ECLI:CZ:NSS:2013:2.AS.164.2012:9
sp. zn. 2 As 164/2012 - 9
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce P. Č., proti
žalované České advokátní komoře, se sídlem Praha 1, Národní třída 16, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2012, č. j. 8 A 358/2011 -
35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů říze ní.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení
shora uvedeného usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo vysloveno, že se žalobci
nepřiznává osvobození od soudních poplatků.
Je třeba konstatovat, že toto usnesení městský soud vydal poté, kdy jeho první usnesení
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 7. 2012, č. j. 2 As 72/2012 - 14. Zdejší soud v tomto rozsudku vyslovil závazný
právní názor, že úvahy o zjevné neúspěšnosti návrhu (coby okolnosti vylučující přiznání osvobození)
nelze odvozovat jen od neúspěšnosti jiných žalobcových návrhů, stejně jako zneužití práva musí
být odůvodněno ve vztahu ke konkrétním skutečnostem posuzovaného případu.
Městský soud v odůvodnění nově vydaného usnesení (napadeného touto kasační
stížností) konstatoval, že žaloba směřuje proti rozhodnutím žalované, kterými bylo rozhodnuto
o určení advokáta žalobci k poskytnutí právní služby (zastupování v řízení před Ústavním
soudem) podle §18 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii , ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o advokacii“). Při posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků vycházel
městský soud z toho, že žalobce sice doložil nedostatek prostředků, je nicméně zřejmé,
že stěžovatel institutu osvobození od soudních poplatků zneužívá. V intencích právního názoru
vysloveného ve shora uvedeném zrušovacím rozsudku Nejvyššího správního soudu, městský
soud nejprve objasnil cíle institutu osvobození od soudních poplatků a následně, v kontextu nyní
hodnoceného případu, poukázal předně na stoupající počet sporů iniciovaných žalobcem
(cca dvě stě žalob, z toho cca sto nevyřízených), které v naprosté většině, stejně jako aktuálně
projednávána věc, napadají rozhodnutí České advokátní komory. Poukázal též na jejich
samoúčelný charakter, stereotypní průběh a samotný postup žalobce v těchto sporech, ze kterého
není patrná snaha o vyřešení sporu, ale spíše neustále zpochybňování i jen dílčích úkonů
správního orgánu i soudu. V tomto případě, (obdobně jako v mnoha dalších), žalobce požaduje
zrušení výše uvedených rozhodnutí žalované, kterými bylo rozhodnuto o určení advokáta žalobci
(pozitivní rozhodnutí). Spor vychází ze žádosti o bezplatnou právní službu ve smyslu §18 zákona
o advokacii, přičemž jeho průběh je v důsledku přístupu žalobce v ostatních jeho sporech tohoto
charakteru stereotypně předvídatelný: stěžovatel požádá žalovanou o určení ad vokáta,
ta mu vyhoví, nicméně žalobce není ochoten přistoupit na podmínky stanovené v rozhodnutí,
případně s advokátem nespolupracuje a napadá jeho odbornou způsobilost. Žalobce následně
brojí proti rozhodnutí žalované správní žalobou, přičemž i samotné soudní řízení je provázeno
pro žalobce typickým přístupem. Soud tak neoznačil za rozhodné pouze množství vedených
sporů, ale způsob, jakým je žalobce vede; z toho je zřejmý záměr samotného vedení sporů , bez
ohledu na nedostatek jejich dopadu do právní sféry žalobce. V daném konkrétním případě
žalobce opět tvrdošíjně trvá na tom, že má žalovaná v rozhodnutí o určení advokáta vymezit
rozsah právních služeb, určený advokát není označen evidenčním číslem a podle žalobce nejsou
akademický titul, jméno a adresa dostatečnými identifikátory. Stejně jako z předchozích
žalobcových podání, lze i z této žaloby seznat, že má zálibu v atakování domnělých formálních
nedostatků, jimiž trpí správní úkony, které jsou však pro řešení podstaty sporu podružné. Soud
tak dospěl k závěru, že v této věci žalobce své právo uplatňuje zjevně šikanózním způsobem,
svévolně a účelově, soudí se nikoliv se snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro jeho samotné
vedení. Proto mu osvobození od soudních poplatků nepřiznal.
Usnesení městského soudu napadl žalobce (dále jen „st ěžovatel“) kasační stížností, v níž
explicitně neodkázal na konkrétní zákonný důvod. Z obsahu kasační stížnosti je nicméně zřejmé,
že stěžovatelem je tvrzen kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“). Právní subsumpce kasačních důvodů pod konkrétní písmena §103 odst. 1
s. ř. s. je záležitostí právního hodnocení věci Nejvyšším správním soudem a nejde proto
o nedostatek návrhu, který by bránil jeho věcnému projednání (srov. například rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaný pod
č. 161/2004 Sb. NSS; všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Stěžovatel konkrétně uplatňuje 35 námitek, z nichž celá řada se zjevně týká jiných sporů,
či jde o námitky nepřípustné. Nelze totiž přehlédnout, že usnesení napadené nyní kasační
stížností je v této věci v pořadí již druhé; podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je přitom kasační
stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo
zrušeno Nejvyšším správním soudem; to neplatí, je -li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Tato restrikce se vztahuje i na jednotlivé
kasační námitky a jejím smyslem je, aby Nejvyšší správní soud neposuzoval znovu otázky již
jednou posuzované.
Přípustnými (tedy meritorně projednatelnými) námitkami jsou pouze ty, které směřují
proti nerespektování závazného právního názoru vysloveného ve zrušovacím rozsudku, nebo ty,
které mají původ výlučně v nově vydaném rozhodnutí. Stěžovatel tak přípustně namítá, že soud
rozhodoval o jeho žádosti s použitím minulého času, namísto podkladů pro rozhodnutí
posuzoval racionálnost jeho úkonů, či že nesprávně posuzoval procesní úkony účastníka a jeho
situaci, když stěžovatelův procesní postup a množství jiných řízení nesprávně přisuzuje
šikanóznímu uplatňování práva, namísto odrazu nevymahatelnosti a nefunkčnosti sytému
soudnictví v České republice. Dále, že úvahy městského soudu ohledně účelovosti postupu
stěžovatele ještě nedokládají, že žaloba je bezúspěšná - to jediné by odůvodňovalo nepřiznání
osvobození od soudních poplatků. Připustit lze i námitku, dle které městský soud v rozporu
se zákonem posuzoval postup stěžovatele, ačkoli jediným důvodem pro nepřiznání osvobození
od soudních poplatků je míra úspěšnosti žaloby, nikoliv tvrzená šikanóznost či zneužití výkonu
práva; procesního práva nelze zneužít a nelze podat svévolný či účelový hmotně práv ní návrh
a vést spor pro spor. Dále lze posoudit tvrzení, že městský soud nevzal v potaz náklady materiálního
i nemateriálního charakteru, které stěžovatel s vedením sporu má, a že ačkoli měl soud dospět
k závěru, že stěžovatel napadá pouze odůvodnění rozhodnutí žalované, žalobu z tohoto důvodu
přesto neodmítl. Přípustná je konečně i námitka, dle které městský soud stěžovatele nesprávně
poučil o možnosti podat kasační stížnost; ta, podle jeho názoru, zde přípustná není.
Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti kasační stížnosti;
ze soudního spisu totiž zjevně vyplývá absence dvou podmínek řízení. Především nebyl zaplacen
soudní poplatek za kasační řízení [§2 odst. 2 písm. b) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) a Položka 19
Sazebníku poplatků, který tvoří přílohu jmenovaného zákona] a stěžovatel též není zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Z judikatury Nejvyššího správního soudu se však podává,
že „v řízení o kasační stížnosti proti usnesení krajského soudu o zamítnutí návrhu žalobce na osvobození
od soudních poplatků není třeba trvat na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ani na povinném
zastoupení advokátem.“ (rozsudek ze dne 24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 – 37).
Na okraj pak Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelův názor o nepřípustnosti kasační
stížnosti proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků je nesprávný. Soud
zde odkazuje na svou rozhodovací praxi (například rozsudek ze dne 12. 1. 2005,
č. j. 7 As 40/2004 - 97), dle které rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků
nelze podřadit pod rozhodnutí, jímž se pouze upravuje vedení řízení [§104 odst. 3 písm. b)
s. ř. s.], neboť tímto rozhodnutím se rozhoduje o podstatném procesním právu účastníka řízení.
Kasační stížnost je tudíž přípustná a Nejvyšší správní soud proto přezkoumal napadené
usnesení v rozsahu podané kasační stížnosti (§109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.)
a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 4, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl
bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z §109 odst. 2, věty první s. ř. s.
Kasační stížnost není důvodná.
Individuální osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem
je zejména ochrana účastníka, který se nachází v tíživých poměrech, před nepřiměřeně tvrdým
dopadem zákona o soudních poplatcích. Tento druh osvobození od soudních poplatků je zařazen
v §36 odst. 3 s. ř. s., v němž je , kromě jiného, uvedeno, že účastník, který doloží, že nemá
dostatečné prostředky, může být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen
od soudních poplatků. Přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze
výjimečně, jsou-li pro to zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno.
Dospěje-li však soud k závěru, že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne. Jak
vyplývá z tohoto ustanovení, účastník řízení může být osvobozen od soudních poplatků při
splnění těchto předpokladů: 1. podání žádosti o osvobození od soudních poplatků; 2. podaný
návrh (na zahájení řízení) není zjevně neúspěšný ; 3. doložení nedostatku prostředků.
Protože je Nejvyššímu správnímu soudu z jeho činnosti známo, že o podobných návrzích
stěžovatele bylo zdejším soudem rozhodováno již v desítkách případů, je třeba vycházet
z konstantní judikatury (například rozsudek ze dne 26. 7. 2011, č. j. 2 As 78/2011 - 27), podle níž
„dochází-li ze strany účastníka řízení ke zneužívání institutu osvobození od soudních poplatků, není možné
mu tuto výhodu přiznat (...) Na druhou stranu je však třeba zdůraznit, ž e každou žádost o osvobození
od soudních poplatků je nutné s ohledem na okolnosti konkrétního případu pečliv ě posoudit s tím, že rozhodnutí
o nepřiznání osvobození od soudních poplatků z důvodu zneužití tohoto dobrodiní ze strany účastníka řízení musí
být řádně odůvodněno.“ Je tedy zřejmé, že stěžovatel mýlí, tvrdí- li, že jediným kritériem pro
(ne)přiznání osvobození je posouzení úspěšnosti žaloby. Mimo ustanovení §36 odst. 3 s. ř. s. ,
se dílčím způsobem aplikuje rovněž ustanovení §138 občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), za použití ustanovení §64 s. ř. s., podle něhož lze přiznat účastníku řízení o svobození
od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka, a to zcela nebo zčásti. Žadatel
je přitom povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové a sociální poměry.
Citované ustanovení o. s. ř. pamatuje rovněž na situace, kdy uplatňován í nebo bránění práva před
soudem nese znaky svévole. K podmínkám, za nichž soud může žadateli upřít dobrodiní
osvobození od soudního poplatku v kontextu uvedených právních úprav, zaujal již názor i zdejší
soud, a to v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 A s 22/2010 - 91, v němž uvedl: „že zneužívání
dobrodiní osvobození od soudních poplatků je nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní
rozhodovací praxe. Má-li soud v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádo sti
o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat
i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s.
oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně n ereprobuje osvobození účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek
v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení
specifických okolností žádosti a individuálních poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním.
Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení
nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský
soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních poplatků v případě evidentníh o zneužívání práva na přístup
k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem účastníka řízení v rozporu.“
V nyní posuzovaném případě je klíčovým posouzení, zda se městský soud řídil závazným
právním názorem vysloveným v zrušovacím rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 7. 2012,
č. j. 2 As 72/2012 – 14, tedy zde dostatečně odůvodnil a konkretizoval, v čem spatřuje zneužívání
institutu osvobození od soudních poplatků stěžovatelem v této konkrétní věci. Nejvyšší správní
soud má za to, že této své povinnosti městský soud dostál, neboť se odpovídajícím a korektním
způsobem zabýval osobou stěžovatele a jeho procesním počínáním v předmětném řízení
i v dalších řízeních vedených před tímto soudem. Městský soud pak správně posuzoval, zda došlo
ke zneužití práva v tomto konkrétním případě. Vedle počtu vedených sporů, což by samo o sobě
ještě nemohlo svědčit o samoúčelnosti stěžovatelových podání, městský soud poukázal na průběh
tohoto sporu, který se podobá obdobným sporům vedeným stěžovatelem proti rozhodnutím
žalované o určení advokáta stěžovateli v různých právních věcech s tím, že stěžovatel v rámci
prostředků procesní obrany zdůrazňuje jakékoli formální nepřesn osti v postupu žalované, lpí
na formálním procesu jejich odstraňování, přičemž jeho snahou již není vyřešení samotného
sporu, nýbrž neustálé zpochybňování jednotlivých úkonů žalované i soudu; tento postup přitom
stěžovatel uplatňoval i v nyní řešené věci. Městský soud přiléhavě konstatoval, že původní smysl
vedení pře ustupuje do pozadí a motivací pro další proces je evidentně tento proces samotný.
Nejvyšší správní soud ostatně ani nemohl přehlédnout, že v dané věci stěžovatel žalobou
brojí proti dvěma rozhodnutím České advokátní komory, kterými mu byl určen advokát
k poskytnutí právní služby. Námitky, které stěžovatel proti těmto rozhodnutím uplatňuje, opět
vyjadřují pouze jeho nelibost vůči správnímu orgánu či soudu a nesvědčí o jejich skutečných
pochybeních, nýbrž pouze zdůrazňují domnělé formální nepřesnosti (citování zákonných
ustanovení, použití minulého času). Je tak patrné, že úmyslem stěžovatele je pouze vedení sporu,
jenž by mu poskytl možnost polemizovat s názory žalované a kritizovat její postup, nikoliv snaha
dospět k finálnímu řešení pře. Podobného rázu jsou i jiné spory stěžovatele, projednávané
zdejším soudem i soudy krajskými. Tyto spory přitom nejsou takového charakteru, aby měly
vztah k podstatným okolnostem stěžovatelovy životní sféry. Netýkají se, a to ani nepřímo,
stěžovatelova majetku, životních podmínek či jiných podobných záležitostí. Jde naopak o spory
vyvolané stěžovatelovým zájmem o veřejné záležitosti a fungování veřejných institucí.
Ty má stěžovatel plné právo vést, dává-li mu objektivní právo procesní možnosti tak činit, a musí
v nich mít možnost účinně hájit svá práva. Není však důvod, aby náklady na vedení takových
sporů, které je zásadně povinen hradit každý žalobce, za stěžovatele pravidelně nesl stát formou
osvobozování od soudních poplatků. Osvobození od soudních poplatků nemá být institutem
umožňujícím nemajetným osobám vést bezplatně spory podle své libosti, nýbrž zajistit,
aby v případech, kdy nemají dostatek prostředků, a přitom je na místě, aby soudní spor vedly
(neboť jde o věc skutečně se dotýkající jejich životní sféry), jim nedostatek prostředků nebránil
v účinné soudní ochraně (viz též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 10. 2011,
č. j. 7 As 101/2011 - 66, publikovaný pod č. 2601/2012 Sb. NSS) . Takovou povahu však
předmětná právní věc nemá.
Lze tak učinit závěr, že doplněním odůvodnění rozhodnutí o nepřiznání osvobození
od soudních poplatků městský soud vyhověl závaznému právnímu názoru vyslovenému zdejším
soudem v předchozím zrušovacím rozsudku, přičemž respektoval též ustálenou judikaturu,
založenou na premise, že ve výjimečných případech lze odůvodnit neosvobození od soudního
poplatku zneužitím tohoto institutu, a to za podmínky, že toto odůvodnění bude dostatečně
konkrétní, přesvědčivé a bude reflektovat konkrétní okolnosti každé věci.
Pokud stěžovatel dále tvrdí, že žalobou napadal pouze odůvodnění rozhodnutí žalované,
a proto měla by být žaloba odmítnuta, nelze s ním souhlasit. Jak totiž vyplývá z žaloby doručené
městskému soudu dne 14. 11. 2011 , stěžovatel napadá obě rozhodnutí žalované o určení
advokáta (výrok) a dovozuje jejich nezákonnost. Žaloby podávané stěžovatelem, byť často
poněkud hůře uchopitelné, hodnotí Nejvyšší správní soud přesto jako přípustné.
Tvrdí-li konečně stěžovatel, že městský soud nepřihlédl k tomu, že mezi jeho náklady
patří i prostředky vynaložené na samotnou komunikaci se soudem (které jsou pro osobu
v hmotné nouzi značné), musí zdejší soud opětovně poukázat na to, že Městský soud v Praze
nepřiznal osvobození od soudních poplatků nikoliv s odůvodněním, že b y stěžovatel nedoložil
svou nemajetnost, ale pro jeho svévolné uplatňování práv. Je pravda, že komunikace se soudem
může pro stěžovatele představovat značnou finanční zátěž, Nejvyššímu správnímu soudu
je nicméně z jeho činnosti známo, že si stěžovatel komunikaci se správními soudy usnadňuje
zasíláním souborných podání, kdy do jedné obálky vloží desítky různých listin, vztahujících
se k různým řízením, často navíc fakticky adresovaným i jiným soudům. Při r ozhodování
o přiznání či nepřiznání osvobození od soudních poplatků však městský soud přihlížel i k dalším
okolnostem případu, nejen tedy k majetkové situaci stěžovatele, jak je zdůvodněno shora.
K ostatním námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že většina z nich není
z povahy věci vůbec způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení
(například vytýkané používání minulého času v odůvodnění, polemika s jinými rozhodnutími
stejného soudu, či vady doručování, ke kterým v této věci dle spisového materiálu vůbec nedošlo,
atp.). Nejvyšší správní soud se jimi proto věcně nezabýval.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, nezbylo
mu, než ji za podmínek vyplývajících z §110 odst. 1, in fine s. ř. s. rozsudkem zamítnout.
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu §60 odst. 1, věty první
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví- li tento zákon jinak, má účastník, který měl
ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel byl v řízení o kasační stížnosti neúspěšný;
nadto nelze z povahy věci o míře procesní úspěšnosti mezi účastníky ani uvažovat, neboť
napadené usnesení se týkalo pouze otázky (ne)osvobození žalobce od so udních poplatků.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2013
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu