ECLI:CZ:NSS:2011:7.AS.18.2011:54
sp. zn. 7 As 18/2011 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. J. V.,
zastoupen Mgr. Petrem Olbortem, advokátem se sídlem Podlesí V/5426, Zlín, proti žalovanému:
Krajský úřad Jihomoravského kraje, se sídlem Žerotínovo nám. 3/5, Brno, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 12. 2010, č. j. 57 A
75/2010 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce: Ing. J. V. domáhá u Nejvyššího správního
soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne
13. 12. 2010, č. j. 57 A 75/2010 – 29, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
13. 12. 2010, č. j. 57 A 75/2010 – 29, zamítl jako nedůvodnou žalobu Ing. J. V., kterou
se domáhal přezkoumánání a zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru
dopravy, ze dne 28. 6. 2010, č. j. JMK 90669/2010, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce
a současně potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy,
ze dne 12. 5. 2010, č. j. MUBR 57916/2009, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání
přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení
§22 odst. 1 písm. f) bod 4, zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném v rozhodné
době (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 14. 7. 2009 v 19.38 hod,
v katastru obce Břeclav na dálnici D2 v km 41 směr Brno, při řízení motorového vozidla tovární
značky Mercedes, RZ x, překročil nejvyšší povolenou rychlost stanovenou pro dálnici o 26
km/hod., a za to mu by la uložena pokuta ve výši 1500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení
spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč. Krajský soud po provedení důkazu
správním spisem, obsahujícím mj. oznámení přestupku orgánem Policie České republiky,
ze dne 28. 7. 2009 č. j. KRPB 243/PŘPO-2009-KRI, úřední záznam Policie České republiky
ze dne 14. 7. 2009, č. j. KRPB-243/PŘPO-2009-KRI, záznam ze zařízení POLCAM
na CD, ověřovací list č. 249/08 pro vozidlo VW Pasat R 36 a silniční radarový rychloměr
POLCAM PC 2006, výr. č. 1247PL (když platnost ověření byla provedena ke dni 27. 11. 2009),
došel k závěru, že provedené důkazy dostatečně prokazují vinu žalobce uvedeným přestupkem.
Neshledal opodstatněným návrh žalobce na provedení důkazů výslechem zasahujících policistů
a dodatečné prokazování toho, zda byli proškoleni k užívání měřícího zařízení. Druhá námitka -
tj. že policisté nebyli řádně proškoleni k obsluze radaru nadto nebyla ani uplatněna ve lhůtě
k podání žaloby. S poukazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu ve věci
sp. zn. 7 As 28/2009 neshledal důvodnou námitku, že do šlo k porušení práva žalobce
na spravedlivý proces, když zástupce žalobce správnímu orgánu nedoložil důkaz, že jeho neúčast
byly skutečně zapříčiněna zdravotní indispozicí a sám žalobce se k jednání nedostavil bez omluvy.
Správní orgán proto nepochybil, pokud o věci rozhodl za použití §74 zákona o přestupcích.
Obdobně jako žalovaný, krajský soud neuvěřil obhajobě žalobce, že by vozidlo mělo poruchu
na tachometru. Je jednak nevěrohodná a pokud by tu skuteč ně tato porucha i byla, bylo
na uvážení žalobce, aby jízdu vůbec nepodnikal, nebo tomu měl přizpů sobit jízdu vozidla.
Neshledal opodstatněnou ani výtku, že provedené měření bylo nelegální. Je tomu tak proto,
že porušení předpisů žalobcem bylo zcela průkazně zadokumentováno a spolehlivě umožňuje
identifikovat osobu pachatele přestupku. Správní soud považuje navíc za nadbytečné zjišťovat,
zda k obsluze radaru byli policisté proškoleni, když tato činnost - obsluha měřícího zařízení -
jednak spadá do běžné činnosti těchto policistů a jednak předmětem řízení před krajským
soudem je přezkoumání toho, zda žalobci lze přičítat, že se dopustil přestupku, a nikoliv, zda
policisté jsou oprávněni a proškoleni k měření rychlosti. Krajský soud neměl ani důvodu
pochybovat o tom, že ve spise založený ověřovací list se vztahuje k měřícímu zařízení, které
zaznamenalo přestupek žalobce. Je tomu tak i proto, že na videozáznamu bylo identické
identifikační číslo měřícího přístroje. Správní soud tedy měl za bezpečně zjištěné a prokázané,
že žalobce byl řidičem vozidla, které překročilo povolenou rych lost, byl jako řidič zastaven
a kontrolován bezprostředně po spáchání přestupku a byl tak i ztotožněn. Obdobně
je prokázáno, že rychlost vozidla, které řídil žalobce, činila při měření 161 km/hod. a byla
změřena kalibrovaným přístrojem POLCAM s platným ověřovacím listem č. 249/08. Jako
účelové (§20 zákona o přestupcích) pak vyhodnotil správní soud jednání žalobce a jeho právního
zástupce, kteří se nezúčastňovali nařízených jednání, ač v této věci správní orgán nařídil 8 termínů
jednání. Ze všech uvedených důvodů krajský soud došel k závěru, že podaná správní žaloba není
opodstatněná, a proto ji zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále také
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opřel o ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“).
Stěžovatel krajskému soudu předně vytýká, že provedené listinné důkazy jsou naprosto
nedostatečné a proto o ně nelze opřít závěr o jeho vině ze spách aného přestupku. Nesprávný
je proto závěr správního soudu, že důkazy obsažené ve spise spolehlivě prokazují spáchání
přestupku žalobcem. Má za to, že krajský soud stejně jako správní orgány nezákonně zúžil rozsah
povinností správního orgánu, když se spokojil toliko s listinnými důkazy a nereflektoval
na opodstatněný požadavek k provedení svědeckých výpovědí - policistů. Obdobně jako
žalovaný proto i krajský soud vyšel z nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Jelikož
sám úřední záznam nemohl být dostačujícím podkladem pro rozhodnutí krajského soudu o vině,
měl tento soud správně provést výslech svědků. V důsledku toho, že tak neučinil, došel
k nesprávnému závěru, že spáchal přestupek, který mu byl správními orgány kladen za vinu.
Krajský soud obdobně jako správní orgány nesprávně vyhodnotil věrohodnost záznamu
z měřícího zařízení. Ověřovací list nevystavil Český metrologický institut, ale autorizované
metrologické středisko provozované přímo výrobcem měřícího zařízení - společností RAMET
C.H.M. a. s. Metrologické vlastnosti měřícího zařízení tedy ověřoval tentýž subjekt, který je jeho
výrobcem, což považuje za nepřípustné, a ověřovací list (rozhodnutí) za nezákonný, nicotný.
Důkaz - ověřovací list byl ve správním řízení předložen pouze ve formě prosté k opie. Je při tom
lhostejné, zda tato kopie byla v listinné podobě nebo v elektronickém formátu, pokud nedošlo
k autorizované konverzi ve smyslu zákona č. 300/2008 Sb. Nelze proto vzít za prokázané,
že měřící zařízení bylo způsobilé k užívání. Pokud proto správní orgány založily své rozhodnutí
na důkazu, který ve skutečnosti není způsobilý být důkazem, tak je jejich rozhodnutí nezákonné
a krajský soud k tomu měl přihlédnout. Správní soud ani blíže nereflektoval na skutečnost,
že ve správním spise není založen důkaz osvědčující, že zasahující policisté byli proškoleni
k užívání měřícího zařízení. Je proto zcela neopodstatněný a i nepřezkoumatelný závěr krajského
soudu, že nemá o způsobilosti či zaškolení zasahujících policistů pochybnosti. Tento správní
soud proto pochybil, pokud žalobou napadené rozhodnutí nezrušil pro vady řízení, když
se žalovaný ve svém rozhodnutí nevypořádal s jeho námitkami o nedostatečně zjištěném
skutkovém stavu věci v důsledku neprovedení svědeckých výpovědí, neprůkaznosti záznamu
z měřícího zařízení a pro nedostatky v ověřovací listině.
Žalovaný správní orgán Krajský úřad Jihomoravského kraje s důvody a tvrzeními
v kasační stížnosti nesouhlasí a považuje je za nedůvodné. Má za to , že jak jeho rozhodnutí,
tak i předcházející rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zcela v souladu s platnou právní
úpravou vztahující se na řízení o přestupcích. V rámci řízení o přestupku stěžovatele správní
orgány dbaly a respektovaly jeho práva. Stejně tak je v souladu se zákonem i rozsudek krajského
soudu. K jednotlivým stížnostním námitkám uvádí, že jsou id entické s žalobními námitkami
a proto zcela odkazuje na své vyjádření k žalobě. Z uvedených důvodů proto navrhuje,
aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Jelikož stěžovatel uvedl jako důvod k podání kasační stížnosti nejen skutečnosti obsažené
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale i důvod podle písm.d) tohoto ustanovení s. ř. s.,
zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve otázkou, zdali je rozhodnutí krajského soudu
přezkoumatelné. Je tomu tak proto, že pokud by nyní Nejvyšší spr ávní soud došel k závěru,
že je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný, mohlo by být přinejmenším předčasné,
aby se zabýval věcí samou.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nále z Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve
svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i poje m právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení §54 odst. 2
s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními
a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Úst avní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v záko nem stanovené lhůtě). Pokud
tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny “
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „ Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve s myslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. Nejvyšší
správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný
na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými
úvahami se soud řídil při naplňován í zásady volného hodnocení důkazů či utvář ení závěru o skutkovém stavu,
z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný
skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ . V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupný
na www.nssoud.cz, pak tento soud vyslovil právní názor, že: „Nezabýval-li se krajský soud řádně
uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které
problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze než sou dní rozhodnutí zrušit, neboť
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“. V rozsudku ze dne
21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud
judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, pokud z něho
jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních předpisů byla v kontextu podané správní
žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud i s přihlédnutím ke svým dřívějším judikatorním závěrům
konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být patrné, jaký skutkový
stav vzal správní soud za rozhodný, jak uvážil o pro věc zásadních a podstatných skutečnostech,
resp. jakým způsobem postupoval při posuzování rozhodných skutečností, proč považuje právní
závěry účastníků řízení za nesprávné a z jakých důvodů považuje pro věc zásadní argumentaci
účastníků řízení za lichou. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí.
Uvedeným požadavkům na soudní rozhodnutí přezkoumávaný rozsudek krajského soudu
vyhovuje.
Stěžovatel dovozoval nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z toho, že se tento
rozsudek podle jeho mínění nevypořádal s námitkami, že metrologické vlastnosti měřícího
zařízení ověřoval tentýž subjekt, který je jeho výrobcem, což je nepřípustné, a že nereflektoval
na absenci důkazu osvědčujícího proškolení zasahujících policistů k užívání měřícího zařízení,
který by měl být založen ve spisu.
Rozsudek krajského soudu není nepřezkoumatelný.
Je tomu tak proto, že krajský soud ve svém rozsudku (str. 8 a 9) dostatečně podrobně
odůvodnil, z jakých důvodů považuje za nadbytečné zjišťovat, zda k obsluze měřícího zařízení
byli policisté oprávněni a proškoleni, či nikoliv. Bylo tomu jednak proto, že jsou k této činnosti
(kontrole/dohledu nad bezpečností a plynulostí silničního provozu) oprávněni ze zákona
a současně také proto, že protiprávní jednání stěžovatele bylo dostatečně přesvědčivě
zadokumentováno na pořízeném videozáznamu. Tento záznam svědčí o nepřetržitém kontaktu
policejní hlídky s vozidlem pachatele přestupku - stěžovatelem a umožňuje jeho spolehlivé
zjištění. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je tedy dostatečně zřejmé, proč považoval
tento soud argumentaci stěžovatele o nezpůsobilosti příslušníků policie nakládat s měřícím
zařízením za lichou a pro věc nerozhodnou. Obdobně z rozsudku krajského soudu vyplývá, proč
neměl správní soud důvodu pochybovat, zda lze měřidlo POLCAM použít k měření rychlosti.
Správní soud zde vyslovil závěr, z jakých důvodů považuje ověřovací list za platný a že měřidlo
splňuje podmínky stanovené metrologickými předpisy, jakož i to, že bylo vystaveno
autorizovaným metrologickým střediskem. Odůvodnění rozsudku krajského soudu je tak i podle
Nejvyššího správního soudu dostatečné a přiléhavé. Kasační soud se pak zcela ztotožňuje
s názorem krajského soudu, že by bylo přepjatým formalismem, aby pro účely každého
jednotlivého správního řízení, v němž je probírán výsledek kontrolní činnosti měřícího zařízení
Policie České republiky, byl ve spisovém materiálu obsažen vždy originál ověřovacího listu toho
kterého měřícího zařízení. Pro tyto účely zcela postačí, tak jak tomu bylo i v této věci, pokud
je ve spise založena prostá, či digitalizovaná kopie tohoto osvědčení. Pro posouzení otázky ,
zda je měřidlo způsobilé je totiž rozhodná doba platnosti ověření (zde do 27. 11. 2009) a nikoliv,
zda je ve spise založen jeho originál.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že krajský soud neponechal stranou
své pozornosti poukazované námitky stěžovatele, reagoval na ně a uvedl, z jakých důvodů
má vznesené argumenty za neopodstatněné. Takový postup krajského soudu při odůvodňování
napadeného rozhodnutí vyhovuje požadavkům na přezkoumatelnost soudních rozhodnutí.
Kasační soud proto neshledal, že by rozsudek krajského soudu trpěl nepřezkoumatelnos tí.
Stěžovatel dále rozsudku krajského soudu vytýká jeho nezákonnost, neboť měl správně
zrušit žalobou napadené rozhodnutí pro vady řízení před správním orgánem (žalovaný měl vyjít
ze skutkové podstaty, která neměla oporu ve spisech, nebylo též dostatečně prováděno
dokazování a hodnocení důkazů, v důsledku čehož správní orgán došel k vadnému právnímu
závěru o tom, že stěžovateli bylo prokázáno spáchání přestupku).
Rozsudek krajského soudu není nezákonný.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by krajským soudem provedené dokazování bylo
stiženo vytýkanými vadami při zjišťování skutkového stavu věci. Z napadeného rozsudku
je zřejmé, že krajský soud vyšel, obdobně jako žalovaný, z oznámení Policie České republiky
ze dne 28. 7. 2009, č. j. KRPB-243/PŘPO-2009-KRI, z úředního záznamu Policie České
republiky ze dne 14. 7. 2009, č. j. KRPB-243/PŘPO-2009-KRI, ze záznamu z měřícího zařízení
POLCAM zaznamenaného na digitálním nosiči dat - CD, z výpisu z evidenční karty řidiče -
stěžovatele a z ověřovacího listu č. 249/08, vystaveného pro vozidlo VW Pasat R 36 se
stanovením výrobního čísla karoserie k měřidlu POLCAM PC 2006, výr. č. 1247PL. I podle
Nejvyššího správního soudu jsou předestřené důkazní prostředky dostatečné k objasnění
skutkového stavu věci. Zvláště pak za situace, kdy sám stěžovatel nepopíral, že to byl on, kdo byl
změřen při jízdě, a toliko tvrdil, že nesouhlasí s naměřenou rychlostí s ohledem na stav
tachometru svého vozidla.
Krajský soud tedy při svém rozhodování vyšel z dostatečně zjištěného skutkového stavu
věci. Nepochybil ani pokud z důvodu nadbytečnosti nepřistoupil k dalšímu dokazování
navrženými výpověďmi svědků - zasahujících policistů, a ani dále nezjišťoval, zda tito policisté
byli oprávněni a proškoleni k obsluze měřícího zařízení. Je to mu tak proto, že svědci by neuvedli
ve věci nic jiného než co vyplývá již z provedených listinných důkazů (uvedené oznámení
a úřední záznam Policie České republiky. Je nutno i zdůraznit, že správní soud ve správním
soudnictví přezkoumává zákonnost žalobou napadeného rozhodnutí a nikoliv, zda policisté
splňují předpoklady pro výkon jednotlivých funkcí. Obdobně nebylo ani třeba zkoumat,
zda dotčení policisté - resp. alespoň jeden z nich (řidič) vlastní řidičské oprávnění skupiny B,
které jej opravňuje k řízení služebního vozu Pasat R 36. Neobstojí proto námitka stěžovatele,
že skutkový stav, z něhož při svém rozhodování vyšel krajský soud, nebyl dostatečně zjištěn.
Totéž platí i pokud tuto námitku vznesl stěžovatel vůči odvolacímu správnímu orgánu.
Nepřípadný je v tomto směru i poukaz stěžovatele na judikaturu Nejvyššího správního
soudu sp. zn. 1 As 11/2007 a Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 788/2002. Je tomu tak proto, že tyto
judikáty na projednávanou věc nedopadají. Ve věci stěžovatele, jak vyplývá ze shora uvedeného,
totiž nebyl oproti poukazované věci správní orgán v důkazní nouzi, tj. v situaci,
kdy by podkladem správního i soudního rozhodnutí byl toliko jediný důkaz - úřední záznam.
Neobstojí ani výtka stěžovatele, že krajský soud pochybil, pokud nezrušil žalobou
napadené rozhodnutí z toho důvodu, že se správní orgán nedostatečně vypořádal s jeho
odvolacími námitkami stran zjištěného skutkového stavu věci (s neprovedením svědeckých
výpovědí, s neprůkazností záznamu z měřícího zařízení a s nedostatky v ověřovací listině).
Je tomu tak proto, že stěžovatel ve svém odvolání nenavrhoval provedení důkazů svědeckými
výpověďmi, nýbrž s poukazem na uvedené judikáty Nejvyššího správního soudu a Ústavního
soudu toliko správnímu orgánu prvého stupně vytýkal nedostatečně zjištěný sk utkový stav věci.
Podle odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí však měl odvolací správní orgán skutkový
stav za dostatečně zjištěný, a to i bez svědeckých výpovědí zasahujících policistů. Lichá je i výtka,
že žalovaný pochybil, pokud dostatečně nereagoval (nevypořádal se) na tvrzenou neprůkaznost
záznamu z měřícího zařízení a na nedostatky v ověřovací listině. Z rozhodnutí žalovaného je totiž
zřejmé, o jaké podklady se při svém rozhodování opřel (str. 4 a násl.), a jak je hodnotil. Mimo jiné
se opřel i o ověřovací list č. 249/08, založený ve spise, podle nějž vozidlo splňuje podmínky
stanovené metrologickými předpisy a měření bylo provedeno v době platnosti ověření.
Nelze přisvědčit ani výtce, že krajský soud obdobně jako žalovaný nesprávně vyhodnotil
věrohodnost záznamu z měřícího zařízení a nepřihlédl k tomu, že metrologické vlastnosti
měřícího zařízení vystavil výrobce tohoto zařízení.
Je tomu tak proto, jak ostatně uvedl již krajský soud, že ze žádného právního předpisu
nevyplývá, že by ověřovací list musel vystavit toliko Český metrologický institut, a nikoliv výrobce
měřícího zařízení, resp. autorizované středisko provozované přímo výrobcem měřícího zařízení -
společností RAMET C.H.M. a. s. V tomto směru ostatně sám stěžovatel ani neuvedl, v rozporu
s jakým právním předpisem měl být ověřovací list vystaven. Stejně jako krajský soud je i Ne jvyšší
správní soud vázán dispoziční zásadou (srov. §75 odst. 2 věta prvá s. ř. s. a §109 odst. 3 s. ř. s.).
Nepřísluší mu proto, aby namísto stěžovatele vyhledával případné nezákonnosti
přezkoumávaných rozhodnutí. Nejvyšší správní soud proto neshledal opodstatněnými
stěžovatelovy výhrady vůči ověřovacímu listu a záznamu z měřícího zařízení, včetně uváděné
nicotnosti.
Ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. zakotvuje zásadu, podle níž kasační stížnost není
přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, ne ž které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které
stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl.
Ve světle této zásady došel Nejvyšší správní soud k závěru, že podle tohoto ustanovení
je nepřípustná námitka stěžovatele o tom, že ve spise obsažená digitalizovaná kopie ověřovacího
listu č. 249/08 z 28. 11. 2008, z níž správní orgány vycházely, je v rozporu se zákonem
č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi doku mentů (bez bližší
specifikace). Je tomu tak proto, že se jedná o důvod, který stěžovatel neuplatnil již v řízení před
krajským soudem, ač tak učinit mohl.
Opodstatněná není ani výtka stěžovatele o tom, že je nesprávný závěr kr ajského soudu,
pokud tento soud dovodil, že spáchal přestupek, jenž mu je kladen za vinu.
Podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o přestupcích, se přestupku dopustí
ten, kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou
rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o méně
než 20 km.h
-1
nebo mimo obec o méně než 30 km.h
-1
.
Aby mohlo být stěžovateli po právu kladeno za vinu spáchání přestupku, muselo by být
v řízení před správními orgány prokázáno, že to byl právě stěžovatel, kdo dne 14. 7. 2009
v 19.38 hodin na dálnici D-2 v úseku 41 km, směr Brno řídil motorové vozidlo RZ x, jemuž byla
orgánem Policie České republiky naměřena rychlost 161km/hod, resp. po odečtu tolerance
rychlost 156km/hod., ačkoliv na této komunika ci byla povolena maximální rychlost 130 km/hod.
V této věci tomu tak bylo.
Nejvyšší správní soud již shora uvedl, že jsou nedůvodné výtky stěžovatele proti
zjištěnému skutkovému stavu. Z tohoto pak vyplývá, že to byl právě stěžovatel, kdo dne
14. 7. 2009 v 19.38 hodin na dálnici D-2 v úseku 41 km, směr Brno, řídil motorové vozidlo
Mercedes, reg. značky RZ x, o čemž ostatně nebylo mezi účastníky sporu. Z provedených důkazů
(záznamu přístroje POLCAM a ověřovacího listu č. 249/08, oz námení a úředního záznamu
Policie České republiky sp. zn. KPRB-243/PŘPO-2009-KRI), a s přihlédnutím k možné
odchylce +/- 3%, pak obstojí skutkový závěr, že při provedeném měření orgány Policie Č eské
republiky činila nejnižší skutečná rychlost vozidla řízeného stěžovatelem 156 km /hod, přestože
v daném úseku komunikace činí nejvyšší povolená rychlost 130 km/hod. Jelikož se jak ve
správním řízení, tak i v soudním řízení neprokázala obhajoba stěžovatele, tj. že nejvyšší
povolenou rychlost nepřekročil, je nutno dojít k závěru, že po skutkové stránce obstojí závěr o
spáchání přestupku. Stejně tak obstojí závěr, že to byl právě stěžovatel, kdo byl řidičem vozidla,
kterému bylo naměřeno překročení maximální povolené rychlosti.
Pokud tedy bylo prokázáno, že to byl stěžovatel, kdo porušil dopravní předpisy shora
popsaným způsobem, musel tak činit s vědomím důsledků, které pro něj z tohoto porušení
vyplývají. Takovým důsledkem je pak třeba rozumět zejména vznik odpovědnosti za přestupek
podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 4 zákona o přestupcích. Obstojí proto právní závěr
krajského soudu, že stěžovateli bylo po právu kladeno za vinu spáchání přestupku a že mu za něj
byla v souladu se zákonem uložena i sankce a náhrada nákladů správního řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvy šší správní soud neshledal kasační stížnost
opodstatněnou, a proto ji podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem
podle ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve
spojení s ustanovením §120 s. ř. s., podle něhož, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů ř ízení před soudem, jež důvodně
vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému
z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože stě žovatel v řízení úspěch neměl
a žalovanému žádné náklady nad rámec běžné činnosti spojené s kasačním řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu