ECLI:CZ:NSS:2019:2.AS.120.2019:13
sp. zn. 2 As 120/2019 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: Mgr. F. Š., proti žalované:
Vězeňská služba České republiky, se sídlem Soudní 1672/1a, Praha 4, ve věci žaloby na
ochranu proti nečinnosti žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v
Plzni ze dne 9. 4. 2019, č. j. 30 A 272/2018 - 45,
takto:
I. Návrh žalobce na ustanovení zástupce se za mí t á.
II. Kasační stížnost se zamí t á.
III. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Žalobce podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále
jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“) žádal Vězeňskou službu Česká republika,
Věznice Kynšperk nad Ohří o poskytnutí informací v oblasti ubytování. V této souvislosti podal
u Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“) žalobu na ochranu proti nečinnosti. Kasační
stížností se žalobce (dále „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného usnesení krajského
soudu, jímž byla jeho žaloba postoupena v souladu s §7 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“) k rozhodnutí Městskému soudu v Praze, neboť žalovanou
je Vězeňská služba Česká republika, jejíž sídlo je v Praze.
[2] V kasační stížnosti požádal stěžovatel o osvobození od soudního poplatku a ustanovení
zástupce pro řízení o kasační stížnosti, neboť je osobou se zdravotním postižením.
[3] Nejvyšší správní soud v usnesení rozšířeného senátu ze dne 9. 6. 2015,
č. j. 1 As 196/2014 - 19, dospěl k závěru, že „stěžovatel má povinnost zaplatit poplatek za řízení
o kasační stížnosti jen tehdy, pokud kasační stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu o návrhu ve věci
samé (o žalobě), či o jiném návrhu, jehož podání je spojeno s poplatkovou povinností [§1 písm. a), §2 odst. 2
písm. b) a §4 odst. 1 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích.“ V tomto případě nebylo
ovšem napadeným usnesením rozhodováno ve věci samé, a proto nevzniká stěžovateli povinnost
soudní poplatek zaplatit.
[4] Závěry rozšířeného senátu učiněné ve vztahu k soudnímu poplatku dále promítl rozšířený
senát v uvedeném usnesení i do úvah o povinném zastoupení stěžovatele. „Je-li podána kasační
stížnost proti usnesení krajského soudu o neosvobození od soudních poplatků, o neustanovení zástupce či proti
jinému procesnímu usnesení učiněnému v řízení o žalobě, je rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační
stížnosti učiněno v rámci tohoto řízení, a proto se zde ustanovení §105 odst. 1 a 2 s. ř. s. neuplatní.“
Stěžovatel tak nemusí být v tomto řízení zastoupen advokátem. Nejvyšší správní soud
i přesto posoudil žádost stěžovatele o ustanovení zástupce z hlediska toho, zda je takový postup
nutný k ochraně jeho práv. Dospěl k závěru, že ustanovení zástupce stěžovateli není třeba, neboť
se jedná o věc jednoduchou, projednatelnou a z kasační stížnosti jednoznačně vyplývá,
čeho se stěžovatel domáhá. Nejvyšší správní soud zároveň odkazuje na řadu předchozích řízení
zahájených stěžovatelem, ve kterých se stejně jako v projednávané věci jednalo o otázku místní
příslušnosti soudu k projednání žalob týkajících se žádostí o informace podle zákona
o svobodném přístupu k informacím (srov. např. rozsudky ze dne 19. 12. 2018,
č. j. 1 As 395/2018 - 13; ze dne 3. 1. 2019, č. j. 2 As 395/2018 - 16; ze dne 17. 10. 2018,
č. j. 3 As 81/2018 - 10; ze dne 8. 1. 2019, č. j. 4 As 362/2018 - 13; ze dne 10. 1. 2019,
č. j. 5 As 359/2018 - 9; ze dne 16. 1. 2019, č. j. 6 As 348/2018 - 10; ze dne 10. 1. 2019,
č. j. 7 As 513/2018 - 12; ze dne 18. 12. 2018, č. j. 8 As 364/2018 - 14; ze dne 13. 12. 2018,
č. j. 9 As 400/2018 - 19; ze dne 20. 12. 2018, č. j. 10 As 273/2018 - 20). V těchto řízeních
Nejvyšší správní soud opakovaně vyslovil závěr, že ustanovení zástupce není k ochraně práv
stěžovatele, který navíc má sám právní vzdělání, nezbytné. Nejvyšší správní soud tak návrh
na ustanovení zástupce zamítl.
[5] Nejvyšší správní soud dále zkoumal zákonnost výše označeného usnesení o postoupení
věci. V kasační stížnosti stěžovatel označuje za žalovanou Vězeňskou službu Česká republika,
Věznice Kynšperk nad Ohří a uvádí, že aplikace zákona o svobodném přístupu k informacím
nesmí být vystavena libovůli organizačních složek státu, kdy je poskytována stěžovateli omezená
míra údajů a poté jsou s poukazem na postavení žalované transportovány odpovědnosti na blíže
neurčený právní subjekt bez určení příslušného orgánu jednajícího jeho jménem.
[6] Stěžovatel podal u Krajského soudu v Plzni žalobu na ochranu proti nečinnosti Vězeňské
služby České republiky, Věznice Kynšperk nad Ohří, kterou svým dopisem požádal o poskytnutí
informací v oblasti ubytování. V řízení o poskytování informací stěžovatel podal dne 13. 8. 2018
proti postupu žalované stížnost, o které dosud nebylo rozhodnuto, ačkoliv lhůta pro vydání
rozhodnutí již uplynula.
[7] Podle §7 odst. 2 s. ř. s. „nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, je k řízení místně příslušný
soud, v jehož obvodu je sídlo správního orgánu, který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni nebo jinak zasáhl
do práv toho, kdo se u soudu domáhá ochrany“. Podle §79 odst. 2 s. ř. s. je „žalovaným správní orgán,
který podle žalobního tvrzení má povinnost vydat rozhodnutí nebo osvědčení“. Podle §7 odst. 6 s. ř. s.
„není-li soud, u něhož byl návrh podán, k jeho vyřízení místně příslušný, postoupí jej k vyřízení soudu
příslušnému“.
[8] Krajský soud v Plzni otázku místní příslušnosti posoudil správně. Podle §2 odst. 1
zákona o svobodném přístupu k informacím, jsou „povinnými subjekty, které mají podle tohoto zákona
povinnost poskytovat informace vztahující se k jejich působnosti, státní orgány, územní samosprávné celky
a jejich orgány a veřejné instituce“.
[9] Podle §1 odst. 3 zákona č. 555/1992 Sb., o vězeňské službě a justiční stráži, je „Vězeňská
služba správním úřadem a účetní jednotkou“.
[10] Podle §1 odst. 4 téhož zákona jsou „organizačními jednotkami Vězeňské služby generální
ředitelství, vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence, Střední odborné učiliště a Akademie
Vězeňské služby. Generální ředitelství zabezpečuje plnění společných úkolů ostatních organizačních jednotek,
které metodicky řídí a kontroluje. V čele vazebních věznic, věznic, ústavů pro výkon zabezpečovací detence,
Středního odborného učiliště a Akademie Vězeňské služby jsou ředitelé, které jmenuje a odvolává generální
ředitel“.
[11] Podle §4 tohoto zákona „právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel.
Ředitelé vazebních věznic, věznic a dalších organizačních jednotek Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit
právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle tohoto zákona nebo rozhodnutí
ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci.“
[12] Správním orgánem a povinným subjektem, který měl vydat rozhodnutí ve smyslu
§2 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím je tudíž Vězeňská služba
České republiky, nikoliv její konkrétní věznice Kynšperk nad Ohří. Jelikož Vězeňská služba
České republiky sídlí v Praze, místně příslušným krajským soudem k projednání žaloby je Městský
soud v Praze. Ke shodnému závěru ostatně dospěl Nejvyšší správní soud i v případě, v němž
rozhodoval ve věci žaloby stěžovatele na ochranu před nečinností správního orgánu v případě
žádosti o informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím, o jejichž poskytnutí žádal
věznici Valdice či věznici Kuřim (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2016,
č. j. 6 As 162/2016 – 28, či rozsudek ze dne 3. 1. 2019, č. j. 2 As 395/2018 - 16).
[13] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal usnesení Krajského soudu
v Plzni rozporným se zákonem, proto kasační stížnost podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[14] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl ve věci úspěšný, nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalované žádné náklady v řízení o kasační stížnosti nevznikly, proto
jí soud náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. května 2019
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu