ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.105.2013:12
sp. zn. 2 As 105/2013 - 12
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 11. 2013, č. j. 6 A 137/2011 -
65,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne
7. 4. 2009, č. j. 720/09, kterým žalovaná rozhodla o určení advokáta žalobci, a o zrušení svého
předcházejícího rozhodnutí ze dne 11. 5. 2009, č. j. 957/09, nepřiznal usnesením ze dne
7. 11. 2013, č. j. 6 A 137/2011 - 65, žalobci osvobození od soudních poplatků. Městský soud toto
osvobození podle §36 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) žalobci nepřiznal
především proto, že jeho žádost představuje zneužití tohoto institutu.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem jsou tvrzeny kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a), d) s. ř. s. Právní
subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního
hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil
jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí
zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel v kasační stížnosti brojí mnoha, ne zcela srozumitelnými, námitkami vůči
tomu, jak městský soud postupoval v nyní projednávané věci. Stěžovatel v kasační stížnosti
namítl několik pochybení městského soudu, která jsou, podle jeho názoru, důvodem pro zrušení
napadeného usnesení. Městskému soudu tak vytkl, že „nelíčí žalobní tvrzení“. Podle stěžovatele lze
odepřít osvobození od soudních poplatků v případě, že žaloba je zjevně neúspěšná; tím se však
městský soud vůbec nezabýval. Výsledkem je, že městský soud zakazuje stěžovateli domáhat
se soudní ochrany před „podivnou činností ČAK“. Tím městský soud rezignoval na racionální,
nestranné rozhodování. Stěžovatel tvrdí, že není povinen „pracně vyvracet bludy a klevety“ krajského
soudu, tím spíše v situaci, kdy Nejvyšší správní soud nenařizuje jednání o kasační stížnosti. Tvrdí
také, že městský soud byl nečinný dva roky a zamlčel návrh na určení lhůty k vydání rozhodnutí
ve věci. Nakonec stěžovatel uvedl, že kasační stížnost proti "dočasnému rozhodnutí“ není přípustná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka
19 Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37). Kasační stížnost je tudíž přípustná.
Nejvyšší správní soud tedy přezkoumal napadené usnesení v rozsahu podané kasační
stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4,
věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek
vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Z ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. vyplývá, že účastník,
který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy
senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních
poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí
být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou
žádost zamítne. Je tedy zřejmé, že účastník řízení může být osvobozen od soudních poplatků při
splnění těchto předpokladů: 1. je podána žádosti o osvobození od soudních poplatků, 2. podaný
návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný, 3. je doložen nedostatku prostředků.
Protože je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích
stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, je třeba vycházet
z konstantní judikatury (například rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27), podle níž
„dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné
mu tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození
od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí
být řádně odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský soud
dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této své povinnosti
městský soud dostál, když uvedl konkrétní důvody, pro které žádosti o osvobození od soudních
poplatků nebylo v daném řízení možné vyhovět. Vedle počtu vedených sporů, což by samo
o sobě ještě nemohlo svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal
na průběh tohoto sporu, který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem proti
rozhodnutím žalované o určení či zrušení určení advokáta v různých právních věcech s tím,
že stěžovatel v rámci prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli formální nepřesnosti
v postupu žalované, lpí na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž jeho snahou již není
vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů žalované i soudu;
tento postup přitom stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský soud doplnil,
že ze samotné žaloby je zjevné, že právní služba byla stěžovateli poskytnuta. Fakt, že stěžovatel
nesouhlasí s právním hodnocením věci určeným advokátem, nemůže mít vliv na závěr
o provedení služby.
Nejvyšší správní soud ostatně ani nemohl přehlédnout, že v dané věci stěžovatel žalobou
brojí proti dvěma rozhodnutím České advokátní komory, kterým se mu určuje advokát
k poskytování právní služby a kterým se určení tohoto advokáta následně zrušuje. Podobného
rázu jsou i jiné spory stěžovatele, projednávané zdejším soudem i soudy krajskými. Tyto spory
přitom nejsou takového charakteru, aby měly vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy
životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo, jeho majetku, životních podmínek či jiných
podobných záležitostí. Jde naopak o spory vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti
a fungování veřejných institucí. Takové spory má stěžovatel plné právo vést, dává-li
mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost účinně hájit svá
práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových sporů, které je zásadně povinen hradit
každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních poplatků.
Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným osobám vést
bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků,
a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní
sféry), jim nedostatek prostředků nebránil v účinné soudní ochraně (viz též rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66, publikovaný pod
č. 2601/2012 Sb. NSS). Takovou povahu však předmětný spor nemá.
Lze tedy konstatovat, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu
je dostatečně patrno, že plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na tom, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé věci.
Jako nedůvodnou je třeba zamítnout i kasační námitku týkající se nesprávného poučení
o možnosti podání opravného prostředku proti napadenému usnesení. Možnost podání kasační
stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků totiž vyplývá z konstantní
judikatury zdejšího soudu (viz například rozsudky ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37,
či ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8 As 65/2010 – 106). Na této skutečnosti nemůže změnit ani to,
že ve věci sp. zn. 3 As 125/2012, na níž stěžovatel odkazuje v kasační stížnosti, byla rozšířenému
senátu zdejšího soudu předložena otázka zpochybňující přípustnost kasační stížnosti proti
usnesení soudu o neosvobození od soudních poplatků. Teprve případně opačné rozhodnutí
rozšířeného senátu může dosavadní judikaturu změnit.
Stěžovatel v kasační stížnosti dále tvrdí, že m ěstský soud byl dva roky nečinný
a že zamlčel jeho návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona
č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších
zákonů, ve znění pozdějších předpisů. K této námitce je třeba uvést, že posouzení, zda byly
splněny procesní podmínky pro podání takového návrhu, případně zda městský soud tvrzenou
nečinnost zákonem předpokládaným způsobem odstranil, nemůže být předmětem rozhodování
v dané věci. I pokud by v řízení před městským soudem skutečně existovaly průtahy a nebyly by
odstraněny ani přes výše zmiňovaný stěžovatelův návrh, nemohla by tato skutečnost vyvolat
nezákonnost nyní přezkoumávaného rozhodnutí. Posouzení, zda lze účastníku řízení přiznat
osvobození od soudních poplatků lze chápat jako součást posuzování podmínek soudního řízení
a musí tak nutně předcházet rozhodování ve věci samé. Jestliže tedy městský soud rozhodl
o návrhu žalobce (stěžovatele) o osvobození od soudních poplatků, otevřel tím prostor pro další
postup v řízení a tedy pro vydání rozhodnutí ve věci samé.
K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení (například že soud
„nelíčí žalobu“) a Nejvyšší správní soud se jimi proto věcně nezabýval. Pokud stěžovatel vytýká
Nejvyššímu správnímu soudu, že rozhodl o kasační stížnosti bez nařízení jednání, lze ho odkázat
na závěr vyslovený v jeho rozsudku ze dne 15. 11. 2005, č. j. 8 Aps 1/2005 – 82, publikovaném
pod č. 932/2006 Sb. NSS, dle kterého „Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 1 s. ř. s. [s účinností
od 1. 1. 2012 se jedná o §109 odst. 2 s. ř. s. – pozn. NSS] o kasační stížnosti zpravidla rozhoduje bez
nařízení jednání. Výjimkou jsou případy, kdy soud provádí dokazování, a dále případy, kdy soud uzná nařízení
jednání za vhodné. Důvodem, pro který by Nejvyšší správní soud musel bez dalšího shledání vhodnosti nařídit
jednání, není samotná žádost účastníka řízení.“
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení o kasační
stížnosti neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží. V případě žalované nelze o její
procesní úspěšnosti v této fázi soudního řízení hovořit, neboť nyní posuzovaná kasační stížnost
se týká výlučně otázek procesních práv stěžovatele a nikoli merita věci. Z tohoto důvodu rozhodl
Nejvyšší správní soud tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu