ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.142.2015:51
sp. zn. 2 As 142/2015 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce: M. B.,
zastoupeného JUDr. Radkem Bechyně, advokátem, se sídlem Legerova 148, Kolín, proti
žalovanému: Krajský úřad Jihočeského kraje, se sídlem U Zimního stadionu 1952/2,
České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2014,
č. j. KUJCK 54122/2014/ODSH/alst, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 5. 2015, č. j. 10 A 155/2014 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 9. 2014, č. j. KUJCK 54122/2014/ODSH/alst
(dále jen „napadené rozhodnutí“), bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Městského úřadu Soběslav (dále jen „správní orgán prvního stupně“) ze dne 2. 5. 2014,
č. j. MS/21044/2013/OOSM-OP-209/Dur, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, a byla mu uložena pokuta ve výši 10 000 Kč, zákaz řízení všech motorových vozidel
na dobu 12 měsíců a povinnost uhradit náklady správního řízení v paušální výši 1000 Kč. Tohoto
přestupku se měl dopustit tím, že dne 6. 10. 2013 v cca 17.53 hod. na pozemní komunikaci
č. I/03 v katastru obce Horusice ve směru jízdy od Českých Budějovic na Veselí nad Lužnicí,
kde je stanovena nejvyšší dovolená rychlost 90 km/h, řídil osobní automobil Škoda Octavia
registrační značky X, přičemž mu byla naměřena rychlost jízdy 151 km/h (po odečtení povolené
tolerance 146 km/h).
[2] Proti napadenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, kterou Krajský soud v Českých
Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 5. 2015, č. j. 10 A 155/2014 – 29 (dále jen „krajský soud“
a „napadený rozsudek“), zamítl. Uvedl, že nebylo zapotřebí provádět místní šetření, neboť místo
spáchání přestupku je zcela jednoznačně prokázáno fotodokumentací zachycenou radarovým
rychloměrem, na níž je uvedena rychlost zachyceného vozidla a zeměpisná šířka a délka,
v níž se vozidlo nacházelo. Výtiskem mapového listu je doloženo, že místem měření byla silnice
první třídy, úsek 3 (E 55), která se v tomto místě nachází ve volné krajině, tedy mimo obec.
Dálnice z Prahy do Českých Budějovic dosud není vybudována. Z toho vyplývá, že na daném
úseku lze jet nejvyšší dovolenou rychlostí 90 km/h, což je pro posouzení přestupku rozhodné.
Výrok rozhodnutí správního orgánu prvního stupně obsahuje zcela přesný přepis zeměpisných
souřadnic místa, kde se měl žalobce přestupku dopustit, a tyto údaje jsou zcela v souladu
se záznamem z rychloměru. Z vyjádření autorizovaného metrologického střediska je zřejmé,
že snímek z rychloměru nevykazuje žádné znaky, které by zakládaly pochybnosti o správnosti
měření, naopak se v něm uzavírá, že měření proběhlo v souladu s návodem k obsluze rychloměru
a jeho výsledek je platný. Pokud je na silnici I/3 v úseku mezi obcemi Dynín a Horusice jediná
nejvýše dovolená rychlost (90 km/h) a zároveň je prokázáno, že právě v tomto úseku
byla rychlost žalobcem řízeného vozidla změřena, pak tu nejsou žádné pochybnosti
o tom, kde se skutek zakládající daný přestupek stal. Místo spáchání přestupku
je tedy jednoznačně prokázáno podklady obsaženými ve správním spise, které tak nebylo
třeba doplňovat provedením místního šetření.
[3] Krajský soud nepřisvědčil žalobci v tom, že napadené rozhodnutí je zmatečné,
resp. že žalovaný nepochopil a dezinterpretoval jeho odvolací námitky. Dle krajského soudu
nemá opodstatnění ani žalobní bod namítající pochybnosti v prokázání viny žalobce. Tvrzení
žalobce, že řidič v okamžiku změření rychlosti vozidla opustil své místo a přelezl na zadní sedadla
a následně do zavazadlového prostoru, vyvrací záznam z radarového rychloměru, záznam
o oznámení přestupku a výpověď zasahujících policistů. Ze snímku pořízeného rychloměrem
je zřejmé, že se ve vozidle nacházela pouze jedna osoba, a to na místě řidiče. V souladu
s tímto důkazem je záznam v oznámení přestupku, ze kterého plyne, že žalobce byl obeznámen
s tím, jakého přestupku se dopustil, přestupek mu byl vysvětlen, žalobce k němu neměl žádné
výhrady a oznámení podepsal. Kdyby žalobce se zjištěným skutkovým dějem nesouhlasil,
jistě by takovou skutečnost při pořizování oznámení přestupku uvedl. Měření se uskutečnilo
z rychloměru zabudovaného ve vozidle, které není označeno jako vozidlo policejní;
řidič žalobcova vozidla tedy nemohl vědět, že míjející vozidlo je opatřeno rychloměrem,
a tedy v okamžiku změření rychlosti opustit své místo. Žalovaný svůj závěr o tom, že vozidlo
skutečně řídil žalobce, opíral se o provedené důkazy, které vyvracejí skutkový děj tvrzený
žalobcem. Ze záznamu z radarového rychloměru, z oznámení o přestupku a ze svědeckých
výpovědí zasahujících policistů lze zcela spolehlivě učinit skutkové zjištění o tom, že žalobcovo
tvrzení, že na místě řidiče nahradil skutečného pachatele přestupku, je nereálné.
[4] Dle krajského soudu je z výpovědí zasahujících policistů patrné, že policejní hlídka míjela
žalobce v protisměru a při zjištění, jakou rychlostí žalobce jede, své vozidlo obrátila do směru
jeho jízdy, předjela ho a zastavila ho u autobazaru ve Veselí nad Lužnicí. I záznam pořízený
rychloměrem dokládá, že žalobcovo vozidlo bylo změřeno z vozidla jedoucího v protisměru.
Z výpovědí zasahujících policistů je dále zřejmé, že žalobce byl zastaven právě tou hlídkou,
která byla účastna měření. Je tudíž zcela bezpečně prokázáno, že žalobce byl změřen i zastaven
stejnou policejní hlídkou. Tvrzení žalobce uvedenému v odvolání nelze rozumět jinak,
než že řidič právě při změření vysoké rychlosti své místo opustil, zalezl do zavazadlového
prostoru a řízení se kvůli odvrácení hrozby vážné nehody ujal žalobce. V průběhu předchozího
řízení zmocněnec žalobce neuváděl, že by snad k výměně řidiče mělo dojít při snížení rychlosti
vozidla či při jeho opuštění, a žádné takové tvrzení není uvedeno ani v odvolání. Provedenými
důkazy je naopak prokázáno, že osobou, která vozidlo v okamžiku změření řídila, byl žalobce.
Fotografie pořízená radarovým rychloměrem dokládá, že ve vozidle se nacházela pouze jediná
osoba, přičemž obličej této osoby je natolik rozpoznatelný, že lze identifikovat řidiče. Není proto
rozhodné, zda policejní hlídka mohla mít nad vozidlem žalobce neustálou dohledovou kontrolu.
Krajský soud uzavřel, že přestupek žalobce byl jednoznačně prokázán, správní orgány opatřily
podklady, které tvrzení žalobce o závadném rychloměru a výměně řidičů zcela vylučují,
jednoznačně bylo prokázáno i místo spáchání přestupku, přičemž je podstatné, že v daném úseku
silnice první třídy platila jediná nejvýše dovolená rychlost, a to 90 km/h.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti napadenému rozsudku kasační stížnost
z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvedl, že krajský soud manipulativním způsobem
obhajoval nezákonný postup správních orgánů, které nerespektovaly zásadu vyhledávací a zásadu
materiální pravdy a projevily libovůli při hodnocení důkazů a v rozhodování. Svůj návrh
na provedení místního šetření nepovažoval za bezvýznamný, neboť z napadeného rozhodnutí
není zřejmé, zda zasahující hlídka policie pronásledovala vozidlo, kterému byla naměřena vyšší
než povolená rychlost, a jakou hlídkou bylo toto vozidlo zastaveno. Stěžovatel setrval na názoru,
že jím předestřený skutkový stav je reálný, neboť policie zjevně neměla nad jeho vozidlem stálou
dohledovou kontrolu a místo změření rychlosti vozidla se nachází ve vzdálenosti nejméně
5 km od místa zastavení vozidla. Stěžovatel uvedl, že pozorováním v uměle vytvořených
podmínkách by došlo k prověření jednostranně zjištěných skutečností za jeho účasti,
a mohl by se tak přihlásit k odpovědnosti za zjištění skutkového stavu. Stěžovatel brojil
proti „manipulativnímu tvrzení rozhodujících orgánů v tom smyslu, že mělo dojít k výměně řidiče za jízdy
a za vysoké rychlosti.“ Jeho vozidlo je vybaveno antiradarem, a tak považoval za manipulativní
i tvrzení, že nemohl vědět, že je míjející vozidlo vybaveno radarovým rychloměrem.
Stěžovatel uvedl, že nechápe, proč nedošlo k nařízení místního šetření, na základě kterého
by byl bez důvodných pochybností zjištěn, resp. ověřen skutkový stav. Dle názoru stěžovatele
by se jednalo o obdobu vyšetřovacího pokusu, přičemž účast znalce by nebyla nutná vzhledem
k tomu, že stěžovatel nikdy netvrdil, že k výměně řidičů došlo ve vysoké rychlosti. Stěžovatel
nepovažoval popis skutkového děje v námitkách proti záznamu bodů a ve svém prvotním
vyjádření (po zásahu policistů) za nic, co by mělo vytvořit dojem existence nesporných
skutečností v přestupkovém řízení a v řízení před soudem. Stěžovatel tak konstatoval,
že jeho vina nebyla bezpečně a nepochybně prokázána, přičemž pochybnosti se týkají právě
skutkových otázek.
[6] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ze všech předcházejících tvrzení
stěžovatele i z jeho jednání při kontrole a v průběhu přestupkového řízení je zřejmá jeho snaha
vyhnout se odpovědnosti za protiprávní jednání. Stěžovatel začal tvrzení o úniku řidiče do zadní
části vozidla uplatňovat až v době, kdy mu bylo zřejmé, že nemá k dispozici jiné, skutečné
argumenty. Žalovaný setrval na svém stanovisku vyjádřeném již v řízení před krajským soudem
a ztotožnil se i s napadeným rozsudkem. Dle jeho názoru bylo dokazování provedeno
v dostatečné míře a vyšetřovací pokus navrhovaný stěžovatelem by byl nadbytečným úkonem.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud se kasační stížností zabýval nejprve z hlediska splnění formálních
náležitostí. Konstatoval, že stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti,
neboť byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.). Kasační stížnost
byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. zastoupen
advokátem. Kasační stížnost je tedy přípustná.
[8] Nejvyšší správní soud poté posoudil důvodnost kasační stížnosti a zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 4 s. ř. s.).
[9] Podstatou kasační stížnosti učinil stěžovatel tvrzení, že jeho vina nebyla bezpečně
a nepochybně prokázána, resp. že správní orgány při zjišťování skutkového stavu postupovaly
nezákonně, nerespektovaly zásadu vyhledávací, zásadu materiální pravdy a při hodnocení důkazů
projevily nepřípustnou libovůli. Konkrétně stěžovatel založil svou obranu na tom, že vozidlo
Škoda Octavia RZ X v okamžiku překročení nejvyšší dovolené rychlosti neřídil, neboť se řízení
vozidla ujal až po změření rychlosti, a proto se jednání, pro něž byl shledán vinným ze spáchání
přestupku, nemohl dopustit. Svou verzi skutkového děje popsal v odvolání proti rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně
takto:„Vozidlo jsem v době naplnění skutkové podstaty přestupku
neřídil kdy jsem byl osobou řidiče který vozidlo řídil v okamžiku spáchání přestupku donucen převzít řízení.
Tímto jsem odvracel vážnou hrozbu dopravní nehody protože řidič ihned do změření nedovolené rychlosti přelezl do
prostoru za zadními sedadly.“
[10] K námitkám stěžovatele lze v obecné rovině uvést, že v řízení o přestupku postupují
správní orgány tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu
potřebném pro rozhodnutí o přestupku (§3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění
pozdějších předpisů). Ustanovení §50 odst. 3 správního řádu stanoví povinnost správního
orgánu i bez návrhu zjišťovat všechny rozhodné okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch
toho, komu v řízení z moci úřední správní orgán ukládá nějakou povinnost. Správní orgán
hodnotí podklady pro rozhodnutí, zejména důkazy, podle své úvahy; přitom pečlivě přihlíží
ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§50 odst. 4 správního řádu).
Samotný postup správního orgánu při provádění dokazování pak upravuje §51 a násl. správního
řádu. Správní orgán sám hodnotí jednotlivé důkazy a nemusí akceptovat důkazy navržené
účastníkem řízení. Musí však přezkoumatelným způsobem vysvětlit, proč takové důkazy nebudou
provedeny. Obviněný z přestupku není povinen se hájit, zejména není povinen uvádět na svou
obhajobu jakákoliv tvrzení, ani (anebo) o nich (nebo o jiných skutečnostech) nabízet a předkládat
správnímu orgánu důkazy; ustanovení §52 věta první správního řádu se v řízení o přestupku
neuplatní. Pokud ovšem obviněný z přestupku netvrdí nic jiného, než co zjistily příslušné orgány
na místě samém, správní orgán má důvod vycházet z obvyklých dějových a časových
posloupností případů tohoto druhu (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu
ze dne 14. 1. 2014, č. j. 5 As 126/2011 – 68, publ. pod č. 3014/2014 Sb. NSS, všechna v tomto
rozsudku citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
[11] V nyní projednávané věci sloužily jako podklady pro napadené rozhodnutí mimo jiné
oznámení přestupku podané Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Jihočeského
kraje, ze dne 6. 10. 2013, č. j. KRPC-136359-1/PŘ-2013-020007; úřední záznam ze dne
6. 10. 2013 o popisu dané události vyhotovený zasahujícím policistou J. K.; protokol o záznamu
přestupku ze silničního radarového rychloměru RAMER 10 (včetně fotografie, na níž je
zachyceno vozidlo Škoda Octavia RZ X v okamžiku spáchání přestupku) ze dne 6. 10. 2013;
ověřovací list č. 32/13 ze dne 21. 2. 2013, platný do dne 20. 2. 2014, podle něhož lze silniční
radarový rychloměr RAMER 10, výrobní číslo 12/0021, používat k měření rychlosti; osvědčení
zasahujícího policisty J. K. vydané společností Ramet C. H. M., a. s., o absolvování rozšířené
odborné přípravy pro užívání silničního rychloměru typu RAMER 10 ve všech modifikacích.
Nejvyšší správní soud např. v rozsudku ze dne 3. 3. 2011, č. j. 7 As 18/2011 – 54, dospěl k
závěru, že takové důkazní prostředky (tj. důkazy dodané policií) jsou v zásadě dostatečné k
objasnění skutkového stavu přestupku spočívajícího v překročení nejvyšší dovolené rychlosti.
Správní orgán prvního stupně nadto provedl ústní jednání, v němž vyslechl oba zasahující
policisty J. K. a V. S., vyžádal si vyjádření od autorizovaného metrologického střediska
(k fotografii zaznamenané použitým rychloměrem) a vycházel rovněž z vyjádření samotného
stěžovatele, resp. jeho zmocněnce (ze dnů 3. 3. 2014 a 13. 3. 2014).
[12] Dle Nejvyššího správního soudu bylo výše uvedenými podklady jednání stěžovatele
přesvědčivě zdokumentováno a správní orgány tak vyšly z dostatečně zjištěného skutkového
stavu. Stěžovatel brojil proti zjištěnému skutkového stavu zejména poukazem na neprovedení
místního šetření, aniž by jednoznačně vyjádřil, jaké konkrétní skutečnosti by jím měly
být prokázány. Pokud v žalobě tvrdil, že nebylo dostatečně prokázáno místo spáchání přestupku,
pak lze konstatovat, že oba zasahující policisté při ústním jednání před správním orgánem
prvního stupně shodně uvedli, že ke změření rychlosti vozidla Škoda Octavia RZ X došlo na
silnici I/03 ve směru od obce Dynín na obec Horusice. Zasahující policista J. K. uvedl, že vozidlo
bylo zastaveno u bazaru Automarket, v katastrální území Veselí nad Lužnicí. Zasahující policista
V. S. uvedl, že po změření rychlosti vozidla se za ním otočil, dojeli (tj. spolu s jeho kolegou J. K.)
jej a zastavili v prostoru autobazaru. Údaje o místě změření rychlosti vozidla a místě jeho
zastavení odpovídají i obsahu oznámení přestupku a úředního záznamu ze dne 6. 10. 2013.
Z protokolu o záznamu přestupku z rychloměru RAMER 10 je patrné, že v něm uvedené GPS
souřadnice označují místo, kde bylo vozidlo změřeno (na fotografii je vyznačená rychlost vozidla
151 km/h). Tyto GPS souřadnice pak podle záznamu z mapového portálu mapy.cz, který je
obsažen ve správním spise žalovaného, odpovídají bodu na silnici I/3 mezi obcemi Dynín a
Horusice. Nejvyšší správní soud má tedy za to, že nelze shledat žádné důvodné pochybnosti o
místě překročení nejvyšší dovolené rychlosti vozidlem Škoda Octavia RZ X (a tedy místě
spáchání přestupku) a místě zastavení tohoto vozidla policejní hlídkou. Z podkladů
shromážděných ve správním řízení je rovněž nepochybné, že vozidlo bylo zastaveno stejnou
policejní hlídkou, která změřila i jeho rychlost. Z výpovědí zasahujících policistů J. K. a V. S. i
z obsahu jimi vyhotovených oznámení přestupku a úředního záznamu je patrné, že byli přítomni
celé části relevantního skutkového děje od změření rychlosti vozidla Škoda Octavia RZ X
až po jeho zastavení; zasahující policista V. S. ve své výpovědi pak výslovně uvedl, že se po
změření rychlosti vozidla otočili a toto vozidlo dojeli a zastavili.
[13] Nejvyšší správní soud má z obsahu kasační stížnosti za to, že stěžovatel pojímal návrh
na provedení místního šetření spíše jako návrh na komplexní ověření skutkového stavu
(stěžovatel označil místní šetření za „obdobu vyšetřovacího pokusu“, v němž by mělo dojít
k prověření správními orgány „jednostranně zjištěných“ skutečností) a vyjadřoval tím nesouhlas
se správními orgány zjištěným skutkovým stavem. Stěžovatel v této souvislosti zmínil
i to, že jím opakovaně popsaný skutkový stav (tj. že vozidlo Škoda Octavia RZ X v době
spáchání přestupku neřídil) je „reálný“. Dle Nejvyššího správního soudu vyplývá nezpůsobilost
obrany stěžovatele vyvolat pochybnosti o spáchání přestupku již z toho, že ze snímku pořízeného
rychloměrem (viz ve správním spise založený protokol o záznamu přestupku ze silničního
radarového rychloměru RAMER 10) je patrné, že v době změření rychlosti je ve vozidle Škoda
Octavia RZ X pouze jediná osoba, a to na místě řidiče. Nejvyšší správní soud dále poukazuje na
to, že zasahující policista J. K. již v oznámení přestupku, sepsaném bezprostředně po spáchání
přestupku, uvedl, že řidič (tj. stěžovatel) byl ve vozidle sám. Tuto skutečnost zasahující policista
výslovně potvrdil i při své výpovědi před správním orgánem prvního stupně. Ani jeden ze
zasahujících policistů nezmínil, že by po změření rychlosti pozoroval u vozidla Škoda Octavia RZ
X jakoukoli nestandardní situaci (např. náhlou změnu rychlosti či směru jízdy, která by mohla
souviset se stěžovatelem tvrzenou výměnou řidičů, k níž mělo dojít „ihned“ po změření rychlosti
jeho vozidla). K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že policista se v řízení o přestupku zásadně
považuje za nestranného svědka události, který není žádným způsobem motivován, ať již
negativně či pozitivně, aby jeho svědectví vedlo k určitému výsledku řízení. Jeho výpověď sice
nelze hodnotit jako nezpochybnitelný důkaz, nicméně pro založení pochybnosti o pravdivosti
jeho tvrzení by měly existovat konkrétní důvody. Pochybnosti o věrohodnosti výpovědi policisty
vyvstanou zejména tehdy, neshoduje-li se jeho výpověď v podstatných okolnostech věci s jinými
důkazy. Věrohodnost policistů jako svědků mohou dále snižovat důkazy svědčící
o jejich zaujatosti přímo vůči osobě obviněného (v podrobnostech viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 22. 5. 2013, č. j. 6 As 22/2013 - 27). V nyní posuzované věci lze
výpovědi zasahujících policistů hodnotit jako konzistentní a bezrozporné, zasahující policisté
rovněž vůči stěžovateli postupovali bez náznaků jakéhokoliv šikanózního jednání. Jelikož ani sám
stěžovatel netvrdil žádné skutečnosti, které by mohly snižovat důkazní hodnotu jejich výpovědí,
nemá ani Nejvyšší správní soud důvod pochybovat o jejich věrohodnosti.
[14] Na rozdíl od předpokladu nezainteresované výpovědi policistů je spíše pravděpodobné,
že osoba, které postih za přestupek hrozí, není ve věci nestranná, a bude tedy tvrdit pouze takové
skutečnosti, které jsou jí ku prospěchu. Jak však vyplývá z judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz např. rozsudek ze dne 22. 7. 2011, č. j. 7 As 102/2010 – 86), ani v takovém případě, kdy proti
sobě stojí výpověď obviněného a výpovědi zasahujících policistů, není možné bez dalšího
vyhodnotit výpověď obviněného jako nevěrohodnou s tím, že je v jeho zájmu tvrdit skutečnosti,
které jej z přestupku vyviní. Hodnověrnost uplatněné obrany stěžovatele (tj. že po změření
rychlosti vozidla původní řidič přelezl do prostoru za zadními sedadly a stěžovatel
tak byl donucen převzít řízení vozidla) však podstatně snižuje to, že ji stěžovatel poprvé uplatnil
až v odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. V předchozím průběhu
správního řízení naopak jeho zmocněnec tvrdil, že v okamžiku spáchání přestupku rychlostí
151 km/h nejel, a vysokou hodnotu změřené rychlosti vysvětloval zkreslením výsledku měření
v důsledku nesprávně použitého rychloměru (viz protokol o ústním projednávání přestupku
ze dne 3. 3. 2014). Rovněž dne 13. 3. 2014 zmocněnec stěžovatele ve svém vyjádření
k podkladům řízení uvedl, že stěžovatel rychlostí 151 km/h nejel, a namítl, že policista obsluhující
rychloměr nedodržel pokyny výrobce pro použití rychloměru.
[15] Vzhledem k výše uvedenému považuje Nejvyšší správní soud závěry žalovaného
i krajského soudu za zcela logické, odůvodněné a bezrozporné, naopak procesní obrana
stěžovatele se v tomto světle jeví se jako účelová a nekonzistentní. Ani v případě, že by tvrzení
stěžovatele o tom, že jeho vozidlo je vybaveno tzv. antiradarem a zasahující policisté
s ním neměli stálý oční kontakt (tj. od okamžiku spáchání přestupku do zastavení vozidla),
byla pravdivá, nemohou zpochybnit závěry krajského soudu. Krajský soud totiž zcela správně
odmítl stěžovatelem tvrzenou verzi skutkového děje především s poukazem na důkazy
shromážděné ve správním řízení, které spolehlivě dokládají, že stěžovatel byl po celou dobu
relevantního skutkového děje ve vozidle sám. S ohledem na to je rovněž nepodstatné, že krajský
soud v napadeném rozsudku poněkud nepřesně interpretoval tvrzení stěžovatele
tak, že k výměně řidičů mělo dojít za rychlosti 151 km/h (nadto je možné dodat, že stěžovatel
sice nespecifikoval, za jaké konkrétní rychlosti řízení vozidla převzal, avšak uvedl, že se tak stalo
„ihned“ po změření rychlosti vozidla; je tedy zřejmé, že se by se to i tak dělo za vysoké rychlosti).
Rovněž žalovaný vyjádřil své pochybnosti o reálné možnosti provést za dané situace výměnu
řidičů spíše jako podpůrný argument a zcela správně se zaměřil na to, že stěžovatel
tuto argumentaci použil až poté, co správní orgán prvního stupně neakceptoval jeho tvrzení
o údajné nefunkčnosti použitého rychloměru a uznal jej vinným ze spáchání přestupku. Nejvyšší
správní soud tedy uzavírá, že v projednávané věci bylo jednoznačně a bez důvodných
pochybností prokázáno, že vozidlo Škoda Octavia RZ X řídil v okamžiku překročení nejvyšší
dovolené rychlosti právě stěžovatel.
IV. Závěr a náklady řízení
[16] Z výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že nebyly naplněny
tvrzené důvody kasační stížnosti, a proto ji podle §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[17] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení a žalovanému náklady nad rámec jeho běžné činnosti nevznikly. Proto Nejvyšší správní
soud rozhodl, že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává
(§60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu