ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.161.2012:8
sp. zn. 2 As 161/2012 - 8
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce P. Č.,
proti žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012, č. j. 5 A 148/2012
– 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu, kterou se domáhal zrušení
blíže specifikovaných rozhodnutí žalované, jimiž mu nebyl určen advokát k poskytnutí právní
služby podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, (dále též „zákon
o advokacii“); současně s tím požádal o osvobození od soudních poplatků pro nemajetnost, což
doložil čestným prohlášením. Krajský soud v Hradci Králové postoupil svým usnesením ze dne
17. 7. 2012, č. j. 30 A 23/2012 - 12, věc místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Městský
soud v Praze poté usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 5 A 148/2012 - 26, nepřiznal žalobci
osvobození od soudních poplatků. Toto usnesení napadl stěžovatel nyní projednávanou kasační
stížností.
Městský soud v napadeném usnesení uvedl, že žalobce splňuje první podmínku
pro přiznání osvobození od soudních poplatků ve smyslu §36 odst. 3 soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), neboť je nemajetný. Osvobození od soudních poplatků mu přesto nepřiznal
s odůvodněním, že stěžovatel institutu osvobození od soudních poplatků zneužívá. Poukázal
přitom na stoupající počet sporů iniciovaných žalobcem, které v naprosté většině (stejně jako
aktuálně projednávána věc) napadají rozhodnutí České advokátní komory, a zejména na jejich
samoúčelný charakter, stereotypní průběh a samotný postup žalobce v těchto sporech, ze kterého
není patrná snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustále zpochybňování i jen dílčíc h úkonů
správního orgánu i soudu. Námitky žalobce v této věci opět vyjadřují pouze nelibost vůči
správnímu orgánu a poukazují na četné vady rozhodnutí; jde přitom o vady smyšlené, respektive
svědčící o žalobcově přesvědčení, že je správní orgán vůči němu z aujat, postupuje svévolně
a šikanózně, či aplikuje neúčinné a ústavně nekonformní předpisy. Z odůvodnění rozhodnutí
žalované plyne, že žadatel může uspět pouze tehdy, prokáže -li své majetkové poměry. Žalobci
je tato povinnost známa, přesto však odmítá takto postupovat a buď o svých poměrech mlčí
(jako v tomto případě), nebo připojuje vlastnoruční soupis údajů, které on považuje za podstatné,
bez ohledu na to co žádají právní předpisy. Smyslem žalobcových návrhů, tak již není ochrana
jeho práv, ale samotné vedení sporu, využívání všech možných i nemožných prostředků procesní
ochrany, zdůrazňování skutečných i domnělých formálních nepřesností v postupu správního
orgánu i soudu a lpění na jejich formálním odstraňování; původní smysl vedení pře tak ustupuje
do pozadí a motivací pro další proces je tento proces samotn ý. Městský soud tak uzavřel,
že hodlá-li žalobce svá práva vymáhat soudní cestou, a to v takovém rozsahu a způsobem, jak byl
výše popsán, lze po něm požadovat, aby tato řízení vedl s vědomím existence nákladů řízení.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem je tvrzen kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Právní subsumpce
kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1 s. ř. s. je záležitostí právního hodnocení
věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto o nedostatek návrhu, který by bránil jeho
věcnému projednání (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího
soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel proti usnesení městského soudu brojí mnoha (30), povětšinou ne zcela
srozumitelnými, námitkami. Městskému soudu mj. vytýká, že uvažuje o návrhu na zahájení řízení
v minulém čase. Dále uvádí, že je nemyslitelné, že by soud nevěděl, že není místně příslušným
k vedení řízení, neboť má za to, že výrok o postoupení věci není konečným výrokem o splnění
podmínek řízení. Městský soud rovněž neměl hodnotit racionálnost jednotlivých úkonů
stěžovatele před žalovanou, jinými správními orgány, či dalšími soudy. P řetížení městského soudu
nelze klást k tíži stěžovateli; údaj o počtu nevyřízených žalob nesvědčí o svévoli stěžovatele,
nýbrž o nízké vymahatelnosti práva před městským soudem . Městský soud dle stěžovatele navíc
zneužívá rozhodnutí ke „skandalizaci navrhovatele nepravdivými a pomlouvačnými domněnkami .“ Závěry
městského soudu o tom, že stěžovatel odmítá přistoupit na podmínky stanovené rozhodnutím
žalované o určení advokáta, považuje za iracionální popírání jeho práva podat žalobu. Uvádí-li
dále městský soud, že stěžovatel podává vzápětí po podání žaloby návrhy na určení lhůty, jde dle
stěžovatele o pomluvu, neboť nerozhodne-li soud přednostně o návrhu na přiznání odkladného
účinku žaloby, vzniká účastníku právo takový návrh podat. Stěžovatel má za to, že každý
účastník se může mýlit ohledně sídla žalované, tudíž soudy ho za to nemohou sankcionovat;
tvrzení soudu, že byl stěžovatel poučen o správnosti označení žalované, je „velenepravdivé“. Tvrdí,
že vinou městského soudu dochází k nesprávnému doručování, a že má právo si na takovýto
nesprávný postup stěžovat. Stěžovatel je rovněž přesvědčen, že má právo nesouhlasit s tím, aby
ve věci bylo rozhodováno bez nařízení jednání, přičemž není jeho povinností se nařízeného
jednání účastnit. Dále namítá, že ačkoli měl soud dospět k závěru, že napadá pouze odůvodnění
rozhodnutí žalované, žalobu z tohoto důvodu neodmítl. Na závěr stěžovatel uvádí, že byl
nesprávně poučen o možnosti podat kasační stížnost, ač ta, dle jeho názoru, není přípustná;
z důvodu nespravedlivosti procesu před městským soudem však požaduje zásah zdejšího soudu.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka 19
Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinné m
zastoupení advokátem.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2007,
č. j. 1 Afs 65/2007 – 37, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Na okraj pak Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelův názor o nepřípustnosti
kasační stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků je nesprávný.
Soud zde odkazuje na svou rozhodovací praxi (například rozsudek ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 7 As 40/2004 - 97), dle které rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních
poplatků nelze podřadit pod rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení [§104 odst. 3
písm. b) s. ř. s.], neboť tímto rozhodnutím se rozhoduje o podstatném procesním právu
účastníka řízení.
Kasační stížnost je tudíž přípustná a Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené
usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je , kromě jiného, uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesen ím předsedy senátu zčásti osvobozen
od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Jak vyplývá z tohoto ustanovení, účastník řízení může být osvobozen od soudních poplatků
při splnění těchto předpokladů: 1. podání žádosti o osvobození od soudních poplatků; 2. podaný
návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný ; 3. doložení nedostatku prostředků.
Protože je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích
stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, je třeba vycházet
z konstantní judikatury (například rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27), podle níž
„dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné mu
tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, že každou žádost o osvobození od soudních
poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečlivě posoudit s tím, že rozhodnutí o nepřiznání
osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí být řádně
odůvodněno.“
V nyní projednávaném případě je proto klíčové posouzení toho, zda městský soud
dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání institutu osvobození
od soudních poplatků stěžovatelem. Nejvyšší správní soud má za to, že této sv é povinnosti
městský soud dostál, neboť uvedl konkrétní důvody, pro které žádosti o osvobození od soudních
poplatků nebylo v daném řízení možné vyhovět. Vedle počtu vedených sporů, což by samo
o sobě ještě nemohlo svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal
na průběh tohoto sporu, který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem proti
rozhodnutím žalované o určení, neurčení či o zrušení určení advokáta stěžovateli v různých
právních věcech s tím, že stěžovatel v rámci prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli
formální nepřesnosti v postupu žalované, lpí na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž
jeho snahou již není vyřešení samotného sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých
úkonů žalované i soudu; tento postup přitom stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský
soud konstatoval, že původní smysl vedení pře ustupuje do pozadí a motivací pro další proces
je tento proces samotný.
Nejvyšší správní soud s tímto náhledem městského soudu souhlasí. Nad rámec
uvedeného je vhodné upozornit, že v dané věci stěžovatel žalobou brojí proti rozhodnutím České
advokátní komory, kterými mu nebyl určen advokát k poskytnutí právní služby, neboť
neprokázal své příjmové a majetkové poměry, ačkoli vzhledem k tomu, že šlo o jeho více než
dvěstěšedesátou žádost, musel o této své povinnosti vědět. Námitky, které st ěžovatel proti těmto
rozhodnutím uplatňuje, opět vyjadřují pouze nelibost vůči správnímu orgánu či soudu, nesvědčí
o skutečných pochybeních, nýbrž pouze zdůrazňují domnělé formální nepřesnosti (použití
minulého času), a je tak patrné, že úmyslem stěžovate le je skutečně pouze samotné vedení sporu,
jenž by mu poskytl možnost polemizovat s názory žalované a kritizovat její postup, nikoliv snaha
dospět k finálnímu řešení věci. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele, projednávané
zdejším soudem i soudy krajskými. Tyto spory nejsou takového charakteru, že měly vztah
k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry, netýkají se, a to ani nepřímo, jeho majetku,
životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o řízení vyvolaná stěžovatelovým
zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí. Takové spory má stěžova tel plné
právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí v nich mít možnost
účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na jejich vedení (které je zásadně povinen
hradit každý žalobce) za stěžovatele pravidelně nesl stát formou osvobozování od soudních
poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem umožňujícím nemajetným
osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit, aby v případech, kdy nemají
dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly (neboť jde o věc skutečně
se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebrán il v účinné soudní ochraně
(viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011, č. j. 7 As 101/2011 - 66,
publikovaný pod č. 2601/2012 Sb. NSS). Takovou povahu však předmětná věc nemá.
Lze tak uzavřít, že z odůvodnění napadeného usnesení městského soudu je dostatečně
patrno, že tento soud plně respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
založenou na premise, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé věci.
Dále je nutno zmínit, že stěžovatel v kasační stížnosti opětovně vyjadřuje své pochybnosti
o místní příslušnosti Městského soudu v Praze. Nejvyšší správní soud proto připomíná, že zákon
o advokacii stanoví, že o určení advokáta rozhoduje Komora (§18) se sídlem v Praze (§40 odst.
1), a blíže vymezuje, že v rámci Komory toto rozhodování přísluší jejímu předsedovi [§45 odst. 2
písm. a)], který sídlí, stejně jako Komora, Praze. Poněvadž je pro posouzení místní příslušnosti
správních soudů, s ohledem na ust. §7 odst. 2 s. ř. s., rozhodující právě sídlo správního orgánu,
který ve věci vydal rozhodnutí v prvním stupni, je k projednání a rozhodnutí této věci místně
příslušným Městský soud v Praze. Právě uvedený závěr byl ostatně zdejším soudem
již v minulosti opakovaně vysloven v řadě jiných věcí téhož stěžovatele.
Správný není konečně ani názor stěžovatele, že žalobou napadá pouze odůvodnění
rozhodnutí žalované, a proto měla být tato žaloba odmítnuta. Z žaloby ze dne 10. 4. 2012 totiž
jasně vyplývá, že stěžovatel napadá rozhodnutí žalované o neurčení advokáta (výrok) a dovozuje
nezákonnost takových rozhodnutí. Žaloby podávané stěžovatelem, byť často obtížně
uchopitelné, hodnotí Nejvyšší správní soud přesto jako principiálně přípustné.
K ostatním námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není vůbec
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení (například vytýkané
používání minulého času v odůvodnění, polemika s jinými rozhodnutími stejného soudu, tvrzená
„skandalizace“ stěžovatele, či vady doručování, ke kterým v této věci dle soudního spisu vůbec
nedošlo, atp.). Nejvyšší správní soud se jimi proto věcně nezabýval.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti neúspěšný;
nadto nelze z povahy věci o míře procesní úspěšnosti mezi jednotlivými účastníky ani uvažovat,
neboť napadené usnesení se týkalo pouze otázky (ne)osvobození žalobce od soudních poplatků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2013
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu