ECLI:CZ:NSS:2006:2.AFS.158.2005
sp. zn. 2 Afs 158/2005 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojtěcha Šimíčka
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. M. S.,
zastoupeného JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem Na Vyhlídce 53, Karlovy Vary,
proti žalovanému: Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2005,
č. j. 58 Ca 45/2003 - 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci k rukám zástupce žalobce, JUDr. Petra
Orcta, advokáta se sídlem Na Vyhlídce 53, Karlovy Vary, do tří dnů od právní moci
tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 1265 Kč.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou kasační stížností brojil žalovaný (dále jen „stěžovatel“) proti výše
uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne
10. 3. 2003, č. j. 8284/150/2002, a rozhodnutí Finančního úřadu v Ostrově (dále též jen
„finanční úřad“) ze dne 25. 7. 2002, č. j. 31958/02/129930.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že důvodem kasační stížnosti je nezákonnost
předmětného rozsudku spočívající v nesprávném posouzení a výkladu ust. §17 odst. 5,
odst. 12 a §31 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků v platném znění
(dále jen „daň. ř.“). Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že dojde-li v případě
náhradního doručení písemnosti (v daném případě rozhodnutí Finančního úřadu v Ostrově
ze dne 14. 12. 1995, č. j. 12800/980/1995) následně ke vzniku pochybnosti o doručení
na základě podání daňového subjektu, leží důkazní břemeno výhradně na správci daně a tento
je povinen doručení písemnosti prokázat jiným vhodným způsobem. Stěžovatel v kasační
stížnosti dále uvedl, že žalobce měl svoje tvrzení, že se v místě doručení v předmětné době
nezdržoval, specifikovat a prokázat. Žalobce v odvolání obecně uvedl, že se v období
před koncem roku 1995 krátce zdržoval u své matky ve Spolkové republice Německo.
Žalobce ani v následně podané žalobě proti rozhodnutí stěžovatele neuvedl, ve kterých
konkrétních dnech se roku 1995, resp. 1996 zdržoval mimo místo doručení. Podle názoru
stěžovatele bylo na žalobci, a nikoliv na správním orgánu, aby prokázal, že se v rozhodné
době v místě doručení nezdržoval. Stěžovatel poukázal na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Afs 11/2004 - 47, v němž soud sice rozhodoval ve věci
odmítnutí žaloby krajským soudem, avšak hlavní argumentace se týkala náhradního doručení.
Podle uvedeného rozsudku leží důkazní břemeno v případě tvrzení adresáta písemnosti,
že nebyly splněny podmínky pro náhradní doručení dle ust. §17 odst. 5 daň. ř., přičemž
správce daně prokázal doručení řádně vyplněnou doručenkou, na adresátovi. Stěžovatel
nesouhlasí s názorem krajského soudu, že pochybnosti o doručení mohou nastat
i jen na základě pouhého tvrzení adresáta, že se v místě doručení nezdržoval a správci daně
pak vzniká povinnost prokázat doručení jiným vhodným způsobem.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit
k dalšímu řízení.
II.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že rozsudek krajského soudu
pokládá za správný a bezvadný. Konstatoval, že pokud správní orgán chtěl aplikovat v daném
případě fikci doručení, měl tak učinit až po zjištění takových skutečností, jež by důvodně
nasvědčovaly tomu, že se adresát v místě doručení zdržoval. Zcela absurdní je tvrzení
stěžovatele, že sama vyplněná doručenka je důkazním prostředkem ve smyslu ust. §31 odst. 8
daň. ř., když na základě takové doručenky nelze činit závěry o tom, zda se odpůrce v místě
doručení zdržoval či nikoliv. Doručenka za daných okolností toliko osvědčuje skutečnost,
zda písemnost byla v určité době příjemcem vyzvednuta. Žalobce nesouhlasí s tvrzením
stěžovatele, že pokud si zásilku v úložní době nevyzvedl, pak nemohl mít finanční úřad
pochybnosti o doručení předmětné písemnosti na základě právní fikce. V dané souvislosti dále
nelze pominout fakt, že odpůrce k prokázání svého tvrzení o své nepřítomnosti v místě
doručení v rozhodné době uvedl důkaz výslechem své matky. Finanční úřad naopak
na podporu svého tvrzení neuvedl, kromě již zmiňované doručenky, důkaz žádný. Přijmout
názor stěžovatele by tedy znamenalo, že v podstatě každá uložená a nevyzvednutá zásilka
by byla považována za doručenou na základě fikce doručení a správní úřad by nastalou fikci
prokázal pouze doručenkou. Tento postup by byl v rozporu s článkem 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. II. ÚS 92/01).
S ohledem na tyto skutečnosti žalobce navrhl kasační stížnost stěžovatele zamítnout.
Zároveň žádal náhradu nákladů řízení ve výši 1265 Kč.
III.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
je v ní namítán důvod odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť stěžovatel
namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku, zda bylo na žalobci, aby prokázal,
že se v předmětné době v místě doručení nezdržoval.
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2
a 3 s. ř. s. vázán.
IV.
Ze správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné
pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Rozhodnutím Finančního úřadu v Ostrově ze dne
14. 12. 1995, č. j. 12800/980/1995, bylo zastaveno řízení ve věci odvolání žalobce proti
dodatečnému platebnímu výměru téhož finančního úřadu ze dne 13. 7. 1995, č. 77/95,
č. j. 830/031/1995, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob
za rok 1993 ve výši 697 845 Kč. Proti tomuto rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení podal
žalobce odvolání doručené finančnímu úřadu dne 27. 6. 2002. Toto odvolání finanční úřad
zamítl rozhodnutím ze dne 25. 7. 2002, č. j. 31958/02/129930, v němž uvedl, že odvolání bylo
možné podat v souladu s §48 odst. 5 daň. ř. ve lhůtě třiceti dnů ode dne, který následuje
po doručení rozhodnutí. Konstatoval, že napadené rozhodnutí bylo doručeno v souladu
s ust. §17 odst. 5 daň. ř. fikcí dne 3. 1. 1996 a předmětné odvolání bylo tedy podáno
po stanovené lhůtě. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dne 26. 8. 2002 odvolání,
ve kterém zpochybnil předmětné doručení fikcí. Uvedl, že se v době doručování na dané
adrese nezdržoval, neboť v období před koncem roku 1995 se spolu se svou rodinou krátce
zdržoval u své matky v SRN. Toto odvolání stěžovatel zamítl rozhodnutím ze dne 10. 3. 2003,
č. j. 8284/150/2002, ve kterém se ztotožnil s názorem finančního úřadu, že předmětné
doručení fikcí bylo v souladu se zákonem.
Zamítavé rozhodnutí o odvolání napadl stěžovatel žalobou ze dne 3. 4. 2003.
Tato žaloba obsahovala tři žalobní námitky. Z hlediska kasační stížnosti relevantní byla druhá
žalobní námitka – uvedl v ní, že rozhodnutí finančního úřadu ze dne 14. 12. 1995,
č. j. 12800/980/1995, mu nebylo řádně doručeno. Toto tvrzení odůvodnil tím, že se v době
doručování nezdržoval na adrese pro doručování. Konstatoval, že stěžovatel v napadeném
rozhodnutí nikterak netvrdil a nezkoumal okolnosti, v jaké podobě, s jakým rozsahem,
resp. komentářem doručovatele se mu vrátila doručovaná zásilka. Žalobce byl v rozhodné
době s manželkou a svými dětmi na krátkodobé návštěvě u své matky v SRN za účelem
společného trávení vánočních svátků a na doručovací adrese se nezdržoval. Nemohla tedy být
aplikována konstrukce náhradního doručení.
Krajský soud napadená rozhodnutí stěžovatele a finančního úřadu zrušil a věc
žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Svůj rozsudek odůvodnil tím, že zákonná konstrukce
náhradního doručení je založena na předpokladu, že v době pokusu o doručení písemnosti
se adresát skutečně zdržuje v místě doručení. Pokud tato podmínka není splněna, nemohou
nastat následky náhradního doručení podle §17 odst. 5 daň. ř. Zdržování se v místě doručení
znamená, že se adresát každodenně vrací do svého bytu, což je vyloučeno například v případě,
že by adresát byl v době doručení například v nemocnici, na dovolené apod. Krajský soud
dále uvedl, že ačkoliv je povinností správce daně prokázat doručení písemnosti, neznamená
tato povinnost, že by musel v každém konkrétním případě složitě svědecky či jinak podrobně
zjišťovat všechny okolnosti náhradního doručení. Pokud správce daně disponuje řádně
vyplněnou doručenkou, má doklad o doručení písemnosti, ze kterého za účelem prokázání
doručení vychází. Může tak však činit pouze do té doby, než je toto zpochybněno. V tomto
případě leží podle §31 odst. 8 daň. ř. důkazní břemeno na správci daně, který je povinen
doručení písemnosti prokázat jiným vhodným způsobem. V tomto případě správce daně
nemůže vycházet pouze z obsahu doručenky. V daném případě byl fakt, že se žalobce
v předmětné době zdržoval na doručovací adrese, zpochybněn, a proto bylo na správních
orgánech, aby doručení prokázaly jiným vhodným způsobem. Finanční úřad ani stěžovatel
tak neučinily, ač důkazní břemeno bylo zcela na jejich straně.
V.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato není důvodná.
V. a)
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je v případě náhradního doručování
konstruována právní fikce, že účinky doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené
doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost fakticky nepřevzal. Právní fikce coby nástroj
odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným. Aby mohla svůj účel (dosažení právní
jistoty) splnit, musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje. Jak uvedl
Ústavní soud, (…) institutem náhradního doručování se vytváří právní fikce, že účinky
doručení písemnosti nastanou po uplynutí stanovené doby ex lege i vůči tomu, kdo písemnost
fakticky nepřevzal. (…) Z hlediska ústavnosti je třeba striktně trvat na dodržení všech
zákonných podmínek pro vznik dané fikce. Účinky doručení písemnosti (do vlastních rukou)
mohou ve smyslu §17 odst. 5 daň. ř. nastat především za předpokladu, že se příjemce v místě
doručení zdržuje. I když tento pojem není výslovně definován, dle názoru Ústavního soudu
se zjevně jedná o místo, kde by příjemce mohl být v rozhodné době doručovatelem zastižen
(srov. §17 odst. 2 a 3 daňového řádu ), a to buď přímo, nebo (alespoň) prostřednictvím
vyrozumění o uložení zásilky, bylo-li učiněno vhodným způsobem (viz nález Ústavního soudu
ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 23/03, zveřejněný pod č. 81 ve svazku č. 30 Sbírky nálezů
a usnesení Ústavního soudu; srov. též nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2002,
sp. zn. II. ÚS 92/01, zveřejněný pod č. 115 ve svazku č. 28 Sbírky nálezů a usne sení
Ústavního soudu).
Podmínky pro náhradní doručení jsou v rámci daňového řízení upraveny v ustanovení
§17 odst. 5 daň. ř., jež ke dni sporného doručování (18. 12. 1995) stanovilo, že nebyl-li
adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoliv se v místě
doručení zdržuje, uvědomí jej doručovatel vhodným způsobem, že písemnost přijde doručit
znovu v den a hodinu uvedenou na oznámení. Zůstane-li nový pokus o doručení bezvýsledný,
uloží doručovatel písemnost na poště nebo u orgánu obce a příjemce o tom vhodným
způsobem vyrozumí. Nevyzvedne-li si příjemce písemnost do patnácti dnů od uložení,
považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se příjemce o uložení nedozvěděl.
Aby tato tzv. „fikce doručení“ mohla nastat, musí se adresát v době doručení zdržovat
na předmětné doručovací adrese.
V. b)
Spornou otázkou v rozhodované věci je, jestli v případě zpochybnění některých
z podmínek náhradního doručování tím, komu bylo doručováno (v daném případě toho,
zda se žalobce v místě doručení v předmětné době zdržoval), leží důkazní břemeno na správci
daně, anebo nikoli. Z hlediska uplatněných kasačních námitek je relevantní především
§31 odst. 8 písm. a) a b) daň. ř., kde jsou stanoveny povinnosti správce daně při dokazování.
Podle tohoto ustanovení mj. správce daně prokazuje a) doručení vlastních písemností
daňovému subjektu, b) existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky
a nebo právní fikce. Znamená to tedy, že je to správce daně, který nese důkazní břemeno
ohledně prokázání skutečnosti, že písemnost doručovaná daňovému subjektu mu také byla
fakticky doručena či že byla doručena nikoli fakticky, nýbrž náhradním způsobem (fikcí)
za splnění striktních zákonných podmínek. Správce daně proto nese důkazní břemeno
ve vztahu ke všem skutkovým podmínkám, jež musí být splněny v případě, že má být
adresátu doručeno fikcí.
Skutečností rozhodnou z hlediska toho, zda lze u žalobce uplatnit tzv. fikci doručení
v případě sporného doručování rozhodnutí finančního úřadu o zastavení odvolacího řízení,
je, zda se v době prvního a druhého pokusu o doručení žalobce v místě doručení zdržoval.
Doručováno bylo na adresu P. 102, H. – A.. Stěžovatel skutečnost, že se žalobce v místě
doručení zdržoval, dokazuje doručenkou pošty, na níž je předtištěno (tj. formulářovým
způsobem uvedeno) mj.: „Protože adresát, ačkoli se v místě doručování zdržuje, nebyl přes
písemnou výzvu, která mu byla při prvním pokusu o doručení této písemnosti zanechána
v odevzdacím místě, na uvedené adrese zastižen, byla písemnost uložena na poště – obecním
úřadě. (…)“. Dále je na doručence rukou psaným textem zaznamenáno, že výzva
k vyzvednutí písemnosti byla žalobci dána 18. 12. 1995 a písemnost uložena (míněno zjevně
na poště) 19. 12. 1995. Dále je na doručence uvedeno mj. „ozn. 27. 12.“, „do 3. 1. 96“ a
„Nevyzvednuto v úložní době“.
Žalobce závěr o řádném doručení fikcí zpochybňoval v odvolání, které vyústilo
ve vydání napadeného správního rozhodnutí, i v žalobě proti němu tvrzením, že v době
doručování byl s manželkou a svými malými dětmi na krátkodobé návštěvě u své matky
v SRN za účelem společného strávení vánočních svátků. K prokázání svého tvrzení navrhl
důkaz v podobě výslechu své matky.
IV. c)
Z §17 odst. 12 daň. ř., který stanoví, že dokladem o doručení písemnosti příjemci
je řádně vyplněná doručenka a že jsou-li o doručení pochybnosti a nebo není-li doručenka,
lze doručení prokázat jiným vhodným způsobem, nelze vytěžit ničeho jiného, než že jím
je charakterizováno, jakým způsobem se obvykle dokládá doručení písemnosti příjemci
(řádně vyplněnou doručenkou). O povaze doručenky, jejích náležitostech a její důkazní
hodnotě však uvedené ustanovení nic neříká; neříká ani, co vše lze za doručenku považovat.
Z druhé věty citovaného ustanovení je však patrné, že doručenka je dostačujícím dokladem
o doručení tehdy, nejsou -li o doručení pochybnosti. I v daňovém řízení lze tedy zásadně
vycházet z údajů uvedených na doručence, ovšem jen tehdy, není-li jiných informací,
které by tyto údaje zpochybňovaly.
V době doručování žalobci (konec roku 1995) řádně vyplněná poštovní doručenka
(tj. doručenka vystavená poštou, nikoli např. „domácí doručenka“ vystavená správcem daně,
doručoval-li písemnost přímo on sám) byla veřejnou listinou i pro účely daňového řízení.
Pojem „veřejné listiny“ je v daňovém řádu užíván – ustanovení §31 odst. 4 daň. ř. hovoří
o veřejné listině výslovně v demonstrativním výčtu možných důkazních prostředků,
aniž by ji ovšem výslovně definovalo či výslovně odkázalo na definici v jiném právním
předpise; v §12 odst. 1 daň. ř. ovšem je o protokolu o ústním jednání v daňovém řízení
výslovně uvedeno, že je veřejnou listinou, přičemž v poznámce pod čarou č. 8 k tomuto
ustanovení se odkazuje na §134 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Z uvedených zmínek o veřejné listně v daňovém
řádu, zejména pak z odkazu v poznámce pod čarou – který, třebaže nemá normativní povahu,
je zpravidla významnou pomůckou při výkladu právního předpisu – nelze než usoudit,
že zákonodárce měl v úmyslu pojmu veřejné listiny ve smyslu daňového řádu dát stejný
význam, jaký je mu dán již dlouhou dobu v základním procesním předpisu občanského
soudního řízení, občanském soudním řádu. V §134 odst. 1 o. s. ř. se praví (a toto platilo
již v době doručování, tj. koncem roku 1995), že listiny vydané soudy České republiky
nebo jinými státními orgány v mezích jejich pravomoci, jakož i listiny, které jsou zvláštními
předpisy prohlášeny za veřejné, potvrzují, že jde o nařízení nebo prohlášení orgánu,
který listinu vydal, a není-li dokázán opak, i pravdivost toho, co je v nich osvědčeno
nebo potvrzeno. Doručenky nepochybně nebyly vydávány státními orgány České republiky,
nicméně se jednalo o listiny prohlášené za veřejné, to ovšem za předpokladu, že splňovaly
právním předpisem předepsané náležitosti; tento právní názor konstantně zastávala
civilněprocesní judikatura (z mnoha rozhodnutí na toto téma viz zejm. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 1. 1997, č. j. 2 Cdon 619/96 - 45, nepublikováno, a usnesení téhož soudu
ze dne 25. 6. 1998 ve věci sp. zn. 2 Cdon 1532/97, publikováno v časopise Soudní judikatura
č. 8/1998 pod pořadovým číslem 127). U doručování do vlastních rukou stěžovatele koncem
roku 1995, které je předmětem zájmu soudu v řízení o kasační stížnosti, stanovovala
náležitosti příslušné poštovní doručenky vyhláška federálního ministerstva dopravy a spojů
č. 79/1989 Sb., o právech a povinnostech pošty a jejích uživatelů (poštovní řád), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „poštovní řád“), zejména pak body 18 až 21 přílohy č. 5 k této
vyhlášce.
Obiter dictum Nejvyšší správní soud poznamenává, že veřejnou listinou byla poštovní
doručenka v daňovém řízení od účinnosti daňového řádu až do 1. 7. 2000, kdy byl poštovní
řád zrušen zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách (srov. rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 24. 9. 2003 ve věci sp. zn. 29 Odo 181/2002, zveřejněné v časopise Soudní
judikatura č. 11/2003 po pořadovým číslem 191). Po tomto datu přestaly být poštovní
doručenky v daňovém řízení veřejnou listinou a staly se toliko listinou soukromou, neboť
zde nebylo žádného právního předpisu, který by doručenku v daňovém řízení za veřejnou
listinu prohlašoval. Ustanovení §50e odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2003
do 31. 12. 2004, které doručenku za veřejnou listinu prohlašovalo, se týkalo pouze doručenky
užívané při doručování podle o. s. ř. Totéž platí o ustanovení §50f odst. 9 o. s. ř.,
jež stanovuje, že údaje uvedené na doručence se považují za pravdivé, není-li prokázán opak,
neboť toto ustanovení se – na rozdíl od poštovního řádu, jehož příloha č. 5 se (viz její bod
č. 1) vztahovala na veškerá doručování písemností odesílaných soudy, státním
zastupitelstvím, policií, notáři a správním orgány (tj. i správci dan ě) – vztahuje pouze
na doručování písemností podle o. s. ř.
Rovněž obiter dictum Nejvyšší správní soud poznamenává, že „domácí doručenka“
vyhotovená správcem daně (tj. nikoli poštou) byla po celou dobu účinnosti daň. ř. a i nyní
je veřejnou listinou, neboť jde o listinu vydanou státním orgánem České republiky mezích
jeho pravomoci. Totéž platí o jakýchkoli jiných listinách vystavených (vydaných) státními
orgány v souvislosti s doručováním a obsahujících informace o tom, kdy a komu bylo
doručeno (např. úřední záznamy o doručení písemnosti policií).
Za předpokladu, že by poštovní doručenka splňovala poštovním řádem předepsané
náležitosti, jednalo by se o veřejnou listinu potvrzující pravdivost toho, co je v ní osvědčeno
nebo potvrzeno, mj. tedy i toho, že žalobce se v době doručování zdržoval v místě
doručování. Bylo by tomu tak ovšem pouze za předpokladu, že by žalobce, na kterého tím,
že veřejná listina něco osvědčuje či potvrzuje, přechází důkazní břemeno ve vztahu
k prokázání nepravdivosti v ní osvědčovaných či potvrzovaných skutečností, neprokázal
opak, tedy že by nemohl prokázat, že se v době doručování v místě doručování nezdržoval.
Prokázání negativní skutečnosti (že se v určitém místě v určité době žalobce nezdržoval)
by bylo možné většinou pouze prokázáním pozitivní skutečnosti, která by logicky
vylučovala nepravdivost negativní skutečnosti, čímž by implicitně její pravdivost potvrzovala.
Jinak – a jednodušeji – řečeno: Žalobce by musel prokázat, tj. nad rozumnou pochybnost
doložit, že se v době doručování zdržoval na určitém místě, které je odlišné od místa
doručování (jinou eventualitou prokazující nezdržování se adresáta v místě doručení
v rozhodnou dobu by za určitých okolností mohlo být např. svědectví jiné osoby, která tam po
celou rozhodnou dobu byla přítomna a měla přehled o tom, kdo se v místě doručování
zdržoval, že adresát tam nebyl; představitelný je i podobný důkaz plynoucí z technického
monitorovacího zařízení apod.). Jistě by takový důkaz mohl být žalobcem podán svědectvím
osob, které s ním v rozhodnou dobu trávily čas na jiném místě než je místo doručení, a jistě
by takovým svědkem mohla být jeho matka, případně jeho manželka či děti, pokud tvrdí,
že u matky v SRN byl spolu s těmito dalšími rodinnými příslušníky. Otázka věrohodnosti
svědectví rodinných příslušníků, která by v této souvislosti mohla vyvstat, je již věcí
hodnocení samotného konkrétního provedeného důkazu, tj. konkrétní svědecké výpovědi,
i jeho hodnocení v souvislosti s dalšími důkazy; poukaz na možnou nevěrohodnost svědectv í
osob blízkých tomu, v jehož „prospěch“ mají svědčit, nemůže sám o sobě vést k odmítnutí
provedení takového důkazu.
Pokud by doručenka neobsahovala všechny předepsané náležitosti, k přesunu
důkazního břemene ze stěžovatele na žalobce by nedošlo a bylo by věcí stěžovatele,
aby prokázal, tj. nad rozumnou pochybnost doložil, že žalobce se v době doručování v místě
doručování zdržoval. Samotná doručenka má i tak důkazní váhu, ovšem k tomu,
aby stěžovatel důkazní břemeno neunesl, postačí (za předpokladu, že doručenka bude jediným
důkazem ve prospěch závěru o tom, že žalobce se v místě doručování zdržoval), že žalobce
údaje v doručence zpochybní (znevěrohodní) předestřením jiné srovnatelně
pravděpodobné verze reality, tj. nemusí nezbytně – na rozdíl od varianty, kdy je doručenka
veřejnou listinou – prokázat opak toho, co plyne z doručenky.
Pokud žalobce svým podáním zpochybnil skutečnost, že se v době pokusu o doručení
písemnosti skutečně zdržoval v místě doručení (což je jedna ze zásadních podmínek
pro to, aby nastala fikce doručení), bylo na stěžovateli, aby se touto námitkou s ohledem
na §31 odst. 8 daň. ř. zabýval a vyhodnotil ji z hlediska její relevance ve vztahu
ke skutkovým podmínkám, jež musely být splněny v případě náhradního doručení. Ne každá
adresátem vznesená námitka proti doručení totiž musí být relevantní a jako taková hodnocena
a dále skutkově a důkazně ověřována – za irelevantní by bylo nutno pokládat kupříkladu
námitku adresáta, že sice v době doručování byl přítomen v domě, do něhož se doručovalo,
avšak spal, takže neslyšel domovní zvonek; touto námitkou by se správce daně vůbec nemusel
ze skutkových hledisek zabývat, neboť by nemohla přivodit změnu závěru o tom, zda bylo
či nebylo účinně doručeno. Žalobce však vznesl námitku, která spočívala na skutkových
tvrzeních, jež nepochybně mohla tu verzi reality, z níž vycházel stěžovatel, relevantně
zpochybnit, neboť zajisté je velmi dobře představitelné, že by matka žalobce mohla dosvědčit,
že žalobce se v době doručování zdržoval u ní v SRN, takže nemohl současně být v místě
doručování. Bylo tedy na stěžovateli, aby uvedenou námitku posoudil jako skutkově
relevantní a aby se jí ze skutkového hlediska začal zabývat – měl si v první řadě posoudit,
jakou povahu má doručenka (zda vzhledem ke konkrétnímu způsobu jejího vyplnění jde
o veřejnou listinu, anebo nikoli), a následně měl vést dokazování provedením žalobcem
navržených důkazů, tedy zejména výslechem matky žalobce. Podle výsledků dokazování
pak měl dospět k závěru, zda předmětné r ozhodnutí Finančního úřadu v Ostrově ze dne
14. 12. 1995, č. j. 12800/980/1995, bylo řádně žalobci doručeno, anebo nikoli, a podle
toho volit další postup ve věci. To však stěžovatel neučinil.
IV. d)
Nutno dodat, že nepřípadná je argumentace stěžovatele rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 3 Afs 11/2004 - 47 (zveřejněn na www.nssoud.cz)
Uvedené rozhodnutí se týká odmítnutí žaloby soudem pro opožděnost za situace, kdy podle
tvrzení toho, kdo žalobu podal, nebyly splněny podmínky pro doručení fikcí podle
§17 odst. 5 daň. ř., takže lhůta k podání správní žaloby, jež začíná běžet dnem doručení
rozhodnutí správního orgánu, které má být žalobou napadeno, nezačala běžet v den, kdy mělo
dojít k doručení fikcí, jelikož podle tvrzení toho, kdo žalobu podal, k doručení ve skutečnosti
nedošlo.
Břemeno důkazní je úzce spojeno s břemenem tvrzení a má význam v těch aspektech
řízení před soudem či správním orgánem, ve kterých se skutkové okolnosti právně kvalifikují
na základě tvrzení účastníka, ne však tehdy, kdy správní orgán či soud určité skutečnosti musí
právně kvalifikovat (a tedy předtím případně i skutkově objasnit, nejsou -li ze skutkového
hlediska nesporné) z úřední povinnosti. V řízení před soudem je ovšem včasnost žaloby,
závisející v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu mj. na tom, zda vůbec
a kdy bylo žalobci doručeno správní rozhodnutí, proti kterému žalobou brojí, jednou
z nutných podmínek její věcné projednatelnosti. Soud si musí vždy z úřední povinnosti učinit
o splnění (příp. nesplnění) této podmínky úsudek a v závislosti na výsledku tohoto posouzení
se žalobou naložit (věcně ji projednat, je -li včasná, anebo ji odmítnout, je-li opožděná
či předčasná). Věcné projednání žaloby implikuje, že soud dospěl k závěru o včasnosti jejího
podání. Znamená to tedy, že v řízení před soudem nelze striktně vzato o rozložení důkazního
břemene mezi žalobce a žalovaného stran doručení napadeného správního rozhodnutí vůbec
hovořit, neboť soud, který posuzuje podmínky věcné projednatelnosti žaloby a v rámci toho
posuzuje i otázku její včasnosti, musí tuto otázku posoudit z úřední povinnosti a – je-li v této
souvislosti třeba skutkového zkoumání - za tím účelem provést veškeré důkazy,
jejichž provedení je k tomu potřeba, tak, aby byl řádně zjištěn skutkový s tav věci. Podmínky
doručení rozhodnutí správního orgánu žalobci pak soud při hodnocení včasnosti podání
žaloby přirozeně posuzuje podle ustanovení o doručování použitelných v tom kterém
správním řízení, v němž bylo napadené správní rozhodnutí doručováno – znamená to tedy,
že soud z úřední povinnosti ověřuje, zda podmínky doručení písemnosti v příslušném řízení
před správním orgánem byly splněny, či nikoli.
Citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004,
č. j. 3 Afs 11/2004 - 47, proto nelze rozumět jako judikátu, který vymezuje, kdo z účastníků
řízení nese důkazní břemeno, nýbrž pouze jako rozhodnutí, v němž bylo v konkrétním případě
pro účely uvážení o včasnosti či naopak opožděnosti žaloby proti rozhodnutí správního
orgánu posuzováno, zda a kdy správní orgán žalobou napadené správní rozhodnutí žalobci
doručil. Nosné důvody rozhodnutí se sice týkaly toho, zda z konkrétních listin předložených
stěžovatelkou plynulo, že se v době doručování písemnosti správce daně zdržovala na jiném
místě, než kam jí bylo doručováno, ovšem z uvedeného judikátu nelze vyvozovat nic více
než právě odpověď na posouzení důkazní situace v tomto konkrétním případě – rozhodně
z něho neplynou žádné obecnější závěry o tom, kdo a za jakých podmínek je povinen
prokazovat určité skutečnosti týkající se doručení v daňovém řízení, jež by byly v rozporu
se závěry krajského soudu v kasační stížností napadeném rozsudku a s výše vyjádřenými
závěry Nejvyššího správního soudu.
V.
Nejvyšší správní soud tedy nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti uplatňovaného
stěžovatelem – krajský soud posoudil věc zcela správně. Nejvyšší správní proto kasační
stížnost proto podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
VI.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce naopak měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch, a proto
má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení
advokátem a činily dle jeho vyúčtování celkem 1265 Kč. Byly tvořeny odměnou za jeden
úkon právní služby ve výši 1000 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], paušálem 75 Kč (§13 odst. 3 cit. vyhlášky)
a daní z přidané hodnoty ve výši 190 Kč (§23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění
pozdějších předpisů, §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), neboť právní zástupce žalobce je plátcem této daně
[§14a odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]. Nejvyšší
správní soud proto rozhodl, že žalobce má právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši shora uvedené.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. dubna 2006
JUDr. Vojtěch Šimíček
předseda senátu