ECLI:CZ:NSS:2018:2.AS.128.2018:36
sp. zn. 2 As 128/2018 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky a soudkyň
Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: P. O., zastoupený Mgr. Janem
Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti žalovanému: Magistrát
hlavního města Prahy, se sídlem Jungmannova 35/29, Praha 1, o žalobě na ochranu
před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 4. 4. 2018, č. j. 3 A 175/2017 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalobce n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Žalobou podanou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) se žalobce
domáhal ochrany před nezákonným zásahem. Dožadoval se, aby soud určil, že kontrola, kterou
žalovaný zahájil vůči žalobci dne 15. 11. 2017 v 10:13 hod. (na adrese H. 3, P. 1) a ukončil
posledním kontrolním úkonem dne 28. 11. 2017 (protokol o výsledku kontroly
č. T/20171115/1/Ht), byla nezákonná. K účasti na kontrole byly přizvány také pověřené osoby,
zaměstnankyně hlavního města Prahy.
[2] Městský soud ve shora označeném rozsudku (dále jen „napadený rozsudek“) konstatoval,
že tvrzený zásah není nezákonný a žalobu zamítl. K tomu uvedl, že použití institutu přizvané
osoby bylo nezbytné pro zjištění skutečného stavu věci. Pro naplnění účelu kontroly bylo třeba
zachovat určitou míru anonymity, kterou na rozdíl od kontrolních pracovníků žalovaného
zaručovaly právě přizvané osoby. Za nedůvodnou považoval dále námitku, že přizvané osoby
nemohly zjišťovat, zda vozidlo žalobce splňuje podmínky nutné k označování a vybavení vozidel
taxislužby, neboť toto zjištění bylo dle městského soudu nezbytné pro dosažení účelu kontrolní
jízdy. Přizvané osoby se dle městského soudu mohou účastnit kontrolního úkonu i bez účasti
kontrolující osoby, neboť v opačném případě by byl tento institut obsoletní. Ohledně námitky,
že se přizvané osoby žádným způsobem neprokázaly a že k přizvání na konkrétní kontrole
žalobce neměly žádné pověření, městský soud dovodil, že kontrola byla zahájena úkonem
bezprostředně předcházejícím předložení pověření ke kontrole [§5 odst. 2 písm. c) zákona
č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Přizvané osoby měly
pověření k účasti na kontrole ze dne 6. 1. 2017 a 6. 4. 2017 s platností do 31. 12. 2017, samotné
pověření ke kontrole bylo předloženo až kontrolujícím na místě vlastní kontroly. Pověření
přizvaných osob k provádění kontrolních jízd též bylo v souladu se zákonem, požadavek,
aby přizvaná osoba měla k účasti na kontrole konkrétní pověření, nevyplývá z žádného
ustanovení kontrolního řádu. Nadto, u kontrol vozidel taxislužby nelze dopředu určit konkrétní
kontrolovanou osobu ani vozidlo.
[3] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti doslovně zopakoval tvrzení a právní
úvahy obsažené v žalobě. Nad rámec reprodukce toho, co uvedl již v žalobě, namítl pouze,
že „soud věc nesprávně právně posoudil a ve svém rozhodnutí se zjevně nezabýval otázkami, které byly ve správní
žalobě na ochranu před nezákonným zásahem podle §82 s. ř. s. nastoleny ohledně úlohy a oprávnění přizvaných
osob v rámci státní kontroly. Eufemisticky lze podotknout, že žalobce o voze a soud o koze“.
[4] Stěžovateli vadí, že důležitou část kontroly (mj. kontrolní nákup a kontrolu vybavení
vozidla) vykonaly přizvané osoby, které kontrolní orgán předem úkoloval. Upozorňuje, že podle
kontrolního řádu může kontrolu provést pouze kontrolní orgán, a nikoliv přizvaná osoba.
Kontrolní orgán pak vycházel ze Záznamu z kontrolní jízdy, a povýšil tak jejich zjištění na roveň
zjištění kontrolující osoby. Podle §6 kontrolního řádu lze přizvat fyzickou osobu ke kontrole
v zájmu dosažení jejího účelu. Bude se tak jednat především o osoby se specifickými odbornými
znalostmi a zkušenostmi. Přizvané osoby se mohou dle stěžovatele účastnit kontrolního úkonu
pouze za účasti kontrolující osoby. Navíc se přizvané osoby neprokázaly žádným zákonným
způsobem. Neměly ani pověření ke konkrétní kontrole.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel v ní fakticky opakuje totéž,
co uvedl již v žalobě. Podle žalovaného byla kontrola provedena v souladu se zákonem
a k žádnému zásahu do práv žalobce nemohlo dojít. Stěžovatelovu argumentaci považoval
za účelovou. Kontrolní orgán institutu přizvaných osob využil, aby zajistil anonymitu kontrolní
jízdy, a dosáhl tak účelu prováděné kontroly. Přizvaná osoba musí od kontrolujícího orgánu
dostat předem všechny nezbytné instrukce. Stěžovateli nic nebránilo, aby namítal, že záznam
z kontrolní jízdy nereflektoval její faktický průběh, což však neučinil. Žalovaný navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. V replice k vyjádření žalovaného žalobce pouze
opakuje své argumenty uvedené v kasační stížnosti a uvádí, že žalovaným citovaný rozsudek
Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 104/2005 není na posuzovanou věc aplikovatelný.
[6] Nejvyšší správní soud ověřil, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou. Důvodnost kasační stížnosti posoudil v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]; neshledal přitom vady, jimiž by se musel zabývat
i bez návrhu.
[7] Kasační stížnost není důvodná.
[8] Nejvyšší správní soud předně uvádí, že co do právního posouzení totožnými kasačními
stížnostmi podanými týmž právním zástupcem ve skutkově obdobných případech se zdejší soud
zabýval nedávno v rozsudcích ze dne 22. 5. 2018, č. j. 8 As 35/2018 - 52, a ze dne 18. 7. 2018,
č. j. 10 As 162/2018 - 30, ve kterých shledal kasační stížnosti nedůvodnými. V nyní posuzované
věci se Nejvyšší správní soud nemá důvod od závěrů citovaných rozsudků odchýlit, proto dále
pouze shrnuje stěžejní argumentaci a v podrobnostech odkazuje na jejich úplné znění.
[9] Úvodem je třeba ve shodě s výše citovaným rozsudkem osmého senátu poznamenat,
že stěžovatel v kasační stížnosti pouze doslovně opakuje argumentaci, kterou předestřel
již v žalobě. Nijak nereaguje na to, jak se s ní vypořádal městský soud; nad rámec žaloby uvedl jen
dvě věty citované v bodě [3] shora (k minimu kasačních námitek viz blíže např. rozsudky
Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2007, č. j. 8 Afs 106/2006 - 58, a ze dne 14. 6. 2017,
č. j. 3 As 123/2016 - 40). Nejvyšší správní soud přitom nemůže pominout bezprospěšnou
šablonovitost kasační stížnosti, která se projevuje i tím, že zástupce stěžovatele poslal na zdejší
soud minimálně v pěti rozlišných kauzách takřka identické kasační stížnosti (kromě nyní
posuzované věci viz zejména sp. zn. 8 As 35/2018, 10 As 162/2018, 2 As 126/2018,
2 As 127/2018).
[10] Jde-li o stěžovatelem vznesené výtky, Nejvyšší správní soud nemá pochyb o tom,
že je městský soud posoudil správně. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s jeho závěry, které
jsou navíc opřeny o judikaturu zdejšího soudu. V podrobnostech lze tedy odkázat na napadený
rozsudek.
[11] V posuzované kauze byla kontrola zahájena dne 15. 11. 2017 v 10:13 hod. na adrese
Hybernská 3, Praha 1, a to prvním z úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření
ke kontrole (viz výše specifikovaný protokol o kontrole). Nástup cestujících v H. ulici a jimi
provedený kontrolní nákup [§8 písm. b) kontrolního řádu] tedy byl prvním z kontrolních úkonů
ve smyslu §5 odst. 2 písm. c) téhož zákona. Z kontrolní jízdy obě přizvané osoby pořídily
záznamy, ve kterých shodně uvedly čas a místo nástupu a výstupu, popsaly trasu, identifikovaly
vozidlo a dále uvedly údaje o vybavení vozidla, placení jízdného a vydávání dokladu o zaplacení
přepravy. Kontrolující osoba pak pokračovala v dalších úkonech kontroly bezprostředně
po vystoupení přizvaných osob z vozidla.
[12] Podle §5 odst. 2 písm. c) kontrolního řádu „[k]ontrola je zahájena prvním kontrolním úkonem,
jímž je první z kontrolních úkonů bezprostředně předcházejících předložení pověření ke kontrole kontrolované
osobě nebo povinné osobě, jež je přítomna na místě kontroly, pokud je provedení takových kontrolních úkonů
k výkonu kontroly třeba“.
[13] Podle §6 odst. 1 kontrolního řádu „[k]ontrolní orgán může k účasti na kontrole v zájmu dosažení
jejího účelu přizvat fyzickou osobu (dále jen ‚přizvaná osoba‘)“. Podle odst. 2 téhož ustanovení „[k]ontrolní
orgán vystaví přizvané osobě pověření a poučí přizvanou osobu o jejích právech a povinnostech při účasti
na kontrole“ a podle odst. 3 „[p]ráva a povinnosti kontrolované osoby a povinné osoby vůči přizvané osobě
se řídí přiměřeně ustanoveními tohoto zákona o právech a povinnostech kontrolované osoby a povinné osoby vůči
kontrolujícímu“.
[14] Nejvyšší správní soud souhlasí se stěžovatelem, že kontrolu může provádět pouze
kontrolní orgán. Kontrolní řád však výslovně umožňuje využít přizvanou osobu k jednotlivému
kontrolnímu úkonu (k účasti na kontrole), tj. nikoli k jejímu celkovému provedení. Přitom
stanoví, že se tak může stát za podmínky, že k tomu dochází v zájmu dosažení účelu kontroly
(§6 odst. 1). Pokud by se přizvané osoby mohly kontroly účastnit pouze v přítomnosti
kontrolující osoby, tento zákonný institut by byl nepřípustně zúžen jen na použití znalců,
tlumočníků atd. Přizvané osoby by bez účasti kontrolní osoby nemohly provádět třebas kontrolní
nákupy, což je jedna ze stěžejních funkcí, pro které tento institut zákonodárce vložil
do kontrolního řádu.
[15] Kontrolní orgány samozřejmě nemohou k různým kontrolám přibírat osoby dle své
libosti. Takové jednání by naráželo na zásadu, dle níž správní orgán uplatňuje svou pravomoc
pouze k těm účelům, k nimž mu byla zákonem nebo na základě zákona svěřena, a v rozsahu,
v jakém mu byla svěřena (§2 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů). Rozhodnutí, zda a jaké osoby, k jakým úkonům v rámci kontrolní činnosti budou
ke kontrole přizvány, závisí na povaze kontroly a jí sledovaném účelu a podmínkách jejího
provádění. Nepominutelným požadavkem je, aby účast přizvané osoby byla potřebná k dosažení
účelu kontroly, např. zajištěním anonymity. V posuzované kauze šlo hlavně o to, aby prvotní
úkony kontroly nebyly prozrazeny, jinak by kontrola postrádala smysl (bylo by ohroženo zjištění
skutečného stavu věci ve smyslu §3 správního řádu). Přepravce by neměl vědět, že probíhá
kontrolní jízda. Proto zde byla legitimní potřeba, aby tyto úkony prováděly osoby, které
kontrolovaný nemohl znát, tzn. přizvané osoby (§6 kontrolního řádu), nikoliv jemu potenciálně
známé osoby kontrolující (§4 téhož zákona).
[16] Pro tento závěr svědčí i ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu, která činnost
přizvaných osob, jež prováděly kontrolní jízdy, bez výhrady akceptovala (srov. např. rozsudky
ze dne 2. 11. 2005, č. j. 2 Afs 104/2005 - 81, publ. pod č. 1083/2007 Sb. NSS, ze dne 28. 2. 2008,
č. j. 9 As 31/2007 – 87, ze dne 13. 9. 2016, č. j. 6 As 159/2016 – 40, ze dne 26. 10. 2016,
č. j. 1 As 254/2016 – 39, a ze dne 14. 6. 2017, č. j. 5 As 305/2016 - 22, poslední tři ve věci EURO
TAXI HATĚ). Byť to bylo ve vztahu k jiné zákonné úpravě, poselství tohoto logického názoru
zůstává zachováno i v nynější situaci, kdy se na činnost veřejné správy vztahuje kontrolní řád
z roku 2012. Je třeba připomenout, že přizvané osoby samozřejmě nemohou – podobně jako
úřední osoby – postrádat záruku nepodjatosti [§10 odst. 1 písm. b) kontrolního řádu; srov.
též rozsudek ze dne 11. 8. 2010, č. j. 2 As 60/2010 - 113, bod 25] a nemohou být nevěrohodné
(již cit. rozsudek č. j. 2 Afs 104/2005 - 81). V tomto směru ovšem stěžovatel v celém řízení
nic nenamítal.
[17] Liché jsou též výtky ohledně nedostatků pověření přizvaných osob. Kontrolní řád
vyžaduje písemnou formu pověření k jednotlivé kontrole [§4 odst. 3 písm. a)], avšak ve vztahu
k osobě, která provádí samotnou kontrolu, nikoliv ve vztahu k přizvané osobě. Dle Nejvyššího
správního soudu musí mít i pověření přizvané osoby písemnou formu. Avšak nelze požadovat,
aby každé takové pověření přizvané osoby bylo vyhotoveno pro konkrétní kontrolu, která
se koná jen na určitém místě v určitý čas a míří na konkrétní osobu kontrolovaného a jeho
vozidlo. Takto exaktně ostatně ani nelze předvídat parametry plánované kontroly na úseku
silniční dopravy, a to zejména, jde-li o kontrolu řidičů, kteří nabízejí a provozují dopravu
přes mobilní aplikace typu UBER.
[18] Nejvyšší správní soud dospěl ze shora uvedených důvodů k závěru, že kasační stížnost
není důvodná, a proto ji dle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[19] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu
s §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., tj. podle pravidla úspěchu ve věci. Stěžovatel neměl
ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšný žalovaný vznik nákladů
řízení o kasační stížnosti netvrdil a ani ze spisu Nejvyššího správního soudu neplyne,
že by mu nějaké náklady vznikly, proto mu právo na jejich náhradu nemohlo být přiznáno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2018
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu