ECLI:CZ:NSS:2014:2.AS.127.2012:43
sp. zn. 2 As 127/2012 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Radovana Havelce
a soudců JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce
ELEKTROTECH Company, s. r. o., sídlem Praha 5, Sulova 1356, zastoupeného
Mgr. Klárou Studenou, advokátkou se sídlem Praha 7, Komunardů 36, proti žalovanému
Úřadu průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, Antonína Čermáka 2a, za účasti osob
zúčastněných na řízení I. MDC Company XXI, s. r. o., se sídlem Praha 5, Kartouzská 200/4,
zastoupené Mgr. Klárou Studenou, advokátkou se sídlem Praha 7, Komunardů 36,
II. Baltaxia, a. s., se sídlem Liberec, U Nisy 604/15, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou,
advokátem se sídlem Praha 1, Štěpánská 17, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2012, č. j. 7 Ca 198/2008 - 116,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
IV. Osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. O-117494 (dále též „napadené rozhodnutí“),
zamítl předseda žalovaného rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí Úřadu průmyslového
vlastnictví ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. O-117494, č. j. 8003/2004, kterým byl zamítnut návrh
žalobce na prohlášení ochranné známky č. 209774 ve znění „SAIRA“ (která je ve vlastnictví
osoby zúčastněné na řízení ad II.), za neplatnou [§32 odst. 1 zákona č. 441/2003 Sb.,
o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících
a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o ochranných známkách“)]. Napadené rozhodnutí žalovaného je v pořadí
již druhým rozhodnutím ve věci návrhu žalobce. Prvním rozhodnutím ze dne 31. 8. 2005,
sp. zn. O-117494, předseda žalovaného rozkladu žalobce vyhověl a změnil rozhodnutí Úřadu
průmyslového vlastnictví ze dne 21. 6. 2004, sp. zn. O-117494, č. j. 8003/2004, tak, že se slovní
ochranná známka č. 209774 ve znění „SAIRA“ podle §32 odst. 1 zákona o ochranných
známkách prohlašuje za neplatnou pro část seznamu výrobků ve třídě 29 mezinárodních třídění
výrobků a služeb, a to pro rybí produkty. Toto rozhodnutí napadla osoba zúčastněná na řízení
II. u Městského soudu v Praze žalobou; rozsudkem ze dne 30. 5. 2006, č. j. 11 Ca 265/2005 – 47,
byla žaloba zamítnuta. Ke kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení II. byl nicméně rozsudek
městského soudu Nejvyšším správním soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení,
a to rozsudkem ze dne 18. 5. 2007, č. j. 5 As 62/2006 – 87. Městský soud následně rozsudkem
ze dne 20. 7. 2007, č. j. 11 Ca 130/2007 – 103, žalobě vyhověl a rozhodnutí o rozkladu ze dne
31. 8. 2005, sp. zn. O-117494, zrušil a věc vrátil k novému řízení.
Nově vydané rozhodnutí žalovaného o rozkladu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. O-117494,
napadl žalobce u Městského soudu v Praze žalobou, rozsudkem ze dne 20. 6. 2012,
č. j. 7 Ca 198/2008 - 116, byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku směřuje
nyní projednávaná kasační stížnost.
Městský soud v odůvodnění svého rozsudku předeslal, že napadená ochranná známka
byla zapsána do rejstříku ochranných známek za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., o ochranných
známkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 137/1995 Sb.“); za účinnosti
tohoto zákona byl i podán návrh na její výmaz podle §25 odst. 1 písm. a). O návrhu však bylo
rozhodováno již za účinnosti současného zákona o ochranných známkách, kterým byl zákon
č. 137/1995 Sb. zrušen. Při posuzování důvodnosti návrhu na výmaz ochranné známky
tak bylo nutné postupovat dle přechodných ustanovení zákona o ochranných známkách.
Podle jeho §52 odst. 4 platí, že byl-li přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona podán návrh
na výmaz podle §25 dosavadního zákona č. 137/1995 Sb., bude projednán jako návrh na zrušení
ochranné známky nebo prohlášení ochranné známky za neplatnou při splnění podmínek
a s účinky stanovenými v tomto zákoně. Podle §52 odst. 1 zákona o ochranných známkách
zůstávají ochranné známky zapsané podle dřívějších právních předpisů v platnosti. Je-li podán
návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou z důvodu jejího zápisu v rozporu
se zákonem, posuzuje se zápisná způsobilost ochranné známky podle zákona platného v době
zápisu ochranné známky do rejstříku; ochranná známka však nebude prohlášena za neplatnou,
je-li její zápis v souladu s tímto zákonem. Vzhledem k tomu, že napadená ochranná známka
byla přihlášena a zapsána za účinnosti zákona č. 137/1995 Sb., bylo nutno posuzovat
její zápisnou způsobilost jak podle zákona č. 137/1995 Sb., tak podle zákona o ochranných
známkách; obsah §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb., a §4 písm. c) zákona o ochranných
známkách je přitom významově totožný. Šlo tedy o posouzení toho, zda označení „SAIRA“
je označením vyloučeným ze zápisu, tedy je-li tvořeno výlučně označeními nebo údaji,
které slouží v obchodě k určení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu
nebo doby výroby výrobků nebo poskytnutí služby nebo k označení jiných jejich vlastností.
Dále městský soud konstatoval, že zápisnou způsobilost ochranné známky „SAIRA“
v řízení o jejím prohlášení za neplatnou bylo nutné zkoumat pouze v rozsahu podaného návrhu,
tedy v mezích žalobcova tvrzení, že ochranná známka „SAIRA“ je označením pro mořskou rybu,
tj. druh výrobku ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb. [§4 písm. c)
zákona o ochranných známkách], což vylučuje její zápis do rejstříku ochranných známek.
Namítá-li tedy žaloba (mimo jiné) jednání v rozporu s dobrými mravy, spočívající v parazitování
na dřívějším dovozu, respektive klamání spotřebitelů o obsahu produktu, činí tak nad rámec
důvodů uvedených v návrhu na výmaz ochranné známky, potažmo její prohlášení za neplatnou.
Žalovaný proto, v souladu s §82 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) nepřipustil rozšíření důvodů tohoto návrhu a ani z odůvodnění
žalobou napadeného rozhodnutí nijak neplyne, že by se předseda žalovaného zabýval námitkou
jednání držitele ochranné známky v rozporu s dobrými mravy, tedy otázkou nekalosoutěžní.
Městský soud tak naznal, že v rozsahu žalobního bodu o rozporu s dobrými mravy a parazitování
majitele ochranné známky na dřívějším dovozu se žaloba míjí s důvody napadeného rozhodnut
i s důvody vlastního návrhu na výmaz ochranné známky, potažmo jejího prohlášení za neplatnou,
a tudíž i s důvody, jimiž se měl žalovaný, ve smyslu naplnění zápisné způsobilosti ochranné
známky, zabývat.
Při vlastním posouzení závěrů žalovaného (jeho předsedy) městský soud vycházel
z toho, že mezi účastníky je nesporné, že cololabis saira (latinský název) a tomu odpovídající český
ekvivalent rohoretka pacifická nebo sajra tichomořská je mořská ryba, což plyne i z obsahu správního
spisu. Žalovaný svou úvahu postavil na tom, že aby byla u spotřebitele vyvolána představa
souvislosti mezi druhovým označením a ochrannou známkou, musí být druhové označení
přinejmenším do určité míry známé. Žalovaný na základě nespecifikovaného tvrzení žalobce
o dřívějším dovozu rybí konzervy „SAIRA“, plněné rybou sajrou, a nalezením pojmu saira (sajra)
pouze v odborné literatuře, dovodil, že pojem slova saira není průměrnému spotřebiteli znám.
Dále konstatoval, že i kdyby byly na československý trh dříve dodávány výroky z předmětné ryby,
žalobce neprokázal, že si spotřebitelé s výrazem „SAIRA“ spojují jiný druh ryby, než nabízený
vlastníkem ochranné známky, tedy makrelu. Naopak, z listin předložených vlastníkem ochranné
známky (faktury za výrobky a reklamní akce, nabídkové letáky) dovodil, že s označením
„SAIRA“ si spotřebitel spojuje výrobky vlastníka ochranné známky, tedy konzervy s makrelou.
Vzhledem k tomu, že nebylo prokázáno spotřebitelské chápání významu pojmu „SAIRA“
jako konkrétního druhu ryby, a s přihlédnutím k neexistenci odborné zoologické znalosti
u majoritní části spotřebitelského spektra, žalovaný dovodil, že výraz „SAIRA“ je spíše výrazem
fantazijním, na základě čehož je dána dostatečná distinktivnost označení i pro rybí produkty.
K tomu městský soud uvedl, že odůvodnil-li žalovaný svůj závěr o neznalosti latinského názvu
ryby saira spotřebiteli z vyhledání daného pojmu pouze v odborné literatuře, z neprokázání
tvrzení žalobce o dodávání ryby sajry s označením „SAIRA“ nebo „sajra“,
při současném prokázání aktuálního dodávání výrobků z makrely s označením „SAIRA“,
je zřejmé, na základě jakých úvah k uvedenému závěru dospěl a tento závěr je podložen
i obsahem správního spisu. Městský soud doplnil, že fakt, že většina spotřebitelů nemá odbornou
zoologickou znalost, je skutečností všeobecně známou, ke které není nutné provádět dokazování.
Nepotvrdil ani žalobcem tvrzené účelové užívání pojmu rohoretka, namísto sajra, žalovaným.
Úvahy žalovaného ohledně znalosti spotřebitele se týkaly ryby jako takové, bez ohledu
na ten který český ekvivalent. Podle městského soudu nemá průměrný spotřebitel vytvořeno
povědomí o rybě sajře. Závěr o fantazijní povaze označení „SAIRA“ je dostatečně podložen
žalobou nesporovaným skutkovým zjištěním o neprokázání prodeje ryby na rozhodném
trhu (ČR); zatímco povědomí spotřebitele o označení „SAIRA“ ve spojení s makrelou
je pouze v úrovni pravděpodobnosti, závěr o spotřebitelské neznalosti ryby sajry tichomořské
obstojí již na základě neprokázání dovozu této ryby a neznalosti jejího odborného názvu,
ve spojení s laickou znalostí spotřebitelů o názvech ryb, jež se v ČR nevyskytují nebo neprodávají.
Namítal-li žalobce, že Nejvyšší správní soud na str. 6 rozsudku ze dne 18. 5. 2007,
č. j. 5 As 62/2006 – 87, potvrdil původní závěr žalovaného, že označení „SAIRA“,
není označením fantazijním, městský soud konstatoval, že kasační soud vyslovil pouze závěr
o nepřezkoumatelnosti důvodů předcházejícího rozhodnutí, aniž by popřel právo žalovaného
na vlastní správní uvážení.
Žalovaný se podle názoru městského soudu nedopustil ani porušení obecných zásad
správního řízení tím, že změnil svůj původní názor na věc. Ten odpovídá závěru prvostupňového
rozhodnutí, přičemž jeho předchozí (druhostupňové) rozhodnutí bylo soudem zrušeno
pro nepřezkoumatelnost. Závěr žalovaného o fantazijní povaze označení „SAIRA“
(jak byl popsán výše) je přitom zcela v souladu se zásadami logického myšlení.
Městský soud doplnil, že se žalovaný sice nezabýval fonetickou shodností napadené
ochranné známky s označením ryby v jazyce latinském a českém, avšak neučinil
tak proto, že své rozhodnutí postavil na úvaze o fantazijní povaze označení, dovozeného
z neznalosti ryby sajry spotřebiteli; proto nebyl naplněn důvod zápisné nezpůsobilosti
podle §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb. [§4 odst. 1 písm. c) zákona o ochranných
známkách]. Není-li druhové označení spotřebitelům známo (běžně nevyjadřuje druh zboží
na území ČR), není údajem, který slouží k určení druhu výrobku. V takovém případě žalovaný
nebyl povinen provést fonetické srovnání, jež je namístě při posuzování zaměnitelnosti
porovnávaných označení.
Konečně k podání žalobce ze dne 28. 1. 2010, kterým bylo namítáno, že žalobce prokázal,
že značná část průměrného spotřebitele si označením „SAIRA“ spojuje rybí výrobek,
a že nelze hodnotit povědomí spotřebitelů o druhovém označení ryby současným stavem,
neboť povědomí může být v budoucnu změněno, městský soud uvedl, že bylo učiněno
až po uplynutí lhůty uvedené v ustanovení §75 odst. 2 soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Proto k jeho obsahu nebylo možné přihlédnout.
Rozsudek městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností,
opírající se o důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti především namítá, že napadené rozhodnutí předsedy
žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť je odůvodněno jen subjektivními závěry, nemajícími
oporu v důkazech. Pouze na základě nahlédnutí do několika slovníků a encyklopedií dospěl
žalovaný k závěru, že spotřebitel z důvodu delšího užívání označení „SAIRA“ pro makrelu,
spojuje toto označení právě s touto rybou. Ohledně této otázky neprováděl žalovaný podrobnější
dokazování, například průzkumem veřejného mínění či marketingovým výzkumem.
Pravděpodobný názor spotřebitele, ke kterému žalovaný dospěl, nemá oporu ve spisovém
materiálu.
Dále stěžovatel poukazuje na to, že v předchozím rozhodnutí o rozkladu ze dne
31. 8. 2005, které bylo zrušeno, dospěl žalovaný k názoru, že označení „SAIRA“
nebude spotřebitel vnímat jako fantazijní. Tento názor byl v rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 5. 2007, č. j. 5 As 62/2006 – 87, označen jako řádně odůvodněný.
Přesto se ve svém novém rozhodnutí žalovaný od tohoto názoru odklonil a dospěl k závěru
opačnému, a sice že označení „SAIRA“ bude majoritní část spotřebitelského spektra
bez odborných zoologických znalostí chápat jako fantazijní ve vztahu k rybím produktům.
Tento závěr přitom není odůvodněn; jak bylo již uvedeno shora.
Podle stěžovatele žalovaný zcela přehlíží vysokou podobnost označení „SAIRA“
a druhového označení ryby sajra tichomořská, kterou v napadeném rozhodnutí záměrně nazývá
dalším možným českým názvem rohoretka pacifická; zastírá tak rozporuplnost svých závěrů.
Stěžovatel dále namítá, že napadené rozhodnutí aprobuje chování osoby zúčastněné
na řízení II., které je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku,
neboť vlastník ochranné známky „SAIRA“ prodává pod tímto označením jiný druh ryby,
a to makrelu. Naopak ostatní obchodní subjekty musí prodávat rybu sajru pod jiným obchodním
názvem. Přiznání výlučného práva k druhovému označení ryby sajra ve znění „SAIRA“ pro rybí
produkty jedinému subjektu na trhu podle stěžovatele znamená znemožnění používat
toto označení ostatními subjekty. Žalovaný sice uvádí, že ostatní subjekty mohou toto označení
užívat v údajích o složení a obsahu konzervy, nicméně takové užití je omezující,
neboť neumožňuje spotřebitele informovat o druhu výrobku již z jeho názvu nebo prodávat
výrobek pod generickým názvem „SAJRA“. Přitom zejména u potravinářských výrobků
je obvyklé, že jsou prodávány čistě pod generickým názvem, bez uvedení konkrétní značky
či fantazijního názvu výrobku (MLÉKO, SMETANA, SARDINKY, apod.). Přiznání výlučného
práva k označení druhu ryby sajra ve znění „SAIRA“ jedinému subjektu na trhu je v rozporu
se zákonem o ochranných známkách a v rozporu s dobrými mravy.
Stěžovatel považuje za nepřezkoumatelný i rozsudek městského soudu. Dle jeho názoru
lze se závěry městského soudu jen těžko polemizovat, neboť v odůvodnění jeho rozsudku chybí
relevantní rozhodovací důvody a nevypořádává se s jednotlivými žalobními body. K námitce
nepřezkoumatelnosti závěrů žalovaného, týkajících se průměrného spotřebitele, městský soud
pouze v obecné rovině konstatoval, že napadené rozhodnutí je správné, aniž by jej rozebral
a vyvrátil žalobní argumenty. Názor městského soudu, že nedostatek odborné zoologické znalosti
většiny spotřebitelů je skutečností obecně známou, ke které není nutné provádět důkazy,
považuje stěžovatel taktéž za nesprávný. Naopak zásadní otázkou je stanovení okruhu
průměrného spotřebitele rybích produktů, což mělo být součástí napadeného rozhodnutí;
to takovou úvahu zcela postrádá. Nejvyšší správní soud přitom v rozsudku ze dne 18. 5. 2007,
č. j. 5 As 62/2006 – 87, konstatoval, že průměrným spotřebitelem rybích výrobků je poměrně
široký okruh spotřebitelské veřejnosti, který není třeba podceňovat. S tím se stěžovatel
ztotožňuje. Znalosti spotřebitele z oblasti druhů ryb a rybích produktů, vhodných ke konzumaci,
není třeba nazývat odbornými zoologickými znalostmi. Skutečnost, že spotřebitel je obeznámen
s existencí a nabídkou určitého okruhu konzumovatelných mořských ryb (například zná lososa,
sardinky, makrelu, sajru apod.), neznamená, že má odborné znalosti z oblasti zoologie.
Osoba zúčastněná na řízení II. ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhla její zamítnutí
s tím, že napadené správní rozhodnutí i rozsudek městského soudu považuje za správné.
Odkazuje rovněž na průběh soudního sporu ve věci nekalé soutěže, v němž osoba zúčastněná
na řízení I. byla žalobcem a osoba zúčastněná na řízení II. žalovaným, přičemž v tomto sporu šlo
rovněž o užívání označení „SAIRA“. Tvrzení o svém nekalosoutěžním jednání považuje
za absurdní, neboť zmiňovaný soudní spor skončil jejím úplným úspěchem.
Žalovaný ani osoba zúčastněná na řízení I. se ke kasační stížnosti nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Z logiky věci se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve tvrzenou nepřezkoumatelností
napadeného rozsudku. Z rozsáhlé judikatury tohoto soudu (srov. například rozsudky ze dne
29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 – 52, ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 – 73, publikovaný
pod č. 787/2006 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný
pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 17. 1. 2008, č. j. 5 As 29/2007 – 64, a ze dne 25. 5. 2006,
č. j. 2 Afs 154/2005 – 245; veškerá citovaná judikatura zdejšího soudu je dostupná
z www.nssoud.cz) se podává, že rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů,
jestliže například není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, dále z jakého důvodu nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci v žalobě, proč považuje žalobní námitky za liché, mylné
nebo vyvrácené, či proč subsumoval skutkový stav pod zvolené ustanovení právního předpisu.
Dalším důvodem nepřezkoumatelnosti rozhodnutí je případ, kdy soud opomene přezkoumat
některou ze včas uplatněných žalobních námitek či obsahuje-li odůvodnění rozsudku toliko
převzaté pasáže z publikovaného judikátu v jiné, skutkově i právně odlišné věci, aniž dále rozvádí
dopad převzatých závěrů na konkrétní souzený případ a na samotné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší
správní soud ověřil, že se v nyní posuzované věci městský soud vyjádřil ke všem žalobním bodům
stěžovatele a své závěry dostatečně a srozumitelně odůvodnil. Pokud stěžovatel považuje
za nepřezkoumatelný způsob, jakým městský soud vypořádal žalobní bod týkající se způsobu,
jakým vnímá průměrný spotřebitel ochrannou známku „SAIRA“, zde nelze než konstatovat,
že městský soud tento žalobní bod hodnotil právě z pohledu toho, zda odpovídající závěr
žalovaného (jeho předsedy) obstojí z hlediska skutkových zjištění a zda je logický a neodporuje
obsahu správního spisu; to vše při respektování diskrečního oprávnění prvostupňového orgánu
i žalovaného.
Stěžovatel dále považuje názor městského soudu, že nedostatek odborné zoologické
znalosti většiny spotřebitelů je skutečností obecně známou, za příliš zjednodušující.; znalost
spotřebitele, které ryby lze konzumovat, nelze podle stěžovatele považovat za odbornou
zoologickou znalost. Je pravdou, že Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 18. 5. 2007,
č. j. 5 As 62/2006 – 87, který se týkal této věci, konstatoval, že „[p]ro posuzování zápisné způsobilosti
označení je také vždy rozhodující, jak jej bude vnímat průměrný spotřebitel. Předpokládané vědomosti
a informovanost takového spotřebitele jsou různé u různých výrobků a služeb, a přestože u potravin
(rybích výrobků) bude průměrný spotřebitel reprezentantem poměrně široké spotřebitelské veřejnosti,
není třeba jej podceňovat. Posuzování zápisné způsobilosti každého přihlášeného označení probíhá
vždy individuálně, podle jeho konkrétních znaků a z hlediska splnění zákonných podmínek.“ Nejvyšší správní
soud je přesvědčen, že předseda žalovaného v nově vydaném rozhodnutí ani městský soud
hledisko průměrného spotřebitele rybích výrobků nepodcenili. Názor, že průměrný spotřebitel
rybích produktů nemá odborné zoologické znalosti, lze považovat za logický, neboť jde,
jak již bylo naznačeno, o představitele široké spotřebitelské veřejnosti; u takto vymezené, vnitřně
neheterogenní skupiny, lze hlubší zoologické znalosti jen stěží předpokládat. Se stěžovatelem
lze souhlasit pouze potud, že povědomost spotřebitele o tom, které druhy ryb jsou vhodné
ke konzumaci, nepředstavuje odbornou (zoologickou) znalost; v posuzovaném případě
by tak postačilo, pokud by průměrný spotřebitel věděl o existenci ryby sajry a měl tuto rybu
spojenou s konkrétním rybím potravinovým výrobkem na trhu.
Obecně je nutno vycházet z toho, že průměrný spotřebitel má průměrné vědomosti
a je běžně informovaný. Zastupuje relevantní okruh veřejnosti, tj. osoby, kterým jsou určité
výrobky či služby určeny. Například v rozsudku zdejšího soudu ze dne 14. 7. 2005
č. j. 6 A 61/2002 - 52, publikovaném pod č. 1132/2007 Sb. NSS, se uvádí, že „[p]ojem „spotřebitel“
je třeba ve známkovém právu vnímat tak, aby zahrnoval co nejširší okruh dotčených osob, neboť nelze odhlížet
od smyslu ochranné známky jako takové, která nepochybně představuje jeden z nejúčinnějších prostředků,
jak dostat do povědomí co největší okruhu lidí výrobky či služby daného podnikatele.“ Se shodným přístupem
k vymezení pojmu spotřebitel se lze setkat ve známkovém právu Evropských společenství
(Evropské unie). Za spotřebitele je považován průměrný, běžně informovaný, přiměřeně pozorný
a obezřetný spotřebitel (srov. rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-210/96 Gut
Springenheide und Tusky).
Úvaha předsedy žalovaného při vymezení okruhu veřejnosti představující průměrné
spotřebitele rybích produktů je v napadeném rozhodnutí vyjádřena na str. 12, kde je zřejmé,
že byl vzat v úvahu celý průřez relevantní spotřebitelskou veřejností, včetně různých věkových
kategorií. Je evidentní, že pojem průměrného spotřebitele byl vykládán extenzivně, což je v souladu
s judikatorní praxí. Předseda žalovaného se tak především nezaměřoval pouze na část
spotřebitelského spektra, na které své závěry stavěl stěžovatel, a sice na občany střední či starší
generace, kteří si údajně měli dobře pamatovat dovážené konzervy pod názvem „SAIRA“, plněné
rybou sajrou, ale vzal v potaz všechny věkové kategorie průměrných spotřebitelů a dospěl
k odůvodněnému závěru, že spojitost označení „SAIRA“ s rybou sajrou tichomořskou
již není aktuální, neboť s touto rybou se průměrný spotřebitel již delší dobu na trhu ČR vůbec
nesetkává. Městský soud tento přístup akceptoval, přičemž argumentoval v zásadě stejným
způsobem. I v tomto směru tedy odůvodnění napadeného rozsudku z pohledu
přezkoumatelnosti obstojí.
Lze tedy uzavřít, že kasační námitky, upínající se k důvodům definovaným v ustanovení
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nejsou důvodné.
Stěžovatel namítá též nepřezkoumatelnost napadeného správního rozhodnutí a tvrdí,
že závěry předsedy žalovaného jsou subjektivní a neopírají se o obsah spisového materiálu,
a to i pokud jde o otázku pohledu průměrného spotřebitele; dle stěžovatele měl být ve věci
proveden průzkum veřejného mínění či marketingový výzkum. Ani s tímto tvrzením se Nejvyšší
správní soud neztotožňuje. Odvolací správní orgán při posuzování toho, zda je možné zapsanou
ochrannou známku „SAIRA“ vyhodnotit jako druhové označení ryby sajry tichomořské,
vycházel z hlediska spotřebitele, který má průměrnou paměť, průměrnou pozornost
a průměrný smysl pro detail, přičemž náležitě odůvodnil na str. 11 a 12 napadeného rozhodnutí,
proč má za to, že si takový spotřebitel nebude se slovním označením „SAIRA“ spojovat rybu
sajru tichomořskou a bude jej vnímat spíše jako výraz fantazijní, ve vztahu k rybím produktům.
Konstatoval dále, že detailní znalost mořských ryb nelze u průměrného spotřebitele
předpokládat; s rybou sajrou tichomořskou se spotřebitel na českém trhu již delší dobu vůbec
nesetkává, a proto se spojení pojmu „SAIRA“ s touto rybou nejeví již jako aktuální. Je naopak
pravděpodobné, že průměrný spotřebitel si označení „SAIRA“ spojuje právě s výrobky osoby
zúčastněné na řízení II. Z uvedeného je zřejmé, že se předseda žalovaného touto otázkou zabýval
v intencích stěžovatelem uplatněné argumentace, přičemž srozumitelně a logicky vyložil,
proč jeho náhled na spotřebitelské vnímání posuzované ochranné známky nesdílí.
Nejvyšší správní soud k tomu pouze doplňuje, že názor průměrného spotřebitele
není otázkou, kterou by bylo nutno dokazovat a která by měla mít oporu ve spise,
například v podobě průzkumu spotřebitelského průzkumu. Otázkou, zda hledisko průměrného
spotřebitele musí být založeno na zjišťování skutečného názoru spotřebitelů, například
znaleckým posouzením či průzkumem veřejného mínění, nebo zda toto posouzení vychází
z úvahy správního orgánu o předpokládaném vnímání průměrného spotřebitele, se Nejvyšší
správní soud zabýval například v rozsudcích ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 As 29/2007 – 95, ze dne
2. 12. 2009, č. j. 3 As 13/2009 - 76, či ze dne 2. 9. 2009, č. j. 1 As 41/2009 – 145, které čerpaly
své závěry z již zmiňovaného rozsudku Evropského soudního dvora ze dne 16. července 1998,
Gut Springenheide a Tusky (C-210/96, Recueil, s. 4657, bod 35 až 37). Žalovaný musí brát v úvahu
pravděpodobné očekávání průměrně informovaného, pozorného a rozumného průměrného
spotřebitele. Podle Evropského soudního dvora tedy zásadně není zapotřebí pořizovat znalecké
posudky či sociologické výzkumy reálných názorů spotřebitelů. Závěry žalovaného
proto považuje Nejvyšší správní soud za logické, dostatečně odůvodněné a nevybočující z mezí
správního uvážení. V tomto světle ani nelze žalovanému vytýkat, že ze správního spisu
nelze ověřit, na základě čeho zjistil názor průměrného spotřebitele; žalovaný tento závěr založil
na správním uvážení, což je zcela v souladu s citovanou judikaturou českou i evropskou.
Je tedy zřejmé, že není naplněn ani kasační důvod ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b)
s. ř. s.
Pokud jde dále o stěžovatelem rozporované právní hodnocení věci [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s.], městský soud správně aproboval názor předsedy žalovaného, že má-li jít o druhové
označení, které je z tohoto důvodu vyloučeno ze zápisu do rejstříku ochranných známek,
musí být přinejmenším do určité míry známo. Žalobou napadené rozhodnutí přitom
neposuzovalo podobnost označení „SAIRA“ a slova sajra, nýbrž se zaměřilo, podle §2 odst. 1
písm. c) zákona č. 137/1995 Sb. [respektive dle §4 písm. c) zákona o ochranných známkách],
na to, zda zapsané označení „SAIRA“ lze považovat za druhové označení, které souvisí s rybou
sajrou tichomořskou, respektive rohoretkou pacifickou, tedy, zda právě z toho důvodu není vyloučeno
ze známkoprávní ochrany. Zde lze zmínit názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 9. 4. 2009, č. j. 7 As 56/2008 – 170 (publikovaného pod č. 1920/2009 Sb. NSS),
který se vyjádřil k plausibilitě tohoto typu označení. V kontextu judikatury Evropského soudního
dvora, vztahující se k čl. 7 odst. 1 písm. c) již zrušeného nařízení Rady (ES) 40/94, o ochranné
známce Společenství [obsahově korespondující s čl. 3 odst. 1 písm. c) směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2008/95/ES, kterou se sbližují právní předpisy členských států o ochranných
známkách (kodifikované znění) i se zněním §4 písm. c) zákona o ochranných známkách] zdejší
soud konstatoval, že „aby se na označení vztahoval zákaz upravený v tomto článku [čl. 7 odst. 1 písm. c)
zmiňovaného zařízení], musí mít k dotčeným výrobkům nebo službám dostatečně přímý a konkrétní vztah,
takže může relevantní veřejnosti okamžitě a bez přemýšlení poskytnout popis dotčených výrobků a služeb
nebo některé z jejich vlastností.“ Uvedený závěr jen podporuje názor žalovaného, že průměrný
spotřebitel nebude spojovat zapsané označení „SAIRA“ s rybou sajrou (tichomořskou),
neboť zde není dán dostatečně přímý a konkrétní vztah, který by umožnil průměrnému
spotřebiteli si okamžitě vybavit právě tento konkrétní druh ryby.
Stěžovatel dále poukazuje na předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu vydaný
v této věci a dovolává se toho, že v něm zdejší soud shledal dříve vyslovený názor, že ochrannou
známku „SAIRA“ nebude spotřebitel vnímat jako fantazijní, za odůvodněný. Z tohoto důvodu
stěžovatel namítá, že i přes soudem aprobovaný závěr o této otázce se předseda žalovaného
ve svém druhém rozhodnutí přiklonil k názoru, že tato ochranná známka naopak bude
spotřebitelem vnímána spíše jako fantazijní, aniž by však tento myšlenkový posun dostatečně
zdůvodnil. K tomu je, ve shodě s městským soudem, nutno uvést, že bylo-li předchozí správní
rozhodnutí soudem zrušeno z důvodu nepřezkoumatelnosti některých rozhodovacích důvodů,
neznamená to, že by byl správní orgán v dalším řízení povinen o otázkách, u nichž bylo soudem
vysloveno, že zmiňovaným deficitem netrpí, uvážit stejně, jako v předchozím rozhodnutí.
Vysloví-li soud, že o určité dílčí otázce bylo uváženo přezkoumatelným způsobem,
neznamená to, že by tím současně aproboval správnost takového závěru, respektive jeho soulad
se zákonem. Ostatně městský soud ve svém zrušujícím rozsudku uvedl, že ač byl odůvodněn
závěr o tom, že označení „SAIRA“ není ve vztahu k rybím výrobkům fantazijní, otázka
vjemu průměrného spotřebitele nebyla v rozhodnutí o rozkladu řešena vůbec. Žalovaný
pak v nyní napadeném rozhodnutí řešil otázku vnímání posuzované známky pohledem
průměrného spotřebitele, a to jej dovedlo k opačnému závěru o fantazijní povaze ochranné
známky „SAIRA“. Nejvyšší správní soud je tak přesvědčen, že žalovaný korekcí
svého předcházejícího názoru na řešenou otázku nikterak nepochybil.
Konečně pokud stěžovatel namítal, že napadené rozhodnutí fakticky schvaluje chování
osoby zúčastněné na řízení II., které je v rozporu s dobrými mravy a že přiznáním výlučného
práva k označení „SAIRA“ jedinému subjektu na trhu je tento stav aprobován,
nelze než konstatovat, že jde o námitku, která se míjí s důvody napadeného rozhodnutí
i s důvody vlastního návrhu na výmaz ochranné známky. Návrh na výmaz ochranné známky,
respektive na její prohlášení za neplatnou, byl odůvodněn tím, že ochranná známka je v rozporu
s §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 137/1995 Sb. [§4 písm. c) zákona o ochranných známkách],
tj. že jde o označení, které je tvořeno výlučně označeními nebo údaji, které slouží v obchodě
k určení druhu, jakosti, množství, účelu, hodnoty, zeměpisného původu nebo doby výroby
výrobků nebo poskytnutí služby nebo k označení jiných jejich vlastností. Pokud měl stěžovatel
za to, že označení je v rozporu též s dobrými mravy či že je klamavé povahy,
měl takto formulovat svůj návrh na prohlášení ochranné známky za neplatnou
a včas do něj zahrnout i důvody podle §2 odst. 1 písm. f) a g) zákona č. 137/1995 Sb. [respektive
podle §4 písm. f) a g) zákona o ochranných známkách]. Pokud tak neučinil, nelze správnímu
orgánu vytýkat, že se v odůvodnění rozhodnutí explicitně vypořádal toliko s důvody tvrzené
zápisné nezpůsobilosti uvedenými v návrhu. Přestože ustanovení §32 odst. 1 zákona
o ochranných známkách nevylučuje, aby o neplatnosti ochranné známky bylo rozhodnuto
i z vlastního podnětu, tedy bez návrhu (v řízení zahájeném ex officio), je-li řízení zahájeno na návrh,
jde typově o řízení o žádosti, ve smyslu ustanovení §44 správního řádu (srov. §45 odst. 1 zákona
o ochranných známkách), ve kterém se uplatňuje dispositivní zásada. Jejím výrazem
je, že se správní orgán věcí zabývá v intencích podaného návrhu. Opačný přístup,
tedy požadavek, aby se správní orgán zabýval i jinými důvody, pro které lze návrhu
(žádosti) vyhovět (zde dalšími možnými důvody zápisné nezpůsobilosti) by fakticky popřel
smysl návrhového řízení; měl-li by správní orgán v jeho rámci posuzovat i jiné důvody,
než o které se návrh (žádost) opírá, fakticky by tím byl eliminován rozdíl v předmětu řízení
mezi návrhovým řízením a řízením zahajovaným z moci úřední. Pokud tedy městský soud odmítl
shora uvedenou argumentaci stěžovatele s tím, že v daném řízení nebylo povinností správních
orgánů se jí zabývat, lze jeho názor akceptovat.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1 věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v řízení
o kasační stížnosti procesně neúspěšný, právo na náhradu nákladů řízení mu nenáleží.
Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno,
že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává. Osoba
zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., právo na náhradu
jen těch nákladů, které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil;
v tomto řízení Nejvyšší správní soud osobám zúčastněným na řízení žádnou povinnost neuložil.
Ač osoba zúčastněná na řízení II. požádala o přiznání náhrady nákladů řízení, spočívajících
v jednom úkonu právní služby (podání vyjádření ke kasační stížnosti), nemohl jí Nejvyšší správní
soud vyhovět, neboť podání vyjádření ke kasační stížnosti bylo úkonem dobrovolným,
k němuž byla osobě zúčastněné na řízení Nejvyšším správním soudem pouze dána možnost;
nelze jej považovat za vyhovění povinnosti uložené soudem. Současně zdejší soud neshledal
ani existenci okolností hodných zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly odlišný postup.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2014
Mgr. Radovan Havelec
předseda senátu