ECLI:CZ:NSS:2015:2.AS.165.2014:27
sp. zn. 2 As 165/2014 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla Šimky
a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: J. D., zastoupen
Mgr. Davidem Zdeňkem, advokátem se sídlem Dlouhá 103, Hradec Králové, proti žalovanému:
Krajský úřad Olomouckého kraje, se sídlem Jeremenkova 40a, Olomouc, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2012, č. j. KUOK 93979/2012, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne
26. 8. 2014, č. j. 76 A 2/2013 - 21,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 26. 8. 2014,
č. j. 76 A 2/2013 - 21, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí krajského soudu
[1] Rozsudkem ze dne 26. 8. 2014, č. j. 76 A 2/2013 - 21, zrušil Krajský soud
v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 11. 2012,
č. j. KUOK 93979/2012, a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Rozhodnutím žalovaného bylo
zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Olo mouce ze dne
18. 9. 2012, č. j. SMOL/141407/2012/OARMV/PZP/Sla. Tímto rozhodnutím byl žalobce
uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bod 6 zákona č. 361/2000 Sb.,
o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním
provozu), a byla mu uložena pokuta ve výši 4000 Kč.
[2] V odůvodnění napadeného rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že postih žalobce
za předmětný přestupek nebyl již možný. V důsledku toho, že rozhodnutí žalovaného nebylo
vhozeno žalobci do schránky, nedošlo v doručování de facto k doručení fikcí po uplynutí lhůty
k uložení písemnosti. Krajský soud v tomto směru především odkázal na závěry rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 53/2011 – 77, podle kterého
se písemnost považuje za doručenou fikcí v případě, že byla řádně uložena, včetně jejího vložení
do domovní schránky. Nedostatek vložení písemností do schránky žalobce byl zhojen teprve
převzetím napadeného rozhodnutí zmocněnkyní žalobce dne 12. 12. 2012. Protože rozhodnutí
žalovaného nabylo právní moci až po uplynutí lhůty, během níž bylo možné žalobce za přestupek
postihnout, byl žalovaný povinen z úřední povinnosti zahájit přezkumné řízení a napadené
rozhodnutí zrušit a v souladu s §76 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích řízení zastavit.
II. Kasační stížnost žalovaného a vyjádření žalobce k ní
[3] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě podřadil
své námitky zákonným kasačním důvodům upraveným v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Namítá, že krajský soud nesprávně interpretoval ustanovení §24 odst. 1 správníh o řádu. Uvádí,
že pro uložení zásilky je stanovena exaktní zákonná lhůta, po jejímž marném uplynutí má dojít
k doručení fikcí, avšak pro následné vložení zásilky do schránky adresáta tomu tak není.
Příležitost k dostatečnému seznámení adresáta se zásilkou jejím vložením do domovní schránky
lze proto vnímat jako určitou nadstavbu nad podmínkami doručení fikcí a zákonnými důsledky
takového doručení. Tento názor je podle stěžovatele totožný s názorem Nejvyššího správního
soudu vysloveným v rozsudku ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 As 58/2013 - 46. Stěžovatel také
poukazuje na skutečnost, že Veřejný ochránce práv k ustanovení §23 odst. 4 správního řádu
ve svém vyjádření ze dne 29. 11. 2013 uvedl, že vkládání nevyzvednutých uložených písemností
do schránek nebo na jiná vhodná místa je standardem, od nějž se lze odchýlit jen výjimečně,
avšak nevložení uložených písemností do schránek není samo o sobě důvodem odpadnutí účinků
fikce doručení. Stěžovatel tak setrvává na svém závěru, že písemnost obsahující rozhodnutí
stěžovatele byla doručena žalobci v souladu s ustanovením §24 odst. 1 správního řádu v zákonné
lhůtě stanovené v §20 odst. 1 zákona o přestupcích k projednání přestupku.
[4] Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil
a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[5] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stručně uvedl, že se s napadeným
rozsudkem včetně jeho odůvodnění zcela ztotožňuje. Kromě toho zdůraznil, že správní orgány
obou stupňů měly k rozhodnutí dostatečný časový pr ostor a nestandardní urychlování řízení
s ohledem na běh lhůt proto nemůže být v žádném případě přičítáno k tíži účastníkům .
[6] Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané
kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
[8] Podle ust. §72 odst. 1 správního řádu se rozhodnutí účastníkům oznamuje doručením
stejnopisu písemného vyhotovení do vlastních rukou nebo vyhlášením.
[9] Podle ust. §23 odst. 1 správního řádu nebyl-li v případě doručování podle §20 správního
řádu adresát zastižen a písemnost nebylo možno doručit ani jiným způsobem přípustným
podle §20 správního řádu, písemnost se uloží. Podle odst. 4 citovaného ustanovení se adresát
vyzve vložením oznámení o neúspěšném doručení písemnosti do domovní schránky nebo na jiné
vhodné místo, aby si uloženou písemnost ve lhůtě 10 dnů vyzvedl; současně se mu sdělí, kde,
odkdy a v kterou denní dobu si lze písemnost vyzvednout. Je -li to možné a nevyloučil-li
to správní orgán, písemnost se po uplynutí 10 dnů vloží do domovní schránky nebo na jiné
vhodné místo; jinak se vrátí správnímu orgánu, který ji vyhotovil. Podle odst. 5 citovaného
ustanovení se zároveň s oznámením adresát písemně poučí o p rávních důsledcích překážek
při doručování ve smyslu ust. §24 správního řádu.
[10] Podle ust. §24 odst. 1 správního řádu , jestliže si adresát uložené písemnosti písemnost
ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla k vyzvednutí připravena, nevyz vedne, písemnost se považuje
za doručenou posledním dnem této lhůty.
[11] Nejvyšší správní soud se ve své rozhodovací činnosti výkladem citovaných ustanovení
opakovaně zabýval, a to například v rozsudku ze dne 23. 6. 2011, č. j. 5 As 72/2010 – 60,
nebo ze dne 25. 8. 2011, č. j. 7 As 53/2011 – 77. V později jmenovaném rozsudku, ze kterého
vyšel i krajský soud, zdejší soud uvedl: „Pro fikci doručení písemnosti správní řád
v ust. §24 odst. 1 stanoví podmínku, že písemnost byla k vyzvednutí připrav ena a od tohoto dne uplynulo
10 dnů. Zároveň se musí jednat o písemnost uloženou, tedy písemnost v režimu uložení podle ust. §23 správního
řádu. V případě řádně uložené písemnosti, a to včetně jejího vložení do domovní schránky, nastává fikce jejího
doručení. Pokud všechny podmínky uložení doručovacím orgánem splněny nebyly, pak nelze k tíži adresáta
dovodit, že se písemnost považuje za doručenou. Opačný závěr by vedl k situaci, kdy by se podmínka vhození
písemnosti do domovní schránky stala de facto fakultativní, neboť písemnost by byla doručena bez ohledu na její
splnění. (…) doručující orgán tím, že po uplynutí 10 dnů od uložení nevložil zásilku do domovní schránky
nebo na jiné vhodné místo, znemožnil, aby se účastník řízení s písemností bezprostředně po svém návratu
z pracovní cesty po otevření poštovní schránky seznámil. Z toho, že písemnost by la na poště uložena déle
než 10 dnů, nelze dovozovat povinnost adresáta si ji po uplynutí desetidenní lhůty od uložení vyzvednout.
Povinnost doručujícího orgánu vložit zásilku do domovní schránky nebo na jiné vhodné místo byla zákonodárcem
stanovena s jasným účelem umožnit adresátovi, který se do místa, kam mu bylo doručováno, dostaví
až po uplynutí úložní lhůty, aby se s doručovanou zásilk ou ihned seznámil a mohl tak na ni neprodleně reagovat,
např. podáním opravného prostředku či žádostí o prominutí zmeškání úkonu, bude -li to ještě možné.“ Tento
závěr se týkal případu, kdy byla uložená písemnost po uplynutí úložní doby poštou vrácena
jako nedoručitelná správnímu orgánu, tedy nebyla nikdy vložena do domovní schránky adresáta.
Zdejší soud vyšel ve svých úvahách ze zamýšleného účelu vložení zásilky do domovní schránky
adresáta podle §23 odst. 4 správního řádu, kterým je poskytnu tí šance adresátovi seznámit
se s písemností, přestože si ji v úložní době nevyzvedl. Rovněž zohlednil skutečnost,
že pro uložení zásilky je stanovena exaktní zákonná lhůta, po jejímž marném uplynutí má dojít
k doručení fikcí, avšak pro následné vložení zásilky do schránky adresáta tomu tak není.
[12] Z uvedených závěrů vyšel Nejvyšší správní soud i v rozsudku ze dne 27. 11. 2013,
č. j. 3 As 58/2013 – 46, ovšem za poněkud jiné skutkové situace. Na rozdíl od případu ve věci
projednávané pod sp. zn. 7 As 53/2011 byla totiž ve věci 3 As 58/2013 zásilka i přes prodlevu
vložena do schránky adresáta ještě před konáním ústního jednání ve věci. Proto dospěl zdejší
soud k závěru, že k doručení fikcí skutečně došlo. Práva adresáta totiž byla zachována a účel
vložení písemnosti do schránky naplněn: „Ze zákonné úpravy §23 odst. 4 správního řádu lze jistě dovodit
nejen to, že k vložení zásilky do domovní schránky adresáta může dojít později než ihned 11. den po uložení
zásilky, nýbrž také to, že prodleva není neomezená, jinak by uložení zásilky opravdu ztrácelo smysl. V nyní
posuzované věci ovšem ke vložení zásilky do domovní schránky stěžova tele došlo včas, v den jednání, tedy
s přiměřeným ohledem na zachování shora i dále uvedených práv stěžovatele.“
[13] Stěžovateli tak nelze přisvědčit, že vložení písemnosti do schránky adresáta ne ní
podmínkou doručení písemnosti fikcí dle ust. §24 odst. 1 správního řádu. Vložení do schránky
nutnou podmínkou účinnosti fikce doručení zásadně je, avšak tato podmínka může být splněna
i s menší časovou prodlevou (v řádu jednotek dní) od konce úložní doby. Jen výjimečně vložení
do schránky nutnou podmínkou účinnosti doručení fikcí nebude. V první řadě půjde o situaci,
že doručení nebude možné pro existenci objektivní překážky na straně osoby, které má být
doručeno, přesněji řečeno „na straně“ adresy, kam se doručuje. Není- li na této adrese schránka,
kam by bylo možno zásilku vhodit, nelze po doručujícím orgánu požadovat, aby ji do neexistující
schránky vhodil. Dalším důvodem výjimky je, že správní orgán vyloučí vhození do schránky.
K tomu může ovšem přistoupit jen výjimečně, existují- li k takovému kroku závažné a skutkově
substancované důvody na straně toho, komu je doručováno; typicky se může jednat o situace,
kdy je doručováno někomu, kdo sdílí poštovní schránku s jinou osobou, jež má protichůdný
zájem v řízení, ve kterém je doručováno, a jež by např. neoprávněným otevřením zásilky či jejím
zašantročením mohla poškodit práva či zájmy toho, komu je doručováno. Důkazní břemeno
k prokázání skutečností podmiňujících účinnost doručení fikcí, tedy i důkazní břemeno ohledně
existence důvodů, pro které výjimečně nebyla zásilka do schránky vhozena, je na straně správního
orgánu.
[14] Krajský soud tedy v obecné rovině správně zkoumal, zda byla zásilka vhozena
do schránky, nicméně při zohlednění jím zjištěného skutkového stavu opomenul posoudit
všechny výše popsané podmínky pro vložení či výjimečné nevložení písemnosti do schránky.
[15] Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že krajský soud vyšel z následujícího
skutkového stavu: „Podle správního spisu žalovaného a k napadenému rozhodnutí přiložené obálky byla
zásilka uložena a připravena k vyzvednutí 15. 11. 2012. Podle údajů doru čovatele byla zanechána výzva
k vyzvednutí uložené zásilky s poučením o důsledcích nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky. Podle rubu
obálky byla důvodem vrácení zásilky skutečnost, že zásilku nebylo možné vložit do schránky, přestože o tuto
službu odesílatel požádal, s dovětkem nemá schránku.“ V posuzované věci tedy podle údajů doručovatele
na vrácené zásilce neměl žalobce schránku, do které by bylo možné písemnost vložit. V takovém
případě, pokud by uvedené sdělení odpovídalo skutečnosti, mohlo být vložení písemnosti
vyloučeno a fikce doručení by se i přes nevložení zásilky do schránky uplatnila.
[16] Zde je na místě poznamenat, že v průběhu správního řízení uváděl žalobce svoji adresu S.
89, S. Na tuto adresu mu byly doručovány některé předchozí písemnosti v přestupkovém řízení
(příkaz Magistrátu města Olomouc ze dne 7. 3. 2012 a také předvolání k ústnímu jednání ze dne
5. 4. 2012, 24. 5. 2012, 20. 6. 2012, 17. 7. 2012, 15. 8. 2012). Ve všech případech si žalobce
písemnosti vyzvedl. Rozhodnutí stěžovatele bylo žalobci doručováno na adresu S. 89, S. Tato
odlišnost pravděpodobně neměla na doručování vliv, S. i S. mají shodné poštovní směrovací číslo
a zásilku doručovala stejná doručovatelka jako u jedné z předchozích písemností. Skutkový stav
zjištěný krajským soudem proto považuje Nejvyšší správní soud v dané fázi řízení před správními
soudy za nesporný a odpovídající skutečnosti. Na místě je tak zrušit napadený rozsudek a vrátit
věc krajskému soudu k dalšímu řízení, neboť krajský soud nedostatečně posoudil, kdy došlo
k doručení rozhodnutí stěžovatele žalobci.
[17] Nicméně k otázce průběhu doručování se žalobce ani stěžovatel doposud nevyjadřovali,
protože se její důležitost projevila až v řízení před krajským soudem, respektive teprve v důsledku
podání kasační stížnosti. Podle závěrů, ke kterým dospěl Nejvyšší správní soud v rozsudku
ze dne 27. 4. 2006, č. j. 2 Afs 158/2005 - 82, má poštovní doručenka důkazní váhu, ovšem
„k tomu, aby stěžovatel (pozn. správní o rgán) důkazní břemeno neunesl, postačí, že žalobce údaje v doručence
zpochybní (znevěrohodní) předestřením jiné srovnatelně pravděpodobné verze reality, tj. nemusí nezb ytně - na rozdíl
od varianty, kdy je doručenka veřejnou listinou – prokázat opak toho, co plyne z doručenky.“ Citovaný závěr
je pak aplikovatelný na jakékoli správní řízení, neboť i ve správním řízení leží břemeno důkazní
ohledně doručení písemností účastníkům správního řízení na správních orgánech (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 9 As 65/2009 - 61).
[18] Není úkolem kasačního soudu, aby jako první závazně posuzoval rozhodné aspekty
skutkového stavu k možnosti vložení písemnosti do schránky žalobce nad rámec posouzení
možných důsledků nesprávné premisy krajského soudu, že se fikce doručení v dané věci uplatnit
nemůže. V tomto směru proto nemůže zdejší soud zavázat krajský soud závazným právním
názorem, protože je především na krajském soudu, aby posoudil, zda nepanují pochybnosti
ohledně průběhu doručování rozhodnutí stěžovatele a zda nastala fikce jeho doručení způsobem
nastíněným výše. Na krajském soudu tedy bude, aby účastníkům řízení umožnil ve světle
právních názorů vyslovených Nejvyšším správním soudem upřesnit svá tvrzení, případně
navrhnout důkazy. Nebude-li zpochybněno sdělení doručovatele, že nebylo možno vhodit zásilku
do schránky, jelikož na adrese, kam bylo doručováno, žalobce schránku neměl, lze zásadně vyjít
z toho, že i v takovémto případě došlo k účinnému doručení zásilky fikcí. Pokud by uvedené
sdělení doručovatele bylo zpochybněno jinou srovnatelně pravděpodobnou verzí reality (zde
připadá v úvahu především doložení, že schránka se v rozhodnou dobu v místě doručení
nacházela), závěr o účinnosti doručení fikcí by zásadně nemohl být krajským soudem učiněn.
IV. Závěr a náklady řízení
[19] Protože je kasační stížnost důvodná, zrušil Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
postupem dle ust. §110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s. a věc vrátil krajskému soudu
k dalšímu řízení.
[20] Podle §110 odst. 4 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu
a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázá n právním názorem vysloveným
ve zrušujícím rozhodnutí.
[21] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Karel Šimka
předseda senátu