 2259, Písek, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2009, č. j. 10 Ca 92/2009 - 25,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2009,
č. j. 10 Ca 92/2009 – 25, se zrušuje .
II. Žaloba proti nezákonnému zásahu správního orgánu, podaná u Krajského soudu
v Českých Budějovicích dne 13. 8. 2009, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
[1] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí včas podanou kasační stížností proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích. Tímto rozsudkem krajský
soud zamítl žalobu stěžovatelky proti nezákonnému zásahu Finančního úřadu v Písku (dále jen
„žalovaný“), spočívajícímu v tom, že žalovaný odmítl přijmout podání zástupce zmocněného
jednatelkou stěžovatelky a jednatelce stěžovatelky neumožnil nahlédnout do daňového spisu.
V žalobě se stěžovatelka domáhala vyslovení zákazu, aby žalovaný v uvedeném porušování jejích
práv pokračoval.
II. Obsah kasační stížnosti
[2] Stěžovatelka proti tomuto rozsudku v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
když namítá nesprávné posouzení právní otázky krajským soudem.
[3] Stěžovatelka nejprve (bez další konkretizace) poukazuje na skutečnost, že krajský soud
nerespektoval judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu týkající se posouzení
otázky, zda je úpadce oprávněn nahlédnout do svého daňového spisu. Nesouhlasí se závěrem
krajského soudu, že žalovaný jako správce daně postupoval správně, pokud neumožnil jednatelce
(a likvidátorce) stěžovatelky nahlédnout do daňového spisu, a to z důvodu, že na ni byl prohlášen
konkurs.
[4] Stěžovatelka zcela odmítá názor krajského soudu, že po prohlášení konkursu přechází
veškerá práva a povinnosti na správce konkursní podstaty, neboť to nekoresponduje s textem
zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o konkurzu a vyrovnání“). Naprosto mylné je rovněž tvrzení krajského soudu, že stěžovatel ka
není daňovým subjektem, neboť toto tvrzení nelze z ničeho dovodit. Podle názoru stěžovatelky
zůstává úpadce daňovým subjektem, byť s omezenými právy.
[5] Podle přesvědčení stěžovatelky je nepředstavitelné, aby fyzická osoba poté, co byl na její
majetek prohlášen konkurs, nemohla bez souhlasu správce konkursní podstaty nah lédnout
do svého daňového spisu; to platí obdobně i pro statutární orgán právnické osoby. Za stejně
absurdní považuje stěžovatelka situaci, kdy by toto své právo (nahlížet do spisu) měl daňový
subjekt (v postavení úpadce) konzumovat výhradně osobně a nemohl je realizovat
prostřednictvím pověřeného zmocněnce.
[6] Na podporu své argumentace stěžovatelka uvádí, že přejde-li prohlášením konkursu
na správce konkursní podstaty oprávnění nakládat s majetkem úpadce, může úpadce například
požádat o výpis ze svého daňového účtu, je oprávněn činit některá písemná či ústní podání.
Každý takový úkon může úpadce jistě činit též zprostředkovaně, neboť každý může přenést
právě tolik práv, kolik jich má sám.
[7] Z uvedených důvodů navrhuje stěžovatelka napadený rozsudek Krajského soudu
v Českých Budějovicích zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
[8] Žalovaný ve svém vyjádření nejprve rekapituloval průběh daňového řízení a poté
se zabýval jednotlivými námitkami stěžovatelky. Zákonnost postupu místně příslušného správce
daně opírá zejména o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2008,
č. j. 5 Aps 5/2007 - 92, podle něhož prohlášením konkurzu přechází oprávnění nakládat
s majetkem podstaty na správce konkurzní podstaty.
[9] Likvidátorka stěžovatelky (paní J. M.) není legitimována k jednání před správcem daně,
ani nemůže k jednání za stěžovatelku zmocnit třetí osobu. K tomu je oprávněn pouze konkurzní
správce, který k tomuto kroku přistoupil, když k zastupování úpadce před správcem daně
generální plnou mocí zmocnil daňového poradce pana Ing. L. M.
[10] Žalovaný se plně ztotožňuje s napadeným rozsudkem krajského soudu. K tomu dodává,
že vliv konkurzního řízení na daňové řízení se projevuje mimo jiné v účincích prohlášení
konkurzu, stanovených v §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovn ání, kdy v důsledku
prohlášení konkurzu přechází oprávnění vykonávat (veškerá) práva a plnit povinnosti související
s majetkem podstaty na správce konkurzní podstaty. Dotýká- li se daňové řízení jakýmkoliv
způsobem majetku, který spadá do konkurzní podstaty, je nutné pohlížet na případné právní
úkony učiněné před správcem daně jinou osobou než správcem konkurzní podstaty jako
na neúčinné.
[11] Žalovaný poukazuje na ustanovení §13a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, podle
něhož se likvidace po dobu trvání konkurzu přerušuje a likvidátor po tuto dobu vykonává svou
působnost pouze v rozsahu, v jakém nepřešla na správce. Prohlášením konkurzu přechází podle
§14a odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání na správce konkurzní podstaty práva a povinnosti,
které podle tohoto zákona a jiných právních předpisů (v tomto případě podle daňového řádu)
přísluší úpadci.
[12] Stěžovatelka není legitimována k jednání prostřednictvím své likvidátorky jménem
úpadce, neboť k tomu nebyla ze strany správce konkurzní podstaty zmocněna. Žalova ný dále
uvádí, že úpadce např. není oprávněn požádat o výpis ze svého daňového účtu podáním ze strany
likvidátorky společnosti, na kterou byl prohlášen konkurz, to samé platí i pro podání ze strany
osoby zmocněné likvidátorkou.
[13] Z uvedených důvodů žalovaný navrhuje kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[14] Nejvyšší správní soud poté co zjistil, že jsou splněny všechny procesní podmínky ,
přistoupil k věcnému projednání kasační stížnosti. Podle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s.
je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo -li řízení před soudem
zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.] , nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103
odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
[15] Stěžovatelka napadla žalobou nezákonný zásah, který měl spočívat v neumožnění podání
ve smyslu ustanovení §21 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků („ daňový
řád“) ze strany daňového poradce zmocněného jednatelkou a současně též likvidátorkou
stěžovatelky. Jak vyplývá z protokolu o jednání před Krajským soudem v Českých Budějovicích
ze dne 7. 10. 2009, č. j. 10 Ca 92/2009 - 20, stěžovatelka uplatnila v řízení před soudem rovněž
námitku proti nezákonnému zásahu spočívajícím v neumožnění jednatelce stěžovatelky
nahlédnout do spisu ze strany správce daně. V kasační stížnosti stěžovatelka brojí toliko prot i
naposled uvedenému zásahu (neumožnění nahlédnout do spisu). Jen pro úplnost na tomto místě
Nejvyšší správní soud upozorňuje, že z výpisu z obchodního rejstříku vyhotoveném ke dni 6. 10.
2009 (č. l. 16 soudního spisu) vyplývá, že J. M. je likvidátorkou stěžovatelky, nikoliv však
jednatelkou. Tato skutečnost však není s ohledem na níže uvedené posouzení věci Nejvyšším
správním soudem podstatná.
[16] Žalobou proti nezákonnému zásahu se může podle §82 s. ř. s. bránit každý, kdo tvrdí,
že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením (dále
jen „zásah“) správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo
v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, trvá -li takový zásah nebo jeho důsledky anebo
hrozí-li jeho opakování. Žaloba musí být podána do dvou měsíců ode dne, kdy se žalobce
dozvěděl o nezákonném zásahu. Nejpozději lze žalobu podat do dvou let od okamžiku, kdy
k němu došlo, přičemž zmeškání lhůty nelze prominout (§86 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Podle
ustanovení §85 s. ř. s. je žaloba nepřípustná, lze-li se ochrany nebo nápravy domáhat jinými
právními prostředky nebo domáhá-li se žalobce pouze určení, že zásah byl nezákonný.
[17] Soudní řád správní zavedl ochranu před nezákonným zásahem správního orgánu jako
institut ochrany před nezákonným jednáním správního orgánu (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 24. 6. 2004, č. j. 2 Ans 1/2004 - 64). Jak uvedl Nejvyšší správní soud
již v rozsudku ze dne 3. 6. 2004, č. j. 2 Afs 17/2003 - 54, definici zásahu zákon neobsahuje, zásah
vymezuje velmi obecně a široce. „Přesná definice ani není možná, protože pod pojem zásahu spadá velké
množství faktických činností správních orgánů, ke kterým jsou různými zákony oprávněny. Jde o úkony
neformální, pro které mohou a nemusí být stanovena pravidla, např. faktické pokyny (typicky v dopravě),
bezprostřední zásahy (při ohrožení, při demonstraci, příkazy ke zjednání nápravy), zajišťovací úkony atd.;
tedy obecně úkony, které nejsou činěny formou rozhodnutí, ale přesto jsou závazn é pro osoby vůči nimž směřují,
a ty jsou povinny na jejich základě něco konat, nějaké činnosti se zdržet nebo nějaké jednání strpět, a to na
základě jak písemného, tak i faktického (ústního či jinak vyjádřeného) pokynu či příkazu. Kromě neformálnosti
samotného zásahu je neformální i donucení v případě nerespektování pokynu či př íkazu (když ovšem i donucení
je zahrnuto pod legislativní zkratku „zásah“)“.
[18] O zásah ve smyslu ustanovení §82 s. ř. s. by se jednalo tehdy, bylo-li by možné tvrdit,
že napadeným zásahem byla stěžovatelka přímo zkrácena na svých právech, a v tomto případě by
také správní soud mohl správnímu orgánu zakázat, aby v porušování práva stěžovatelů
pokračoval a přikázat, aby (je-li to možné) obnovil stav před zásahem (§87 odst. 2 s. ř. s.). Jak
dále uvedl Nejvyšší správní soud v naposled citovaném rozsudku, pojmové znaky řízení o žalobě
proti nezákonnému zásahu jsou: 1) tvrzení o přímém zkrácení na právech žalobce, 2) napadený
zásah nelze považovat za rozhodnutí (ani velmi extenzivně pojaté), 3) zásah trvá nebo je dána
hrozba jeho opakování, 4) pro rozhodování je určující skutkový stav zjištěný ke dni rozhodnutí
soudu, 5) ukončení nezákonného zásahu lze zjednat rozhodnutím soudu, zakazujícím správnímu
orgánu pokračovat v tomto zásahu.
[19] V rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Aps 2/2007 - 70, potom Nejvyšší správní soud
vyložil postavení procesního institutu žaloby proti nezákonnému zásahu, pokynu nebo donucení
správního orgánu ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Žaloba proti
nezákonnému zásahu nemůže nahradit žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, není proto ani
v procesní dispozici účastníka řízení volit, které řízení bude iniciovat. „Určujícím kritériem pro podání
této žaloby totiž není jakási procesní taktika žalobc e, nýbrž povaha napadeného úkonu. Přitom platí, že žaloba
proti rozhodnutí správního orgánu má před žalobou proti nezákonnému zásahu před nost v tom smyslu, že lze-li
se ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky, je tak účastník ří zení povinen učinit a teprve
po vyčerpání těchto prostředků si zároveň otevírá procesní prostor pro případné podání žaloby proti rozhodnutí
správního orgánu. Přímo žalovat nezákonný zásah je proto možno jen tehdy, pakliže ochrana jinými právními
prostředky není možná. Vztah obou zmíněných žalobních typů tak lze označit za primát žaloby proti
rozhodnutí, kdy sekundární možnost podání úspěšné žaloby proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy,
pokud žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu, a to ani po „zprocesnění“ zásahu jinými právními prostředky
ve smyslu ustanovení §85 s. ř. s.“
[20] K otázce samotné povahy odmítnutí nahlížení do daňového spisu se přitom Nejvyšší
správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne ze dne 24. 3. 2005, č. j. 7 Afs 9/2003-94, publ.
pod č. 1080/2007 Sb. NSS, kde uvedl, že „v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva
pouze rozhodnutím. Úkon, kterým správce daně neumožní nahlížení do spisu, je proto rozhodnutím ve smyslu
§32 odst. 1 daňového řádu, a jako takový musí obsahovat tzv. z ákladní náležitosti stanovené v odst. 2 cit.
ustanovení. Neobsahuje-li takové rozhodnutí poučení o opravných prostředcích, lze odvolání proti rozhodnutí
o nepovolení nahlížení do spisu podat podle §32 odst. 4 daňového řádu do šesti měsíců ode dne, kdy daň ovému
subjektu nebylo do spisu umožněno nahlížet.“
[21] V posuzovaném případě bylo likvidátorce stěžovatelky J. M. dne 12. 8. 2009 odepřeno
právo nahlédnout do daňového spisu. O této skutečnosti byl téhož dne pořízen úřední záznam
(č. l. 10 soudního spisu). Podle ustanovení §23 odst. 4 daňového řádu nesouhlasí-li daňový
subjekt s rozsahem, v jakém mu bylo do spisu umožněno nahlédnout, může se odvolat do
patnácti dnů ode dne, kdy do spisu nahlížel. Toto ustanovení je přitom nutno vztáhnout i na
případy, kdy není daňovému subjektu umožněno do spisu nahlédnout vůbec. Ve světle naposled
citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu však tato odvolací lhůta platí v případě, že byl
daňový subjekt o možnosti odvolání poučen, jinak musí být aplikováno ustanovení §32 odst. 4
daňového řádu. Toto právo tedy náleželo i stěžovatelce, resp. její zástupkyni (likvidátorce),
nicméně zůstalo nevyužito (blíže viz bod V. tohoto rozsudku).
[22] Nejvyšší správní soud tedy shledal, že krajský soud (obdobně jako v usnesení téhož soudu
ze dne 13. 12. 2006, č. j. 10 Ca 169/2006 - 16) vyhodnotil nastolenou situaci procesně chybně,
neboť přistoupil k meritornímu projednání věci (posuzoval, zda se jednalo o nezákonný zásah,
zabýval se otázkou jednání a zastupování v daňovém řízení s ohledem na vyhlášení konkursu),
aniž by nejprve náležitě zhodnotil splnění procesních podmínek řízení ve shora uvedeném
smyslu. Vzhledem k tomu, že bylo možné se proti rozhodnutí správce daně o neumožnění
nahlédnutí do spisu bránit jinými právními prostředky (odvo lání), měl totiž krajský soud správně
žalobní návrh odmítnout jako nepřípustný [§46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §85 s. ř. s.].
[23] Pokud zákon stanoví nepřípustnost žaloby, jedná se o neodstranitelný nedostatek
podmínek řízení. Projednal-li krajský soud i přes tuto skutečnost danou věc meritorně , kasační
stížnost je důvodná pro zmatečnost řízení před soudem prvního stupně ve smyslu §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s.
V. Obiter dictum
[24] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud uvádí, že se nelze ztotožnit s názorem,
podle něhož do spisu úpadce může nahlížet toliko správce konkursní podstaty, případně jím
zmocněná osoba. Prohlášením konkurzu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 písm. a) zákona
o konkurzu a vyrovnání přecházejí na správce konkurzní podstaty dispoziční oprávnění nakládat
s majetkem konkurzní podstaty. Jak k tomu nicméně již uvedl Nejvyšší správní soud např.
v rozsudku ze dne 13. 7. 2005, č. j. 1 Afs 55/2004 - 94, publ. pod č. 713/2005 Sb. NSS (dostupné
na www.nssoud.cz), „v důsledku toho ovšem úpadce nepřestává být účastníkem hmotněprávních vztahů a na
jeho místo nenastupuje správce konkursní podstaty; úpadce je i nadále např. věřitelem či dlužníkem pohledávek
a vlastníkem majetku, nesmí s nimi však disponovat (u vlas tnického práva mu zůstává tzv. holé vlastnictví
- nuda proprietas). Co se týče majetku, jenž do podstaty nenáleží, nejsou úpadcovy dispozice omezeny vůbec.
Smyslem omezení úpadcovy dispoziční volnosti je zabránit tomu, aby mohl konkursní věřitele poškozovat. (…)
Na hmotněprávním postavení úpadce se nic nemění potud, že i nadále zůstává daňovým dlužníkem, a proto
správce daně vyměřuje daň jemu a nikoliv správci konkursní podstaty. U daňového subjektu ovšem dochází
k omezení jeho dispozičních oprávnění ve smyslu §14 odst. 1 písm. a) zákona o konkursu a vyrovnání, což
se nutně promítne i v rovině procesní v daňovém řízení, do něhož vstupuje jako tzv. třetí osoba podle §7 odst. 2
písm. e) daňového řádu správce konkursní podstaty. Jako projev omezení dispoziční volnosti úpadce přechází na
správce konkursní podstaty v souladu s §14a odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání oprávnění vykonávat
práva a plnit povinnosti, které mj. i podle daňových předpisů jinak přísluší úpadci, jestliže souvisí s nakládáním
s majetkem patřícím do podstaty. To platí jak pro výkon subjektivních pr áv a povinností hmotných, tak
i procesních. Správce konkursní podstaty má proto v daňovém řízení stejná práva jako měl úpadce: pro souzenou
věc je mj. významné to, že se správcem konkursní pods taty správce daně jedná v daňovém řízení, týkajícím se
daň o v é povinnosti úpadce, a jemu také doručuje rozhodnutí. Důsledkem přechodu oprávnění vykonávat práva a
plnit povinnosti v daňovém řízení je rovněž to, že odvolání proti platebnímu výměru je oprávněn podat správce
konkursní podstaty a nikoliv úpadce.“
[25] Z příslušných ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání [§14 odst. 1 písm. a), §14a
odst. 1] a rovněž z odůvodnění citovaného rozsudku zdejšího soudu vyplývá, že skupina práv
a povinností, jež prohlášením konkursu přecházejí na správce konkursní podstaty, je limitována
pouze jejich vztahem k nakládání s majetkem patřícím do konkursní podstaty. Bude se tedy
jednat výhradně o taková práva a povinnosti, jejichž uplatnění spadá do dispozice s majetkem
podléhajícím konkursu. Nejvyšší správní soud má za to, že takovým právem právo nahlížet do
spisu ve smyslu ustanovení §23 daňového řádu není. V důsledku prohlášení konkursu totiž
úpadce nepřestává být účastníkem hmotněprávních vztahů – nadále zůstává daňovým dlužníkem,
resp. vlastníkem majetku. Takový výklad, který by úpadci právo nahlížet do spisu upíral, je nutno
považovat za nepřípustně extenzivní, neboť by nad rámec zákona (o konkursu a vyrovnání)
zasahoval do postavení úpadce jakožto daňového subjektu. Výkon práva nahlížet do spisu podle
§23 daňového řádu není dispozicí s majetkem, případné poškození konkursních věřitelů (což
je smyslem omezení dispozičních oprávnění úpadce s majetkem spadajícím do konkursní
podstaty), tedy nehrozí.
[26] V reakci na odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud
rovněž připomíná, že správce konkursní podstaty má zvláštní procesní postavení jak vůči úpadci,
tak vůči konkursním věřitelům (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 7. 2005,
č. j. 1 Afs 55/2004 - 94, publ. pod č. 713/2005 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz,
a stanovisko Nejvyššího soudu R 52/98, bod XIX). „Nelze jej proto považovat ani za zástupce
konkursních věřitelů, (i když vlastně svou činností jedná v jejich zájmu), ani za zástupce úpadce (ačkoliv na něj
přešla téměř všechna úpadcova dispoziční oprávnění)“. Argumentace ustanovením §10 odst. 3 daňového
řádu, podle něhož může mít daňový subjekt, jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce
v téže věci současně jen jednoho zástupce, není přiléhavá. Správce konkursní podstaty není
zástupcem úpadce, jedná se o tzv. třetí osobu podle §7 odst. 2 písm. e) daňového řádu.
Správcem konkursní podstaty zmocněný daňový poradce tedy bude oprávněn vystup ovat v řízení
před správcem daně jako zástupce správce, nikoliv jako zástupce daňového subjektu
(stěžovatelky).
VI. Shrnutí
[27] Nejvyšší správní soud shledal naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v ustanovení
§103 odst. 1 písm. c), k jehož přezkoumání přistoupil z úřední povinnosti ve smyslu ustanovení
§109 odst. 3 s. ř. s. Uvedený důvod kasační stížnosti byl shledán proto, že krajský soud meritorně
přezkoumal nepřípustnou žalobu.
[28] Stěžovatelka zvolila chybný typ žaloby – žalobu proti nezákonnému zásahu správního
orgánu – za situace, kdy v její věci bylo správním orgánem fakticky (byť neformálně) rozhodnuto
a proti tomuto rozhodnutí byla možná obrana ve správním řízení. Tuto obranu však stěžovatelka
neuplatnila, což činí žalobu před nezákonným zásahem správního orgánu nepřípustnou (§85
s. ř. s.); jedná se přitom o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení.
[29] Nejvyšší správní soud proto napadený rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích zrušil a zároveň rozhodl o odmítnutí žaloby podané stěžovatelkou u tohoto
krajského soudu dne 13. 8. 2009 (§110 odst. 2 s. ř. s.).
[30] Výrok o náhradě nákladů řízení opírá o ustanovení §60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož žádný
z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení , byla-li žaloba odmítnuta. Ohledně řízení
o kasační stížnosti pak soud vycházel ze skutečnosti, že ani jeden z účastníků neměl ve věci
úspěch, jelikož kasační stížnost podaná stěžovatelem sice vedla ke zrušení napadeného rozsudku
krajského soudu, to však jen proto, že ve věci neměl vůbec meritorně rozho dovat, jelikož nebyly
splněny podmínky řízení. Žalovanému navíc ani žádné náklady řízení přesahující jeho běžnou
činnost nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2010
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu